... na skok jinam ...: Pentti Saarikoski: Čas v Praze

Na přelomu let 1966 - 1967 pobýval v Praze finský básník a prozaik Pentti Saarikoski, enfant terrible finské literatury a jedna z prvních tehdejších celebrit. Vydal se sem za jasným účelem - setkat se tu s východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch, se kterou se seznámil v Rumunsku na oslavách stoletého výročí narození rumunského klasika George Coșbuca. Saarikoski byl v tu dobu již podruhé ženatý (do svazku manželského vstoupil za svůj krátký život ostatně celkem čtyřikrát, celkem zplodil s různými ženami pět dětí), ale manželství bylo v troskách, spisovatel se potácel ve finančních problémech, takže v Praze na pozvání svého přítele novináře Ludvíka Veselého pobyl téměř dva měsíce.

O svém pobytu v hlavním městě tehdejšího Československa napsal knihu Čas v Praze, která se ve Finsku stala bestselerem. Dodnes se prý najdou finští turisté, kteří do Prahy přijíždějí s touto knihou v kapse a hledají místa, kde se tato autobiografie odehrává.

Není úplně snadné popsat, o čem kniha pojednává. Je to vlastně jakési automatické psaní. Pentti Saarikoski zaznamenává své denní úkony, vztahy se ženami, které tady hojně navazuje, občas zavzpomíná na dětství, otce, vzpomene si na manželku a dítě, které zanechal ve Finsku. V následující větě se ale začne věnovat lidem, které tu potkává či lokálům, které každodenně navštěvuje. Podrobně popisuje nelehké bydlení ve staromládeneckém bytě na Smíchově, kde často nefunguje elektřina a společná toaleta se nachází na pavlači. Takový Bukowski trochu... Je to jednolitý text, ve kterém se těžko orientuje, zároveň je to ale kniha velmi přitažlivá, takhle atraktivně zachytit své myšlenky a konání bych chtěla umět... Překvapivě tu není skoro nic o tehdejší politické situaci, Saarikoski se zaměřuje na každodenní věci, setkání s pohostinských zařízeních, cizince, které tu v barech potkává. Více se toho prý píše v Saarikoskiho pražských denících, hlavně o jeho rozčarování z tehdejších poměrů (Saarikoski přijel do Prahy jako přesvědčený komunista, realita ho ale zaskočila), ty ale česky dosud nevyšly.

Na vydání knihy v nakladatelství dybbuk má lví podíl překladatelka Lenka Fárová, která na knihu narazila již v době svých studií. Překvapilo ji, že tato ve Finsku v mnoha ohledech kultovní kniha, navíc s názvem Praha v titulu, nebyla nikdy přeložena do češtiny, a tak strávila 20 let tím, že se snažila o její vydání. V Helsinkách kniha vyšla v roce 1967, v Praze o půl století později, v roce 2017.

Říkáte si, jak jsem se k téhle divné knize dostala? Byla to velmi specifická cesta - náhodou jsem narazila na akci Severský týden, a v ní na nabídku absolvovat literární vycházku po stopách Penttiho Saarikoskiho. Po 52 letech, no panečku. A tak jsem si obratem zakoupila e-knihu a na procházku se přihlásila. Bylo to velmi zábavné - sešlo se nás poměrně dost, určitě kolem 20, a společně s Lenkou Fárovou a hercem, který z knihy předčítal vybrané úryvky, jsme se vydali po Praze. První zastávka byla v Kroftově ulici (dříve Rosy Luxemburgové), kde Saarikoski skromně bydlel, dále jsme pokračovali přes Smíchov k mostu Legií (dříve 1. máje), kudy denně chodil či jezdil tramvají do Klubu spisovatelů na Národní třídě na oběd, zastavili jsme se u Národního divadla (o zdejších trigách na střeše je v knize zmínka) a v průjezdu divadla Viola, kde býval v té době štamgastem a kde balil holky na jednu noc. Deštěm jsme se probojovali k Betlémské kapli (Jan Hus se v knize také objevuje) a procházku skončili zmoklí a zmrzlí na Staroměstském náměstí.

Od překladatelky jsme se dozvěděli spoustu informací o pozadí knihy - s kým se v Praze Saarikoski potkával (jména byla z důvodu ochrany osob před persekucí změněna či anonymizována), o jeho složitých rodinných poměrech, o tom jak dopadl vztah s německou básnířkou, o dalších dílech autora (zaujal mě zejména Dopis pro mou ženu, který se pro změnu odehrává v Dublinu), jeho překladech a významu jeho básnických sbírek pro finskou poezii, bylo to vážně zajímavé.

Musím říct, že nejsem zrovna fanda podobných knih - autobiografií životních loserů, kteří se flákají, chlastají, smilní a umírají mladí buď vlastní rukou či na celkové selhání organismu. Tahle kniha mě ale přesto zaujala. Nevím, jestli to bylo okolnostmi, za kterých se ke mně dostala, nebo tím obrazem černobílé (vlastně spíš šedé) Prahy konce 60. let, ale četlo se mi to velmi svižně a dobře. Dokonce si myslím, že si Čas v Praze budu dlouho pamatovat.

Hodnocení: 90%

Pár fotek z vycházky: