Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák: Filmové komedie I.

Patřím mezi ty, kteří na komediích Svěráka a Smoljaka vyrostli. Asi bych nespočítala, kolikrát jsem viděla Kulový blesk, Samotu u lesa, Vesničku střediskovou, Trhák nebo Marečka. V době mého mládí patřily k tomu nejlepšímu, co se v kině, potažmo v televizi dalo vidět a platí to vlastně dodnes. Pokud při náhodném přepínání natrefím třeba na knihkupce Dalibora Vránu, vím, že mám o program na příští hodinku postaráno. Loni v létě jsem dokonce vyrazila na speciální akci, kde se promítal film  Jáchyme, hoď ho do stroje! – už dlouho jsem neviděla tolik dobře se bavících a hurónsky se smějících se lidí pohromadě. Ano, s bývalým prezidentem Klausem, který označil Marečku, podejte mi pero za „děsivě, děsivě špatný film“ se neshodnu – s ním se ale pravděpodobně neshodnu vůbec v ničem (a líto mi to není).  

S potěšením jsem tedy přivítala, že vychází text, který komedie pánů Svěráka a Smoljaka převádí do podoby knižní. Kniha Filmové komedie I. přináší literární předobrazy celkem pěti komedií:  Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero!, Na samotě u lesa, Vesničko má středisková a Vrchní, prchni! Nejde o přepsaný film, naopak, v této knize najdete i scény, které se do filmů nakonec nevešly, nebo byly natočené v trochu jiné podobě. Přiznávám, že mě to nejprve trochu zaskočilo, přece jen – pokud všechny ty hlášky znáte nazpaměť a při čtení se vám v hlavě přehrává film, vč. doslovných dialogů, nová scéna vás vykolejí. Velmi rychle mě ale právě číhání na neznámé kousky filmu začalo bavit, byť musím uznat, že většinou z konečné podoby filmu vypadly právem. No uznejte, jak by to vypadalo, kdyby inženýr Týfa v podání Petra Nárožného nevylézal  ze sauny, nýbrž šel si vyslechnout mistra Kroupu v montérkách?  A slavná scéna  „Týýý... vypadají!  byla původně taky trochu jiná.

Číst Filmové komedie, to je jako potkávat staré kamarády z dětství nebo si prohlížet stará alba plná fotek. Vzpomínáte na herecké bardy v dobách jejich největší slávy, těšíte se na své oblíbené scény, smějete se nahlas stokrát slyšeným vtipům. Ostatně, jak řekl sám Zdeněk Svěrák: „Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, svou bezmocnost. Mnohokrát ho zachránil, a proto bychom si jej měli vážit.“

Co ke knize dodat? Snad jen to, že mě mrzí, že Filmové komedie nedostanu od Ježíška, protože mi je už nadělilo nakladatelství Cosmopolis (Díky!). Tohle je totiž knížka, která se pod stromeček vyloženě hodíJ

PS: Bonus pro čtenáře: pusťte si Veselé příhody z natáčení, mystifikační pořad, který se řadě výše uvedených filmů věnuje. Najdete v iVysílání nebo na youtube. Anebo si během vánoc některou z komedií Svěráka a Smoljaka pusťte - uvidíte, že se vaše nálada rázem zlepší:-)

Hodnocení: 100%

Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák:  Filmové komedie I.

• ·         Nakladatel: Grada
• ·         ISBN: 978-80-247-5846-6, EAN: 9788024758466
• ·         Popis: 1× kniha, vázaná, 280 stran, 15 × 21,3 cm, česky
• ·         Rozměry: 15 × 21,3 cm
• ·         Rok vydání: 2016 (1. vydání)

20 let Divadla v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé slaví 20 let! Tak dlouho na ně chodím... Budu si muset dát tu práci a spočítat, kolik inscenací jsem tam viděla. Páteční mimořádné představení mi jich každopádně dost připomnělo. Velká gratulace mému oblíbenému divadlu a díky za kus života-)

Speciální díl pořadu Divadlo žije!, který byl věnován Divadlu v Dlouhé, najdete tady:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095352674-divadlo-zije/216542152010007/

