Andrea Sedláčková: Moje pařížská revoluce

Loni na podzim, když se slavilo 25 let od listopadu 1989, jsem zaregistrovala, že vyšla kniha o dívce, která emigrovala v září 1989 do Francie a "prošvihla" tak revoluci. Docela mě to zaujalo, když jsem nedávno na tuto knihu narazila v knihovně, neváhala jsem ani chvíli. Tou dívkou, která napsala autobiografickou knihu o počátku své emigrace, byla Andrea Sedláčková, dnes známá scénáristka a režisérka (natočila např. filmy Musím tě svést, Oběti a vrazi, Fair Play nebo naposledy Život podle Václava Havla).

Andrea byla v roce 1989 dvaadvacetiletá studentka FAMU, jejími spolužáky byli třeba Petr Jarchovský, Martina Formanová nebo Igor Chaun. Andrea pocházela z celkem běžné rodiny, její otec byl dokonce příslušníkem establishmentu (pracoval na ministerstvu vnitra, vyrovnání se s otcovou minulostí tvoří významnou dějovou linii knihy), s disentem přišla do styku prakticky až na prahu dospělosti. Začala se stýkat s umělci, intelektuály, opozicí, politika se jí stala jakousi vstupenkou do světa dospělých, jak sama přiznává. Spolu s Martinem Mejstříkem a Monikou Pajerovou  vydávali studentský časopis Kavárna, kde se na tu dobu tiskly poměrně kritické články. V létě 1989 pomáhala shánět podpisy pod petici Několik vět, což ji přineslo první výslech v Bartolomějské ulici a hrozbu vyhazovu ze školy. Na konci srpna odjela legálně do Londýna a Paříže, kde se nakonec rozhodla po dlouhém váhání zůstat.

 „A navíc – nechci žít jako disidenti. Nepoznala jsem jich mnoho, ale udělala jsem si tehdy velmi zjednodušený závěr, že existují dvě kategorie disidentů: První je prezentována několika prominenty, jejichž život je sice provázen výslechy, zadržením na 48 hodin, vězením, ale jsou publikováni v západních elitních nakladatelstvích, mají určité finanční prostředky, které jim umožňují psát. Členové druhé, širší kategorie, tuto šanci nemají, ženy pracují jako uklízečky, muži myjí okna, tráví nejlepší léta života v kotelnách. Třou bídu s nouzí. Na psaní příliš času nezbývá. Do téhle kategorie bych spadala a to se mi nechtělo. Přizpůsobovat se systému, dělat kompromisy s režimem taky ne.“

Základ knihy tvoří deníkové zápisy z prvních týdnů a měsíců emigrace, dopisy rodičům a přátelům a jejich odpovědi, to vše komentováno z pohledu současnosti. Andrea neuměla francouzsky, neměla práci ani bydlení, byla to dost naivní, ale celkem hezká a společensky založená holka. V Paříži měla spoustu přátel, hlavně z řad emigrantů z roku 1968, další známosti si velmi rychle udělala, co jí začátky významně usnadnilo. Můj pocit byl, že se vlastně přesouvala z návštěvy na návštěvu, z kavárny do kavárny, prostě jeden velký mejdan. Díky pomoci přátel postupně vyměnila několik zaměstnání i bydlení, začala se trochu učit francouzsky, požádala o politický azyl. Ten paradoxně získala 17.11.1989, nejspíš jako jeden z posledních úspěšných žadatelů. Samozřejmě jí zmítaly i pochybnosti, jestli zvolila dobře, nicméně hlavní motivací k emigraci asi nebyly politické důvody, spíš neuspořádaný osobní (a milostný) život a snaha zařídit si lepší příští jinde a po svém. Navázala spolupráci s Pavlem Tigridem, plánovala psát pro Svobodnou Evropu, chystala se přihlásit na francouzskou filmovou školu.

Jako studená sprcha pak přišel listopad 1989. Z pražských přátel se stali studentští vůdci, z kamaráda Havla prezident. Andrea trčela ve Francii, národ prožíval revoluční euforii a ona byla mimo. Ani na korespondenci už neměli kamarádi moc čas... Jako azylantka neměla Andrea cestovní pas, aby se mohla vrátit zpátky, navíc nevěděla, jestli to chce udělat. Pokud by za jejím odchodem byly politické důvody, pak by mělo logiku odjet zpátky do Československa, jenže vidina nového života v jiné zemi byla nakonec přece jen silnější. 

Zajímavá knížka, která nutí k vlastním vzpomínkám - jsem o pár let mladší, ale tu dobu (míněn listopad) jsem přece jen zažívala už na prahu dospělosti.  Některé věci ovšem v mém životě byly dost jinak - rozdíl dítěte z Prahy a z venkova?  

"U nás doma se po celé mé dětství o emigraci mluvilo často. Asi jako v každé rodině. Všichni, snad kromě kovaných komunistů, o ní několikrát v životě uvažovali. Fenomén odchodu byl v mé generaci zakořeněn od narození, protože jsme ročníky "invazní".  ... Jsme generace, která znala emigraci, jako se znají pohádky, každý měl příbuzné za železnou roletou, odkud pouze náhodou a občas proniklo ostré světlo svobody, před kterým jsme raději zavírali oči. Po letních prázdninách se ve školách vždy uvolnilo několik lavic."

Bavily mě dopisy, které Andree psala matka. "Děsím se, že nevíš, do čeho jdeš. Nikdy jsi nemusela každý  měsíc platit za to, žes bydlela, a teď uvidíš, jak je to těžké. Jen prosím buď realistka - chceš-li udržet všechny dobré přátele - nechtěj po nich nemožné - jinak je ztratíš. To můžeš a musíš chtít vždycky jenom po mně."  Některé rady do života pak byly vyloženě úsměvné (ty o vaření a bezpečnosti v kuchyni). Dopisy od přátel naproti tomu měly úroveň různou, vlastně by mě asi dost štvalo, kdyby se nějaký můj osobní dopis, který určitě nebyl určen k publikování, najednou ocitnul v jakési knize jako dokument doby... Zvlášť je to vidět třeba na dopisech od kamarádek - kdo, s kým, proč...  Proč vlastně v knize jsou? Občas mi taky vadil slovník, který Andrea používá, jsem na některé věci poměrně  přecitlivělá (mongoloidní debil, idiotské mongoloidní děti). Naproti tomu mě zaujalo pátrání po otcově minulosti a snaha vypořádat se s ní - tato linie vyprávění tvoří základ druhé části knihy. 

Kniha zachycuje jeden lidský osud v jedné konkrétní převratné době, neklade si nároky být nějakou generační výpovědí. Přesto je to ale zajímavé svědectví o době, kterou jsem zažila a na kterou mám vlastní (i když třeba jiné) vzpomínky. Stojí za přečtení. 

Hodnocení 70%

Andrea Sedláčková: Moje pařížská revoluce

• Nakladatel: Prostor
• ISBN: 978-80-7260-306-0, EAN: 9788072603060
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 247 stran, 12,6 × 20 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)