V synagoze na Palmovce dnes končí výstava Moniky Hnikové: Unetanneh Tokef, a já ji na poslední chvíli stihla. Zajímavý prostor a nápaditá intervence, která sem úplně organicky zapadla. Ty obrazy jsou ale malované vyjetým olejem! Dost to na mě zapůsobilo...
MONIKA HNIKOVÁ (1992) ve svých pracích propojuje poetičnost přírodního prostředí s technicistní realitou spalovacích motorů. Maluje vyjetým olejem obrazy ze své povahy proměnné a vytváří objekty reflektující mechanismus stroje. Procesuálni malbu tvarů asociujících oblaka v instalacích kombinuje se sádrovými reliéfy, záznamovými matricemi fyzikálné-chemických dějů. Skvrna z vyjetého oleje, kde pigmentem je uhel, svobodně putuje po plátně či prostupuje sádrovou hmotou, překvapuje škálou barevných nuancí. Monika Hníková prošla během studia na pražské Akademii výtvarných umění (2016-2022) atelierem sochařským i malířským a její diplomová práce svědčí o samozřejmé syntéze obou médií. Připravila už několik samostatných výstav, kdy specifikum malby vyjetým olejem vždy invenčně proměnila; ilustrativnim příkladem je environmentálni projekt Urban Harvest uskutečněný v roce 2022 v Novém Dillí, kde pohyblivé obrazy-objekty odkazovaly k tématu pěstování zeleniny na břehu silně znečištěné řeky Yamuny, nebo výstava Dyáda realizovaná ve studiu Prám v roce 2024, kdy jednu ze stěn tvořila obrazová mozaika abstraktnich krajin, Její instalace vždy charakterizuje citlivost vůči architektonickému či sociálnímu rozměru prostoru.
Právě atmosféra místa daná světlem, historií stavby i prostředím jej obklopujícím je výchozí esence, kterou Monika Hníková výtvarně akcentuje v libeňské synagaze. Využívá možnost instalovat obrazové formy v různých výškových patrech architektury, zvýraznit téma záznamu a proměnlivosti plynutí času, příležitosti pohledu z jiné perspektivy. Instalaci pojímá jako organickou součást synagogy, tvořící s architekturou jeden celek. Vytváří prostor pro metaforické vyjádření vzájemnosti lidského života a přírodních procesů: "človek jako stín, který pomíjí, jako mrak, který se rozplyne, jako tráva, která vadne, jako květ, který se rozpadá" (z modlitby Unetanneh Tokef). Zdánlivě přesné obrysy výsledné instalace v sobě ve skutečnosti nesou i jiná řešení, dlouhá zvažování odlišných možností. Jsou dočasným tvarom, jež vykrystalizoval ze setkání procesů různého druhu. Přemýšlení o tvůrčím vstupu do forem přesně definovaných původním účelem, o interakci víry a přímého prožitku, o každodennosti, odevzdanosti bytí.
"Mezi hlínou a mraky" (Monika Hníková).
Žádné komentáře:
Okomentovat