Světlana Witowská, Kamila Moučková: Hlavou proti zdi

Před vánoci jsem zaznamenala několik rozhovorů, kterými novinářka a moderátorka Světlana Witowská a bývalá televizní a rozhlasová hlasatelka Kamila Moučková propagovaly svou společnou knihu Hlavou proti zdi. Články byly docela zajímavé, byť asi ne tak, abych si knihu pořídila. Našla jsem ji ale pod stromečkem mých rodičů, a tak jsem se začetla.

Jedenadevadesátiletá Kamila Moučková bývala televizní legendou - byla první hlasatelkou Televizních novin, které se začaly vysílat v roce 1957, jedinou ženou na obdobné pozici v celé tehdejší Evropě. Svou hvězdnou chvíli, která ale velmi ovlivnila její další život, zažila v srpnu 1968, kdy ohlašovala z televizních obrazovek okupaci Československa bratrskými armádami, ve vysílání proti cizím mocnostem pak pokračovala i v dalších dnech. Stala se ikonou srpna 1968. Z televize byla  samozřejmě následně vyhozena a dalších 21 let pak prožila mimo světla ramp (eufemisticky řečeno). Pracovala v podřadných zaměstnáních, lepila pytlíky pro výrobní družstvo invalidů, vše se ještě zhoršilo v roce 1977, kdy podepsala Chartu 77.  Nesměla pracovat, trpěla depresemi, nad vodou ji držel partner herec Jiří Zahajský, rodina, chalupa. Po sametové revoluci se vrátila do veřejného prostoru, prožila několik let v české  televizi (pořady Objektiv, Barvy života), posléze začala pracovat v Rádiu Svobodná Evropa, zkusila si i komunální politiku (zastupitelka na Praze 1). V posledních letech jezdí po besedách po celém Česku, často bývá i zvána jako host do různých vzpomínkových televizních pořadů - tak se také seznámila se známou novinářkou a moderátorkou Událostí Světlanou Witowskou (dříve Zárubovou). Padly si do oka a výsledkem jejich přátelství se stala právě kniha rozhovorů Hlavou proti zdi. 

Kamila Moučková je velmi silná a statečná žena, která toho za svůj dlouhý život prožila opravdu hodně a přes všechny potíže si udržela vysoký morální kredit. Zažila všechny československé i české prezidenty, jejím otcem byl komunistický poslanec Vilém Nový, v 50. letech politický vězeň, po rehabilitaci v 60. letech opět poslanec, rektor vysoké školy politické ÚV KSČ, který se v roce 1969 "proslavil" lživými výroky o Janu Palachovi (viz film Hořící keř). Matka strávila kvůli otcovým politickým aktivitám 5 let v nacistickém koncentračním táboře, Kamilu vychovávala babička. Brzo se vdávala, dvakrát se rozvedla, vychovala 3 děti, vždy se dokázala postarat o sebe i o svou rodinu. Byla součástí disidentské komunity, díky partnerovi Zahajskému se znala s herci a lidmi kolem divadel, z dob jejího působení na obrazovce ji znal celý národ. Své názory na svobodu a demokracii si drží od mládí a jak dnes říká: "Když se ohlédnu za svým životem, tak tam mám čisto. Nikoho jsem vědomě nepodvedla a ani neublížila. A to je báječný pocit.“

zdroj Víkend Dnes

To všechno je realita, která z knihy jednoznačně vyplývá. Ptáte se ale, jaký je můj celkový dojem z rozhovorů? Svým obsahem je kniha samozřejmě zajímavá, jinak to ani u takhle význačné a silné osobnosti být nemůže. Z formy ale moc nadšená nejsem. Je to takový poměrně neuspořádaný rozhovor, kde se řada věcí neustále opakuje a točí v kruhu. Nějak bych čekala, že to bude mít nějakou jednoznačnou chronologii, že se nebude skákat z jednoho životního období tam a zpět. Moučková odpovídá zpříma, pravdivě, často i ostře, jenže často padají podobné otázky i podobné odpovědi, jako by tu knihu vcelku na konci procesu nikdo nečetl (a přitom jsou pod knihou podepsáni dokonce dva odpovědní redaktoři).  

Příklad: Kamila Moučková mnohokrát sděluje, jak je typický beran a jde hlavou proti zdi. Ok, je to starší dáma, může se klidně opakovat - proč se jí proboha ale Světlana Witowská na konci knihy zeptá, jak se projevuje, že je v horoskopu ve znamení Berana? Opakují se otázky a odpovědi týkající se otce,  selhání v případě manželství, práce v televizi. Moučková tvrdí, že nechce mluvit o svém soukromí, na otázku, co by dělala, kdyby mohla dělat cokoliv, tak odpoví, že by psala paměti o svém bohatém životě, kde by to mohla vzít z mnoha stran, z pohledu na soukromí, na děti, na práci, náhled na život, na politiku! O čem je tedy tahle konkrétní kniha?!

Musím se přiznat, že jsem od Světlany Witowské nějak čekala víc. Nějaký tvar, oblouk. Rozvitější otázky, které by zamezily opakování odpovědí, nějak se výrazněji projevit, aby tam byl jednoznačný pohled dvou výrazných žen různých generací, který slibovala anotace. Anebo na druhou stranu žeba i zůstat víc v pozadí a nechat odpovědi Moučkové vyniknout. Nestalo se. Nedávno jsem četla knižní rozhovor s jinou zajímavou osobností, sestrou Angelikou Pintířovou, a musím říct, že to byla oproti téhle knize čirá radost. 

zdroj Lidovky.cz

Hodnocení: 60%

Světlana Witowská, Kamila Moučková: Hlavou proti zdi

• Nakladatel: Zeď
• EAN: 9788090767409
• ISBN: 978-80-907674-0-9
• Popis: 1× kniha, vázaná, 258 stran, česky
• Rozměry: 14,3 × 21,7 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Zidrou, Aimée de Jongh: Nevyhnutelná opotřebovanost citů

Před mnoha a mnoha lety, někdy v polovině devadesátek, jsem na karlovarském festivalu viděla film, jehož název jsem už dávno zapomněla. Utkvěla mi z něj jen jedna scéna - sex dvou starých lidí. On - zanedbaný bezdomovec, ona - obtloustlá dámička, oba ve věku tak nad šedesát. Bylo to hrozné. Usoudila jsem, že nejlepší bude zemřít mladý... Anebo, jak zpíval božský Karel: "Být stále mlád, to bych si přál...". Uplynulo čtvrtstoletí a ejhle: jsem nadšená z komiksu Nevyhnutelná opotřebovanost citů... Jojo, tenhle komiks není pro mladý...

I tenhle příběh má dva hrdiny - on se jmenuje Odysseus, je mu 59 let a právě ho vyhodili z práce. Výpověď pro nadbytečnost, ostatní jsou potřebnější, mají děti, hypotéky... Jenže pro Odyssea byla práce stěhováka vším. Manželka mu zemřela už před lety, syn dávno dospěl, vnoučata nejsou na pořadu dne. Odysseus nic jiného než stěhovat neumí, takže hledat si jinou práci nemá smysl. A tak chodí do hospody a na fotbal, kouká na televizi a užírá se. Knížky nesnáší a v práci se za 40 let nacestoval dost.  Jediným vzrušením je už snad jen občasný placený sex, jinak nuda, prázdnota, žádné světlo na konci tunelu. 

„Kolikrát ještě vyrazím na nákupy do supermarketu? Kolikrát si koupím lahev červeného, dvě rajčata a steak (‚Ne moc velký, žiju totiž sám…‘). Kolikrát budu doufat, že na konci uličky narazím na někoho známého, aspoň od vidění? … Kolikrát ještě přijdu pozdravit kamarády z práce? ‚Náhodou‘, protože jsem se šel proběhnout, protože jsem musel podepsat nějaké poslední lejstro … Kolikrát jim ještě budu opakovat, že si užívám života, že mám konečně pohodu? Hlavně jim neříkat, že ve skutečnosti mě jen pomaličku ubíjí plynutí času, jako když moře s krutou vytrvalostí vymílá útes. Podzim života, říká se … spíš sibiřská zima!“

Ona se jmenuje Méditerranée, je jí přes šedesát a právě jí zemřela matka. Kdysi bývala modelkou, fotila dokonce erotické fotografie, ale to už je teď pasé. Na své chřadnoucí tělo se dívá se znechucením a smutkem. Na rozdíl od Odyssea se ale má ještě čím zabavit - po svém otci převzala krámek se sýry a jejich výrobě také věnuje většinu svého času a energie, rodinu si totiž během svého života nějak nestihla pořídit. 

Tihle dva, které zdánlivě už nic moc v životě nečeká, se jednoho dne náhodou potkají a zjistí, že mají ledacos společného - vzpomínky, osamělost, roky... a možná i nějakou společnou budoucnost. Pohádka? Anebo něco, co bychom si všichni přáli?

Nevyhnutelná opotřebovanost citů je velmi zvláštní kniha, zvláštní v tom, že se věnuje tématu, které se tak často nahlas neventiluje. Stáří, samota, smutek, sebelítost, rezignace - to se ještě sem tam v médiích objeví, ale vztah starých lidí, ošklivost stárnoucího těla v kontrastu s touhou po citu, lásce a sexu? Co by tomu řekli lidi?! Tohle všechno je v téhle knize podáno velmi citlivě, poutavě, s humorem. Dobře napsaný scénář (i když konec mi trochu vyrazil dech) je dílem sedmapadesátiletého Belgičana jménem Zidrou, za grafickou podobu (a podíl na scénáři) je třeba poděkovat jedenatřicetileté Holanďance Aimée de Jongh. Inu, v Belgii a v Nizozemí má komiks velkou tradici a rodí se tu tím pádem i díla značně neotřelá. Hořkosladký příběh, který vás zasáhne, i kdybyste se tomu bránili... Víc knih tohohle druhu...

Je to zvláštní, tohle je v poslední době už třetí komiks (po Stínce a Introvertce v hlučném světě), který mě naprosto vtáhl a zaujal. Uklidněte mě, že to není jen mou postupující stařeckou vetchozrakostí, která upřednostňuje obrázky nad drobným písmem? Vypadá to, jako bych si tuto literární formu, tohle "deváté umění" nakonec oblíbila, minimálně tedy v těchto komiksech "pro dospělé". Pokročilý věk přináší i u mne řadu překvapení... 

Chcete-li zjistit, jak to stáří vlastně vypadá, případně se ubezpečit, že třeba ani v budoucnu nemusí být tak zle, zkuste tuhle knihu. Čtení na jeden večer a těch myšlenek, co se vyrojí... Poučení nakonec:  tahle země je i pro starý (a tenhle komiks je i pro mladý...).

   

Hodnocení: 90%

Zidrou, Aimée de Jongh: Nevyhnutelná opotřebovanost citů

• Nakladatel: Argo 
• EAN: 9788025728055
• ISBN: 978-80-257-2805-5
• Originál: L'obsolescence progrannée de nos sentiments
• Překlad: Hrách, Ondřej
• Popis: 1× kniha, vázaná, 144 stran, česky
• Rozměry: 19,5 × 26 cm
• Rok vydání: 2019

Ladislav Zibura Prázdniny v Evropě

Možná, že to bude věkem, životnímu zkušenostmi, nevím, ale v posledních letech se u knih nějak moc nesměji, a už vůbec ne nahlas.... Nebo že by to bylo tou knižní produkcí, která mi prostě i přes veškerou snahu nepřipadá k smíchu? Asi bych si měla dát nové kolo osvědčených pánů Kaplanů, Saturninů, Cimrmanů či Mužů ve člunu...  Překvapivě je tu ale jeden autor, který má styl humoru, který mi sedne a na jehož knihy (a vlastně i facebookové statusy, či výjimečně přednášky) se dost těším. Je to mladý, sedmadvacetiletý cestovatel a spisovatel Ladislav Zibura. Jeho poslední kniha: Prázdniny v Evropě, se tak stala mou první knihou letos přečtenou, neb jsem se rozhodla vstoupit do nového roku pozitivně. 

Princ Ládík (tak se jmenuje Ziburova webová stránka: www.princladik.cz) se tentokrát vydává po Evropě, a bere to docela zgruntu - Polsko, pobaltské stát, Skandinávie, dále pak Řecko, Balkán, Ukrajina a domů. Jo a další změna - tentokrát nejde pěšky, ani nejede na kole, ale cestuje stopem. Jako obvykle potkává spoustu zajímavých lidí, prožívá řadu humorných příhod (anebo si v nich ten humor dokáže najít), upozorní nás ale i na hodně geografických, historických a kulturních zajímavostí.

Jak se ostatně píše v anotaci:

Máte rádi humor, dobrodružství a mnohahodinové čekání u silnice? Pak vložte řízek mezi chleby a vydejte se s Ladislavem Ziburou za čtvrtým prázdninovým dobrodružstvím. Tentokrát vás čeká 14 tisíc km stopem napříč Evropou. Ve společnosti svérázných řidičů vyrazíte z Polska přes malebné Pobaltí až za polární kruh a pak z horkých Athén přes divoký Balkán zase zpátky domů. Objevíte přitom místa, která jste vždy chtěli navštívit, jen jste o nich dosud neslyšeli. Vyslechnete příběhy neobyčejných lidí a přesvědčíte se, že jste se narodili na tom nejrozmanitějším kontinentu světa.

 

U téhle knihy jsem tak trochu tušila, co čekat, navštívila jsem stejnojmennou přednášku, u které jsem se hodně bavila. Jo, tohle je asi jediný druh stand-up, který můžu.... Na promítání si ale Ládík jen brousil pilu, zkoušel, které vtipy zaberou, co vybrat a co zahodit, takže se rozhodně nedá říct, že by kniha byla jen přepisem vystoupení před publikem. Naopak, v knize je možné použít i jemnější formy humoru, Zibura se také může spolehnout na svůj vcelku vytříbený cit pro jazyk, historky jsou vypointované, a ano, několikrát jsem se opravdu zasmála nahlas.  Rozhodně mě v knize tentokrát bavily i odskoky faktografické - ať už do historie či do místních reálií, Ladislav tady znalosti získané z bedekrů či učebnic dokázal skvěle prodat. 

Posnídat jsem se na radu recepční vydal do bistra Spurginé, vyhlášeného svými koblihami, brioškami a kuřecím vývarem. Na rozdíl od hipsterských bister je však ve Spurginé nepodávají vousatí mladíci v úzkých černých džínách, nýbrž vousaté šedesátnice v zástěrách s kytičkami. Za posledních 40 let se v Spurginé nezměnilo vůbec nic - včetně ubrusů a obsluhy. Interiéru dominuje velká geometrická plastika ve vybledlých barvách socialismu a vybavení je tak staré, až začíná být zase hezké.

V Kodani: Sotva jsem v cyklopruhu na okamžik zastavil, abych si vyfotil vodní kanál s dřevěnými loďkami, ozvalo se něžné cinknutí zvonku. "Promiňte, pane, pokud chcete fotit, vystupte prosím z cyklopruhu, překážíte ostatním," upozornila mě oxfordskou angličtinou dáma v bílých šatech. Projevila se tak jediná drobná neefektivita zdejšího dokonalého řádu. Aby cyklistka nevynechala žádnou zdvořilostní frázi, musela přibrzdit. My Češi přitom podobnou situaci dokážeme vyřešit v plné rychlosti. S univerzálním "Uhni, debile!" se vejdeme do 10 písmen a prostředníček a lze zdvihnout i při překonávání překážky.

