Petr Fejk: Jak se dělá zoo

Vy mladší si to nemůžete pamatovak, ale Petr Fejk byl zhruba před dvaceti lety (přesněji po povodních v létě 2002) skutečnou mediální hvězdou. Já jsem ho poprvé zaznamenala už konce devadesátek, měli jsme tenkrát společného zaměstnavatele a občas na sebe při nejrůznějších příležitostech narazili. Tehdy po povodních byl ale na každé druhé tramvaji, objevoval se v nejrůznějších časopisech i v televizní reklamě. 

Jak to celé ale začalo? Do pražské zoologické zahrady nastoupil Fejk jako naprostý zelenáč a amatér v roce 1997, měl za sebou kariéru učitele na gymnáziu, poté provozoval skvělý hudební klub Belmondo na Vltavské (bohužel také informace jen pro pamětníky), pak ale nečekaně vyhrál konkurz a stanul v čele zastaralé, návštěvnicky nepřívětivé a rozpadající se zoo. Čekal ho především boj se zaměstnanci, kteří si roky jeli v zajetých kolejích a nehodlali na tom nic měnit. Na životní podmínky zvířat se moc nemyslelo, byť zoo byla v té době zvířaty přeplněná, mnohem víc na obtíž ale byli návštěvníci z řad Pražanů a dalších turistů (termín mufloni z Poslední Aristokratky se tady vyložené nabízí). Změnit nastavení lidí bylo těžké, vyvolalo to velké množství konfliktů a stálo to mnoho energie a osobního nasazení. 

A když se konečně po několika letech začaly věci obracet k lepšímu, začalo se s výstavbou nových pavilónů a změnami uvnitř zahrady, přišla ničivá povodeň roku 2002. Tisíciletá voda, která způsobila, že se zoo ocitla pod vodou. Jestli se něco stalo symbolem té doby, tak to byly osudy jednotlivých zvířat, které národ sledoval z televizní obrazovky. Smutný osud slona Kadíry, kterého nebylo možné evakuovat a musel být zastřelen, stejný konec hrošice Lentilky, u které hrozilo, že ji voda odnese ven z areálu a dojde tak k obecnému ohrožení. Na lachtana Gastona, který Vltavou a Labem doplul až do Německa, si pamatujeme asi všichni, kdo jsme tu dobu zažili. Stovky a tisíce zvířat, které bylo nutné evakuovat, přemístit do horních částí zoo, odvézt do jiných zoologických zahrad. Nezměrné vypětí zaměstnanců a všech lidí kolem zoologické zahrady, zmařené životy zvířat a zničené investice do nové podoby zoo.

 

Byl to právě Petr Fejk, který dokázal zničující situaci obrátit ku prospěchu zoologické zahrady. Díky němu se zvedla nevídaná mediální vlna solidarity, do zoo proudili dobrovolníci, přitékaly peníze od sponzorů, velký balík peněz od zřizovatele, pražského Magistrátu, obrovská vlna zájmu se projevila i v zahraničí, což pomohlo při jednání o zvířatech. V rozmezí několika intenzivních let přišel zázrak, z pražské zoo se stalo jedno z nejnavštěvovanějších míst nejen v Praze, ale i v Česku, zoo se začala umísťovat v první desítce žebříčků o nejkrásnější zoo světa. Vznikly pavilony jako Indonéská džungle, obrovskou popularitu přinesla gorilí rodinka nebo vizuální styl výtvarníka Michala Cihláře, který tehdy se zoo spolupracoval.

 

O tom všem a o mnohém dalším je kniha Jak se dělá zoo, která vyšla loni před vánoci. Petr Fejk ji vydal vlastním nákladem s podporou crowfundingu na Hithitu a velmi otevřeně v ní popisuje své působení v čele této významné instituce. Nemá problém jmenovat konkrétní lidi, se kterými se v souvislosti se zoo střetl (jsem docela zvědavá, jestli se neobjeví nějaké žaloby na ochranu osobnosti), popisuje příhody se zvířaty i s ošetřovateli, nechává nahlédnout do zákulisí expozic i fungování mezinárodních organizací, které zoologické zahrady sdružují. Nepřijdete o jeho náhled na funkci zoologických zahrad ve vztahu k ohroženým zvířatům i běžným návštěvníkům, pobaví vás veselé příhody, kterých se v zoo stávají denně desítky. Petr Fejk je zručným vypravěčem, takže kniha má spád, všudypřítomný je humor i nadhled. Co je skvělé, to jsou ilustrace Tomáše Hřivnáče, trochu jsem se bála, že kniha bude plná amatérských fotografií z nejrůznějších křtů a návštěv celebrit, jak bývá v našich krajích zvykem. Linoryty Michala Cihláře by samozřejmě byly také perfektní, bohužel ale tahle spolupráce nedopadla úplně nejlíp.

Pár citací z Hithitu z úst autora:

Jak to začalo?

S pražskou zoo jsem prožil 13 nejkrásnějších let svého pracovního života. A vždycky jsem si říkal, že je musím sepsat. Protože to byla výjimečná doba plná výjimečných událostí. Zažil jsem v ní nesčetně zvířecích i lidských osudů, povodeň, a hlavně obrovský entusiasmus při zmrtvýchvstání zahrady a jejím přerodu v jednu z nejlepších zoo světa. Být při tom bylo bez přehánění strhující. A myslím, že právě v současné nelehké době nastal ten pravý čas, abych se se čtenáři o svůj optimismem nabitý životní příběh podělil.

Co je můj cíl?

Knihu jsem se rozhodl vydat sám. Protože bůhví jak bude v příštích týdnech a měsících probíhat knižní distribuce. Bude mít nadčasovou podobu, s pevnou vazbou formátu B5 a s ilustracemi špičkového výtvarníka Tomáše Hřivnáče. Chci, aby šlo o důstojné, a přitom čtivé vyprávění pro čtenáře všech generací, kteří se budou ke knize i rádi vracet. Stejně jako se lidé znovu a znovu vrací do pražské zoo.

Jak dlouho jste knihu psal?

Několik let. Ale s různou intenzitou a s dlouhými přestávkami. Hodně kapitol jsem také několikrát přepisoval. Zvláště na začátku psaní, když jsem ještě neměl ujasněný styl. Celkem se jí už věnuji zhruba 5 let.

Detaily

Čeká vás 300 stran textu a ilustrací o těžkých časech v zoo po revoluci, o mých ředitelských začátcích a o povodni roku 2002, jež zničila léta práce, ale také stmelila tým a přinesla energii, kterou tu nikdo nepamatuje. Vrcholem knihy jsou kapitoly o zachraňování zvířat před velkou vodou, plné dramatických momentů a boje o holý život. Bohužel, ne všechny skončily šťastně. Zoo se ale dokázala vzepřít osudu a vyrůst do nové krásy. Každý den se v ní děje něco nového, zajímavého i zábavného. Tak jako na stránkách této knihy.

Pokud máte rádi pražskou zoo, rádi si zavzpomínáte na dobu, kdy jste byli mladí, máte rádi strhující čtení o zvířatech, rádi čtete vyprávění někoho, kdo je do své práce absolutně zapálený, je kniha Jak se dělá zoo tou pravou četbou pro vás. Třeba i proto, že do zoo se teď asi ještě nějakou dobu nepodíváme...

Hodnocení: 100%

Petr Fejk: Jak se dělá zoo

• Rok vydání: 2020
• Počet stran 347
• Jazyk vydání český
• Vazba knihy pevná / vázaná
• ISBN 978-80-908051-0-1
• Náklad 1 000 ks
• https://petrfejk.cz/

Michaela Duffková: Zápisník alkoholičky

Nevím, jak to máte se Suchým únorem vy, ale já nic podobného nedržím. Moc mě tyto stádní akce nebaví a hlavně, minimálně za poslední rok se má spotřeba alkoholu snížila tak o 80 procent. Nechodím do divadel, kde bych si mohla dát o přestávce skleničku, nevídám se s kamarádkami v kavárnách ani restauracích, vlastně ani v práci jsem už nebyla ani nepamatuju. Za poslední čtvrt rok si můžu započítat tak akorát láhev vaječného koňaku, který mi pomohl přežít vánoce, pár skleniček na narozeninách synovce a sem tam nějaké to pivo k večeři. Rozhodla jsem se ale, že si o té alkoholové závislosti něco přečtu, zvlášť, když je to v dnešní koronavirové době tak velké téma.

