Michaela Dombrovská: Pravidla pozitivního sobectví

Chtěli byste být šťastnější? Dělat práci, která vás baví, plnit si svá životní přání, mít dobré vztahy s nejbližšími i s okolím, být zdravý a spokojený? To vše se dá splnit, je potřeba být jen trochu „pozitivně sobecký“, právě tak, jak píše ve své knize Michaela Dombrovská.

Michaelu Dombrovskou jsem poznala na jednom z kursů Naučme se. Obě jsme se byly na kursu jen podívat, ovšem když se na konci semináře ukázalo, že nás v objektu někdo zamknul, přišla mezi uvězněnými frekventanty řeč na ledascos, včetně pravidel pozitivního sobectví. Michaela učí na vysoké škole, ve volném čase si ale začala psát blog a také publikovat články v life-stylových časopisech. První článek na blogu pojednával právě o pozitivním sobectvím, pak následovala dlouhá řada dalších příspěvků, ale k pozitivnímu sobectví to Michaelu (a její čtenářky) stále táhlo. Nakonec se ukázalo, že se jedná o nosné téma na knihu, vydání se ujalo respektované nakladatelství Grada.

Co to tedy to „pozitivní sobectví“ vlastně je?  Celá myšlenka vychází z toho, že pokud máme být spokojenější, úspěšnější a také prospěšnější svému okolí, musíme se  naučit starat se hlavně sami o sebe. Potřebujeme si ujasnit své místo na této zemi, pečovat o vztahy s blízkými a kolem sebe vytvořit funkční systém a řád, který nám bude vyhovovat. Michaela vycházela z pozitivní psychologie, inspirovala se spoustou vlivů a učení (vč. např. jógy, kterou cvičí) a dala dohromady deset pravidel, které by nás měly ke spokojenému životu dovést.

Jaká ta pravidla jsou?

1. Nesoutěžím – vyhrávám
2. Jen žádné katastrofy
3. Neškodím – pomáhám sobě
4. Práce šlechtí – v pracovní době
5. Můj dům – můj hrad
6. Denně jablko pro zdraví
7. Hezky a zvesela
8. Šetřím energii
9. Mám vizi
10. Dobře se bavím

V knize je každému pravidlu věnována jedna kapitola. Najdete tu příběhy, které ilustrují daný problém, nejčastější životní situace, které se s pravidlem pojí. Najdete tu také dost místa na poznámky, neboť jak autorka sama doporučuje – nejlepší je pojmout knihu jako zápisník svých vlastních postřehů a myšlenek. Ilustrací, které k doplňování přímo vybízejí, je ostatně v knize víc než dost. Kromě toho v knize narazíte také na věci, které už jste asi někdy slyšeli či četli – zvlášť pokud se zajímáte o tento typ literatury. Tu na Vás vykoukne Leo Babauta a jeho Zen a hotovo, tu zase Timothy Ferris a jeho „čtyřhodinové knihy“ , jindy zase narazíte na Murakamiho a jeho knihu o běhání. Ostatně seznam doporučené literatury k dalšímu čtení najdete na konci každé kapitoly a ač jsem velkou řádku knih četla, pár tipů jsem si přece jen poznamenala. Pokud se zajímáte o současné trendy, tak při čtení této knihy také zajásáte – dost pozornosti je věnováno oblasti Work – life balance (slaďování pracovního a osobního života), digitálnímu nomádství, zdravému životnímu stylu. Timemanagementu, nebo třeba Feng Shui.

Musím Michaele přiznat, že se jí všechny tipy, náměty a postřehy podařilo dokonale zpracovat do jasného a přehledného celku. Co se týče úplnosti a vyčerpanosti tématu, není, co bych knize mohla vytknout. Jediné, co trochu postrádám, je humor. Přišla mi málo emotivní, spíš pragmatická než vtipná a zábavná. Přece jen bych se u takové knihy i ráda občas zasmála…

