Jak jsem zjistila, je Delphine de Vigan v Česku už docela zavedenou autorkou, Pouta jsou pátou knihou, která jí u nás vyšla. Pro mne je ale tahle francouzská autorka zbrusu novým objevem...
Tahle útlá a emocemi nabitá kniha má čtyři hlavní hrdiny, jejichž pohledy se v knize pravidelně střídají. Na první pohled vypadá vše přehledně - dva dvanáctiletí kluci, spolužáci a kamarádi ze školy, jejich učitelka a nakonec matka jednoho z nich. Jednoduché to ale vůbec není. První kluk, Théo je ve střídavé péči. Týden bydlí s matkou, které syn připomíná nevydařený vztah a nenávist, kterou k otci svého dítěte cítí, další týden je pak chlapec s otcem, který už na všechno rezignoval. Ztratil práci, přestal vycházet z domu, přestal se mýt a nevylézá už ani z postele... Nikdo o tom neví a Théo svého otce nemíní zradit. Východisko nachází Théo v alkoholu, který mu vyhání z hlavy úzkosti a umožňuje mu zapomenout. Proměny chlapce si všímá jeho učitelka Hélène, ta se ale mylně domnívá (pod vlivem své vlastní neblahé zkušenosti z dětství), že Théo je týrané dítě. Snaží se kluka bránit před kolegy, ale za nadměrnou pozornost se jí dostává spíše výtek. Zachránit Théa se snaží i jeho jediný kamarád Mathis, který s ním nejprve v alkoholu drží krok, pak ale pochopí, že tohle není jen chlapecká hra na překračování hranic. Jenže ani Mathis nemůže ve svém věku na takový úkol stačit, zvlášť když i v jeho navenek spořádané rodině to poněkud skřípe, jak dokazuje svědectví jeho matky Cécile, která se nemůže vzpamatovat z toho, jak málo zná svého manžela. Může tohle dobře skončit?
Pouta jsou drsnou knihou o tom, že zlo se v lidských životech neobjevuje jako podnět odněkud zvenčí, ale že ty nejhorší věci si děláme navzájem mi sami. Tím, že se nezajímáme, snažíme se skrývat věci a události, zachovávat pouta, která nás ničí. Vztahy jsou ostatně hlavním tématem knihy - naše rodina, naše kořeny nás svazují, rodinná tajemství se uchovávají v tajnosti, bez ohledu na to, jestli to někomu/dítěti zničí život. Delphine de Vigan tohle ve své novele velmi mrazivě a nekompromisně popisuje, nesnaží se hodnotit ani nabízet řešení, přesto ale otvírá oči a nutí přemýšlet. Vždyť to, o čem se v knize píše, se kolem nás děje v menší či větší míře každý den...
Z Pout Delphine de Vigan jsem opravdu překvapená, tahle psychologická novela mě dostala. Budu se muset poohlédnout po dalších knihách této autorky.
Už je to tu zas.... Jako každý rok se pokouším začít dávat dohromady měsíční přehledy svých kulturních akcí. Paměť neslouží, Alzheimer za rohem.... Zpravidla mi to nevydrží déle než do dubna, ale co už, zkusím to i letos:-)
Tak tedy: leden 2019!
Ač má předsevzetí se letos kultuře prakticky vyhnula, byl leden nečekaně plodný.... Knih jsem si přečetla, příp. vyslechla celou desítku (plus jednu navíc), do divadla jsem se vypravila třikrát, shlédla jsem jeden kompletní seriál a ještě si o knížkách povídala na pravidelné literární středě. Jsem to ale člověk kulturní:-)
Prvním letošním literárním zážitkem byl Jiří Anderle: Zlatý věk
No, čekala jsem to trochu čtivější... Recenze tady.
Vynahradila jsem si to dílem Ondřeje Horáka a Vojtěcha Šedy: Průvodce neklidným územím II, která se věnuje vývoji české architektury za posledních 120 let. Moc pěkná a vydařená kniha. Více tady.
Kaspar Colling Nielsen: Dánská občanská válka 2018-2024
Zvláštní a nevyrovnaná kniha o konci světa v té podobě, jak ho známe. Rozporuplná dystopie.
Wladyslaw Szpilman: Pianista
Známá kniha a ještě známější film od Romana Polanského - mladý židovský hudebník Wladyslaw Szpilman žije se svou početnou rodinou ve Varšavě. Píše se rok 1939, Polsko je napadeno Německem a s příchodem okupantů začínají i tvrdé represe proti židovskému obyvatelstvu. Dosud spokojeně si žijící rodina postupně přijde o všechno, je donucena přestěhovat se do ghetta a posléze jsou všichni, až na Wladyslawa, odsunuti do koncentračních táborů na východě. Vladyslawovi se podaří z ghetta uprchnout a až do konce války se skrývá. Přežít se mu podaří díky německému důstojníkovi, který se rozhodne ho zachránit. Příběh, který se skutečně stal - kniha vyšla pod názvem Smrt města hned po válce, ale byla brzo stažena - nehodila se z ideologických důvodů (německý voják nemůže být zachráncem a příslušníci jiných slovanských národů přece nemohli být kolaboranty...). Znovu se na trhu objevila až v roce 1998, navíc doplněna deníkovými záznamy onoho německého vojáka, a já si ji přečetla, abych si doplnila vzdělání (a asi si ze stejného důvodu pustím brzy i ten film...)
Angela Marsonsová: Pohřbená pravda
(Mnou) netrpělivě očekávaný šestý díl kriminální série s vyšetřovatelkou Kim Stonevou. Nechápu, že se o téhle sérii tak málo píše, podle mě jsou knihy Angely Marsonsové naprostá současná špička ve svém žánru. Více tady.
Claude C. Hopkins: Sebekázeň - jediná cesta k úspěchu (audiokniha)
Sem tam se k nějaké knize z kategorie osobní rozvoj dostanu, na tuhle knihu jsem shodou okolností dostala v průběhu ledna dvě doporučení. Pořídila, vyslechla, v době poslechu mi to přišlo skvělé, ale pravda je, že v hlavě mi toho moc neuvízlo... No něco málo: mám se cvičit v jasném myšlení, když tápu, tak si mám vše sepsat, každý den bych si měla formulovat své cíle a naplánovat úkoly k nim směřující, měla bych se cvičit v odvaze, jediném způsobu jak čelit strachu ze selhání, měla bych si vypěstovat zdravotní návyky (míň jíst, víc cvičit, nejlépe každé ráno hodinu), měla bych šetřit a investovat jen do toho, co znám, pilně pracovat, získávat nové dovednosti a znalosti a nakonec v tom všem vytrvat. Až mě příště potkáte, tak mě asi nepoznáte...
Ivona Březinová: Řvi potichu, brácho
Naprosto skvělá kniha o autismu - a to jak o těžké formě blížící se Dětem úplňku, tak o Aspergerově syndromu, vše vtělené v příběhu pro děti. O tom budu muset napsat samostatně.
Louisa May Alcottová: Malé ženy (rozhlasová dramatizace)
S překvapením jsem zjistila, že vůbec netuším, co jsou to Malé ženy. A přitom to byla zamilovaná kniha hrdinek tetralogie Geniální přítelkyně a prý už sto let kultovní americká kniha pro mládež. Saša Uhlová se při své nedávné návštěvě USA dokonce vypravila podívat na rodný domek autorky (jak se pochlubila na FB:-) Na Databázi knih u tohohle titulu najdete skoro 1000 hlasujících a 84% úspěšnost! A tak jsem chvíli googlila a nakonec se rozhodla, že si stáhnu pětidílnou rozhlasovou dramatizaci tohohle slavného dívčího románu. A jedné noci, kdy jsem nemohla za nic usnout, jsem si to nakonec poslechla celé.
No, přesně jak se píše v anotaci: Romantická Meg, nezkrotná Jo, nenápadná Beth a rozmazlená Amy. Čtyři sestry, které musejí čelit stesku po tatínkovi, který bojuje v občanské válce, chudobě či vážné nemoci, ale hlavně svým vlastním ambicím, tužbám a malým nectnostem.
Vyslechla, dívčí srdce ve mě zaplesalo, ale že bych bez téhle knihy nemohla žít, to asi ne.
Jandy Nelson: Dám ti slunce
Tahle young adult kniha se ke mě dostala náhodou, resp. pořídila jsem ji neteři k 15. narozeninám, a to na základě pozitivních recenzí. Pro jistotu jsem i přečetla a nelitovala. Půvabná knížka o dospívání, hledání identity i prvních láskách. Hlavními hrdiny jsou (na začátku knihy třináctiletá) dvojčata Jude a Noah. Noah je výjimečně nadaný malíř, který žije jen pro to, aby se dostal na elitní výtvarnou školu. Zároveň prožívá svou první lásku, trochu komplikované je to tím, že je gay. Jude je krásná puberťačka a lamačka mužských srdcí. O tři roky později je všechno jinak. Dvojčatům tragicky zahynula matka, na výtvarnou školu se dostala jen Jude, která se ale totálně změnila, na všechno a všechny teď kašle Noah. Jaké bylo matčino tajemství? Jakou roli hraje v životě rodiny excentrický sochař? Najdou k sobě dvojčata zase cestu?
Moc pěkný jazyk, zajímavý děj, jo, tohle jsem chtěla číst v dětství místo Kopretin pro zámeckou paní...:-)
Gail Honeyman: Eleanor se má vážně skvěle
A tohle je pro změnu zase poměrně vtipná kniha. Eleanor je dost asociální mladá žena, která má za sebou velmi složité a drsné dětství. Vyrostla v pěstounských rodinách, pracuje jako účetní a její život je naprosto nalinkovaný. Nosí stejné oblečení, večeří každý den stejné jídlo (krom pátku, kdy je pizza), s nikým se nepřátelí, sociálním situacím ostatně moc nerozumí. Víkendy tráví v posteli s vodkou, která ji umožňuje zapomenout na traumata. Prototyp hrdinky nezapadající do společnosti, hit posledního období (a la Kim Stone nebo Saga Norenová). Jenže Eleanor se jednoho dne rozhodne, že se změní, a to za účelem získání muže svého srdce. Projekt snoubenec se sice nevyvíjí podle plánů, ale i nečekané přátelství s kolegou Raymondem přináší do Eleanořina života nevídané změny...
Eleanor se má vážně skvěle je tedy spíš taková pohádka, ale výborně se čte, vtipné komentáře hlavní hrdinky mě několikrát rozesmály. A přitom vlastně kniha na docela těžké téma...
Jan Palach od režiséra Roberta Sedláčka, který mě zaujal opravdu hodně, a to i přesto, že na čsfd má pouhých 68%. S Hořícím keřem nechci srovnávat, protože tohle bylo o Janu Palachovi, a ne o tom, co se stalo poté... Skvěle zachycená atmosféra jara 1968, brigády v zahraničí, František Kriegl, pro mě prostě zajímavé...
"Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí…"
A po x-té filmová klasika mého dětství: klaun Belmondo bankovním lupičem, anebBezva finta.
Podvodník světového formátu Jean-Paul Belmondo v převleku za klauna přepadne banku, policie soptí vzteky a on získá pořádný balík peněz. Pak ale jeho společník vyvolá problémy...
Na čsfd zasloužených 82%. V ženské roli Kim Cattrall, kterou později všichni známe jako Samantu ze Sexu ve městě. No a Belmondo je prostě Belmondo:-) To jsou filmy mého mládí (Bezva finta je z roku 1985):-)
Během ledna jsem shlédla první řadu seriálu Geniální přítelkyně. Seriál dobrý, hodně podle knihy, prostředí a reálie skvělé, ale nesedí mi představitelky dospívajících hlavních hrdinek. Hlavně Lenu, která je stále hledící a mlčící... No jo no, to už je tak, když si člověk udělá z knížky představu... Ale těm, kdo tetralogii nečetli, určitě doporučuju...
Krom toho jsem rozkoukala druhou řadu Rapla a MOST! :-)
Divadlo se mi v lednu poštěstilo navštívit 3x: Divadlo Na zábradlí: Dánská občanská válka 2018-2024
Jak už jsem psala nahoře, v knižním podání hodně zvláštní dystopie o konci světa, jak ho známe. Skvělé části se střídají s odpudivými vsuvkami., není to pro slabé nátury... Oproti tomu - Divadlo Na zábradlí se touhle hrou inspirovalo a zasadilo do české reality. Taky je to trochu drsné, ale výrazně lepší, než kniha.
Divadlo v Celetné: Snímek 51
Skvělá inscenace o britské biolozce Rosalind Franklinové, která se v 50. letech velmi vyznamně podílela na popsání DNA. O ženě působící ve vědě, v té výlučně mužské oblasti, která zemřela v 37 letech na rakovinu z ozáření, dřív, než Nobelovu cenu získali (i za její objevy) Watson, Crick a Wilkins. Výborná Eva Elsnerová. (S překvapením jsem pri googleni zjistila, že James Watson je stale ještě naživu - je mu 90! - a pořád je to hajzl)
Činoherní klub: Ujetá ruka
Černá komedie Martina McDonagha, výborní Martin Finger, Marek Taclík i Ondřej Sokol v roli černocha. Ulítlé, ale pobaví. „Nikdy nechtějte prodávat někomu ruku, která mu nepatří. Odstartuje to mnoho problémů...“
Jen obrazem - Literární středa v liberecké krajské vědecké knihovně, tentokrát téma německá literatura.
