Henning Mankell: Kocourek, který měl rád déšť

Henning Mankell, to je pro mě autor detektivek s komisařem Wallanderem, Mankell, to je pro mě autor poetických knížek jako Italské boty, příp. napínavých thrillerů jako Číňan. Jenže Henning Mankell byl i autorem dětských knížek, jak dokazuje nakladatelství Portál, které právě vydává knihu Kocourek, který měl rád déšť.

Hlavním hrdinou knihy je šestiletý Lukas, který se nemůže dočkat svých narozenin a moc se těší na to, co dostane. Jeho překvapení je veliké, protože dostane živé zvířátko, kocourka, kterému dá jméno Uhlík. Kocour se stane jeho největším přítelem a společníkem, hrají si spolu, spí spolu, Lukas se o kocourka stará, povídá si s ním, je přesvědčený, že mu kocour rozumí každé slovo a ve všem ho chápe. Pak se ale jednoho dne kocourek Uhlík ztratí a Lukasovi se sesype svět. Začne kocourka hledat, vyvěsí po městě inzeráty s nálezným ve výši milion korun, dokonce kvůli němu uteče i z domova... Jenže najít ztracené zvíře je pro šestiletého kluka přece jen těžký úkol. A tak mu tatínek vysvětlí, že se vlastně Uhlík neztratil, jen se přestěhoval do nové dešťové země, kde je mu dobře a kde má vše, co by si jen mohl přát. Prostě kočičí ráj. Lukas chápe, že je to spíš trochu pohádka na uklidnění, ale pak se mu v noci o Dešťové zemi zdá sen. V něm se s Uhlíkem shledá a zjistí, že se právě ve snu může s kocourem vídat. I když se mu pořád ještě trochu stýská, povzbudí ho, když ve škole získá od kamarádů novou přezdívku – Uhlík. 

Dětský příběh míří k tomu naučit děti vyrovnávat se se ztrátou, s pozbytím něčeho, s čím jsme počítali a o co jsme přišli. Není to kniha vyloženě optimistická, spíš naopak, ale život není vždycky jen legrace a zábava. Ideální kniha pro večerní čtení rodičů s dětmi a následné povídání – o smrti, o ztrátě, o smutku, o emocích. Určitě ne pro úplně malé děti, spíš už tak pro školáky, kteří se mohou s hlavním hrdinou Lukasem identifikovat. 

Je pravda, že jsem čekala trochu něco jiného, trochu optimističtější, vtipnější a zábavnější příběh, přece jen, mám o knížkách pro děti nějakou představu. Jenže pak jsem si uvědomila, že zrovna téma ztráty je dost důležité a není zrovna moc knížek, které by to dokázaly dětem takhle citlivě podat. Knížku doprovázejí originální (a trochu strašidelné) obrázky slovenské ilustrátorky Martiny Matlovičové Králové. 

Děkuji nakladatelství Portál za to, že mi umožnilo si knížku přečíst.

Hodnocení: 85 %

Henning Mankell: Kocourek, který měl rád déšť

• Nakladatel: Portál
• EAN: 9788026211990
• ISBN: 978-80-262-1199-0
• Překlad: Somogyi, Viola
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 112 stran, česky
• Rozměry: 17 × 22 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Ladislav Beran: Rendez-vous s vrahem

V edici původní česká detektivka nakladatelství Moravská Bastei MOBA vychází kniha Ladislava Berana, Rendez-vous s vrahem. 

Ladislav Beran je písecký spisovatel a bývalý kriminalista, ročník 1945, který ve svých knihách bohatě čerpá ze své policejní praxe u písecké policie. Stejně tak je tomu i u této knihy, která se odehrává na v širokém časovém rozmezí od hluboké totality přes dobu sametové revoluci do současnosti. Jedná se o drobné povídky, resp. spíše popis každodenní policejní práce – v sedmnácti kapitolách se probere všechno - od krádeží aut, přes vykradené chaty, loupežná přepadení, prostituci až po znásilnění či vraždu. Písecká kriminálka pod vedením kapitána Karase se potýká s nárůstem kriminality po amnestii v roce 1990, starosti jim dělají ale i nové kapitalistické poměry – rozmáhají se hrací automaty, do republiky se dostávají drogy, prostituce je najednou legální, vykrádají se kostely, aby se uspokojil zájem Západu po starožitnostech. Pátračka ve složení Mach, Studnička, Karas a Čtveráková ( + řada dalších) má prostě každý den co dělat. 

