sobota 28. prosince 2013

Peter Handke: Úzkost brankáře při penaltě

Jeden z mnoha vánočních přírůstků do naší knihovny a první přečtená kniha od Ježíška. Vyvolala u mne zásadní otázku - mají v Rakousku nějaké normální spisovatele???


Peter Handke je rakouský spisovatel, dramatik a překladatel. Narodil se v roce 1942 a svůj první román Sršni vydal v roce 1966. Napsal poměrně velké množství románů a novel - seznam najdete na wikipedii. Jak se píše na přebalu knihy, je to enfant terrible evropské avantgardy, několikrát byl nominován na Nobelovu cenu, ktero pro své "nesprávné" politické postoje nejspíš nikdy nezíská.
V Česku vyšlo Peteru Handkemu několik knih (viz kosmas.cz), známá je jeho divadelní hra Spílání publiku, kterou v Divadle Komedie v roce 2010 režíroval Dušan Pařízek - ohlasy na ní byly velmi rozporuplné - buď adorace, nebo odsouzení. Mně osobně zaujalo, že Handke spolupracoval s německým režisérem Wimem Wendersem a je dokonce autorem některých částí scénáře filmu Nebe nad Berlínem (budu si to muset zase někdy pustit, svého času jsem byla tímhle filmem unešená).

Mnohem míň jsem ale byla unešená novelou Úzkost brankáře při penaltě. Vyšla v roce 1970 a za první rok se jí prodalo 75 tisíc výtisků.

Hlavní hrdinou je Bloch, zřejmě bývalý známý brankář - o fotbale se v knize několikrát mluví, je zjevné, že Bloch této hře rozumí. Zdá se, že před tím, než byl známým brankářem, pracoval na stavbě - tam s ním ale nikdo nepočítá - alespoň Bloch to tak chápe, nakonec dokonce dostane i papíry, které vyhazov potvrzují. Bloch bydlí v hotelu, poflakuje se po městě, chodí do kina, pije pivo a jí uzeniny, občas někomu volá (bývalé manželce), s někým se seznámí. I s pokladní z kina, pro kterou tahle náhodná známost končí tragicky. Bloch posléze vyrazí na jih do malého pohraničního městečka za nějakou svou známou. I tady bydlí v hotelu, sleduje cvrkot, ztratil se tu zrovna zdravotně handicapovaný školák, četníci po něm pátrají. Že to zní vcelku epicky a srozumitelně? Jenže takhle ta kniha psána není. Styl je sice formálně jednoduchý, ale srozumitelnost (alespoň pro mne) vázne. Každá věta sama o sobě smysl dává, vlastně je velmi pregnantní, ale návaznost mezi nimi je často zvláštní. Bloch má problém s porozuměním slovům, svět kolem se mu rozpadá a čtenář váhá, zda by se ke čtení lépe hodil alkohol, nebo prášek na bolení hlavy. Některé motivy se neustále opakují, opakuje se i Bloch, který se snaží porozumět a interpertovat sdělení ostatních lidí, ale stejně je nechápe, nebo chápe jinak.

Zkuste si přečíst první kapitolu: http://art.ihned.cz/c1-60436280-peter-handke-uzkost-brankare-pri-penalte - a ta patří ještě k těm srozumitelnějším.

Chvílemi mi to připomínalo Kafkův Zámek, pak bizarnosti Elfrede Jelinek, event. nesrozumitelnost textů Thomase Bernarda. Mají v Rakousku nějakého normálního spisovatele? Nějaký normální rakouský román ze současnosti by nebyl? Novela má pouhých 118 stran a přesto mi dala dost zabrat. Vlastně každý odstavec se vzpíral uchopení... A vědomí, že mi Ježíšek přinesl ještě jednu knihu od téhož autora, mi nepřidalo... Asi jsem to fakt nepochopila...

Protože - jak se píše v oficiální anotaci: Mezi vnitřním životem Josefa Blocha a vnějším světem, který pozoruje, se otevírá propast, kterou jazyk, jak se zdá, nedokáže překlenout. Co znamenají slova, co předměty, co činy? Záleží na vraždě? Celek se rozpadá, zůstávají detaily. Co s nimi? Zneklidněný čtenář nepřestává bloudit. Přesto je třeba volit - situace brankáře při penaltě je metaforou člověka vystaveného volbě a symbolizuje zároveň i jeho životní šance.


Anebo jinak - jasně, že chápu, že právě způsob psaní a práce s textem je to, co je na Handkeho novele výjimečné. Na druhou stranu, chci já něco takového číst? Možná ve vězení nebo na Transsibiřské magistrále se dá podobná kniha ocenit. Já si dám momentálně asi raději pauzu...

Hodnocení: 1/5
Peter Handke: Úzkost brankáře při penaltě

Nakladatel: RUBATO
Originál: Die Angst des Tormanns beim Efmetger
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

sobota 21. prosince 2013

Barbora Šťastná: Šťastná kniha

Souznění, tak by se dal popsat můj nejsilnější pocit z téhle knihy:-) Stejný věk, podobné starosti i radosti. 

Asi před dvěma měsíci jsem narazila na http://stastnyblog.cz/ - a byla jsem z něj nadšená. Autorka je vtipná a zábavná a to, o čem píše, je mi víc než blízké. Úvahy či krátké fejetony o rodině, práci, přátelích, o plánech, proplouvání životem. Spolu s blogem jsem zaregistrovala i čerstvou knihu, která je tím nejlepším z blogu. Neodolala jsem a dobře udělala...

Oficiální anotace: 
Taky vás někdy napadlo, že byste chtěli změnit svůj život? Odjet meditovat do Indie? Chovat bio ovce na Šumavě? Zachraňovat děti v Africe? Pracovat v baru na středomořské pláži? Taky mě to napadlo, ale, upřímně řečeno... nechtělo se mi. Místo toho jsem vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom si nechat svůj život takový, jaký je: s manželem a dvěma dětmi, s bytem na hypotéku a normální pracovní dobou. A zjistila jsem, že štěstí si nechci schovávat na Vánoce, na dovolenou nebo na někdy jindy.

Už jen ty názvy kapitol ve mně rezonují:

Byla bych o moc šťastnější, kdybych nebyla bordelářka - to si říkám každou chvíli, kdy nutně potřebuju najít nějaké doklady, cestovní pas, nebo jako naposledy, když jsem dva dny hledala kostým Mikuláše… Sehnat paní z matriky mimo úřední den, aby na počkání vyrobila duplikát rodného listu k zápisu, to dá vážně dost práce. Zvlášť když ten originál pak najdu o dva dny později…

Spánek je tím, čím dřív býval sex - Každý večer si říkám - dneska určitě půjdu spát už v deset. Jenže ještě se potřebuju podívat na tohle, dodělat tamto, zapsat si tohle… Večer mi to myslí nejlíp, udělám nejvíc práce. A pak je tu najednou půlnoc. Můj syn Bartoloměj se ovšem obvykle budí mezi 5:30 a 6:00….

Možná bych to neměla říkat, ale díky alkoholu jsem šťastnější. Skoro pokaždé. -  Není nutné komentovat. U mne funguje:-)

Nejjistější způsob jak něco nestihnout, je mít na to spoustu času. - Příští rok nechám ty kalendáře k vánocům udělat už v říjnu. Fotky můžu přece vybírat průběžně - to si říkám každý rok. A jak to dopadne? Dva týdny před vánoci se k tomu konečně dostanu, věnuju tomu dvě noci a pak trnu, jestli to v laboratoři stihnout včas vyrobit. A to je jen jeden z příkladů...

Prostě a jednoduše - Šťastnou knihu jsem si víc než užila. A blog mám v záložkách a pravidelně nakukuju - doporučuju totéž, je plný drobných rad, jak si užívat života tady a teď.

Ještě jedna anotace, tentokrát přímo od autorky:

Moje drobné experimenty se štěstím se odehrávají na půdorysu mých obyčejných dnů. Zkusila jsem například:
  • vyházet staré oblečení
  • usmívat se v pondělí ráno
  • znovu si přečíst Ronju, dceru loupežníka
  • pít víno
  • namalovat si pusu červenou rtěnkou
  • zavařovat povidla
  • plakat v kině
  • pít víno (ano, je to tu dvakrát a není to překlep)
  • prožít čtrnáct dní bez peněz
  • ochutnat chobotnici
  • zmoknout
  • odškrtnout si splněný úkol ze seznamu
  • mluvit s neznámými lidmi
  • nenadávat na sněhovou kalamitu
  • věřit komplimentům
  • dívat se cizím lidem do rozsvícených oken
  • představovat si, že jsem Angelina Jolie
  • jít běhat, i když se mi nechce
  • jít na country koncert, i když country vůbec neposlouchám
  • uvařit kohouta na víně (a pít u toho víno)
A o tomhle všem je Šťastná kniha.
Hodnocení 5/5

Barbora Šťastná: Šťastná kniha

Nakladatel: Motto
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

středa 18. prosince 2013

Timur Vermes: Už je tady zas

Adolf Hitler? V Berlíně? V roce 2011?! Nikdy by mě nenapadlo knihu s tímto námětem číst. Ale jedna moje kamarádka si právě tuto knihu přeje k vánocům, tak jsem zakoupila, nahlédla a už neodložila. Bavila jsem se královsky od začátku až do konce.  A asi nejen já - jen v Německu se románu prodalo už přes milion výtisků. 


