V posledních několika měsících se mi do cesty plete Jan Werich.
Začalo to v srpnu stejnojmenným letním představením v Muzeu Kampa, o kterém se docela dost mluvilo - protože titulní roli hráli Vojta Kotek a Václav Kopta. Já to tedy viděla v alternaci Jan Nedbal a Václav Kopta, Voskovce hrál Daniel Šváb a Werichovu ženu Zdeňku Pavla Beretová. Nebylo to úplně špatné, ale žádná katarze se nekonala. Ten režijní záměr, kdy se potkávají Werich zamlada s "moudrým starým klaunem" na konci života, mě upřímně moc nebavil. A ani výprava se moc nevyznamenala, minimální company, což je u představení založeném mimojiné na typické hudbě Jaroslava Ježka celkem škoda. Ještěže výjimečné místo Sovových mlýnů dodává atmosféru samo.
Jó, to představení Korespondence V + W v divadle Na zábradlí, to je jiná, to můžu doporučit z fleku... Viděla jsem ho sice už před lety, ale bylo vynikající, jedno z nejlepších divadel, co jsem kdy vůbec viděla. A pořád je tahle hra na repertoáru!
V září následoval dokumentární film Jan Werich: Když už člověk jednou je… Natočili ho Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer a já ho považuju za dost zdařilý. Sice se tvůrci na konci nevyhnuli patosu, ale pokud chcete shlédnout opravdu průřezový dokument o téhle výjimečné osobnosti české kultury minulého století, tak si na to do kina zajděte, myslím, že to pořád ještě běží.
No a minulý týden jsem vyrazila do studia Švandova divadla na kus Hadry, kosti, kůže. Tentokrát nejen o Werichovi, ale také o Vladimíru Holanovi, jeho sousedovi ze známého domu na Kampě. A pak taky o jejich manželkách a dcerách, o modrém abbém Josefu Dobrovském, který v domě bydlel před nimi, o Voskovcovi a celé té době od války až zhruba do začátku 80. let. Drsné, depresivní, ale skvělé. Věděli jste, že Holan měl dceru Kateřinu s Downovým syndromem? Málokdy mě něco dojme, ale tady jsme si utírali slzy všichni...
Tak že by už konečně nastal čas na to přečíst si třídílnou Korespondenci: Jiří Voskovec & Jan Werich? No, máme ji doma... Dám vědět:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat