Můj hlavní pocit z února? Že nic nestíhám… Zavedený režim narušily dvoje prázdniny, nejprve krátké pololetní a pak týdenní jarní. Ty se ovšem díky střevní chřipce, která naši rodinu zachvátila, staly spíš obdobím rekonvalescence. Do toho jsme s Rodiči za inkluzi pořádali seminář, jeden celý den jsem strávila na konferenci ke Dni vzácných onemocnění, jezdili jsme s Bártem lyžovat...
Co se týče kultury, tak to s ohledem na výše uvedené stesky ale zase nedopadlo tak špatně. Přečetla jsem 8 knížek, shlédla tři filmy, jeden seriál a dvakrát vyrazila do divadla.
Knihy byly tedy většinou z kategorie lehký žánr. Tím asi nejlehčím byl Břicháč Tom. Na tuhle knížku se mi neustále zobrazují reklamy na Facebooku, patří k nejprodávanějším knihám poslední doby, tak jsem se na ní podívala i já. Jo, je to kniha o hubnutí… Nemyslím, že nějak extra dobrá či přínosná, ale je psána hodně jednoduchým jazykem, rady jsou srozumitelné, recepty nenadchnou, ale ani neurazí (i když teda žitný chleba s mozzarellou a mandarinkou?). Nadprůměrný marketing a prodejnost zaručena. Pošlu zřejmě dál...
Z náročnějšího ranku byl Dům hluchého slovenského autora Petra Krišťůfka, kniha, která vyšla v sérii Česi, čítajte. Měla bych se stydět, s výjimkou Dominika Dána (viz dále) jsem v posledních letech snad žádnou knížku slovenského autora nečetla – tedy až na Vykupitele duší Ivety Pačutové (2014) a předtím Stalo se prvního září od Pavla Rankova (2010). Dům hluchého je každopádně výborná knížka. Rodinná sága překlenující dobu od první republiky přes slovenský stát, SNP, rok 1948, padesátá léta, jaro roku 68 až do doby po sametové revoluci. Řeší se tu židovské kořeny, spolupráce s nacisty i s komunisty, drobné příhody z malého města i události, které přesahují život několika generací. Tuhle knížku jsem si dost užila a také mi poměrně rozšířila obzory – některé zvraty ve slovenských dějinách mi začaly docházet až teď.
U bratrů Slováků ještě zůstaneme, jak jsem už naznačila, jediným slovenským autorem, jehož dílo znám poměrně důvěrně, je autor kriminálek Dominik Dán. Díky Neoluxoru jsem si mohla přečíst novinku Nestydaté neviňátko. Temné devadesátky, opět prorůstání nejvyšší politiky a organizovaného zločinu, do toho případ se sexuálním podtextem. Tahle knížka je Dánova druhá v pořadí a mám pocit, že je to na ní znát. Chybí tomu ta bravurnost dalších knih, ta správná rutina, dobře dávkovaný humor. Nebylo to špatné, ale Dominik Dán má lepší knihy.
U detektivek ještě zůstaneme. Bernard Minier je v Česku hodně populární autor, jeho trilogie Mráz, Kruh a Tma trhala žebříčky prodejnosti. Teď mu vychází knížka Zkurvenej příběh – a pro mě to bylo první setkání s tímhle Francouzem. Láska na první pohled se nekonala, ze Zkurvenýho příběhu jsem poměrně rozpačitá. Je to příliš překombinované, navíc ti teenageři mi taky k srdci moc nepřirostli. Snad jen části věnované Velkému bratrovi, který nás sleduje na sociálních sítích…
Další detektivka mi trochu spravila náladu – Lars Kepler a Lovec králíků. Konečně zase Joona Linna! Po slepé uličce v podobě Playgroundu stará dobrá klasika: spousta mrtvol, agresivita, násilí a tajemná historie k tomu. Tahle švédská manželská dvojice to se svými čtenáři prostě umí.
Odskok do populárně naučné literatury: Proč má zebra pruhy aneb Chytrej jak rádio 2. Krátké kapitolky z historie, přírodopisu, medicíny, kultury a společnosti. Primárně určenou školákům, ale na své si přijdou i rodiče či jiní dospělí. Ideální dávkování pro čtení v posteli – není nad to začínat či končit den něčím přiměřeně edukativnímJ
Ještě jeden návrat k záhadám a detektivkám: Eva Štolbová: Vražda v Národním a Záhada ztraceného Maura. Atraktivní téma (zazděná baletka nalezená při rekonstrukci Národního divadla a příběh hledání relikviáře svatého Maura), ovšem zpracované jak ve stylu osmdesátých let. Pamatujete třeba na krimi Smrt talentovaného ševce? Nevýrazná kriminálka v dobových reáliích. Tak přesně tohle je kniha Evy Štolbové. K existujícím případům si vymyslela vlastní příběh, který má ale do uvěřitelnosti daleko. Třeba ta manželka agentka… No, do autobusu tahle kniha posloužila skvěle, snad jsem jejím zakoupením udělala radost i nakladatelství Pejdlova Rosička, kde tento skvost vyšel.
Nejlepší nakonec – Erlend Loe napsal knihu Doppler. V Česku vyšel Doppler už v roce 2007, já jsem se s ním ale nějakou náhodou úplně minula. Na recenzi jsem dostala nové vydání, které vychází v Knize Zlín. A musím říct, že jsem se bavila od začátku až do konce. Příběh může, který se rozhodl opustit civilizaci a žije ve stanu na kraji Osla s losím mládětem. Neskutečně vtipná kniha, která má ale i hlubší podtext. Nadšení.
Pokud shrnu audiovizuální úlovky, pak jsem shlédla Rodinný film, Summerhill a Velkou nádheru. Rodinný film je taková Operace mé dcery v moderních kulisách s dojemnou psí linkou. Na ČSFD to má 63 %, což přesně odpovídá. Nominace na Lvy moc nechápu. Film na nedělní večer.
Summerhill předcházela neskutečná pověst. "Film o škole, kde si děti samy rozhodují o tom, co se budou učit, to musíš vidět. Je to podle skutečnosti, děti vědí nejlépe, co je pro ně dobré". No, nevím. Asi jsem moc velký tradicionalista, nebo jsem čekala víc záběrů z té samotné školy, než z málo srozumitelného soudního procesu… . A ty děti byly tak hlučné... Možná, že realita je lepší, jako film mě to zrovna nepřesvědčilo.
Paollo Sorrentino a jeho Velká nádhera – film, který svému názvu zcela dostál. Nádherné kulisy starého Říma, podmanivá hudba, výborný Toni Servillo jako spisovatel Jep. Těch 141 minut jsem strávila málem s otevřenou pusou. Už se nedivím, že Mladý papež od stejného režiséra byl tak výjimečný.
Seriál na únor – The Crown – o britské panovnici Alžbětě II. Výprava, herecké obsazení, děj – pokud jste aspoň trochu fanoušky britské královské rodiny, tak tohle je MUST SEE. Disciplinovaná Alžběta, její manžel švihák Filip, sir Winston (mimochodem hraje ho John Lithgow, sériový vrah Trinity z Dextera), krásná sestra Margaret a její vztah s důstojníkem Peterem Townsendem, osudy rodičů, strýc Eduard, který se trůnu vzdal pro svou lásku… Deset epizod první série a chystají se další. Těším se.
V únoru dvakrát Divadlo Rokoko – což je zcela překvapivé, protože sem chodím opravdu sporadicky. Ale možná bych se nad tím měla zamyslet – obě hry byly totiž slušné:
Návštěvy u pana Greena – letitá inscenace ( z roku 2011) se Stanislavem Zindulkou v titulní roli, kterému sekunduje mladý Daniel Tůma. Autor hry: Benjamin Kuras, režie: Vladimír Michálek. Náhodné setkání dvou mužů, ve kterém se řeší netolerance, mezigenerační konflikty a předsudky. Vlastně dost milé, ba dojemné. Stanislav Zindulka pořád ve skvělé formě.
Želary – jevištní podoba knižního bestselleru a filmového trháku Květy Legátové. Inscienace z roku 2012. Moc jsem si od téhle hry neslibovala a ejhle – bylo to moc dobré. Tradiční divadlo, žádné excesy, výborné herecké výkony mě prakticky neznámých herců (Evellyn Pacoláková a Vasil Fridrich v roli ústřední dvojice Hanule a Jozy), k nim Jitka Smutná, Jaromír Nosek, Oldřich Vízner… Překvapivě příjemný divácký zážitek.
Když to tak po sobě čtu, tak ten únor byl vlastně celkem v pohodě…
Žádné komentáře:
Okomentovat