Petra Klabouchová: Vona

Petra Klabouchová patří mezi nejpopulárnější současné české spisovatelky. Své náměty mimo jiné často čerpá v historii a také na milované Šumavě, odkud pochází. Obě témata se protínají i v její nejnovější knize s lakonickým názvem Vona. Ústřední příběh navíc vychází i z reálných historických skutečností – popisovaná událost se do dějin zapsala jako jedna z nejstrašnějších šumavských zim.

Vona, tak se v jejich rodině říká osobám ženského pohlaví. Těm, ke kterým se chovají jako ke služkám, které ponižují nadávkami a týrají fyzickým násilím. Tenhle postoj se dědí z otce na syna. Kdy to ale všechno začalo? 

Možná tenkrát, když se narodil první z nich, Anton. Byl slabý, znetvořený. Jeho silná máma ho ale vypiplala, navzdory odsudkům okolí. Pak ale přišla ta strašná zima roku 1853. V odlehlé šumavské osadě čekali jaro, místo toho ale dorazilo ohromné množství sněhu a potom rychlá obleva následovaná krutým mrazem. Z chalup se nedalo uniknout, došlo jídlo, dobytek pomřel hladem. V závěsu za řáděním přírody dorazila neznámá nákaza, černá smrt. Obyvatelé vesnice padali jeden po druhém, v šílenství a nezměrných bolestech. Když zima konečně ustoupila, našla záchranná výprava jen spoustu mrtvých těl a stíny těch, kteří přežili – byli to ale vlastně ještě vůbec lidé? 

Antonovi potomci mají ten dávný děs v sobě, ve svých genech. Přežívají za každou cenu, nesou si strach i potřebu ovládat, odnášejí to vždy jejich nejbližší. Každý z nich navíc střeží nějaké hrůzné tajemství, které se v knize postupně odhaluje. Dokáže něco tohle strašlivé rodové prokletí zastavit?

Vona patří ke knihám, od kterých se nemůžete odtrhnout, zároveň se ale děsíte každé další stránky. Autorka dokázala už ve svých předchozích dílech, že umí vybudovat trýznivou a děsuplnou atmosféru, stačí si připomenout třeba její úspěšný horor Ignis fatuus. Tady to ale dovedla do dokonalosti, až tak, že mám obavy se v létě na Šumavu vůbec vypravit. A to vůbec nemluvím o motivu nenávisti k ženám, to byla mimořádně silná káva. Vona je temný horor, prastarý archetypální příběh, který vás na několik nocí obere o spánek. 

Petra Klabouchová (*1980) je výrazná česká spisovatelka a novinářka, známá svým syrovým, temným stylem. Ve svých dílech často otevírá tabuizovaná historická témata. Mezi její nejúspěšnější romány patří mrazivé U severní zdi, již zmiňovaný mysteriózní Ignis Fatuus či nejnovější Duch Pankráce.

Psáno pro Magazín knihkupectví Luxor, kterému děkuji za recenzní výtisk.  

Hodnocení: 100%

Petra Klabouchová: Vona

• Nakladatelství: Host
• EAN: 9788027528592
• ISBN: 978-80-275-2859-2
• Doporučená cena: 449 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 304 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2026 (1. vydání)
• Jazyk: česky

Dagmar Benešová: Dětství není jen tak

Prožili jste své dětství v socialismu? Nebo vás zajímá, jaké bylo dětství vašich rodičů či prarodičů? Do 50. a 60. let minulého století vás vezme Dagmar Benešová ve své knize Dětství není jen tak.

Hlavní hrdinkou autobiografické knihy je holčička Tonička, vyrůstající v rodině, kterou bychom dnes označili jako „nefunkční“. Rodiče ji měli velmi mladí, což bylo tenkrát běžné, jako malou ji vychovávali prarodiče – otec byl na vojně a matka musela nastoupit krátce po porodu zpět do továrny. K rodičům se vrátila až po narození mladší sestry, o kterou se pak starala.

Rodiče jejich role nijak nenaplňovala, a i samotné manželství bylo problematické. Matka byla věčně nespokojená a zatrpklá, otec pil a běhal za ženskýma. Od dětí vyžadovali hlavně poslušnost, sami se chovali dost neurvale a bezohledně. Kromě nich však kniha představuje množství dalších postav – příbuzenstvo, sousedy, spolužáky, učitele. I oni mají své osudy, které dívka bezprostředně a trefně komentuje.

Obálka 1. vydání

Nejde o klasický román s uceleným dějem, jedna se spíš o mozaiku drobných epizod a vzpomínek. Nejvíc prostoru je věnováno rodinným vztahům, nechybí ani drobné příhody, trapasy, které plynou z dívčiny dětské naivity, důležitou roli hraje dobový kontext. Něco se smí říkat doma, ale ne ve škole, nespravedlivé jsou dopady kolektivizace a znárodnění, absurdní pak příhody z pionýra.

Kniha je psána civilně, občas s humorem či s ironií. Řada příhod vyznívá tragikomicky, ale celek působí spíše tíživě – zejména pokud si uvědomíme, jak náročné muselo být takové dětství pro citlivé dítě v tomto rodinném prostředí. Autorka nepíše ani náhodou humoristický román, spíš docela hořký dokument o dané době sledovaný dětskýma očima. Rozhodně si zaslouží vaši pozornost, v záplavě nostalgických retro příběhů vás tento drsný dětský pohled vrátí do reality. 

Dagmar Benešová (*1953) je česká matematička a pedagožka, věnuje se i malování. V roce 2006 získala ocenění Evropský učitel jazyků roku. Dětství není jen tak je její prozaický debut.

Psáno pro Magazín Knihkupec, kterému děkuji za recenzní výtisk.

Hodnocení: 85%

Dagmar Benešová: Dětství není jen tak

• Nakladatelství: Vyšehrad
• Edice: Tvář
• EAN: 9788026733669
• ISBN: 978-80-267-3366-9
• Doporučená cena: 399 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 256 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2026 
• Jazyk: česky

Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza

"Hej, ty tam

Típni toho Tita

Copak to jde?

Je to Titán!"

Zasněná próza ze slovinského Mariboru – taková je Mariborská hypnóza Dory Kaprálové. Tahle relativně útlá kniha stihla za krátkou dobu od svého vydání posbírat řadu ocenění (Magnesia Litera za prózu i za knihu roku nebo cenu Evropské unie za literaturu), a tak mě zajímalo, jestli si je opravdu zaslouží.

Knížku jsem si poslechla jako rozhlasové čtení na pokračování (Čtení s hvězdičkou) v Českém rozhlase. Všech osm dílů načetla sama autorka – a musím přiznat, že její interpretace je fakt osobitá.  A ano… i když jsem si na její projev musela chvíli zvykat, nakonec jsem byla: okouzlená.

Mariborská hypnóza rozhodně není klasický román. Spíš připomíná literární koláž, experimentální prózu složenou z drobných fragmentů, obrazů a myšlenek. Základní situace je přitom jednoduchá: mladá autorka přijíždí autobusem FlixBus do druhého největšího slovinského města na letní tvůrčí pobyt. Ubytuje se v levné ubytovně a začne Maribor pozorovat – zkoumá jeho ulice, historii, obyvatele i zvláštní genius loci. A to vše nejen z pohledu svého, ale i složenýma očima mouchy...

Z jejího pozorování postupně vystupují motivy, které se vracejí a drobně proměnují: mouchy ve všech podobách, hypnotizér a iluzionista Svengáli a jeho životní pouť jedním stoletím, ale také konkrétní historické postavy i epochy. Do textu vstupuje maršál Tito, který se Svengálim svádí boj o lásku drobné Elise, český architekt Czeike nebo spisovatel Drago Jančar. Krom toho se tu přítomnost neustále prolíná s minulostí – od světových válek přes jugoslávskou éru až po její rozpad. Kniha nás zavede k masovým poválečným hrobům v Tezně, na mariborské koupaliště, k řece Drávě nebo do muzea pro jednoho návštěvníka.

Spousta pasáží je pak podstatně méně uchopitelných, ale o to magičtějších: o bílé i černé magii, o síle hypnózy, o psaní jako takovém – a především o lásce. Láska je totiž v knize to nejdůležitější. 

„Na všechno už je pozdě, jen ne na lásku."

Text plyne pomalu, takřka snově. Jednotlivé obrazy se rozostřují a znovu zaostřují (i postavy vlastně pořád zoomují), vědomí se prolíná, postavy se míjejí i setkávají a čtenář jen udiveně naslouchá (resp. otáčí stránky). 

