neděle 17. prosince 2017

Jørn Lier Horst: Záhada maltézských hodin

Přesně před rokem jsem četla detektivku Jørna Liera Horsta s názvem Honící psi. Docela mě tenkrát příběh s komisařem Wistingem a jeho dcerou novinářkou zaujal, stejně zajímavá pak byla skutečnost, že autor čerpá ze své vlastní zkušenosti u policejního sboru. Krom knih pro dospělé píše ale Jørn Lier Horst také detektivky pro děti – proslavily ho dvě série, které už vycházejí i u nás. První se jmenuje Případy pro Detektivní kancelář č. 2, druhá CLUE, což v angličtině znamená stopu ve vyšetřování, zároveň je to ale složenina z počátečních písmen jmen hlavních hrdinů Cecílie, Leo, Une a pes Egon. 



A právě druhá kniha ze série CLUE, Záhada maltézských hodin, se mi díky AlbatrosMédia dostala letos před vánoci do rukou. 

Přesně před rokem se v Oslu odehrála velká loupež, kdy z renomovaného klenotnictví lupiči odnesli zlato, šperky a velmi vzácné zlaté maltézské hodiny. Po nějaké době byli zloději dopadeni, ale část lupu, včetně hodin, se najít nepodařilo. Jednomu z kriminálníků se  povedlo z vězení uprchnout a jeho stopy vedou do Škunerové zátoky, ve které prožil dětství. A právě tady bydlí i naše dětská trojka detektivů – Cecílie, Leo a Une (+ pes Egon). Souvisí loupež s tím, že ve stejné době před rokem zmizela Cecíliina maminka? Co vyčte Cecílie z tajného deníku, který se našel ve starých hodinách? Do jakého zámku patří klíč s tajemnou mapkou nalezený ve skrýši pod stolem? Co všechno se může stát ve starých německých válečných bunkrech? Těšit se můžete na dobrodružný a napínavý příběh, navíc kořeněný i další vrstvou – Jørn Lier Horst se ve svých dětských knihách snaží naťuknout i lehce filozofická témata. V Záhadě maltézských hodin se tak hrdinové kromě pátrání zabývají i časem – tím, jak rychle či pomalu utíká, zda je možné ho promarnit, smysluplně využít, či zda má čas zuby. Překvapivě ani tahle část knihy není nijak nudná či nezapadající.

Záhada maltézských hodin by se mi v určitém věku asi hodně líbila. Vždycky jsem měla ráda knihy, ve kterých vystupuje parta dětí řešící nějakou záhadu. Detektivní série CLUE je určena pro mladé čtenáře ve věku 9–14 let, byť já bych to viděla spíš v té dolní hranici. Je to čtení docela jednoduché, přehledné, kniha dokonce obsahuje na předsádce náčrtky a mapky, což je pro orientaci v terénu Škunerové zátoky super. Jediné, co mohu vytknout, je délka – přišlo mi to nějak krátké a hrozně rychle vyřešené, takové čtení na jedno odpoledne. Ale tak už dnes knihy pro děti asi vypadají. 



Záhada maltézských hodin je druhou knihou ze série CLUE – první s názvem Záhada mloka vyšla v roce 2014 v nakladatelství JOTA, tento druhý díl se na předvánoční trh dostává prostřednictvím Knihy ZLÍN. Díky Albatros Média za rozšíření obzorů v oblasti dětské literatury. 



Hodnocení: 80%



Jørn Lier Horst: Záhada maltézských hodin

  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074736124
  • ISBN: 978-80-747-3612-4
  • Originál: maltesergaten
  • Překlad: Nejedlá, Pavla
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, česky
  • Rozměry: 15 × 21 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

čtvrtek 14. prosince 2017

Liane Moriarty: Šílené výčitky

Neměli jsme na to grilování chodit...

Liane Moriarty se v Česku zavedla svými napínavými psychologickými romány pro ženy. Velkou popularitu si získaly její knihy Sedmilhářky či Manželovo tajemství. Na předvánoční trh teď přichází její nový román nazvaný Šílené výčitky. 



