OLDstars on the Roud

Studentský divadelní festival OLDstars on the Roud a tři skvělá představení se třemi výbornými herci:

• Po Frederikovi - Matyáš Řezníček; 
• Jordan - Marie-Luisa Purkrábková; 
• Margaritě - Ljuba Krbova. 

Bravo!

Moje třetí návštěva tohohle skvělého festivalu v mém rodném městě a musím říct, že je to každý rok lepší a lepší! Ať Vám ta energie a nadšení vydrží:-)

Sculpture line Liberec - Jan Dostál: Tři

Letošní ročník Sculpture line - prázdninového festivalu, v jehož rámci se ozdobí uměním ulice, náměstí, parky i vodní plochy, se letos dostává i mimo území hlavního města Prahy. Dvě instalace doputovaly i do Liberce. Náměstí Dr. E. Beneše v Liberci nově dominuje masivní bronzový Jezdec Michala Gabriela a před oblastní galerií je k vidění kovová socha Jana Dostála s názvem Tři.

TŘI

PLECH

I těžké věci lítají, ale pouze směrem dolů. Tato socha byla hozena volným pádem z výšky čtyřiceti metrů, třikrát. Z počátku primárně neovlivnitelná deformace objektu se postupně přeměnila v modelování pádem. Modelování spočívalo jednak v matematických výpočtech, tak i v samotných hodech, jejichž počet nebyl předem stanoven. Ze základních geometrických tvarů byl vybrán jehlan, který se nejsnáze deformuje.

JAN DOSTÁL

*1992

Rukopis Jana Dostála se od počátků jeho tvorby formuje přes různé materiály, se kterými pracuje (hlína, dřevo, sklo a pryskyřice), až do momentů, kdy poprvé potkává ocel, ve které se jako autor definitivně našel. Tento materiál mu umožňuje pracovat od malého měřítka až po monumentální rozměry. Postupným skládáním drobných geometrických prvků (variabilů) vznikají mnohaprvkové struktury, vytvářející sochy tématicky vycházející ze živočišné sféry, kde autor postupně redukuje realitu do geometrických tvarů, či sochy komunikující v čistě abstraktní rovině. Výsledná díla nejsou povrchově uzavřená, ucelená jako u klasických soch, nýbrž je autor nechává záměrně otevřená, aby bylo možné vnímat i prostor uvnitř. Otevřenost soch nabízí divákovi nahlédnutí do vnitřního prostoru objektů.

Stránky Jana Dostála

Stránky Sculpture line

Výstava Fenomén Charlemont v libereckých Lázních

V libereckých Lázních probíhá až do 9.9.2018 zajímavá výstava nazvaná Fenomén Charlemont. Představuje tvorbu tří zástupců vídeňské umělecké rodiny Charlemontových - tří bratrů: Eduarda (1848 - 1906), Huga (1850 - 1939) a Theodora (1859 - 1938).

Všichni tři byli vynikajícími umělci své doby, Eduard například opakovaně úspěšně vystavoval na pařížském Salonu, jeho nástěnné malby zdobily foyer Burgtheatru. Hugo se podílel na kostýmech vytvořených u příležitosti výročí svatby císařského páru, pracoval na výzdobě vily Hermes v Lainzer Tiergarten pro císařovnu Sisi, věnoval se krajinomalbě. Theodor byl sochař, vytvořil například brněnský pomník přírodovědce Gregora Mendela či pracoval na výzdobě vídeňského parlamentu. 

Charlemontovi byli spjati i s libereckou rodinou Liebiegových - Eduard vytvořil řadu vynikajících podobizen členů rodiny Liebieg a s nimi spřízněných Mallmannů (za Portrét Alice de Mallmann získal medaili na Salonu v Paříži), Hugo je autorem obrazu, na kterém je Theodor Liebieg se svou snoubenkou Marií Idou na projížďce v automobilu Victoria Benz, sochař Theodor pak zase tvořil busty příslušníků rodu, např. portrét Heinricha Liebiga. 

Díla všech těchto umělců si právě teď můžete prohlédnout v podbazénové hale. Společnost jim dělá i osobní automobil Benz Victoria s výrobním číslem 76, první automobil v českých zemích a třetí v rakouskou-uherské monarchii. Baron Theodor von Liebieg si Victorii koupil v roce 1893 a o rok později s ní podnikl první dálkovou jízdu na světě - do rodinného sídla v Gondorfu nad Moselou. Cesta trvala 69 hodin při průměrné rychlosti 13,6 km. Celkem s Victorií baron najel dvacet tisíc kilometrů. Od roku 1946 je Victorie součástí sbírek Národního technického muzea v Praze, odkud byla také na výstavu zapůjčena. 

Více zde a zde.


Fenomén Charlemont

Eduard, Hugo a Theodor
17. 5. – 9. 9. 2018

Kurátor Zuzana Štěpanovičová

Antti Tuomainen: Než natáhnu brka

"Než natáhnu brka" je finská detektivka, která mě zaujala svou upoutávkou: „Než natáhnu brka“ není obyčejná detektivka, ale mimořádně zajímavá kniha: veselá i tragická, citlivá i podivínská, plná životní moudrosti a vtipu, je to román, který navzdory černému humoru probouzí radost k životu a při jeho čtení si připadáte, jako by vám před očima běžel film Akiho Kaurismäkiho".

Kniha začíná velmi slibně. Sedmatřicetiletý Jaakko s trochou nadváhy, avšak šťastně ženatý, úspěšný podnikatel v oboru sběru hub a jejich exportu do Japonska, přichází ke svému lékaři, protože mu není dobře. Přechozená chřipka, nebo něco podobného? Pak se ale ukazuje, že je to mnohem vážnější. Jaakko byl otráven... Lékař mu sděluje, že jeho vnitřní orgány byly jedem velmi poškozeny a jemu zbývá několik dní, maximálně týdnů života. 

Potom – jelikož doktor podle mého nezaměřuje svůj léčebný pohled správným směrem – se zeptám, co s tím tedy uděláme. Lékař se na mě podívá, jako by mu právě došlo, že jsem z jeho řeči neslyšel ani slovo. Všimnu si, jak za skly svých brýlí mrká.

„My,“ říká, „neuděláme nic.“

Tomu se tedy říká životní zvrat. Jaakko se rozhodne zjistit, kdo stojí za jeho otravou, kdo je jeho vlastní vrah. Mohla by to být jeho vlastní manželka, kterou při návratu domů najde "v nejlepším" s podřízeným? Nebo za tím stojí nekalá konkurence v podobě nové firmy, která rozjíždí svůj business ve stejném oboru? Těžko říct. Stihne Jaakko zjistit, kdo ho zavraždil dřív, než zemře? Kolik lidí ho ve smrti předstihne? Co myslíte?

Musím říct, že na začátku tu bylo opravdu  vtipné. Přece jen, zápletka s téměř mrtvým mužem, který ovšem ještě tak trochu žije, je docela originální. Hlavní hrdina svou situaci na začátku i vtipně glosuje, těšila jsem se tedy na černý humor, který bude provázet vypravěčovo bilancování života v očekávání blízké smrti. Jenže nakonec z toho byl spíš trochu banální příběh krize středního věku, kde ta otrava byla vlastně skoro nadbytečná. Hodně se to točilo kolem sběru hub (ovšem nečekejte žádnou Viktorii Hanišovou), ještě víc pak kolem situace ve firmě, kterou se Jaakko z důvodu, který jsem vlastně nepochopila, rozhodne v poslední chvíli zachránit. Dělá bizarní věci, dostává se do absurdních situací, pátrání je zdlouhavé, byť kniha je naštěstí vcelku útlá. Navíc neustále řeší svá kila navíc a nadměrné břicho. Fakt by mi to nebylo pár dní před smrtí jedno? Pointa v podobě odhalení pachatele je každopádně slabá a moc mi smysl nedává...

 

Knihu řadím do kategorie lehké letní čtivo, věřím, že si své čtenáře najde, Kaurismäkiho bych v ní ale moc nehledala, spíš třeba Jonase Jonassona...  Do mého smyslu pro humor se tahle kniha bohužel tak úplně netrefila. Přesto díky nakladatelství AlbatrosMédia za recenzní výtisk. 

