... na skok jinam ...: Pavla Frýdlová: Ženy 60+: Už nic nemusím, ale můžu hodně

Před několika měsíci jsem v jednom literárním pořadu Českého rozhlasu zaznamenala, že vychází kniha o ženách kategorie 60 a více. Napsala ji zakladatelka Gender Studies, filmová a literární dokumentaristka Pavla Frýdlová, která se na orální historii žen dlouhodobě specializuje. Povídání o knize mě zaujalo, protože to tohle je téma, které se v české společnosti moc seriózně nediskutuje. A tak jsem si po nějaké době knížku objednala.

V knize najdete v deseti vyprávěních portréty celkem 11 zajímavých žen, které již přesáhly onu pomyslnou šedesátku v názvu knihy (jedna kapitola představuje sesterskou dvojici, proto 10 kapitol a 11 žen). Na začátku každého příběhu se nejprve dozvídáme o jejich životní cestě, od dětství (často nikoliv idylického), přes vlastní dospělost, vztahy, mateřství, život za socialismu, až do nastupujícího stáří, které je charakterizované podtitulem knihy "Už nic nemusím, ale můžu hodně". Pro výběr osudových žen této knihy je příznačné, že jsou to ženy velmi aktivní, které se realizují v oblastech, které je baví, v komunitách, které jsou jim blízké. Jejich životní naladění je dovedlo k aktivitám v neziskových organizacích (včetně těch pacientských, což je pro mě hodně inspirativní), k působení v ochotnických spolcích, ke komunální politice, ekologii, nebo ke cvičení jógy či včelaření.

Je to čtení nesmírně zajímavé a poučné. Je jasné, že výběr žen není žádným reprezentativním vzorkem generace žen 60+, ale je skvělé vědět, že takové ženy tady jsou a jejich počet se zvyšuje. Ženy z této generace se už nechtějí "obětovat" rodině, manželovi, chtějí si naplnit také své vlastní ambice, dělat to, co je těší, pomáhat tam, kde se svými zkušenostmi pomoci mohou. Takových žen je hodně, ale málo se o nich mluví. Možná je to tím, že i ony samy preferují spíš práci a výsledek, než to PR kolem?

Jestli mi takhle kniha něco připomíná? Pamatujete se na zhruba patnáct let starou sérii knih Olgy Sommerové O čem sní ženy? Tak tohle je v trochu podobném stylu, byť tahle kniha je výrazně méně feministická.

“Před pár lety jsem se rozhodla, ze si nebudu barvit vlasy. Ze začátku to vypadalo hrozně. A pak to začala spousta lidi chválit, slyšela jsem řadu komplimentů od mladých i atraktivních slečen. Velmi mne překvapilo, jak pěkně mi to řekly, ze mne chválí za vzhled. Řekla jsem si, ze to není samo sebou. A najednou jsem si uvědomila, ze jim chybí staré ženy.”

(Yvonna Gaillyová)

Kniha se mimo jiné čte jako skvělý příklad působení neziskových organizací, což je v dnešní době zvlášť aktuální připomínat.

"Neziskový sektor je pro společnost klíčový. Myslím, že by bylo užitečné zastavit na půl roku činnost všech neziskových organizací, aby obyvatelé, politici a mecenáši viděli, co to se společností udělá. Kdyby to nepostihlo tolik lidí, byla bych hned všemi deseti pro. Protože stát by se viditelně zbortil, minimálně v sociální oblasti, ale i v oblasti zdravotnictví, kultury, vzdělávání a tak dále. Víte o tom, že řada seniorských domů, ve kterých žijí vaši známí, jsou neziskovou organizací, alzheimerovská centra a hospice jsou z valné části neziskové organizace, stejně tak jako zařízení pro lidi se zdravotním postižením? Že řada dětí chodí do mateřských základních a středních neziskových škol? Chodíte do jazykové školy? Možná je to nezisková organizace. Navštěvují vaše děti taneční, modelářské a nevím jaké kroužky? Tak právě oblast zájmové činnosti je hlavní doménou neziskových organizací. A jestli ve vaší obci začalo hořet, nevolejte dobrovolné hasiče, jsou také neziskovou organizací.

Problém je v tom, že veřejnost si stále šíři neziskových služeb neuvědomuje, možná jí to dostatečně neříkáme, možná je jí to jedno. Lidé často nerozlišují, co je státní služba a co služba neziskovek. Je to logické, protože mně jako příjemci služby to může být lhostejné, mě zajímá, abych potřebnou službu dostala, aby byla kvalitní a pro mě cenově dostupná. Ale měli bychom si uvědomovat, kdo nám tu službu poskytuje. Řešíme, co se stane, kdyby nastal black out, ale kdyby zkrachovaly všechny neziskové organizace a skončil servis občanům, to vůbec neřešíme a nikdo na to nemyslí. Proto mě velmi urážejí výroky politiků, kteří dehonestují neziskové organizace. Nejde jen o to, že projevují elementární neznalost věci, že urážejí desetitisíce dobrovolníků, kteří v nich pracují bez nároku na jinou odměnu, než je poděkování. Jde o to, že nastavují neetická pravidla chování, kterým se většinová společnost nejen nebrání, ale přijímá je jako společenskou normu. Jak chcete získat podporu veřejnosti pro neziskové organizace, které pohavlovští prezidenti označují za subjekt bez demokratického mandátu, který se nemístně vměšuje do života lidí, nebo dokonce za parazity nebo příživníky?"

(Marcela Bergerová, zakladatelka Spiralis)

Osudy zpovídaných žen rozhodně nejsou bezvýhradně optimistické. I ony udělaly v životě řadu chyb, nesly si v sobě výchovu svých rodičů, řadě z nich se rozpadly partnerské vztahy, řešily konflikty s rodiči, dětmi či okolím. Ale přesto, nebo právě proto, vytrvaly a našly si místo, kde je jim dobře. A vůbec jim nevadí, že nesplňují obecnou představu staré ženy: chudé stařenky, která chodí do parku sypat holubům a po večerech sleduje televizní seriály. Služba druhým, aktivita, která obohacuje okolí i je samé, to je (velmi pozitivní) leitmotiv celé knihy.

Kniha vyšla v malém nakladatelství wo-men a i její grafická podoba je vydařená. Velkou zásluhu na tom mají černobílé fotografie fotografky Libuše Jarcovjákové, zaujalo mě ale i knihařské provedení - kniha je šitá, tím pádem se s ní dobře manipuluje, nezavírá se, originální je obálka s vystřiženým znakem PLUS.

Pavla Frýdlová je autorkou celé řady dalších knih, které se věnují ženám. Ženy lékařky, ženy cizinky, ženy imigrantky, ženy narozené za první republiky. Mrkněte na seznam publikací na autorčině stránce, pokud Vás kniha Ženy 60+ zaujme, určitě si tu vyberete další čtení, stejně jako já.