Jorn Lier Horst: Honící psi

Před sedmnácti lety byla při běhání unesena dívka z bohaté rodiny. Policie ji nedokázala včas najít, ale její vrah byl odsouzen. Po letech byl podmínečně propuštěn na svobodu a začíná bojovat o obnovu řízení, tvrdí, že vyšetřování bylo podjaté a policisté manipulovali s důkazy. Vrchní komisař William Wisting, který tenkrát vedl vyšetřování, je postaven mimo službu a hrozí mu i odnětí svobody. Pouští se do náročné práce – chce očistit své jméno a přijít na to, kdo z jeho party selhal. Velmi nápomocná je mu v tom dcera Line, která jako novinářka pracuje na jiném kriminálním případě, který ale s tím prvním pojí slabé nitky. A do toho zmizí další dívka a hraje se o čas. Podaří se po tolika letech učinit spravedlnosti za dost? Zjistí Wisting, kdo zabil Cecílii a kdo z týmu kriminalistů a techniků profesionálně selhal?

Jørn Lier Horst je bývalým  policejním vyšetřovatelem a v současné době také velmi známým  norským autorem detektivek. První román s kriminalistou Williamem Wistingem mu v Norsku vyšel v roce 2004, v současné době má série 10 svazků.  Ve své literární dráze využívá cenné zkušenosti, které získal za dvacet let u policie, je ale i nadšeným čtenářem detektivek. Detektivky píše nejen pro dospělé, ale i pro děti. V češtině zatím Jørnu Lierovi Horstovi vyšla právě jedna taková dětská detektivka  (Záhada mloka) a pak jeden z dílů série o Williamu Wistingovi – Na zimu zavřeno. Honící psi patří k nejlépe hodnoceným dílům ságy s komisařem Wistingem v hlavní roli, tato kniha získala řadu norských a severských literárních cen, například Cenu Rivertonova klubu a Skleněný klíč, a to byl asi i důvod pro to, že se nakladatelství Kniha Zlín rozhodlo Honící psy vydat. Pro mě to bylo první setkání s tímto autorem a musím říci, že jsem si to docela užila.

Kniha má zajímavou a propracovanou zápletku, děj je uvěřitelný, navíc se rychle posouvá dopředu a kniha se velmi dobře čte. I rozsah je adekvátní – přečtete za večer či dva. Bavilo mě prolínání dvou světů – světa investigativní novinářky, který je plný technologií a komunikace a světa trpělivého starého policisty, který staví na tradičních metodách a puntičkářské práci. William Wisting je ostatně v porovnání s dalšími hrdiny severské krimi dost atypický hrdina – nepije, nefetuje, nemá psychické problémy, nepere se, je to úplně normální člověk, který se snaží co nejlépe dělat svou práci a ještě navíc funguje dobře v týmu. Docela osvěžující, i když tedy občas mi přišlo, že být takovým správňákem snad ani není normální. Objevují se tu i útržky z osobního života – tady by asi stálo za to znát předchozí díly série, ale není to nic, bez čeho by se čtenář neobešel.  Dcera Line je velmi sympatickou hrdinkou, je zajímavé vidět, jak funguje komunikace mezi policií a médii, tady by se asi mohli čeští novináři i policisté dost naučit…

Suma sumárum: Honící psi jsou napínavou knihou, nedalo mi to a přečetla jsem ji během několika hodin. Dobrý tip na dárek pod stromeček. Děkuji Knize Zlín za recenzní pdf. 

Hodnocení: 90 %

Jorn Lier Horst: Honící psi

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• ISBN: 978-80-7473-502-8, EAN: 9788074735028
• Překlad: Krištůfková, Kateřina
• Popis: 1× kniha, vázaná, 379 stran, 13,5 × 20,5 cm, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Bobbie Peers: Zloděj luridia

Jestlipak víte, co je to luridium? Nevíte? Zkuste se zeptat svých dětí. A jestli ani ty nebudou vědět, pak jim pod stromeček nadělte knihu Zloděj luridia. Je to zaručený trik: děti se od knížky nebudou moci odtrhnout a Vy si užijete svátečního klidu. 

William Olsen je skoro dvanáctiletý kluk. Vlastně se jmenuje William Wenton, ale nesmí to nikomu prozradit, je totiž se svou rodinou na útěku. Před osmi lety, po tatínkově autonehodě a těsně před tím, než záhadně zmizel dědeček, uprchli s rodiči do Norska. 

