úterý 27. dubna 2021

Michal Viewegh: Báječná léta pod psa

Nevím proč, ale málokdy se k již přečteným knihám vracím. Ty, které jsem četla opravdu víckrát, se u mne dají spočítat na prstech na rukou. Ale čas od času něco takového podniknu, a pak si říkám, proč to nedělám častěji? Takhle jsem se tenhle týden vrátila po skoro třiceti letech k Báječným létům pod psa od Michala Viewegha.


 
Michal Viewegh je pro mě autorem dvou knih - právě Báječných let pod psa a Účastníků zájezdu. Jsou to knihy, které skvěle vystihují svou dobu (Báječná léta normalizaci a Účastníci zájezdu devadesátky), no a co si budeme povídat, je to u mne samozřejmě i generační záležitost. Ty knihy byly v době svého vydání velmi aktuální, což tenkrát nebylo vůbec obvyklé, zažila jsem jejich úspěch u kritiky i čtenářů, byly to prostě knížky mého mládí a rané dospělosti.  

Od Michala Viewegha jsem samozřejmě posléze četla i další jeho díla, pobavily více či méně, ale už to nikdy nebylo ono, nadhled a ironie z prvních knih se postupně vytrácely, skončila jsem pak tuším Biomanželkou. Autorova tvorba posledních let mě míjí,  ublížená verze kdysi populárního spisovatele, která se objevila po jeho prasklé aortě v roce 2012 a následném rozvodu, mi přijde úplně děsivá (občas na mě vykoukně v nějakém tom šovinistickém fejetonu nebo sebelítostném facebookovém statusu a to mi úplně stačí).


  

 
Ale zpět k Báječným letům pod psa. Pokud jste tuhle knihu nikdy nečetli (což by bylo vlastně s podivem, dostala se dokonce i do seznamu literatury k maturitě), příp. neviděli ani stejnojmenný a velmi úspěšný film od režiséra Petra Nikolaeva, tak se jedná o lehce autobiografickou humornou prózu o osudech jedné širší rodiny. Děj se odehrává v období od začátku šedesátých let minulého století přes normalizaci až do perestrojky let osmdesátých. Průvodcem je předčasně vyspělý a literárně nadaný  Kvido, syn dvou nesourodých rodičů: ona z dobré pražské právnické rodiny s kamarády z uměleckých kruhů, on ekonom inženýr se zázemím takřka proletářským. Rodina se po sovětské okupaci přesouvá na venkov do městečka Sázava. 

20. září 1968
Stěhujeme se do jakési Sázavy! Nikdo mi nedokázal srozumitelně říci proč. Řekli mi jenom, že jsem zmeškal začátek školního roku a že budu v Sázavě chodit ještě jeden rok do školky. Samé Jobovy zvěsti! Nikdo navíc přesně neví, kde ta Sázava je. Na mapě ČSSR jsme to nenašli. Otec řekl, že přinese zítra větší. Pořád si zpívá Kaťuši. Matka mlčí.

21. září 1968
Není to ani na té větší. Otec řekl, že přinese jednu ještě větší. Matka se hystericky smála a navrhovala mu, ať si půjčí od vojáků. Pokud ještě vůbec nějakou mají, dodala. Zeptal jsem se otce, proč mám jediným trhnutím zpřetrhat všechna citová pouta, která jsem si vůči Praze vytvořil. Protože jsem nechtěl čekat, až mě vyhodí z práce, řekl otec. Chtěl prý odejít sám. Jestli prý miluji Bruncvíka, umožní mi ho o víkendech navštěvovat. Připadalo mi, že se mi vysmívá.

22. listopadu 1968
Školka doslova přetéká problémy: dopoledne svítilo slunce, takže nás vyhnali na zahradu jako nějaká telata. Učitelka Konečná mě pak nutila, abych si šel hrát do některého z těch příšerných plechových domečků. Zeptal jsem se jí, na co bych si tam měl podle jejího názoru hrát. Řekla mi, že bych tam jako mohl přijímat návštěvy. Odpověděl jsem jí, že ten absurdní rituál, jakým je v této zemi přijímání návštěv, je kapitola sama pro sebe – tím spíše pak v tom tzv. domečku, který člověku spíše připomíná těsné vlakové kupé, pokud ne rovnou vyhořelou maketu na tankové střelnici, a že bych si daleko raději – samozřejmě pokud s tím bude souhlasit – na některé nepříliš vzdálené lavičce dočetl toho Heinricha Bölla. Řekla, že samozřejmě ne, protože prý nemáme nějakého Bölla, ale komunikační hry. Nato jsem se jí zeptal, zda chce mou osobnost skutečně rozvíjet – tak, jak to má v popisu své práce – nebo spíše potlačit. Řekla mi, že jediné, co momentálně chce, je dožít se v klidu penze. Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče, a tak jsem šel poslušně komunikovat s Jaruškou Mackovou, abych udělal učitelce radost. 

Otec jako nespolehlivý kádr přežívá v referentské pozici, postupně ale přistupuje na kompromisy (VUML, pes, proletářskou poezii recitující syn, fotbal), získává pro rodinu bydlení, jeho kariéra se pomalu rozjíždí a sebevědomí zvyšuje. Sledujeme Kvidovo dětství a dospívání, narození bratra Paca,  život  Kvídových prarodičů i rodinných známých. Na všech se podepisuje normalizace, každodenní šeď bytí v reálném socialismu. 

Obě učitelky na sebe pohlédly.
„Nechtěl bys s většími dětmi recitovat pěkné básničky?“ zeptala se soudružka učitelka Šperková Kvida.
"Po pravdě řečeno, nevím,“ řekl Kvido. „Je to koneckonců jen reprodukční umění. Asi bych raději zkusil napsat něco vlastního.“
„Psát bys mohl i tak, po vystoupeních,“ řekla soudružka Šperková překvapeně. Leccos už o Kvidovi slyšela, ale bezprostřední setkání s ním – to bylo přece jen něco jiného.
„Nevím,“ řekl Kvido. „Nechám si to ještě projít hlavou.“
„No,“ řekla učitelka Šperková trochu upjatě, „dobře.“
Její kolegyně na ni však spiklenecky zamrkala.
„Mohli byste recitovat společně s Jaruškou,“ navrhla Kvidovi. „Jaruška taky hezky čte.“
Kvidův zájem o recitaci – jak učitelka správně předpokládala – o poznání stoupl.


„Zito?“ řekla.
„Ano?“
„Teď by to už nešlo?“
Paní primářka se velmi zhluboka nadechla a malinko nadzdvihla obočí, takže se jí nad kořenem nosu objevila trpká vráska. Její úsměv posmutněl.
„V únoru?“ řekla jakoby nevěřícně. „V únoru roku sedmdesát jedna?“
„Přihlásila bych se formálně v Nuslích k pobytu,“ řekla Kvidova matka.
„O to přece nejde,“ řekla Zita. „Je pozdě, dítě moje.“
„Pozdě?“ nechápala Kvidova matka.
Primářka se k ní naklonila a prstem jí odhrnula vlasy z čela. Potom vzala její bradu do dlaní a popleskala ji po tvářích. Kvidova matka si všimla, že se jí vlhce lesknou oči.
„V únoru už budu dělat uvaděčku někde v Realistickém,“ řekla. „Víš?“
„Mýlila se,“ řekl Kvido. „Dělala šatnářku v kině Jalta.“


Kniha pokračuje otcovým kariérním pádem po roce 1977, ve kterém hraje roli jedna téměř nevinná návštěva starého rodinného přítele, nyní disidenta Pavla Kohouta. Otec se začne utápět v depresích, což poznamená chod celé rodiny. Kvido se jako spousta mladých lidí té doby brzo žení a stává se otcem, ani jeho život ke světlým zítřkům zrovna nesměřuje..

Jak v jednom rozhovoru říká sám autor, Báječná léta pod psa jsou "...jakýmsi převážně veselým ohlédnutím za převážně neveselou dobou, jakýsi ironický obraz naší nedávné historie...".

Báječná léta pod psa jsou psána velmi lehce, humorně, s nadsázku a ironií, a to bylo spolu s přesným vystižením poměrně depresivní dobové atmosféry hlavním důvodem, proč kniha po svém vydání tak zabodovala. Knihu se dočkala řady vydání a zahraničních překladů a o pár let později i výše zmiňovaného úspěšného filmu. Kdo by nechtěl na tu náročnou dobu vzpomínat s laskavým humorem? Tohle je nám přece vlastní, viz třeba obliba komedií Svěráka a Smoljaka. Musím přiznat, že na mě to funguje i po těch letech. Nepamatovala jsem si už moc děj, ale některé fragmenty a typické drobné příhody se mi vybavily snad do poslední čárky.  Je to humor, který mě bavil tenkrát a vlastně mě baví i dnes. 