Ostatně – neoznačil právě Drago Jančar Maribor za zázračnou laboratoř světa?

Jak říká sama autorka: „Abychom se nezbláznili z nepříliš optimistických vyhlídek směřování světa, neměli bychom podceňovat drobné, banálně něžné situace, které vedou odnikud nikam. Protože v nich je naděje – že taky kromě jiného kráčíme odnikud nikam a můžeme cestou něco nacházet a zase ztrácet.“

Na Databázi knih má tohle dílo hodně rozporuplné hodnocení, asi to chápu, není to knížka pro každého. Je to zvláštní, až divné, ale já jsem si tuhle knihu užila jako v poslední době málokterou jinou. Pokud třeba rádi čtete Olgu Tokarczuk, Jáchyma Topola nebo Biancu Bellovou, možná se chytnete i vy.  A já se konečně podívám po dalších knihách, které Doře Kaprálové zatím vyšly. A pořídím si Mariborskou hypnózu v papírové podobě, ta rozhlasová podoba se totiž brzo propadne do nepřehratelného archivu...

Dora Kaprálová (nar. 1975)  je česká spisovatelka, publicistka a dokumentaristka, která dlouhodobě žije a tvoří v Berlíně. Jejím otcem byl básník Zeno Kaprál - mimochodem, jejich brněnský byt byl přeměněn v Rezidenci Café Kaprál, kde se konají kulturní akce a mohou tu dlouhodobě pobývat i literáti na svých tvůrčích pobytech - určitě se tam chci při návštěvě Brna někdy podívat.

Kaprálová se v současnosti se živí jako lektorka kreativních filmových i literárních workshopů pro Akademii umění v Berlíně, jako učitelka českého jazyka i jako příležitostná knihkupkyně v německé-anglickém knihkupectví Mouse and Bear. V roce 2014 vydala debutující prózu Zimní kniha o lásce dedikovanou Peteru Esterházymu a jeho novele Jedna žena. Následoval tekutý román Berlínský zápisník z roku 2016, nominovaný na Českou knihu. V roce 2019 vydala  knihu povídek Ostrovy a po ní roku 2022 knihu o mezních, často tragikomických životních situacích: Utrpení a jiné žánry.

(zdroj wiki)

Hodnocení: 100 %

Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza

• Nakladatel: Větrné mlýny
• EAN: 9788074435492
• ISBN: 978-80-7443-549-2
• Doporučená cena: 369 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 140 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2025 (1. vydání)
• Jazyk: česky

Můj tati O. (unikátní výstava v Litomyšli)

Letos slavíme sto let od narození Olbrama Zoubka. Mám jeho díla i díla jeho první manželky Evy Kmentové moc ráda. A tak jsem neváhala a nenechala jsem si ujít unikátní příležitost - navštívit v  Litomyšli na náměstí byt, ve kterém Olbram Zoubek žil se svou druhou rodinou. Dcera Eva tu vytvořila unikátní vzpomínkový prostor na svého tatínka a oním bytem, ve kterém strávila dětství a mládí, také sama návštěvníky provází. Je to moc milé, autentické a asi také pokaždé jiné - v naší skupině byla například paní, která s Olbramem Zoubkem jako mladá pracovala a dost si toho pamatovala. Každopádně jsem si ten výlet do Litomyšle opravdu hodně užila. 

Byt bude přístupný pravděpodovně jen do podzimu, tak si to nenechte ujít. Rezervační systém tady: https://muj-tati-o.reservio.com/events . 

Můj tati O.

Vzpomínka na mého tatínka Olbrama Zoubka ke 100. výročí jeho narození

Sochy, reliéfy a fotografie z doby, kdy tatínek spolu s dalšími umělci restauroval sedmnáct sezón sgrafita litomyšlského zámku (1974–1991). A dopisy mé mamince, jeho druhé ženě.

Rozkročení mezi dvěma domovy bylo jeho dobrovolným údělem. Vzdálenost a odloučení zkracovala korespondence. Letní měsíce a víkendy jsme trávili společně, zbytek času nahrazovalo nepřetržité putování dopisů mezi Prahou a Litomyšlí. Za téměř čtyři desetiletí jich napsal otec mé mamince přes čtyři tisíce.

