Letní shakespearovské slavnosti: Romeo a Julie

Po mnoha a mnoha letech zase na letním Shakespearovi. Romeo a Julie v Lichtenštejnském paláci, od režisérského dua Trpišovský, Kukučka (SKUTR). No, není to představení pro každého (jak by řekla moje matka - moderní pojetí), ale já jsem se tedy dost bavila. 

Skvělá scéna, originální retro kostýmy, moc pěkná hudba (ze Zeffirelliho filmu i od Prokofjeva), vtipné skupinové taneční scény (disko tanec motýlů mi z paměti hned tak nevymizí). 

I herci byli vesměs výborní, tedy až na Terezu Voříškovou, jí tu Julii věřím jen do chvíle, než promluví... Ovšem když jen cupitala s motýlími křídly na zádech a velkýma botama na podpatku na nohou, nebo němá scéna lásky na první pohled, to bylo kouzelné. Na druhou stranu - vzpomněla jsem na své první shakespearovské slavnosti, kdy jsem na Hradě byla na stejné hře - bylo to v roce 1994 (cože? 22 let?!), Julii tenkrát hrála Tereza Brodská, pořád se chichotala a třepala ve vzduchu nožičkama, ještě dnes mám při té vzpomínce husí kůži, takže vlastně: zlatá Voříšková. 

Jako Romeo mě hodně překvapil Jan Sklenář, kterého skoro vůbec neznám. I když pak jsem si uvědomila, že jsem ho kdysi viděla v Klicperově divadle ve hře Oskar a růžová paní, kde byl nezapomenutelný. Pobavili Jiří Vyorálek s Lenkou Krobotovou v roli Kapuletových, roztomilá chůva Nadi Konvalinkové, věčně sjetý kněz Vavřinec v podání Saši Rašilova nebo komické duo Vančura - Cina (Merkucio a Benvolio). 

Celkově bylo tohle představení trochu úlet, ale vtipný, komický a zábavný. 

Všechna fota:  Patrik Borecký, http://www.shakespeare.cz/

Nohavica na Houštce

Když bozi zestárnou... Kdo to nazpíval? Asi Mňága a Žďorp. To mi letělo hlavou, když jsem jednu sobotu začátkem srpna dorazila do Staré Boleslavi na koncert Jarka Nohavici.

Nohavica zestárnul, je trochu jiný než dřív, ale pořád je to s ním fajné  a pěkné:-) Koncert byl bez alkoholu - čepoval se jen Birell a limonády, tím pádem nikdo opilý nevyřvával a nepovykoval, velká pohoda to byla. 

Spousta starých písniček, hodně těch novějších, naštěstí z alba Tak mě tu máš, které si s Bártem pouštíme v autě. Skvěle nazvučeno, světelné efekty přiměřené, sledovala jsem vše ze čtvrté řady:-) Nefotilo se, až během jedné z posledních písniček (Kometa), kdy se smělo, ba vyžadovalo se:-) Viz níže. Přes 1600 lidí. 

A pro mě kromě koncertu ještě jedna nostalgie...  Vše se konalo v letním kině Houštka ve Staré Boleslavi, tam, kde jsem před 23 lety (páni...) bydlela administrativní chybou půl roku na koleji. V lese, kam neposílali bydlet černochy, protože ti se tam báli. Každé ráno v půl šesté lesoparkem, protože to byl ten semestr, kdy jsem 4x týdně měla od sedmi angličtinu v centru Prahy... Inu, utíká to a stárnou nejen bozi...

A když už jsem byla v tom vzpomínání, pustila jsem si Rok ďábla. Výborný film i po letech:-)

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

Dosáhla jsem věku, kdy začínám vzpomínat. Ne, ne, ještě se nechci otáčet zpět, jakože polovina života atd., to ne. Ale začala jsem se plánovaně vracet k věcem a zážitkům, které mě bavily, které jsem si užila. A tak jsem si s nostalgií pustila Anglického pacienta a hodně se nasmála u Roku ďábla. Vracím se i ke knížkám, ostatně těch, o kterých jsem si myslela, že si je budu chtít ještě někdy přečíst, mám plnou knihovnu. K jednomu z mých kdysi oblíbených autorů jsem se ale znovu dostala, aniž bych do knihovny sáhla. Robert Fulghum totiž vydal Poprask v sýrové uličce. A je to něco jako poučený návrat do mládí:-)

Robert Fulghum je americký povídkář, který se proslavil krátkými příběhy, úvahami a zamyšleními. V Česku byl svého času opravdu populární, ostatně ještě dnes najdete na webových stránkách mnoha českých školek heslo, které bylo současně názvem jeho první knihy:“ Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce“. (Věřte mi, svého času jsem při hledání předškolního zařízení pro syna prošla webové stránky všech mateřinek našeho krajského města a nestačila jsem se divit). Možná ty malé knížky, co se skoro vešly do kapsy, máte ještě někde doma: „Už hořela, když jsem si do ní lehal“, „Ach jo“, „Možná, možná ne“.

No a  z tohoto rodu je Poprask v sýrové uličce. Knížku vydalo Argo a bohužel už není v té krásné malé brožované podobě, ale v pevné vazbě s ilustracemi, prostě kniha jak má být, v dárkovém balení. Obsah Vám ale bude důvěrně známý – drobné historky, vzpomínky, perličky na dně.  Tentokrát nás Fulghum navíc nechává trochu víc nahlédnout „pod pokličku“, podívat se, jak jeho povídky vznikají. Jaké příležitosti vyhledává, co si o nich zapisuje do diáře, co dělá sám proto, aby svět kolem byl trochu barevnější. Kniha je plná každodenních interakci s ostatními lidmi, to je ostatně to, co autora nejvíc baví. Oslovovat neznámé lidi na ulici, dávat se do řeči v obchodech, překvapovat druhé i sám sebe.

V knížce najdete opravdu roztomilé historky o vycházkách s orangutanicí Louisou (plyšovou), o tom, že mobily mají negativní vliv na mozek, o příhodách Santa Klause, o Arše Noemově i o brouku v šicím stroji. Někdy je to legrace, jindy text vybízí k vlastnímu vzpomínání. Ostatně, mám na to nárok, našla jsem se v  kapitole o třídních srazech: „Na sraz po 25 letech přijede hodně lidí, protože je jim všem kolem 45, což je taková hloubavá doba. Život už se usadil. Nastupuje nostalgie – po střední škole, jak si ji pamatují, i když taková zřejmě nikdy nebyla“. (Jojo, třídní sraz po 25 letech máme v záříJ). Některé kapitolky jsou slabší, víc popisné (ta o vesmíru a farmě bakterií, které si neseme v sobě), další jsou zase inspirující (o venčení hlavy). Pointu některých povídek tušíte a máte pocit, že jste ji možná u stejného autora už četli, neřekla bych ale, že Fulghum vykrádá sám sebe. Prostě takhle žije a píše, je to takový ten sympatický chlapík, kterého byste chtěli za souseda, a vůbec vám nevadí, že někdy ve svém vyprávění neodolá a příběh přibarví nebo zopakuje.

Knížka má něco málo přes 150 stran, takže ji bez problémů přečtete za večer. Ale příjemný a nostalgický pocit z ní Vám někde v hlavě zůstane na mnohem delší dobu.

A aby se něco z toho přeneslo i sem, tak na závěr trochu toho moudra v podobě citace, kdy staré 77 leté já radí stejnému já ve věku 17 let:

Nijak zásadně už se nezměníš, když tak jen na povrchu. Tím, kým jsi teď, budeš v podstatě i za hodně dlouhou dobu. Tvůj charakter, povaha a styl už se moc měnit nebudou.

Daleko víc než všechny současné plány a sny budou tvůj osud utvářet sex, láska, štěstí či smůla.

Přibližně do padesáti tu bude život připadat jako nepředvídatelná směsice úspěchu a neúspěchu, radosti a žalu, euforie a bolesti, dobra a zla. A pak? Zvykneš si na to, jak se věci mají, a půjdeš dál.

Skoro všechno hrozné bude vždycky pocházet od lidí, jimž říkáš „rodina“, tedy od rodičů, příbuzných, blízkých kamarádů a manželky. Totéž platí i o tom, co bude skvělé.

Hodně z toho, co chceš, vůbec nebude stát za úsilí, které vynaložíš, abys to dostal. Zvlášť „věci“ a „hračky“.