Nevím, jak se na tuhle knihu dívá současná mladá generace, která třeba tuhle knihu musela číst jako povinnou četbu, ale  pro mě Báječná léta pod psa neztratila ani po letech své kouzlo a humor. 



Hodnocení: 100%

 
Michal Viewegh: Báječná léta pod psa
  • Nakladatel: Ikar
  • EAN: 9788024936802
  • ISBN: 978-80-249-3680-2
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 264 stran, česky
  • Rozměry: 15 × 18,5 cm
  • Rok vydání: 2018 (9. vydání)

úterý 20. dubna 2021

Alena Mornštajnová: Listopád

Třicet let jiné historie

Populární autorka Alena Mornštajnová vydává po bestsellerech Hana a Tiché roky další knihu. Ta nás tentokrát zavede do alternativní minulosti, do doby, která se nestala (ale stát se mohla).




Listopád má dvě hrdinky, první z nich je Maja. Chtěla studovat medicínu, ale kvůli špatnému kádrovému profilu mohla jít jen na střední zdrávku. Stejně jako většina ostatních bere Maja to, co je: manžela, dvě děti, byt na sídlišti. V roce 1989 to ale začíná vypadat nadějně. Padá berlínská zeď, v Polsku přebírá moc Solidarita, v Československu je krvavě potlačena studentská demonstrace, což vhání lidi do ulic. Na náměstí je i Maja s manželem Joskou, i oni touží po svobodě, po lepším životě pro děti. O pár dní později, 27.11.1989, ale padá klec. Moc přebírá armáda za podpory Lidových milicí, podobně to dopadá i v dalších státech Varšavské smlouvy. A není to žádná selanka, všichni odpůrci režimu, kteří nějak projevili svůj názor, končí za mřížemi, nebo i hůř. I pro Maju a jejího muže si přijdou, Maja si za svou podvratnou činnost má odpykat dlouholeté vězení, po Joskovi se slehne zem. Maju drží nad vodou jen dopisy od rodičů a touha setkat se znovu s dětmi.

Druhou hrdinkou je Magdalena, zvaná Magda, která od svých 4 let vyrůstá ve speciálním výchovném zařízení pro děti odebrané nespolehlivým rodičům. Tyto děti se mají stát oporami režimu, novými a spolehlivými kádry. Podle toho vypadá i jejich výchova, každý každého sleduje, vše se řídí podrobnými pravidly a ideologií, všichni musejí poslouchat. Kdo není schopen se přizpůsobit, je poslán do běžného děcáku nebo pasťáku. Žít v domově je privilegium, to Magda chápe, i když čas od času jejími jistotami něco otřese. Co mají Maja a Magda společného? Setkají se někdy? A co to přinese?

Listopád je vlastně hodně drsná kniha. Alena Mornštajnová nás vrací do doby, kdy je země obehnaná ostnatým drátem a veškerý život je kontrolován armádou. Občas se v televizi objeví zmínka o něčem ze světových dějin (útok na Dvojčata), jinak se ale v socialistickém Československu žije v podivném bezčasí s velmi špatnými vztahy mezi lidmi. Prověřené seriály, omezená produkce všeho, benzín na příděl, internet a mobilní telefony jen pro ty nejprověřenější soudruhy. Pokud jste tak jako já z generace, která socialismus ještě zažila, budete tuto knihu číst s mrazením v zádech. Protože to, o čem se v knize píše, jsme v nějaké podobě prožívali a vlastně si umíme pořád představit, že to tak tenkrát klidně dopadnout mohlo. Pro mladší generaci bude tenhle příběh spíš cosi jako dystopie ve stylu Margaret Atwoodové. Jsem docela zvědavá, jak knihu, která ukazuje, jak to v Československu za socialismu chodilo, generace narozená ve svobodě přijme.

Aleně Mornštajnové každopádně patří velký dík za to, že tehdejší dobu dokázala tak pregnantně připomenout a na malých osudech ukázat, že mohlo (a vlastně pořád může) být daleko, daleko hůř.




Tuto recenzi najdete také na blogu knihkupectví Luxor, kterému tímto děkuji za možnost přečíst si knihu s předstihem.

