Petra Dvořáková: Chirurg

Jak jsem zjistila, před pár dny vydala Petra Dvořáková svou další knihu. Neodolala jsem, chtěla jsem si přečíst něco lehčího a musím říct, že v tomto ohledu kniha naplnila má očekávání dokonale.

Petra Dvořáková, to je druhý Jaroslav Dietl. My, co jsme viděli Nemocnici na kraji města v premiéře, to dokážeme posoudit (no, dobře kecám, když šla Nemocnice poprvé, bylo mi pět let a asi jsem se na ní tenkrát nedívala). Každopádně jsem ale tenhle skvost československé quality tv viděla tolikrát, že je mi to úplně jasné:-) Pětačtyřicetiletý chirurg Hynek Grábl, to je jedna malá Nemocnice na kraji města vměstnaná do jedné postavy. Nevěříte? Hynek pije. Stejně jako kdysi mladý Karel Sova musel i on opustit kvůli problémům s alkoholem pražskou kliniku a odejít do nemocnice v pohraničí. Hynek a sestřičky, to je stejné jako Arnošt Blažej. Místo málomluvné Iny je tu ovšem temperamentnější Andrea - sexuální scény jsou tedy rozhodně explicitnější, než v černobílém seriálu ze 70. let. Podobně jako Arnošt to má Hynek i doma - manželka ho už nepřitahuje, tchán - velké zvíře - ho rozčiluje, snad jen ty děti už má Hynek větší. Pubertální Jáchym je tak možná paralela s problematickou dcerou doktora Štrosmajera. Hynek v chirurgické ambulanci - úplně vidím, jak primář Sova ordinuje v Týništi. Jen místo socialistického šlendriánu je tu kapitalistická snaha o zisk za každou cenu. Ale dobře, finanční otázky se v Boru tolik neřešily. 

Chirurg je každopádně velmi čtivá kniha a určitě si v ní najdou své nejen příznivci Nemocnice, ale i ti, kteří sledují Ordinaci v růžové zahradě nebo Modrý kód. Lékařské prostředí je prostě v našem prostředí oblíbené a žádané a Dvořáková ho umí skvěle vystihnout, protože ve zdravotnictví léta pracovala. K tomu zvládá i řemeslo, dokáže napsat uvěřitelné dialogy, velmi dobře umí používat obecnou a nespisovnou češtinu (snad až na jedno zakletí "jdi k čertu!" - to bych opravdu chtěla vidět, jestli se mezi kolegy v nemocnici používá), prostě záruka čtenářského úspěchu. Bavilo mě použití ich formy - můžete si tak s hlavním hrdinou prožít všechny jeho vzlety a pády, mám pocit, že se Petře Dvořákové podařilo pěkně vystihnout mužské vnímání světa (i když to by nám asi měl potvrdit spíš nějaký čtenář rodu mužského). Permanentně naštvaný, unavený a vyhořelý pětačtyřicátník, to každopádně dokážu ocenit z vlastní zkušenosti:-)

Co mi ale vadí, stejně jako na předchozí autorčině knize Dědina, je absence nějakého hlubšího smyslu. Příběh, který by se nějak vyvíjel,  něco by vygradovalo a nějak se to vyřešilo (nebo taky ne), čtenář by prožil katarzi, mělo by to nějaký přesah - tak nějak si představuji román... Tohle je spíš taková oddychovka ze současnosti, čtení na odreagování... Nicméně, pokud máte chuť na tenhle typ literatury, můžu Dvořákovou jednoznačně doporučit, s ní vedle rozhodně nešlápnete. A navíc, všichni jsme přece pacienti:-)

FOTO: KAMILA ŠOLTÉSOVÁ

Hodnocení: 85%

Petra Dvořáková: Chirurg

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788075779670
• ISBN: 978-80-7577-967-0
• Popis: 1× kniha, vázaná, 340 stran, česky
• Rozměry: 14 × 21 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Anna Cima: Probudím se na Šibuji

Kniha mladé české autorky Anna Cima získala letos v dubnu Literu pro objev roku. My doma jsme knihu objevili už před vánoci a u nás pod stromečkem se tak ocitla dokonce dvakrát, neb jsme si ji darovali navzájem:-) Jenže najít čas a náladu na tuhle knížku, která svého času způsobila literární senzaci, přišel až teď po letních prázdninách. Přibalila jsem si ji na dlouhou cestu vlakem na Moravu a zpět a udělala jsem moc dobře - z vlaku si nepamatuji vůbec nic, jen to, že jsem si přála, aby měl zpoždění a já si ji mohla v klidu dočíst (zadařilo se, díky Český národní dopravče:-)

Hlavní hrdinkou je Jana Kupcová, resp. Jany Kupcová dvě. Jedna Jana studuje japanistiku na pražské Filosofické fakultě a touží se dostat do Japonska. Pokouší se získat stipendium, tématem jejího výzkumu by mohl být neznámý japonský spisovatel Kijomaru Kawašita, po kterém Jana pátrá na internetu, v dobovém tisku 20. let minulého století i v románu, který se jí dostane do rukou a který by mohl mít autobiografické prvky. S překladem ji pomáhá podivínský spolužák Viktor Klíma, který možná nebude takový blázen a loser, jak se na první pohled zdá, zábavné momenty kromě  něj ale v knize obstarávají i Janiny kamarádky - bioložka Kristýna a hudebnice Mačiko. 

Druhá Jana Kupcová to má složitější, je to totiž duch, myšlenka, prostě imaginární sedmnáctileté já té reálné Jany, které trčí v jakési časoprostorové smyčce v japonské čtvrti Šibuji a nemůže se odsud dostat. Možná trest za neuváženou myšlenku: "Tady bych chtěla zůstat navždy", kterou kdysi Jana při návštěvě Tokia pronesla? Tahle Jana se courá po Šibuji a nikdo si ji nevšímá. V knihovně se učí japonské znaky, poslouchá hovory Japonců (a pomalu jim začíná rozumět), čte si manga v obchodě s komiksy, šmíruje mladé hudebníky z kapely stylu visual-kei a touží odsud zmizet zpátky do Prahy. Podaří se rozdvojené identitě znovu splynout? Pomohou v tom přátelé, nebo se zapojí Kijomaru Kawašita?

S Probudím se na Šibuji jako byste se ocitli v románu Haruki Murakamiho - magický realismus jak vyšitý, ovšem s českým humorem, ironií a a také s českými reáliemi. Hrdinka tu bloudí budovou filozofické fakulty v Celetné, chodí do studentských hospůdek, věrně popisuje slasti i strasti studentského života. Milovníci Japonska ale nezůstanou zkrátka, ať už v podobě historických exkurzů, které jsou součástí literárního bádání po stopách Kawašity (kaligrafie, zemětřesení), nebo v představování současné japonské kultury, kterou poznává Jana 2 na Šibuji (jídlo, hudba, komiksy).

Musím uznat, že jsem se dost bavila. Knížka se dobře čte, střídání prostředí funguje, hlavní hrdinka působí (v rámci možností) uvěřitelně, celé je to poměrně vtipné, člověku se ani nechce věřit, že jde o literární debut. Svou roli samozřejmě hraje i to, že magický realismus patří k žánrům, které si občas ráda přečtu a  "Murakáč" (tak se o něm v knize mluví) je mým oblíbeným spisovatelem. Stejně ráda ho má ostatně i Anna Cima, byl to právě on, ji přivedl k zájmu o zemi vycházejícího slunce a možná i díky němu žije dnes osmadvacetiletá autorka (a japanoložka) v Tokiu. Probudím se na Šibuji je její první knihou, krom Magnesie Litery pro objev roku získala i cenu Česká kniha a cenu Jiřího Ortena.  Pevně doufám, že Probudím se na Šibuji nebude její jedinou knihou a že v Japonsku načerpá inspiraci na nějakou další chuťovku. 

Hodnocení: 95%

Anna Cima: Probudím se na Šibuji

• Nakladatel: Paseka
• EAN: 9788074329128
• ISBN: 978-80-7432-912-8
• Ilustrace: Cima, Anna a Cima, Igor
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 320 stran, česky
• Rozměry: 12,8 × 22 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Národní divadlo: Návštěva

Ufff uuf uf. To byl tedy bizár. A že bych se nějak extrémně bavila, to nemůžu říct. A pánové zestárli... I ten Saša... Ach jo...

Návštěva, Nová scéna Národního divadla...

Hodnocení: 30% 

(za to, že jsme měla možnost projít si zákulisí Nové scény)

Emil Hakl, Ilona Smejkalová, Jan Frič: Návštěva
Premiéra: 22.11.2018.

Dramaturgie: Ilona Smejkalová. 

Výprava: Jana Hauskrechtová. 

Hudba: Petr Šmíd a citace. 

Režie: Jan Frič.
diváci na jevišti

Hráli: David Matásek, Ondřej Pavelka, David Prachař, Saša Rašilov, Tereza Vilišová, Petr Šmíd...

Divadelní debut současného úspěšného českého prozaika. Čtyři muži, dávní přátelé, pořádají večírek. Řeší se záležitosti osobní i dějinné, dávno dané a nezvratné, vedou se řeči o zániku lidstva, geopolitických eskapádách světových velmocí i prohnilosti českých elit. A hodiny pomalu odpočítávají čas...

David Lagercrantz: Dívka, která musí zemřít

Je to tu! Třetí díl volného pokračování série Milénium právě vychází. Svou knihu Dívka, která musí zemřít přijel v září do Prahy představit sám autor, švédský novinář David Lagercrantz. 

Vše začalo v roce 2005, kdy vyšla kniha Muži, kteří nenávidí ženy. Syrový detektivní příběh s investigativním novinářem Mikaelem Blomkvistem a drsnou hackerkou Lisbeth Salanderovou se velmi rychle se stal celosvětovým bestsellerem. Celá trilogie pak překonala všechny rekordy: knih se prodalo přes 100 milionů, série se dočkala i filmového zpracování. Autor knih, švédský novinář Stieg Larsson, se ale úspěchu svého díla nedožil, zemřel již v roce 2004. Dědicům autorských práv nedal úspěch spát, a tak byl pro napsání dalších dílů angažován spisovatel David Lagercrantz. Dívka v pavoučí síti i Muž, který hledal svůj stín si našli své čtenáře velmi rychle a je tedy jisté, že se Dívka, která musí zemřít (v originále The Girl Who Lived Twice) na knižních pultech moc neohřeje. 

O čem je tedy další dobrodružství Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista? Vše začíná nalezenou mrtvolou bezdomovce, který má v kapse telefonní číslo na známého investigativního novináře. Vypadá to, že muž z ulice to přehnal s alkoholem, ale soudní patoložce se na celém případu něco nezdá. Muž má nezvyklou tělesnou konstituci, chybí mu prsty na rukou, navíc se údajně před smrtí zmiňoval o několika známých lidech, vč. švédského ministra obrany. Právě tohle zaujme Blomkvista, na kterého se patoložka obrátí, s hledáním původu mrtvého muže by mohly pomoci znalosti kamarádky Lisbeth. Jenže hackerka řeší právě své vlastní problémy – ráda by se jednou provždy vypořádala se svým dvojčetem Kamilou. Útok v Moskvě se zdaří jen částečně, další zastávkou na cestě v utajení je Praha. V mezidobí se jí podaří vyřešit nejasnosti kolem bezdomovcova původu i to, co ho pojí s vysokým švédským politikem - tajemství, které může zahýbat současnou i budoucí politickou scénou…

Myslím, že jsem od téhle knihy čekala trochu víc. Stieg Larsson se ve svých thrillerech zabýval kromě detektivní zápletky především švédskými společenskými tématy, např. extremismem či nacionalismem. Lagencrantz se sice v pokračováních věnoval některým globálním tématům (svoboda na internetu, AI), nebylo to ale zdaleka tak intenzivní. A v Dívce, která musí zemřít, se to projevuje nejvíce – ač se tu okrajově zmiňují témata jako dezinformace, fake news, nenávistné projevy či ruské trollí farmy, hlavním tématem je ryze osobní historie, navíc spojená s něčím tak absurdním, jako je výstup na Mt. Everest. Ani linie zlé sestry tolik netáhne, čtenář má pocit, že tohle už někde četl, slyšel, viděl. 

Nicméně: vědomí, že jsme toho spolu tolik zažili, překoná všechny překážky. Přese všechno chceme vědět, jak to dopadne, kdo si vytáhne černou kartu a kdo přežije. Kniha se čte svižně a pokud Vás předchozí díly zaujaly, máte o podzimní zábavu vystaráno.

Díky knihkupectví Luxor za možnost přečíst si knihu o pár týdnů dřív než zbytek světa:-)

Hodnocení: 70%

David Lagercrantz: Dívka, která musí zemřít

• Nakladatel: Host 
• Originál: Hon som maste dö
• Překlad: Kloučková, Karolína
• Rok vydání: 2019

Daniela Schreiter: Stínka. Jaké to je být jiná?

O autismu už jsem přečetla docela slušnou řádku knih. Jen namátkou ty, na které si teď vzpomenu: A proto skáču. Lukáš a profesor Neptun. Podivný případ se psem. Řvi potichu, brácho. Mami, je to člověk nebo zvíře? Antropoložka na Marsu. Maminko, nezpívej. Mé dítě má autismus. Svět očima dítěte s autismem. Kam jedeme, tati? Ještě nikdy jsem ale nenarazila na autistický komiks. Až teď, kdy se mi dostala do rukou kniha Daniely Schreiter Stínka.

Daniela Schreiter se narodila v 80. letech minulého století v západním Berlíně a už od malička byla tak trochu zvláštní dítě. Vadily jí zvuky, doteky, chutě, byla nemotorná, nerozuměla dětem, nechápala vtipy nebo slovní hříčky, měla své specifické zájmy a nejlíp se cítila tam, kde to dobře znala.  Byla jiná. Ona, ani její rodiče ze začátku vůbec netušili, proč je Daniele jako z jiné planety, nakonec jí ale byl diagnostikován Aspergerův syndrom, tj. jedna z poruch autistického spektra. Daniela se živí jako ilustrátorka a autorka komiksů, a proto se rozhodla, že svou poruchu nejlépe vysvětlí tím, že ji nakreslí. Vytvořila komiks, ve kterém popsala svůj život - od dětství až do dospělosti. Nakreslila své pocity, způsob vnímání světa i lidí kolem sebe, překážky, které jako autistka musela a musí denně překonávat. 

Musím uznat, že mě tenhle kreslený příběh nadchl. Až na několik úvodních stránek je vyveden černobíle, což byl autorský záměr - ilustrátorka se v knize vrací do minulosti, do doby, kdy vůbec netušila, co se děje, proč je taková, jaká je, připadala si prostě "ve stínu", svůj stín se knihou ale snaží překročit - to ostatně vysvětluje i název knihy (byť tedy já ho v češtině považuji za dost matoucí - pro mě je stínka takový ten ošklivý brouk, resp. suchozemský korýš). 