…

Všechno důležité je neviditelné – láska, přátelství, pohoda, naděje.

Za padesát let  nebude otázka znít „Máš, co jsi chtěl“, ale „Chceš to, co máš?“

Hodnocení: 100%

Robert Fulghum: Poprask v sýrové uličce

• Nakladatel: Argo 
• ISBN: 978-80-257-1840-7, 
• EAN: 9788025718407 
• Originál: Crisis in the Cheese Aisle 
• Překlad: Hrubý, Jiří 
• Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, 16,5 × 23,5 cm, česky 
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Výstava K*700

Výstava K*700 – Císař Karel IV. 1316-2016 

Pěkné, jedna pecka vedle druhé, skoro vše jsou originály. Říšská koruna, Vita Caroli, Majestas Carolina, Zlatá bula. Karlovo pohřební roucho, tympanon z Týnského chrámu, obrazy z Karlštejna, vitráž z Norimberka, bostonská madona. Karlova socha sejmutá ze Staroměstské mostecké věže. Velká sbírka relikvií. Vázy, kříže, roucha, listiny, knihy, zbraně, Výšivky. Mozaiky, sochy dřevěné, mramorové i pískovcové. Architektonické plány. Věci, kterých se před sedmi sty lety dotýkal Karel IV. nebo jeho současníci. 

K tomu moderní doplňky: videa ukazující temný středověk - mor, povodně, hlad, židovské pogromy. Věděli jste, že do Jižních Čech přiletěly v letech 1338-1340 kobylky?! Skoro meditativní film přibližující místa spjatá s Karlem, od Toskánska po Branibory. Model Karlova mostu s Karlovým pohřebním průvodem. 

Strávila jsem tam skoro tři hodiny. Bylo to náročné. Exponátů je přes 170. Popisky se nečtou úplně nejlíp. Ale stálo to za to:-) Prostě Karel:-)

Oficiální web

Oficiální fotky

Císař Karel IV. 1316-2016 / autor výstavy: Jiří Fajt / Valdštejnská jízdárna a Karolinum / Národní galerie v Praze / Praha / 15. 5. – 25. 9. 2016 (Valdštejnská jízdárna) /

Zážitkový deník

Rozhodla jsem se, že z výlučně knižního blogu se stane víc "zážikový deník". Takže kromě knižních recenzí, které tu budou samozřejmě i nadále, čekejte i krátké reporty z divadel, výstav, výletů apod. Snad to zvládnete:-)

Karl Ove Knausgård: Můj boj

Život je boj

Baví vás nakukovat do cizích životů? Zajímá vás, jak se lidé chovají v situacích, které sami znáte a prožíváte? Chcete vědět, jaké to je dospívat v 80. letech minulého století v Norsku či žít ve Švédsku na začátku nového tisíciletí? Tohle všechno a ještě mnohem víc nabízí Můj boj od Karla Oveho Knausgårda.

Karl Ove Knausgård je norský spisovatel (ročník 1968), který na konci devadesátých let velmi úspěšně debutoval románem Mimo svět. I jeho druhá kniha, Čas pro všechno, sesbírala řadu cen a nominací na literární ceny. Pak ale přišla několikaletá autorská krize a Karl Ove Knausgård se rozhodl vyřešit ji originálně: začal chrlit historii svého života. Tak přišlo na svět šestidílné dílo o několika tisících stránkách, kterému dal autor kontroverzní  název Můj boj (v norštině Min Kamp, stejně jako Hitlerův Mein Kampf). V překladu Kláry Dvořákové Winklerové vychází právě teď v nakladatelství Odeon první díl, který nese podtitul Smrt v rodině.

Co můžete od této knihy čekat? Překvapivě všechno. Karl Ove Knausgård v knize podrobně a velmi upřímně popsal nejen vlastní život, ale i osudy svých nejbližších, rodiny či přátel. Vypráví o svém dospívání, problematickém vztahu k otci, o celoživotním nedostatku sebevědomí, nevynechá otcův alkoholismus ani svou nespokojenost s vlastním rodičovstvím, neostýchá se popisovat intimnosti a detaily rodinného života. Krom toho je ale součástí knihy i popis každodenních rutin, banality spojené s pozorováním lidí na ulici, vařením jídla, přebalováním dětí, usínáním… Střípky ze života, autobiografie v přímém přenosu. Na jedné stránce povrchní deníkové záznamy a na druhé vcelku zajímavé úvahy o životě a smrti. Smrt autorova otce je totiž hlavním tématem knihy, skrze tuto skutečnost se Karl Ove Knausgård snaží reflektovat svou vlastní existenci. To vše se děje na pozadí skandinávských reálií posledních čtyřiceti let.

O tom, že je Karl Ove Knausgård exhibicionista, není pochyb. Přesto se mu ale podařilo vytvořit originální knihu, ve které se čtenář velmi rychle „najde“. Myšlenky, které se honí hlavou Karlu Ovemu, mívá každý z nás, všichni řešíme své rodiče, své vztahy, svůj obyčejný každodenní život. Málokdo ale dokáže jít takhle otevřeně s kůží na trh, maximálně na nějakém soukromém blogu, ale v šestisvazkové autobiografii? Smrt v rodině přitahuje a fascinuje, a to i přesto, jak málo se toho vlastně ve skutečnosti v knize děje.

Musím říct, že mě bavil jazyk téhle knihy. Autor používá dlouhá komplikovaná souvětí, nebojí se podrobných popisů, v knize je ale také dost docela vtipných dialogů. Překlad Kláry Dvořákové Winklerové je vydařený, podle jazyka, který autor používá, se dá poznat, v které životní etapě se právě jako hrdina knihy nachází, pěkně se tu pracuje s obecnou češtinou. Zaujaly mě také norské reálie, autor je starší jen o pár let, dospívali jsme skoro ve stejné době (osmdesátá a devadesátá léta minulého století), přesto v naprosto odlišných podmínkách. A zajímavý je pro mě také mužský pohled na život, takhle podrobně do něj málokdy pronikám.

Můj boj přinesl Karlu Ovemu Knausgårdovi velkou popularitu. V Norsku se kniha, resp. celá hexalogie stala bestselerem, prodalo se tu skoro půl milionu výtisků (a to má země pouhých 5 milionu obyvatel), velký zájem vyvolal i překlad do angličtiny. Zároveň si ale autor knihou docela „zavařil“ – část rodiny a přátel ho zavrhla, bulvární tisk si přišel na své, ve společnosti se začalo diskutovat o tom, zda taková kniha je vlastně ještě literaturou, kde jsou hranice toho, co je možné ještě zveřejňovat. Inu, jak se v knize několikrát opakuje: „Jo jo, život je bol, jak povídala ta babka, co neuměla říkat j“.

Nemyslím, že by v Česku kniha vyvolala takovou pozornost jako v autorově rodné zemi, ale i přesto jsem zvědavá, jestli se Odeon odhodlá vydat další díly. Za sebe můžu říct, že já si pokračování ujít nenechám.

Hodnocení: 100 %

Karl Ove Knausgård: Můj boj 1: Smrt v rodině 

• Nakladatel: Odeon 
• ISBN: 978-80-207-1713-9, 
• EAN: 9788020717139 
• Originál: Min kamp. Forste bok 
• Překlad: Winklerová, Klára 
• Popis: 1× kniha, vázaná, 416 stran, 15 × 23,5 cm, česky 
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Dmitry Glukhovsky: Metro 2033

Už jsem strašně dlouho nečetla nějakou dobrou sci-fi či dystopii. A přitom jsem tenhle žánr dřív mívala docela ráda.   A tak když se objevila příležitost přečíst si ruský postapo hit, s chutí jsem se do Metra 2033 pustila. (A vůbec mi nevadilo, že nejsem cílovou skupinou – tahle kniha totiž míří na hráče počítačových herJ)

Moskva, cca 20 let po jaderné válce. Většina lidstva byla zničena, malá část se zachránila v moskevském metru, které bylo stavěno jako velký atomový kryt. Na zemském povrchu se nedá přežít kvůli zabijáckému slunečnímu záření, navíc tu žijí mutanti a vyvinuli se i nové formy života, obrovská nebezpečná zvířata, inteligentní hmota  i tajemní ďáblové, pro které jsou lidé z metra vítanou kořistí. Ovšem ani v podzemí není život zrovna růžový. Lidé trpí nedostatkem, živí se houbami či krysami, jen výjimečně si mohou dopřát maso či něco jiného. Platí se nábojnicemi.  Skoro každá stanice metra představuje samostatnou jednotku s vlastními pravidly. Existují ale i silnější hráči a frakce – bohatá okružní linka věnující se obchodu, rudé stanice, na kterých se pokoušejí dotáhnout myšlenku komunismu do konce, nacionalistické stanice, které vzývají Adolfa, vedle toho pak Polis, kde vládnou moudří.  Hlavním hrdinou příběhu je mladík Arťom, sirota, který vyrostl na stanici VDNCH, kde se spolu s ostatními snaží zabránit proniknutí černých ďáblů do metra a tím zachránit lidstvo. Jednoho dne je ale nucen vydat se na cestu a vyřídit naléhavý vzkaz. Putuje tedy přes všechny možné stanice metra a zažívá řadu nečekaných setkání a dobrodružství. Zabít se ho pokouší tajemný zvuk, který se line z potrubí,  je chycen nacisty a odsouzen k smrti. Zachrání ho rudá garda Che Guevary, vzápětí se octne ve spárech Svědků  Jehovových, prohrou v krysích závodech se stává nevolníkem v Hanze, v univerzitní knihovně hledá tajemnou knihu a čelí přitom knihovníkům (ook…). Setkává se se zvláštními lidmi, kteří mu nezištně pomáhají  a sami přitom přicházejí o život. Učí se od nich, snaží se pochopit, proč se lidé stále snaží uchovat se jako druh a zkoumá, jakou má život cenu a zda má smysl takhle žít.

Metro 2033 má klasickou strukturu putování hlavního hrdiny. Jako v klasických románech putuje Arťom očistcem a peklem, jen v této knize mají tato místa podobu různých stanic metra. Ve vzpomínkách se vrací i do svého života, pokouší se najít svou vlastní minulost i pochopit budoucnost. Některé jeho zastávky působí trochu okopírovaně (trochu vážnější Pratchett) nebo zdlouhavě, jiné jsou ale vtipné a neotřelé. Například pojednání o historii komunismu pod ďábelským znamením pentagramu. Anebo Kreml, který přitahuje stále lidi svou zářící hvězdou a pak…   Líbila se mi celá ta představa života zachovaného v metru. Byla jsem v Moskvě několikrát, vybavuji si některé stanice metra i další reálie, které se v knize vyskytují (např. VDNCH, Ostankino, Arbat).  Bavila mě atmosféra celé knihy, pochmurná, depresivní, přitom se tu ale nevyskytují až tak brutální činy, spíš se pracuje s fantazií čtenáře, se strachem  a mrazením v zádech.  Překvapil mě závěr, byla jsem zvědavá, jestli se autor dokáže se zakončením knihy vypořádat se ctí a musím uznat, že se mu to docela povedlo.

Dmitry Glukhovsky (nebo též Dmitrij Gluchovskij) je ruský spisovatel a novinář, ročník 1979. Metro 2033 začal psát v osmnácti letech, v roce 2002 ji poskytl k volnému čtení na své webové stránce. Kniha si získala celosvětově několik milionů čtenářů, o pár let později vyšla i v knižní formě a stala se předlohou velmi úspěšné počítačové hry.

Z ruské literatury jsem v poslední době četla snad jen Sorokina a Alexejevičovou. Ovšem Metro 2033 se do této společnosti výborně hodí. V Rusku je možné všechno… Budu se muset tímhle východním směrem občas podívat.

Hodnocení: 90%

Dmitry Glukhovsky: Metro 2033

• Nakladatel: Knižní klub
• ISBN: 978-80-242-5116-5, EAN: 9788024251165
• Originál: Metro 2033
• Překlad: Řežábek, Rudolf
• Popis: 1× kniha, vázaná, 472 stran, 15 × 23,5 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (2. vydání)

Henning Mankell: Ve slepé uličce (audiokniha)

Letošní léto je ve znamení audioknih. Telefon nosím zavěšený na krku a poslouchám. V autě při cestě na nákup, večer, když mě bolí oči z bazénu, na poli při trhání fazolek, nebo když honím syna po dvoře… I když jsou audioknihy náročnější na čas, zvládám je letos nějak líp…

A tak došlo i na dalšího Mankella,  knihu z velké Wallanderovy série, díl, který mi před dvěma lety, když v češtině vyšel, nějak unikl. A musím uznat, že jsem si vybrala dobře.

