... na skok jinam ...

Ke Georgi Gospodinovi jsem se dostala prostřednictvím pravidelných měsíčních literárních setkání v naší krajské vědecké knihovně. Předloni na jaře přišla řada na tohohle Bulhara. Moc lidí tehdy nedorazilo (inu, Bulhar), ale my, co jsme se sešli a měli od něj něco načteno, jsme se s překvapením shodli, že to je dobré a zajímavé. Já jsem si tehdy přečetla Přirozený román a vlastně to patřilo k literárním zážitkům roku 2023.

O pár měsíců později dostal "náš Bulhar" Mezinárodní Bookerovu cenu a já se nemohla dočkat, až ono oceněné dílo s názvem Time shelter někdo přeloží do češtiny. Dočkala jsem se, loni knížku vydalo Argo, leč k přečtení jsem se dostala až teď, tj. na počátku roku 2025.

Jaká je oficiální anotace?

V románu využívá autor fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocí minulosti. Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, jakási dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v nemoc, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní „Alzheimerovy choroby“, což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít.

A zhruba o tomhle to opravdu je. Autor a jeho alter ego jménem Gaustin, který prochází i několika jeho předchozími díly, "vymysleli recept" na to, jak lidem s poruchou paměti (demence, Alzheimer atd.) dopřát ještě nějaký čas v prostředí, kde se orientují. Je známo, že se stárnutím a nástupem uvedených chorob lidé zapomínají současné věci, nedokáží plánovat, vzpomínají ale často na své mládí, na věci jinak dávno pohřbené pod nánosy vzpomínek. A právě tohle je ten klíč - vytvořit místo, kde lidé prožili své mlády, dle dokáží vzpomínat, ožít, vrátit se aspoň na chvíli do svého těla a mysli. Takové časové kapsle, časokryty...

Je to hajzlík, ten život, čas, stáří, to je jedno, všechno je to stejná pakáž, stejná sebranka. Zpočátku se alespoň snaží být vlídný, krade s mírou, jako zručný kapsář, ani si toho nevšimnete, a jen menší věci - knoflík, ponožka, jemné píchnutí nahoře vlevo, dvě dioptrie, tři fotografie v albu, obličeje, jak se vlastně jmenovala...

Jakýsi lékař, dr. G (zmíněná byla jen iniciála) z vídeňské geriatrické kliniky ve Wienerwaldu, milovník Beatles, si zařídil ordinaci ve stylu šedesátých let. Bakelitový gramofon, plakáty skupiny i slavný Seržant Pepper... Na bleším trhu koupil starou skříň a do ní nacpal všelijaké cetky ze šedesátých let. Mýdla, krabičky od cigaret, malé modýlky volkswagenů brouků, mustangů a růžových cadillaců, filmové plakáty, plakáty herců. Psali tam, že na stole se mu povalují haldy starých časopisů a on že nosí pod bílým pláštěm rolák. Fotka tam samozřejmě nebyla, článek měl asi třicet řádků a krčil se v dolním levém rohu. Zpráva mluvila o tom, že lékař si všiml, že pacienti s poruchou paměti zůstávali v jeho ordinaci stále déle a déle, začínali být sdílnější, jinak řečeno, cítili se tam komfortně. A radikálně se snížil počet pokusů o útěk z této jinak renomované kliniky.

Nejdřív to byly samostatné pokoje zaměřené na konkrétní rok nebo desetiletí. Pak celá patra. Následovala první klinika, jejich počet také rychle narůstal.

A tak jsme s Gaustinem udělali první kliniku minulosti. Vlastně ji udělal on, já byl jen pomocník, sběratel minulosti. Nebylo to snadné. Nemůžete jen tak někomu říct, tohle je tvoje minulost z roku 1965. Musíte znát jeho příběhy, a pokud už je nemůžete získat, musíte je vytvořit. Musíte o tom roce vědět všechno. Jaké účesy byly v módě, jak špičaté byly špičky bot, jak voněla mýdla, kompletní katalog vůní. Jestli bylo jaro deštivé, jaké teploty byly v srpnu. Jaká písnička byla na vrcholu hitparád. Nejdůležitější události toho roku, ale nejen ty vážné, ale i bulvární, šeptandy a legendy.

A na klinikách se děly podivuhodné věci. Například pan N. - byl to spisovatel z nějaké postkomunistické země, režimem pronásledovaný. Určitě měl dříve hodně přátel i známých, teď na konci života ale už nezbýval nikdo, kdo by mu připomněl, jaký byl. Jaké nosil boty, co rád jedl, s kým se stýkal. Ale vlastně jeden člověk by tu byl, agent tajné bezpečnosti, který ho v inkriminovaných letech sledoval. A tak se tihle dva na stará kolena spřátelí..

Sblížit se tady s někým je velmi bolestné, protože víte, že se sbližujete s někým, kdo vás brzy opustí. Pan N. (pravděpodobně se jedná o retrográdní amnézii) je mi obzvlášť blízký. Nedávno nastoupil k nám na kliniku a agent ho pronásleduje jako stín, chodí ho navštěvovat dvakrát týdně. Asi se mu to také líbí, nebo pociťuje jakousi potřebu, protože se sem trmácí takovou dálku a tráví zde celé odpoledne. Z počátku jsme mu zajišťovali automobil, ale později to odmítl a začal jezdit svým. Lidé prostě rádi vyprávějí, napadá mě. Dříve nesměl a později, když mohl, to nikoho nezajímalo. A najednou je tu někdo, kdo hltá každé jeho slovo. Někdo, kdo se stal uchem pro všechny tehdejší příběhy. Někdo, kdo chce slyšet úplně všechno. Člověk, kterého sledoval, který teď ztrácí paměť, který byl podruhé odstraněn.

Vyprávějte mi, pronesl pan N., jaké jsem nosil košile, jaké boty, jestli jsem se smál široce, nebo se stisknutými zuby, jestli jsem měl při chůzi skloněnou hlavu, jestli jsem se hrbil... Byl jsem šťastný? vyhrkne nakonec. Agenta to vyleká, může říct všechno o košilích, sakách, pláštích, cigaretách, pivech i vodkách, jež si objekt objednal, ale... Tyhle detaily už si nikdo jiný nepamatuje, dokonce i manželky a milenky je po čase zapomenou. Pouze tajný agent zná všechny podrobnosti.

Pan A. si vzpomíná, jak pro něj bývalo obtížné vymýšlet si různé nesmysly, které by napsal do složky. Vlastně i on zažíval jistou spisovatelskou tvůrčí krizi. Čekal od svého povolání víc, jako ve filmech a v románech, automobilové honičky, tajemní návštěvníci, sledovaný vyskakuje uprostřed noci z okna. Potřebuje fabuli, i když tohle slovo nezná. Ale žádná fabule tu není. I tohle je dlouhá nekinematičnost života. Jen odchody z domu a příchody do domu. Dokonce i nejbližší přátelé, které objekt má, ho přestali navštěvovat, aby z toho neměli oplétačky. Ano, čtvrteční milenka je slibná výjimka. Samozřejmě že je to tu zapsáno. Ale ani to není bůhvíjaké dobrodružství. Je to jen součást každodennosti, kdopak nemá milenku (nebo milence).

Někdy jsem prostě nevěděl, co mám napsat, přiznává pan A., nic zajímavého se nepřihodilo. Panu N. je líto, že se stal příčinou takových potíží, je mu trapně, že vedl tak nudný život, o kterém se nedalo nic napsat. Měl udělat něco neobyčejného, třeba se před agentem zastřelit, to by hravě zaplnilo alespoň dvě stránky. Na druhou stranu se pan N. zajímá (nebo mu to připisuji, protože já se zajímám) právě o to každodenní nic, o život ve všech jeho podrobnostech. Právě na ně si chce vzpomenout..

Do klinik a později celých měst se začali stěhovat nejen lidé s poruchami paměti, ale i jejich blízcí. Sice bylo občas nutné vyřešit nějaký incident, ale vlastně to nebyl zas takový problém - lidé na klinikách si byli jisti, že oni žijí v tom správném světě.

To, co Uprchlík udělal po svém návratu, bylo skutečně nečekané. Slyšel jsem ho, jak po večeři vypráví, že tam venku jsou všichni vystaveni nějakému experimentu. Oni jim tam, chlapi, předvádějí jakousi budoucnost... Po ulici chodí lidé, kterým z uší visí šňůrky, a v rukou mají malé televize, do kterých pořád zírají a ani se nepodívají stranou. Buď tam natáčí nějaký strašně drahý film, nebo zkoušejí, co bude za padesát let. To byl Uprchlíkův závěr, veřejně vyhlášený. Nedávno četl v Timesech nějaké prognózy a teď asi podle nich dělají experimenty. Ale je to tak umělé, že tomu těžko někdo může uvěřit. Dobře, že je od nás oddělili plotem. Nebojte se, řekl mi později, nikomu tam venku jsem neřekl, jaký je rok, abych jim ten experiment nepokazil.

A jde to ještě dál. Celé státy začínají propadat touze po minulosti (nepřipomíná vám to něco?). Budoucnost je nejistá, přítomnost nikoho nebaví, tak proč se nevrátit někam, kde to známe a bylo to dobré? Jenže kdy to je? V evropských zemích se začínají připravovat referenda, jejichž cílem je určit, které desetiletí ve dvacátém století bude to pravé. Zastánci konkrétních desetiletí pořádají - za vydatné pomoci marketérů a propagandistů - kampaně, vyzdvihují se sociální jistoty, národní hrdost, bitevní úspěchy. Jenže každé desetiletí mělo i stinné stránky, nikdy se všem lidem nevedlo dobře. Popis rozhodovacích procesů v jednotlivých zemích je opravdu vtipný - co myslíte, že si odhlasovalo Česko? Dvacátá léta, jako období prosperity první republiky? Nebo nadějná šedesátá léta s rokem 1968, po kterých ale následovala okupace vojsk Varšavské smlouvy? Kdepak, podobně jako další postkomunistické země vsadilo na rok 1989 a nadějná léta devadesátá. Pamětník Jindřich Šídlo by určitě souhlasil:-) V jiných zemích to dopadlo ještě daleko hůř a některé země neměly ani z čeho vybírat (chudák Rumunsko). Co z tohohle může vzejít?

Musím říct, skvělá kniha. Zvlášť, pokud je čtenář ve věku již pokročilejším, kdy mu pravdy o paměti a zapomínání nepřijdou zdaleka jen vtipné. A pokud může s autorem sdílet vzpomínky na doby dávno minulé, je to další velké plus (vůbec jsem netušila, že Georgij Dimitrov skončil podobně jako Lenin nebo Gottwald v mauzoleu!). Paměť, identita, minulost - to jsou základní témata této knihy. Doplněné humorem a vlastními autobiografickými zážitky. Není to úplně jednoduché čtení, to jsem zjistila už u Přirozeného románu, ale rozhodně se k téhle knize ještě vrátím, tedy pokud mi paměť bude sloužit....

Pár natěšených ohlasů:

„Georgi Gospodinov je opravdu jedinečný spisovatel. Sleduji jeho dílo od samotného počátku a jsem si jistá, že málokdo umí tak skvěle skloubit poutavý námět, bohatou fantazii a bezchybnou techniku psaní." ― Olga Tokarczuková, nositelka Nobelovy ceny za literaturu

„Gospodinova vize zítřka je noční můra, z níž se musí Evropa vzbudit.“ ― The Times

„Navýsost aktuální… Zábavné, absurdní, ale i děsivé.“ ― The Guardian

„Originální fantazie o evropské politice... ‚Historie je pořád živá‘, píše Gospodinov, a s důvtipem poukazuje na násilí, které minulost páchá na přítomnosti." ― The New Yorker

Georgi Gospodinov (7. ledna 1968 Jambol), je bulharský spisovatel. Gospodinov patří mezi nejpopulárnější a nejpřekládanější současné bulharské autory. V češtině vyšly tři jeho prózy: Přirozený román (1999, č. 2005), povídková sbírka Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (2001, č. 2004) a román Fyzika smutku (2011, č. 2018); a dvě básnické sbírky: Lapidárium (1992, č. 2009) a Techniky a jiné verše (č. 2012). V roce 2023 získal jako první Bulhar mezinárodní Bookerovu cenu za román Vremeubežiŝe (2020, anglicky Time Shelter).

Hodnocení: 100%

Georgi Gospodinov: Časokryt