Když to takhle píšu, tak to zní trochu jako Dominik Dán, ale bohužel, ačkoliv už Ladislav Beran napsal taky pěknou řádku knih (tahle je třiatřicátá), nedá se to se slovenským kolegou srovnat. Knize chybí nějaká jednotící linie, jeden případ, který by přitáhl zájem čtenáře, napětí, které by udržovalo čtenářovu zvědavost. Tahle kniha, to je jen nekonečný proud drobných každodenních případů, rádoby vtipných řečí vyšetřovatelů, popisů výslechů atd. Spousta vulgarit, lehce nemoderní jazyk a přemíra „chlapáckého humoru“. 

„A nesnaž se mě, Machu, opít rohlíkem, žes cestou do práce, úplně náhodou, potkal tři betální informátory, který ti krmili uši poznatky k vykradeným chatám a bytům. To ti fakt nežeru! A bylo by příště dobrý, aby sis k paní učitelce zachoval diskrétní vzdálenost,“ otevřel kapitán Karas velký zelený sešit na porady, ale ke slovu se nedostal. „Šéfe, a tou diskrétní vzdáleností to teď myslíš jak? Nenapadlo tě, že já tohle všechno dělám a obětuju se vlastně pro děti? Ty fakt, šéfe, nevíš, že známá pedagogická zásada je, že po ránu neuspokojená učitelka za katedru rozhodně nepatří, protože to pak odnesou chudáci děti?“ A tohle jeho vystoupení šéf kriminálky už nevydýchal. „Machu, tos mě teď pořádně nasral! Čekal jsem pokornou omluvu, a ty z toho máš prdel! Donutils mě na poradě mluvit sprostě, takže dlužíš tady pátračce do „vochlafondu“ za mě stovku. Vypadni ven na hanbu!“

Musím přiznat, zdálo se mi to nekonečné…. Být z Písku, tak si to možná užiju – je tu spousta reálií v podobě místních restaurací a oblíbených lokací, jenže fakt z Písku nejsem. Jestli si pamatujete brožovanou edici Magnet, kde před listopadem vycházely krátké krimi příběhy, tak tohle je něco podobného. I když i Magnet byl asi zábavnější. Rendez-vous s vrahem si své čtenáře určitě najde, zvláště teď, před dovolenkovou sezónou – v mém případě ale tahle kniha moc nezabrala…

 foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Hodnocení: 40%

Beran, Ladislav: Rendez-vous s vrahem

• Nakladatel: MOBA
• EAN: 9788024374697
• ISBN: 978-80-243-7469-7
• Popis: 1× kniha, vázaná, 272 stran, česky
• Rozměry: 11,8 × 18,5 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Henning Mankell: Italské boty

Mankell téměř poetický...

Vždycky jsem moc ráda četla knížky Henninga Mankella, krimiromány s podivným Kurtem Wallanderem, detektivem, který si vždycky stěžoval na to, že svět, který tak dobře znal, už přestal existovat. Všechno, čemu věřil a co byla jeho jistota, se mění… Mankell v říjnu 2015 zemřel, wallanderovská série se uzavřela. Kromě toho ale Mankell napsal i další knihy, v češtině třeba zabodoval jeho Číňan, mezi „jiné“ knihy patří i právě vydávané Italské boty.

