Stránky

středa 29. května 2024

Klára Vlasáková: Těla

Tak z téhle knihy jsem měla dost obavy. Jednak proto, že předchozí Praskliny mi zůstaly v hlavě jako jedna velká depka a jednak kvůli samotnému námětu. Stáří? Vztah matky a dcery? Nestačí mi realita? Tři týdny mi tu ležela poté, co jsem si ji donesla z knihovny. A pak jsem rozhodla a přečetla během jednoho dlouhého večera.



Hlavní hrdinky jsou tu dvě: Marie, ovdovělá šedesátnice, už v důchodu, aby utáhla nájem, tak hlídá děti, posléze se stará o seniory. Marie sleduje své nastupující stáří, cítí se přehlížená, trpěná, podle dcery už ničemu nerozumí, ona sama by ale pro dceru udělala cokoliv. Druhá hrdinka, Róza, Mariina dospělá dcera, třicátnice, se na začátku knihy vdává a poté řeší své vlastní problémy - s početím a umělým oplodněním, následně pak těhotenstvím, nevolnostmi, porodem. Matku opravdu nechápe, její potíže ji přijdou zveličené, přehlíží její nepříznivou finanční situaci, vyčítá jí, že se v životě málo snažila a teď není schopná pomoci mladé rodině s financemi na bydlení. 

Večer telefonuje s Rózou a zmíní se jí, kam se chystá a co tam bude dělat. Dcera se na moment udiveně odmlčí a pak vyhrkne:
„Budeš jim akorát prát a vařit a celý dny se nikam nepodíváš!
Jestli se jednou vykoupeš v moři, tak to bude moc!”
„To ne," brání se Marie, „náhodou jsme domluvení, že budu mít dost času pro sebe. Táta těch dětí jenom nechtěl být na hlídání úplně sám.”
Róza si nesouhlasně odfrkne. „Doufám, že ti aspoň slušně zaplatí, mami."
Marie je připravená dceři zalhat, nestojí o další peskování. Jenže na malý okamžik zaváhá, a to ji prozradí.
„Ty tam jedeš zadarmo?” užasne Róza.
„Platí mi cestu a ubytování,” odpoví matka skoro stydlivě. „To mi přijde tak akorát.”
„Je fakt neskutečný, co si k tobě ty lidi dovolej. Tohle už je přece totální vykořisťování a ty si ho necháš líbit.”
„Já se tam ale těším! U moře jsem nebyla hrozně let a sama bych určitě nejela. Takhle je to výhodný pro obě strany, nemusíš se ničeho bát.”
„Zametli s tebou," trvá si Róza na svém. „Na tvým místě by mi to přišlo fakt ponižující."
„Dali mi nabídku, já ji promyslela a kývla na ni. Co je na tom ponižujícího?"
„Je fakt strašně smutný, že to nevidíš,” povzdychne si Róza. „Ale myslím, že si na tenhle náš rozhovor brzo vzpomeneš.”

....

"Zatím se rozhlížíme. Ty ceny jsou šílený. Vypadá to, že kdo si nekoupil byt v devadesátkách, tak má prostě smůlu.”
Tóny k jejich obvyklé choreografii -- Róza podniká jeden výpad za druhým, směle, kupředu, zatímco Marie se lehkými kroky snaží odtančit pryč: proč jste si nekoupili byt? —  nemohlo nás přece s tátou napadnout, že to skončí takhle — hop a skok a  jednoduchá otočka — měli jste se víc ozývat, když jste viděli, kam to spěje — my se snažili, ale to nebylo tak snadné, jak si myslíš — a raz a dva a krok sun krok — vaše generace to všechno zkazila — pirueta poprvé — hrozně jste těm, co přijdou po vás, zavařili — pirueta podruhé — a my teď za vaše chyby musíme platit — zvedačka, úklona, konec.

Marie se ve snaze dát své existenci smysl sbližuje se svými seniorskými klienty, kteří jsou na tom vlastně podobně jako ona - ostatním na obtíž, nikoho nezajímají, jsou neviditelní. Celé se to ale poněkud zvrtne a stane se dalším důvodem pro rozbroje s dcerou. V knize se začínají objevovat hororové prvky (zabité myši na sídlišti, pro ostatní lhostejné), vše spěje k otevřenému konci.

