Renata Kalenská: Orgány nepatří do nebe

Renata Kalenská (nar. 1974) je česká novinářka a publicistka, aktuálně působící v Deníku N.  Napsala řadu knih (například rozhovory s Karlem Schwarzenbergem  nebo Otakarem Motejlem), přičemž ta poslední, Orgány nepatří do nebe, čerpá z jejich osobních zkušeností. Renatě Kalenské byly v roce 2018 transplantovány ledvina a slinivka, což jí zachránilo život. Jako pacientka na imunosupresivech ale patřila v době koronaviru mezi zvlášť ohrožené osoby, vzpomínám si na  poměrně depresivní články o tom, jak se se svými dětmi stáhla do absolutní izolace (viz třeba tady). Z tohoto svého životního údělu se rozhodla vypsat formou knihy.

A povedla se jí kniha opravdu strhující. Největší část knihy tvoří rozhovor s transplantačním chirurgem Jiřím Froňkem z pražského IKEMu (Institutu klinické a experimentální medicíny), který je jakýmsi naším guru v oblasti transplantací ledvin, jater, střev a dalších částí těla (s výjimkou srdce). To, co doktor Froněk dělá, je neuvěřitelné, někde na pomezí medicíny a magie/zázraků. Na své pracoviště nastoupil po atestaci v roce 1998, v době, kdy v nové budově IKEMu vznikal pod vedením profesora Rysky transplantační tým. Díky tomu už o rok později uskutečnil svou první transplantaci a měl možnost dělat úkony, ke kterým by se za normální situace nedostal. Následně řadu let působil v zahraničí, z čehož pak opět čerpal po návratu domů.  Transplantacím se věnuje dlouho a naplno, přišel na spoustu inovací a způsobů, jak procesy transplantací vylepšit, je ochotný pouštět se do podniků, nad kterými jiní lékaři kroutí hlavou. Je zřejmě velmi zručný a výjimečný, skromností netrpí, ale má být na co pyšný. To, co se mu v IKEMu podařilo vybudovat, snese srovnání s nejlepšími transplantačními centry světa. V knize představuje, jak transplantace fungují, jak se to celé organizuje, jak probíhá spolupráce se zahraničím (párové výměny s Izraelem, výjezdy na operace do Nepálu), popisuje některé výjimečné zákroky (např. transplantaci dělohy, řetězové transplantace ledvin, případ, kdy se poprvé pacientovi transplantovalo pět orgánů najednou), zároveň se ale nevyhýbá ani etickým otázkám. 

Etickým problémům je následně věnován druhý velký rozhovor v knize, ke kterému Renata Kalenská přizvala ještě teologa Marka Orku Váchu. V téhle části knihy se řeší věci jako eutanázie, dětští dárci, vybírání příjemců (zaslouží si nová játra člověk, který kouří nebo pije?) - je to dost zajímavé čtení.

Nejsilnější částí knihy jsou pak jednotlivé příběhy dárců, příjemců, rodičů, včetně vlastního příběhu autorky. Je to silné a oči otvírající čtení. Zjistíte, jak se vám v malé chvilce může změnit celý dosavadní život, že náhlá zdravotní indispozice může vést k selhání ledvin nebo jater, uvědomíte si, jakým peklem si procházejí rodiče malých nemocných nebo zraněných dětí. Zároveň je ale fantastické sledovat, jak moc se život po transplantaci může zlepšit. 

...

Přibíhá Jiří Froněk. „Vedle budu dělat játra, občas se sem skočím podívat, jak se vám daří,“ ujišťuje mě. I jemu říkám, že chci vidět misku s orgány, které se během pár hodin mají stát mou součástí. Označuje mě za morbidní bytost a neukáže mi nic. Vlastně jo – palec nahoru. A zase odbíhá, vedle už na něho čeká uspaný pacient. V tu chvíli mi vůbec nedochází, že ta játra, o kterých mluvil, jsou od mého dárce. Jeho orgány jsou teď zrovna na několika operačních sálech a díky nim je pro lidi na operačních stolech obrovskou nadějí na život. Někdo potřebuje jeho srdce, další pacient játra, já dostanu ledvinu a slinivku…

„Chcete nějakou hudbu?“

Nerozmýšlím se ani vteřinu. Chci píseň Stupid Girl od Pink. „Na to si s dětmi každé ráno dáváme rozcvičku,“ vysvětluju operačnímu týmu. A láme se mi hlas. Až v poslední vteřině mě přepadá strach. Bojím se, že už své děti neuvidím. Stát se může ledacos. Dívám se na klip. Pár vteřin. Blik. Jako když zhasnete v pokoji.

Kdybych tvrdila, že se budím, bylo by to přehnané. Vnímám pohyb, instinktivně zavírám oči před umělým světlem i nevolností, která mi rve žaludek z těla ven. Zvracím. A zvracím. Pořád dokola. Jsem vyčerpaná a uvědomuju si, že takhle mi nikdy nebylo. Ležím na oddělení RES, než budu z nejhoršího venku. Vnímám, že u mých nohou sedí v křesle čtyřiadvacet hodin denně zdravotní sestra. Nesmí mě spustit z očí. Stačí, když se pohnu, a vyskakuje. V krátkých záblescích, kdy něco vnímám, mám výčitky svědomí, že ji v noci každé mé zasténání budí. Ale většinou je mi to jedno, cítím k ní jen neskonalou vděčnost. Nemá šanci se vyspat ani na deset minut. Po pár dnech se zdám stabilizovanější a převážejí mě na JIP.

Jsem více při vědomí a nastává mi peklo. Všechno si už uvědomuju v plné síle. Lékař, už nevím který, mě hladí po ruce a říká, že jsem statečná a že si bohužel vybírám všechny možné komplikace, které se po transplantaci mohou dít. Nejsem statečná, jsem ukňučená a jsem sama sobě protivná. A ty zpropadené nové orgány nefungují. Profesorka Jirkovská mě chodí utěšovat. Při jedné z návštěv mi do dlaně vtiskne malého anděla. Chodí za mnou moje sestra a partner. Někdy je pár minut vydržím, často ale jen zavrtím hlavou, že ne. Nemám sílu na jedinou větu. Na jediné promiň. Ani oči otevřít nedokážu. Iveta nosí každý den nový silný vývar.

„Ať ho nosí dál, z toho našeho byste žádnou sílu nenačerpala,“ říká mi sanitární sestra.

...

Najdete tu příběh mladého matematika, který onemocněl při pobytu v Japonsku. Kvůli trombóze v játrech mu odumřelo tenké střevo, poškodil se žaludek i tlusté střevo. Život mu zachránila multiviscerální transplantace, dostal nový žaludek, slinivku s dvanáctníkem, játra a tenké střevo. Radostný je příběh mladé ženy, která se narodila bez dělohy. V rámci výzkumné studie dostala dělohu od svojí matky a narodila se jí zdravá holčička. Velmi působivý byl příběh manuálně pracujícího muže, který po jednom alkoholovém excesu dostal virózu, kterou léčil paralenem. Výsledkem byla otrava paracetamolem a akutní selhání jater. Získal nová játra a po náročné rehabilitaci se vrátil do života - pracuje jako bagrista, narodilo se mu dítě, sportuje. 

Přečtete si tu i příběh darování ledviny do řetězové transplantace -  je o tom, že i s jednou zdravou ledvinou se dá dobře žít, zvlášť s vědomím, že pomůžete někomu jinému. Srdcervoucí jsou pak případy zahrnující děti - transplantace části jater od otce pro dceru, játra pro malé miminko s postižením a mrazivý příběh  maminky, jejíž devatenáctiměsiční holčička utrpěla těžký úraz s fatálním poškozením mozku. Rodiče souhlasili s dárcovstvím orgánů a pomohli tak pěti dalším pacientům. 

Osudy jsou opravdu působivé, jen mám pocit, že forma dialogu či rozhovoru pro ně nebyla úplně ideální, nebo zvládnutá. Lidé hovořili často chaoticky, nechronologicky,  možná by stálo za to spíše respondenty vyzpovídat a pak jejich příběh srozumitelně sepsat. Asi by se ztratily ty nejsilnější momenty, nicméně emocí by zůstalo plno i tak a čtenář by se lépe orientoval. 

Z posledního rozhovoru v knize jsem měla docela obavu, šlo o povídání se známým psychiatrem Radkinem Honzákem, kterého je všude plno,  všechno zná, všemu rozumí a všude byl dvakrát. Naštěstí se ale Radkin Honzák transplantacím a dialýzám věnuje dlouhodobě, cca od 80. let. Dozvíme se tedy něco o historii léčby ledvin  - první dialýzách, problémech s imunosupresivy, životnosti transplantovaných ledvin, o založení  Společnosti dialyzovaných a transplantovaných i o směrech, kterými šel polistopadový vývoj v téhle oblasti.  