Díky tomu dnes máme naprosto unikátní archivní materiál, který vypovídá nejen o jeho umělecké tvorbě a realizacích v architektuře, ale také o každodenním životě, provozu ateliéru, pražské rodině či shánění nedostupného materiálu. Dalším velkým tématem je jeho občanská angažovanost a s tím související odposlouchávání, zákazy výstav nebo výslechy ohledně posmrtné masky Jana Palacha.

Demokratizace společnosti si ve výtvarnické obci žádala plné nasazení. V době revoluce a těsně po ní přišla obrovská únava. A zájem o otce stoupal.

Litomyšl se stává nejen rodinným zázemím, ale i útočištěm před pražským rušným životem, vítanými i nevítanými návštěvami. Za zdmi tohoto domu se bydlí, pije večerní sklenička. Probírá se vše, co se do dopisů nevešlo. A bylo velké těšení – na tatínkův příjezd. Poměrně pravidelný režim vzájemných návštěv určoval rytmus mého dětství.

Zvu vás na komentované prohlídky do bytu, který je částečně vrácen do původní podoby a částečně je dočasným výstavním prostorem. Na díla mimo jiné inspirovaná rodinou, která jsou doprovázena fotografiemi z rodinného archivu a úryvky z dopisů.

Eva Zoubková, dcera Olbrama Zoubka

Štěpánka Fefferová: To ještě nevíš

@tady_je_stepancino je profil na instagramu, který sleduju primárně kvůli knížkám a knižním recenzím. Nemáme sice s autorkou úplně stejný literární vkus, ale rozhodně čte zajímavé knížky a dobře o nich píše.

Samozřejmě mi ale nemohlo uniknout, že se tato mladá žena potýkala a potýká s velmi náročnou životní situací, léčbou rakoviny prsu. A když na tohle téma vydala nedávno knihu, která shrnuje několikaleté období léčby, tak jsem usoudila, že o tomhle tématu nic nevím a pořídila jsem si ji. 

Je to náročné, ale i strhující čtení. Nemoc zasáhne nejen vás, ale celé vaše okolí. Partnera, rodinu, kamarádky a kamarády, spolupracovníky. Vše se točí kolem aktuálního zdravotního stavu, reakce těla na léčbu, stále je nutné se přizpůsobovat, rušit naplánované, potýkat se s finančními problémy i s nástrahami našeho na jednu stranu skvělého, na druhou stranu neorganizovaného a v mnoha ohledech podfinancovaného zdravotnictví. Mnohahodinová čekání na vyšetření, nevlídné prostředí (Bulovka!), nároční (hluční či jinak obtížní) spolupacienti, to člověku, kterému je fyzicky i psychicky zle, na náladě nepřidá. Velkým problémem je v českém prostředí komunikace s pacientem - sdělování diagnózy, informováni o průběhu léčby, o možných nežádoucích účincích. Jako by všichni čekali, že si to nemocný vyhledá sám na internetu. Jenže některé věci si asi nechcete přečíst na anonymním diskusním fóru, o praktických vychytávkách, které vám můžou usnadnit život a o kterych se v ordinaci nic nedozvíte, ani nemluvě. 

Kniha je napsána v zajímavé du formě. Na začátku mě to trochu překvapilo, ale pak jsem to dost ocenila. Celý průběh léčby je líčen velmi otevřeně a upřímně, nevyhýbá se konfliktům v rodině či práci, intimním potížím, otázkám kolem (ne)přijímání vlastního těla, vlastně by mě zajímalo, jak na knihu reagovali Štěpánčini blízcí. V některých kapitolách (radši nebudu konkrétní) jsem se viděla i já... Je to kniha o křehkosti, o síle, o bezmoci. Je to syrové i depresivní, ale Štěpánka rozhodně umí psát. S lehkostí o těžkém tématu. 

Často jsem si pro čtení vzpomněla na seriál Smysl pro tumor, který dávala Česká televize před dvěma lety. Ten udělal pro osvětu léčby rakoviny a pro osvětlení situace pacientů hodně. Věřím, že se to povede i této knize, která jde v popisu léčby rakoviny (a také v popisu následků této léčby) až na dřeň. Já ji každopádně budu doporučovat na každém kroku. Autorce přeju zdraví a život, který ji bude bavit a naplňovat.

Hodnocení: 100 %

Štěpánka Fefferová: To ještě nevíš 

• Nakladatel: nastole
• EAN:  9788074486951
• ISBN: 978-80-7448-695-1
• Doporučená prodejní cena: 399 Kč
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 192 stran, česky
• Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2026 (1. vydání)
• Jazyk: česky

Dubnové knihy

 

Jana Jašová: Zapalte hranici

Vypadá to, že v poslední době čtu jen detektivky. Není tomu tak, ale v recenzích nějak převažují:-) Tentokrát jsem se pustila do nejnovější knihy Jany Jašové, od které jsem zatím četla jen Krutý měsíc (a ten se mi tedy krutě líbil). 

Kniha s názvem Zapalte hranici nás přenese do malé vesničky Bučina v Železných horách. Sem jezdila hlavní hrdinka knihy Aneta na chalupu, znala všechny místní, prožila tu i první velkou lásku s klukem Olinem. Jenže to bylo před osmnácti lety. A pak se stalo něco, kvůli čemu se Anetě dodnes zdají noční můry, co ji nutí žít na hraně, střídat zaměstnání i partnery, toulat se noční Prahou. Cestou ze zábavy tenkrát nabourali, kamarádka Jana uhořela a Olin, který opilý řídil, skončil ve vězení. Jenže ono to tenkrát nebylo tak jednoduché a ač si Aneta myslela, že pravdu nikdo nezná, objevil se vyděrač, který chce výměnou za mlčení peníze, hodně peněz. A tak se Aneta vrací na místo činu a bere s sebou spolubydlící Veroniku, která se těší na tradiční venkovskou oslavu čarodějnic. Je vyděračem někdo z místních? Olin, který se vrátil z vězení a odvykačky? Tony, Anetin pohledný snoubenec? Může do všeho zasáhnout Anetin bohatý otec, vlivný politik? Proč na Veroniku všichni z vesnice pořád civí? Co by se ještě tak mohlo stát?

Knihu vyprávějí dvě vypravěčky - v er formě Aneta, v ich formě Veronika. Díky tomu to má docela spád, postupně se doplňují díly skládačky, navíc obě ženy jsou velmi rozdílné, což je přitažlivé. Je tu také nějaká temná minulost, která se otiskuje do současných událostí, na druhou stranu mě bavily i ty celkem jednoduché věci týkající se běžného života hrdinek - Veronika třeba čte Roberta Galbraitha nebo poslouchá Radůzu:-) Je to kvůli tomu možná trochu rozvleklejší, ale to mi u takhle odpočinkové knihy vůbec nevadilo, vlastně mi to přidávalo na důvěryhodnosti. 

Jen mám v poslední době pocit, že se nějak opakuje to prostředí, venkov, tajemná minulost - z toho, co se mi na první dobrou vybavuje, tak podobně píše třeba Michaela Klevisová (Vraní oko, Dům na samotě, Letní slunovrat), nebo Jiří Březina (Nalezení). Každopádně tady je třeba autorku pochválit, ta atmosféra Železných hor i oné Valpružiny noci byla docela dobře vykreslená, asi bych se v podobném prostředí (mlýn, podzemí, hrad) taky necítila úplně bezpečně. Řešení zápletky se dá trochu odhadnout, ale nevadí to. Prostě příjemná detektivka, která se mi vyloženě trefila do ročního období (dočteno 28.4., tj. těsně před "čárami").

Jana Jašová je ročník 1968, což mě docela překvapilo - detektivky začala psát až po padesátce (ještě mám šanci začít!:-). Jinak vystudovala žurnalistiku a známá je především jako překladatelka z angličtiny (na svém kontě má několik stovek přeložených knih pro děti i dospělé). Její kniha Krutý měsíc získala žánrovou Magnesii literu  i cenu Jiřího Marka za nejlepší původní českou detektivní a krimi knihu roku 2024, u čtenářů uspěly i její další knihy: Znič to jméno nebo Dravé zvěři napospas (ty na mě ještě čekají). 

Hodnocení: 95%

Jana Jašová: Zapalte hranici

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026760139
• ISBN: 9788026760139
• Doporučená prodejní cena: 469 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 352 stran, česky
• Rozměry:13,2 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2026 (1. vydání)

 

Výstava Endles curiosity

Zajímavá výstava, která byla k vidění v Galerii Magnus Art (Galerii J&T Banky) v Karlíně. 