Jednoho časného odpoledne roku 2011 se na nevyužívaném pozemku uprostřed Berlína probudí Adolf Hitler. Má na sobě uniformu nasáklou nějakým palivem ("... snad se mi Eva pokoušela uniformu vyčistit, použila ovšem přehnané množství technického benzínu, člověk by řekl, že na mě vylila rovnou celý kanistr...") a vůbec se nemůže upamatovat, co dělal minulý večer, v dubnu 1945.  Ujme se ho prodavač novinového stánku, který je Hitlerem zaujat - myslí si, že jde o imitátora, komika na volné noze, který to s tím předváděním führera dovádí trochu ad absurdum. 
Nechá ho u sebe pár dní bydlet a jeho nový podnájemník s pomocí tisku pomalu začíná chápat realitu. Z některých věcí je nadšen: "První hodiny u stánku patřily prostým dělníků a penzistům. Moc toho nenamluvili, kupovali kuřivo, ranní noviny, především list jménem Bild byl velice oblíbený, zejména u starších osob, předpokládal jsem, že je tomu tak proto, že vydavatel upřednostňoval neslýchaně velké písmo, aby i lidé se slabým zrakem nepřišli o informace. V duchu jsem byl nucený připustit, že je to vynikající nápad, něco takového nenapadlo dokonce ani horlivého Goebbelse.", jiné - např. televize plná kuchařských show, či ženy venčící psy a sbírající po nich jejich exkrementy, ho matou. Střet s realitou samozřejmě přináší mnohé další komické situace, které Hitler poměrně vtipně komentuje.
Tím to ale nekončí. Trafikant ho představí lidem od televize a Hitler dostane příležitost vystoupit v jakémsi laciném xenofobním pořadu - a zhostí se toho na výbornou. Neříká sice  nic jiného, než říkal vždy, lidé ho ale berou jako výtečného imitátora a jeho řeči považují za legraci a parodii, případně za velmi trefný komentář aktuální reality. Hitler získává na popularitě, jeho video se objeví na youtube, počty lajků se počítají na statisíce, velmi rychle ovládne moderní technologie (vtipné scénky, kdy si vůdce vybírá telefonní zvonění a volí jméno pro svůj e-mail jsou jen začátkem) a i díky nim získává nové příznivce. A jeho hvězda opět stoupá vzhůru, protože ovládat masy, to mu přece vždycky šlo... A i když si všichni kolem myslí, že je to jen zábava, Hitlerovy cíle jsou pořád stejné - přece silné a čisté Německo. Nakonec se rozhodne i pro návrat do politiky - a z jeho volebního hesla ("Všechno nebylo jenom špatné") mrazí v zádech... 
Kniha je psána z pohledu hlavního hrdiny a je neskutečně čtivá a zábavná - a to i přesto, že"židovská otázka není legrační". Když jsem knížku otvírala, měla jsem trochu obavy - jak se tu bude podávat druhá světová válka atd. Pravda je, že  Hitler se často vrací v myšlenkách do minulosti, ale děje se tak hlavně proto, aby komentoval naši současnost a srovnával. Nu, nevycházíme z toho zrovna pěkně... Na Hitlerově novodobé raketové kariéře je velmi názorně předvedeno, jak by to také mohlo s námi skončit - ačkoliv si všichni říkáme, že některé věci se už nikdy nebudou opakovat, asi by stačil jeden schopný demagog... Na jednoduchá řešení přece vždycky slyšíme, je to tak lákavé... A to nejen v Německu... Vyhrocená situace ve společnosti se té předválečně navíc v lecčems podobá... No, nakonec abychom byli rádi, že v čele státu máme ty naše nýmandy... 
Vtipná a chytrá kniha, která Vás donutí zamyslet se - že bych jich pod ty stromečky rozdala víc?:-)

Hodnocení 5/5
Timur Vermes: Už je tady zas (v originále: Er ist wieder da)
Nakladatel: Argo
Překlad: Škultéty, Michaela
Rok vydání: 2013 (1. vydání)