Julio Llamazares: Vlčí měsíc

Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca. Občanská válka si vyžádala přes půl milionu obětí.  

(Wikipedie)

A právě do doby na konci španělské občanské války a časů po ní mě přivedla novela Julia Llamazarese Vlčí měsíc.  Ve Španělsku kniha vyšla již v roce 1985, u nás se ve skvělém překladu Jana Macheje dostala ke čtenářům díky nakladatelství Akropolis až v loňském roce.

Já se o ní dozvěděla prostřednictvím recenze v Respektu - jaké bylo mé překvapení, když jsem ji pak dostala nečekaně k narozeninám. 

Hlavními hrdiny jsou čtyři republikánští vojáci na útěku: Ramiro, Gildo, Juan a vypravěč Ángel. Jsou to tzv. maquis, partyzáni, kteří se nechtěli vzdát frankistům, a proto se ukrývají v horách a čekají, jak se situace vyvine. Na začátku příběhu jsou ještě  plní síly, ozbrojení, očekávající pomoc od příbuzných v údolích. Ale i když v  horách znají každý kámen, je to čím dál tím těžší. Trpí zimou, hladem a neustálým strachem z odhalení a ze smrti. Strach mají i vesničané,  kteří jim čas od času i přes hrozbu represí pomáhají. Doba strávená v horách se neustále prodlužuje - na začátku jsou všichni přesvědčeni, že půjde o dny, max. týdny, jsou z toho ale nakonec roky. I počet členů skupiny se snižuje - četníci, nemoci, zranění..  Nebezpečí číhá všude a z mužů se stávají divoké šelmy, které jsou neustále ve střehu, nemluví, dorozumívají se jen gesty. Přežívají v nebezpečných úkrytech, vycházejí jen v noci - "denní světlo mrtvým mužům nesvědčí" a "měsíc je slunce mrtvých". Svůj život brání všemi prostředky, i za nimi zůstávají mrtvoly, oloupení a přepadení lidé. Jsou to hrdinové? Jsou to banditi a vrazi? Jaký má jejich odpor smysl? Stali se z nich vlci nahánění lidmi do pasti?

Vlčí měsíc je dost temná kniha, která má sice zajímavý námět, ale jinak stojí a padá s použitými výrazovými prostředky. Čekejte lyriku, básnické metafory, úsporné dialogy, popisy přírody a krajiny: 

"Světlo svou krvavou čepelí páře nesmírnou temnotu zemských útrob. Paprsek svítilny se mísí s temnou a chladnou vodou stékající ze stropu a stěn, dokud nezmizí na dně, v jakési přízračné krajině záhadných otvorů, zrezivělých kolejí a zetlelých pražců, které si donekonečna razí cestu po levé a pravé straně štoly."

--

Měsíc nevyšel ani dnes. Noc je jen černá, chladná skvrna nad obrysem bukových hájů, jež se v mlze plazí nahoru po pahorcích jako přízračná ledová vojska. Voní po rozmarýnu a rozdrceném kapradí. Boty čvachtají v blátě a na každém kroku hledají nerozpoznatelný povrch země. Samopaly se v temnotě lesknou jako kovové měsíce.

--

„Kolem poledne se protrhla mračna. Neunesla tak velké ticho. Nejprve změkla jako zralé ovoce, pak se na sebe namačkala, a nakonec rozevřela svá nadmutá břicha a vylila na zem černý a hořký obsah.“ 

  

Uznávám, něco takového jsem už dlouho nečetla. Historické souvislosti spjaté s příběhem jsou fascinující. Někteří španělští maquis přežívali v horách anebo v domácích úkrytech až do poloviny šedesátých let! Dlouho se o nich také nemluvilo ani se o nich nesmělo psát, protože dějiny přece píšou jen vítězové. Navíc to bylo přece jen poněkud kontroverzní téma - tisíce civilistů bylo zatčeno, mučeno a popraveno za pomoc partyzánům, řada horských oblastí byla úplně vylidněna, jejich dlouholetý boj byl jedněmi vnímán jako hrdinství,  jinými jako zoufalství. 

Na druhou stranu jsem si tu nezvyklou formu vyprávění zase tolik neužila. Nejsem moc zvyklá na podobný básnický a poetický jazyk, dělá mi potíže se na něj soustředit, a to i přesto, že má tahle novelka sotva 170 stran. I okolnostem příběhu a historickému pozadí se autor věnuje spíš jen náznakem, hlavní prostor dostává ono zoufalství a strádání, které se pojí s přežíváním v divočině bez naděje na zlepšení. Svědectví o marnosti a zbytečnosti války, která bere lidem nejlepší léta jejich života, pocta vytrvalosti mužů, kteří se ani v nejtěžších chvílích nevzdali, byť za cenu obětí, které za ně nesli jiní. 

Příběh se odehrává na severu Španělska v provincii León, kterou autor dobře zná ze svého dětství, a  v knize ji také náležitě vystihl. Vytvořit dostatečně  ponurou atmosféru se povedlo i ilustrátorce knihy Doře Čančíkové. Kniha se řadí mezi klasiku španělské literatury a v 80. letech se dočkala i filmového zpracování.

Hodnocení: 85%

Julio Llamazares: Vlčí měsíc

• Nakladatel: Akropolis 
• EAN: 9788074701788
• ISBN: 978-80-7470-178-8
• Originál: Luna de lobos
• Překlad: Machej, Jan
• Ilustrace: Čenčíková, Dora
• Popis:1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
• Rozměry:14,7 × 17,8 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Tomáš Princ: Humans of Prague

Jsem unavená a smutná z toho, jak to dneska při těch volbách dopadlo. Tolik jsem si přála na Hradě někoho slušného a normálního. Tak snad příště. Programově jsem vypnula a odpojila se od televize  i internetu. Potřebuju něco, co mě přivede na jiné myšlenky. Detektivku? Dystopii? Pohádku? A nakonec padla volba na jednu z knih, kterou jsem si nadělila pod stromeček: Humans of Prague. A byla to nečekaně vydařená volba. S lidmi Prahy strávila celý večer a nechala se všemi těmi příběhy a okamžiky pohltit. 