Hodnocení: 100%


Alena Mornštajnová: Listopád
  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788027505937
  • ISBN: 978-80-275-0593-7
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 303 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2021 (1. vydání)

sobota 10. dubna 2021

Oyinkan Braithwaiteová: Má sestra je sériový vrah (audiokniha)

Jestlipak jste už někdy četli knihu od nigerijské autorky? Anebo vůbec od nějaké africké autorky? Já vlastně asi ne, i když překvapivě před lety jsem se k jedné nigerijské knize dostala. Takže když jsem prostřednictvím nejmenovaného knižního podcastu narazila na knihu s provokativním názvem "Má sestra je sériový vrah", kterou napsala nigerijská spisovatelka Oyinkan Braithwaiteová, neváhala jsem. Konečně nějaká exotika!



Má sestra je sériový vrah je něco mezi tragikomedií, detektivkou a psychologickým románem. Hlavní hrdinkou je Korede, zdravotní sestra z dobré rodiny, která miluje čistotu a pořádek a je doslova andělem strážným pro svou mladší sestru Ayoolu. Ayoola je na rozdíl od své sestry lehkomyslná a neskutečně krásná a přitažlivá. Dokáže si kolem prstu omotat každého muže. Jenže po nějaké době ji to přestane bavit, ovšem než se s někým rozejít, je pro ni snazší dotyčného zabít. A pak nastoupí Korede se svými čistícími prostředky... Stalo se to už třikrát. Ayoola na všechno díky své povaze okamžitě zapomene, ovšem Korede má tu krev pořád před očima. Potřebuje se někomu svěřit, ale komu byste tak asi přiznali, že je vaše sestra zabiják? Leda snad beznadějnému pacientovi v kómatu, který u nich na oddělení leží... Situace se ale zkomplikuje poté, co se Ayoole začne dvořit Tade, doktor z nemocnice, do kterého se Korede zakoukala. Dopustí Korede, aby se Tade stal další Ayoolinou obětí? Komu dá přednost - sestře nebo milovanému muži? A jakou v tom všem hraje roli neutěšené dětství, které obě ženy prožily s despotickým otcem?

 


Tuhle knihu jsem poslouchala ve formě audioknihy a dost jsem si to užila. Herečka Zuzana Kajnarová je v roli vypravěčky skvělá. Krátké kapitoly mají v jejím podání spád, navíc je kniha poměrně krátká, takže to pěkně odsýpá. Těšila jsem se na prostředí Lagosu, ale překvapilo mě, že by se kniha mohla odehrát prakticky kdekoliv (tedy samozřejmě optimálně někde, kde nejsou kriminalistické metody  příliš na výši). Exotiku v téhle knize zajišťuje hlavně jídlo a oblečení (občas jsem si ta cizokrajná slova googlila a se zájmem prohlížela výsledek), jinak tu všichni používají stejně jako všude jinde Instagram a Snapchat, jezdí Uberem a koukají na seriály.

Moje sestra je sériový vrah asi není kniha, která by zanechala nějaké extra hluboké stopy, pokud se na ni ale naladíte, vcelku vás pobaví.


 
 

Něco málo o autorce: Oyinkan Braithwaiteová (nar. 1988) je nigerijsko-britská spisovatelka, která prožila mládí ve Velké Británii.  Vystudovala práva na Kingstonské univerzitě v Londýně, pracovala v nakladatelství Kachifo v Nigérii a nyní je spisovatelkou a editorkou na volné noze. V roce 2014 se dostala mezi deset nejlepších umělců mluveného slova na Eko Poetry Slamu a v roce 2016 byla v užším výběru na cenu Commonwealth Short Story Prize. V roce 2019 byla v širším výběru pro Bookerovu cenu, v roce 2020 získala titul kniha roku v kategorii Krimi a thriller v rámci British Book Awards. Žije v Lagosu. Má sestra je sériový vrah (2018) je její první román. Stal se bestsellerem magazínů Time a Evening Standard a mezi nejlepší knihy jej zařadily mimo jiné magazíny jako Vogue, Elle či BuzzFeed.



Hodnocení: 70%

Oyinkan Braithwaiteová: Má sestra je sériový vrah 
  • Nakladatel: Host 
  • EAN: 9788075779823
  • ISBN: 978-80-7577-982-3
  • Originál: My Sister, The Serial Killer
  • Překlad: Štádler, Petr
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 216 stran, česky
  • Rozměry: 13,3 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Oyinkan Braithwaiteová: Má sestra je sériový vrah (audiokniha)
  • Interpret: Zuzana Kajnarová
  • Délka: 4:47 h
  • Formát: MP3 ke stažení (263 MB)
  • Jazyk: Česky
  • Vydavatel: OneHotBook (2019)