Stránky

středa 14. srpna 2019

Plastika Místo reflexe - Planai, Rakousko

Na kopci Planai v Alpách, nedaleko Schladmingu, se kousíček pod panoramatickou cestou vedoucí okolo vrcholu nachází zajímavá dřevěná plastika nazvaná Místo reflexe (německy Ort der Besinnung, anglicky Place of Reflection). Má podobu položeného dřevěného kříže vyčnívajícího z vody (velikost 34 x 17 metrů), dá se po ní chodit, jsou z ní zajímavé výhledy/průhledy, je tu i místo pro odpočinek a rozjímání (anebo se tu dají krmit zdejší přemnožené ryby - zákaz rybolovu). Vznikla v roce 1997 jako připomínka pětadvacetiletého působení společnosti provozující tady lanovou dráhu (Planai - Hochwurzen - Bahnen GmbH), autorem je inženýr Thomas Stiegler. Více zde.

Velmi příjemné místo, zastavili jsme se tu cestou při procházce po Panoramaweg během naší dovolené v Rakousku.


















Galerie Rudolfinum: A COOL BREEZE



V mé  oblíbené Galerii Rudolfinum minulý týden končila výstava A COOL BREEZE, a tak jsem se domluvila s kamarádkou Lucií, že vyrazíme za kulturou. Před návštěvou jsem si neprozřetelně prošla stránku výstavy na webu a trochu se mne zmocnily obavy, na co to vlastně jdeme?

Výstava A COOL BREEZE odkrývá nové možnosti prostorového zobrazování figury v současném umění v souboru děl sedmnácti mezinárodních umělců. Hlavním tématem je nové pojetí klasického sochařského námětu lidského těla, který je stále častěji zpracováván neobvyklým postupem a za použití netradičních materiálů. Výstava se pokouší o konfrontaci minulosti se současností, snaží se poukázat na zásadní posuny v současném sochařství.

Zvolením paradigmatu lidské figury se dostáváme k sociálně-antropologické problematice odkrývající minulé konvenční kódy ideálu krásy a zobrazení člověka. Výzva, kterou s sebou přináší tradice figurálního zpracování, vede k těm nejprogresivnějším a nejinovativnějším příkladům současného sochařství.

Nakonec to ale bylo vtipné, byť lehce ujeté, a moc jsem si to užila  (asi to bylo i prostorem, ve zdejších úžasných prostorách vynikne snad každé dílo). Vzhledem k tomu, že výstava skončila 11.8.2019, nabízím tedy alespoň pár fotografií (popisky k dílům jsou převzaté ze stránek Galerie Rudolfinum).



Yinka Shonibare CBE, Květinový oblak I, 2006 bavlněná látka potištěná holandským voskem, litá pryskyřice, dvě zatěžující konzoly, 290 x 160 x 125 cm, balerína 215 x 205 x 127 cm.


Stephan Balkenhol, Balerína, 2013, malované wawa dřevo, 224 x 95 x 88 cm 



Paloma Varga Weisz, Padající žena (Dvouhlavá), 2004, lipové dřevo, látka, 229 x 76 x 38 cm. 



Isa Genzken, Herci III, 2, 2015, 9 figurín na skleněném stojanu, sprej, oděv (látka, kůže, pletenina), boty, čepice, paruky, kovové řetězy, sluneční brýle, umělohmotné masky, kniha, elektrický kabel, bankovky, 192 x 294 x 235 cm. 


Melik Ohanian, Dívky z Chilwellu – Pozastavené jednání, 2014, tři samostatné postavy v sádře, kombinovaná technika, lidské měřítko. 



Melik Ohanian, Dívky z Chilwellu – Pozastavené jednání, 2014, tři samostatné postavy v sádře, kombinovaná technika, lidské měřítko. 


Krištof Kintera, Modlitba za ztrátu arogance, 2013, kombinovaná technika, 175 x 60 x 70 cm. 




Roger Hiorns, Retrospektivní pohled na cestu, 2010 – 2015, pěna, guma, silikon, vlasy, laminát, kov, text Martina Heideggera “Bytí a čas” vepsaný na tělo, variabilní rozměry (vpravo)

Roger Hiorns, Bez názvu, 2016, pěna, guma, silikon, vlasy, laminát, kov, text Martina Heideggera “Bytí a čas” vepsaný na tělo, variabilní rozměry. (vlevo)


Frank Benson, Lidská socha (bronz), 2009 bronz, polyuretanový akryl, olej, 207 x 49.5 x 52 cm.




Georg Herold, Prožívající lásku, 2011/2013, lakovaný bronz, 105 x 176 x 380 cm (v x š x d)





Christian Holstad, Koupající se (karamel), 2017, glazovaná keramika, 66 x 142.2 x 218.4 cm. 


Thomas Houseago, Sehnutý tanečník (pro AC), 2009 sádra Tuf-Cal, konopí, armatura, sekvojové dřevo, olejová barva, uhel, 248,9 x 165,1 x 71,1 cm.


Antony Gormley, Potlačení, 2015, litina, 146 x 72 x 74 cm,



Thomas Schütte, Válečník, 2012, dřevo, 302,9 x 125,7 x 114,6 cm 


Elmgreen & Dragset, On (zelená měď) 2013, epoxidová pryskyřice, polyuretanový odlitek, metalický lak (měď), zelená patina, 190 x 140 x 100 cm. 




Ron Mueck, Muž ve člunu, 2002 kombinovaná technika, člun: 56 x 138 x 425.5 cm, muž: 75 x 35 x 32 cm, celkově: 159, 138 x 425.5 cm. 








čtvrtek 8. srpna 2019

BuranTeatr: Parchant v klobouku

Letní divadelní nabídka je poněkud omezená a specificky zaměřená. Velkým potěšením proto pro mnebylo zjištění, že v Divadle v Celetné bude v létě hostovat brněnský BuranTeatr, a to dokonce ve čtvrtek, kdy se v Praze pravidelně vyskytuji i já. A tak jsem vyrazila na drsnou černou komedii s názvem Parchant v klobouku, jejímž autorem je americký dramatik Stephen Adly Guirgis. 

Oficiální anotace:
Hořce zábavný a zábavně hořký obraz závislostí drogových i citových. Jackie se vrátil po dvou letech z basy. Nepije, nefetuje, nedýluje, našel si práci. Chce dělat svojí holce radost, koupil jí plyšáka, čokoládu i lístky do kina. A pak najednou vidí doma vedle postele pánský klobouk. A není to Jackieho klobouk...

Premiéra: 10.11.2018
Překlad: Pavel Dominik
Dramaturgie: Jitka Šotkovská, Jan Šotkovský
Scéna: Jaroslav Záděra. Kostýmy: Aneta Grňáková
Režie: Mikoláš Tyc

Hrají: Michal Isteník, Diana Velčická, Lukáš Rieger, Kateřina Veselá, Vojtěch Blahuta

Inscenace s největším počtem sprostých slov v dějinách BURANTEATRu. 

„Přisámbohu, milovat Veroniku, to je jako krmit každý ráno Godzillu vlastníma koulema, a každý ráno říkáš: „Hele, Godzillo, jsou hodně jemný, tak je, prosím tě, žvejkej něžně“ – a každý ráno je ta svině rozdrtí svejma zubama!“

Musím říct, že to fakt bylo vtipné, Michal Isteník byl výborný, dvě a půl hodiny neslezl prakticky z hlediště, skvělá (a sexy) byla pak Diana Velčická. Parchant v klobouku je podobný typ inscenace, jako je třeba Zabiják Joe, nebo některé drsné komedie, které má na repertoáru Švandovo divadlo.  Bylo to vulgární, bylo to plné hlášek, nebylo to kdovíjaké "hóch" divadlo, ale dost jsem se u toho pobavila.