I tentokrát se děj knihy točí kolem rodinných a partnerských vztahů. Na sousedském grilování se odehrálo něco, co otřáslo dosavadními životy všech zúčastněných. A přitom to začalo tak nevinně: bezdětný pár Erika a Oliver pozval na odpolední svačinu kamarádku Clementine s manželem Samem a s jejich dvěma malými roztomilými holčičkami. Chtěli s nimi probrat jakousi zásadní věc. Clementine se na návštěvu moc nechce, nemá vlastně Eriku moc ráda, připadá ji nudná a jejich přátelství je tak trochu omyl. Erika prožila hrozné dětství s matkou, která zavalila jejich dům odpadky, a Clementine se s ní začala přátelit spíš ze soucitu a také proto, že si to přála její matka, sociální pracovnice. Naštěstí se večírku zúčastní ještě další sousedé, sice zbohatlíci, ale docela zábavní lidé – Vid a Tiffany s jejich desetiletou dcerou Dakotou. Clementine se po hrozně dlouhé době konečně odváže, jenže pak se „TO“ stane. Všichni zúčastnění se zmítají ve vlastních šílených výčitkách. Vydrží Clementinino manželství? A co pošramocené přátelství s Erikou? Proč už se účastníci grilování nechtějí nikdy potkat? A proč se do příběhu pořád plete ten nesympatický soused Harry, který se s každým jen hádal?


Knížky Liane Moriarty jsou specifické. Velmi dlouho se čeká na odhalení samotné zápletky, bývá tu hodně postav s navzájem propletenými osudy, míchá se přítomnost s minulostí, závěr ale bývá často překvapivý a svižně pojatý. Přitažlivé je, že se Liane Moriarty ve svých knihách zabývá tím, co čtenáři zpravidla dobře znají. Postavy často řeší problémy týkající se manželství, výchovy dětí, vztahů mezi přáteli či sousedy, prostě žijí podobné životy, jako my všichni, autorka mezi ně ale vnáší zároveň napětí, tajemství, humor a drama.

Podobně namíchané jsou i Šílené výčitky. Pokud čtenář přistoupí na autorčina pravidla a nevadí mu, že na odhalení tajemství si musí v tomto případě čekat skoro až do poloviny knihy, pak si tuto knihu asi užije. Autorka si nechává dost času na vykreslení minulosti všech postav i jejich vzájemných vztahů a poskytuje i dost prostoru pro fantazii čtenáře, který si v hlavě začne sám splétat možné zápletky - byla v tom nevěra? Něco otevřeně sexuálního? Ublížil někdo někomu a ostatní se to teď snaží ututlat?

 

Jako vždy mě v jejich knihách baví vylíčení poměrů australské střední třídy. Důraz na rodinu, otevřenost, korektnost, humor. Co se ale týče příběhu samotného, tak tentokrát mě příliš neuchvátil, čekala jsem s ohledem na všechny ty tanečky něco mnohem zásadnějšího… A o hvězdičku méně kvůli zdlouhavosti.

Pokud zvažujete koupit tuto knihu pod stromeček babičce či mamince, určitě chybu neuděláte, na druhou stranu mám pocit, že tato autorka napsala i lepší knihy.


Děkuji knihkupectví Neoluxor za recenzní text.

Hodnocení: 65%


Liane Moriarty: Šílené výčitky 
  • Nakladatel: Ikar
  • EAN: 9788024934853 
  • ISBN: 978-80-249-3485-3 
  • Originál: Truly Madly Guilty 
  • Překlad: Kadlecová, Šárka
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 456 stran, česky 
  • Rozměry: 15,5 × 23,5 cm 
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

středa 13. prosince 2017

Peter Mayle: Rok v Provence

V naší knihovně se každý měsíc koná povídání o autorech a jejich knihách. V prosinci měli být na programu  Peter May a Peter Mayle. Zatímco ten první autor je mi znám velmi dobře – jeho trilogii z ostrova Lewis jsem si moc užila a znám i pár dalších jeho knížek, jméno Petera Mayleho mi neříkalo vůbec nic. 