Norsko je totiž malá, dlouhá a úzká země, o které skoro nikdo ve zbytku světa neslyšel, a proto byla dokonalým místem, kam se vypařit – alespoň prozatím. 

Williamův dědeček byl nejlepší kryptolog na světě a stejnou vášeň sdílí i William, i on miluje šifry  a v jejich luštění je nepředstavitelně dobrý. I když mamince slíbil, že se bude držet zpátky, podaří se mu na školním výletě vyřešit nejtěžší šifru na světě, Nemožnost. A právě to nastartuje nedozírné změny ve Williamově životě, tajný úkryt je prozrazen a on sám je po dramatickém únosu přepraven do Institutu posthumánního výzkumu. Institut každý rok přijímá skupinu kandidátů, kteří prokázali výjimečné schopnosti v oblasti řešení šifer a hlavolamů, skupinu budoucích kryptologů. William se stane jedním z nich a má tak možnost navštěvovat přednášky nejchytřejších lidí na světě, pohybovat se v prostředí plném experimentů a originálních robotů a v neposlední řadě i navázat přátelství s Iscií. Pátrání po ztraceném dědečkovi ho záhy přivede na stopu tajemství jeho vlastního života. Držte si klobouky, bude to jízda…

Zloděj luridia je originální kniha plná zábavy a fantazie. V lecčem se podobá prvnímu dílu Harryho Pottera, i tady se hlavní hrdina ocitá v nekonečně zábavné škole, v místních Bradavicích se ale nekouzlí, místo magie tu vládne věda a lidský mozek. Zdejší žáci nemají kouzelné hůlky, ale orby, na míru naprogramované mechanické hlavolamy, každá vyluštěná úroveň přináší svému řešiteli přístup do dalších prostor institutu, třeba do zahrady plné kybernetických robo-rostlin (pozor, nekrmit, rostliny mohou být nebezpečné). Velmi zábavní jsou místní roboti – jsou sice většinou jednoúčeloví a tím pádem zcela nepoužitelní, na druhou stranu – kdo by nechtěl mít doma schodobota, dohadobota nebo mluvící dveře?

„Vy jste mluvící dveře?“ zeptal se.
„Nejsou dveře jako dveře. Jak se to vezme,“ odpověděly dveře. „Tohle je jenom brigáda. Za rok, za dva už budeme někde úplně jinde. Máme ambice.“
„Ambice?“ zopakoval William.
„Ano. Ambice,“ prohlásily dveře rozhodně. „Fantasticky vaříme. Děláme nejlepší lasagne na světě. Stoprocentně. Budeme mít vlastní pořad o vaření v televizi.“

Nečekejte ale žádné dlouhé popisy prostředí, nadmíru propracovaný děj nebo nějaké jiné zdržování. Příběh se velmi rychle rozběhne a rychlé tempo si drží po celou dobu knihy. Občas jsem měla pocit, že bych se přece jen potřebovala na chvíli zastavit a všechny informace strávit. Na to ale není čas, dnešní doba už je prostě taková. Dětem ale tohle určitě vadit nebude, zápletka je dostatečně originální a děj napínavý, co víc si u knihy pro cca desetileté čtenáře přát? I já, i když je mi několikrát více, jsem si čtení dost užila.

Román pro děti Zloděj luridia je literárním prvotinou norského režiséra Bobbieho Peera (ročník 1974), vyšel loni v září a už stihl získat řadu literárních cen - stal se Nejlepší norskou knihou roku 2016 a získal i cenu Ark, kterou vybírá deset tisíc norských dětí. I česká podoba knihy je vydařená, Marii Voslářové se dost povedl  překlad do češtiny a velmi mile a osobitě knihu dotvářejí i ilustrace Filipa Hříby. Jsem přesvědčená, že Zloděj luridia se stane jedním z předvánočních knižních hitů, a tím pádem nebudeme muset na druhý díl, který v Norsku vyšel letošní září, dlouho čekat:-)

 

Díky nakladatelství Kniha Zlín za recenzní text. 