Začíná horké léto 1994, poklidnou a lenivou atmosféru narušuje jen probíhající mistrovství světa ve fotbale. Komisaře Wallandera fotbalové šílenství otravuje, ale i tak se těší na dovolenou, kterou chce prožít se svou lotyšskou přítelkyní. Jenže pak přijde ostrý zvrat…  V řepkovém poli se přímo před jeho očima upálí mladičká dívka a vzápětí poté je nalezena brutálně zohavená mrtvola bývalého ministra. Další oběť, bohatý galerista, skončí s hlavou rozpolcenou sekyrou a bez skalpu. A tím to ještě nekončí. Následují další dvě bestiální vraždy, jaké Švédsko dosud nezažilo. Co všechny oběti spojuje? Souvisí s nimi i mrtvá dívka z pole? Podaří se nebezpečného psychopata zastavit? Kolik kávy u toho Wallander s kolegy vypije? Oblíbený komisař a celý jeho tým se pouští do pátrání, jehož výsledkem bude něco, co vědět rozhodně nechtěli…

Ve slepé uličce je po delší době ryzí detektivka, která se výborně čte, tedy vlastně poslouchá. Skoro si troufám říct, že je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem z Wallanderovské série zatím potkala. Klasické vyšetřování, skoro žádné zahraniční či vysoce politické přesahy, zločin, který je sice brutální, ale zároveň svými motivy i uvěřitelný. Navíc nebylo ani moc patrné, že kniha byla napsána před 20 lety, z některých dílů (např. Firewallu) technologická zaostalost doby oproti současnosti přímo čiší.   Samozřejmě i v této knize najdeme zmínky o tom, jak moc k horšímu se mění svět, ve kterém žijeme a jak se staré dobré Švédsko ztrácí před očima, ale to už je kolorit, který k Mankellovým knihám prostě patří, atmosféra, kvůli které jsou tyto knihy tak oblíbené.  Inu, devadesátá léta…  Jako vždy se podstatná část příběhu odehrává v mysli hlavního hrdiny, je zajímavé sledovat jeho myšlenkové pochody, a to jak ty ohledně vyšetřování případu, tak ty kolem  jeho osobního života. Otec s Alzheimerem nebo dcera, která si zkouší, co ji bude v životě bavit. Souběžně s Wallanderem mohl čtenář nahlížet i do hlavy vraha, nebylo to ani tak děsivé, jak by člověk předpokládal. Mankell se v pátém díle série držel svého fungujícího konceptu a opět mu to vyšlo.

Jak k atraktivitě knihy přispívá zvuková nahrávka? Interpretem Mankellových knih se v nakladatelství OneHotBook stal Jiří Vyorálek, kterého mám jako herce docela ráda, pár dobrých her jsem s ním v Divadle Na zábradlí už viděla, v podobě vypravěče audioknih to ale byla moje premiéra. Jeho hlas mi přijde skvělý, k Wallanderovi se mi naprosto hodil, byla to taková „klidná síla“, která dodávala nahrávce tu správnou melancholickou a občas i vyhořelou náladu. Déle jsem si zvykala na interpretovu snahu  hlasově odlišit Wallanderovy kolegy a další postavy. Řada z nich vycházela hodně otráveně a podivně, nakonec se mi vzhledem k nezapamatovatelným švédským jménům stejně slili na jednu hromadu, snad s výjimkou psychologa a kolegyně Anne-Britt. Nevadilo, ale ani nenadchlo.  Na další Vyorálkovy nahrávky se ale budu každopádně těšit, s jeho hlasem se mi usínalo skvěle.  Co mě ještě potěšilo, to byly hudební předěly mezi jednotlivými kapitolami, které s vyzněním knihy příjemně ladily. Těch 17 hodin nakonec uteklo až moc rychle.

Suma sumárum, Ve slepé uličce příjemně překvapilo.  

Hodnocení: 90%

Henning Mankell: Ve slepé uličce

• Vydavatelství OneHotBook
• Interpet: Jiří Vyorálek
• Katalogové č.: AK089
• EAN: 8594169480893
• Formát: 2 x CD mp3
• Délka nahrávky: 17 hodin 16 minut

Henning Mankell: Ve slepé uličce

• Nakladatel: Host
• ISBN: 978-80-7294-730-0, EAN: 9788072947300
• Překlad: Stiessová, Helena
• Popis: 1× kniha, vázaná, 480 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Peter May: Útěk

Dvakrát on the road…

Peter May se proslavil svými detektivními sériemi – ať už trilogií z ostrova Lewis, nebo sérií thrillerů z Číny. Mimo to ale vydal i řadu samostatných románů, zatím poslední napsanou knihou je Útěk, který právě teď vydává nakladatelství Host.

Útěk se odehrává ve dvou časových rovinách – v roce 1965 a o půlstoletí později, v roce 2015. V polovině šedesátých let se parta středoškolských studentů a zároveň členů hudební kapely ze skotského Glasgow rozhodne utéci z domova. Každý z kluků má své důvody – jednoho právě vyloučili ze školy, druhý má problém s náboženskou orientací rodičů, třetího žene z domova násilí, čtvrtý neutíká před něčím, ale za někým, všichni by se ale moc rádi proslavili v hudební branži. Zrovna totiž vrcholí éra The Beatles, The Rolling Stones a dalších kapel šedesátých let – úspěch v muzice se zdá být na dosah ruky. Útěk se přes různé peripetie podaří a hoši se dostanou do Londýna, mekky muziky, módy a umění. Tady na ně sice nečeká smlouva s nahrávacím studiem, ale přesto se dostanou do velmi zajímavé společnosti. Jenže pak se stane něco děsivého a idylické časy mládí i přátelství na celý život jsou rázem pryč. O padesát let později stará záležitost vyplave na povrch a je nutné znovu podniknout cestu do Londýna, vypořádat se s démony a napravit dávné křivdy.

Kniha o životním bilancování, o tom, že člověk na sklonku života lituje nejvíc toho, co neudělal. May se vrací ke svým oblíbeným motivům, které se v jeho knihách objevují pravidelně – studentským hudebním kapelám, životu na cestě, k mládí, které formuje zbytek života. Šedesátá léta jsou tu popisována skoro filmovým jazykem – vše ve znamení sexu, drog a rokenrolu. Velmi pěkně se to čte, reálie má May jako vždy skvěle zmáknuté. Člověk má chuť si pustit Help! nebo Perný den. Část ze současnosti nepostrádá napínavé záběry, je ale spíš tragikomická – přece jen na našich hrdinech zapracoval věk, choroby a alkohol. Každopádně v momentech stařeckých excesů najde uplatnění nová generace – vnuk hlavního vypravěče, obézní mladík s vysokým IQ, génius přes počítače, ovšem s nulovým sebevědomím. Že by nový typ hrdiny? V knize jsou přitomné i sociální motivy – rozdíly mezi venkovem a hlavním městem, důsledky ekonomických reforem apod. Útěk je zařazen do žánru thriller a opravdu je i tady do příběhu zakomponována kriminální zápletka. Tentokrát mi ale přišla poněkud odbytá a vlastně i nadbytečná, o vyšetřování trestného činu tenhle román opravdu není.

Útěk je velmi čtivá kniha, přeskakování mezi časovými liniemi nečiní čtenáři žádný problém, naopak, konfrontace minulosti a přítomnosti přináší napětí a určuje tempo. Je to kniha, kterou si můžete bez obav vzít na dovolenou nebo k vodě, má totiž spád a určitě vás zabaví. Pokud jste od Petera Maye zatím nic nečetli, tak tohle dílo vás může navnadit na jeho další knihy. Pro pravidelné čtenáře Petera Maye ovšem nepředstavuje Útěk nijak přelomovou knihu, já osobně asi zůstanu spíš u Mayových propracovanějších (a delších) krimi sérií.

Děkuji knihkupectví Neoluxor za recenzní text.

Hodnocení: 75 %

Peter May: Útěk

• Nakladatel: Host
• Popis: 1× kniha, vázaná, 450 stran, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)