Strýček Google, resp. teta Wikipedie napověděli:  Peter Mayle je Brit, který se v 80. letech přestěhoval do Francie. V roce 1989 získává proslulost svou knihou Rok v Provence, ve které popisuje od ledna po prosinec jeden rok života Brita v Ménerbes, vesnici na jihu départementu Vaucluse v oblasti Provence. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, posloužila jako předloha pro TV seriál a získala prestižní cenu British Book Awards pro rok 1989 za nejlepší cestopisnou knihu a řadu dalších ocenění. Sám autor byl roku 2002 francouzskou vládou jmenován Rytířem Čestné legie. V současnosti žije v Lourmarin, nacházející se v Luberon, v Provence, Francie.

No jo, není divu, že mě tenhle autor minul. V roce 1989 a následujících jsem měla úplně jiné starosti, než se nořit do pomalu plynoucího času poklidné Provence. Ale recenze slibovaly příjemné čtení, a tak jsem se tentokrát rozhodla na literární středu připravit důkladněji a Rok v Provence jsem si zakoupila a přečetla.



No, přiznám se, čekala jsem něco alespoň trochu akčnějšího. Nějaký příběh, trochu toho děje, když už to mělo tak skvělé recenze...  Jenže ona je to spíš autobiografie. Peter Mayle se s manželkou stěhují na francouzský venkov, kam předtím jezdili jen na prázdniny a během prvního roku se pomalu sžívají s novou situací.  Prostě takový ten klasický pohled cizince na novou kulturu, porovnávání toho, co znal z dosavadního života s novou realitou. Rekonstruují dům, takže poznávají zvyklosti francouzských řemeslníků, střetávají se s francouzskou byrokracií, odolávají náporu známých a kamarádů, kteří by u nich rádi strávili dovolenou. Drobné nepohodlí ale bohatě vyvažují pozitiva – výtečné jídlo, které si tady na venkově dopřává opravdu každý, spousta vína z okolních vinic, přátelé a sousedé, se kterými je radost posedět a popít, vůně levandule a krásné počasí v létě. Podáno s trochou suchého anglického humoru.   Tahle kniha tedy rozhodně potěší ty, co mají rádi kulinářské zážitky a těší je venkovský způsob života.  Děj nahrazuje pomalé střídání měsíců a ročních dob.  Na druhou stranu je vcelku příjemné číst si o dobách, kdy neexistoval internet a mobilní telefony (kniha se odehrává na konci 80. let minulého století) a kdy se lidé doopravdy potkávali, a to nejen nad jídlem. 

Pokud mohu srovnávat, tak takhle kniha je něco ve stylu Jamese Herriota a jeho série o Zvěrolékaři, z českých autorů by se do podobného proudu literatury dala zařadit Marta Davouz, která popisuje obdobné zážitky z Bretaně. Máte-li rádi tento typ literatury, tak se do Petera Mayleho klidně pusťte a nebudete zklamáni. 



Já osobně zas tak úplně unešená nejsem. Ano, dobře se to čte s horkým svařákem za dlouhých podzimních večerů (i když tedy z českého svařáku by asi pravověrný obyvatel Provence dostal kopřivku), ale je to přece jen trochu nuda. Do pokračování „Navždy Provence!“  a  „Znovu Provence“ se už zřejmě nepustím. Ale pokud se například chystáte do Provence na dovolenou, pak by Vám tahle knížka provoněná levandulí neměla utéct.

 


Hodnocení: 60%



Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny

Pokud Vás zaujala detektivka pro děti "Kdo zabil Snížka?", pak si nemůžete nechat ujít pokračování této knihy, které je ale pro změnu určené dospělým čtenářům: "Nejlepší pro všechny". 


Stará matka a dospělá dcera. Babička a vnuk. Matka a syn. Tři lidé, tři vypravěči příběhu, tři různé pohledy na stejné události, trojí komplikované vztahy. 

Seznamte se: 
  • Eva - čerstvá vdova, zdatná kuchařka a pekařka dodávající své koláče dodává do kavárny ve městě. Trochu unavená a ještě víc osamělá, matka Hany. 
  • Hana - třicátnice, herečka, která touží prorazit, matka samoživitelka, která svému synovi Viktorovi dovolí, na co si vzpomene, a ještě si ho tak trochu kupuje drahými dárky. Počítač, Xbox, iPhone, pochopitelně šestka. 
  • Viktor, syn a vnuk. Deset let, otec neznámý, máma na něj nemá moc čas, tak tráví většinu na času na počítači, hraje hry, max. chytá Pokemóny. A s kámošema ve třídě vyvádí kousky, které jsou zaslouženě oceněny tu třídní důtkou, tu dvojnou z chování. Co z něj vyroste? 
Po jednom zvlášť velkém průšvihu se Hana domluví s matkou a odveze Viktora z Prahy do vsi Rybná, 160 km od Prahy. Snad se tam kluk srovná a ona zatím využije jedinečnou hereckou šanci - roli  ve velkém seriálu. Jen o tom matce a synovi řekne až časem, až bude vhodnější chvíle. Babička Eva chce kluka přivézt na správnou cestu, ale není si jistá, jestli si neukousla příliš velké sousto. Přece jen už ji síly ubývají a kluk děla jednu blbost za druhou a ona je musí žehlit a ještě tajit před Hankou, aby si to s Viktorovým pobytem na venkově nerozmyslela. Viktor je přesunem na venkov šokovaný. V chalupě skoro nefunguje internet, babička ho nechce nechat hrát hry, chce, aby si dělal úkoly, pomáhal doma, jedl zdravě, chodil ven a našel si kamarády. Máma ho zradila. A i když za ním jezdí, je to ještě horší, s babičkou se hádá a zaviní i další věci ve vsi .. (Kdo zabil Snížka?) Když se vše provalí, jsou na sebe všichni naštvaní. Hodně naštvaní. A do toho začíná mít babička Eva zdravotní problémy, o kterých ale nemůže dceři říct, Hana by ji odvezla Viktora. A Viki to mámě taky neřekne, začalo se mu totiž na venkově líbit... Může tohle skončit dobře?


Taky Vám to tak trochu připomíná situaci u Vás doma? Dcera štěkající se s matkou, neposlouchající dítě, utahaná babička, která si prostě neodpočine, protože práce se sama neudělá a je úplně jedno, že je to práce zbytečná, kterou nikdo neocení? Každý má svůj rozum, všichni to myslí dobře, ale nikdo to nedokáže tomu druhému sdělit, dát najevo, vysvětlit? Míjení, nedorozumění, zbytečné hádky, vztahovačnost, řešení, která nikomu nevyhovují, ale jsou "nejlepší pro všechny"?  Já se v knihách Petry Soukupové vyloženě nacházím, pro mě to není literatura, ale psychoterapie. 



Moc mě bavilo střídání vypravěčů. Dětský pohled Petře Soukupové jde a myšlení desetiletého Viktora zvládla dokonale. Ovšem i vztah matky a dcery je popsán zcela věrohodně - tedy pokud mohu z vlastní zkušenosti soudit. Různá vysvětlování si stejné situace, ohýbání skutečnosti na svou stranu (dobrá je pasáž, kde Hanka vzpomíná, jak ji otec vozil  navzdory matce v době studií do Prahy k metru a matčina vzpomínka na stejnou událost).  Petra Soukupová mě opět dostala. Její jednolitá řeč bez uvozovek, její vylíčení atmosféry...  Opět to není knížka, který by hýřila optimismem, spíš zase tak nějak smutná.  Ovšem tak depresivní, jako bylo Pod sněhem, to snad tentokrát opravdu není... Nebo jsem v lepší kondici, než minule? Těžko říct. Každopádně pro ty, kteří mají knihy Petry Soukupové rádi, je Nejlepší pro všechny knížka, která nezklame.




Díky Neoluxoru za zážitek z obou knih.


Hodnocení: 95%



Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny

  • Nakladatel: Host
  • EAN:9788075774002 ISBN:978-80-7577-400-2
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 373 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20 cm



úterý 12. prosince 2017

Jo Nesbo: Zachrání doktor Proktor Vánoce?

Když se řekne Jo Nesbo, vytanou mi jako první na mysli brutální thrillery s drsným Harry Holem v hlavní roli. Občas mívám při čtení pocit, že člověk, který něco takového dokáže napsat, nemůže být psychicky úplně v pořádku. Pak se ale objeví nová knížka ze série Doktor Proktor a já roztaju a vše odpuštěno. 


Pokud neznáte Dr. Proktora, tak asi nemáte děti, tohle je totiž série knížek určená právě jim. Autor ale při psaní nezapomněl ani na rodiče, kteří budou knížku se svými dětmi číst, takže se nebojte, nudit se nebudete. Hlavními hrdiny jsou dvě děti - Bulík a Líza, kteří se svým dospělým kamarádem, geniálním vynálezcem doktorem Proktorem, zažívají neskutečná dobrodružství. Společně cestovali časem, poradili si s velkou loupeží zlata, dokázali i odvrátit konec světa a ještě si k tomu prdí prdícím práškem. Příběhy založené na přátelství, odvaze, na pomoci slabším, na absurdním humoru. Je to legrace a člověk by ani neřekl, že tohle napsal stejný autor, který má na svědomí třeba Sněhuláka.... 

Tentokrát před Bulíkem, Lízou a doktorem Proktorem stojí opravdu velmi vážný problém. Vánoce jsou v ohrožení! A jen Bulík, Líza a doktor Proktor je mohou zachránit. Ano, je to tak. Norský král byl podveden a prodal vánoce chamtivému obchodníkovi panu Tránovi. Vánoce teď budou moci slavit jen ti, kteří si mohou dovolit utratit za dárky 10 tisíc norských korun v jeho obchodním domě. Ti ostatní mají smůlu. Po ulicích dokonce chodí speciální oddíl Vánoční policie a kontroluje, jestli si náhodou někdo neoprávněně nezpívá koledy nebo nepije vánoční punč. Jenže ne každý má tolik peněz, aby mohl za Vánoce zaplatit, a tak se do celé záležitosti vloží doktor Proktor s Bulíkem a Lízou. Čeká je spousta práce, spousta vyjednávání a zase jedno velké dobrodružství. Nechci moc prozrazovat, ale snad mohu jen naznačit, že tentokrát se dočkáme i řady podivných tvorů, které Bulík zná z knihy svého dědečka "Zvířata, jejichž existence vás nepotěší" - patří mezi ně třeba  žirafa vampýří, nebo pesopýr, kříženec psa a netopýra, nejhorší zvířecí hrozba od řádění slonů tse-tse na africkém kontinentu. Dozvíte se také, jak to dopadlo se sobem Rudolfem, naučíte se počítat finsky a zjistíte, proč má vánoční skřítek Stanislaw deprese. Vše v reáliích zasněženého předvánočního Osla.

Doktor Proktor je jako vždy poměrně vtipná kniha, kde si užijí jak děti, tak i rodiče:

Jakmile Líza odešla po schodech nahoru do pokoje, usadila se matka opět s pletením. "Líza projevuje enormní zájem o svět, životní prostředí, bídu, mír a tak," pronesla.
"Hm," opáčil velitel a dál listoval novinami. "Možná ten plně automatický kulomet, který pro ni mám k Vánocům, nebyl až taková trefa do černého."

Knížku je možné brát i jako úvod do vyprávění o rozdílnosti kultura a národů.  Norská vánoční tradice se od té naší středoevropské přece jen liší, takže pokud si budete chtít s dětmi tuhle knihu společně číst, měli byste si předem nastudovat, jak to s těmi vánočními skřítky, lezením do komínů, sobími spřeženími a vánočními dny vlastně v Norsku je:-)

Tenhle díl doktora Proktora vychází naprosto tematicky před vánocemi a hodí se tak jako ideální dárek pro děti tak od šesti let. Děti kromě dětského humoru ocení i legrační jednoduché ilustrace od Pera Dybviga.

Ehm... Kadící pesopýři...

Jako vždy jsem se u Joa Nesbøho docela dobře bavila, jsem ráda, že vánoce jsou zachráněny, že válka mezi Norskem a Finskem o vánoce byla zažehnána a že snad i nám letos vánoční dárky někdo přinese, a vůbec to nemusí být Slanislawův potomek, klidně si vystačíme s Ježíškem. 

Díky nakladatelství AlbatrosMédia za příjemné vánoční čtení. 


Hodnocení: 85%

Jo Nesbo: Zachrání doktor Proktor Vánoce?
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074736131  ISBN: 978-80-7473-613-1
  • Originál: Kan doktor Proktor redde jula?
  • Překlad: Krištůfková, Kateřina
  • Ilustrace: Dybvig, Per
  • Popis:1× kniha, vázaná, 240 stran, česky
  • Rozměry: 15,2 × 21,7 cmRok vydání:2017 (1. vydání)

neděle 10. prosince 2017

Divadlo Pod Palmovkou: Mlčení bobříků

S kamarádkami Janou a Lucií po dlouhé době do divadla. 
Divadlo Pod Palmovkou: Mlčení bobříků - v podkrovní scéně Studia Palm Off.

Totalitní horor o nástrahách skautingu.“ Hra podle skutečné události o neuvěřitelném žertu skrytém v naší historii. Příběh z dávných časů, kdy na Letné stály sochy Bohů a prostý lid se krčil pod jejich krutovládou. Jen několik lidí se jim dokázalo vzepřít a bojovat proti nim. U devatenáctileté Bedřišky se zničehonic objeví příznaky podivné nemoci. Dokáže rozdělat oheň bez pomoci Pepa a zná všechny sloky z Vlajka vzhůru letí. Doktoři, psychologové a psychiatři jsou bezradní. Jediným možným řešením, jak dívku zachránit, se zdá být starobylá praktika vymítání. Již není pochyb, že nešťastná dívka je posedlá skautingem...






Základ hry fakt dobrý - padesátá léta, politické procesy, kuriózní příběh dívky na korunové minci. Ale to zpracování. Už jsem asi stará na tak uječené, morbidní a krvavé výkony (notabene viděné přímo z první řady...). Navíc spousta stroboskopů, umělého kouře, umělých penisů.... Hlava mi třeštila celý večer. Stárnu...


Tomáš Dianiška
Mlčení bobříků

Premiéra: 12.2.2016. 
Dramaturgická spolupráce: Ladislav Stýblo. 
Výprava: Lenka Odvárková. 
Hudba: kol. 
Režie: Jan Frič.

Osoby a obsazení
Tereza Dočkalová
Barbora Kubátová
Tomáš Dianiška
Jan Hušek

neděle 3. prosince 2017

Nicolás Obregón: Modrá světla Jokohamy

Mám slabost pro Japonsko. Sice neholduju mangám, ale jakákoliv Murakamiho kniha mě spolehlivě dostane do kolen. Stačí ta zvláštní jména, podivné pokrmy, které hlavní hrdinové konzumují na ulici či v bistrech bez ohledu na denní či noční dobu, k tomu trochu těch vlaků a hlavní hrdina poslouchající evropskou vážnou hudbu. No dobře, asi to úplně takhle v Japonsku nechodí, ale na mne to jako recept funguje spolehlivě. A byl to i jeden z důvodů, že jsem strávila dva dny s inspektorem Iwatou. Druhým důvodem pak byla ona trampská píseň mého dětství o Japonečce malé, co se s ní v Jokohamě v přístavu loučí námořník…:-)



Iwata je drsný chlapík. Takový japonský Harry Hole, nebo major Kuneš, který je drsnější než Krušné hory. Iwata je ale ještě temnější. Trápí ho noční můry, a to prakticky vůbec nespí, situaci nezachraňují ani vzpomínky na dětství v katolickém děcáku či zpackané manželství, o závislostech nemluvě. Tyto skutečnosti se ale vyjevují jen pomalu a postupně. Na začátku knihy Iwata po mnoha měsících v ústraní nastupuje znovu do policejní služby, do tokijského prvního oddělení. Dostane přidělenou parťačku Sakaiovou a za úkol vypátrat člověka, který vyvraždil korejskou rodinu, rodiče a dvě děti. Na místě rituální vraždy pachatel zanechal tajemný symbol černého slunce. Velmi rychle se ukáže, že nesourodá kriminalistická dvojice má co do činění se sériovým vrahem a že těch obětí bylo a bude více. Jenže co je může spojovat? Proč spáchal předchozí vyšetřovatel sebevraždu skokem z mostu? Z jakého důvodu nadřízení házejí Iwatovi klacky pod nohy? A proč zní Iwatovi neustále v uších stará písnička o světlech v Jokohamě?

Modrá světla Jokohamy jsou poměrně komplikovanou knihou. Neustále se prolínají časové roviny – současné vyšetřování a policistova minulost. V knize se nachází enormní množství postav, přičemž jejich japonská jména orientaci moc neusnadňují. Hlavní hrdina je také pořád v pohybu – stále se někam přemisťuje, žádná byrokracie ho evidentně nebrzdí a nesvazují ho ani fyzické limity. Ano, od začátku to sice schytává na všech frontách, ale ze všech zranění se dokáže rychle oklepat… Výborná je ale hlavně neortodoxní kriminalistka Sakaiová, která se s nikým dlouho nepáře: 

„Sleduj, Hatanako. Požádala jsem tě, abys nám otevřel, ale kdožvíproč o tom vedeme diskuzi. Tak co kdybych ti zkusila něčím pohrozit? A pod tím něčím si nepředstavuj protokolární stížnost. Vůbec. Představ si svoji odpornou tučnou prdel, partu buzerantů, který rajcuje, když se bráníš, a blízkou budoucnost strávenou v plenkách pro seniory. Doufám, že si rozumíme, protože pochybuju, že jsou plenty ve tvojí velikosti vůbec k sehnání.“ 

Drsné, co? No jo, tohle není knížka pro citlivé jedince. Přesto jsou ale dialogy Sakaiové s Iwatou velmi vtipné, na rozdíl od reality, která kolem nich v poklusu probíhá. Spoustu detailů a poznámek, které dohromady s dějem tvoří působivý a stále houstnoucí koktejl. Čtenář se chce dopídit nejen rozřešení samotného případu, ale i odhalit tajemnou minulost ústřední postavy. Musím říct, že mě to bavilo, i když zápletka samotná mi chvílemi přišla trochu/hodně překombinovaná. 



Autorem knihy je Nicolás Obregón (1984), autor, který vyrůstal v Madridu a v Londýně a nyní žije v USA. Pro Japonsko má podobně jako já slabost, a proto do něj umístil děj své románové prvotiny a první díl zamýšlené série s inspektorem Iwatou. Bezprostředním podnětem pro román se stal reálný kriminální případ – nikdy nevyřešená vražda korejské rodiny, o které se Obregón dozvěděl z tisku při své první návštěvě země vycházejícího slunce. Jsem zvědavá, jak se Obregónovi povede v dalších dílech. Prvotina se mu rozhodně vydařila.



Děkuji nakladatelství AlbatrosMédia za recenzní výtisk.

Hodnocení: 90%


Nicolás Obregón: Modrá světla Jokohamy
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735769 
  • ISBN: 978-80-7473-576-9 
  • Originál: Blue Light Yokohama 
  • Překlad: Bakič, Pavel
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 440 stran, česky 
  • Rozměry: 14 × 20,8 cm 
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

sobota 2. prosince 2017

Sacha Batthyany: A co to má co dělat se mnou?

Synchronicita se tomu říká?

... Bydlím ve městě, jehož primátor se jmenuje Batthyány, pochází totiž z významné maďarské šlechtické rodiny. 

... Nedávno jsem shlédla v rámci festivalu Ostrava v Praze dvě výjimečná představení – Komorní Aréna přivezla hru Slyšení o Adolfu Eichmanovi, kde se vcelku podrobně věnovali jeho úloze v odsunech maďarských Židů, druhé představení Divadla Petra Bezruče nazvané Velký sešit zase popisuje drsnou skutečnost maďarského venkova za 2. světové války.

... A do toho mi kamarádka napíše, že si k vánocům přeje knihu od Sachy Batthyanyiho "A co to má co dělat se mnou?", jejíž anotace zní: Novinář Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu, zjistí, že jeho prateta byla zapletena do zrůdného nacistického zločinu. V březnu roku 1945 hraběnka Margit Thyssen-Batthyanyová uspořádala večírek v rakouském městečku Rechnitz. Okolo půlnoci část hostů opustila zámek a zastřelila sto osmdesát Židů, kteří zde vykonávali otrockou práci. Co se tehdy přesně stalo, je dodnes zahaleno tajemstvím.



No jasně, nedá se nic dělat, než si tu knihu rovnou přečíst...