Komu je kniha určena? Hlavně těm, kteří nejsou úplně spokojeni s životem, který vedou, ale nenašli zatím odvahu to změnit. Vzít k srdci by si ji měli ale hlavně lidé, kteří pro samou práci pro druhé, zapomínají na sebe – lidé v pomáhajících profesích, lidé pečující o blízkou osobu, ti, kteří si našli jediný smysl života v práci a život kolem jim proplouvá mezi prsty. Kniha Vám může pomoci najít potřebné sebevědomí, ukázat cesty, jak se vypořádat se stresem, jak si v každodenním životě hledat radosti a nacházet spřízněné duše. Co si z knihy odnáším já? Zaujala mě kapitolka věnovaná přáním a zejména ujištění, že základní vlastností každého přání je, že má tendenci si plnit. A tak si půjdu sepsat svůj seznam přání a nejpozději zítra na nich začnu pracovat:-) Znáte to: “až se Vám jednou před očima promítne celý Váš život, tak ať je na co koukat!”

Další tipy k tématu můžete najít i na autorčině blogu www.protoze.cz, na stránce nakladatelství Grada si pak můžete také stáhnout plakát se všemi Pravidly pozitivního sobectví.

Hodnocení: 80%

Michaela Dombrovská: Pravidla pozitivního sobectví

• Nakladatel: Grada
• ISBN: 978-80-247-5188-7, EAN: 9788024751887
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 160 stran, 14,5 × 20,6 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Torey L. Hayden: Tichá holka

Poprvé jsem se s Torey L. Hayden seznámila před dvěma lety, kdy se ke mně čirou náhodou dostala audiokniha s názvem Spratek. Byl to příběh šestileté Sheily, zanedbaného a týraného dítěte ze speciální třídy pro děti s poruchami chování, u které její učitelka zjistí nadprůměrnou inteligenci. Přiznávám, že mě ta kniha tehdy úplně pohltila. Problematika vzdělávání dětí s různými hendikepy mě velmi zajímá, sama mám dítě s genetickou poruchou a opožděným psychomotorickým vývojem, takže jsem ráda, když mohu zjistit, jak to funguje jinde.

Nedávno jsem na stránkách nakladatelství Portál objevila nabídku recenzovat novou knihu Torey L. Hayden s názvem Tichá holka. Zajásala jsem a hned se do soutěže přihlásila. Za několik dní na mne čekala na poště velká obálka s „Tichou holkou“ uvnitř.  

O čem je tahle kniha s blonďatým andílkem na obálce? I tentokrát je v centru pozornosti dítě. Sedmiletá  Afroameričanka Venus žije v komplikovaných rodinných poměrech (9 dětí v rodině, každé s nějakou formou poruchy učení či mentálního postižení, alkohol, drogy, různí otcové…). Venus chodí do speciální třídy a … nemluví. Nemluví, nevnímá, vlastně se ani nehýbá. Ovšem někdy ji zničehonic popadne děs, začne mlátit své spolužáky a je zapotřebí několika dospělých, aby ji zklidnili. Učitelé se domnívají, že Venus možná neslyší, nebo že její mentální postižení je tak těžké, že ji neumožňuje přijímat podněty zvenčí. Na začátku roku se ale ve třídě objeví učitelka Torey a ta se s takovým přístupem nechce smířit. 

   

Práce ve speciální třídě ale není vůbec jednoduchá, kromě Venus je tu totiž pár dalších „komplikovaných případů“. Třeba adoptovaná šestiletá dvojčata Shane a Zane s fetálním alkoholovým syndromem (FAS), kteří jsou hyperaktivní, mají poruchu pozornosti, problémy s pamětí a s myšlením vůbec. Nebo osmiletý Jesse s Tourettovým syndromem – pohybovými a zvukovými tiky, kterého rozhodí každá maličkost. Klid ve třídě pak vrcholně narušuje také užvaněný a agresivní devítiletý Billy, se kterým si nikdo neví rady, byť se časem prokáže, že má nadprůměrnou inteligenci. Torey má sice ve třídě asistentku Julii, ta ale vyznává jiné pedagogické přístupy a životní hodnoty, takže s Torey nejsou schopné najít společnou řeč. Torey se ale nevzdává, ze své bohaté speciálně pedagogické praxe vyzkouší snad vše, včetně modifikace chování prostřednictvím odměn a trestů, začne s dětmi zpívat, vymýšlet projekty, které nutí spolupracovat  a po mnohaměsíční práci se jí podaří vytvořit systém, který jsou chlapci schopni akceptovat a ve kterém mohou pracovat. Problém je ale stále s Venus, která pořád nereaguje a potřebuje neustálou péči a vedení.  Torey ji začne předčítat z dětských knížek, představí ji hrdinku jedné komiksové knížky a při tom se snaží z ní vydolovat alespoň náznak komunikace. Zároveň také pomalu zjišťuje, co může být v pozadí Venusiny netečnosti a nemluvnosti. Venus se díky Torey začne konečně dařit, byť vše není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát…

Knížka se čte výborně. Torey L. Hayden (vlastním jménem Victoria Lynn Hayden, narozená v roce 1951) je dětská psycholožka a speciální pedagožka, která ve svých knihách čerpá ze své bohaté profesionální praxe. Torey se specializuje na výuku dětí s mentálním hendikepem,  autismem, s poruchami chování a učení, děti sexuálně zneužívané  i na děti s elektivním (dnes se používá spíše termín selektivním) mutismem, což je nakonec diagnóza hlavní hrdiny Venus.

Torey v knize střídá dialogy, úvahy i popis, velmi autentické jsou části popisující její frustraci ze situace ve třídě (myslím, že většina čtenářů by se v její třídě nechtěla nikdy ocitnout, ani v roli žáka, natož učitele...) i ze vztahu k asistentce, ještě zajímavější je ale popis metod, kterými se snaží třídu stmelit a začít děti konečně učit.  Velmi oceňuji možnost nahlédnout do systémů speciálního vzdělávání v USA, líbí se mi, že cílem speciálních tříd je vždy snaha, aby se děti co nejdříve vrátily do běžné třídy ke svým vrstevníkům a ve speciálních třídách se řešilo jen to, co nezvládají.  I problémový Billy dostává šanci uplatnit svůj talent a může chodit na projektové hodiny do třídy velmi nadaných dětí v sousední škole. Systém je průchodný, a to jak v rámci běžného školního dne, tak v rámci celého kalendářního roku. Jen v Česku to zatím vypadá, že přechodem do praktické či speciální školy se nad žákem zavře voda…

Co mě na knize trochu vadilo, to jsou překlepy a sem tam i chyby v překladu. Některé anglické říkanky mají své české ekvivalenty – třeba říkanka Hlava, ramena, kolena, palceJ Nesedí ani přebal knihy, blonďatý andílek se černošce Venus moc nepodobá…

Přesto je ale Tichá holka knížka, kterou byste neměli minout, zvlášť, pokud máte dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, pokud Vás zajímají sociální otázky kolem vzdělávání, nebo s dětmi prostě pracujete. Já se po dalších knihách Torey L. Hayden rozhodně podívám. 

Děkuji nakladatelství Portál za recenzní výtisk. Pro zajímavost - web autorky Torey. L. Hayden.

Hodnocení: 90%

Torey L. Hayden: Tichá holka

• Nakladatel: Portál
• ISBN: 978-80-262-0793-1, EAN: 9788026207931
• Originál: Beautiful Child
• Překlad: Bartošková, Linda
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 320 stran, 14,7 × 20,5 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Alena Lejčarová: Motorická výkonnost dětí s lehkým intelektovým postižením

Pokaždé, když navštívím své nejoblíbenější kulturní místo v našem městě, tedy krajskou vědeckou knihovnu, neopomenu se zastavit u police s novinkami, a to jak s beletristickými, tak s odbornou literaturou. Zajímají mě publikace z oblasti vzdělávání, hlavně speciálního školství, neb na nich mám osobní zájem. Tentokrát padla volba na knihu, která se zabývá tělesnou zdatností dětí s lehkým mentálním postižením.

Oficiální anotace:

Práce se věnuje motorické výkonnosti a dynamice jejích změn za jeden rok u žáků základních škol praktických mladšího školního věku s ohledem na etiologii a stupeň jejich intelektového postižení. Hodnocení vybraných motorických schopností kondičního i koordinačního charakteru je pro autorku pouze východiskem, neboť jejich rozvoj sleduje v závislosti na individuálním intelektovém postižení dětí a zamýšlí se také nad sociálními determinantami rozvoje pohybových schopností této části školní populace.

