Stránky

úterý 15. července 2025

A. Gravensteen: Tahle voda je naše

K téhle knize jsem se dostala vyloženou náhodou. V sobotu jsem strávila půl dne v Dejvicích a Bubenči. Užila jsem si Muzeum literatury, prošla se Stromovkou a s kamarádkami jsme zavzpomínaly na "pravěk", na devadesátky, kdy jsem na Kulaťáku nějakou dobu bydlela. No a v pondělí jsem v knihovně, v poličce s novými knihami, narazila na nový román A. Gravensteena Tahle voda je naše odehrávající se právě v těchto končinách. I když jsem si z jeho předchozí knihy Pohyby ledu (naštěstí) nepamatovala skoro nic, tak tuhle knihu jsem si k hromádce prázdninového čtení přihodila. A víte co? Nakonec se mi celkem trefila do noty:-)



Kniha začíná událostí, na kterou si možná ještě pamatujete: v květnu 2015 postihla Dejvice a Bubeneč havárie vodovodního řádu, která přinesla střevní potíže tisícům zdejších obyvatel. Jednalo se o největší epidemii svého druhu za padesát let. Zatímco v reálném světě se situace po pár dnech nouzového zásobování pitnou vodou uklidnila a vše se vrátilo do starých kolejí, v knize to bylo jinak - celé se to zvrtlo. Vodovod se opravit nedařilo, u cisteren se stály fronty a lidé, kteří ještě donedávna netušili, v jakém katastru vlastně bydlí, se začali hádat a rozdělovat podle bydliště. Obyvatelé Bubenče si mohli brát vodu jen z bubenečských cisteren, ti z Dejvic zase jen z dejvických - kontrolovali to samozvaní kontroloři z řad uvědomělých občanů. Do toho jeden opilec sražený autem z druhé strany, pasovaný obratem na mučedníka, a několik rychle se objevivších agilních vůdců a burcovatelů na obou stranách barikády a už se začala vyhlašovat válka.

A to jsem se ještě nezmínila o těch věcech úplně mimo realitu - květen neskončil a červen nezačal, neviditelná hraniční čára mezi oběma čtvrtěmi vykvetla stříbrnou barvou (a objevily se na ní zvláštní písmena), podivné nápisy se začaly zhmotňovat i v nově objeveném dejvickém podzemí a dvěma lidem se po náhodném vypití temné vody začaly dít VĚCI. 

Okolní svět do sporu nezasahoval, ale obě čtvrti byly izolovány. Zatímco v Praze nadále pulzoval život a hipsteři na Letné dál pili své kyselé kafe, v Bubenči a v Dejvicích přestal jít internet i mobily, odpadky se vršily na ulicích a zásoby se začaly tenčit. Stará paní Rukavičková se mezitím se svým psem Boxíkem procházela po obou čtvrtích, jako by to dělala už několik staletí, novinářka Apolena se pokoušela natočit převratnou reportáž a geolog profesor Hlístek vše v rozhlase komentoval s vtipem sobě vlastním. Zbytek světa to ale brzo přestalo zajímat. A kde vlastně zůstala ta voda?

V Jaselské ulici se jeden místní obyvatel pod rouškou tmy vyplížil z bytu, napojil na cisternu hadici, jejíž druhý konec nechal ve vaně v druhém patře, a otevřel kohout. Fyzikální zákony ovšem nepřemohl: vana zůstala prázdná. Navíc při zlostném odpojování hadice rozlil po dlažbě desítky litrů cenné tekutiny). Když to zpozorovala paní Rukavičková, která se vynořila zpoza rohu spolu se svým jezevčíkem, jenom zakroutila hlavou. „Vidíš, Boxíku, jak jsou některý lidi blbý. Kdyby se mě zeptal, já bych mu to vysvětlila proč stojí vodojemy většinou na kopci a tohle že vodojem není. Holt pán nedával ve škole pozor." Pán po ní šlehnul nenávistným pohledem, popadl hadici, pak ji zase pustil a rychle zmizel ve vchodu i se svým mumláním, které už paní Rukavičková naštěstí neslyšela.

...

Moderátor si odkašlal a poněkud váhavě odpověděl: „Víš, Járo, já jsem samozřejmě rád, že jsi dneska přišel, bylo to jako vždycky zajímavý, ale... možná, že... jak bych to..."
„Takže vystrašil."
„Ne, to vůbec, to od tebe lidi chtěj, to je v pořádku, Ale... ta válka. Víš, mně připadá, že pořád mluvíš o tý válce, a ono už to lidi moc nezajímá. Je to pro ně prostě hrozně daleko, příliš abstraktní..."
„Počkej, vždyť je to pár stanic metrem..."
„No ale nestaví tam, projíždí. Prostě lidi chtějí slyšet o tom, co se jich přímo dotýká, o globálních hrozbách, tornádech, hladomorech, tajících ledovcích, kolapsech civilizace, to od tebe čekají. Neříkej, že tě ty Dejvice pořád tak berou? Vždyť už je to let, cos tam bydlel."
Hlístkovi se okamžitě vybavil ten útulně ošuntělý byt ve čtvrtém patře starého činžáku, s vysokými stropy, zaprášenými okny, prošlapanými parketami...
„Máš pravdu," povzdechl si. „Slibuju, že už o tom ode mě neuslyšíš ani slovo. Co tam máš na příště?"
„Takovou docela novinku - jmenuje se to environmentální žal."

Tahle voda je naše je určitým způsobem komplikovaná kniha. Je tu hodně hrdinů a hrdinek (Íčok, Ýnelez i Nivolog se mi dost pletli), spousta kliček a odboček, dopisy o historii, oslavné básně i změněné stavy vědomí, což vede občasnému zmatení čtenáře. Na druhou stranu, literární styl je celkem kreativní, je tu humor, jazykové hříčky, ironie. 

Co mě vyložené bavilo? Například:
  • procházky s imaginárním psem,
  • úřednické ptydepe aneb Praha 6 a Magistrát řeší havárii,
  • rozhlasové rozhovory z budoucnosti,
  • divoká prasata hrající si s tenisovými míčky, 
  • konec, který jsem nečekala a který opravdu originálně vyřešil problémy.
Fakt je, že něco jsem zase nepochopila vůbec (kdo byla Maery, proč se ve Stromovce objevila ledová krychle, co byl zač ten delegát od válečných turistů?), ale možná jsem byla při čtení jen nepozorná...

Celkově jsem se spíš bavila, kniha je navíc i poměrně aktuální, je zajímavé sledovat, jak banální technická závada může rychle vyústit v politickou i společenskou krizi, ba dokonce v ozbrojený konflikt.  Takže nakonec jsem vlastně spokojená. Pokud vám nevadí občasný odskok do nadpřirozena (trochu aka URaNovA), oceníte dystopii a absurdní humor, tolerujete tlusté knihy (408 stran, zkrácení by prospělo) a optimálně máte vztah k šesté pražské městské části, pak tuhle knihu můžu doporučit. 


Pokud se chcete o havárii kanalizace v Dejvicích přečíst víc, doporučuji tento fundovaný článek, zakončený navíc také odlehčeně:
  • „Nejlepší je voda z Dejvic, ta má toho v sobě nejvíc!“ (z internetové diskuse)
  • „Viva la PVK, naplnili svůj název a opravdu spojili vodovody s kanalizacemi. Tolik zábavy zadarmo jsem si už dlouho neužil.“ (z poznámky v jednom ze sebraných dotazníků od nemocných osob).
zdroj: Paseka


A ještě o autorovi, cituji z webu nakladatelství Paseka:

A. Gravensteen je pseudonym skutečného člověka, který z důvodů, jimž sám plně nerozumí, nechce pro svou literární tvorbu, jíž se věnuje ve volném čase, kterého z poměrně obvyklých příčin příliš nemá, používat své skutečné jméno, které ovšem pro jiné účely, např. autorské smlouvy, používá vcelku běžně.


Hodnocení: 85%



A. Gravensteen: Tahle voda je naše 
  • Nakladatelství: Paseka
  • EAN: 9788076375024
  • ISBN: 978-80-7637-502-4
  • Autor obálky: Pavel Fuksa
  • Doporučená prodejní cena: 429 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 408 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20 cm
  • Rok vydání: 2024 (1. vydání)

pátek 11. července 2025

Za Michalem Trpákem do Slaného: Mikrosvěty

Mou slabost pro moderní umění určitě znáte. Včera jsem se vypravila za díly svého oblíbeného umělce, Michala Trpáka, do Slaného. 

„Michal Trpák je hledač, který nemá rád hranice oborů, a proto je neustále překračuje nebo, nejlépe, smazává. Proto může vytvářet obydlí, kterým říká obytné sochy, obrazy, které jsou zároveň malbou, sochou a reliéfem, nebo sochy ukrývat pod vodou starého lomu. V životě a světě Michala Trpáka je možné všechno, proto není možné jeho osobnost sevřít do životopisných dat a jednoduchých tvrzení. Jisté ale je, že jde o hledače, hráče a vypravěče odvážných, barevných příběhů.“

— Markéta Pilátová z knihy Kámen a Prvok

Michal Trpák vystudoval kamenosochařství na Střední uměleckoprůmyslové škole svaté Anežky v Českém Krumlově. V letech 2001–2007 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a dále pokračoval doktorandským studiem na Fakultě výtvarných umení Akadémie umení v Banské Bystrici. Tvoří sochy z různých materiálu, jeho díla jsou často umístěna ve veřejném prostoru. Věnuje se také grafice a malbě.  Od roku 2007 pořádá v Českých Budějovicích výstavu Umění ve městě.
Ve Slaném představuje autor tři sochy, které jsou inspirované neviditelným Mikrosvětem. První je Virus vytvořený z nařezaných trubek a spékaného skla, umístěný na Masarykově náměstí. 


Druhá socha se jmenuje Mazlík, je  inspirovaná bakteriemi a želvuškami, představuje fascinující svět mikrofauny. 

Poslední instalace nás zavede do blízké Velvarské uličky k Velvarské bráně. Svůj Velký závod tu plavou čtyři různobarevné spermie, ta žlutá evidentně vyhrála....  


V Liberci vystavoval tenhle autor několikrát:
měli jsme tu jeho Pana Červeného - na náměstí v roce 2022


Předtím na stejném místě hlavu s názvem V-myšlení (2016)




... a v  Ruprechticích stojí u jednoho soukromého domu jeho Myslitel


Doporučuji projít si osobní webovky autora: https://www.michaltrpak.com/


Annie Ernaux: Roky

Annie Ernaux (*1940) je francouzská spisovatelka a učitelka literatury. Její literární dílo je silně autobiografické a má blízko k sociologickému pohledu na svět. Roku 2022 jí byla dělena Nobelova cena za literaturu „za odvahu a pronikavost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a překážky lidské paměti“. (wikipedie).


K Annie Ernaux jsem se poprvé dostala před asi rokem a půl, kdy jsem na Českém rozhlase poslouchala několik kapitol z knihy Roky, udělalo to na mě velký dojem. V rámci našich pravidelných Literárních střed v liberecké Krajské vědecké knihovně jsem se pak pustila do dvou jejích krátkých prací, které u nás vyšly společně pod názvem Mladík / Událost. A byl to opět zážitek. Mladík je vzpomínkou padesátileté ženy na vášnivý vztah s mužem o třicet let mladším, zároveň ale vzpomínáním na vlastní mládí, hodnocení proběhlého života. Ještě silnější pak byla Událost, kde se autorka vrátila na začátek 60. let, kdy podstoupila ilegální potrat a málem při tom přišla o život. Celý život se z tohohle zážitku nevzpamatovala. Tohle bylo opravdu drsné a oči otvírající, zvlášť, když si člověk uvědomí aktuální snahy třeba v Polsku nebo v USA tuhle možnost ženám opět vzít. (Pro úplnost bych měla dodat, že starší ženy z našeho literárního kroužku byly touto knihou pobouřeny, ba otřeseny - proč tak děsné věci vůbec vytahovat, navíc tak podrobně a realisticky - no, asi právě proto...). 



