Michael Robotham: Střepy

S australskym spisovatelem Michaelem Robothamem jsem se poprvé potkala, když jsem četla jeho knihu Řekni lituji. Docela se mi tenkrát líbila, hlavním hrdinou nebyl kriminalista, ani soukromý detektiv, nýbrž psycholog s nevyléčitelnou chorobou - Parkinsonem, což se hned tak nevidí. S potěšením jsem proto kývla na nabídku k přečtení další knihy, Střepů.

Joseph O’Loughlin, bývalý klinický psycholog, dnes otec v domácnosti s malým úvazkem na univerzitě, se přimotá ke zvláštnímu případu. Na mostě stojí nahá žena, která je připravena skočit. Joe ji má jako psycholog od sebevraždy odvrátit, ale nepodaří se mu to a žena skončí ve vlnách. Celé je to ale nějaké podivné, žena měla panický strach z výšek, k sebevraždě nebyl důvod, proč byla nahá a s kým na mostě telefonovala? Policie odmítá, že by ženu mohl k tomuto zoufalému činu někdo přinutit, jenže o pár dní později otřese městem podobný případ. I tentokrát žena dobrovolně zemře s mobilním telefonem u nohou. Joe se spolu se starým kamarádem, vysloužilým policistou Vincentem Ruizem, pouští do pátrání. Musí zjistit motiv a odhalit pachatele, ať už si o tom policie myslí, co chce. Bude to tvrdá hra, ve které bude v sázce to nejcennější, co Joe má...

Brilantní psychologický thriller o téměř 600 stranách, který si v některých pasážích nezadá s Lars Keplerem. Hlavní hrdina se snaží proniknout do mysli psychopata se speciálním vojenským výcvikem, zatímco čtenář je o něco napřed, protože kapitoly, které vypráví pachatel, těmi vyšetřovatelskými prolínají. Musím uznat, že celý nápad, který přivádí ženy na cestu vedoucí k dobrovolné smrti, je ďábelský. To prostě musel vymyslet chlap… Krom napínavého vyšetřování mě ale bavil i popis Josephova soukromého života – to, že výchova malé dcery je sice tou nejdůležitější věcí na světě, zároveň je to ale šílená nuda, trapné scény s Parkinsonovou chorobou, problém v podobě dospívající dívky v domě, manželka Julliana, která moc pracuje a zčistajasna si začala kupovat sexy prádlo... Přitažlivý je i suchý humor, který se v knize objevuje, tentokrát hlavně v podání policisty Ruize. Střepy jsou ale opravdu hlavně thrillerem, který Vás naprosto vtáhne do děje a i když tušíte, kterým směrem se bude kniha asi ubírat, stejně jste nakonec překvapeni.  Rozhodně se do knihy nepouštějte, pokud nemáte moc času, protože i když to neplánujete, nakonec budete muset stejné vše nepodstatné odložit, abyste se prokousali ke konci.

Kniha má výborné dialogy, děj velmi rychlý spád, pár opravdu překvapivých momentů a u některých temných kapitol budete mít tendenci jít se přesvědčit, jestli máte zamčené dveře.  Střepy jsou třetím románem ze série o profesoru Josephu O’Loughlinovi, oba předchozí díly, Podezřelý a Amnézie už v češtině také vyšly, celkem se pak můžeme těšit na osmidílnou sérii. Já si rozhodně znamenám, že další knihu Australana Michaela Robothama bych si rozhodně neměla nechat ujít.  

Díky nakladatelstvíMOBA za recenzní výtisk.

Hodnocení: 95%

Michael Robotham: Střepy

•          Nakladatel: MOBA
•          EAN: 9788024374611  ISBN: 978-80-243-7461-1
•          Originál: Shatter
•          Překlad: Neuman, Alexandr
•          Popis: 1× kniha, vázaná, 568 stran, česky
•          Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Výstava Anny Hulačové Odpočinek mezi směnami

Hrozně ráda chodím na komentované prohlídky výstav. Pohled umělce či kurátora mě vždycky překvapí, pobaví, otevře nové obzory. Dnes výborná výstava Anny Hulačové Odpočinek mezi směnami s kurátorkou Marianou Serranovou v libereckých Lázních. 

Anna Hulačová, finalistka Ceny Jindřicha Chalupcekého 2016 - více zde: http://www.artlist.cz/anna-hulacova-108522/  resp. zde: http://www.ogl.cz/vystavy-vystavni-plan.php?vid=1108.

Kulturní duben 2017

Rychle, rychle, než to všechno zapomenu. Shrnutí: 7 knih, 4 filmy, 5 divadel + divadlo, galerie a technická památka:-)

V dubnu to bylo s literaturou nějak slabší, ale zase jsem skoro na všechny knížky zvládla napsat recenzi:-). A bylo to taky překvapivě rozmanité:

Odborná literatura: Jůn, Thorová: Vztahy, intimita a sexualita lidí s mentálním handicapem nebo s autismem. Důležitá kniha hlavně pro pracovníky v sociálních službách. 

Publicistika: Patrick Kingsley: Nová Odysea. Vše, co jste kdy chtěli vědět o uprchlících a báli jste se na to zeptat. 

Dětská literatura: Cesta časem. Od Velkého třesku k Tesle a selfíčkům. Obrázkové. 

Kriminální žánr: Jo Nesbo: Žízeň. Jedenáctý Harry Hole. Co dodat?

Literatura pro ženy: Barbora Štastná: Dobrá tak akorát. Bára ze Šťastného blogu vydává další knížku, která by nás měla uklidnit. 

Osobní rozvoj: Karel Nešpor: Jak být milejší. Kniha nejen pro střízlivé přátele, ale i pro nás ostatní. Zdravé emoce se nám mohou jen vyplatit. 

Audiokniha: Peter May: Kritik. David Matásek načetl další knihu mého oblíbeného autora, tentokrát se jedná o vyšetřování vraždy kritika přes víno. Těch vražd bude nakonec více a jak už to u tohoto spisovatele bývá, stopy vedou do minulosti. Knížka ze série Akta Enzo (2. díl po Výjimečných lidech). Docela dobré to bylo. 

Filmotéka byla tentokrát zajímavější, než v předchozím měsíce. Viděla jsem tři zajímavé dokumenty – první byl Nebe, peklo, Lucie – dokument o Lucii Bílé a musím říct, že ač nejsem zrovna fanouškem, tak mě zaujalo. Hodně osobní. 

Druhý dokument se také týkal zpěvačky, Idy Kelarové, a jmenoval se O čo ide Idě – o jejím projektu s romskými dětmi, o romských osadách na Slovensku, o tom, jak je potřeba na sobě pracovat. Měla jsem na tenhle film tip už od svých romských inkluzivních přátel, ale nakonec jsem ho viděla až v televizi. Hodně zajímavé, neskutečná ženská. 

Nejpůsobivější ale byl časoměrný dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Třeštíková 13 let sledovala ženu, která se dokázala se vymanit z drogové závislosti, dostat se z ulice, získat zpátky svého syna, najít si práci, začít studovat… Film o tom, že každý má šanci změnit svůj život (a někdy může pomoci i Jirka Bartoška). 

Krom dokumentů jsem viděla ještě dva „normální“ filmy, ale ani jeden z nich jsem vlastně asi nepochopila. Ztracení v Mnichově a Toni Erdmann. Pusťte si to. Minimálně scéna s nudistickým mejdanem a bulharskou maskou stojí za to – naprosto, ale naprosto mě odrovnala. 

Zbývají zážitky divadelní. Dvakrát jsem si střihla Divadlo Petra Bezruče. Poprvé hostovalo v Celetné s představením PS: … odepiš!, což je taková hříčka postavená na textech dopisů a pohlednic ze 70. a 80. Let. Bylo to překvapivě vtipné, zhusta absurdní, i když vlastně dost pakárna… 

 Na druhý kousek jsem se vydala přímo do Ostravy!!! Gangsterka Fligny, koks a fachmani mě nijak zvlášť neoslnila, trochu ve stylu Donalda Westlakea: naprosto nemožní lupiči se snaží ukrást poklad ze starého hradu. Vulgárními výrazy se rozhodně nešetřilo… 

V Ostravě jsem pak viděla ještě v Komorní aréně Top Dogs. Kdysi jsem tohle představení o vysokých manažerech, kteří se ocitli na dlažbě, viděla v Divadle Na zábradlí, tohle bylo nějak doslovnější a „humornější“. Ostrava mě divadelně moc neoslnila, ale asi to bylo tou víkendovou omezenou nabídkou. Tak možná příště.

Dvě výborná představení jsem pak viděla v Praze. V Divadle v Dlouhé měla nedávno premiéru Lucerna, a ta se opravdu vydařila. "Ale té lípy se nevzdám!". Klasická hra v moderním hávu, výborné herecké výkony (sexy mlynář Orozovič), zdařilá výprava, kostýmy, hudba. Prostě – pokud seženete lístky, vypravte se, klidně i s dětmi. 

Ve Studiu Dva jsem pak byla na novém cirkusu, představení skupiny Loser(s): Walls and bags. Wow! Nutno vidět! Úžasný malý kluk, který poletuje vzduchem. Vypracovaná těla tanečníků. Špičková akrobacie. Moc jsem si to užila:-) 

A další zážitky? Muzeum Eduarda Štorcha v Lobči na Kokořínsku. Pornografie pro školní kolektivy:-) 

Galerie Jaroslava Fragnera: David Vávra a Běžet s domy (výstava k architektovým 60. narozeninám). 

Dolní oblast Vítkovice s vysokou pecí, Bolt tower a multifunkční halou Gong od architekta Pleskota – tahle technická památka fakt stojí za návštěvu. Možná to nejlepší, co se dá v Ostravě vidět.