Výstava vybraných děl ze sbírky Sublime Hyacinth

Nikl, Rittstein, Císařovský, Bolf.... Už letmý pohled na jména ze sbírky Sublime Hyacinth napovídá, že její osu tvoří výrazné osobnosti české porevoluční umělecké scény. Manželé Yvette a Boudewijn, kteří za sbírkou stojí, přitom oba pochází z Nizozemska. Na začátku 90. let se ovšem poznali v Praze a právě v Praze začala vznikat, bobtnat a rozpínat se jejich vášeň pro české umění.

Pro sběratele to musela být léta mimořádně dobrodružná. První orientace v nové zemi, hledání opěrných bodů v jejím kulturním terénu, prošlapávání cest k jednotlivým ateliérům i překonávání dnes už téměř nepředstavitelné jazykové bariéry. A především postupné objevování uměleckých osobností a navazování pevných přátelství i filantropických vztahů, které přetrvávají po desetiletí.

Neméně dobrodružnou kapitolou však byl tento proces i pro samotné české současné umění. To je obvykle nahlíženo pohledem insiderů těch, kteří jsou jeho organickou součástí a vyrůstají z téhož kulturního podhoubí. Perspektiva Yvette a Boudewijna je jiná: je to pohled zvenčí, zbavený místních samozřejmostí, vedený zdravým odstupem i bezmeznou zvědavostí.

Navzdory tomu je dnes zpětným pohledem sbírka Sublime Hyacinth reprezentativním výběrem toho, co se především na poli mladé české porevoluční malby za posledních třicet let odehrálo.

Více zde

Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění

Před dvěma lety připravil Jiří Fajt  výstavu Fragmenty paměti pro Státní umělecké sbírky v Drážďanech - součástí byl i Svatovítský poklad. Tehdy to vyvolalo velkou polemiku na politické scéně, zejména těch, kteří nemají o umění ani šajn - viz rozhovor s Jiřím Fajtem z té doby. Drážďany jsem nestihla, ale pražskou výstavu, která momentálně až do půlky prázdnin probíhá v Jízdárně Pražského hradu, ano. Těšila jsem se na ní a odcházela spokojená. Spojení starých vzácných liturgických předmětů a současného moderního umění na mne překvapivě zafungovalo. 

Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění

Francis Bacon | Joseph Beuys | Magdalena Jetelová | Anselm Kiefer | Josef Koudelka | Gerhard Richter | Julian Rosefeldt | Edmund de Waal | Mark Wallinger

Žádný jiný král neobdaroval katedrálu tak velkoryse a vznešeně, píše o Karlovi IV. středověký kronikář František Pražský. Připomíná tím jeho zásadní, někdy však opomíjenou činnost, totiž sbírání a vystavování ostatků svatých. Výstava Fragmenty paměti v Jízdárně Pražského hradu propojuje středověké artefakty, dnes již vzdáleného nebo cizího významu, se současným uměním. Vybízí k přemýšlení o vztahu minulosti a současnosti.

Císař Karel IV. nesplnil jen stavební sen o gotické katedrále na Pražském hradě. Poklad sv. Víta, cíleně rozšiřovaný a obohacovaný, byl nejvýraznějším dokladem panovnické ambice opřené o přímluvu nebeských patronů. Byl – a je – svědectvím víry a naděje. O příbězích, jimž můžeme porozumět jen skrze předměty, které jsou neoddělitelnou součástí evropské paměti.

Umělecká díla předních světových umělců vybízí k přemýšlení nad nimi. Jak rozumět záhadným stavbám Edmunda de Waala? Co vypovídají fotografické dokumenty Josefa Koudelky? Jakou řečí k nám promlouvá do minulosti se obracející zrcadlo Gerharda Richtera nebo snový filmový příběh Juliana Rosefeldta? Nad židovsko-křesťanskými tradicemi západní civilizace se zamýšlejí zase práce Marka Wallingera a Francise Bacona. Zneužívání (státní) moci je společným tématem Anselma Kiefera, Magdaleny Jetelové a Josepha Beuyse. Jsme ale vůbec připraveni ohlédnout se zpět a poučit se z vlastní minulosti?

Datum a místo konání:

27. března – 26. července 2026

otevřeno denně 10:00 – 18:00

Jízdárna Pražského hradu