A tak jsem se během letošních prázdnin rozhodla k Annie Ernaux vrátit, a to k již zmíněné  a zřejmě nejdůležitější knize, která vyšla francouzsky v roce 2008, česky v roce 2022 - Roky. Nakonec jsem zvolila kombinaci již zmiňovaného čtení na pokračování, které pro Český rozhlas načetla Lucie Trmíková (existuje ještě audiokniha v podání Elišky Balzerové, tu ale neznám)  a čtení e-knihy. 

Čtenářský zážitek to byl každopádně velký. Roky zachycují sociální a kulturní dějiny Francie od autorčina narození v roce 1940, až do roku 2007. Každá kapitola v úvodu zachycuje nějakou autorčinu fotografii z konkrétní doby, na ní navazují vzpomínky na to, co se tenkrát dělo – v kultuře, v politice, v zahraničí, v módě, to, co obyvatele dané epochy ovlivňovalo. Fotky, knížky, písničky, rozhlasové a televizní pořady, kriminální případy, reklamy, novinové titulky, to vše navazující na osudy autorky a jejích blízkých, zachycené v paměti, denících, poznámkách na okraji knih, dávané ale do kontextu s budoucími událostmi, které autorka zažila. 

Příběh tvoří vlastně to samotné plynutí času, v historii jedné země i jedné postupně stárnoucí ženy. Ona samotná žena je v celém příběhu vlastně zastoupena jen velmi málo, celé je to spíš kolektivní. Je to o ženách, o jejich postavení ve společnosti, o jejich právech v průběhu desetiletí, o ženských touhách a sexualitě, o vztazích, rolích v různých společenských vrstvách, o ztrátách i pocitech. Annie Ernaux se narodila v dělnické rodině, díky svému vzdělání se ale vyšvihla do střední třídy a do prostředí kulturní a intelektuální elity (učila nakonec i na univerzitě), což ji umožňovalo srovnávat (a také se s touto skutečností vyrovnávat). 

            


"Na nás, které jsme prodělaly potrat v kuchyni, rozvedly se a věřily, že naše úsilí za osvobození poslouží i dalším, padala velká únava."

"Zatímco mladé ženy snily o tom, jak si natrvalo získají muže, ty nad padesát, které už nějakého v minulosti měly, o žádného dalšího nestály."

"Války bylo zapotřebí, lidé už dávno nezažili nic převratného, začalo jim to scházet, záviděli těm, které něco podobného potkalo a které mohli sledovat jen v televizi. Toužili navázat na dávnou tragédii."



Annie Ernaux píše velmi jednoduše, stroze. Nečekejte nějaké hluboké metafory, spíš snahu něco velmi přesně popsat, být pravdivá a upřímná, její postřehy jsou často až bolestivé. Píše o historii z ženského pohledu – a to mě bavilo velmi. Drobné vzpomínky a historky, rodinné sešlosti a dovolené, to vše zakomponované do velké historie jednoho důležitého státu. Strašně moc bych si podobnou knihu chtěla přečíst z našeho prostředí, vlastně mě mrzí, že nemám schopnosti (ani paměť) něco takového sama napsat. Určitě doporučuju. 