Učinila jsem tak a jsem překvapená. Tím, jak málo toho vím o historii země, která patřila během celého mého mládí k našim sousedům a souputníkům v socialistickém táboře míru. Na dějiny dvacátého století v době mé povinné školní docházky nezbývalo moc času a na střední škole do probírání tohohle období zasáhla sametová revoluce. A tak jsem si vlastně až teď začala uvědomovat všechny souvislosti. Že Maďarsko bylo na rozdíl od nás po Velké válce (té první světové) na straně poražených. Že si nese křivdu rozpadlého Uherska, které muselo postoupit obrovská území Rumunsku, Československu, Jugoslávii a Rakousku (Maďarsko přišlo o 2/3 území), že tu nikdy nevládla ona atmosféra nového začátku, jako u nás v roce 1918. Taky jsem nevěděla, že maďarští židé odcházeli do koncentráků až na samém konci války, v roce 1944. Tohle vše a ještě spoustu dalšího se mi honilo hlavou při čtení autobiografické knihy Co to má co dělat se mnou?

Sacha Batthyany je potomkem maďarských rodičů, sám ale vyrostl ve Švýcarsku. K rodinné historii měl vždycky spíše vlažný vztah, článek v novinách o úloze jeho tety na konci války však úplně změní jeho život. On sám se cítí neukotvený, má pocit, že za ním nic nezůstává, že nikam nepatří, a tak ho tento impuls postrčí novým směrem. Dává se do pátrání, vyráží do Maďarska navštívit místa, kde žila jeho rodina. Velmi mu v tom pomáhá deník babičky, který měl být po její smrti zničen, ale naštěstí pro Sachu se tak nestalo. Dozvídá se o tom, jak jeho babička strávila dětství a mládí na rodovém šlechtickém sídle, kde ale vůbec nežila v přepychu, její rodiče byli totiž zastánci velmi tvrdé a přísné výchovy. Babička popisuje situaci za války, kdy se vdala a její muž narukoval na východní frontu. Ona sama byla svědkem smrti židovského manželského páru, s jejichž dětmi, které skončily v koncentračním táboře, chodila do školy. Babička si celý zbytek života vyčítala, že pro ně a pro jejich děti nic neudělala. Konec války pak prožila ve sklepě, kde se skrývala před bombardováním a kde také zemřelo její dítě. I manžel prožil velmi drsný osud – skončil v ruském zajetí a mnoho let pak strávil v ruském gulagu. V rámci pátrání se Sacha s otcem do Ruska vypraví, protože doufá, že to pomůže zlepšit jejich vzájemný vztah. Další linii příběhu pak tvoří výprava do latinské Ameriky, kde žije ona židovská dívka z deníku, nyní stará dáma, které se šťastnou náhodou podařilo přežít koncentrák... 

Co to má co dělat se mnou je docela silná kniha o tom, jak historie ovlivňuje současnost. Velmi autentické jsou výpovědi a vzpomínky na válečnou dobu, neméně důležité a ještě zajímavější je však vyprávění o tom, jak válečné zkušeností dopadaly na osudy rodiny po válce. Míjení jednotlivých členů rodiny, mlčení, nezpracovaná traumata a otázky, jak by ve stejných situacích reagovali lidé dnes. Jak by to dnes dopadlo s Židy? Jaká je analogie mezi tehdejšími a dnešními uprchlíky před válkou? 

Sacha Batthyany ve své prvotině využil své novinářské zkušenosti a velmi otevřeně nechal nahlédnout do života své rodiny. Pokud Vás zajímá historie v příbězích, je tohle kniha pro vás….



Jedině, co mě na knize moc nesedí, je idylická obálka s výjevem z lovu - to jsem teda fakt nepochopila... Podle ní bych si knížku nikdy nevybrala...  Kniha vychází současně ve 12 zemích, ale takhle divnou obálku nemá snad žádná jiná... 

  

 
 

Hodnocení: 85%


Sacha Batthyany: A co to má co dělat se mnou?
  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788074917790
  • ISBN: 978-80-7491-779-0
  • Originál: Und was hat das mit mir zu tun?
  • Překlad: Hanišová, Viktorie
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 255 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,6 cm
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)