Znáte tenhle projekt? Už asi pět let běží na internetu/Facebooku. Mladý český fotograf Tomáš Princ se nechal inspirovat nápadem amerického studenta Brandona Stantona, který na svém webu Humans of New York zachycuje obyvatele severoamerické metropole. Princ fotí lidi Prahy. Rodilé Pražany, přistěhovalé náplavy, turisty, expaty. Děti, studenty, mladé rodiče, lidi ve středním věku i seniory. Princ ale lidi jen nefotí (byť jeho fotky jsou skvělé), on je i zpovídá. Ovlivnilo ho v tom jeho studium kulturní a vizuální antropologie – zajímají ho obyčejní lidé. Klade jim otázky - o čem přemýšlejí, co bylo přelomovým zážitkem jejich života, čím právě teď žijí. Je to zvláštní, ale lidé se tomu úplně cizímu klukovi velmi otevírají a vyprávějí věci, které by možná nikdy nikomu neřekli. Anebo povídají příběhy úplně běžné a každodenní, ale i ty mají své nečekané kouzlo. 

Je uklidňující číst si o důležitosti rodiny, o mladých lidech, kteří se hledají, i o těch starých, kteří to ještě nevzdali. O stárnutí, o smrti, o nemocech, o ztrátách blízkých. O rozhodnutích, které změní celý život, o zážitcích, které obrátily myšlení vzhůru nohama. Ale i o těch drobných každodenních radostech – procházce, dětském žvatlání, venčení psa, jízdě na kolečkových bruslích. Neřeší se Zeman ani Babiš, i když i o politice to často je – o válce, o odsunu Němců, o holocaustu, o těžkých padesátých letech, o roce 1968, o sametové revoluci i o té nejaktuálnější současnosti. 

foto z FB Humans of Prague

Humans of Prague na Facebooku už několik let sleduju. Hlasovala jsem pro něj v soutěží o nejlepší blog roku a byla jsem ráda, když tu blogerskou Magnesii Literu v roce 2016 opravdu získal. Nepřijde mi to jako okopírovaný a neoriginální projekt, jak se o něm často píše, pro mě je to nečekané svědectví o naší době, o naší české povaze, o našem hlavním městě, o nás samotných. Jsem moc ráda, že se podařilo udělat tak krásnou knížku, plnou fotek a fascinujícího čtení (největší zásluhu na tom má nakladatelství Labyrint). Nikdo není jen „obyčejný člověk“ a žádný život není „obyčejný“. Na 365 stránkách plných fotografií a neotřelých příběhů se o tom můžete přesvědčit i vy. Doporučuju. Vrací to trochu víru v lidstvo. Stačí si chvíli listovat. Anebo ještě lépe, vzít to od začátku až do konce.

A pokud vás kniha zaujme, zkuste i onu internetovou podobu Humans of Prague (na FB zde) - za pět let zveřejnil Tomáš Princ již na 1400 příběhů. A má další plány - v tomto roce, kdy slavíme 100 let vzniku republiky, by chtěl vyjet i za hranice hlavního města a zachytit, jak se žije lidem v Česku. Moc mu držím palce, aby to vyšlo. 

foto z FB Humans of Prague

Ještě poznámka na závěr - kniha vyšla jak v češtině, tak v angličtině - v obou jazycích totiž autor blog píše. Takže pokud si chcete počíst v rodné řeči, volte knihu s fialovou obálkou, pokud byste chtěli podarovat zahraniční přátele originálním dárkem z Prahy, pak jim kupte tu lososovou:-)

foto z webu Humans of Prague

Hodnocení: 100%

Tomáš Princ: Humans of Prague

• Nakladatel: Labyrint
• EAN: 9788087260869 ISBN:978-80-87260-86-9
• Popis: 1× kniha, vázaná, 370 stran, česky
• Rozměry: 18,6 × 24,7 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Divadlo Na zábradlí: AnderSen

Oficiální anotace:

Fantazie na motivy Andersenových pohádek a dětských nočních můr. Pohádkový svět, ve kterém si víla vezme život, opuštěné děvčátko umrzne na chodníku, cínový voják s jednou nohou se rozpustí, a další jímavé příběhy s neobvyklými konci a naplněné smutkem ožijí v naší inscenaci na téma dětství. Co nás probouzelo ze spaní? Kdo se bál jít do sklepa? Kdo měl strach z čerta a kdo ze tmy? Ožívaly o půlnoci hračky? A čeho se bál Petříček Čtvrtníček...?

Fakt divný to bylo. Postavičky z Andersenových pohádek promíchané s traumatickými zážitky z dětství herců. Promítání autentických diapozitivů. Děj to moc nemělo (režie Mikulášek - takže ve stylu jako Hamleti či Europeana). Pár diváků nevydrželo a odešlo. Výborné kostýmy, scéna. (výprava: Marek Cpin!)

Pozitiva: krásně zrekonstruované Zábradlí, pobavil program líčící Andersena jako dysgrafika:

... v Dánsku to zprvu nebyl žádný med. Vedle údajně formálních chyb se znovu a znovu stával cílem kritiky Andersenův chybný pravopis pramenící z jeho nedostatečného vzdělání a snad i dysgrafie: "A teď se vysmívali kvůli těm chybám a zdržovali se u nich, zatímco to, co bylo dobré, se zase snadno přešlo; znám lidi, co mé povídky pročítali jen proto, aby v nich hledali chyby," vzpomíná spisovatel rezignovaně. A na ukázku ještě úryvek z dobové kritiky: "Kdyby si byl Andersen ty pravopisné a gramatické chyby, jimiž se jeho publikace jen hemží, dovolil ve škole pro zaostalá děcka, tak by ho přehnuli přes koleno a nasadili by mu bláznovskou čapku." 

... a hlavně jsem přišla o prezidentskou debatu. Takže vlastně dobrý.

AnderSen
Premiéra: 2.6.2017. Dramaturgie: Dora Viceníková, Petr Štědroň. Výprava: Marek Cpin. Hudba: Miloslav König. Režie: Jan Mikulášek.

Hrají:
Dita Kaplanová, Magdaléna Sidonová, Jana Plodková, Anežka Kubátová, Petr Čtvrtníček, Miloslav König, Ivan Lupták, Jiří Černý

Erik Tabery: Opuštěná společnost

Oficiální anotace:

Žijeme v době, kdy jeden lživý příspěvek na Twitteru či Facebooku má větší dosah než systematická práce investigativních novinářů. Posilují populisté, kteří sbírají body kritikou establishmentu, i když sami mají z vlastního elitního postavení dlouhodobý prospěch. Výdobytky demokracie jako svoboda slova či nezávislost médií jsou necelých třicet let po listopadu 1989 zpochybňovány.

Opuštěná společnost  Erika Taberyho je výborná kniha, která shrnuje českou realitu posledních sta let. Popisuje, na jakých základech Masaryk naší republiku vybudoval, snaží se postihnout problémy, které se řešily za první republiky a které přispěly k Mnichovu i k jednání Čechů za války a po válce. Přes Pražské jaro a normalizaci se dostává až k Sametové revoluci a podrobně rozebírá, jaké okolnosti vedly k dnešní patové politické situaci. Je zábavné připomenout si některé výroky Miloše Zemana ze začátku  devadesátých let, které se tak liší od jeho aktuálního vystupování (viz), vzpomenout na Opoziční smlouvu, uvědomit si, kdo stál v čele státu, když se zakládalo na dnešní problémy.  Krom toho se ale Tabery věnuje samostatně i pojmům jako je populismus, konspirační teorie, vliv sociálních sítí, hledání pravdy a hledání nepřítele, střetu generací, geopolitické orientaci.

Vlastně jsem se v téhle knížce nedočetla nic nového. Jsou to informace, které člověk, dívající se kolem sebe, musí vidět. Přesto byl ale historický exkurs do minulosti naší sto let staré republiky zajímavý a užitečný. Je to děsivé, jak aktuální jsou výroky (nejen) prvorepublikových intelektuálů. Jak nekompromisně se k českému národu stavěli a jak pravdivá byla jejich slova:

Karel Havlíček Borovský: Veliký počet občanů buď velmi málo neb docela nic nerozumí záležitostem politickým, nabývají mnohé politické strany tím příležitost šiditi mnohé občany a proti jejich prospěchu vábiti je k sobě.“

Josef Pekař: „Smysl“ českých dějin je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.

Jan Patočka: Znamená to, že humanismus i vzdělanectví jsou překonanými ideologiemi minulosti, nebo tj. jen projev chvilkové slabosti, v níž stojí dnešní „Intelektuálové“, zmatení náporem ideového protivnictví? Je pravda, co dnes často slyšíme, byť ještě zřídka veřejně, že si s z Masaryka jako myslitele nemůžeme odnést nic obsahově důležitého? Je jedním z nejsmutnějších zjevů našeho života, že k takovému pojímání mohlo vůbec dojít, že takové hlasy se mohly vůbec ozvat.

František Kautman: V roce 1968 si celý národ podvědomě položil otázku: co jsme získali tím, že jsme se vzdaly Masarykova humanismu? Odpověď  byla jednoznačná: nezískali jsme nic, ztratili však velmi mnoho.

Hanna Arendtová: Než vůdcové mas uchvátí moc, aby přizpůsobili skutečnost svým lžím, vyznačuje se jejich propaganda nejvyšším pohrdáním fakty jako takovými.

Ivan Diviš: Je typické pro český fašismus, že stačí, aby napadlo víc sněhu, a už se proklínají umělci. Na všem, na obecné znešťastnělosti, rozdrážděnosti, neuvěřitelném neurotizování národa, který padl pd vlastní stůl, mají vinu právě ti, kteří se jeho neštěstí nejhouževnatěji ode všech dob snažili zabránit.

Josef Čapek: Nechci svět podle svého; ale rád bych svět, v němž by i pro mne bylo něco životní možnosti.

Ferdinand Peroutka: Několikráte jsme mysleli, že už jsme na konci cesty, a pokaždé jsme shledali, že jsme teprve na začátku.

Bylo to  hrozně depresivní čtení. Mám pocit, že jsme se z posledních sto let vůbec nepoučili a že to (zase) dopadne špatně. My si asi prostě nezasloužíme žít ve světě, který máme. Nevím, jestli nám v téhle situaci Taberyho kniha pomůže. Asi ne, protože ti, kteří by měli, ti si ji nepřečtou.  Já ji ale doporučuji všem - je čtivá, přehledná, vypointovaná, proložená fakty a citacemi, srozumitelná. 