Hodnocení: 60%

Antti Tuomainen: Než natáhnu brka

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN: 9788074736681
• ISBN: 978-80-7473-668-1
• Originál: Mies joka kuoli
• Překlad: Piskoř, Vladimír
• Popis: 1× kniha, vázaná, 264 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Obrazy žárem na Štvanici

Výstava Obrazy žárem na Štvanici (loni byla na Piazzetě Národního divadla). Obrazy vytvořené technikou smaltování (výsledky z ostravského symposia Smalt Art). Známá jména (Jetelová, Císařovský, Rittstein, Nikl, Opočenský atd.) na nečekaném místě. Zaujalo. 

Výstava Obrazy žárem představuje retrospektivní pohled na výsledky ostravského symposia Smalt Art. Od roku 2006 jsou do ostravských Vítkovic zváni přední čeští výtvarníci, aby změřili své schopnosti s technikou smaltování. Vítkovická smaltovna je v tomto ohledu zcela výjimečným místem. Díky schopnosti zpracovávat i monumentální formáty, vytvořila smaltovna perfektní prostředí pro volnou autorskou tvorbu. Vybrat jednotlivé kusy z depozitu nebyl úkol jednoduchý – sbírka obsahuje kolem 1000 kusu artefaktů. Naším cílem bylo vybrat práce tak, abychom zdůraznili především formální různost a množství přístupů, jichž jednotliví umělci užili k uchopení takto specifické technologie. Materiál jakoby si sám žádal od některých autorů pohled do sveho subatomárního nitra. Syrové abstrakce a pohledy do tekutých vesmírů barev a hmot na sebe s překvapivou lehkostí berou podobu smaltového plechu. Zcela opačnou polohu však představuje střízlivý přístup plošné malby, nechávajíc naplno vyznít svěží glasurní podstatu smaltových barev. U některých autorů se zdá změna techniky jako zcela druhořadý problém. Se suverénní jistotou se pouští do složitých námětů. Nepřehlédnutelná je i podoba grafická. Zde můžeme sledovat prchavý moment stříkaneho smaltu s něžným gradientem a vniřním světlem. Monumentální dimenze zpracovaných formátů vyznívají na piazzetě Národního divadla jako vzdálené echo surové reality Vítkovic, avšak s duší plnou barev a imaginace. Jsme přesvědčeni, že právě exteriér a dialog s architekturou jsou pro tuto kolekci vhodným působištěm.

Tomáš Císařovský

Pavel Opočenský

Viktor Frešo

Jan Vytiska

Magdalena Jetelová

Martin Kuriš

Lukáš Miffek

Viktor Frešo

Jakub Špaňhel

Boris Jirků

Michael Rittstein

Petr Nikl

Lubomír Typlt

Cecil Beaton: Fotograf královen

Sir Cecil Walter Hardy Beaton CBE, (14. ledna 1904 – 18. ledna 1980) byl anglický módní a portrétní fotograf, dále též scénograf a kostýmní výtvarník. Jednalo se o trojnásobného držitele ocenění Oscar, z toho dvě ocenění za dnes již legendární film My Fair Lady, za celkové výtvarné řešení a kostýmy, dále také o čtyřnásobného držitele prestižní divadelní ceny Tony. Ve svých snímcích nekladl důraz ani tak na portrétovaného nebo na to co měl na sobě, ale spíše na atmosféru a celkový dojem celé scény. V Hollywoodu třicátých let měl možnost portrétovat celou řadu filmových hvězd, v roce 1937 jako dvorní fotograf portrétoval královskou rodinu a během druhé světové války pracoval jako válečný fotoreportér pro Britské ministerstvo informací.

(Wikipedie)

A právě tento Cecil Beaton má v současné době v Praze v Museu Kampa výstavu, která je nazvaná Fotograf královen. Jsou tu fotografie královské rodiny, Winstona Churchilla i celebrit minulého století - Grety Garbo, Marilyn Monroe, Micka Jaggera,  Audrey Hepburnové, ale třeba i Gertrude Steinové.  Výstava se nachází ve třech přízemních sálech Musea Kampa, je tu poměrně hodně fotek, jsou ale spíše menších rozměrů. 

Výstavu jsem si docela užila - absolvovala jsem ji s několika skupinkami starších dam - Sokolek, které si sem odskočily ze Sletu. Poslouchat jejich komentáře týkající se královské rodiny byla velká zábava:-)

Výstava potrvá do října 2018.

Výstava je připravena ve spolupráci s National Portrait Gallery v Londýně.

Kurátorka: Alexandra Šlosarčíková

Více o výstavě zde.