Autorka se v úvodní části knihy věnuje, a to zcela logicky, otázkám intelektového postižení – definicím, klasifikaci, etiologii, charakteristikám. Musím ocenit, že se  v knize používá termínu „intelektové postižení“ (dále jen „IP“, překlad amerického „intellectual disability“),  a nikoliv „mentální retardace“, jak je dosud poměrně obvyklé.  Lidé s intelektovým postižením tvoří zhruba 2-3% světové populace, z toho cca 80-90% jsou lidé s lehkým intelektovým postižením, kterému se také věnuje v knize největší pozornost.  V této kapitole mě zaujalo rozdělení osob s IP na typ instabilní a typ inertní. Instabilní typ se vyznačuje zvýšeným neklidem, nesoustředěností, dráždivostí, impulsivním chováním, útočností. Naopak inertní typ je pak pomalý, těžkopádný, apatický, se sklony k nečinnosti, málo aktivní.

Další část knihy se věnuje základní škole praktické, protože základním předpokladem pro výzkum, který autorka dále předkládá, je to, že děti s lehkým intelektovým postižením se vzdělávají právě v tomto typu školy. Možnost integrace, či inkluzivní školství, autorka nepředpokládá a neřeší, což mě tedy poněkud mrzí, neb moje vlastní aktuální zkušenost je jiná. I proto mě zaujal výčet žáků, kteří do praktických škol chodí: kromě dětí s diagnostikovaným IP je tu totiž velké množství dětí romských dětí, dětí z nevyhovujícího (nepodnětného) sociokulturního prostředí  - diagnostika mentálního postižení je u nich přinejmenším sporná. Další kategorii tvoří děti s různými psychickými poruchami, poruchami učení, dětí dlouhodobě nemocné, narůstají děti s autismem, poruchami chování, děti zneužívající návykové látky, děti, se kterými si v běžných školách nevědí rady. Super, nejlepší místo pro výchovu a vzdělávání…

Nejobsáhlejší část brožury se věnuje výzkumu autorky, která porovnávala motorické dovednosti dětí z praktických škol s dětmi z běžných škol základních. Zvolila si k tomu jeden ročník dětí, děti zhruba 10,5 let staré. Oslovila všechny praktické školy v Praze, z 24 škol se nakonec výzkumu zúčastnilo 17 praktických škol (1 škola se odmítla zúčastnit, zbytek nedisponoval vhodnými prostorovými podmínkami). Komparativní vzorek pak tvořily děti ze tří pražských běžných základek. Výzkumu se zúčastnilo v 1.etapě 153 žáků praktických a 99 žáků normálních základních škol. Testování se opakovalo o rok později, počet žáků v obou skupinách se z nejrůznějších důvodů poněkud snížil. Vzhledem k různorodosti žáků v praktických školách byli tito ještě rozčleněni na skupiny – v první byly děti zřejmě s normálním intelektem, leč zanedbané a sociálně znevýhodněné. Ve druhé děti s více hendikepy, ve třetí pak děti s „pouhým“ mentálním postižením.

Ukázalo se, že v Česku, na rozdíl například od anglosaského světa, neexistuje žádná metodika ani standardizované testy pro děti s hendikepem. Autorka tedy vybírala diagnostické nástroje sama a testová baterie pak byla následující:  Skok daleký s odrazem z místa snožmo; Leh – sed opakovaně; Běh 12 minut; Člunkový běh 4x10 metrů. Dále pak se zkoumala pohyblivost prostřednictvím hlubokého předklonu v sedu snožmo.

Koordinaci pak hodnotily tyto cviky:   Nerytmické bubnování; Asynchronní a asymetrické pohyby pažemi; Výdrž ve stoji na jedné noze se zavřenýma očima; Přeskoky přes švihadlo; Sestava s tyčí; Skok daleký vzad; Skok na cíl.

Examinátorka se snažila děti maximálně motivovat, na testování bylo potřeba hodně času, klid, vhodné prostředí atd.  No upřímně, neumím si to moc představit… Když si vzpomenu na svou motivaci v tomhle věku na základní škole, kdy se půl třídy hodilo marod, když se měla běžet patnáctistovka...

Vůbec se nedivím, že některé disciplíny děti vůbec nedávaly… Dvanáctiminutový běh byl samozřejmě mezi nimi. Polovina dětí nezvládla přeskok přes švihadlo.