Nic to ale nemění na tom, že: „Jsme v prdeli, můžem si za to sami…“

EDIT: Blahopřeji ke Knize roku v rámci ankety Magnesia Litera:-)

Hodnocení: 100%

Erik Tabery: Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše

• Nakladatel: Paseka
• EAN: 9788074328497
• ISBN: 978-80-7432-849-7
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 284 stran, česky
• Rozměry: 13,1 × 20 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Divadlo Unglet: Život podle Jonesových

Anotace: Manželský život je sám o sobě absurdním dramatem. A pokud se do vašeho sousedství nastěhuje pár, který má stejné příjmení a řeší stejnou mezní situaci, realita se začne skoro až groteskně rozpadat. Hořká komedie s Vandou Hybnerovou, Lucií Štěpánkovou, Miroslavem Táborským a Ladislavem Hamplem.

No nevím. Má to být hořká komedie a absurdní drama, které má do divadla přilákat diváky mladší a střední generace. No, tak jsem to asi nepochopila. Je to dost drsná hra o tom, jak je obtížné žít se vzácným onemocněním, které zasahuje psychiku a vyjadřování a jak je těžké se o někoho takového starat, to celé na druhou, neb se jedná o dvě manželské dvojice. Původně to bylo napsané pro dva cca čtyřicetileté manželské páry, tam by to asi fungovalo. Jenže tady hraje jeden pár Hybnerová/Táborský (cca 50 a 60 let) a druhý Hampl/Štěpánková (36, ale vypadají tak na 25).

Moc se to nepovedlo, tak max 65% tomu dávám...

Účinkující a tvůrci:

Jennifer Jonesová: Vanda Hybnerová
Bob Jones: Miroslav Táborský
Pony Jonesová: Lucie Štěpánková
John Jones: Ladislav Hampl


Autor: Will Eno
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Marek Němec
Dramaturgie: Pavel Ondruch
Výprava: Agnieszka Pátá-Oldak
Hudební spolupráce: Ivan Acher
Asistent režie: Marie Krbová
Světla: Tomáš Dvořan, Radek Svoboda, David Zelinka
Zvuk: Tomáš Dvořan, Radek Svoboda, David Zelinka
Česká premiéra: 16. 12. 2017
Držitel autorských práv:Aura-Pont s.r.o. Veslařský ostrov 62, 147 00 Praha 4

Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění

Mám ráda moderní umění, ale chybí mi v něm nějaký všeobecný přehled. Nemám patřičné vzdělání a náhodné návštěvy výstav, byť často komentované kurátory a odborníky, to úplně nahradit nedokážou. Od Průvodce světem současného umění od Alistaira Hickse, kurátora a historika umění, jsem si slibovala, že zaplní mezery v mém kulturním rozhledu, že to bude příležitost proniknout do světa umění nějak systematičtěji. Autor přece píše o umění do uznávaných časopisů (The Financial Times, Vogue, The Times) a dvacet let byl konzultantem Deutsche Bank, která se na sbírání moderního umění specializuje. Moje očekávání a touhy se ale tak úplně nenaplnily, otázka samozřejmě je, jestli je to vůbec možné.

Alistair Hicks koncipoval svého průvodce svérázně a poněkud netradičně. Rozhodl se, že nechá fungovat svůj „soukromý kompas“ na umění, takže výběr umělců je vyloženě subjektivní záležitostí. Prostě si z každého kontinentu – kniha je rozdělena podle světových stran na Jih (Afrika), Sever (Evropa), Západ (obě Ameriky) a Východ (Asie a Austráli) – vybral umělce, které zná pokud možno osobně ("To jistě znáte Salvadora Dálího." „Já je znám všechny osobně, pane architekte“), a jim dává v knize prostor a často i slovo. Konkrétního vybraného autora v knize vždy velmi krátce představí a uvede nějaké jeho dílo, které mu přijde typické, anebo ještě spíš, které sám viděl. Pokusí se ho trochu zařadit do kontextu, ale spoustu prostoru zabere i líčení toho, kde se s danou osobností potkal, jaký večírek, bienále či performace stála u jejich seznámení. Velmi často dostane slovo i samotný umělec (kniha je prošpikována citacemi z rozhovorů z uměleckých časopisů, ať už tištěných či elektronických, často se také jedná o hovory, které vede s umělcem sám autor). Díky tomu se kniha velmi dobře čte, ale nějaký ucelený přehled o současném umění to (alespoň mě) nedává. Je to prostě výběr toho, co se Alistair Hicksovi líbí a co on považuje za zajímavé, ať už z hlediska uměleckého, nebo společenského (např. Aj Wej-Wej je v knize zmíněn kvůli své politické angažovanosti, kdyby měl být posuzován jen jako umělec, tak by se prý na stránkách knihy vůbec neobjevil). 

Na druhou stranu musím uznat, že řada umělců mě vážně zaujala – a donutila si i trochu hledat a googlit na internetu. Například Afričan Samuel Fosso, který se stylizuje do známých osobností a pak se sám fotografuje – v knize je pěkná fotka Náčelník (který prodal Afriku kolonizátorům). Nebo Mona Hatoumová vytvářející mapu světa ze skleněných kuliček. Shadi Ghadirianová, která vychází ze starých fotografií arabských žen, které nově stylizuje a zároveň narušuje tím, že do obrazu dodává ryze současné a moderní předměty (dáma v tradičním kroji s vysavačem). Mezi oceňované autory patří například i Cchaj Kuo-Čchiang, autor ohňostroje pro slavnostní zahájení Olympijských her v Pekingu, kterého v knize mimojiné prezentuje instalace Čelní srážka (99 replik vlků v životní velikosti naráží v plné rychlosti do skleněné stěny). Zaujala mě Polka Paulina Olowská, která zvětšuje a přemalovává reklamy a propagační materiály ze starých komunistických časopisů. Z českých autorů se do výběru dostal výtvarník Dominik Lang, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2013, a sice se sochou, kterou vytvořil podle kresby svého otce Jiřího Langa. Pro upřesnění - většina děl v knize uvedených pochází zhruba z let 2005-2012.

Pokud se chcete podívat na to, co ve světě moderního umění zrovna teď letí, pak si touhle knihou minimálně zalistujte. Knížka je bohatě ilustrovaná, takže si i prosté prohlížení užijete. Jsem zvědavá, jestli se některé jméno někdy objeví i v Česku, začnu to teď trochu sledovat:-)

Díky AlbatrosMédia za zajímavé čtení z oblasti moderního umění.

Hodnocení: 75%

 Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN: 9788074735585
• ISBN: 978-80-7473-558-5
• Překlad: Neradová, Martina
• Popis:1× kniha, flexi, 230 stran, česky
• Rozměry:17,5 × 24,5 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Literární středa - katalánská literatura

Už rok se jednou měsíčně koná v Krajské vědecké knihovně v Liberci akce zvaná Literární středa, kterou vede Mgr. Vladimíra Hamalová. 

Tentokrát byla na programu katalánská literatura. Přiznám se, vůbec jsem se nechytala, z téhle geografické oblasti neznám snad žádného spisovatele. Ale např. román Diamantové náměstí od Mercè Rodoredové mě docela zaujal. Tak třeba někdy, až bude čas...

Každopádně jako vždy milá a příjemná akce.

Miroslav Macek: Saturnin se vrací

V listopadové nabídce Albatrosu na knihy k recenzi se objevilo pokračování Saturnina. Bylo mi jasné, že když si ho vezmu, budu litovat. No ale zase vynechat takhle kontroverzní knihu, to prostě nemůžu.

Saturnin je jedním z kultovních českých hrdinů. Je otázkou, jestli si to zaslouží, samotný knižní příběh není nijak výjimečný, ale Jirotkův jazyk a laskavý humor v tomto případě převážil a zvítězil na celé čáře. Je to kniha optimistická, kterou člověk bere do ruky i v dobách špatných (poprvé ostatně vyšla za heydrichiády v roce 1942). Kromě celé řady tištěných vydání se tato kniha dočkala i několika audioverzí - osobně mám třeba moc ráda verzi namluvenou Svatoplukem Benešem, jehož aristokratický hlas se k této knize báječně hodí. Nejznámějšího Saturnina ale zřejmě ztvárnil Oldřich Vízner, který se jím stal ve filmovém a seriálovém zpracování. Tahle filmová a televizní podoba Saturnina mě ale příliš neoslovila, na můj vkus byla nějak moc doslovná, byť světlé chvilky se tam také našly (výborná teta Kateřina ztvárněná Janou Synkovou).

A jak se tedy povedl navrátivší se Saturnin? Upřímně? Myslela jsem, že to bude mnohem a mnohem horší. Podvědomě jsem čekala od autora, bývalého politika ODS Miroslava Macka, kterého ke spolupráci vyzvalo nakladatelství XYZ, daleko větší exhibici. 

Pokračování Saturnina bezprostředně navazuje na Jirotkovu knihu, neb začíná tím, čim ta první kniha končí: svatbou tety Kateřiny, která si bere bohatého továrníka Františka. Čim ho uchvátila není vůbec jasné, neb František je docela sympaťák, který se vyzná ve vínu, doutnících i delikatesách (do podobné role gourmeta se stylizuje i sám Miroslav Macek, a proto asi stvořil postavu, kde mohl byt nabyté zkušenosti uplatnit). Dvě třetiny knihy se pak odehrávají v dědečkově domě na venkově, podobně jako v původní knize. Krom hlavního hrdiny je tu opět slečna Barbora, teta Kateřina se strýcem Františkem a Miloušem, doktor Vlach a pochopitelně Saturnin. Pobyt je vyplněn obdivováním slečny Barbory, drobnými výlety, vyprávěním historek a nehodami, které většinou nastraží na tetu Kateřinu Saturnin. Některé příhody jsou vtipnější, jiné méně, řadu z nich jsme již někde slyšeli či viděli.... Trochu se tlačí na pilu - počet přísloví tety Kateřiny překračuje únosnou míru. Mackovi se ale podařilo poměrně zdařile napodobit Jirotkův styl. Dosáhl toho i tím, že některé pasáže z původní knihy citoval či zopakoval, což ale běžný čtenář na první čtení spíš nepostřehne. Kdyby mi někdo např. tvrdil, že se fragmenty druhého dílu našly v Jirotkově pozůstalosti, asi bych z ukázky nepoznala opak. 

Takže styl celkem ok. Co se ale Mackovi nějak nepovedlo, to je příběh. Zatímco v první knize se humorně a parodicky píše o nesmělém a nevýrazném mladíkovi, který přičiněním svého originálního sluhy získá sebevědomí, společenské ostruhy a srdce krásné dívky, nic takového ve druhém díle není. Je to jen sled historek, ve kterých hraje Saturnin roli jakéhosi vševěda a všeuměla, své schopnosti ale využívá jen k drobným šprýmům... Jak již bylo řečeno výše, vedou se tu hovory o autech, alkoholu, tabáku či básních, k ničemu zásadnímu to ale nespěje.

