pondělí 22. ledna 2018

Erik Tabery: Opuštěná společnost

Oficiální anotace:
Žijeme v době, kdy jeden lživý příspěvek na Twitteru či Facebooku má větší dosah než systematická práce investigativních novinářů. Posilují populisté, kteří sbírají body kritikou establishmentu, i když sami mají z vlastního elitního postavení dlouhodobý prospěch. Výdobytky demokracie jako svoboda slova či nezávislost médií jsou necelých třicet let po listopadu 1989 zpochybňovány.

Opuštěná společnost  Erika Taberyho je výborná kniha, která shrnuje českou realitu posledních sta let. Popisuje, na jakých základech Masaryk naší republiku vybudoval, snaží se postihnout problémy, které se řešily za první republiky a které přispěly k Mnichovu i k jednání Čechů za války a po válce. Přes Pražské jaro a normalizaci se dostává až k Sametové revoluci a podrobně rozebírá, jaké okolnosti vedly k dnešní patové politické situaci. Je zábavné připomenout si některé výroky Miloše Zemana ze začátku  devadesátých let, které se tak liší od jeho aktuálního vystupování (viz), vzpomenout na Opoziční smlouvu, uvědomit si, kdo stál v čele státu, když se zakládalo na dnešní problémy.  Krom toho se ale Tabery věnuje samostatně i pojmům jako je populismus, konspirační teorie, vliv sociálních sítí, hledání pravdy a hledání nepřítele, střetu generací, geopolitické orientaci.



Vlastně jsem se v téhle knížce nedočetla nic nového. Jsou to informace, které člověk, dívající se kolem sebe, musí vidět. Přesto byl ale historický exkurs do minulosti naší sto let staré republiky zajímavý a užitečný. Je to děsivé, jak aktuální jsou výroky (nejen) prvorepublikových intelektuálů. Jak nekompromisně se k českému národu stavěli a jak pravdivá byla jejich slova:

Karel Havlíček Borovský: Veliký počet občanů buď velmi málo neb docela nic nerozumí záležitostem politickým, nabývají mnohé politické strany tím příležitost šiditi mnohé občany a proti jejich prospěchu vábiti je k sobě.“

Josef Pekař: „Smysl“ českých dějin je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního.

Jan Patočka: Znamená to, že humanismus i vzdělanectví jsou překonanými ideologiemi minulosti, nebo tj. jen projev chvilkové slabosti, v níž stojí dnešní „Intelektuálové“, zmatení náporem ideového protivnictví? Je pravda, co dnes často slyšíme, byť ještě zřídka veřejně, že si s z Masaryka jako myslitele nemůžeme odnést nic obsahově důležitého? Je jedním z nejsmutnějších zjevů našeho života, že k takovému pojímání mohlo vůbec dojít, že takové hlasy se mohly vůbec ozvat.

František Kautman: V roce 1968 si celý národ podvědomě položil otázku: co jsme získali tím, že jsme se vzdaly Masarykova humanismu? Odpověď  byla jednoznačná: nezískali jsme nic, ztratili však velmi mnoho.

Hanna Arendtová: Než vůdcové mas uchvátí moc, aby přizpůsobili skutečnost svým lžím, vyznačuje se jejich propaganda nejvyšším pohrdáním fakty jako takovými.

Ivan Diviš: Je typické pro český fašismus, že stačí, aby napadlo víc sněhu, a už se proklínají umělci. Na všem, na obecné znešťastnělosti, rozdrážděnosti, neuvěřitelném neurotizování národa, který padl pd vlastní stůl, mají vinu právě ti, kteří se jeho neštěstí nejhouževnatěji ode všech dob snažili zabránit.

Josef Čapek: Nechci svět podle svého; ale rád bych svět, v němž by i pro mne bylo něco životní možnosti.

Ferdinand Peroutka: Několikráte jsme mysleli, že už jsme na konci cesty, a pokaždé jsme shledali, že jsme teprve na začátku.



Bylo to  hrozně depresivní čtení. Mám pocit, že jsme se z posledních sto let vůbec nepoučili a že to (zase) dopadne špatně. My si asi prostě nezasloužíme žít ve světě, který máme. Nevím, jestli nám v téhle situaci Taberyho kniha pomůže. Asi ne, protože ti, kteří by měli, ti si ji nepřečtou.  Já ji ale doporučuji všem - je čtivá, přehledná, vypointovaná, proložená fakty a citacemi, srozumitelná. 

Nic to ale nemění na tom, že: „Jsme v prdeli, můžem si za to sami…

https://youtu.be/DXCrJ9IpSBA



Hodnocení: 100%


Erik Tabery: Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše
  • Nakladatel: Paseka
  • EAN: 9788074328497
  • ISBN: 978-80-7432-849-7
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 284 stran, česky
  • Rozměry: 13,1 × 20 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

sobota 20. ledna 2018

Divadlo Unglet: Život podle Jonesových



Anotace: Manželský život je sám o sobě absurdním dramatem. A pokud se do vašeho sousedství nastěhuje pár, který má stejné příjmení a řeší stejnou mezní situaci, realita se začne skoro až groteskně rozpadat. Hořká komedie s Vandou Hybnerovou, Lucií Štěpánkovou, Miroslavem Táborským a Ladislavem Hamplem.


No nevím. Má to být hořká komedie a absurdní drama, které má do divadla přilákat diváky mladší a střední generace. No, tak jsem to asi nepochopila. Je to dost drsná hra o tom, jak je obtížné žít se vzácným onemocněním, které zasahuje psychiku a vyjadřování a jak je těžké se o někoho takového starat, to celé na druhou, neb se jedná o dvě manželské dvojice. Původně to bylo napsané pro dva cca čtyřicetileté manželské páry, tam by to asi fungovalo. Jenže tady hraje jeden pár Hybnerová/Táborský (cca 50 a 60 let) a druhý Hampl/Štěpánková (36, ale vypadají tak na 25).

Moc se to nepovedlo, tak max 65% tomu dávám...



Účinkující a tvůrci:

Jennifer Jonesová: Vanda Hybnerová
Bob Jones: Miroslav Táborský
Pony Jonesová: Lucie Štěpánková
John Jones: Ladislav Hampl


Autor: Will Eno
Překlad: Pavel Dominik
Režie: Marek Němec
Dramaturgie: Pavel Ondruch
Výprava: Agnieszka Pátá-Oldak
Hudební spolupráce: Ivan Acher
Asistent režie: Marie Krbová
Světla: Tomáš Dvořan, Radek Svoboda, David Zelinka
Zvuk: Tomáš Dvořan, Radek Svoboda, David Zelinka
Česká premiéra: 16. 12. 2017
Držitel autorských práv:Aura-Pont s.r.o. Veslařský ostrov 62, 147 00 Praha 4

čtvrtek 18. ledna 2018

Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění

Mám ráda moderní umění, ale chybí mi v něm nějaký všeobecný přehled. Nemám patřičné vzdělání a náhodné návštěvy výstav, byť často komentované kurátory a odborníky, to úplně nahradit nedokážou. Od Průvodce světem současného umění od Alistaira Hickse, kurátora a historika umění, jsem si slibovala, že zaplní mezery v mém kulturním rozhledu, že to bude příležitost proniknout do světa umění nějak systematičtěji. Autor přece píše o umění do uznávaných časopisů (The Financial Times, Vogue, The Times) a dvacet let byl konzultantem Deutsche Bank, která se na sbírání moderního umění specializuje. Moje očekávání a touhy se ale tak úplně nenaplnily, otázka samozřejmě je, jestli je to vůbec možné.



Alistair Hicks koncipoval svého průvodce svérázně a poněkud netradičně. Rozhodl se, že nechá fungovat svůj „soukromý kompas“ na umění, takže výběr umělců je vyloženě subjektivní záležitostí. Prostě si z každého kontinentu – kniha je rozdělena podle světových stran na Jih (Afrika), Sever (Evropa), Západ (obě Ameriky) a Východ (Asie a Austráli) – vybral umělce, které zná pokud možno osobně ("To jistě znáte Salvadora Dálího." „Já je znám všechny osobně, pane architekte“), a jim dává v knize prostor a často i slovo. Konkrétního vybraného autora v knize vždy velmi krátce představí a uvede nějaké jeho dílo, které mu přijde typické, anebo ještě spíš, které sám viděl. Pokusí se ho trochu zařadit do kontextu, ale spoustu prostoru zabere i líčení toho, kde se s danou osobností potkal, jaký večírek, bienále či performace stála u jejich seznámení. Velmi často dostane slovo i samotný umělec (kniha je prošpikována citacemi z rozhovorů z uměleckých časopisů, ať už tištěných či elektronických, často se také jedná o hovory, které vede s umělcem sám autor). Díky tomu se kniha velmi dobře čte, ale nějaký ucelený přehled o současném umění to (alespoň mě) nedává. Je to prostě výběr toho, co se Alistair Hicksovi líbí a co on považuje za zajímavé, ať už z hlediska uměleckého, nebo společenského (např. Aj Wej-Wej je v knize zmíněn kvůli své politické angažovanosti, kdyby měl být posuzován jen jako umělec, tak by se prý na stránkách knihy vůbec neobjevil). 

Na druhou stranu musím uznat, že řada umělců mě vážně zaujala – a donutila si i trochu hledat a googlit na internetu. Například Afričan Samuel Fosso, který se stylizuje do známých osobností a pak se sám fotografuje – v knize je pěkná fotka Náčelník (který prodal Afriku kolonizátorům). Nebo Mona Hatoumová vytvářející mapu světa ze skleněných kuliček. Shadi Ghadirianová, která vychází ze starých fotografií arabských žen, které nově stylizuje a zároveň narušuje tím, že do obrazu dodává ryze současné a moderní předměty (dáma v tradičním kroji s vysavačem). Mezi oceňované autory patří například i Cchaj Kuo-Čchiang, autor ohňostroje pro slavnostní zahájení Olympijských her v Pekingu, kterého v knize mimojiné prezentuje instalace Čelní srážka (99 replik vlků v životní velikosti naráží v plné rychlosti do skleněné stěny). Zaujala mě Polka Paulina Olowská, která zvětšuje a přemalovává reklamy a propagační materiály ze starých komunistických časopisů. Z českých autorů se do výběru dostal výtvarník Dominik Lang, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2013, a sice se sochou, kterou vytvořil podle kresby svého otce Jiřího Langa. Pro upřesnění - většina děl v knize uvedených pochází zhruba z let 2005-2012.

Pokud se chcete podívat na to, co ve světě moderního umění zrovna teď letí, pak si touhle knihou minimálně zalistujte. Knížka je bohatě ilustrovaná, takže si i prosté prohlížení užijete. Jsem zvědavá, jestli se některé jméno někdy objeví i v Česku, začnu to teď trochu sledovat:-)


Díky AlbatrosMédia za zajímavé čtení z oblasti moderního umění.


Hodnocení: 75%


 Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735585
  • ISBN: 978-80-7473-558-5
  • Překlad: Neradová, Martina
  • Popis:1× kniha, flexi, 230 stran, česky
  • Rozměry:17,5 × 24,5 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)