Alexandr mluvil jenom rusky, Evropské Unii říkal Evropský sajuz, byl rozvedení a měl dítě. Jako své koníčky uvedl členství v motorkářském gangu a pití piva. Aby byl vždy připraven, měl na sobě čepici s pivním otvírákem integrovaným v kšiltu. "Ale v autě ho nepotřebuji, protože tady si pivo snadno otevřu tímhle," zasvětil mě a zatřásl sponou svého rozepnutého bezpečnostního pásu. Alexander o sobě tvrdil, že je automechanik a jeho auto zjevně bylo kovářovou kobylou. Když se například z předního kola začala ozývat uvolněná součástka, vyřešil to tím, že dal ruský rap víc nahlas. "Takhle se v tomhle autě opravuje všechno," zazubil se.

...

Včera jsem stopnul švédského učitele matematiky a fyziky. Školství na severu mají vyhlášené, tak jsem se Hanse vyptával, jak to funguje. “Vnímáš, že se děti za posledních pár let změnily?” “No jasně. Hodně. Učím puberťáky a je čím dál těžší získat si jejich pozornost.” “A jak to tedy děláš?” “Podle mě to není jen chyba dětí, ale taky učitelů. Jako koníček hraju ochotnické divadlo. Tak jsem začal při výuce začal používat divadelní repliky. Hodně pracuji s hlasem a humorem.” “A jak ti děti říkají? Pane učiteli? Nebo pane Roslengu?” “Normálně, Hansi. Anebo mi přezdívají. Nejčastěji mi říkají Rambo nebo Ódine.” “Máš děti?” “No jasně, tři. To bych nebyl moc dobrej učitel, kdybych neměl děti.” “A jak to řešíš s telefony? Nepoužívají je při výuce?” “Ne. Normálně se na začátku hodiny sbírají do ošatky.” “To jako na začátku hodiny obejdeš třídu a vysbíráš je?” “Ne. Dávají mi je na katedru samy. (…) Občas tedy někdo vymyslí, že má dva telefony – tak mu ho pak seberu.” “A to si rodiče nestěžují, že dětem bereš telefony?” “Proč by si stěžovaly? Chtějí, aby se děti něco naučily, ne?”

Myslím, že je znát, jak se autor ve svých knížkách stylově posouvá - od vyloženě sluníčkářského putování do Svaté země (40 dní pěšky do Jeruzaléma), přes totální míjení se kultur v cestě po Asii (Pěšky mezi buddhisty a komunisty), po alkoholismus v postsovětských republikách (Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii), se dostává k velmi příjemnému líčení toho, co většina z nás díky společným evropským kořenům zná, Zibura na to ale nahlíží s nadhledem a humorem. Tahle kniha je navíc vydařená svou grafickou podobou - Tomski & Polanski (Luke Tomski a Lucie Polanski) se tentokrát úplně překonali, ilustrace naprosto zapadají a podporují text, povyšují knihu na další, vyšší úroveň. Vlastně mě představa tohoto typu cestopisu s pouhými fotografiemi, byť sebelepšími,  úplně děsí.

Jsem přesvědčená, že pokud máte rádi tenhle typ humoru, budou Vás Ziburovy knihy bavit, a to i přesto, že třeba neradi cestujete,  nebo cestopisy nikdy nečtete. Jediné, před čím varuji, to jsou audioknihy, ty si nechce až na dobu, kdy Ziburu někdy potkáte naživo, jsou totiž opravdu hodně specifické (v autorově autorském přednesu):-)

Knižku Prázdniny v Evropě jsem si ve Čtenářské výzvě roku 2020 zařadila do kategorie "Kniha, jejíž hlavní postava má vaše vysněné povolání" :-)

Hodnocení: 100%

Ladislav Zibura Prázdniny v Evropě

• Nakladatel: BizBooks
• EAN: 9788026508861
• ISBN: 978-80-265-0886-1
• Ilustrace: Tomski&Polanski
• Popis: 1× kniha, vázaná, 360 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21,2 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)