Určitě nebudu tvrdit, že Saturnin patří k nejlepším knihám loňského roku. Na druhou stranu to ale zdaleka nebyla ta nejhorší kniha, které jsem za uplynulý rok přečetla. Je to prostě druhý díl, který napsal někdo jiný. Pobaví, neurazí, nenadchne. Ostatně - schválně - znáte nějaké dílo, kde by dvojka, resp. pokračování napsané novým autorem (ba někdy i tím stejným) dosáhlo kvalit originálu? Není to ani nový Soudce Ti, ani nový Poirot, dokonce ani hackerka Lisbeth v podání Lagercrantze tak dobrá není. Ano, chápu, že tohle všechno je o penězích, o snaze vydělat na něčem, co má dobrý zvuk. Parazitování na pověsti se tomu myslím říká. Ano, tak tohle sedí, navíc myslím, že marketingový tah vyšel - před vánoci byla tahle knížka vidět všude. Ale co se týče samotné knihy - zas tak velká hrůza to vážně nebyla. Knížka vzbudila víc emocí a reakcí, než bylo nutné. Já ji přežila ve zdraví a bez morální úhony a vlastně jsem se chvílemi i bavila.

Díky AlbatrosMédia za recenzní výtisk. 

Hodnocení: 65%

  

Miroslav Macek: Saturnin se vrací

Nakladatel: XYZ

EAN: 9788075058362

ISBN: 978-80-7505-836-2

Ilustrace: Faltus, Jiří

Popis: 1× kniha, vázaná, 232 stran, česky 

Rozměry: 15,4 × 21,2 cm

Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Divadlo Petra Bezruče: Mládí v hajzlu

Pamatujete na kultovní sérii knih Mládí v hajzlu od amerického spisovatele C. D. Payna? Byl to hit 90. let, celkem těch dílů vyšlo snad sedm nebo osm. Četla jsem tedy tenkrát jen první díl, přece jen už jsem i tenkrát byla mimo cílovou skupinu, ale pamatuju si, že se mi to vcelku  líbilo. A tak jsem se zájmem vyrazila na stejnojmenné představení do Divadla v Dlouhé na hostující ostravský soubor Divadla Petra Bezruče. 

Dramatizace kultovního amerického románu. v režii hormonů, horoucích životních očekávání a humoru. „Je mi čtrnáct (skoro) a jsem panic. Co byste taky čekali od kluka, co se jmenuje Twisp, rád čte a poslouchá Sinatru? Jsem toho názoru, že rodiče by neměli mít víc sexu než jejich dospívající potomstvo. Můj životní plán? Stanu se gangsterem známým pod jménem Nick Píchač.“

Dobré představení, zábavné, i když samozřejmě nejvíc se bavili přítomní teenageři. Takže pokud máte doma puberťáka a máte to blízko do Ostravy, vyražte k Bezručům.

C. D. Payne, Kateřina Menclerová
Mládí v hajzlu

Premiéra: 12.5.2017. Překlad románu: Tamara Váňová. Dramaturgie: Kateřina Menclerová. Scéna: Lucie Labajová. Kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková. Hudba: Michal Sedláček. Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová.

Hrají: Jakub Burýšek, Pavla Gajdošíková, Markéta Matulová, Lukáš Melník, Ondřej Brett, Markéta Haroková, Milan Cimerák, Michal Sedláček

Ladislav Zibura: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Princ Ládík v zemi Gruzínů a Arménů 

Fakt je, že ještě před rokem jsem o Ládíkově existenci nic netušila. A pak jsem byla obdarována na vánoční besídce Albatrosu jeho druhou knihou a můj život se změnil. Po dlouhé době příběhy, u kterých jsem se mohla smát.

Tentokrát se Ladislav Zibura vydal do zemí bývalého Sovětského svazu, Arménie a Gruzie. Vybaven jednoduchou ruštinou a přesvědčením, že všude žijí dobří lidé, jen je potřeba si to nastavit do hlavy. Zapadlé vesničky, spouuusta alkoholu, nostalgie po rozpadlé světové velmoci, nacionální hrdost, pohostinství místních, průniky do jejich každodenní reality. Stále hodně humoru - pobavila historka, jak se vyfotil s prezidentem a také úvaha o tom, jak jsou Češi všude doma a pak jim klesne hodnota dovolené, když na ní Čecha potkají. Tentokrát se můžete těšit na trochu víc reálií, než dříve. Jsem ráda, že jsem se i díky knize začala o něco více orientovat v této geografické oblasti. Náhorní Karabach, genocida Arménů, jezero Sevan, spousta křesťanských památek, o kterých jsem v životě neslyšela a které jsem si při čtení googlila. Kniha tentokrát není vyloženě jen „chodecká“ – ze zdravotních důvodů musel princ Ládík změnit způsob cestování, a proto na chvíli přesedlal na kolo a na konec i na autostop. Věřte, že mu to vyneslo spoustu nových interakcí s domorodci a tím pádem i celou řadu zaznamenání hodných historek.

...

Můj soused znovu zmínil, že se těší, jak budeme pít vodku. Protože to během cesty zopakoval asi desetkrát, usoudil jsem, že vodky budeme pít hodně. Na malý, opravdu malý okamžik mě přepadla myšlenka, zda dělám dobře. „Ladislave, nacházíš se kdesi v Náhorním Karabachu, je noc a ty ve společnosti tří mužů a jedné pušky uháníš starou ladou po vojenské cestě kamsi do polí,“ zrekapituloval jsem v duchu situaci. Pochybnosti ale netrvalo dlouho. „Lokh lyava!“ ozval se můj vnitřní optimista. 

...

Informace o medvědech mi každopádně utkvěla v paměti. „Kdyby mě medvěd zpozoroval, budu na něj promlouvat klidným hlubokým hlasem a pomalu ustupovat,“ vzpomněl jsem si na informaci z článku „Co dělat při setkání“ na webu velkeselmy.cz. A taky jsem přemístil telefon z krosny do kapsy kalhot. Skutečnou smůlou totiž není setkat se s medvědem, ale setkat se s medvědem a nemít z toho fotografii. Na velkeselmy.cz navíc turistům radili dát najevo, že jsou lidé. A pokud je mi známo, žádný jiný živočišný druh si selfie s medvědem nepořizuje. 