Hlavním hrdinou je Fredrik, starý lékař, který již 12 let žije na malém opuštěném ostrůvku kdesi u Baltského moře, jen s kočkou a se psem. Jeho samotu ruší pouze hypochondrický listonoš, který k němu několikrát týdne zajíždí, byť mu téměř nikdy žádnou poštu neveze. Doktor žije v naprosté letargii, má v obýváku mraveniště, při životě ho drží jen to, že každý den udělá díru do ledu a vykoupe se. Kdysi cosi hrozného provedl, alespoň to tak vypadá, a proto odešel ze světa. Jednoho dne se ale na obzoru objeví stará žena, žena s chodítkem. Je to Harriet, dávná láska, kterou kdysi nečekaně opustil a strašně ji tím zklamal. Může tahle žena přinést do života starého muže nějaké vzrušení? Proč se na ostrově objevila? Během následujících dvanácti měsíců se lékařův dosavadní život obrátí vzhůru nohama. V jeho životě se začnou objevovat noví a zvláštní lidé, nové a zvláštní schopnosti odhalí u lidí, které již zná. Třeba taková Luisa, která píše světovým státníkům a snaží se změnit svět. Nebo pošťák disponující hlasem přímo operním. Starý italský švec šijící v hlubokých lesích boty milionářům. Jednoruká žena, která vrací do života problémové dívky ocitnuvší se na šikmé ploše. Dívka s mečem, která přijde na ostrov realizovat jedno z nejzásadnějších rozhodnutí svého života. Ti všichni vstoupí hrdinovi do života a nenechají v něm kámen na kameni.

Tohle není knížka, která by byla napínavá a vzrušující, tahle kniha jen tak pohodlně plyne a svým zvláštním klidným tempem Vás ke čtení přesto připoutá. To právě objevené zvláštní společenství lidí se Vám vůbec nechce opustit. Je to vyprávění o stáří, smutku, špatných rozhodnutích i o lásce a o naději. Ta knížka je dojemná, nostalgická, má zvláštní atmosféru. Zajímalo mě, jak to dopadne se psem, s kočkou a vlastně i s těmi mravenci. Zvláštní. Těch 330 stran jsem nakonec přečetla na jeden zátah. Možná, že klid z života na ostrově, který narušují jen přírodní živly a střídající se roční doby (které se ovšem díky globálnímu oteplování nepodobají tomu, co hrdina dříve znal), a podivné zvláštní tempo zaujmou i Vás. Já přiznávám, že jsem se touhle knížkou nechala pohltit. Možná jsem se jen nechala nachytat, ale za to pomalé doznívání Italských bot v mé hlavě to stálo. 

Díky Neoluxoru za příjemné čtení a recenzní text. 

Hodnocení: 90%

Henning Mankell: Italské boty

• Nakladatel: Host 
• EAN: 9788075770288 ISBN: 978-80-7577-028-8
• Originál: Italienska skor
• Překlad: Švolbová, Hana
• Popis:1× kniha, vázaná, 328 stran, česky
• Rozměry:14 × 20,8 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Andrzej Stasiuk: Východ

Andrzej Stasiuk je současný polský spisovatel, novinář a vydavatel, mimo jiné i jeden z představitelů tzv. polské reportážní školy. Tento v sousedním Polsku velmi oblíbený žánr kombinuje publicistiku, esejistiku a deníkovou literaturu. Literární reportáž pracuje s dojmy autora, se střípky zážitků z nejrůznějších setkání, s pamětí a vzpomínkami, velmi často se tu vyskytují různé časové roviny, subjektivní pohled převažuje nad novinářským odstupem. V Česku je známým autorem tohoto žánru např. Mariusz Szczygieł, ale i Andrzejovi Stasiukovi již u nás vyšly dvě reportážní knihy: Cestou do Babadagu a Moje Evropa. Kniha Zlín momentálně vydává knihu Východ (v polštině z roku 2014).

Kam nás zavede Východ? Je to celkem nabíledni – do Ruska, do Mongolska, do Číny. Autor tam hledá své kořeny, cesta mu pomáhá pochopit, v čem žili jeho prarodiče, kteří přišli po válce z venkova do města a vrací mu i jeho mládí prožité na venkově v socialistickém Polsku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Na cestě nachází místa, která dobře zná: poloprázdné obchody, staré ženy, rozpadlé chalupy na straně jedné, plastové kýče a barvami hýřící čínské výrobky doby současné na straně druhé. Andrzej Stasiuk svou cestu na Východ doprovází i historickými exkursy – do historie vlastní rodiny za druhé světové války a těsně po ní, do doby mongolské nadvlády Čingischána, do osidlování Sibiře, do dějin historické Říše Středu, nevynechá ale ani koncentrační tábory v Polsku za války či podivnou postkapitalistickou současnost. 

Lidé Rusy pohrdali. Možná ne právě námořníky, ale těmi otrhanými pěšáky, kteří vařili slepice i s peřím. Slyšel jsem to nejméně desetkrát: slepice s peřím, na každé ruce troje hodinky, pušky na provázku. Tak si vzpomínala na příchod revoluce moje matka. Tak vzpomínali všichni.

…

Přicházeli odsud lidé a nastupovali. Byli podivně oblečení. Zvlášť mladí kluci. Křiklavě, každý pes, jiná ves. Mezi svými vypadali jako exotičtí ptáci. Ale určitě to bylo ze sekáče, anebo levná čína. Všechno jaksi nevkusné, fórové, splašené kdovíkde. S nápisy, nášivkami a hesly mezinárodního virtuálu. Znal jsem jejich tváře. Pamatoval jsem si je ze sovětských filmů, které jsem viděl v dětství. Vůbec se nezměnili. Jenomže teď byli barevní a tenkrát černobílí. Tehdy v obnošených sáčkách a čepicích, teď téměř jako andělé postmoderní ikonosféry. 

…

Nepíšu o Židech. Píšu o nás. O těch, kteří zůstali. O tom, že jsme zaplnili prostor, z něhož oni zmizeli. Svým životem se pokoušíme zaplnit místo po jejich životě. Píšu třeba o svých rodičích, kteří mohli přijet z vesnice do velkého města, protože se v tom městě uvolnilo místo. A já se tam mohl narodit, abych pak v sobě živil naivní východní nostalgii, než jsem pochopil, že Východ je rovněž hrob. Protože čím dál se tím směrem vydáváme, tím menší je náš význam a tím snadněji se nás mohou zbavit a proměnit nás v prach nebo led. 

Autor v knize popisuje své dojmy z jednotlivých zem - zmar komunistických ideí, rozpad jednoho impéria a vzestup toho druhého, ticho a nekonečný klid mongolských pouští, život obyčejných lidí – přeskakuje ale i do svých vlastních myšlenek a do historie své vlastní země. Stasiuk není žádným obdivovatelem starých pořádků, naopak, část života prožil v prostředí disentu, za pacifismus a dezerci z armády se dostal i do kriminálu, ale i přes to cítí, že ho Východ přitahuje a ovlivňuje. 

Stasiukovy myšlenky jsou mi blízké, už jen proto, že i já jsem opakovaně na přelomu tisíciletí vyrazila do „země, kde dnes již znamená včera“. Bylo to v době, kdy Buty zpívali: Do Ruska, tam já bych nikdy nejel, do Ruska, tam já bych se teda bál… Byla to zajímavá zkušenost. Nekonečné cesty vlakem (do Irkutska jsou to čtyři dny a pět tisíc kilometrů, plavba po Obu a Irtyši byla dlouhá podobně), břízky za oknem, tvrdí hoši, kteří čtou verše, podvečery v městském parku, kde mládež krmí holuby slunečnicovými semínky. Nejela jsem tam tedy jako autor hledat svou vlastní identitu, zajímala mě spíš země ve zlomové historické epoše, v době, kdy přecházela z komunismu do kapitalismu, nicméně zážitky máme s autorem podobné, a to nejen z Ruska, ale i z Číny. Jen to zpracování se liší:-)

Co můžete od knihy čekat? Autor se zaměřuje především na detaily, drobnosti, na vlastní pocity a myšlenky, které ho na tom kterém místě napadají, vše se ale snaží zasadit do nějakého, často nečekaného kontextu. Někdy je to pro čtenáře dost komplikované čtení. V knize se moc nehraje na odstavce, chybí nějaký jednotící prvek, proud vět plyne a plyne, ani kapitoly moc neodlišují děj. Moc jsem se neorientovala ani v polské geografii, kterou autor ve svých příměrech často používá. Velmi často jsem se musela vracet a znovu hledat soustředění. Pustíte-li se do této knihy, připravte se na velmi pomalé čtení, na úplně jiný rytmus, než současné knihy nabízejí, na zpomalení do klapotu ubíhajících kolejnic či tlukotu srdce. 

Díky nakladatelství Kniha Zlín za možnost seznámit se s literaturou, která hýbe sousedním Polskem a taky za příležitost nostalgicky se vrátit do dob svého mládí. 

Hodnocení: 75%

Andrzej Stasiuk: Východ

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN:9788074735318I SBN: 978-80-7473-531-8
• Originál: Wschód
• Překlad: Červenka, Jiří
• Popis:1× kniha, vázaná, 224 stran, česky
• Rozměry:13,5 × 20,7 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Klicperovo divadlo: Čtyřlístek!

... po práci legrace: úprk z Prahy do Hradce na představení Čtyřlístek! Legenda sedmdesátých a osmdesátých let oživá na jevišti Klicperova divadla.

Dost infantilní, ale taky velká legrace.

"Ak niesi moja, tak potom neviem čia si, aneb Pinďa nebude sedět v koutě"

Nápaditá scéna a hodně nakažlivá muzika.

Pro diváky od 3 do 145 let (tohoto věku se v těchto dnech v malé vesničce v Indonésii dožívá Mbah Ghoto, nejstarší člověk světa). Na večerním představení byla spousta dětí, ale musím uznat, že popkulturními odkazy se bavily i mnohem starší ročníky.

Osoby a obsazení:

Myšpulín --- Jiří Panzner
Fifinka --- Natálie Holíková
Bobík --- Vojtěch Dvořák
Pinďa --- Pavel Neškudla
Horáková --- Marie Kleplová
Nováková --- Zora Valchařová-Poulová
Burešová --- Martina Nováková
Vanda --- Týna Průchová
Rodom & Tomáš --- Miroslav Zavičár
Soused --- Josef Čepelka
Teta Bobina --- Zdeněk Petrák
a Marie Poulová jako Míša, Husákovo dítě


Tvůrčí tým:

Režie: David Drábek
Dramaturgie: Jana Slouková
Výprava: Marek Zákostelecký
Hudba: Darek Král
Text písně: Jakub Tvrdík

Více zde: http://www.klicperovodivadlo.cz/inscenace/ctyrlistek-1827/

Hodnocení: 90%

Anna Bolavá: Ke dnu

Nevím, jak to ta Anna Bolavá dělá, ale svého čtenáře dokáže spolehlivě poslat do tmy i ke dnu. Opravdu se mi málokdy stane, že by mě čtení dostalo do tak stísněné a depresivní nálady… 

Do tmy jsem přečetla před rokem a půl a dodnes mám tu trýznivou atmosféru spojenou se sběrem léčivých bylin v hlavě. Nedávno dorazila na pulty českých knihkupectví kniha Ke dnu, která na „Tmu“ maličko navazuje, tak jsem si ji nemohla nechat ujít. Přiznávám, přečetla jsem ji za jediný den. Využila jsem dálkových přesunů a jízd v MHD a po návratu domů jsem se svalila na gauč k dočtení posledních pár desítek stránek, ke kterým jsem si ale už s ulehčením nalila pořádnou lampu vína. Ke dnu se nedalo odložit, Ke dnu mě úplně vyždímalo. 