Volba padla na knihu Zápisník alkoholičky, která zvítězila v roce 2019 v soutěži Magnesia Litera v kategorii Magnesia blog roku. Její autorka, Michaela Duffková, se pak na nějakou dobu stala nepřehlédnutelnou hvězdou médií, takže jsem ji zaregistrovala i já:-) Blog byl prezentován slovy: Autobiografické příběhy a vyprávění mladé ženy, bojující se závislostí na alkoholu, o léčbě a poléčebném návratu do běžného života. Abstinující alkoholička Michaela Duffková založila a píše tento osobně laděný blog pro všechny, které zajímá problematika závislosti na alkoholu, ať už z vlastní zkušenosti nebo z pohledu blízkého člověka. Líčením svého osudu však zaujme i ostatní. Naprosto upřímně zveřejňuje vlastní trnitou cestu závislostí, včetně procesu léčby a následného návratu do běžného života, a klade si za cíl mj. pomoci ostatním lidem bojujícím s obdobnými problémy, podpořit je na cestě k odvykání a abstinenci. Což je v zemi, kde je alkohol nedílnou součástí společenského života, více než záslužné.

A v zásadě přesně tohle v knize najdete - od dětství s otcem, který hodně pil, přes partičky v mládí, rychle založené manželství, přerušená studia a brzké rodičovství, nesoulad v rodině, konflikty s rodiči partnera atd. To vše autorka řešila skleničkou či dvěma, posléze lahví (dvěma, třema lahvemi) vína, nakonec dokázala vypít prakticky cokoliv. Dokázala přitom sice fungovat jakž takž v práci a částečně se starat i o dceru, její osobní a partnerský život byl ale v troskách a ani naléhání blízkých s tím nedokázalo nic udělat. Nakonec se ale sama rozhodla, prošla detoxem a úspěšně i následnou odvykací kúrou. V knize popisuje přetrvávající problémy v manželství, ze kterého se rozhodla odejít, smrt otce alkoholika, problémy s vlastním zdravím i rozhodnutí začít své zkušenosti s alkoholem a s bojem s ním sdílet. Facebookový blog se stal rychle velmi čteným, byla to asi první otevřená zpověď z oblasti ženského alkoholismu. Zájem o dané téma v autorce probudil snahu pomáhat v této oblasti dál - vytvořit vlastní centrum, které by pomáhalo zvládat alkoholovou závislost a šířit osvětu i dalším způsobem.

Což o to, úsilí je to rozhodně chvályhodné, nicméně kniha sama o sobě je z hlediska literárního dost příšerná. Redaktorsky nezpracovaná, zejména v první části se události často opakují (blogové příspěvky se překrývají s vypravováním - jako by to snad nikdo ani nečetl?), autorka ze všeho vychází jako nezralá osobnost, která neví co chce (a vůbec se to netýká alkoholového období, spíš doby poté, co závislost překonala), chybí tomu prostě nějaký tvar, oblouk. Výjimkou je možná vztah s otcem a popis jeho konce, i když i to je dost hystericky popsané. Manželské peripetie během a na konci knihy byly spíš ubíjející, zcela nepochopitelné pro mě pak po dočtení knihy bylo zjištění, jak to vlastně s manželstvím dopadlo (konečně jsem ten autorčin blog na FB navštívila). Ano, pokud máte s alkoholem problém (nebo někdo váš blízký), pak vám to asi vadit nebude, protože půjdete po obsahu a možná dokonce oceníte, že je to psáno velmi jednoduše. Pokud si ale chcete knihu prostě jen přečíst a něco se o tématu dozvědět, aniž byste měli onu alkoholovou motivaci, pak budete zřejmě zklamáni, podobně jako já. Nevyužitá šance. Autorce nicméně držím palce v jejím dalším životě bez alkoholu...

V letošním roce chystá Michaela Duffková vydat knihu Zápisník abstinentky, to už se ale asi obejde bez mne... 

Hodnocení: 40%

Michaela Duffková: Zápisník alkoholičky

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026717072
• ISBN: 978-80-267-1707-2
• Ilustrace: Applová, Jindra
• Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, česky
• Rozměry: 14,3 × 20,8 cm
• Rok vydání: 2020 (1. vydání)

Jaromír Slomek: Prahou bratří Čapků

Karel Čapek byl vždycky mým oblíbeným spisovatelem, dokonce jsem jednu dobu byla i členkou Společnosti bratří Čapků. Když jsem před vánoci zjistila, že nakladatelství Academia vydává knihu, která čtenáře provede místy  s oběma bratry v Praze spojenými, hned jsem si ji objednala pod stromeček.  

Průvodce Prahou bratří Čapků není tak úplně průvodce - míněno ve smyslu bedekru, který byste si mohli vzít a projít s ním trasy věnované dětství, novinářské práci, divadelním aktivitám apod. Vlastně v knize není ani žádná použitelná mapa, která by nějakou takovou procházku nabízela. Jednotlivá místa jsou popsána izolovaně, spojena jsou částečně chronologicky. Začíná se byty, kde na privátě bydleli chlapci jako studenti, kteří se dostali do Prahy z Podkrkonoší, autor nás seznámí se školami, které bratři navštěvovali i s bytem v Říční ulici, do kterého se nakonec nastěhovala celá rodina. Dostatečná pozornost je věnována jednotlivým redakcím, kde jak Josef, tak Karel, novinářsky působili nebo divadlům, které jsou spojena s Karlovými hrami a Josefovými scénickými a kostýmními výpravami, příp. kam Karel chodil za svou múzou, herečkou Olgou Scheinpflugovou. 

 

Zastavíme se u kostela sv. Ludmily, kde se ženil Josef, i u vinohradské radnice, kde si Karel vzal Olgu za ženu, projdeme si jejich oblíbené kavárny a byty přátel, kde se scházela pražská smetánka. Důležitou zastávkou je Pražský Hrad, kde vznikaly Hovory s TGM, i výtvarná síň, kde Josef vystavoval. Velkou kapitolu tvoří společná vila ("dvojvila") na Vinohradech, kterou si bratři nechali postavit a která se i s přilehlou zahradou stala jejich domovem a místem, kde se potkávali s podobně smýšlejícími přáteli. Poslední zastávky z celkem třiceti čtyř zastavení tvoří místa posledního odpočinku - vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Karel a kde je i symbolický hrob Josefův, podívat se ale můžeme i na Olšanské hřbitovy, kde leží jejich rodiče. 

Každé místo je podrobně popsáno a osvětlen význam, který v životě až už Josefa, nebo Karla, příp. obou, mělo. Často je zde citace ze vzpomínek přátel, úryvky z korespondence či z Čapkových fejetonů a novinových článků, podařilo se objevit i jednu, dosud nevydanou, Karlovu báseň. Velmi důležitou, ba zásadní roli pak hrají fotografie, jejichž autorem je převážně Rober Sedmík, jakož i další doprovodné ilustrace. Můžeme si tak prohlédnout detaily ze současného interiéru vinohradské vily,  podívat se z okna, ze kterého se dívali i Čapkové, pobavit se fotokopií neumělého nákresu bytu, kde rodina bydlela.  Celá kniha tvoří jakýsi nenásilný a stručný životopis obou bratrů a je to veskrze příjemné čtení.  

Co v knize nečekejte, to je místopis literární - na ten autor, jak sám v úvodu knihy přiznává, rezignoval. Sice by mě zajímalo, kde se asi odehrávaly jednotlivé povídky z jedné i druhé kapsy a kde žili hrdinové z Karlových románů, výsledkem by ale asi nebyla kniha takhle příjemného (a nositelného) formátu. 

Jaromír Slomek je autorem i dalšího průvodce po Praze, který si budu muset minimálně prolistovat, a to knihy Prahou Jaroslava Seiferta. Průvodce Prahou bratří Čapků je ideálním dárkem pro každého čapkofila, příp. pro každého znalce a milovníka Prahy. 

Hodnocení 90%

Jaromír Slomek: Prahou bratří Čapků

• Nakladatel: Academia
• EAN: 9788020031037
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 255 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2020 (1. vydání)