Co mě na autorových knihách okouzluje, to je jeho přirozenost. S otevřenými ústy sleduji, jak je možné chovat se bezprostředně a dělat si opravdu přesně to, co člověk chce. Stopovat v Náhorním Karabachu, popíjet s Armény a když to přestane bavit, tak prostě odejít. Ládík se nebojí, k místní kultuře přistupuje bez předsudků, s otevřeností i pokorou. Odměnou jsou mu drobné zážitky, které plní jeho život radostí a štěstím. A protože je z generace sdílející, otevírá to oči i nám ostatním, kteří tuhle knížku čteme. Trochu mi to připomíná mou oblíbenou blogerku Báru Šťastnou, která je také schopná vidět věci, které my ostatní už ze stereotypu přehlížíme. Fascinuje mě také, jak dokáže ze svého deníku vybrat jen to zásadní, vtipné a zajímavé.

Tahle kniha je i graficky vymazlená – Tomski a Polanski se na ní opravdu vyřádili. Ilustrace jsou dokonale sladěné s textem, spolupráce prý byla přímo ukázková, dokonce se občas měnil i text, aby ke kresbě ladil. Pobavilo mě i to, že Zibura myslí na své čtenáře – ti kteří si koupili jeho první knihu v prvním vydání bez ilustrací  (a nechtějí si ji znovu kupovat ve druhém vydání) mají teď možnost získat od něj přebal od Tomski a Polanski, aby jim to v knihovně ladilo.

Ládík je přemýšlivý a vtipný mladík. Baví mě jeho knihy i jeho statusy na FB, oceňuji, že se nesnaží využívat vlivu, který aktuálně na sociálních sítích má, že nám netlačí svůj názor na to, koho volit, či že dokáže přiznat i to, když se něco nevydaří. A to celé s jemným humorem a nadhledem, který by člověk u takového mladíka nečekal. Jestli Ziburu ještě neznáte, tak to rychle napravte. O tomhle blonďákovi ještě uslyšíme.

Hodnocení: 100%

Ladislav Zibura: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

• Nakladatel: BizBooks
• EAN: 9788026507017
• ISBN: 978-80-265-0701-7
• Popis: 1× kniha, vázaná, 312 stran, česky
• Rozměry: 15,5 × 21,2 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Elizabeth Strout: Burgessovi chlapci

Burgessovi chlapci jsou velmi zvláštní knížka. Začala jsem ji číst vlastně proto, že autorka této knihy, Elizabeth Stroutová,  je držitelkou Pulitzerovy ceny za román Olive Kitteridgeová a i její další knihy (např. Jmenuji se Lucy Bartonová) se staly bestsellery. Tak jsem si říkala, že bych neměla promeškat příležitost seznámit se s jejím dílem a zjistit tak, co momentálně ve světě letí. No, ale přiznávám, tohle jsem úplně nečekala.

Burgessovic děcka, to jsou tři dospělí lidé. Jim, Bob a Susan (poslední dva jsou dvojčata). Bob kdysi ve čtyřech letech nešťastnou náhodou způsobil smrt jejich otce, a to mu navždy ovlivnilo život. Burgessovic rodina žila v Maine, což je severní stát USA na hranicích s Kanadou, bratři ale záhy po škole odešli do New Yorku, kde začali pracovat jako právníci. Z Jima se stal úspěšný a velmi známý advokát, který si slávu vydobyl zastupováním jednoho známého zpěváka. S manželkou Helen má tři děti, které už vyletěly z hnízda. Bob zastává spíš podřadnější práce, ani osobní život mu příliš nevyšel, z Pam nemohli mít děti, a tak se rozešli. Vztah mezi bratry je zvláštní – Jim Boba neustále shazuje, naváží se do něj, těžko říct, jestli ho má rád nebo ne. Suzan zůstala v Maine, vzala si švédského spolužáka, se kterým měla syna Zachariáše. A právě Zachary je hlavní postavou první části knihy. Je to od dětství divný kluk. Kdyby neprošel tolika odbornými vyšetřeními, všichni by tvrdili, že je autista, takhle ale těžko říct, co je s ním divného. Ve škole ho děti šikanovaly, moc nemluví. A právě tenhle divný kluk se dostane do velkých problémů s muslimskou menšinou. Velké pozdvižení, zájem médií – matce nezbude, než se obrátit na své dva bratry, aby pomohli. A z tohoto návratu se začne odvíjet druhá linie příběhu, která se zabývá osudy jednotlivých Burgessovic dětí, Suzan, Jima a Boba.

  

Burgessovi chlapci jsou opravdu podivnou knihou. Těžko říci, o čem vůbec je. Možná je o rasismu, o tom, že do USA přicházela v určité době velká skupina somálských přistěhovalců a místní se s nimi učili žít.  Možná je to ale kniha o sourozeneckých vztazích, partnerství a rodičovství.  Stejně tak je to ale možná kniha o odcházení a návratech do míst dětství, či  příběh krize středního věku. Vlastně vůbec nevím. Vše se složitě proplétá a přitom se vlastně pořád nic neděje. I když má kniha asi jen 300 stran, je dlouhá a zdlouhavá. Ze začátku jsem si říkala, že je to možná překladem, pak jsem ale pochopila, že to je prostě styl, kterým je kniha napsaná. Zvláštní. Nějak jsem tomu nepřišla na chuť. Dívala jsem se na čtenářské ohlasy na goodreads.com a zjistila, že většina čtenářů doporučuje úplně jiné knihy této autorky. Burgessovi chlapci patří spíš k těm kontroverznějším titulům, které se buď naprosto líbí, nebo jsou zcela odmítnuty. Já se asi zařadím do té druhé skupiny…  Sice jsem se něco dozvěděla o Somálcích, o americké geografii, ale jinak si nějak neumím zdůvodnit, proč by se mi tahle kniha měla líbit. Burgessovi chlapci jsou jednou z nejdivnějších knih, které jsem v roce 2017 přečetla a s čistým svědomím mohu doporučit pouze experimentátorům, které zajímají nové trendy.

