V naší knihovně se každý měsíc koná povídání o autorech
a jejich knihách. V prosinci měli být na programu Peter May a Peter Mayle. Zatímco ten první autor je
mi znám velmi dobře – jeho trilogii z ostrova Lewis jsem si moc užila a znám
i pár dalších jeho knížek, jméno Petera Mayleho mi neříkalo vůbec nic.
Strýček
Google, resp. teta Wikipedie napověděli: Peter Mayle je Brit, který se v 80. letech přestěhoval do Francie.
V roce 1989 získává proslulost svou knihou Rok v Provence, ve které popisuje od
ledna po prosinec jeden rok života Brita v Ménerbes, vesnici na jihu
départementu Vaucluse v oblasti Provence. Kniha se stala mezinárodním
bestsellerem, posloužila jako předloha pro TV seriál a získala prestižní cenu
British Book Awards pro rok 1989 za nejlepší cestopisnou knihu a řadu dalších
ocenění. Sám autor byl roku 2002 francouzskou vládou jmenován Rytířem Čestné
legie. V současnosti žije v Lourmarin, nacházející se v Luberon, v Provence,
Francie.
No jo, není divu, že mě tenhle autor minul. V roce 1989
a následujících jsem měla úplně jiné starosti, než se nořit do pomalu
plynoucího času poklidné Provence. Ale recenze slibovaly příjemné čtení, a tak
jsem se tentokrát rozhodla na literární středu připravit důkladněji a Rok v Provence
jsem si zakoupila a přečetla.
No, přiznám se, čekala jsem něco alespoň trochu akčnějšího. Nějaký příběh, trochu toho děje, když už to mělo tak skvělé recenze... Jenže ona je to spíš autobiografie. Peter Mayle se s manželkou stěhují na francouzský venkov, kam předtím jezdili jen na prázdniny a během prvního roku se pomalu sžívají s novou situací. Prostě takový ten klasický pohled cizince na novou kulturu,
porovnávání toho, co znal z dosavadního života s novou realitou. Rekonstruují dům, takže poznávají
zvyklosti francouzských řemeslníků, střetávají se s francouzskou byrokracií,
odolávají náporu známých a kamarádů, kteří by u nich rádi strávili dovolenou. Drobné nepohodlí ale bohatě vyvažují pozitiva – výtečné jídlo, které si tady na
venkově dopřává opravdu každý, spousta vína z okolních vinic, přátelé a
sousedé, se kterými je radost posedět a popít, vůně levandule a krásné počasí v létě. Podáno s trochou suchého anglického humoru. Tahle kniha
tedy rozhodně potěší ty, co mají rádi kulinářské zážitky a těší je venkovský způsob
života. Děj nahrazuje pomalé střídání měsíců a ročních dob. Na druhou stranu je vcelku příjemné číst si o dobách, kdy neexistoval
internet a mobilní telefony (kniha se odehrává na konci 80. let minulého století) a kdy se lidé doopravdy potkávali, a to nejen nad
jídlem.
Pokud mohu srovnávat, tak takhle kniha je něco ve stylu
Jamese Herriota a jeho série o Zvěrolékaři, z českých autorů by se do podobného proudu
literatury dala zařadit Marta Davouz, která popisuje obdobné zážitky z Bretaně. Máte-li rádi tento typ literatury, tak
se do Petera Mayleho klidně pusťte a nebudete zklamáni.
Já osobně zas tak úplně unešená nejsem. Ano, dobře se to čte
s horkým svařákem za dlouhých podzimních večerů (i když tedy z českého svařáku by asi pravověrný obyvatel Provence dostal kopřivku), ale je to přece jen
trochu nuda. Do pokračování „Navždy Provence!“ a „Znovu
Provence“ se už zřejmě nepustím. Ale pokud se například chystáte do Provence na
dovolenou, pak by Vám tahle knížka provoněná levandulí neměla utéct.
Hodnocení: 60%
Žádné komentáře:
Okomentovat