Tato kniha pomůže vysvětlit laické (a možná i odborné) veřejnosti, jak transplantace fungují, co je pro ně nezbytné, jaký systém je nutné zavést a jaké protokoly dodržovat, aby to fungovalo i nadále tak skvěle, jako to funguje teď. Ukazuje ale i druhou stránku mince, že celý systém stojí a padá s několika výjimečnými jedinci, kteří pro svou práci žijí a dýchají, přičemž je ta práce prokazatelně stravuje (zásahy do rodinného života, nadměrné nároky na podřízené a kolegy, mnohahodinové operace, neustálá pohotovost, nepostradatelnost...).  

Kniha patří k těm, při jejichž čtení se vám tají dech, žasnete nad možnostmi současné medicíny a začnete uvažovat i nad svým vlastním zdravím a zdravím vašich blízkých. Je nejvyšší čas začít se o svou tělesnou schránku starat... Zajímá-li vás medicína a nejnovější trendy v ní, pak určitě doporučuji.

Hodnocení: 100%

Renata Kalenská: Orgány nepatří do nebe

• Nakladatel: N media
• Edice: Edice N
• EAN: 9788088433347
• ISBN: 978-80-88433-34-7
• Doporučená prodejní cena: 399 Kč
• Popis :1× kniha, brožovaná, 304 stran, česky
• Rozměry: 14,7 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Literární toulky Evropou: Jon Fosse

Po půl roce na tomhle pořadu v naší knihovně ... Postupně covid, jiná choroba, jednou divadlo, vždy se trefilo do té konkrétní jedné středy v měsíci... Tak konečně...

Literární toulky Evropou, leden 2024, tentokrát nositel Nobelovy ceny Jon Fosse.

Jon Fosse (* 29. září 1959 Haugesund, Norsko) je norský spisovatel a dramatik. Věnuje se tvorbě dramatické, prozaické, poetické, esejistické i dětské. Od svého debutu v roce 1983 vydal více než 40 knih. Na poli dramatickém je v Norsku považován za nejvýraznějšího norského dramatika po Henriku Ibsenovi. V posledních sezónách je nejhranějším dramatikem v Evropě. Získal Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2023 za „své novátorské hry a prózu, které vyjadřují nevyslovitelné“.

Jeho hry jsou uváděny po celém světě, někdy premiérovány dříve v zahraničí než v rodném Norsku. Tvorba prozaická zaujímá podobně významné místo jako jeho dramatická tvorba. Obě se vyznačují výraznou poetizací všedního jazyka, všedností obecně a tematicky se rozpadají na dvě základní období. Milníkem se stal přibližně rok 2000 a vydání románu Ráno a večer (česky, 2007). Dřívější tvorba se zaměřovala především na základní mezilidské vztahy a jejich funkčnost, ale též možnosti mezilidské komunikace. V novější tvorbě se soustředil na témata obecně lidská a existenciální, jako například smrt, zrození či lásku. Ovlinila ho poetika Thomase Bernharda a postmoderní myšlení v literatuře. Za prozaickou trilogii Mámení, Sny Olavovy a Na sklonku dne získal v roce 2015 nejvyšší celoskandinávské literární ocenění, Literární cenu Severské rady.

V Česku vyšlo:

Melancholie I. (Melancholia I., 1995), Dauphin, Praha 2007, překlad Barbora Závodská,

Ráno a večer (Morgon og kveld, 2000), Pistorius & Olšanská, Příbram 2007, překlad Ondřej Vimr

Mámení (Andvake, 2007), Pistorius & Olšanská, Příbram 2009, překlad Ondřej Vimr

Melancholie II. (Melancholia II., 1996), Dauphin, 2009, překlad Barbora Grečnerová

Sny Olavovy (Olavs draumar, 2012), Pistorius & Olšanská, Příbram 2015, překlad Ondřej Vimr 

Na sklonku dne (Kveldsvævd, 2014), Pistorius & Olšanská, Příbram 2016, překlad Ondřej Vimr 

No, vyslechla jsem si pár ukázek i hodnocení a asi to zatím nebude nic pro mne. Jediné, co mě zaujalo, že jsou ty knihy opravdu tenké...  I tak to byl ale edukativní večer, díky. 

Příště bude maďarský spisovatel a publicista Péter Esterházy, opět se vůbec nechytám...