pátek 13. září 2019

Martina Rosenberg: Mami, kdy už konečně umřeš?


Nevím čím to je (a asi to snad ani nechci analyzovat), ale v poslední době se mi dostávají do ruky knihy na vážnější témata, konkrétně knihy o umírání. Po Miss Exitus Aleše Palána je to teď kniha německé novinářky Martiny Rosenbergové Mami, kdy už konečně umřeš? No, připravte se na hodně depresivní čtení...



Martina Rosenberg popisuje svůj vlastní životní zkušenost. S manželem a s malou dcerkou se po dvanácti letech pobytu v cizině, konkrétně v Řecku, vrátili do rodného Německa. Martina se nastěhovala do svého rodného domu, ke svým rodičům - chtěla své malé dceři dopřát širokou mezigenerační rodinu, model tak častý v Řecku, ale docela vzácný u našich německých sousedů. Z počátku to fungovalo docela dobře, oba rodiče byli tou dobou ještě ve formě, společensky aktivní a angažovaní (maminka pracovala se seniory, tatínek chodil hlídat přechody u školy apod), všichni si vycházeli vstříc, vnučka si užívala  toho, že může vyrůstat nablízku svým prarodičům. 

Pak se ale situace zkomplikovala, u matky se začala projevovat zmatenost,  stále častěji pak problémy s pamětí, orientací, koordinací a komunikací - to vše postupně vyústilo ve stanovení diagnózy: počínající demence. Matčina nemoc změnila i chování otce, který byl celý život svou manželkou obskakován a hýčkán. Najednou přestal být středem pozornosti, takže si ji začal vynucovat, zhoršily se jeho problémy s viděním, upadal do depresivních stavů, sám také prodělal mrtvici, která se podepsala na jeho artikulaci. Postupem času tak vyvstala potřeba intenzivnější péče. Martina Rosenberg si může gratulovat k tomu, že žije zrovna v Německu a nebyla tedy nucena opustit své zaměstnání a začít pečovat osobně. Nebyl problém sehnat ambulantní pečovatelskou službu, která začala chodit ráno a večer pomáhat s hygienou, díky soukromému pojištění a úsporám rodičů bylo možné postupně najmout celodenní pečovatelku/pečovatelky. Německo je v tomhle ohledu o dekády napřed, sociální služby tady existují, jsou financované a víceméně funkční. 


I přesto Martina svou situaci velmi těžko zvládala. Vlastní rodina, výchova dcery, a do toho koordinace lékařů, komunikace se sociálními službami, posuzování závislosti rodičů sociálním odborem, právní otázky týkající se zastupování... K tomu intenzivní pocit, že se matka neustále vzdaluje a uchyluje do svého světa a otec to všechno jenom zhoršuje... Z rodičů, které dříve tak milovala, se stávaly osoby, na které se sice stále snažila myslet s láskou, trpělivostí a tolerancí, ale dařilo se jí to čím dál méně a negativní emoce začaly převažovat. Projevilo se to i na jejím vlastním zdravotním stavu - objevil se tinitus, vysoký tlak, porucha imunity - vše obtíže úzce spojené se stresem. Martina se pokusila využít respitní péče, ale tady narazila, protože zdejší nedostatečná kvalita služeb matce spíše ublížila. 

Martina se nakonec rozhodla vyřešit situaci radikálně, a sice tím, že se s celou rodinou z domu odstěhovala a péči nechala na sociálních službách, koordinace se pak ujali další příbuzní. Zhoršilo to vztahy v rodině, ale asi to zachránilo manželství, vztah k dceři i Martinino duševní zdraví. Samotný titul knihy: Mami, kdy už konečně umřeš?, odkazuje na to, co se v těch posledních měsících, týdnech, dnech honilo autorce hlavou. 

    


Martina Rosenberg tenhle svůj příběh sepsala nikoliv jako auto-terapii, ale proto, že chtěla poukázat na situaci pečujících, na to, jaké to je, když člověk dlouhodobě snáší psychickou zátěž, jak malé problémy, které se stále opakují, mohou po týdnech, měsících a letech člověka úplně zničit, jaké to je, být si vědom beznadějné situace těch, které milujete a kteří vyžadují speciální péči. Na můj vkus bylo to celé vyprávění poněkud sebestředné, docela by mě zajímalo, co by si Martina Rosenberg počala v českém systému - ač si totiž neustále stěžovala, tak během péče měla k dispozici fungující sociální služby, získávala finanční prostředky ze systému, měla podporu rodiny, včetně té širší, dokázala vystudovat vysokou školu, nepřestala ani na okamžik pracovat,  a taky postavila dům, aby se mohla od rodičů odstřihnout. Tady by jí neexistence potřebných služeb donutila opustit práci, zničit si zdraví při osobní péči o oba seniory, přijít o rozum ve snaze získat alespoň nějaké finance na život a nakonec spadnout do hmotné nouze, nebo skončit ještě hůř. 

Knížka se každopádně po vydání stala v Německu bestselerem a myslím, že má potenciál oslovit čtenáře i v Česku - ti v ní budou hledat nejen odpovědi na otázku, jaké by chtěli prožít své vlastní stáří, ale možná i inspiraci v tom, jaké sociální služby bychom měli chtít a jak by to také mohlo tady u nás fungovat.  




Děkuji nakladatelství Portál za recenzní výtisk této knihy. 


Hodnocení: 85%

Martina Rosenberg: Mami, kdy už konečně umřeš?
  • Nakladatel: Portál
  • EAN: 9788026210177
  • ISBN: 978-80-262-1017-7
  • Originál: Mutter, wann stirbst du endlich?
  • Překlad: Podlešáková, Štěpánka
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 176 stran, česky
  • Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)

úterý 3. září 2019

Aleš Palán: Miss Exitus

Aleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel, který se na české literární scéně stal fenoménem poté, co mu vyšla kniha rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině (Kniha roku 2018 v anketě Lidových novin). Rozhovory jsou ostatně Palánovou doménou - velký zájem vzbudilo jeho povídání s katolickým knězem Vítem Tajovským, bratry Reynkovými  nebo se zakladatelkou českého hospicového hnutí Marií Svatošovou. Osobně si Aleše Palána ještě spojuji se svou oblíbenou výtvarnicí Kateřinou Šedou - podílel se na několika jejích projektech, za  průvodce brněnským Bronxem Brnox si společně vysloužili Magnesii Literu za publicistiku. 



Teď jsem se - vlastně náhodou - dostala i k Palánově beletrii, konkrétně k novele Miss Exitus, která také čerpá z prostředí domácí hospicové služby. O její existenci jsem věděla, v době jejího vydání se ke mně dostaly i nějaké pochvalné recenze, fyzicky jsem na ní narazila až včera, a to v polici s novinkami v naší nově otevřené a čerstvě opravené liberecké knihovně. To bude ta správná literatura na volný večer!

A taky ano, byť to nebylo čtení vůbec jednoduché. Celé se to odehrává během jednoho dlouhého a náročného dne. Hlavní hrdinkou je asi třicetiletá Ema, která pracuje v domácím hospicu. Právě se rozešla se svým přítelem a necítí se nejlíp, ale to vše musí stranou, protože je třeba na poslední cestě doprovodit klientku a dávnou rodinnou přítelkyni paní Neomytkovou. Povzbuzení ale potřebuje hlavně psychicky nemocný syn Boris, který je k matce velmi připoután a je velmi těžké představit si, že po její smrti zvládne žít samostatně. 

V téhle rodině tě stálo mnohem víc úsilí zklidnit syna než umírající matku. Bývá to tak. I Božena Neomytková měla své propady, každý je má, tedy skoro každý, celá se třásla a pohltila ji beznaděj - ne z konce, ale z pokračování. Ona směřuje do definitivní nicoty; třeba to nebude tak zlé, sotva vkročí do prázdna, všechno přestane. Jako když vypneš ve sklepě světlo. Ale co její syn? Kudy půjde a kam? Tyhle světlé chvilky, kdy se paní Neomytková nezmítala v hovorech s dávno mrtvými ve své tajemné mlaskavé řeči, kdy uvažovala takzvaně reálně, tyhle okamžiky byly nejtemnější. Děvenko, představ si dno, pokud můžeš. Úplné dno někde dočista dole. A na tom dně je důlek a v něm sedím já, řekla ti jednou, dokud ještě mohla. V tom důlku je teď Boris a je na tobě, abys ho z něj tahala. A ty jsi kde? Koho to zajímá?

Ema se své práce ujímá bez zaváhání, vše se ale postupně komplikuje. Je potřeba splnit poslední přání a uspořádat vánoce (v říjnu), je potřeba vyhodit mladou studentku fotografie, která pro svůj školní projekt fotí umírající (odsud čerpá název knihy - Miss Exitus), je potřeba být teď a tady, a to i přesto, že Boris utekl shánět kapra a místo něj zvoní na Emu policie... Lhát se nemá, ale nebylo by to v tuhle chvíli lepší? A aby toho nebylo málo, padající sníh přechází do sněhové kalamity a stará paní chce v posledním světlém okamžiku řešit křivdy z divokých devadesátek... Ne, tohle opravdu není optimistické čtení....

Miss Exitus je náročná kniha, nejen svým námětem - umírání v přímém přenosu se u nás moc knižních děl nevěnuje, ale i formou. Autor zvolil pro celou knihu tzv. du-formu  - vypravování ve druhé osobě jednotného čísla a navíc zásadně nepoužívá uvozovky, takže je velmi obtížné rozpoznat řečníka i samotnou přímou řeč. Dá se na to zvyknout, ale pár desítek stran mě to stálo (a chápu, že tenhle způsob psaní dokáže od knihy řadu čtenářů odradit). Trochu rozpačitá jsem byla i z linky vracející se do minulosti, otázka privatizace a divokého podnikání mi přišla na příběh nějak násilně naroubovaná, vč. černobílých hrdinů/zloduchů. Udělat z tohohle příběhu "detektivku" asi nebyl úplně nejlepší nápad. 

Samotný popis umírání, posledních chvil člověka a pomoci v podobě hospicové asistence je ale podán velmi vkusně a citlivě. Myslím, že je dobré podobná témata otevírat a přibližovat veřejnosti, smrt je totiž něco, o čem se ve společnosti nemluví, něco, co se nejčastěji odehrává za zdmi nemocnic či ústavů, a to i přesto, že většina z nás si přeje jinou, dobrou smrt - doma, mezi nejbližšími. V tomhle ohledu pro mě román znamenal docela osvětu, paliativní a hospicová péče v první linii, představení toho, jak to také může fungovat. A nebylo to zdaleka tak depresivní, jak jsem původně čekala (mimochodem, pokud by Vás tohle téma zaujalo, pak rozhodně doporučuji knihu Průvodce smrtelníka od Ondřeje Nezbedy).


Z knížky Miss Exitus mám trochu rozporuplné pocity, nejsem si jistá, jestli zvolená forma i obsah zasáhne větší počet čtenářů, jak si určitě autor přál... Na druhou stranu, právě kvůli tomu ústřednímu tématu, kterým je důstojný odchod z tohoto světa, jsem ráda, že jsem se k ní dostala. 

Hodnocení: 75%


Aleš Palán: Miss Exitus
  • Nakladatel: Prostor
  • EAN: 9788072604128
  • ISBN: 978-80-7260-412-8
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 232 stran, česky
  • Rozměry: 12,5 × 20 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)






středa 14. srpna 2019

Plastika Místo reflexe - Planai, Rakousko

Na kopci Planai v Alpách, nedaleko Schladmingu, se kousíček pod panoramatickou cestou vedoucí okolo vrcholu nachází zajímavá dřevěná plastika nazvaná Místo reflexe (německy Ort der Besinnung, anglicky Place of Reflection). Má podobu položeného dřevěného kříže vyčnívajícího z vody (velikost 34 x 17 metrů), dá se po ní chodit, jsou z ní zajímavé výhledy/průhledy, je tu i místo pro odpočinek a rozjímání (anebo se tu dají krmit zdejší přemnožené ryby - zákaz rybolovu). Vznikla v roce 1997 jako připomínka pětadvacetiletého působení společnosti provozující tady lanovou dráhu (Planai - Hochwurzen - Bahnen GmbH), autorem je inženýr Thomas Stiegler. Více zde.

Velmi příjemné místo, zastavili jsme se tu cestou při procházce po Panoramaweg během naší dovolené v Rakousku.