„Chaotický svět kolem mě je kategorizován do přehledných částí, abych je dokázala pojmout. Když jsem byla dítě, existovala tak pro mě cesta do školy, cesta do obchodu atd. To byl ‚známý‘ svět. Dokázala jsem zvládnout jen to, co jsem důvěrně znala. Všechno ostatní pro mě byla nepřekročitelná nová země, na kterou jsem nemohla vstoupit, dokonce ani, když ležela v bezprostřední blízkosti … Známé cesty mi dodnes dávají pocit jistoty.“

"Mami, ukážeš mi ještě jednou, jak se váže uzel?" "Vždyť jsem ti to už ukázala snad tisíckrát! A tak jsem si vzala boty se zavázanými tkaničkami... ... pomalinku jsem uzel povolovala a dobře se dívala,, jak se tkaničky chovaly. Analyzovala jsem konstrukci uzlu a najednou jsem pochopila, jak drží dohromady. S touhle znalostí jsem je pak dokázala zavázat. Tenhle postup se ale bohužel nedal aplikovat na všechny ostatní motorické překážky. Všude, kde byla zapotřebí rovnováha, jsem žalostně selhávala. Dokonce i s přídavnými kolečky jsem se trvale převracela. Kolečkové brusle, brusle na led, koloběžka, skateboard, to nebylo nic pro mě... Tahle trochu zvláštní nešikovnost ale nakonec nebyla až tak hrozná. Daleko nepříjemnější byla jiná věc, která mě dodneška omezuje ze všeho nejvíc a kterou neautisté moc nedokážou pochopit. Přecitlivělost na podněty. Taktilní: Mami, mami, ta tráva píchá jako jehličky, já po ní nechci běhat! Uaaaaa! Uaaaa, to je moc úzké! Škrábe to a škrábe a je to nepříjemné, to  nosit nechci. U mnoha lidí s Aspergerovým syndromem je senzorický systém natolik porušený, že dokonce úplně nevinné podněty mohou být nesnesitelné. Podněty vyvolají v mozku opravdový ohňostroj. některé podněty jsou často bolestivější než jiné a mohou být jakékoliv povahy (taktilní, akustické, vizuální....). Např. moje hlava je dokonce ještě citlivější, než zbytek těla. Střihání vlasů bylo mučení a často jsem při tom křičela a brečela. Voda ze sprchy přímo na hlavu se vůbec nedá vydržet. Tělesný kontakt s lidmi mi byl nepříjemný, dotknout se mě směla jen moje máma. 

Stínka je rozhodně knížka, kterou by povinně měli číst rodiče, sourozenci, příbuzní, učitelé a spolužáci dětí s autismem. Ač autorka knihy opakovaně zdůrazňuje, že každý autista je jiný, že neexistuje "ten jeden správný autista", tahle kniha se dotýká potíží, které mnoho lidí s poruchou autistického spektra denně pociťuje. Senzorická integrace, komunikace, specifické zájmy, snaha navzájem si porozumět - to vše velmi jednoduše vysvětleno, dokonce s humorem a nadhledem. Komiks je navíc forma, která informace zpřístupní i lidem/dětem, které jinak čtení moc nedají. Knihu si ale samozřejmě užijí i ti, kteří (zatím) s autismem neměli co do činění - mohou ji brát jako takový neobvyklý výlet k "mimozemšťanům".

Myslím, že autorce se povedlo vystihnout hodně důležité téma, já tuhle knihu budu doporučovat na všech frontách. Pokud byste se chtěli o autorce a její tvorbě dozvědět něco více, mrkněte na její webové stránky, pokud si chcete přečíst o Aspergerově syndromu, začněte třeba na wikipedii.

Děkuji nakladatelství Portál za recenzní výtisk této knihy. 

Hodnocení: 100%

Daniela Schreiter: Stínka. Jaké to je být jiná? 

• EAN: 9788026214762
• ISBN: 978-80-262-1476-2
• Originál: Schattenspringer: Wie es ist, anders zu sein
• Překlad: Rodná, Kateřina
• Ilustrace: Schreiter, Daniela
• Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, česky
• Rozměry: 17,5 × 25 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Martina Rosenberg: Mami, kdy už konečně umřeš?

Nevím čím to je (a asi to snad ani nechci analyzovat), ale v poslední době se mi dostávají do ruky knihy na vážnější témata, konkrétně knihy o umírání. Po Miss Exitus Aleše Palána je to teď kniha německé novinářky Martiny Rosenbergové Mami, kdy už konečně umřeš? No, připravte se na hodně depresivní čtení...

Martina Rosenberg popisuje svůj vlastní životní zkušenost. S manželem a s malou dcerkou se po dvanácti letech pobytu v cizině, konkrétně v Řecku, vrátili do rodného Německa. Martina se nastěhovala do svého rodného domu, ke svým rodičům - chtěla své malé dceři dopřát širokou mezigenerační rodinu, model tak častý v Řecku, ale docela vzácný u našich německých sousedů. Z počátku to fungovalo docela dobře, oba rodiče byli tou dobou ještě ve formě, společensky aktivní a angažovaní (maminka pracovala se seniory, tatínek chodil hlídat přechody u školy apod), všichni si vycházeli vstříc, vnučka si užívala  toho, že může vyrůstat nablízku svým prarodičům. 

Pak se ale situace zkomplikovala, u matky se začala projevovat zmatenost,  stále častěji pak problémy s pamětí, orientací, koordinací a komunikací - to vše postupně vyústilo ve stanovení diagnózy: počínající demence. Matčina nemoc změnila i chování otce, který byl celý život svou manželkou obskakován a hýčkán. Najednou přestal být středem pozornosti, takže si ji začal vynucovat, zhoršily se jeho problémy s viděním, upadal do depresivních stavů, sám také prodělal mrtvici, která se podepsala na jeho artikulaci. Postupem času tak vyvstala potřeba intenzivnější péče. Martina Rosenberg si může gratulovat k tomu, že žije zrovna v Německu a nebyla tedy nucena opustit své zaměstnání a začít pečovat osobně. Nebyl problém sehnat ambulantní pečovatelskou službu, která začala chodit ráno a večer pomáhat s hygienou, díky soukromému pojištění a úsporám rodičů bylo možné postupně najmout celodenní pečovatelku/pečovatelky. Německo je v tomhle ohledu o dekády napřed, sociální služby tady existují, jsou financované a víceméně funkční. 

I přesto Martina svou situaci velmi těžko zvládala. Vlastní rodina, výchova dcery, a do toho koordinace lékařů, komunikace se sociálními službami, posuzování závislosti rodičů sociálním odborem, právní otázky týkající se zastupování... K tomu intenzivní pocit, že se matka neustále vzdaluje a uchyluje do svého světa a otec to všechno jenom zhoršuje... Z rodičů, které dříve tak milovala, se stávaly osoby, na které se sice stále snažila myslet s láskou, trpělivostí a tolerancí, ale dařilo se jí to čím dál méně a negativní emoce začaly převažovat. Projevilo se to i na jejím vlastním zdravotním stavu - objevil se tinitus, vysoký tlak, porucha imunity - vše obtíže úzce spojené se stresem. Martina se pokusila využít respitní péče, ale tady narazila, protože zdejší nedostatečná kvalita služeb matce spíše ublížila. 

Martina se nakonec rozhodla vyřešit situaci radikálně, a sice tím, že se s celou rodinou z domu odstěhovala a péči nechala na sociálních službách, koordinace se pak ujali další příbuzní. Zhoršilo to vztahy v rodině, ale asi to zachránilo manželství, vztah k dceři i Martinino duševní zdraví. Samotný titul knihy: Mami, kdy už konečně umřeš?, odkazuje na to, co se v těch posledních měsících, týdnech, dnech honilo autorce hlavou. 

    

Martina Rosenberg tenhle svůj příběh sepsala nikoliv jako auto-terapii, ale proto, že chtěla poukázat na situaci pečujících, na to, jaké to je, když člověk dlouhodobě snáší psychickou zátěž, jak malé problémy, které se stále opakují, mohou po týdnech, měsících a letech člověka úplně zničit, jaké to je, být si vědom beznadějné situace těch, které milujete a kteří vyžadují speciální péči. Na můj vkus bylo to celé vyprávění poněkud sebestředné, docela by mě zajímalo, co by si Martina Rosenberg počala v českém systému - ač si totiž neustále stěžovala, tak během péče měla k dispozici fungující sociální služby, získávala finanční prostředky ze systému, měla podporu rodiny, včetně té širší, dokázala vystudovat vysokou školu, nepřestala ani na okamžik pracovat,  a taky postavila dům, aby se mohla od rodičů odstřihnout. Tady by jí neexistence potřebných služeb donutila opustit práci, zničit si zdraví při osobní péči o oba seniory, přijít o rozum ve snaze získat alespoň nějaké finance na život a nakonec spadnout do hmotné nouze, nebo skončit ještě hůř. 

Knížka se každopádně po vydání stala v Německu bestselerem a myslím, že má potenciál oslovit čtenáře i v Česku - ti v ní budou hledat nejen odpovědi na otázku, jaké by chtěli prožít své vlastní stáří, ale možná i inspiraci v tom, jaké sociální služby bychom měli chtít a jak by to také mohlo tady u nás fungovat.  

Děkuji nakladatelství Portál za recenzní výtisk této knihy. 

Hodnocení: 85%

Martina Rosenberg: Mami, kdy už konečně umřeš?

• Nakladatel: Portál
• EAN: 9788026210177
• ISBN: 978-80-262-1017-7
• Originál: Mutter, wann stirbst du endlich?
• Překlad: Podlešáková, Štěpánka
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 176 stran, česky
• Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Aleš Palán: Miss Exitus

Aleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel, který se na české literární scéně stal fenoménem poté, co mu vyšla kniha rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině (Kniha roku 2018 v anketě Lidových novin). Rozhovory jsou ostatně Palánovou doménou - velký zájem vzbudilo jeho povídání s katolickým knězem Vítem Tajovským, bratry Reynkovými  nebo se zakladatelkou českého hospicového hnutí Marií Svatošovou. Osobně si Aleše Palána ještě spojuji se svou oblíbenou výtvarnicí Kateřinou Šedou - podílel se na několika jejích projektech, za  průvodce brněnským Bronxem Brnox si společně vysloužili Magnesii Literu za publicistiku. 

Teď jsem se - vlastně náhodou - dostala i k Palánově beletrii, konkrétně k novele Miss Exitus, která také čerpá z prostředí domácí hospicové služby. O její existenci jsem věděla, v době jejího vydání se ke mně dostaly i nějaké pochvalné recenze, fyzicky jsem na ní narazila až včera, a to v polici s novinkami v naší nově otevřené a čerstvě opravené liberecké knihovně. To bude ta správná literatura na volný večer!

A taky ano, byť to nebylo čtení vůbec jednoduché. Celé se to odehrává během jednoho dlouhého a náročného dne. Hlavní hrdinkou je asi třicetiletá Ema, která pracuje v domácím hospicu. Právě se rozešla se svým přítelem a necítí se nejlíp, ale to vše musí stranou, protože je třeba na poslední cestě doprovodit klientku a dávnou rodinnou přítelkyni paní Neomytkovou. Povzbuzení ale potřebuje hlavně psychicky nemocný syn Boris, který je k matce velmi připoután a je velmi těžké představit si, že po její smrti zvládne žít samostatně. 