Díky AlbatrosMédia za recenzní výtisk. 

Hodnocení: 50%

Elizabeth Strout: Burgessovi chlapci 

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026709688
• ISBN: 978-80-267-0968-8
• Originál: The Burgess Boys
• Překlad: Nejedlá, Marcela
• Popis: 1× kniha, vázaná, 328 stran, česky
• Rozměry: 14 × 20,8 cm
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Vladimír Sorokin: Manaraga

Tak ten Sorokin mě zase dostal… Kam se hrabe Orwell?:-) Kniha, ze které se každému správnému milovníkovi knih udělá okamžitě mdlo? Jste nechutně bohatý a chcete zažít něco dekadentního? Zaplaťte si book´n´grill a dopřejte si své oblíbené jídlo připravené na klasikovi. Dámy a pánové: Manaraga. 

Děj se odehrává někdy v blízké budoucnosti, je po válce s islámem a přerozdělený svět si zase po nějaké době užívá trochu klidu. A s tím přicházejí i roupy – kromě rozvoje technologií (co byste řekli na umělou blechu v mozku, která by Vám dávala informace a pomáhala myslet?) je tu i jedna hodně zvrhlá aktivita. Bohatí lidé propadli zvláštní vášni, která se jmenuje book´n´grill. Že si pod tím neumíte nic představit? Tak to jste asi málo dekadentní. Jedná se totiž o vaření/grilování na knihách. Knihy už se dávno přestaly vydávat, pokud se vůbec čte, tak elektronicky a holograficky. Většina knih skončila na skládkách a v palírnách a asi jen malé procento knih zůstalo v knihovnách a depozitářích jako vzácné památky. No a právě o ty je největší zájem. Vaří se totiž na prvních vydáních klasiků. Existují kuchaři, kteří se specializují na určitou literaturu, a na ní "čtou" – rozuměj vaří. Je to obludně drahé, nelegální, černý trh se při získávání vzácných tisků neštítí ani vražd, hodně peněz spolknou bezpečnostní opatření a úplatky pro úředníky hygieny.

  

I samotné grilování je pochopitelně velká věda, musí to být pro klienta efektní, svazek musí dobře hořet, aby se jídlo náležitě propeklo a ugrilovalo, problémy může způsobit kvalita papíru, hřbet knihy, vazba, vlhkost či nedostatečná rychlost otáčení hořících stránek. Na každé jídlo se hodí jiné dílo (Švejk třeba na nedopečené vepřové). Hlavní hrdina Géza se specializuje na ruské klasiky. Sice žádnou z knih, které má na repertoáru, ve skutečnosti nepřečetl ani do poloviny, v grilování je ale jednička a profík. Najímají si ho nejrůznější klienti – ortodoxní židovská rodina, která musí kvůli obavám o život přežívat na lodi v mezinárodních vodách (drůběží krky na Babelovi), transylvánští gangsteři na svatbu (ústřice s parmazánem na Mrtvých duších), japonský kvadruplegik, za kterého jedí jiní (steak z mořského ďasa na Platonovovi), bohatý Berlíňan s vybranou společností (šašlik z jesetera na Idiotovi), zoomorf (kříženec člověka a lišky) – ten si zase pochutnal na steaku z vlastního prsního svalu… Další podivná rodina jak z Tolstého si nechá připravit mrkvové karbanátky na rukopise povídky Tolstoj. Co zákazník, to nová podivná sonda do budoucnosti lidstva. Jenže pak se to trochu zvrtne, profesní organizace kuchařů zajistí velkou dodávku Nabokovovy Ady – jsou to molekulárně vyrobené knihy, technicky vzato nikoliv padělky, ale tisíce nových originálů. S novou situací je třeba se popasovat a los padne na Gézu. Jaké tajemství skrývá hora Manaraga?

Sorokin je výjimečný autor. Uvědomila jsem si to už u Dne opričnika, Manaraga mě ale totálně dostala. Útlá kniha, která výborně nastiňuje, kam lidstvo směřuje. Zbožštění kuchařů a kuchtíků ostatně vidíme už dnes, o tom, kam směřuje knižní produkce se můžeme jen dohadovat a ani ty technologické vychytávky za Sorokinovými nápady tolik nezaostávají… Každá kapitola (každé „čtení“) je samostatnou povídkou s výpady do historie, s ukázkami z fiktivních textů, s originálním kontextem. Pobavil mě výběr Ady jako klasické knihy pro novou éru vaření – loni jsem s tímhle Nabokovovým textem strávila léto. Taktéž mě potěšilo, že na rozdíl od Opričnika v Manaraze chybějí brutální sexuální scény, namísto nich je tu literární humor, který dokážu ocenit. Manaraga je tragédie i groteska, dystopie i fantasmagorie. A i když se mi samozřejmě jako každému správnému knihomolovi udělalo už u první kapitoly mdlo, i kdy mi přišlo, že závěrečná pointa trochu pokulhává, fakt mě to bavilo. 

Hodnocení: 95%

Vladimír Sorokin: Manaraga

• Nakladatel: Pistorius & Olšanská
• EAN: 9788075790057 
• ISBN: 978-80-7579-005-7
• Originál: Mahapara
• Překlad: Dvořák, Libor
• Popis: 1× kniha, vázaná, 168 stran, česky
• Rozměry: 15 × 20,8 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)