Stránky

středa 25. června 2014

Mami, je to člověk nebo zvíře?

Také máte pocit, že se kolem Vás „rojí“ autisti? Zajímá Vás, co to ten autismus vlastně je a jak se (také) projevuje? Pak knížka „Mami, je to člověk nebo zvíře?“ může sloužit jako pěkně názorný a pro nezainteresovaného občas i zábavný úvod.



Je před prázdninami a tedy nejvyšší čas zajít do knihovny a zásobit se čtivem na volné dny. Letos jsem se rozhodla (mimo jiné) rozšířit si odborné obzory, a to v oblasti vzdělávání dětí se speciálními potřebami. Inu, dítě mi jde v září do školy… A tak jsem si domů donesla spoustu odborných i populárně naučných publikací (můj favorit: věcné téma 376:  Výchova a vzdělávání zvláštních skupin osob:-). Spíš pro zajímavost jsem přibrala i knihu „Mami, je to člověk nebo zvíře?“, o které jsem už slyšela z různých stran.
Oficiální anotace
Pro rodiče i odborníky je často obtížné porozumět myšlení dětí s autismem. Je pro ně složité pochopit, jak tyto děti tvoří pojmy, jak zobecňují, podle čeho poznávají předměty a obrázky, jak rozlišují blízké osoby. Hilde De Clerq, jejíž syn Thomas trpí autismem, nabízí velmi autentický a zároveň srozumitelný pohled na dětský autismus. V knize je množství příkladů, které ilustrují Thomasův vývoj. Autorka předkládá také užitečné postupy, které pomáhají při rozvoji kognitivních i sociálních dovedností. Kniha je určena speciálním pedagogům, psychologům a rodičům dětí s autismem.



Cílovou skupinou sice úplně přesně nejsem, ale znám osobně i virtuálně řadu rodičů dětí s autismem. Musím říct, že to nemají jednoduché… Lidé s autismem opravdu vnímají svět jinak. Přísně logicky a doslovně, náš svět je pro ně těžko uchopitelný. Každou věc a každý jev se musí naučit jednotlivě, je pro ně velmi těžké generalizovat. Pokud první jablko, které jim někdo ukázal, bylo zelené, pak se pod slovem jablko prostě skrývá zelené jablko, žluté nebo červené jablko autista nepozná. Dítě s autismem zná typy aut, nechápe ale, jak to, že fiat, honda i ford jsou všechno auta. Dvě červená auta mají každé jiný odstín, jejich tvar se výrazně liší. Jak se tedy pozná auto?
„Když přidávám do své paměti nové informace, neustále musím revidovat obecný význam. Je to jako instalovat v počítači stále novou verzi softwaru.“ Temple Grandin.
„Zeptala jsem se zdravého dítěte: „Jak můžeš tvrdit, že je to pták?“ Dítě se na mne znechuceně podívalo, jak se mohu ptát tak hloupě, a řeklo:  „Protože létá, samozřejmě.“ Zeptala jsem se Thomase na to samé a on mi naprosto vážně odpověděl: „Nejdřív se podívám, je-li to zvíře nebo člověk. Když vidím, že je to zvíře, podívám se, jestli má čtyři nebo dvě nohy. Má-li dvě, je to pták“. Musím zdůraznit, že Thomas myslí toto uvažování naprosto vážně. Někteří lidé, kteří  neznají autismus, jsou přesvědčeni, že je to zvláštní smysl pro humor.“
  
Autisté svět chápou přes detaily, preferují stálý stav a stereotyp, analýza okolností pak pro ně není tak vyčerpávající a frustrující.
„Dcera sní banán jen v tom případě, že je na něm nálepka Chiquita. Jiné ovoce nejí. Jakmile maminka pochopila hyperselektivní myšlení své dcery, začala lepit štítek Chiquita na každé ovoce. Díky nálepce jí nyní její dcera všechny druhy ovoce.“
Autisté těžko rozlišují mezi důležitým a zbytečným. Zpravidla se zaměří na nějaký detail a to je pro nejdůležitější kritérium.
Maminka používá tento parfém. Změní-li značku, není to moje maminka.
Žirafa má žluté skvrny na kůži. Má-li tohle zvíře na obrázku stejné skvrny, je to žirafa (co na tom, že ostatní tvrdí, že je to leopard?). 

Přijde Vám to přehnané? Věřte, že ani zdaleka. Samozřejmě - každý člověk s autismem je jiný, všechny ale spojují větší či menší problémy v komunikaci, porozumění sociálním vztahům a v představivosti a hře. Pokud by Vás dané téma zajímalo, je k dispozici spousta literatury, filmů apod. Jeden příklad ze života: blog maminky, která má autistické děti rovnou dvě. Přečtěte si, jak svět vnímá patnáctiletá Eliška s Aspergerovým syndromem (vysokofunkčním autismem) a spadne Vám brada... 
Knížku "Mami, je to člověk, nebo zvíře" jsem si docela užila. Příběhy, které dokumentují myšlení dítěte s autismem, jsou dobře vybrané, srozumitelné a vtipné. Dobré je, že kniha kromě popisu jednotlivých problémů a situací obsahuje i část věnovanou výchovným intervencím, aneb tomu, jak s dětmi s autismem pracovat. Zajímavá je zejména kapitolka o denních rozvrzích a o nácviku generalizace doma i ve škole.
Kniha vyšla v Česku již ve druhém vydání, je tedy zřejmé, že své čtenáře už si našla. Já ji každopádně budu doporučovat dál, pro učitele a asistenty dětí s autismem může tahle kniha představovat cenný zdroj informací. 
Hodnocení: 5/5

Hilde De Clercq: Mami, je to člověk nebo zvíře? Myšlení dítěte s autismem 
  • Nakladatelství: Portál
  • Z anglického překladu holandského originálu (Mama, is dit een mens of een beest?) přeložila Miroslava Jelínková
  • Počet stran: 102
  • ISBN: 978-80-7367-235-5
  • 1.vydání: 2007

středa 18. června 2014

Eric-Emmanuel Schmitt: Manželské vraždění

Divadelní hra o manželství a o tom, zda má vlastně smysl....

Prostřednictvím Knihoběžníka ke mně doputovala další kniha. Jejím autorem je Eric-Emmanuel Schmitt, jeden z nejznámějších současných francouzských dramatiků a spisovatelů. Četla jsem od něj a v podání herců Klicperova divadla viděla fenomenálního (a smutného) Oskara a Růžovou paní a v divadle v Uherském Hradišti viděla Hotel mezi dvěma světy. Manželské vraždění dávají s velkým úspěchem už devátý rok v Divadle na Jezerce s Jaroslavem Duškem a Natašou Burger.


Oficiální anotace:
Manžel Gilles se po nejasném úrazu hlavy a ztrátě paměti vrací z nemocnice, manželka Líza se mu snaží pomoci a připomíná jejich dosavadní společný život. Postupně vycházejí najevo překvapivé okolnosti a čtenář se zatajeným dechem sleduje měnící se Líziny výpovědi a stále nové a nové verze jejich minulosti. Mohou z toho s takovou tíhou prožitků vůbec vyváznout a žít spolu dál? Má v dnešní době manželství ještě smysl?
Gilles je spisovatel, autor detektivek. Manželské vraždění je jeho nejlepší detektivka, alespoň on si to myslí. Jeho žena ale tuhle knihu nesnáší, má pocit že se v ní odráží jejich vlastní manželství, resp. že její manžel jejich manželství takto vnímá. Navíc si ani není jistá jeho věrností, což vyústí v nečekaný čin... Gilles se ovšem po 14 dnech vrací z nemocnice a předstírá amnézii, aby tomu všemu přišel na kloub... 


Gilles: Takže já mám na všechno teorii?
Líza: Skoro na všechno. Nestrpíš, aby ti psací stůl uklízela. Protože tomu nepořádku, jak se ti tu vrší papíry, říkáš "historický řád archivace". Říkáš, že knihovna bez prachu je knihovna v čekárně u zubaře. Tvrdíš, že drobky nejsou žádná špína, protože chleba přece jíme. Tuhle jsi mi řekl, že drobky jsou slzičky chleba, který pláče, když ho řežeme. Takže máme uplakanou celou postel i kanape. Zásadně nevyměníš prasklou žárovku, protože máme držet smutek za světlo. Aspoň pár dní. Po patnácti letech studia a manželského soužití se mi podařilo najít společného jmenovatele tvých teorií. Základní teze zní: hlavně doma nic nedělat!
Dialogy jsou brilantní (zábavná je zvlášť historka o vzájemném seznámení) a na prknech, která znamenají svět, to musí krásně fungovat. Ale i kniha stojí za přečtení. Můžete ji brát jako zamyšlení nad stereotypem ve vztazích, nad tím, o čem se nemluví, ale mělo by, nad možnostmi začít znovu či nad mužským a ženským pojetím lásky. Pěkně se to četlo:-)
Hodnocení: 4/5

Eric-Emmanuel Schmitt: Manželské vraždění (v originále: Petits crimes conjugaux)

  • Nakladatel: Albatros
  • EAN: 9788000015279
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 112 stran, 10 × 17 cm, česky
  • Rok vydání: 2005

sobota 14. června 2014

Daniel Glattauer: Dobrý proti severáku

Co hýbe současným světem? Přece technologie... Román po e-mailu už tím pádem ani nepřekvapí...

Tahle kniha se ke mně prostřednictvím internetu vlastně i "dostala". Nedávno jsem totiž někde narazila na projekt Knihoběžník. Co to je? Taková literárně-internetová zábava, jakýsi knižní geocaching. Po světě putují reálné knihy, které mají zároveň své virtuální alter-ego, svůj webový profil. Když knihu někdo najde, tak si ji může nejen přečíst, ale prostřednictvím unikátního kódu, který v ní najde, aktualizuje i její údaje na webu. Do profilu zapíše také to, kde knihu po přečtení zanechal. Může to být třeba v literární kavárně, v knihovně či na nějakém jiném veřejně přístupném místě.

Knihoběžníci, tj. uživatelé tohoto systému, se na webu mohou podívat, jestli se třeba v jejich blízkém okolí nenachází kniha, která by je zajímala, a pokud ano, mohou vyrazit na lov. Tak jsem se ke knize Dobrý proti severáku dostala já - objevila jsem ji v pražské kavárně Friends Coffee House.
Ale teď už zpátky ke knize....
Oficiální anotace:
Dobrý proti severáku je moderní a vtipnou variací na epistolární román. Veškerý děj je popisován formou e-mailů, které si mezi sebou vyměňují obě postavy Emmi a Leo. Kniha se stala fenoménem a získala obrovský ohlas u čtenářů. V Německu prodáno více než 850 000 výtisků, nominace na Německou knižní cenu 2006, práva prodána do 33 zemí včetně USA, Brazílie, Číny, Španělska, Francie, či Ruska.
Hmmm, přiznávám, první, co jsem udělala, bylo vyhledání slova "epistolární"... Co nás v té škole učili? Ok, tak jsem se poučila na wikipedii:

Román v dopisech (někdy také epistolární román, briefroman) je literární útvar, který je tvořen dopisy mezi dvěma nebo více osobami.

Veškerý děj je v románu v dopisech popisován účastníky korespondence. Čtenář tak získává pocit, že nahlíží do soukromé korespondence. Použitím této formy se autor snaží docílit dojmu větší opravdovosti a realismu a zároveň mu umožňuje poskytnout čtenáři více úhlů pohledu, na rozdíl od klasického románu s vševědoucím vypravěčem. Román v dopisech bývá často doplňován o deníkové záznamy nebo novinové zprávy. Tato literární forma zažila největší rozkvět v období osvícenství v 18. století.
Román v dopisech jako literární forma vznikl nejdříve nejspíš z publikovaných dopisů slavných osobností. Ve třináctém století byly v Evropě nesmírně populární dopisy filosofa Pierre Abélarda a jeho milované Heloisy, které popisovaly jejich tragickou lásku. Tyto dopisy byly vloženy do neméně populárního a slavného Románu o růži (1230).
V době osvícenství se proslavily romány v dopisech angličana Samuela Richardsona Pamela (1740) a Clarissa (1749). A ve Francii Montesquieuovy Perské listy (1721), Rousseauova Julie aneb Nová Heloisa (1761). Snad nejznámějším románem v dopisech je kniha Nebezpečné známosti (1782) Choderlose de Laclos, také díky filmovému zpracování Miloše Formana. V Německu patří mezi klasická díla román v dopisech Utrpení mladého Werthera (1774) Johanna Wolfganga Goetheho. Na koni 18. století tato literární forma pomalu ustoupila a začala být více používána až v literatuře 20. století.
Pak už jsem se mohla do "románu" pustit. Děj je jednoduchý. Emma se překlepla, když se e-mailem pokoušela zrušit předplatné jakéhosi časopisu. Podařilo se jí to zopakovat, což vyprovokovalo reakci Lea, onoho nesprávného adresáta. Dvojice si vyměnila několik e-mailů, načež zjistila, že je vzájemná komunikace baví. A tak v ní pokračovala, až to přerostlo v podivnou love story. Podivnou v tom, že se nikdy neviděli na vlastní oči, zamilovali se do obrazu, který si o sobě navzájem vytvořili. A napětí se stupňovalo, až do konce, kdy se řeší, zda má člověk právo opustit svůj dosavadní život (a ublížit jiným) jen kvůli citu, který vypadá jako velmi silný a jedinečný, ale je to opravdu tak?
No, nápad dobrý. Podobných příběhu se na internetu, v sociálních sítích, diskusních fórech a chatech odehrává nespočet. Je to lákavé - člověk se může stylizovat do zajímavější polohy, být vtipný, velmi často je mnohem otevřenější, než ve skutečnosti, protože ve vztahu k neznámému nemá tolik zábran, jako k blízkým osobám. Kniha se čte velmi lehce, přečetla jsem ji za pár hodin. Nicméně, mně osobně byla hlavní hrdinka dost nesympatická, vůbec mi nepřišla tak vtipná, jak o ní tvrdil hlavní hrdina, spíš dost sebestředná a sem tam i hysterická... Takže já jsem tomuhle vztahu moc nefandila... Ale dopadlo to dobře:-) 
  
Nepovažuji tuhle knihu za žádnou velkou literaturu, spíš takové letní čtení - k vodě nebo na cesty. Ale své čtenáře si určitě najde - moje kolegyně z kanceláře si ji půjčila hned:-) Po pokračování už ale asi pátrat nebudu, i když  v češtině vyšlo (Každá sedmá vlna). Každopádně  ale oceňuji, že jsem konečně přečetla nějakou nedepresivní knihu rakouského partnera:-) 
A už se těším, jak ji pošlu zase do světa:-)
Hodnocení: 3/5

Daniel Glattauer:  Dobrý proti severáku (v originále Gut gegen Nordwind)

Nakladatel: Host
Překlad: Iva Kratochvílová 
ISBN: 978-80-7294-394-4, EAN: 9788072943944
Popis: 1× kniha, vázaná, 256 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky
Rok vydání: 2010