No a do Archivu Národního divadla jsem Vás pozvala už tady.
Jáchym Topol patří k mým oblíbeným spisovatelům. Jeho knihu Sestra považuji za jednu z nejzásadnějších knih svého mládí, četla jsem ji několikrát a beru ji jako svého druhu generační román. Četla jsem samozřejmě i všechny Topolovy ostatní knihy, ale žádná z nich mě už tolik neuchvátila. Podařilo se to až té poslední, která vyšla v roce 2017 po dlouhých 8 letech pauzy. Mám ji doma už delší dobu, ale nějak pořad nebyla ta správná nálada. Tanečky, které se kolem knihy točily (známá kauza "citlivý člověk Vaclav Klaus st.") sice vzbudily zvědavost a navnadily, ale nakonec si kniha počkala až na začátek roku 2019.
O čem Citlivý člověk je? Jak už bývá u Topola zvykem, děj knihy je poměrně spletitý. V hlavních rolích táta, máma a dvě děti: malý kluk a miminko. Jsou to novodobí nomádi, cestují po Evropě, sem tam si zahrají na nějakém divadelním festivalu, občas něco šlohnou. Bohužel to ale vypadá, že tomuto způsobu života v soudobé Evropě odzvonilo. Na oblíbených místech pro táboření stojí improvizované tábory migrantů a na Východoevropany už na rozdíl od devadesátých let minulého století není nikdo zvědavý.
Máma má zdravotní problémy a péčí by potřebovaly i obě děti (nemluvící kluk i velmi zvláštní kojenec), a tak táta rozhodne, že se po letech vrátí do rodného kraje. Podaří se, byť s malou, ale dramatickou zastávkou na území okupované Ukrajiny, kam se dostanou s pomocí náhle se zjevivšího tátova staršího bratra Ivana (pěkná příhoda s Gérardem D.) Po útěku z novoruského Ajvaristánu je další zastávkou Posázaví. Jenže ani to Česko už není, co bývalo. Lidé zestárli, okorali, zcyničtěli, rodina (teď už jen táta s dětmi) se navíc zaplétá do panoptika bizarních postav životních ztroskotanců. Banda chlápků z vrakoviště, která se živí vymáháním pohledávek, motorkářské policejní komando, ženy z bordelu, který vede tátova ségra Monča, lidi umírající ve skalních obydlích na pančovaný alkohol... Na tátu se lepí smůla, on sám tomu dost napomáhá svým chováním a svými nápady, takže se neustále zaplétá do podivných situací, kolem se dějí nadpřirozené anebo naopak maximálně přízemní věci, je to takový existencionální kolotoč, ze kterého by táta opravdu rád vystoupil...
Musím říct, ze tahle kniha mě opravdu do sebe vtáhla. Topolova úžasná čeština, absence gramatických pravidel, absurdní situace, bláznivé nápady, humor, ale taky smrt, deprese, znepokojení, obavy z budoucího, ze stáří, prostě velká jízda. Chápu, ze to není čtení pro každého, ale mě to nesmírně zlepšilo náladu a obnovilo víru v českou prózu - ano, Topol se nikdy nebude číst (a hlavně prodávat) jako Patrik Hartl nebo Radka Třeštíková, ale je skvělé, že tu někdo takový pořád je a píše. A je mi úplně jedno, co si o něm myslí Klausovic rodina (on měl Václav st. s těmi falešnými a prázdnými Topoly ostatně vždycky problém:-).
Nakonec jsem si Citlivého člověka dala nadvakrát: v průběhu čtení jsem totiž zjistila, že pro Český rozhlas stanici Vltava knihu načetl Petr Čtvrtníček. Obstarala jsem si a rozhodně nelitovala. Čtvrtníček se na tyhle týpky, kteří Topolovu knihu zabydleli, hodí úplně skvěle. Jeho civilní projev, uvěřitelnost, obecná čeština, humor, no myslím, ze jsem to neposlouchala naposledy. Palec nahoru pro interpreta i režiséra rozhlasové nahrávky Petra Mančala.
zdroj Vltava
Pokud Jáchyma Topola znáte a máte ho rádi, pak je doporučování Citlivého člověka zcela zbytečné, určitě jste ho už četli. Pokud si nejste jisti, ale chtěli byste ho zkusit, doporučuji audioverzi v podání Petra Čtvrtníčka, která pro první seznámení znamená určitě menší šok než psané slovo. Já každopádně dávám nekritických 100% oběma verzím.
