Patricia Gibney: Ani slovo

Noční můra všech rodičů: vaše dítě se nevrátí domů a policisté vám přijdou sdělit tu nejhorší možnou zprávu... A co když je těch ztracených dětí najednou víc? Právě tohle je hlavní motiv knihy Ani slovo, jinak též pátého dílu irské kriminální série s inspektorkou Lottie Parkerovou. 

Jedenáctiletý Mikey, nová hvězda místního fotbalového týmu, nepřišel v noci domů, jeho matka se domnívá, že přespal u kamaráda. Jenže tohoto jedenáctiletého kluka někdo zavraždil a narafičil jeho mrtvolu nedaleko fotbalového klubu. O něco později je nalezeno druhé dítě, ze stejné třídy i ze stejného týmu. Proč se někdo zaměřuje na malé chlapce? Co měli společného? A není to jen začátek? Co když jsou v ohrožení i další děti, třeba Sean, syn vyšetřovatelky Lottie Parkerové, který se s oběma chlapci znal? Tým kriminalistů se dává do práce, ale okruh osob, které je třeba prověřit, je tentokrát mimořádně velký. Zvládnou zasáhnout včas?

Nejnovější díl kriminální série se tentokrát zaměřuje na zneužívání dětí a rodinné vztahy. Máme na své děti dostatek času a víme, s kým se kamarádí, koho sledují na internetu a jaké mají doopravdy koníčky? Říkají nám všechno, nebo mají svá tajemství, která by nás rozhodně vyděsila? A co ti dospělí lidé, kteří se kolem nich pohybují? Učitelé, trenéři, sportovní lékaři, správci sportovišť, řidiči autobusu, rodiče ostatních dětí – jsou všichni tak v pořádku, jak si myslíme? Otázky, které si po přečtení knihy určitě budete klást.

  

Příběh je možné číst i bez znalosti předchozích dílů, tvoří ucelený celek, pokud ale znáte postavy vyšetřovatelů déle, budete mít i tentokrát možnost nahlédnout do jejich osobních životů – týká se to zejména samotné inspektorky Parkerové, kterou pronásledují démoni z minulosti. V čase se ale vrací i některé další postavy, je docela zajímavé sledovat propletenost vztahů všech hrdinů. Knížka je napínavá a gradující, uhodnout jméno pachatele brutálních vražd bylo poměrně komplikované. Znepokojující čtení pro všechny rodiče.

Patricia Gibney je šedesátiletá irská spisovatelka, která se zaměřuje na žánr krimi. První díl série s inspektorkou Parkerovou Andělé smrti se stal bestsellerem, prodalo se ho přes půl milionu výtisků. V Česku již vyšly čtyři knihy z této série, další dvě na vydání ještě čekají - máme se na co těšit.

Děkuji knihkupectví Luxor za poskytnutí textu. 

Hodnocení: 80%

Patricia Gibney: Ani slovo

• Bude vydáno: 2022, Kalibr
• Originální název: Tell Nobody, 2018
• Překlad: Lenka Faltejsková
• Počet stran: 336
• Jazyk vydání: český
• Vazba knihy: pevná / vázaná
• ISBN: 978-80-242-8188-9

Jan Horníček: Kapitán Stellwerther

Zhruba před rokem jsem měla příležitost přečíst si prvotinu Jana Horníčka s názvem Čarostřelec. Romantický příběh ze severní strany Jizerských hor, kde hrál hlavní roli bývalý jezuita otec Vilém, tajný rada doktor Šulc a spousta pašeráků a pytláků. Příběh to byl tradiční, ale vlastně mě to i s ohledem na blízké reálie docela dost bavilo.

Na začátku léta se ke mně díky laskavosti autora dostalo volné pokračování Čarostřelce s názvem Kapitán Stellwerther. Tentokrát se s otcem Vilémem potkáváme o 4 roky později. Stárnoucí duchovní se v mezidobí zabydlel na Jizerce, kde působí jako učitel. Právě tady našla jeho neklidná duše tak dlouho postrádaný klid. S doktorem Šulcem udržuje korespondenční přátelství. Poklidný horský zivot je ale jednoho dne narušen nenadálou návštěvu z Prahy. Zdá se, že na doktora Šulce je vypsán zatykače za vlastizradu. Vilém o jeho vině pochybuje, nakonec se ale rozhodne vydat se po boku bývalého kněze dominikána a nyní vojáka kapitána Stellwerthera do Paříže. Chce vyřešit případ vraždy a doktora Šulce očistit a nebo se definitivně ujistit, že ho přítel zklamal. Čeká ho náročná cesta do neklidné Francie, která se stále zmítá ve vlnách Velké francouzské revoluce. Píše se totiž rok 1793...

Vilémovi někdy lidská mysl připomínala gotický chrám. Hromadu kamení pyšně se vzpínající k obloze Geometrii, která přemáhá hmotu; tíži svedenou dolů po pilířích; úměrnost a soulad. Dokud byly všechny pečlivě tesané kvádry na svých místech, zůstávala stavba pevná a neotřesitelná. Dokud hrana doléhala na hranu a všechny síly se protínaly ve svorníku klenby, držel svět pohromadě. Ve Francii však zabili krále a Boha vyhnali. Svorník klenby byl rozmetán, jemné žebroví popraskalo, zdi a oblouky se počaly s ohlušujícím rachotem hroutit. Není divu, že taková doba zrodila šílenství. Stačilo nasáknout všudypřítomným malomocenstvím duše...

Musím říct, že dvě třetiny knihy byly skvělé. Hezká čeština, skvělé vykreslení atmosféry (ten pařížský zápach byl z knihy úplně cítit:-)), zajímavé reálie (dobrodružné honičky a atraktivní skoro filmové scény v katakombách, v blázinci, v klášteře, ve špinavých pařížských uličkách). K tomu si přidejte docela napínavou zápletku a děj, který odsýpá. Připomínalo mi to dokonce můj oblíbený historický román 1793: Vlk a dráb (a možná i autorům oblíbený román Devadesát tři od Viktora Huga). Těšila jsem se na velkolepé finále, rozpletení zápletky, objasnění těch několika dalších vražd, kterých byl Vilém v Paříží svědkem, jenže ... (Spoiler alert:) Téměř nic z toho se nekonalo, z toho, co byla prozrazeno, se celkový obraz nedá moc poskládat. Otevřený konec u detektivky? Pro mne dost zklamání... Tak snad dokončení v dalším díle.  Doufám, že v mezidobí nezapomenu, co se vlastně událo...

Hodnocení: 70%

Jan Horníček: Kapitán Stellwerther

• Nakladatel: Kalibr
• EAN: 9788024280738
• ISBN: 978-80-242-8073-8
• Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, česky
• Rozměry: 13,3 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Nedělám si strachy (socha)

Před Galerií moderního umění v Roudnici nad Labem je ve veřejném prostoru instalována socha Martina Skalického "Nedělám si strachy". Nějak mi připomněla Nebe nad Berlínem... Budu si to muset zase pustit... A ten název mě taky docela nadchl...

Martin Skalický: Nedělám si strachy

Plastika, jež evokuje postavu starého znuděného anděla, je originálně pojatou parafrází již existující plastiky sochaře Radka Nivnického. I ten se při vzniku nechal inspirovat jiným umělcem, a to kontroverzním kanadským malířem Davidem Nicholsonem, jehož obraz použila česká hudební skupina Neruda na přebal svého debutového alba.

Martin Skalický (*1976) je žákem známého českého sochaře a výrazného zástupce české výtvarné postmoderny Michala Gabriela. Stejně jako jeho učitel, i Skalický více tíhne k figurativnímu sochařství. Při tvorbě svých plastik pracuje s principem umělecky řízené náhody. Díky svému vzdělání v oboru umělecký štukatér má blízko k užívání replikačních sochařských forem. Ty si také sám obstarává od jiných umělců, čímž se původně cizí invence stává východiskem nového výtvarného díla. V případě Skalického výtvarných a myšlenkových postupů jde o skvělou ukázku záměrné rezignace na kontext vzniku původní výtvarné předlohy. Zůstává přesná forma (a to doslova), neboť autor používá původní replikační formy, do nichž pěchuje starý použitý textil, který fixuje pryskyřicí. Následkem tohoto postupu vzniká plastika daného tvaru, aniž by však šlo o kopii, neboť pro původní předlohu charakteristické detaily byly zcela pozměněny. 

(zdroj: web Galerie Roudnice)

Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha

Loni na podzim jsem tady konstatovala, že mám Werichovské obdobi. A zdá se, že pokračuje. V rádiu jsem zaznamenala existenci knihy, kterou napsala Tereza Brdečková, česká spisovatelka a publicistka, a zároveň dcera scénáristy a režiséra (a Werichova přítele) Jiřího Brdečky (např. Limonádovy Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour, Císařův pekař a pekařův císař). Tereza Brdečková se rozhodla popsat fenomén V&W  (resp. spíše jen W) pohledem žen - barvitě zobrazila svět manželky Zdenky, dcery Jany i vnučky Zdenky, zvané Fančy. Poslední jmenovanou, která momentálně žije ve Švýcarsku, si také ke psaní přizvala. A vznikla z toho velmi intimní, ale zároveň čtivá a v mnohém (alespoň pro mne) objevná kniha. 

Nevím, jak vy, ale já jsem ženy kolem Wericha vždycky vnímala až optikou posledních let jeho života - žena se mu zbláznila a on se o ni musel starat, dcera hodně pila a nakonec dostala rakovinu, takže další přítěž. Jenže po většinu života to bylo jinak. Obě ženy mu dělaly zázemí jak nejlíp dovedly, byly chytré, vtipné, krásné, snášely jeho nálady, nezdary i vleklé zdravotní potíže. Vedle toho ale vedly zajímavé životy a také toho spoustu dokázaly, aniž by se o tom ovšem někde psalo...

Věděli jste například, že Zdeňka Werichová přeložila z angličtiny dodnes hrané divadelní hry Přišel na večeři, nebo Jezinky a bezinky? Že to byla ona, kdo za druhé světové války dostal z marocké internace Adolfa Hoffmeistera a Antonína Pelce? Vyvíjela totiž nekonečnou dipolomatickou aktivitu, psala neúnavně dopisy na všechny strany, kontaktovala třeba i Eleanor Rooseveltovou, manželku amerického prezidentka (korespondence se zčásti dochovala). Veškeré zásluhy jsou ale připisovány Voskovci a Werichovi (viz třeba wikipedie nebo oficiální životopisy), přičemž ti dva by na podobnou akci neměli čas ani dost trpělivosti. Zdeňka Werichová, ač původním vzděláním švadlena, se kompletně starala  o  ekonomické fungování Osvobozeného divadla - ovládala účetnictví i manažerskou agendu. Krom toho ovšem vařila, starala se o dům, rekonstruovala chalupu, dopisovala si s přáteli a vedla docela intenzivní kulturní život. 

Stejně tak dcera Jana Werichová - mám ji zafixovanou jako ne moc úspěšnou herečku a alkoholičku. Ale i ona překládala (a velmi úspěšně), díky dětství stráveném během války v Americe byla přirozeně bilingvní.  Přeložila třeba slavnou Uspořenou libru nebo Penzion pro svobodné pány, který se dočkal jak úspěšného divadelního zpracování, tak báječného filmu (s Josefem Abrhámem, Ivou Janžurovou a Jirím Hrzánem: "Pssst, Andělko. Halibut tady bude každou chvíli..."). Podepsaná byla třeba také pod překladem libreta West Side Story nebo muzikálem Loď komediantů. Role herečky ji moc nenaplňovala, ale byla pod rodinným tlakem - pokud by měla možnost žít se podle svého a dělat to, v čem vynikala, asi by byla v životě mnohem šťastnější. 

Zvláštní život měla také vnučka Fanča - i ona byla už od dětského věku postrkována směrem ke komediantskému životu, uváděla estrády, jako dětská herečka fungovala od malička v Semaforu ve hrách Jiřího Suchého. Její osudy po smrti obou prarodičů a matky, po kterých následovalo i úmrtí Jiřího Voskovce, který se o ni chtěl postarat, jsem sice znala, ale i tak mě znovu překvapilo, jak to měla těžké. 

Ač byl život v domácnosti Werochových leckdy dost náročný, po většinu času (snad krom toho hořkého konce) se členové této rodiny měli nadmíru rádi. Svědčí o tom dochované dopisy plné humoru a láskyplných oslovení a vlastně i jejich frekvence, s jakou si je obvykle vyměňovali. Ostatně celá kniha čerpá částečně z dosud nepublikované rodinné korespondence a z Werichových soukromých deníků. 

Milý Jeníku!

Tak jsem dobře dojela. Celou cestu jsem myslela na tebe a jak se asi máš. Děláš mně starost, že moc mluvíš. Jsou 3 hodiny - čtvrtek - právě jsem přestala kouřit. Zítra ti pošlu telegram. - Doufám, že dodržíš ujednání. Dnes jem Ti koupila tričko, máma taky, takže teď v kuchyni šije a dělá Ti večerní výstrižky na nich. 

Ty pornografie jsou nuda. Ta nová kniha Lolita je o chlapovi, co je na nezletilé dívky do 14 let. Škoda, že Horníček neumí anglicky.

Jeníku, napiš pár dopisů, urovnej si denní řád, spi a měj se pěkně. A pokud můžeš, piš, ať jsou prachy.

Líbá Tě Jana.

Hodně mě bavily také poznámky a vsuvky autorky knihy Terezy Brdečkové - její do kontextu zasazená zamyšlení nad postavením žen ve společnosti, nad pitím alkoholu v době socialismu, nad výchovou dětí. Hodně jsem se tak o té době dozvěděla. Moc zajímavé čtení a nové úhly pohledu. 

Hodnocení: 100%

Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha

• Nakladatel: Limonádový Joe
• EAN: 9788090844407
• ISBN: 978-80-908444-0-7  
• Popis: 1× kniha, flexi, 310 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 20,3 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)