Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

Psal se rok 1984  a v časopise Věda a technika mládeži vyšel článek AIDS: nová metla lidstva? Dobře si na to pamatuji, zaujal  mě a  udělala jsem z něj referát do přírodopisu. Bylo to asi úplně poprvé, kdy jsem se o AIDS doslechla. Vlastně jsme tenkrát ani nevěděli, jak se to správně čte. Z článku každopádně vyplývalo, že není třeba se bát, AIDS je nemocí, která ohrožuje jen feťáky a homosexuály. Mockrát jsem si na to pak vzpomněla, když se o HIV mluvilo všude, když v roce 1988 natočila Chytilová Kopytem sem, kopytem tam, když umřel Freddie Mercury, když jsem viděla Philadelphii... Pravdou je, že současná věda dokáže nástup nemoci oddálit či průběh zpomalit, vyléčit ji lékaři ale stále nedokáží. Protože ale většina nakažených žije v rozvojovém světě, tak byť se jedná o pandemii (40 milionu nakažených), není to problém, který by plnil první stránky novin. Dnes frčí ebola či různé chřipky se zvířecími přívlastky.

Do doby, kdy se o AIDS nic nevědělo, ale o to větší vládla hysterie, čtenáře přivádí kniha Carol Rifka Bruntové: Řekni vlkům, že jsem doma. Ano, píše se rok 1987, Ronald Reagan vystupuje v televizi a nabádá mladé, ať kvůli AIDS zapomenou na sex. Rodině, kde mají syna nakaženého při transfuzi, přestali doručovat poštu... Soudce uspořádá soudní přelíčení na parkovišti, protože pachatel má AIDS. Přenáší se AIDS slinami? Použitím stejné tyčinky na rty? I tohle řeší hlavní hrdinka knihy, čtrnáctiletá June. June žije na venkově (ale v dojezdové vzdálenosti vlakem od New Yorku) se svými rodiči a starší sestrou Gretou. Je to trochu zvláštní holka, samotářská, v něčem dětinská (nejvíc ji baví toulat se lesem a hrát si na středověk) a v něčem překvapivě vyspělá a originální. Dřív si hodně rozuměla se svou sestrou, ale nějak se to pokazilo... Jejím jediným přítelem, důvěrníkem a vlastně i tajnou láskou je strýc a kmotr Finn, bratr její matky. Než zčistajasna skončil, býval známým malířem, June bere do galerií, známých newyorských restaurací, na výlety. Mají podobný vkus, milují historii, rozumějí si beze slov. Strýc učí June poslouchat vážnou hudbu i najít obrys v negativním prostoru obrazu. Jenže strýc Finn zemře a zemře právě na AIDS. June se s Finnovou smrtí nemůže srovnat, nejvíc ji dorazí, když zjistí, že strýc  měl mnoho let přítele a ona to vůbec netušila. Její rodina tohoto muže odsuzuje jako zkrachovance, který Finna nakazil a tím pádem zabil, June se s ním ale tajně sejde a zjistí, že Toby a Finn měli výjimečný vztah a že Toby se s Finnovou smrtí vyrovnává stejně bolestně, jako ona sama. June se díky Tobymu postupně dozvídá více nejen o strýci, ale také o své matce a jejím vztahu k bratrovi, o tom, jak matka obětovala své vlastní malířské nadání rodině.  Díky pravidelným setkáním s Tobym leccos pochopí i o svém vztahu k sestře. Román o dospívání, lehce kořeněný "zakázaným" přátelstvím mladé dívky se smrtelně nemocným homosexuálním mužem. Pohodová atmosféra doby "před-digitální" - žádné mobily, počítače, tablety. Ale pěkně pevná linka, telefonní automaty, noviny, kopírka jen v knihovně. Občas se mi po té době zasteskne, byla to doba i mého mládí.

 

Silný a dojemný příběh - nejen o dospívání, přátelství a lásce, ale také o smrti, předsudcích, obětování se či smyslu života. S ohledem na věk hlavní hrdinky a to, že její přerod ze sebestředné naivní holky do zralosti a dospělosti je hlavním tématem knihy, si asi nejvíc počtou tzv. "mladí dospělí", nicméně ani "my starší ročníky" nebudeme zklamaní. Jednoduchý jazyk, ale vtipné nápady, zajímavé téma, četlo se to samo.

Ukázka:

Když jsme byly malé a Greta na mě ještě bývala hodná, často jsme se navlékly do zimních kombinéz a hrávaly si venku. Lehly jsme si vždycky na sníh, a když nám do tváře dopadaly sněhové vločky, snažily jsme se nemrkat. Greta jednou tvrdila, že jí vločka spadla přímo do oka a že úplně zblízka viděla, jak vypadá. Že by rozpoznala každou její ledovou krystalku. Jenom na vteřinu. Jako by ta vločka byla na okamžik vyřezaná v jejím oku. Prý to byla ta nejnádhernější vločka, jakou si kdy dokázala představit. Dokonce ještě krásnější než andělé. A pak se rozběhla tryskem domů. Chytila mámu za sukni a usedavě se rozplakala, protože věděla, že já tu vločku nikdy neuvidím. A taky věděla, že mi tu dokonalou věc nikdy nebude moct ukázat.

Řekni vlkům, že jsem doma, je románový debut Carol Rifky Bruntové, americké autorky (ročník 1970) žijící aktuálně s manželem a třemi dětmi ve Velké Británii (mrkněte na její stránky: http://www.carolrifkabrunt.com/). Carol Rifka Bruntová vystudovala angličtinu a středověkou historii, živila se psaním pro nejrůznější deníky a časopisy, např. pro The North American Review a The Sun. Debut Řekni vlkům, že jsem doma se po svém uvedení v roce 2012 velmi dobře uchytil, byl přeložen do řady jazyků, získal i několik cen a v řadě anket byl jmenován jako jedna z nejlepších knih roku (např. The Wall Street Journal, O: The Oprah Magazine). Aktuálně píše autorka druhou knihu, tak se máme na co těšit. 

Hodnocení: 90%

Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

• Nakladatel: Jota
• ISBN: 978-80-7462-564-0, EAN: 9788074625640
• Originál: Tell the Wolves I’m Home
• Překlad: Ohnisková, Vanda
• Popis: 1× kniha, vázaná, 416 stran, 15 × 21,7 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)