Hodnocení: 90%

Bobbie Peers: Zloděj luridia

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• ISBN: 978-80-7473-425-0, EAN: 9788074734250
• Originál: Luridiumstyven
• Překlad: Voslářová, Marie
• Popis: 1× kniha, flexi, 244 stran, 17 × 24 cm, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Divadlo: Bratři v tricku: Plovárna

Poslední půl rok chodím nějak podezřele často na nový cirkus. Jo, já vím, že už je žánr, který je vlastně na ústupu ze scény, ale nějak si nemůžu pomoci... Prostě se to tak sešlo....

Začalo to na konci prázdnin, kdy jsem si střihla dvakrát Letní Letnou (prvně po mnoha letech jsem zachytila někdy v červnu začátek předprodeje). Fenomenální bylo Limbo, o maličko slabší pak představení Cirque Le Roux The Elephant in the Room. Nejlepší cirkus jsem ale viděla na konci října na Floridě, kde se mi poštěstilo navštívit legendární Cirque du Soleil a představení La Nouba v Disney Spring. Nádhera. Nutno říct, že po tomto zážitku jsem nad představením Losers od Losers Cirque Company přece jen trochu ohrnovala nos, ale nebylo to vlastně vůbec špatné, jen na mne dost taneční. Na posledním novém cirkusu v tomto roce (doufám) jsem byla minulý týden v Jatkách 78.

Jatka 78 jsou skvělý prostor v holešovické tržnici, který se opravdu vyvedl. Multifunkční divadelní sál, malá scéna, tréninková hala, zkušebna, galerie a bar. Poprvé jsem tu byla záhy po otevření na místní klasice La Putyce - při pohledu do kalendáře mě teď úplně vyděsilo, že už to jsou skoro dva roky... Uff, to to letí. 

Tak teď jsem tedy vyrazila na Bratry v tricku a jejich Rozmarným létem inspirovanou inscenaci Plovárna. Dva pánové, kteří se nudí u vody, jsou zaskočeni příchodem mladé krásné dívky. Oba se jí začnou dvořit a navzájem se trumfovat. A slečna není zrovna pasivní... Dojde i na zapojení diváků, byť naštěstí jen symbolické - diváci se stávají řekou, ve které oba klauni plavou. Krom toho se v inscenaci žongluje, pěstuje se provazochodectví (po provaze se chodí, příp. se na něm leží či houpe), velmi podstatou roli pak má párová, resp. skupinová akrobacie.

No, myslela jsem, že to bude mít trochu větší švih a tempo. Na můj vkus tu bylo dost pomalých, až statických scén a taky se tu přespříliš žonglování. Ale jinak to bylo vcelku poetické, s minimem rekvizit a přesto to pěkně vystihlo předlohu. 

V hodnocení spatřených kusů by Plovárna obsadila asi poslední místo. Není to ale tím, že by to bylo špatné představení, jen jsem ji viděla jako poslední a v porovnání s Limbem či Cirquem du Soleil mě to tolik nechytlo... 

Hodnocení: 75 %. 

http://bratrivtricku.cz/

Bratři v tricku: Plovárna
Premiéra: 3.2.2013. Výprava: Marianna Stránská. Režie: Veronika Riedlbauchová.
Hrají: Adam Jarchovský, Václav Jelínek, Kristýna Vlčková

kolektiv autorů: Moje řeč - Fejtónky Dobré češtiny

Krátké texty zabývající se současnou podobou jazyka nabízí publikace Naše řeč. Knížka pro všechny, kterým není rodný jazyk lhostejný.

V poslední době velmi často tiše zoufám nad úrovní češtiny. Nad neschopností vysokoškolsky vzdělaných lidí porozumět psanému textu, nad úrovní překladů, nad editorsky odfláknutými knihami plnými překlepů, nad pravopisnými chybami, které se vyskytují v periodikách nejen internetových. O úrovni vyjadřování lidí na sociálních sítích a blozích ani nemluvě. Nejvíc mě ale vždy děsil pocit, že se jsem už asi jediná, komu tento všeobecný úpadek jazyka mateřského vadí.

Potěšení a radost mi tedy přinesla knížka Moje řeč, ve které členové spolku Dobrá čeština současnou češtinu rozebírají, propírají a analyzují. Většina textů původně vznikla pro internetový magazín Literární bašta Dobré češtiny, některé ale byly napsány speciální u příležitosti vydání knihy. 

Autoři knihy, kterých je požehnaně (celkem 14), se s nadsázkou a někdy i s humorem pouštějí do tří základních oblastí jazyka – do psaní (tj.např. do gramatiky, typografie, formátování textu či psaní statusů na sociálních sítích), do mluveného projevu (např. anglicismy, chyby v terminologii, trendy výrazy, knižní videorecenze) a do využívání slovní zásoby (slang, zkratky, dětský projev, fráze). Rozebrat téma se jim daří někdy lépe, někdy hůře, z každého textu ale přinejmenším čiší zájem o mateřský jazyk a jeho správné používání. Díky většímu počtu autorů se styly a myšlenky v knize neopakují a témata jsou opravdu různorodá, což je velmi osvěžující. Knížka nemá ambice suplovat příručky spisovné češtiny, přesto ale přináší čtenáři poučení. Co myslíte? To káně nebo ta káně? S. r. o. nebo s.r.o.? PhDr., PhD. nebo Ph.D.? Lajk nebo hejt? Konečně jsem pochopila, co znamená zkratka wtf a aspoň maličko pronikla do mě zcela neznámé herní terminologie. V porozumění výrazům nejmladší generace už příliš nedoufám, ale mám díky Mojí řeči alespoň nějakou představu. Moc mě bavila kapitola o jazykových infekcích (taky tím trpím), zmatečných otázkách, o sportovní (zejména hokejové) terminologii, dobrý byl fejetonek o frázích a lidových rčeních („kdo se směje nejvíc, ten se směje naposled“) nebo text věnovaný substantivům, které vystihují nějakou lidskou vlastnost a začínají na f. 

http://dobracestina.cz/

Některé texty jsou vtipné více, jiné méně, ale v zásadě jde o čtení, které neurazí, spíš potěší. Moje řeč je ideální knížka do tramvaje nebo na krátké začtení se (a zamyšlení ) před usnutím. Jednotlivé texty jsou zpravidla dlouhé 2-3 stránky, celkem je textů 54, knihu doplňují i poměrně zdařilé ilustrace Pavla Reisenauera. Moje řeč určitě není kniha pro každého (co si budeme povídat, většině národa je mateřský jazyk vlastně dost ukradený), ale pokud vás baví čeština a její současná podoba, máte slabost pro fejetony a jazykové hříčky a chcete se i něco málo přiučit, může být tahle kniha celkem dobrým knižním tipem.

Děkuji Neoluxoru za recenzní text. A zde odkaz na stránky spolku Dobrá čeština. 

Hodnocení: 80%

kolektiv autorů: Moje řeč - Fejtónky Dobré češtiny

• Nakladatel: CPress
• ISBN: 978-80-264-1273-1, EAN: 9788026412731
• Ilustrace: Reisenauer, Pavel
• Popis: 1× kniha, vázaná, 192 stran, 14,8 × 21,1 cm, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Sandra Bark, Cameron Diaz: Longevity Book

Recept na spokojené stáří

Cameron Diaz je jednou z nejznámějších a nejlépe placených hollywoodských hereček. Kromě práce herečky a modelky se ale věnuje i psaní příruček pro ženy – po knize Body Book, ve které radila, jak se starat o své tělo, přichází na trh Longevity Book, aneb kniha, která ženy provede procesem stárnutí.

Je vám přes čtyřicet a máte pocit, že jste stále unavenější? Vaše tvář se pokrývá vráskami, kila naskakují, hůř se vám ráno vstává a vlastně vás bolí kde co? Vězte, že to není nic nenormálního, jsou to běžné příznaky stárnutí. Jak se ale se stárnutím naší tělesné schránky vyrovnat? Právě s tím se snaží poradit americká herečka a modelka Cameron Diaz v knize Longevity Book, kterou napsala spolu se svou přítelkyní a autorkou svépomocných příruček Sandrou Bark. Obě dvě se na celý problém vrhly z gruntu, navštívily celou řadu vědeckých pracovišť, včetně NIH (Národního institutu zdraví) a všechny otázky týkající se ženského těla a jeho změn v průběhu života konzultovaly se specialisty. Při psaní ale vycházely i ze svých vlastních životních zkušeností.   

Kniha je rozdělena do tří dílů. První se věnuje fenoménu dlouhověkosti, který je v dějinách lidstva něčím zcela novým a společnost se s ním teprve učí pracovat a sžívat. Druhá část knihy se zabývá otázkami biologie stárnutí. Čtenářky si zde zopakují hodiny biologie, dozví se vše o buňkách, genech, hormonech, antioxidantech, telomerech. Celá jedna obsáhlá kapitola je věnovaná menopauze, jejím příznakům a stádiím. Třetí část pak přináší praktické návody, jak si delší život lépe, ve zdraví a psychické pohodě užít. Jsou to jednoduché, ale účinné postupy, které lze shrnout do stručného: přiměřený pohyb, zdravá a dobrá strava, dostatek spánku a odpočinku, vyhněte se stresu, kouření a průmyslově zpracovanému jídlu.

Kniha je psána přístupným a konverzačním tónem, nejdůležitější věci jsou zdůrazněny v samostatných graficky odlišených odstavcích, součástí příručky jsou ale i obrázky a nákresy, zejména ve druhé kapitole věnované biologickým aspektům stárnutí.

Longevity Book je docela příjemná kniha. Nečekejte v ní ale žádné návody na to, jak vypadat v padesáti o třicet let mladší, nebo jak za pomoci drahé kosmetiky a zákroků plastické chirurgie vyzrát na přicházející roky. Autorky berou stárnutí jako nezbytnou součást života, kterou není třeba skrývat, je ale fajn užít si toto životní období v dobré kondici a psychické pohodě. Kniha nabízí dostatek informací o fungování ženského těla, o tom, jak rozdílně na ženy působí léky, psychické podněty nebo rodičovství. I díky knize se čtenářky mohou naučit svému tělu více rozumět a chápat, co je v budoucnu čeká a nemine.

Myslím, že je dobře, že podobné knihy vycházejí, vzhledem ke stárnutí populace je dané téma čím dál aktuálnější, hollywoodská celebrita v roli autorky by mohla příznivě zapůsobit na prodej a celkovou čtenost knihy. Doporučuji ženám ve věkové kategorii 40+, sama se k některým kapitolám knihy budu určitě ještě vracet.

 

Hodnocení: 75 %

Sandra Bark, Cameron Diaz: Longevity Book

• Nakladatel: Jota
• ISBN: 978-80-7565-055-9, EAN: 9788075650559
• Originál: The Longevity Book
• Překlad: Ohnisková, Vanda Senko
• Popis: 1× kniha, vázaná, 264 stran, 19 × 23,1 cm, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Ondřej Nezbeda: Průvodce smrtelníka

Většinu knížek čtu, abych se dostala „na skok jinam“, do jiného světa, do stavu, kdy přestávám dumat nad svými starostmi a plně se ponořím do života hrdinů knihy. Občas se ale objeví kniha, u které je to právě naopak, knížka, která mě do reality přitáhne pevněji, než jsem možná chtěla. Jedním z takových děl je i Průvodce smrtelníka novináře Ondřeje Nezbedy, kniha, která se věnuje posledním věcem člověka.

Umírání je něco, co se v současné společnosti snažíme vytěsnit. Tváříme se, jako by smrt neexistovala, když přijde nemoc, tak pevně věříme v moderní medicínu a její možnosti, příp. se uchylujeme k alternativám. Smrt není něco, s čím bychom počítali, a přitom je to absurdní: vždyť právě to je jediná jistota v našem životě. Možná se víc než smrti bojíme toho, co je s umíráním spojené: bezmoci, bolesti, osamění, závislosti na druhých. Nechceme umírat v nemocnici, ale přitom právě tam končí svou pozemskou pouť většina z nás. Obklopena sterilním prostředím a uspěchanými lékaři připravenými  „léčit do posledního dechu,  ba uléčit nás k smrti“.

A právě tímhle tématem, se kterým neumíme moc pracovat, se zabývá kniha Ondřeje Nezbedy, původně novináře a posléze pečovatele v mobilním hospici Cesta domů, který se do téhle organizace dostal v rámci projektu Rok jinak  Nadace Vodafone ČR. Ondřej se v knize vypořádává s úmrtími ve vlastní rodině, vypráví příběhy svých vlastních klientů z hospicu, hovoří s nevyléčitelně nemocnými lidmi i s pozůstalými. Jedna z nejsilnějších kapitol je věnovaná umírání nemocného malého kluka a rozhovoru s jeho rodiči. Prostor ale autor dává i druhé straně – lékařům a zdravotním sestrám, kteří působí v hospicové péči i ve státním zdravotnictví, rozhovor vede s vysokoškolským pedagogem, který medikům přednáší etiku, pohled doplňuje i o tvrdá data, zahraniční zkušenosti a výsledky odborných studií.  Kniha dále obsahuje  praktické informace, vč. internetových odkazů na další zdroje. Zájemce se tak např. dozví o možnostech domácí péče, o moderních trendech v paliativní péči, o právních možnostech vyslovit své přání ohledně léčby a resuscitace před tím, než vám nemoc možnost projevu vezme.  Jedna kapitola je věnovaná Alzhaimerově chorobě, další možnostem péče o seniory, dozvíte se i o tom, jaké jsou názory na euthanazii či asistovanou sebevraždu, nebo jaké váš čekají povinnosti v případě, že váš blízký zemře doma v rodinném kruhu. Z povahy věci je největší prostor věnován možnostem hospicové péče a věcem  s ní souvisejícím.

Každá kapitola je uvedena výraznou černobílou fotografií, která vyprávěné osobitě doplňuje a dotváří. Celý text je psán velmi srozumitelně a přístupně, je vidět, že autorem je zkušený publicista, který umí klást jednoduché, ale podstatné otázky. I když  smrt a umírání jsou obecně dost depresivní témata, tak Průvodce smrtelníka je vlastně hodně pozitivně laděná kniha. Z každé stránky čiší zájem o člověka a o jeho důstojnost, motivace přimět čtenáře se tématem zabývat, formulovat svá přání, sdílet vlastní obavy.

Slibuju, že tahle kniha vás zasáhne a začnete o smrti opravdu přemýšlet.  Rozhodně vám na mysli vytanou přinejmenším všechny dosud prožité odchody lidí z vašeho okolí.  Vzpomenete si na pohřeb spolužáka, který v depresi ukončil svůj život sebevraždou, otřese vámi vzpomínka na blízkého člověka, kterému lékaři neřekli o jeho blízkém a neodvratném skonu a který si plánoval aktivity na dobu, kdy ho z nemocnice pustí, přejede vám mráz po zádech při pomyšlení na šíleného řečníka pohřební služby, který udělal z pohřbu vašeho příbuzného frašku nebo na návštěvu léčebny dlouhodobě nemocných, na kterou se dodnes marně snažíte zapomenout. Anebo máte možná lepší vzpomínky – na dobu, kterou jste se svým blízkým opravdu strávili a měli tak možnost se důstojně rozloučit, na pocit úlevy, který se dostavil po přednesení vlastnoručně sepsané smuteční řeči, na odpověď na otázku, která se se na vesnici po pohřbu obligátně klade: „Jaký to měl?“ „Hezký.“

Je jisté, že Průvodce smrtelníka není vyčerpávající příručkou. Možná by tu měl být prostor věnovaný vyjádření poslední vůle člověka v závěti, možná by stálo za to více se zabývat tím, jak nákladná může (anebo nemusí ) být domácí péče o blízkou osobu (náklady na využití služeb hospicu), možná tu chybí další možnosti rozhodování, které dává nový občanský zákoník. To všechno si ale člověk dokáže vyhledat sám, pokud o takové informace stojí.

Průvodce smrtelníka je knihou, které  klade otázky týkající se konce života, knihou, která nabízí odpovědi a varianty, knihou, kterou by si v jistém věku měl přečíst každý. Do pomyslné poličky ji postavím vedle speciálu Respektu s názvem Neviditelní s články Petra Třešňáka o lidech v mezních situacích, kousek od poslední knihy Olivera Sackse Vděčnost, po bok Deníku staré paní od Jiřiny Šiklové a nadohled od beletristické knihy o euthanazii Vesmír versus Alex Woods. A je docela dobře možné, že téhle silné knihy s poutavým krajkovým přebalem koupím dalších pár výtisků a nenápadně ji budu podstrkovat vybraným lidem ve svém okolí. Vždyť nadcházející čas adventní by měl být dobou usebrání se, dobou, do které kniha podobného ražení přirozeně zapadá. Ale číst ji můžete (a vlastně byste asi i měli) v každém ročním období.  Tak se toho nebojte.  