Statistiky, tabulky, porovnávání výkonů a jejich hodnocení tvoří další část knihy. Přiznávám, většinu jsem zcela přeskočila. Mám vzdělání ryze humanitní a vzorečky tohoto typu mě poněkud děsí… Přesný součet nepřesných čísel… Ale technicky a matematicky zaměření čtenáři určitě ocení… Tabulek je ostatně plné připojené CD…

Důležité pro mě pak bylo celkové shrnutí a výsledky. Podle očekávání, děti s LID ve většině testů zaostávaly za zdravou populací. Autorka se snaží postihnout, v čem tkví příčiny nižších výkonů. Velkou roli hrají samozřejmě specifika zdravotního stavu dětí (přidružené zdravotní problémy), jejich fyziognomie (bývají menší, mají vyšší BMI, což plyne z životního stylu), mají problémy s koordinací pohybů, příp. s pochopením zadání. Co mě ale překvapilo, to byly nedostatečné podmínky prostředí. Většina zúčastněných praktických škol měla jen velmi malé tělocvičny, ev. jen jakési cvičební prostory, chybějí venkovní hřiště, materiální vybavení je také nedostatečné. Jen asi 30% praktických škol hodnotí podmínky pro tělocvik svých žáků za dobré. Alarmující je nedostatečná aprobovanou a kvalifikace učitelů tělesné výchovy na praktických školách (jen 11 % pedagogů na druhém stupni škol je plně aprobovaných). Pohybovým aktivitám je v praktických školách přikládán obecně malý význam. Chybějí mimoškolní pohybové aktivity pro žáky praktických škol. Pokud přidáme další přidružené problémy – nemožnost zapojit děti s IP do běžných sportovních oddílů, diskriminace ze strany většinové společnosti,  nezájem řady rodin o sport, hypokinetický životní styl většinové populace - nečekají děti s IP v oblasti tělesné zdatnosti  zrovna optimistické vyhlídky.

Doporučení pro praxi:

• Zlepšit přístup učitelů, tj. řešit otázku jejich kvalifikace – ať už při přípravě na pedagogických fakultách, tak v kursech celoživotního vzdělávání.
• Žák by měl mít individuální pohybový program, který bude respektovat jeho schopnosti a možnosti, motorické schopnosti a dovednosti žáků by měly být pravidelně testovány a rozvíjeny.
• Zatraktivnit obsah tělesné výchovy – zařazovat zábavné, netradiční, motivující, dobrodružné, prožitkové aktivity. Vzbudit zájem žáků o sportovní aktivity, zlepšovat jejich tělesnou zdatnost a koordinaci, najít jim mimoškolní aktivity, které mohou mít jako celoživotního koníčka.
• Zvýšit nabídku mimoškolních pohybových aktivit – kroužky s kvalitními lektory.
• Pořádat sportovní dny spolu se zdravými vrstevníky, organizovat víkendové, prázdninové akce. Zapojovat děti do Českého hnutí speciálních olympiád.
• Zapojovat rodiče i celou komunitu.
• Zavést v praktických školách funkci koordinátora pro využívání volného času, který bude zprostředkovávat informace o akcích ve škole, mimo školu, v regionu, v neziskových organizacích, sportovních klubech a koordinovat zapojení žáků do těchto aktivit.
• Rozpracovat teorii, didaktiku a metodiku tělovýchovných a sportovních aktivit osob se sníženými intelektovými schopnostmi. 

Knížka Motorická výkonnost dětí s lehkým intelektovým postižením byla pro mě dost inspirativním čtením, a to přesto, že jsem výzkumnou část knihy prakticky pominula. Některé souvislosti jsem předtím vůbec neviděla, nebo je nepovažovala za důležité. Ujasnila jsem si význam pravidelné fyzické aktivity u dětí s IP a dala si předsevzetí, že na tom zapracujeme…  A tak asi  vyrazím koupit Bartolomějovi švihadlo…

Hodnocení: 75%

Alena Lejčarová:  Motorická výkonnost dětí s lehkým intelektovým postižením

• Nakladatel: Karolinum
• ISBN: 978-80-246-1843-2, EAN: 9788024618432
• Popis: 1× kniha, 1× CD, brožovaná, 192 stran, 14,3 × 20,4 cm, česky
• Rok vydání: 2011 (1. vydání)

•