„Být matkou je tak snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají“.

Takhle popsané to zní dost depresivně, ale v realitě mi to tak úplně nepřišlo, i když to samozřejmě není kniha "pro chvíle pohody". Možná, že tuhle knížku je potřeba číst už v nějakém věku, v době, kdy s ohledem na již prožité není problém se do obou hrdinek vcítit, ale kdy se nás ale pořád netýká ta nejhorší část spojená s blížícím se koncem života. Bylo zajímavé číst, jak Marie vnímá stárnoucí tělo své i svých klientů, zaujalo mě, jak málo se zná, jak si sebe neváží, jak moc se obětuje, aby nakonec její nacházení sama sebe paradoxně vedlo k úplně divným koncům. Róza měla oproti své matce už moderní feministické postoje, i ty ale v aplikaci a v vztazích trochu skřípaly. Trochu mě děsí, že tohle je asi dost častá realita.

O knížce se hodně mluvilo v souvislosti s tím, že se nedostala ani do širší nominace na Magnesii Literu. Nečetla jsem všechny nominované knihy, takže nedokážu posoudit v jaké konkurenci se Těla ocitla, nicméně myslím, že aspoň tu nominaci by si zasloužila. Už jen pro to neviditelné téma stáří...  Aspoň, že ji ocenili jinde: Těla se v prosinci 2023 stala v anketě Deníku N knihou roku podle čtenářů i odborné poroty.

Projela jsem komentáře na databázi knih a na goodreads a zaujalo mě, jak rozporuplně knihu čtenáři vnímají - zjevně tuhle knížkou čtou různé generace různě... Svým kamarádkám knihu ostatně doporučím, své matce spíše ne... 


Klára Vlasáková (*1990) je česká spisovatelka, scenáristka, dramaturgyně a publicistka. Pracuje jako dramaturgyně v České televizi, pravidelně přispívá do pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlase Plus, kde se věnuje především sociálním a genderovým tématům. Přispívá rovněž do internetového deníku A2larm, na Seznam Zprávy, na web Heroine či do Salonu Práva.  Jejím knižním debutem je román Praskliny (2020), zařaditelný na pomezí žánrů sci-fi a dystopie. Praskliny byly v roce 2021 nominovány na Cenu Jiřího Ortena.

Hodnocení: 80 %

 

Klára Vlasáková: Těla
  • Nakladatel: Listen
  • EAN: 9788024288550
  • ISBN: 978-80-242-8855-0
  • Doporučená prodejní cena: 329 Kč
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 198 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20,5 cm
  • Rok vydání: 2023 (1. vydání)








čtvrtek 23. května 2024

Báječný divadelní květen - Žena filmového kritika, Geniální přítelkyně a Prodaná nevěsta

Občas žehrám, že ač chodím do divadla poměrně často, nic moc výjimečného tam nenacházím. Nevím, jestli si vybírám špatná divadla, nebo je to mým pokročilým věkem, či tím, že se divadelní provoz a dramaturgie v posledních letech poněkud proměnily a posunuly směrem k lehčím kusům. 

V květnu se mi ale podařil majstrštyk - vidět tři fakt výborné kousky (z toho první dva vycházely z literárních předloh). 

Prvním byla Žena filmového kritika, která se dává v Divadle pod Palmovkou, v podkrovním PalmOFF studiu. Představení je prakticky pořád vyprodané a navíc ho většinou dávají ve dnech, kdy nemám šanci se do Prahy dostat, tak jsem ani nedoufala, že se na něj brzo dostanu. Nakonec ale zapracovala náhoda - Divadlo pod Palmovkou s tímhle představením vyrazilo k nám do Liberce, na festival WTF. Důvodem je asi to, že režisér představení, Tomáš Dianiška, má k našemu divadlu vazby, začínal tady a odsud také poté vyrazil na svou vítěznou pouť českými divadly. Každopádně, Liberec má Dianišku taky rád, tolik lidí jsem tady v životě v divadle neviděla. Malé divadlo praskalo ve švech, prý tu tak narváno bylo naposledy během Sametové revoluce:-)

Žena filmového kritika vychází ze stejnojmenné knihy, resp. původně blogu (který posléze vyhrál Magnesii Literu a knihou se stal).  Četla jsem blog v době, kdy vycházel, bavil mě velmi, neb byl sarkastický, ironický, vtipný, plný narážek pro insidery, takže jsem se na představení těšila. Musím přiznat, že mě na začátku trochu zaskočilo, že to oproti knize bylo mnohem víc na sílu. Já osobně vnímala autorčin humor jako docela subtilní, jemný, představení byla oproti tomu řachanda. Sice inteligentní, ale přesto bláznivá. Pak jsem si ale uvědomila, že to je přesně to, co Dianiška dělá: prostě další z jeho šílených inscenací, které vážné věci předvádí v absurdní podobě (a že jsem jich od něj v posledních letech viděla!). Takže jsem to akceptovala a bavila se královsky. Na i-divadle hodnocení kolem 80 %, já dávám 90 %.

Jen pro zajímavost, co k představení napsala po premiéře samotná autorka:

Tento blog se dočkal divadelního zpracování. Je to hra pro dva lidi, kteří se během ní fakt hodně zpotí, což je mi dost povědomé. Přijde si na své opravdu každý, je tam kus komedie, tragédie, parodie i chirurgie. Vysvětlí se tam jasně, proč mám už roky svého hodinového manžela. Trochu se zabrousí do mých dávných citů ke Kamilu Filovi, odehraje se snová scéna se zvedačkou. Chybí scéna, jak vztekle žeru vizitku určité dámy na zahajovací párty Febiofestu, prý by její zařazení bylo dramaturgicky obtížné. Ale skutečně nemám co vytknout. Ocitám se teď v zajímavé situaci, kdy mohu zaplati tři sta osmdesát korun za to, abych se podívala do našeho obýváku před deseti lety a prožila si mnohá z traumat, o kterých jsem si tak ráda myslela, že je mám zpracovaná a že se jim můžeme společně v klidu zasmát. Líbí se mi, jak divadelní kritici, jejichž práce je všem snad ještě víc jedno než práce kritiků filmových, označují roky mého života za banální, ale nápaditě podané. Nicméně premča byla krásná a já si ji moc užila, neboť přestože na žádné nechodím, dávno vím, co se sluší a patří. Kritik mi udělal radost menší. Na devadesát minut divadelního ztvárnění našich klíčových dramat reagoval hýkavým smíchem v průběhu, na konci pak hlubokým zamyšlením, cože teď asi dělá Zoe, na kterou proboha už úplně zapomněl. Když se dodivil, vzal mobil a po letech jí napsal, aby zjistil, jak se to dítě boží asi má. Když jsem společensky prohodila, jestlipak už asi dopsala svou práci o korpusové lingvistice (nad kterou se kdysi v noci chcichotala v naší kuchyni, zatímco na mně pukala flekatá kojicí podprda a schovávala jsem se na chodbě), kritik mě zpražil, ať nejsem cynická a zajímám se upřímně. Děkuju pěkně, pane Dianiško.






Tomáš Dianiška, Petr Cífka
Žena filmového kritika
Premiéra: 21.9.2023 | 1:30
Podle článků na stejnojmenném blogu anonymní autorky.
Dramaturgie: Ladislav Stýblo.
Výprava: Lenka Odvárková-Hollá.
Hudba: Matej Štesko a citace.
Režie: Tomáš Dianiška, Petr Cífka & kol.
Hrají: Barbora Kubátová, Jakub Albrecht

Divadelní verze článků populárního blogu, sarkasticky i sebeironicky mapujících vztah mezi mužem a ženou, které jsou v inscenaci na pozadí aktuálního umění a popkultury přetaveny v ironickou reflexi vztahů, společenských stereotypů i existenciálních nástrah spojených s rolemi milující partnerky, matky i přičinlivé ženy obecně. Popkulturní groteska o ženě a intelektuálovi, filmech, lásce, snech a průserech. Být dnes ženou, manželkou a matkou po třicítce je někdy samo osobě dost náročné. A když jste k tomu ještě ženou filmového kritika, může se vám snadno stát, že se vaše představy normality, klidu a štěstí posunou úplně jinam, než kde je mají obyčejní lidé...


O den později jsem vyrazila pro změnu do Prahy, do Městských divadel pražských, konkrétně do Divadla ABC na představení Geniální přítelkyně. Tetralogii od Elleny Ferrante miluju, italsko-americký seriál jsem (až na poslední sérii) viděla taky, minulý měsíc jsme si navíc o téhle autorce povídaly na Literárních toulkách v knihovně. Sice mě trochu děsila avizovaná délka představení (4:40, se dvěma přestávkami), ale pro kulturu je potřeba něco obětovat. 


A musím uznat, stálo to za to. Bylo tam všechno: přátelství, neutěšené poměry předměstí Neapole, mafie, kamarádi z mokré čtvrti i  levicoví intelektuálové z univerzity, relativita úspěchu a neúspěchu, první lásky i rozpady rodin (a mnohem mnohem víc). Skvělé Nina Horáková a Renáta Matějíčková neslezly z jeviště. Dobrá i Eva Salzmannová jako vypravěčka (Lena ve starších letech) a zároveň Lenina matka. Asi je fajn tu knihu předem znát, ale jak se ukázalo u mé kamarádky, která byla se mnou, není to bezpodmínečně nutné, i tak představení vyvolá velký dojem. A nebojte se té stopáže, docela to uteklo. 







Geniální přítelkyně
Premiéra: 25.11.2023 | 4:40 (2 přestávky)
Překlad: Marie Špalová. Úprava a dramaturgie: Kristina Žantovská. Výprava: Eva Jiřikovská. Hudba: Ivan Acher a citace. Pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková. Režie: Marián Amsler.

Hrají: Nina Horáková, Beáta Kaňoková / Renáta Matějíčková, Eva Salzmannová, Tomáš Weisser, Viktor Dvořák, Petr Konáš, Pepa Honzík, Evellyn Pacoláková / Ivana Uhlířová, Veronika Janků, Dana Batulková, Tomáš Milostný, Adam Langer, Tomáš Krutina, Radek Melša / Petr Urban, Kryštof Krhovják, Martin Donutil, Táňa Malíková, Sára Affašová, Daniela Šišková, Hanuš Bor, Stanislav Lehký, Milan Kačmarčík...

Divadelní adaptace světového bestselleru. Padesátá léta 20. století, neapolská periférie a dvě děvčátka, která si slíbí přátelství na život a na smrt. Lenu a Lila spolu procházejí celým životem. Jejich složitý vztah je plný lásky, nenávisti, soupeření i podpory, doplňují se a ženou kupředu, stejně tak se ale dovedou zraňovat a vzájemně bolestně zrcadlit. Každá po svém se však především snaží vybojovat lepší život, vzdálený chudobě, pokrytectví a násilí prostředí, do kterého se narodily. Na pozadí jejich cesty sledujeme v propracovaném mikrosvětě obyvatel jedné čtvrti celý vývoj poválečné Itálie od chudoby k ekonomickému zázraku let šedesátých, posilování moci Camorry a její vliv, proměny postavení ženy, politické boje i dozvuky fašismu...

Poslední kus, který mě zaujal asi úplně nejvíc, byla Prodaná nevěsta v Národním divadle. Tuhle klasiku samozřejmě (jako asi každý) znám (pokud neznáte, doporučuju wikipedii), před čtvrt stoletím jsem tu ostatně navštívila inscenaci, která také vyvolávala pozdvižení (tzv. "sokolská prodanka", která se vyznačovala tím, že tu zpěváci zpívali v sokolských krojích, medvěd visel nad jevištěm a na konci se utrhl:-).  

O novém kontroverzním nastudování režisérky Alice Nellis se mluví už od premiéry před dvěma lety, představení rozdělilo příznivce opery na dva nesmiřitelné tábory. První volá po plzeňských krojích a tradicích a spílá režisérce, čím si to dovolila znesvětit jeviště Zlaté kapličky, druhý (a k němu si dovoluji po shlédnutí patřit) se při představení nesmírně baví a směje. Lístek jsem si koupila pár dní před tím, než Česká televize oznámila, že představení uvede v rámci letošních oslav dvěstě let od narození Bedřicha Smetany, na televizi jsem se ale nekoukala a všem kolem zakázala, aby mi něco prozrazovali. 




Prodaná nevěsta je pojatá jako divadlo na divadle - na začátku se vybírá představitelka Mařenky, takže jednou árií se postupně prozpívají tři adeptky (jednu favoritku ze sboru protlačuje Jeník, druhá je příliš korpulentní, takže dostane roli Esmeraldy, třetí je ta pravá), mezitím na zkoušku dobíhají sboristé, z letiště dojíždějí představetelé dalších rolí, předávají se scénáře a úplatky pro režiséra (němá, ale důležitá role), kostymérky berou míry. Další části se pak věnují dalším aspektům opery, třeba kostýmům. Režisér si vybere šílené oblečky, ze kterých jsou všichni učinkující vyvedeni z míry, navzájem se předhánějí a ukazují si, kdo vypadá hůř, celý tým se snaží to nějak napravit, když ale scény z hospodské tancovačky vypadají jak z chánovského sídliště, sbor se vzbouří a odmítá s režisérem dál spolupracovat. I Jeník si strhává dredy, které se mu zapletou do Kecalových hodinek a má už všeho dost. Naštěstí to zachrání kostymérka, která vymyslí nové řešení (to se představí v posledním třetím jednáním - a ty kostýmy jsou nádherné, kam se hrabe Plzeň). Mezitím se zkouší, režísér se věčně chytá za hlavu, když musí opravovat přešlapy zpěváků (neznalost textu, zpívání do publika ve chvíli, kdy má být duet, špatné nástupy) i techniky (nefuknční dotáčky, zakopávání na jevišti o rekvizity a kabely apod). A do toho se mu v netradiční scéně zraní Mařenka, takže je nutné povolat náhradní (tu ze sboru, kterou chtěl Jeník). 

Celou dobu samozřejmě pořád zní Smetanova opera, představení se zkouší, divák nepřijde o jedinou notu z původního kusu (Vašík se bojí sňatku, Kecal zná dívku, co má dukáty a chalupu a chalupu dostane od táty, Jeník prodává nevěstu pod podmínkou, že si Mařenka musí vzít jen syna sedláka Míchy atd atd), jen při tom sleduje něco víc. Vše spěje k velkému finále třetího dějství, kde se místo vesnické pouti představuje cirkus. A je to velkolepé, jak z Cirque du Soleil: trampolíny, šály, synchronizované pohyby. Úžasné bílé kostýmy na černém pozadí, neskutečně zábavná árie Jeníka a Mařenky, frustrované z toho, že zpívá se sádrou a nemůže se hýbat, další vtipná záměna hrdinek a do toho - voilá - vbíhá na jeviště Vašek v roli medvěda - ledního! 

