Před pár měsíci na mě na několika místech vyskočila kniha Vlastní pokoje - rozhovory s českými spisovatelkami o tom, jak se jim tvoří. Usoudila jsem, že tuhle knížku si chci přečíst a udělala si rezervaci v knihovně. Teď na jaře na mne konečně došla řada a já jsem si mohla odnést krásně vypravenou a originálně graficky pojatou knížku z nakladatelství wo-man domů.
A bylo to opravdu inspirativní čtení. Název knihy i její obsah je reakcí na esej Virginie Woolfové (sorry, jsem stará škola a stará známá jména přechyluji) Vlastní pokoj, kterou napsala v roce 1929 na základě svých dvou přednášek. Řešila v nich podmínky, které ženy pro své psaní potřebují - potřebují svůj vlastní prostor, čas a finance. Virginia Woolfová věřila, že ženy za sto let už tohle všechno mít budou a budou se tak moci tvorbě věnovat a vyrovnat se mužům. Ač k dovršení stovky ještě pár jednotek let chybí, spisovatelka Jana Poncarová se pokusila zjistit, jak na tom ženy spisovatelky v současné době jsou. Vyzpovídala svých dvanáct kolegyň, českych autorek různého věku, názorů, přístupů k tvorbě i k životu, a ptala se jich na jejich psaní. Konkrétně se o svém soukromí rozpovídaly Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická, své postřehy doplnila i autorka knihy Jana Poncarová, nakladatelka Barbora Baronová a fotografka Dita Pepe.
Čtenáři (a možná hlavně čtenářky) se tak dozví podrobnosti o tom, v jakých podmínkách tyto dámy tvoří, co jim brání v tvorbě a co jim jejich práci ulehčuje, jak slaďují psaní s výchovou dětí a péčí o rodinu, jak moc se (ne)dá psaním uživit apod. Základní otázky se v rozhovorech opakují, aby bylo možné nějaké srovnání, některé ženy se pouštějí do podrobností, jiné jsou spíše stručnější (a občas mi přišlo, že je to škoda). Autorka si záměrně vybrala ženy spisovatelky rozmanité - svobodné, bezdětné, s malými dětmi, puberťáky i odrostlejšími dětmi, prozaičky, básnířky, ženy mladé i ve zralém věku. V lecčems se jejich zkušenosti shodovaly (náročnost péče, ženské výčitky, podceňování ze strany mužů, nutnost time-managementu atd), často ale také velkou roli hrálo, z jaké rodiny a jakého prostředí pocházely, nebo čím si musely v životě projít.
Pár ukázek:
Přemýšlela jste někdy nad tím, proč v sobě my ženy nosíme výčitku? Já si ji uvědomovala vždycky, jen byla skrytá, nepojmenovaná. Vyplula na povrch, až když jste mě s tématem vlastního pokoje oslovila. Do té doby jsem to brala tak, že se to prostě děje. Dokonce mi to asi přišlo i normální, protože od žen se v minulosti jisté věci očekávaly. Vzpomínám si v této souvislosti na jeden prožitek. Filip byl venku na zahradě a já připravovala oběd, míchala jsem omáčku. Kolem mě děti, hluk, křik – bublalo to na plotně i ve mně. Cítila jsem obrovskou frustraci. Toužila jsem dělat tolik jiných věcí, jen ne míchat omáčku a neustále se o někoho starat. Napadaly mě miliony věcí k příběhu, který jsem nosila v hlavě. Chtěla jsem psát. Zkrátka na mě dopadla tíže toho, že si ještě pořád tolik lidí myslí, že ženy patří za plotnu. Jsem ráda, že o tom spolu mluvíme, že se o tom obecně teď víc hovoří i v celé společnosti. Býváte naštvaná, že kvůli denním povinnostem jde tvorba stranou? Ve mně to někdy doslova vře. A řve – beznadějí. Když cítím, že potřebuju tvořit, a nemůžu, je to jedna z největších frustrací, které znám, které se mi dějí.
...
Jako pozitivní vnímám, že moje dcera nežije v rodině, kde tatínek pracuje a maminka je v domácnosti. Každopádně je důležité, aby věděla, že jednou může dělat to, co chce. Já třeba neměla dojem, že by moje máma, která byla léta v domácnosti, byla nějak zvlášť šťastná. • Sníte někdy o tom, mít prostor psát někde delší čas o samotě? Od té doby, co jsme se s partnerem rozešli a on se o dceru stará taky, mám v létě třeba i týden úplného volna. Taky jsem byla v roce 2018 na měsíční stáži úplně sama v Rakousku a za dcerou domů jsem se vracela jen na víkendy. Byl to zřejmě můj nejhezčí měsíc za hodně dlouhou dobu.
...
Co vás dnes živí? Jiné to bylo před covidem, a hlavně taky v době, kdy jsem nežila se svým mužem. Díky němu dnes nemusím pracovat jako šílená - tedy sbírat všechny možné práce, abych měla na přežití. Byly doby, kdy jsem dělala sezónně dramaturgyni doprovodného programu v zahradách Anežského kláštera pro Národní galerii, do toho jsem se podílela na dvou projektech pro Kateřinu Šedou na jednom editorsky, na druhém produkčně, k tomu se připletly další jednorázovky jako produkční výpomoc na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu Ji.hlava, skript pro film V síti Víta Klusáka a Barbory Chalupové, a ještě jsem docházela na brigádu za barem v Café Fra. A to nezmiňuju řadu dalšíchšílených brigád totálně mimo můj obor. Teď už mám mnohem větší klid, pracujeme na scénáři, na který jsme dostali grant, a až ho dokončíme, chci zase začít pracovat pro Kateřinu. V roce 2021 jsem taky dostala honorář, který se váže k Ceně Evropské unie za literaturu, což byl slušný vyšší obnos. Drobnější honoráře dostávám za autorská čtení, povídky do časopisů a nově taky za licenční smlouvy na překlady mých knih. Tam to hodně kolísá podle toho, jak je na tom knižní trh dané země. Něco jsem dostala za zinscenování obou mých knih v divadle. A taky mi teď chodí mateřská, cha!
...
Klika pro mé ranní psaní za života s Pavlem byla, že nechrápal, i když půldruhého metru za mými zády spával běžně až do oběda. V našem pokojíku bylo ticho a klid. Dokud jsem psala rukou, nebyl důvod se nesoustředit. Horší to bylo, když jsem některý rukopis musela napsat na psacím stroji. Ťukat neslyšně nejde, a to mimochodem ani teď, na klávesnici počítače, i když se na něm píše nesrovnatelně tišeji než na mechanickém psacím stroji. To byl rachot, jako když leje na plechovou střechu! A když se ruční páčkou posouval řádek nahoru, cinklo to... To jsem pak s mašinkou utíkala do koupelny, abych Pavla nerušila, a psala na zemi. Ale jen pokud jsme se zrovna snášeli. Pokud jsme se nacházeli v čím dál tím častějších a bouřlivějších fázích nesnášenlivosti, ba nenávisti, zůstala jsem sedět u svého stolu a ventilovala svou bezmoc mlácením do písmenek s bílými porcelánovými popiskami, takže mi čas od času nějaké to písmenko odešlo, nejčastěji A a O, jako kdyby mi ta klávesnice chtěla vtlouct do hlavy, že substituční trestanci nepomohou, že nemá smysl vylévat si zlost na nevinných. Že je absurdní dělat si z psacího stroje otloukánka, protože tím trestám hlavně sama sebe.
...
Jsme velká rodina a to znamená jeden velký kompromis. A která strana obvykle ustoupí? Matka. Právě ona většinou zůstane doma s nemocnými dětmi, supluje školu i školní jídelnu, připravuje sladké odměny, když se děti doma hroutí z přemíry úkolů. Matka svádí hádky o to, zda se půjde odpoledne ven, matka volá opraváře, když bouchne lednička. Jako spisovatelka nemám žádnou kancelář, kam bych se zavírala a byla jako v práci, všechna tvorba se děje u nás v kuchyni. Nejsou to jednoduché podmínky. Můj způsob psaní je vlastně přemýšlení o psaní. Píšu tak, že nepíšu, děje se to jen v hlavě. Dny plynou a skutek utek. Každý si plní své pracovní povinnosti, jenom já zas nejsem schopná se soustředit. Dost často kolem sebe vnímám neklidnou atmosféru, a to pak psát ani nezkouším, protože chci předejít svému zklamání z toho, že to zase nevyšlo. Často se také kolem mě dějí důležitější věci než fiktivní příběhy – a já neumím přepnout.
Nahlédnutí do konkrétních osudů mě moc bavilo. Některé spisovatelky sleduju delší dobu, tak mě rozhovor s nimi jen potvrdil, co jsem už někde četla (Kateřina Tučková, Petra Soukupová), jinde to bylo větší překvapení. To jak moc sympatická mi z rozhovoru přišla Michaela Klevisová, jak generační některé názory jsou (Daňa Horáková), jak vtipné jsou některé mladé autorky. Zajímavý byl i rozhovor s nakladatelkou Barborou Baronovou, která vysvětluje, jak vzniká v nakladatelství
wo-man kniha - kdo všechno se na ní podílí, komu všemu je třeba férově zaplatit a jak se to všechno posléze promítne do cenotvorby. Vlastní pokoje jsou toho jasným příkladem - ač kniha Vlastní pokoje vyšla s podporou Ministerstva kultury a Státního fondu kultury, její cena přesahuje sedm stovek. Na druhou stranu, Vlastní pokoje byla za poslední rok třetí knížka z nakladatelství wo-man (ještě se ke mně dostala Odolná společnost a Proč jsme tak naštvané), a všechny tři si (podle mě) svou cenovku zasloužily.
Publikaci doprovázejí originální fotografie známé české fotografky Dity Pepe, která jednak vytvořila stylizované portréty zpovídaných žen (s výjimkou Karin Lednické) a jednak knihu doprovodila modely dětských pokojíčků ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea. Kniha vychází v grafické úpravě Štěpána Malovce.
Pokud vás zajímá současný literární provoz, a to zejména ženským pohledem, Volné pokoje nemůžete minout.
Hodnocení: 100 %
Jana Poncarová a Dita Pepe: Vlastní pokoje
- Nakladatel: wo-men
- EAN: 9788090887022
- ISBN: 978-80-908870-2-2
- Doporučená prodejní cena: 730 Kč
- Popis: 1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
- Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
- Rok vydání: 2023 (1. vydání)