Hodnocení: 100 %

Annie Ernaux: Roky 
  • Vydáno: 2022 , Host
  • Originální název: Les Années, 2008
  • Další název: Roky (2021)
  • Překlad: Tomáš Havel
  • Počet stran: 276
  • Jazyk vydání: český
  • Forma: klasická kniha
  • Vazba knihy: pevná / vázaná
  • ISBN: 978-80-275-1102-0


Rozhlasové zpracování:
  • Účinkuje: Lucie Trmíková
  • Připravil: Jan Němec
  • Překlad: Tomáš Havel
  • Režie: Petr Mančal
  • Premiéra: 18. 11. 2023

úterý 8. července 2025

Nisa Factory: Sklo z celého světa

 



Opravdu parádní výstava skla v jablonecké Nisa Factory. 

Mezinárodní sklářské sympozium IGS je v Novém Boru pořádáno jako trienále od roku 1982. Odvaha tehdejšího pořadatele, podniku Crystalex, pozvat sklářské výtvarníky z celého světa a spojit je s vynikajícími mistnimi řemeslníky přerostla v tradici, která trvá již více než čtyřicet let. Od roku 2009 je hlavním pořadatelem IGS město Nový Bor ve spolupráci se sklářskými firmami a odbornými školami. Účastníci jsou vybíráni kurátorem a přípravným týmem tak, aby byl výsledek co nejpestřejší z hlediska geografie, genderu, věku i tvůrčího přístupu. Práce v jiném prostředí, s jiným technickým zázemim a jinou sklovinou, navíc v časovém limitu několika málo dní, je pro výtvarníky velkou výzvou. Vystoupení z komfortní zóny a experimentování mimo „bezpeči" vlastního ateliéru bývá občas zápasem, často však přinášíneotřelá řešení a překvapivé výsledky. IGS je fenomén. Je to příležitost vidět na vlastní oči vznik originálního uměleckého díla. Je to neopakovatelný a hektický čas nabitý tvůrčí atmosférou. 

Výtvarníci tvořili ve firmách: Ajeto Lindava, Ave Clara, AZ Design, Kolektiv Ateliers, Novotný Glass, Pačinek Glass, Sklárna Jílek, sklářská škola v Kamenickém Šenově, sklářská škola v Novém Boru, TGK Skalice u České Lipy

Účastníci: Teresa Almeida (PRT), Michal Bekárek (CZE), Clare Belfrage (AUS), Lara Bohinc (SVN), Milan Cais (CZE), Ned Cantrell (GBR), Anselm Croze (GBR/KEN), Kateřina Červeňová (CZE), Laco Deczi (SVK/USA), Magdalena Doudová (CZE), Juli Bolanos Durman (CRI), Grant a Erin Garmezy (USA), Kateřina Handlová (CZE), Veronika Hanousková (CZE), Bernard Heesen (NLD), Peter Hermansson a Bjørn Friborg (SWE, DNK), Anežka Hošková (CZE), Michal Jaroš (CZE), Lukáš Karbus (CZE), Joon Yong Kim (KOR), Sebastian Kitzberger (CZE), Zuzana Kubelková (CZE), Milan Kunc (CZE), Varvara Leleko (UKR), Petr Mana (CZE), Anna Mlasowsky (DEU), Michaela M. Möller & JanHein van Stiphout (DEU, NLD), Eliška Monsportová (CZE), Charles Parriott & Helena Blue Parriott (USA), Dominika Petrtýlová (CZE), Katarina Pozorová (SVK), Robin a Julia Rogers (USA), Jaroslav Róna & Martin Janecký (CZE), Jan Joop Ruisch (NLD), Václav Řezáč (CZE), Vilém Smejkal (CZE), Marjan Smit (NDL), Lucie Švitorková (CZE), Veronika Tichá (CZE), Einar de la Torre (MEX), Josefína Váchová (CZE), Pavel Werner (CZE), Kojima Yukako (JPN), Anna Zbořilová (CZE), Ivana Zuskinová (SVK) Kurátorka Eliška Vavříčková. Spolupráce Oldřich Palata a Oldřich Pliva