Knihy jsem četla opravdu rozmanité, a nejen že jsem četla, taky jsem knihy i poslouchala. Celkem jich bylo 7. V divadle i na výstavě jsem byla 2x. Vrcholem mého únorového kulturního života byl pak koncert Zaz.
Ludvík Souček: Samá voda
Nejprve trochu nostalgie - na databázi knih jsem narazila na informaci, že vyšel první román Ludvíka Součka Samá voda, který byl dříve publikován jen časopisecky, v roce 1963 ve Světě v obrazech. Tak jsem neváhala a obratem jsem si ho zakoupila jako e-knihu, abych se mohla co nejrychleji začíst. No, abych pravdu řekla, nestálo to za to. Ludvík Souček byl v dětství jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů, trilogii Cesta slepých ptáků nebo Tušení stínu máme doma v několika exemplářích, ale tohle přece jen byla prvotina, navíc hodně poplatná době vzniku. Jazykově moc pěkné, to Součkovi šlo vždycky dobře, ale jinak jen pro uctivé obdivovatele...
Jáchym Topol: Citlivý člověk
I Jáchym Topol patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, pěkně se to sešlo. Tuhle knihu jsem si navíc opravdu užila - souběžně jsem ji četla a poslouchala načtenou vynikajícím Petrem Čtvrtníčkem. Recenze tady.
Jean Mercier: Pan farář má krizi
Knížka, kterou jsem zcela nečekaně dostala k narozeninám. Kniha o existenciálních problémech křesťanských kněží, pro mě?! Nicméně nakonec to bylo docela dobré čtení. Hlavní hrdina, katolický farář, už má všeho dost. Nadřízení ho nechápou, farníci mu lezou na nervy, pořád samá nesmyslná schůze, neustále ho někdo prudí a šikanuje. A tak jednoho dne padne poslední kapka a pan farář se sebere a zmizí. Neuteče daleko, zazdí se v opuštěném altánu na zahradě. Po čase ho najdou, ale on nechce svou skrýš opustit, zůstává zazděný a se světem komunikuje jen škvírou ve zdi. Případ vyvolá velkou senzaci, každý se s ním chce setkat, novináři s ním chtějí dělat interview, věřící se mu zpovídají. Fronty, zvýšení cestovního ruchu i prestiže církve. Může tohle dobře dopadnout? Konec je rozhodně překvapivý. Kniha, která se prý ve Francii stala bestsellerem. Vydalo Karmelitánské nakladatelství, zkuste, není to dlouhé...
Delphine de Vigan: Pouta
První setkání s významnou francouzskou spisovatelkou - zaujala. Recenze zde.
Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita
Klasika, která mě dosud míjela. A přitom kniha už skoro 65 let stará. Vzhledem k tomu, že jsem měla lístky na ústecký Činoherní klub, který s tímto představením v Praze hostoval, rozhodla jsem se, že si příběh nejprve přečtu. Zkombinovala jsem to s rozhlasovou dramatizací, která získala druhou cenu na Prix Bohemia Radio 2017. Obojí moc dobré. A víte, co se děje při 451 stupních Fahrenheita? Přece hoří papír... Nadčasový román, Bradbury byl génius.
Natalja Ključarjovová: Rusko - vagon třetí třídy
Oficiální anotace: Hlavním hrdinou románu je dvacetiletý student Nikita, kterého opustila jeho studentská láska, extravagantní levicová anarchistka Asja. Aby na ni zapomněl, vydává se Nikita na pouť vlaky třetí třídy po Rusku a snaží se pochopit, co je to vlastně za zemi. Na své cestě potkává řadu bizarních, tragických i tragikomických postav a zaznamenává jejich osudy, které dohromady dávají pestrý a hutný obraz současného Ruska: žena, jež se protlouká se dvěma dětmi a snaží se je uživit prodejem vlněných ponožek v příměstských vlacích, protože její manžel odmítl opustit vylidněnou hornickou osadu kdesi na Sibiři a raději se tam upíjel k smrti. Dívka z Oděsy, kterou znásilňoval otčím, a tak utekla do Petrohradu, kde však byla znovu znásilněna. Učitel, který se snaží zachránit svoji vesnici, do níž se stahují obyvatelé nedalekého polorozpadlého sanatoria pro pacienty s tuberkulózou, a která se tak pomalu propadá do nákazy, špíny a morálního rozkladu. Mafián, jenž projde duchovním obratem a stane se z něj pop v zapadlé vesnici. Petrohradský filozof Rošin, který poslouchá trans, uctívá Che Guevaru a své studenty infikuje existenciální úzkostí. Stařenka, která utekla z bombardovaného Grozného a teď myje schody v jedné luxusní moskevské novostavbě, aby tam mohla v kumbále přespávat…
No, tak přesně o tom to bylo. O divných lidech, které je možné potkat ve vlaku. Zavzpomínala jsem na dobu, když jsem po Rusku jezdila vlakem - jo, takhle to tam opravdu chodí. Vorkuta, Irkutsk, Volgograd, Moskva, Petěr... Anebo aspoň chodilo na přelomu tisíciletí, kdy jsem tam několikrát byla. Nostalgie.