V téhle rodině tě stálo mnohem víc úsilí zklidnit syna než umírající matku. Bývá to tak. I Božena Neomytková měla své propady, každý je má, tedy skoro každý, celá se třásla a pohltila ji beznaděj - ne z konce, ale z pokračování. Ona směřuje do definitivní nicoty; třeba to nebude tak zlé, sotva vkročí do prázdna, všechno přestane. Jako když vypneš ve sklepě světlo. Ale co její syn? Kudy půjde a kam? Tyhle světlé chvilky, kdy se paní Neomytková nezmítala v hovorech s dávno mrtvými ve své tajemné mlaskavé řeči, kdy uvažovala takzvaně reálně, tyhle okamžiky byly nejtemnější. Děvenko, představ si dno, pokud můžeš. Úplné dno někde dočista dole. A na tom dně je důlek a v něm sedím já, řekla ti jednou, dokud ještě mohla. V tom důlku je teď Boris a je na tobě, abys ho z něj tahala. A ty jsi kde? Koho to zajímá?

Ema se své práce ujímá bez zaváhání, vše se ale postupně komplikuje. Je potřeba splnit poslední přání a uspořádat vánoce (v říjnu), je potřeba vyhodit mladou studentku fotografie, která pro svůj školní projekt fotí umírající (odsud čerpá název knihy - Miss Exitus), je potřeba být teď a tady, a to i přesto, že Boris utekl shánět kapra a místo něj zvoní na Emu policie... Lhát se nemá, ale nebylo by to v tuhle chvíli lepší? A aby toho nebylo málo, padající sníh přechází do sněhové kalamity a stará paní chce v posledním světlém okamžiku řešit křivdy z divokých devadesátek... Ne, tohle opravdu není optimistické čtení....

Miss Exitus je náročná kniha, nejen svým námětem - umírání v přímém přenosu se u nás moc knižních děl nevěnuje, ale i formou. Autor zvolil pro celou knihu tzv. du-formu  - vypravování ve druhé osobě jednotného čísla a navíc zásadně nepoužívá uvozovky, takže je velmi obtížné rozpoznat řečníka i samotnou přímou řeč. Dá se na to zvyknout, ale pár desítek stran mě to stálo (a chápu, že tenhle způsob psaní dokáže od knihy řadu čtenářů odradit). Trochu rozpačitá jsem byla i z linky vracející se do minulosti, otázka privatizace a divokého podnikání mi přišla na příběh nějak násilně naroubovaná, vč. černobílých hrdinů/zloduchů. Udělat z tohohle příběhu "detektivku" asi nebyl úplně nejlepší nápad. 

Samotný popis umírání, posledních chvil člověka a pomoci v podobě hospicové asistence je ale podán velmi vkusně a citlivě. Myslím, že je dobré podobná témata otevírat a přibližovat veřejnosti, smrt je totiž něco, o čem se ve společnosti nemluví, něco, co se nejčastěji odehrává za zdmi nemocnic či ústavů, a to i přesto, že většina z nás si přeje jinou, dobrou smrt - doma, mezi nejbližšími. V tomhle ohledu pro mě román znamenal docela osvětu, paliativní a hospicová péče v první linii, představení toho, jak to také může fungovat. A nebylo to zdaleka tak depresivní, jak jsem původně čekala (mimochodem, pokud by Vás tohle téma zaujalo, pak rozhodně doporučuji knihu Průvodce smrtelníka od Ondřeje Nezbedy).

Z knížky Miss Exitus mám trochu rozporuplné pocity, nejsem si jistá, jestli zvolená forma i obsah zasáhne větší počet čtenářů, jak si určitě autor přál... Na druhou stranu, právě kvůli tomu ústřednímu tématu, kterým je důstojný odchod z tohoto světa, jsem ráda, že jsem se k ní dostala. 

Hodnocení: 75%

Aleš Palán: Miss Exitus

• Nakladatel: Prostor
• EAN: 9788072604128
• ISBN: 978-80-7260-412-8
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 232 stran, česky
• Rozměry: 12,5 × 20 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)