Hodnocení: 100%

Ondřej Nezbeda: Průvodce smrtelníka

• Nakladatel: Paseka
• ISBN: 978-80-7432-747-6, EAN: 9788074327476
• Popis: 1× kniha, vázaná, 288 stran, 13,7 × 20,5 cm, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Rick Broadbent: Vytrvalost - Emil Zátopek

Emil Zátopek: když nemůžeš, přidej

Nejlepší československý běžec všech dob očima zahraničního novináře?  Pohled zvenčí nabízí britský žurnalista Rick Broadbent v knize Vytrvalost – Emil Zátopek.

V poslední době se z dávné legendy, běžce Emila Zátopka, stal znovu fenomén. Jeho stylizovaná běžící postava je středobodem kolekce českých olympioniků v Riu.  David Ondříček o něm natočil dokument, na knihkupeckých pultech zabodoval komiks Jana Nováka a Jaromíra 99 a nedávno vyšla autobiografie manželky Dany.

Emil Zátopek byl světový rekordman na  5 a 10 km, zazářil na olympiádě v Helsinkách v roce 1952, kde získal tři zlaté medaile – na výše uvedených tratích a také v maratonu, který běžel poprvé v životě. Na stejné olympiádě zvítězila v hodu oštěpem i jeho žena. Zátopek proslul svými tvrdými a nekonvenčními tréninkovými metodami, je považován za průkopníka intervalového tréninku. Byl také symbolem úspěchů socialistické tělovýchovy, prominentním vojákem, vzorem pro mládež i ostatní sportovce. To se změnilo po roce 1968, angažovanost za Pražského jara a po srpnové okupaci Zátopkovi přinesla problémy a řadu let strávených v dělnické profesi. Rehabilitace se dočkal až po sametové revoluci. Tomu všemu a také dalším událostem a době se v knize „Vytrvalost - Emil Zátopek“ věnuje zkušený sportovní novinář Rick Broadbent z britských The Times.

Autor vycházel z mnoha článků, monografií a publikací, nevynechal ale ani možnost vyzpovídat pamětníky. Hovořil s paní Danou, navštívil řadu Zátopkových přátel a zahraničních soupeřů. Zátopkův příběh tak dokázal zasadit do kontextu doby i ozvláštnit vylíčením osudů jeho současníků, se kterými se setkával na atletických oválech. Pro mě byla většina jmen neznámá, jsem si ale jistá, že atletickým nadšencům a zejména anglickým čtenářům jména jako Gordon Pirie nebo Jim Peters určitě něco říkají.  Z popisu českých reálií je ostatně poznat, že biografie je určena primárně pro zahraniční publikum. Řada momentů z historie naší země je vysvětlena velmi podrobně, například padesátá léta jsou vylíčena na postavě perzekuovaného Jana Haluzy, prvního (a posledního) Zátopkova trenéra.  Je vidět, že autor se velmi dobře orientuje nejen ve světě atletiky, ale i v dějinách obecně.  Pár drobných nepřesností by se sice našlo, atraktivitě knihy to ale neubírá.

Pohled zvenčí a odstup od české reality, to je něco, co český čtenář musí ocenit.  Jediné, co mi knize vadilo, byl český překlad, který má bohužel k dokonalosti daleko.

Za recenzní text děkuji knihkupectví Neoluxor. 

Hodnocení: 90%

Rick Broadbent: Vytrvalost - Emil Zátopek

• Nakladatel: Slovart
• ISBN: 978-80-7529-185-1, EAN: 9788075291851
• Originál: Endurance. The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek
• Překlad: Kreuziger, Pavel
• Popis: 1× kniha, vázaná, 312 stran, 16 × 23,6 cm, česky
• Rozměry: 16 × 23,6 cm
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)