Tentokrát je hlavních hrdinek (a částečně i hrdinů) trochu více, než v předchozí knize, popis jejich života tvoří barvitý (teda vlastně spíš depresivně šedivý) obrázek života na malém městě. Malá Anička, která si našla smysl života v toulání se přírodou, sbírání kamenů a česání vlásků… Její matka Milada, která ač „má na víc“, pracuje od nevidím do nevidím v děsivé drůbežárně, popis její práce otřese i otrlými povahami. Miluška, která se těší na dítě s doktorem Divišem, štěstí ale není téhle milenecké dvojici souzeno. Hanka, která snaží se vyrovnat s děsivými vodními vzpomínkami, které se vracejí po návratu do rodného domu. Novinářský elév Málek, který si chce udělat jméno na kriminálním případu, nakonec ho ale vše špatné dožene. Obávaná nemocnice ve Strachovicích. Obyvatelé městečka nacházející smysl života v nakupování v Mínusu a pomlouvání bližních. Všudypřítomná mlha, chlad, hniloba, plíseň, kašel, bolest. Vzpomínky na minulost, která ale byla stejně divná, jako přítomnost, jen to tak zpětně nevypadá. Vztahy, ve kterých toho zůstává spoustu nevyslovitelného, vztahy, ve kterých vyřčené nefunguje. Hororová atmosféra smradlavého masokombinátu, podzimních a zimních močálů a vábivě nepřátelské řeky. 

Co mi styl Bohumily Adamové (tak se Anna Bolavá jmenuje doopravdy) připomíná? Opět mi to nedalo nevzpomenout si na Jiřího Hájíčka, hlavně na Rybí krev (asi ta voda a jižní Čechy). Jazykem a stavbou příběhu je ale Anna Bolavá naprosto svá, i když je v této knize víc dialogů, než v prvotině, pořád je to něco úplně jiného, než obvykle čítávám… 

Už si povídá i se vzduchem. Tělo se mu třese a přestává ho poslouchat. Upadl. Hrabe se rychle zpátky na nohy, otáčí se nahoru a sleduje větve stromů propletené hustě do sebe, aby nebylo vidět nebe. Ztrácí jednu botu a ani o tom neví. Dětskou rukavici už taky několik kroků nemá, vypadla mu z kapsy. Ocitá se na místech, kterými do močálů nepřišel, stromy jsou na první pohled opět jiné. Jeden z nich si bude pamatovat do konce života. Má silný, rozpůlený kmen, jako když svraštělý stařec obrácený hlavou k zemi roztáhne nohy do výšky. Málek zakopne a letí proti němu. Natáhne ruce před sebe a trochu tím ztlumí náraz ostré větve, která projede jeho levým okem. Blesk. Tma. Bolest, která má barvu a zvuk. Mlha ho se zalíbením poslouchá.

…

Následující minuty se opět neděje nic. V řadovém domku naproti smaží Milada Vávrová velké kusy kuřecího masa a Anička vedle v pokoji potají otevírá okno. Nemůže připálený olej cítit, je toho moc. Při pomyšlení, že si vkládá mastné maso do pusy… Mají ho všude. V malém mrazáku na chodbě, v mrazáku velkém ve sklepě, v lednici, ve sklenicích ve špajzce a nějaké naložené maso viděla i na policích v kolně. Až matka dosmaží, část z toho sama sní a pak vyrazí do práce na noční směnu. Dvanáct hodin bude stát u jezdícího pásu a skládat drůbeží končetiny na polystyrenové tácky. Než odejde Anička ráno do školy, bude matka zpátky a to už musí být zbytek smaženého masa sněden. Protože ona donese nové. V pondělí je všechno čerstvé a lednice na to musí být připravená. 

Jsem zvědavá, jestli se dočkáme i nějakého toho jarního románu. Některé linie Ze dna by stály za rozkrytí…

Díky kamarádce Zděně, že mi Ke dnu půjčila:-).

Hodnocení: 100%

Anna Bolavá: Ke dnu

• EAN: 9788020717580
• ISBN: 978-80-207-1758-0
• Popis: 1× kniha, vázaná, 288 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,8 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)