Stránky

úterý 21. března 2023

Na Válovky do Kutné Hory


„Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména „Holky Válovky“ nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost se bát a neříct, co si myslí, z nich vytvořily pravdivou legendu…“

Ester Krumbachová, První knížka Ester, 1994

V GASKu (v Galerii Středočeského kraje) v Kutné Hoře se koná výstava, o které se hodně mluví: Cesta předurčena osudem sester Válových. A protože jsem nedávno o těchto dámách četla skvělou knihu, musela jsem vidět i tuhle výstavu. Spojili jsme to se synem i s procházkou po zahradách GASKu, které jsou plné moderního umění a s návštěvou rozhledny na Kaňku - a byl z toho velmi vydařený jarní výlet. 

Aleš Veselý: Vstup do zákona
Lukáš Rittstein, Pták ráje, 2018
Laputa III, Pavel Šimíček
Jan Kovářík, OF-02, 2017
Kryštof Hošek, There is more, 2020

Adéla Matasová, Dešťová stěna IV, 2021

Výstava sester-dvojčat Květy a Jitky Válových s názvem Cesta předurčena osudem představuje životní dílo těchto dvou výrazných osobností u příležitosti stého výročí jejich narození. Klíčovou součástí expozice jsou ukázky z pozůstalosti obou sester, která byla v roce 2021 darována do sbírek GASK.






Sestry Válovy patří k nejvýraznějším osobnostem českého umění od konce 50. let 20. století, kdy se staly součástí výrazného nástupu mladé umělecké generace v rámci uvolňujících se poměrů společensko-kulturního „tání“. Od samého počátku vycházela tvůrčí výpověď obou sester z hlubokého soucítění s údělem člověka, nejdříve promítaného do konkrétních výjevů z průmyslového prostředí jejich rodného Kladna, posléze jako všelidská symbolika zobecněných figur.

U sester Válových lze mluvit o mimořádné jednotě, o „jedné duši ve dvou tělech“. Každá sestra by i bez té druhé jistě vynikala jako svrchovaná tvůrčí osobnost, jenže rozdělit je na základě toho či onoho měřítka by popíralo celoživotní symbiózu, která podněcovala a podmiňovala jejich individuální, avšak vzájemně související tvorbu.

Výstava Cesta předurčena osudem je koncipována jako symbolická „pouť“, rozčleněná do dvanácti tematických okruhů (skutečnost, souběh, jatka, zápas, tíha, sevření, cesta, rozmluva, dotyk, smíření, souznění, proměna), skrze něž mohou návštěvníci poznat na monumentálních plátnech i na drobných kresbách, skicách a grafikách procítěnou výpověď sester Válových o dramatu i intimitě lidského bytí.

Klíčovou součástí expozice jsou ukázky z pozůstalosti sester Válových, kterou v roce 2021 získal GASK darem do svých sbírek. Celkem jde o 1 730 kreseb, skic a grafik. Digitalizace z větší části probíhala ve spolupráci s digitalizačním pracovištěm Středočeské vědecké knihovny v Kladně a s fotografem Oto Palánem. Součástí expozice jsou digitalizované skicáky Jitky a Květy Válových, kterými budou moci návštěvníci prostřednictvím tabletů listovat, a dokumentární film Ester Krumbachové o obou sestrách.

Výstava v GASK také souvisí s dlouhodobou edukační činností Dagmar Šubrtové v domě sester Válových v Kladně a s jejím soustavným projektovým připomínáním významu sester Válových v jejich rodném městě. Expozice v GASK je fakticky koncipována jako dovršení „roku Válovek“, během něhož v Kladně probíhá celoroční program, zahrnující tři výstavy a jiné doprovodné akce. V rámci roku Válovek proběhnou do konce roku ještě dva výstavní počiny. Prvním z nich bude expozice s názvem Dům sester Válových, která se otevře 10. prosince v galerii Uhelný mlýn. Druhým bude dvojvýstava Pocta Válovkám zahrnující obrazy, kresby a objekty nejen sester Válových, a Jitka a Květa Válovy prezentující fotografie obou sester prostřednictvím fotoaparátu Jiřího a Jiřiny Hankeových. Tato dvojvýstava bude pro návštěvníky otevřena v galerii Kladenský zámek od 15. prosince.

Výstavu doprovodí série přednášek odborníků, díky nimž se dozvíte více o životě i díle sester Válových, o principech vzdoru, jinakosti a reflexe sama sebe. Lektorské centrum GASK připravuje k tématu edukační programy pro školy, výtvarné dílny pro rodiny s dětmi a taneční workshop s Jiřím Lösslem a Monikou Švec Sybolovou. V rámci programu GASK bez bariér připravujeme zážitkový program pro návštěvníky se zrakovým postižením Oko, okno do minulosti, během kterého budou moci prostřednictvím díla sester Válových odhalovat skrytá tajemství.“ říká Karolína Šteffková, edukátorka Lektorského centra GASK. V lednu příštího roku vyjde publikace, jejíž obsah se bude tematicky vztahovat nejen k výstavě Cesta předurčena osudem, ale představí i širší souvislosti tohoto komplexního projektu. 

V lednu zpřístupnila správa sbírek GASK 400 děl sester Válových v ucelené kolekci Pozůstalosti Jitky a Květy Válových na webu sprava.sbirek.cz. Veřejnost tak může nahlédnout například do skicáku Květy Válové z kladenské Poldovky, do série litých kreseb nebo do grafických matric. Jedná se o čtvrtinu děl z pozůstalosti, která byla v roce 2021 darována do sbírek galerie.

(zdroj: stránky GASK)


neděle 19. března 2023

Georgi Gospodinov: Přirozený román

Opět zabrušuju do vod, které neznám. A tentokrát je to - tramtadadá: bulharský existenciální román! Jsem sama sebou překvapena. Jasně, opět za to může literární kroužek v liberecké knihovně, ovšem tentokrát by mě fakt zajímalo, kdo pana Georgiho Gospodinova vybral. Je-li Přirozený román autorovým reprezentantivním dílem, pak to není úplně typ knih, který by mezi pravidelnými návštěvníky této literární akce nějak převažoval. Na druhou stranu - zajímavá kniha to rozhodně je.  No, těším se na dubnové setkání:-)


Tak tedy: Georgi Gospodinov (*1968) je bulharský spisovatel, básník a dramatik. Je jedním z nejpřekládanějších bulharských autorů po roce 1989, jeho čtyři básnické sbírky byly oceněny národními literárními cenami. První z nich, Lapidárium (česky 2009) získala Národní cenu za debut, v češtině vyšla také básnická sbírka Techniky a jiné verše. Mezinárodně známým se Gospodinov stal svým dílem Přirozený román, který vyšel ve více než dvaceti jazycích (česky v roce 2005). The New Yorker jej označil za "anarchistický, experimentální debut", podle The Guardian je "zemitý i intelektuální", Le Courrier jej nazývá "strojem na příběhy". Velmi oceňovaným a překládaným je i román Fyzika smutku (česky 2018). Česky pak vyšel ještě soubor 23 krátkých postmoderních povídek s názvem Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény.

A oficiální anotace? 

Osobitý román úspěšného bulharského autora je originální mozaikou jednotlivých mikropříběhů bez výrazného spojovacího tématu. Malé střídající se příběhy obsahují fragmenty vzpomínek a výpovědí tří hrdinů, z nichž vystupuje zejména tragikomický popis zániku jednoho manželství. Tyto útržky osudů jsou však neustále rozmělňovány dalšími variantami úvah a myšlenek, což nakonec vytváří pestrý sled téměř "neomezených kombinací" různých alternativ stylů a vyprávění - od nostalgie přes nechutnost až k něze. Autor, uznávaný představitel bulharské postmoderní literatury, se inspiroval mnohoznačností a nepostižitelností dnešního světa. Jeho kniha je náročnou, avšak inspirující výzvou pro všechny, kteří chtějí proniknout do nevšedního obsahu tohoto "stroje na příběhy".

  

Mouchy, záchody (mouchy a záchody, klozety, hajzly ještě mnohokrát - "Jezte hovna. Není možné, aby se milionoy much mýlily."), rostliny, včely, bezdomovci, houpací křeslo, redaktor, zahradník, bývalá žena, dítě, které není jeho, Bůh v pohodě elektrické žárovky, intenzivní život v dětství, pití moči, bezhlaví ptáci ve snu, odposlechnuté hovory, rozvodová fotografie, nevyřčená slova... To vše a mnoho jiného jsou fragmenty tohoto fasetového románu poskládaného podle vzoru oka mouchy z milionu dalších očí... Čtenář si podobně jako ten dvoukřídlý hmyz klouže ze stránky na stránku, občas se zastaví a promne oči, protože ho nějaká myšlenka zaujme, častěji sklouzne někam dál, protože další fekální stať je už příliš. Přeložené je to rozhodně moc dobře - Ivana Srbková 

 


Občas je to depresivní:
Rozvádíme se. Ve snu je odloučení pouze o odchodu z domova. V místnosti je všechno zabalené, krabice jsou naskládané až ke stropu, a přesto je prostorná. Chodba i ostatní pokoje jsou plné příbuzných - mých i Emminých. Něco šustí, šustí a čeká, co uděláme. Emma a já stojíme u okna. Zbývá už jen rozdělit hromadu gramofonových desek. Najednou vytáhne z obálky vrchní desku a hlasitě ji vyhodí z okna. Tato je má, říká. Okno je zavřené, ale deska jím prochází jako vzduchem. Instinktivně vytáhnu další a hodím ji také. Deska se vznáší jako létající talíř a otáčí se kolem své osy jako gramofon, jen rychleji. Jeho pískání je slyšet. Někde nad popelnicemi se hrozivě mračí nízko letící holub. Na první pohled se zdá, že se srážce vyhne, ale hned poté s hrůzou vidím, jak se ostrá hrana desky jemně zaboří do jeho chráněného krku.

Semtam záchodově filosofické:
Začal jsem všechno číst přes záchod a věci, které jsem nacházel uvedené za jiným účelem, jsem přitahoval k tématu. Tam, kde Garfinel zkoumá Rutinní základy každodenních činností, kde sociologie hovoří o banálním v každodennosti, nalézal jsem s tajnou rozkoší svůj předmět. S potěšením jsem četl Schutze, který jako by studoval svět bezprostřední sociální zkušenosti (sociale Umwelt), kde, cituji: "sdílíme s našimi blízkými nejen období prožitého času, ale i sektor prostorového světa ve společném okruhu. Přitom tělo druhého je v mém dosahu a moje v jeho". Nemotal se Schultz přesně okolo tohoto místa?

 


A jindy vyloženě poetické:
Někdy si knihy s námi tropí podivné žerty. Před léty jsem se vytrvale zabýval jednou svou ideou. Myslel jsem, aby to bylo něco, co po mne zůstane, něco krásného a do jisté míry praktického. Věděl jsem, že různé květiny otevírají své květy v určité hodině dne či noci. Dva roky jsem listoval v botanických příručkách, obcházel palouky a celé dny se toulal po polích. Chtěl jsem nalézt ty přesné květiny a jakési přírodní hodiny tak, že bych je uspořádal do kruhu. Představoval jsem si, jak se zavíráním jednoho květu bude otvírat druhý. Hodiny s přírodním mechanismem. Na otázku, kolik je hodin, lidé už nebudou odpovídat například „tři odpoledne”, ale řeknou „tulipán”. Byl jsem na tuto svou ideu pyšný. Ale dva dny předtím, než jsem zasázel už shromážděné květiny, zcela náhodou, inu, zcela náhodou, jsem přečetl v jedněch novinách, v rubrice „Víte, že...”, následující poznámku: „Už tehdy Carl Linné, otec botaniky, znaje přesnost průběhu procesů u rostlin, vysázel do výsečí kruhu takové květiny, které otevíraly květy v přesně stanovenou hodinu dne.” Jak to, že jsem se s tou informací nesetkal dříve, když jsem listoval všemi možnými příručkami? I tentokrát mě slova obelstila. Po celou tu dobu, zatímco jsem sbíral květiny, šťastný, že dělám něco dosud neznámého, po straně se mi posmívala, aby se mi ukázala v poslední chvíli. A kdoví pokolikáté jsem se přesvědčil, že to ne my se zabýváme texty, ale došlo to tak daleko, že ony vodí za nos nás.

Čas od času se čtenář ztratí, pak si ale všimne, že jednotlivé kapitoly jsou uvozené citáty a zase je chycen...

  • Itálie? Tam všichni chodí v holinkách a jedí žáby...
  • Jen banální mě zajímá. Nic jiného mě tak nebaví. 
  • Do dvou let by člověk neměl jíst rybu, aby neoněměl...
  • Skleróza z nás udělá nové lidi. Staré vtipy budou pořád směšné. 
  • Je sběratelem příběhu, však sám svůj přůběh nemá. 
  • Kam jde pak zbytečná láska, kdo ji zamete a kdo vynese koš, kdepak je kontejner?
  • Budu prodavačem zmrzliny a zkrachuji každou zimu. 
  • Matěji, Marku, Lukáši, Jane, kam jste se schovali? Já už chodím po vodě.
Prostě - jak píše ve své recenzi v Respektu v roce 2010 Martin Reiner: Ejhle, Bulhar!


Máte-li chuť literárně experimentovat, tak tenhle Přirozený román m
á i s Poznámkou překladatele, Vysvětlivkami a Doslovem celkem 129 stran. To zvládnete i bez velkého přemáhání a možná vás to překvapí, stejně jako mě.  

Hodnocení: 90%


Georgi Gospodinov: Přirozený román

  • Nakladatel: NLN - Nakladatelství Lidové noviny
  • Edice: Mormolyce
  • EAN: 9788071067382
  • ISBN: 80-7106-738-5
  • Doporučená prodejní cena:149 Kč
  • Originál: Estestven roman
  • Překlad: Srbková, Ivana
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 134 stran, česky
  • Rozměry: 12 × 20 cm
  • Rok vydání:2005 (1. vydání)


úterý 7. března 2023

Marcela Pecháčková: Jitka Válová, Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě



Jitka a Květa Válovy, to byly dvě mimořádné ženy. Maximálně propojená dvojčata, originální malířky a výtvarnice, svérázné osobnosti spjaté s rodným Kladnem. Prožily život s cigaretou v puse a sklenkou vína v ruce, byly známé svým drsným slovníkem, a přesto na ně všichni vzpomínají s láskou jako na obrovské talenty a výrazné osobnosti. Narodily se před sto lety, v roce 1922, na Kladně, kde také v malém domku se zahradou a ateliéry prožily prakticky celý život. Jitka absolvovala ryteckou školu v Železném Brodě, během války byly sestry totálně nasazené v kladenských ocelárnách, což je v jejich tvorbě ovlivnilo, a po válce obě vystudovaly Vysokou školu umělecko-průmyslovou, v ateliéru Emila Filly. Vystavovaly se skupinou Trasa, ale většinu života prožily v ústraní, komunistickému režimu nepohodlné, výraznějším úspěchem byla snad jen společná výstava v roce 1966 v divadle Rokoko. 





K "objevení" Válovek došlo v roce 1983, kdy za pomoci manželů Ševčíkových uspořádaly přelomovou výstavu v Galerii moderního umění v Chebu, která se pak ještě přesunula do Karlových Varů a do Roudnice nad Labem. Po roce 1989 se jim otevřela cesta do světa, ve Vídni dokonce převzaly Herderovu cenu. Úspěch pro ně ale nebyl nikdy moc důležitý, k životu jim stačilo málo, na majetku příliš nelpěly, čehož někteří "známí a přátelé" zneužívali - sestry tak přišly o mnoho obrazů a kreseb. V roce 1998 nečekaně zemřela Květa Válová a Jitka zůstala na světě sama.



A právě Jitku zpovídá v sérii rozhovorů z roku 2009 novinářka Marcela Pecháčková. Vrací se k dětství, studiu na střední škole, pobytu v POLDI Kladno za války, ke studiu na UMPRUM, k životě za socialismu i novým možnostem po listopadu 1989. Dojde na hovory o láskách, neobyčejném vztahu se sestrou, o přátelství, o Bohu. Vzhledem k tomu, že autorka dostala od Jitky Válové k dispozici i její archiv - neuspořádanou sbírku deníků, dopisů, kreseb, básní a fotografií, využila tyto zdroje i v knize.

 

Krom toho dostali prostor ke vzpomínkce i celoživotní přátelé - například Adriana Šimotová, David Prachař, Michael Třeštík, Jaroslav Kučera, František Skála, Libuše Jarcovjáková nebo Jaroslav Brabec. Rozhovory jsou vedené do hloubky, nenajdete tu moc povrchních témat a zbytečných řečí. Významnou roli hraje v knize i Majka Vydrová, příbuzná a asistentka, která se o Jitku po Květině smrti obětavě starala a díky které dochází i teď k šíření odkazu obou sester, například prostřednictvím Domu Válovek v Bendlově ulici čp. 6 na Kladně. 

 

Rozhovory s Jitkou jsou velmi autentické, včetně jejího svérázného projevu, jen mi přijde škoda, že k nim došlo až v době, kdy už Jitce občas selhávala paměť. Naštěstí se to dalo kompenzovat výše uvedenými vzpomínkami dalších lidí, zápisky z deníků a dalšími prameny. Knížka obsahuje velké množství dosud nezveřejněných fotografií - a jsou to výborné fotky, často od renomovaných autorů - i to dělá z publikace výjimečný počin. Z knihy dýchá neskutečná atmosféra, opravdovost, neuvěřitelná touha po tvorbě bez ohledu na to, co to s sebou přinese. Knížku jsem si původně půjčila v knihovně, mám ale pocit, že ji potřebuju mít doma.



V letošním roce se uskutečňuje několik výstav, které na sestry Válovy vzpomínají - aktuálně třeba v GASKu v Kutné Hoře. Snad některou z nich stihnu...

A na závěr něco málo o autorce knihy (zdroj wikipedie): Marcela Pecháčková (* 19. září 1951, Plzeň) je česká novinářka, spisovatelka a komentátorka, která působila nebo působí v novinách Mladá Fronta DNES, Instinkt, Lidové noviny a Forbes. Je matka spisovatelky a šéfredaktorky gastronomických časopisů Dity Pecháčkové a filmové režisérky Mariky Pecháčkové.

Hodnocení: 100%


Marcela Pecháčková: Jitka Válová, Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě
  • Nakladatel: Torst
  • EAN: 9788072156986
  • ISBN: 978-80-7215-698-6
  • Popis: 1× kniha, brožovaná, 384 stran, česky
  • Rozměry: 16,5 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2022 (1. vydání)

John Boyne: Chlapec v pruhovaném pyžamu

Zařekla jsem se, že už nebudu číst knihy o holocaustu. Nedělají mi dobře. No a pak si, já bloud, dám Chlapce v pruhovaném pyžamu... 

 

Může za to literární kroužek, který se už hezkých pár let schází v liberecké knihovně. Jednou za měsíc vyprávění o knížkách v milé společnosti, to je něco, co mám ráda. Už jsme probrali většinu evropských literatur, včetně těch, o jejichž existenci jsem pomalu neměla tušení. A teď se věnujeme vybraným autorům. Na březen je v plánu irský autor John Boyne. Něco mi to jméno říkalo, mrkla jsem na svůj blog a opravdu: od něj jsem před pěti lety četla moc dobrou knihu pro děti - Kromobyčejnou pouť Barnabyho Brocketa. Že bych si dala ještě něco, abych byla připravená? Co říkají internetové zdroje?

John Boyne (*30.4.1971) je irský novelista a povídkář. Vystudoval anglickou literaturu na Trinity College v Dublinu a tvůrčí psaní na Univerzitě Východní Anglie v Norwichi (UEA), kde mu byla udělena cena Curtise Browna. Aktuálně žije v Dublinu a nabízí stipendium irským studentům na magisterském studiu na UEA. Je autorem jedenácti románů pro dospělé a šesti pro mladší čtenáře. Nejvíce se proslavil románem Chlapec v pruhovaném pyžamu, který bývá často klasifikován právě jako román pro mládež. Tomu se autor sám brání, domnívá se totiž, že i dospělí se v tomto příběhu o dvou devítiletých chlapcích žijících na rozdílných stranách plotu koncentračního tábora najdou. Příběh už byl přeložen do třiceti různých jazyků a sbírá literární ceny po celém světě. V roce 2008 byl také zfilmován režisérem Markem Hermanem. V hlavních rolích filmu se objevila slavná jména jako David Thewlis nebo Asa Butterfield.        

            (zdroj databázeknih.cz)



Chlapec v pruhovaném pyžamu? Anotace mi trochu připomněla film Život je krásný, ale naštěstí to spolu nemělo nic společného (tenhle film mě totiž v době, kdy jsem ho viděla, hrozně rozčílil...) Kniha pro mládež a navíc jen 167 stran? To zvládnu! A tak jsem se do téhle knihy pustila a po pár hodinách zalapala po dechu a s vytřeštěnýma očima ji dočtenou odložila...

Hlavním hrdinou je devítiletý Bruno. Žije se svými rodiči a o něco starší sestrou v Berlíně a nemá se vůbec špatně. Jejich dům má 5 podlaží, tatínek nosí slušivou uniformu a Bruno si užívá se svými třemi kamarády a těší se na prázdniny. To se ale má v blízké budoucnosti změnit. Jednoho dne k nim přijde na večeři Fíra s přítelkyní Evou, což má velký vliv na tatínkovu kariéru. A ať se to zbytku rodiny líbí nebo ne, všichni se sbalí a pohodlným vlakem zamíří na východ. Brunovi se v tom Oušicu ale vůbec nelíbí. Dům je malý, tatínek má moc práce a nejsou tu žádní kamarádi, jen protivná sestra. A co to vidí divného z okna? Je to nějaké ošklivé místo plné přízemních baráků a hubených lidí, kteří chodí v pruhovaných pyžamech. Jsou tam i stovky dětí, ale Bruno i jeho sestra mají přísný zákaz se na tuhle stranu pozemku byť jen přiblížit. V jejich vlastním domě se každopádně pohybuje spousta vojáků, kteří tatínkovi říkají komandante, v kuchyni vypomáhají lidé, se kterými se nesmí mluvit. Jednoho dne už to Bruno nevydrží a přes zákaz se vydá hledat dobrodružství na konci plotu. Konec plotu nenajde, ale asi o hodinu později se to stane. Najde kamaráda. Ten chlapec v pruhovaném pyžamu sice sedí na druhé straně plotu, ale umí německy a mohou si povídat. A ukáže se neuvěřitelná náhoda - oba kluci se narodili přesně ve stejný den a rok. To musí být znamení. A tak se Bruno a Šmuel spřátelí. Skoro každý den se potkávají u plotu daleko od domu a vyprávějí si. Bruno si stěžuje na to, že musel opustit Berlin, podobné osudy má ale i Šmuel - ten zase musel odejít i s rodinou z Krakova. Šmuel nosí na rukávu pásku s divnou šesticípou hvězdou. I Brunův tatínek má pásku, symbol na ní je ale jiný - je to kříž se zalomenými rameny. Kluci si povídají o tom, co bylo před válkou a jaké to bylo doma, Bruno to ale stejně pořád moc nechápe. Proč k nim nemůže jeho nový kamarád třeba někdy na večeři? Je mu ale úplně jasné, že o tomhle tajemství nesmí nikdy nikomu říct. Byl by z toho průšvih. Dokáže to? A bude umět Šmuela opustit, až přijde čas vrátit se do Berlína? Anebo to všechno dopadne úplně jinak?

No, panečku, druhá světová válka, resp. holokaust pohledem devítiletého kluka. Je to pohled hodně naivní, dětský, nevědomý, o to drsnější, když vy, jako poučený a vzdělaný čtenář víte, o čem je řeč. Jednoduchý jazyk, jednoduše vystavěný příběh. Každodenní dětské problémy - hádky se sestrou, odporování rodičům, touha po přátelství - to vše v době vymknuté z kloubů. Drobné náznaky v podobě hádek rodičů, výstup babičky, která nesouhlasí se synovou kariérou, exces otcova podřízeného, který zmlátí sluhu-vězně, neobvyklé vyprávění nového kamaráda - to vše malého Bruna trochu znejisťuje, ale na drsnou realitu jeho představivost nestačí. A tak čtete, propadáte se stále hlouběji a jen doufáte - je kniha pro mládež, to přece nemůže dopadnout špatně...  No, nakonec vlastně netuším, pro koho je tahle knížka určená. Tohle přece nemůžou číst děti?! Možná společné čtení s dospělými? To by asi fungovat mohlo, já bych to ale při vědomí toho, jak kniha skončí, asi nedala. Že by beletrie, sloužící jako podklad k výuce v hodinách dějepisu?  Budu se muset zeptat neteře, jestli tuhle knihu ve škole probírali... No, každopádně, kniha ve mně zanechala hlubokou stopu, dokonce se mi o ní na dnešek zdálo. Pokud Vás knihy o šoa nedrtí, zkuste, zážitek myslím zaručen. 



Hodnocení: 100%

John Boyne: Chlapec v pruhovaném pyžamu
  • Nakladatel: Brio 
  • EAN: 9788075292902
  • ISBN: 978-80-7529-290-2
  • Originál: The Boy in the Striped Pyjamas
  • Překlad: Stuchlíková, Jarka
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 21,5 cm
  • Rok vydání: 2017 (2. vydání)