Nemůžu si pomoci, ale Alice Nellis se tahle opera povedla nevídaně. Jasně, chápu, někteří lidé si myslí, že opera se má dělat tradičně, jak to znají z televizních přenosů ze sedmdesátek a osmdesátek - Gabriela Beňačková Čápová, kroje, chasa, všichni se smějí tomu, že Vašek koktá, hahaha. Jenže co si budeme povídat, Prodaná nevěsta nemá žádný geniální děj, který by tohle unesl, vzpomínám si, jak překvapená jsem byla, když jsem kdysi zjistila, o čem to vlastně je. Prostá hříčka v podobě záměny jednoho z hrdinů, doprovázená lidovými motivy. To podle mě už nikoho moc nebaví... Ano, pár lidí, zejména těch starších, kolem mě po prvním dějství brblalo, několik starších dvojic odešlo, ale zbytek na hru nakonec přistoupil a na konci se tleskalo jak o závod. Navíc si myslím, že v dnešní době je přece možné si dopředu načíst, na co jdu (a že se o tomhle představení psalo požehnaně, navíc Národní divadlo na svých stránkách nabízí o vzniku inscenace i výborný mini-seriál v podobě videí s Janem Cinou - doporučuju!)  a nebezpečí, že se mi to nebude líbit, tak eliminovat dopředu. Nemyslím si, že podobné pojetí představení diváky odrazuje, Prodaná nevěsta je skoro pořád vyprodaná, a to i přesto, že lístky jsou poměrně drahé (za lístek do přízemí dáte asi 1400 Kč). Oni ti zastánci tradic, kteří si vylévají zlost na sociálních sítích, by stejně na tu svou tradiční inscenaci do divadla nepřišli... (mimochodem, Ondřej Havelka teď chystá v Národním divadle další Smetanovu operu, Tajemství, a ta má být inscenovaná přesně tak, jak byla v devatenáctém století - jsem zvědavá na ohlasy:-). Já každopádně Alici Nellis a celému inscenačnímu týmu tleskám!














Tak to byl můj divadelní květen, víc už toho asi tenhle měsíc nestihnu, nicméně tentokrát jsem času stráveného v hledištích nelitovala ani jednou. 

středa 22. května 2024

Milorad Krstić | Jaký to báječný svět (OGL Lázně)

 


Milorad Krstić pochází ze Slovinska, ale od roku 1989 žije v Budapešti. Věnuje se vizuálnímu mění, maluje, kreslí, dělá sochy, fotí, vymýšlí dekorace pro divadlo a točí filmy. Je také autorem komiksů pro děti.

V roce 1995 natočil krátký animovaný film s názvem "My Baby Left Me" a za něj dostal Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně. Další jeho animovaný film, tentokrát interaktivní, se jmenuje "Das Anatomische Theater" a v roce 1999 za něj dostal cenu MIFA v Annecy. V roce 2018 pak natočil celovečerní animovaný film s názvem "Sběratel Ruben Brandt", který byl promítán na filmovém festivalu v Locarnu a také v mezinárodní soutěži Anifilmu (budu si ho muset sehnat, ukázky vypadaly skvěle). 

V liberecké oblastní galerii vystavuje kresby, skicy a další grafické práce v návaznosti na právě probíhající Anifilm. 

 

Identita. Útěk z postsovětského prostoru (OGL - Lázně Liberec)

 



Zkusila jsem nechat umělou inteligenci přepsat oficiální anotaci - a ano, je to výrazně srozumitelnější, byť samozřejmě trochu osekané...

Pád železné opony a rozpad Sovětského svazu na konci 20. století přinesly do zemí střední a východní Evropy velké změny. Umělci v tomto regionu museli čelit novým otázkám ohledně své identity a kořenů. Museli se vyrovnat s minulostí a zároveň hledat cestu k budoucnosti. 

Výstava "Identita. Útěk z postsovětského prostoru" se zaměřuje na tento proces hledání identity. Představuje díla deseti litevských umělců, kteří se ve své tvorbě zabývají tématy jako je paměť, historie, kulturní dědictví a osobní svoboda. I když se pobaltské státy staly součástí Evropské unie a NATO, stále se potýkají s odkazem sovětské okupace. Umělci na výstavě zkoumají, jak tato minulost ovlivnila jejich kulturu a identitu. Hledají také odpovědi na otázky, co to znamená být Litevcem v 21. století.

Výstava je důležitým příspěvkem k diskusi o identitě a paměti v postsovětském prostoru. Je to také podnětný a znepokojivý pohled na to, jak umělci čelí výzvám globalizace a hledají své místo ve světě.

Původní text najdete tady.

Vystavující umělci: Žygimantas Augustinas, Algimantas Kensminas, Tauras Kensminas, Denisas Kolomyckis, Žydrūnas Mirinavičius, Rūta Putramentaitė, Eglė Ridikaitė, Indrė Rybakovaitė, Ieva Skauronė, Andrej Vasilenko.

Výstava potrvá do 28. 7. 2024.