Václav Cílek: Ruka noci podaná: Základy rodinné a krizové připravenosti
Návod, jak se připravit na krizi: na blackout, občanské nepokoje, válku... Co vařit, co pěstovat, jak si vykopat kryt, jaký si koupit filtr na vodu, s kým se kámošit... Pro mě hrozně depresivní kniha, která mě utvrdila v tom, že já teda žádnou krizi (snad s výjimkou toho blackoutu) přežít nechci. Dvě nejděsivější knihy, které jsem v životě přečetla, jsou právě "postapo" (Ondřej Neff Tma a Cormac McCarthy Cesta) - marně se na ně i po letech snažím zapomenout. Pokud vás preperství zajímá, tak knihu od Cílka a kol. doporučuji, pokud nevíte, pusťte si destilované části v audio podobě v podání tohoto guru osobně (a napište mi, jestli jste na krizi připraveni:-).
Divadlo bylo tentokrát slabší, jen dva kousky.
Již zmiňované Činoherní studio Ústí nad Labem a 451 stupňů Fahrenheita - vydařené i v podobě divadelní inscenace, stojí za vidění. V nepříliš vzdálené budoucnosti požárníci ohně zakládají, namísto aby je hasili. Poslední knihy a s nimi i myšlenky minulosti se za příslušné teploty mění v popel a mladí manželé Montagovi si už nepamatují, že by to kdy bylo jinak. Vědí však, že v tomto krásném novém světě je společnost stabilní a lidé konečně šťastní. I když ta válka, ta asi bude.
Druhá věc: Divadlo na Vinohradech: Ulity.
Tohle bylo pro změnu dost průměrné představení. On + ona, ona + ona + on, ona + on + ona... Takový televizní seriál. Oficiální anotace: Mladé ženy a mladí muži, které srážka skutečného života s všudypřítomnými marketingově útočícími požadavky pozitivního myšlení a asertivního jednání postavila do autu. Odsoudila je k životnímu stylu singlů, zapouzdřenému do ulity sebeprožívání. Ve hře sledujeme jejich touhy a snahy uniknout z tohoto ghetta, jehož zdi jsou vyztuženy příručkovými slogany o nezbytnosti úspěchu, potřebě „užít si“ a povinnosti „myslet pozitivně“.Věra touží jet k moři a zhluboka se nadechnout, sama se však sráží na kolena nároky, které na sebe klade péčí o invalidní sestru. Věřino přemotivované samaritánství deptá Radku, odsouzenou po nehodě k životu na invalidním vozíku, k dalším a novým protestním výlevům negativity. Zjednaná psychoterapeutka Hedvika selže s učebnicovými postupy pozitivního myšlení. Rozhlasový moderátor František, vysílající v nočních hodinách mezi psem a vlkem, přestane mluvit, ztratí řeč. Jeho bývalá partnerka Hanka, obchodující s parfémy, ztratí pro změnu čich – a necítí už nejen obrazně, ale skutečně. Skupinové terapie postaví před abstinujícího muzikanta Marka a nesmělého Otu tak barvotiskové životní cíle, že je realita roztrhá jedním svým poryvem na cucky.
Veskrze zapomenutelné...
Výstavy - v liberecké Oblastní galerii Lázně jsem stihla moc pěkné komentované prohlídky. Jedna se týkala výstavy Para, keramika, grafika a druhá díla měsíce únor: Sekyry od Jiřího Nováka, krále mobilů.
Pobavil mě britský seriál Skandál po anglicku (A very english scandal) se zestárlým Hugh Grantem v roli homosexuálního politika ze 60. let. Sice jsem trochu čekala, že tam bude i nějaká jiná linie, než jen s milencem Normanem, ale i tak docela dobré (tedy popravdě - Hugh Grant by měl zůstat věčně mladý:-).
Viděla jsem i zajímavý film s názvem Punková odysea (pokračování Punkového syndromu) - o tom, jak se finská punková kapela „Svátek Perttiho Kurikky“ složená z lidí s mentálním postižením, probojovala až do finále soutěže Eurovize. Pro mě zajímavé hlavně tím, že frontman kapely má Williamsův syndrom.
Největším kulturním zážitkem února byl ale koncert francouzské zpěvačky ZAZ. Bylo to úžasné, i když jsem to nekonečné stání (koncert i s předkapelou trval tři hodiny) málem nepřežila.
Takhle pohledem zpětně - byl to dobrý měsíc!:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat