Islandská spisovatelka Yrsa Sigurðardóttir je pro své čtenáře zárukou napínavého čtení. Její detektivky s propracovanou zápletkou a skvěle vykreslenými postavami nám navíc přibližují atraktivní místa Islandu. Nejinak je to i v nejnovější knize s ponurým názvem Hrob, která nás zavede na odlehlé Vestmannské ostrovy, malé vulkanické souostroví ležící asi 10 km jižně od Islandu.
Právě sem míří nesourodá skupina mladých lidí. Přijíždějí za smutným účelem, na pohřeb kamarádky z vysoké školy, která zemřela na rakovinu. Vše se ale začíná poměrně brzy komplikovat – záhadné telefonáty na pevnou linku v ubytování, okolnosti kamarádčina úmrtí i děsivý nález v jejím domě. To vše bývalé přátele vrací do doby studií, k události, na kterou se roky snaží všichni zapomenout…
Druhá linie příběhu, která se s první dějovou linkou umně proplétá, se odehrává na stejném místě, ale o týden později. Z Reykjavíku přilétá dvojice vyšetřovatelů spolu s Idunn, jedinou forenzní patoložkou v zemi. Jejich úkolem je vysvětlit podivný nález dvou mrtvých těl na pláži. Idunn z ostrovů pochází, ale nebýt práce, nikdy by se sem dobrovolně nevrátila. Zhoršující se počasí a hlavně další oběti však její pobyt prodlužují nad únosnou míru. Kdo způsobuje, že se zdejší nemocniční márnice plní nevídanou rychlostí? Podaří se zamotanou historii někdy rozmotat?
Yrsina kniha je jako obvykle poměrně spletitá a originální. Připravte se na příběh napínavý až do samého konce, na prolínání minulosti a přítomnosti, na temnou atmosféru místa, kde si povětrnostní vlivy s návštěvníky nepěkně pohrávají. Počet postav do případu zapletených je sice tentokrát poměrně velký, orientovat se v nich ale určitě zvládnete. Bavilo mě střídání vypravěčů i soukromá linka patoložky, hlavně její střety s nevlastní sestrou, které občas doprovází i humor.
Hrob je druhým dílem ze série Černý led, kterou spojuje trojice osob na straně zákona (první kniha má název Není úniku). Znalost předchozího dílu ale není nutná pro to, abyste se do knihy mohli pustit. Máte-li rádi severské thrillery, s Hrobem (a hlavně s Yrsou) nešlápnete vedle.
Yrsa Sigurdardóttir (*1963) je považovaná za královnu severské detektivky. Původně vystudovala stavební inženýrství, psaní se začala věnovat až později (v roce 1998 ji vyšla první knížka pro děti, první detektivku vydala v roce 2005, ve svých 42 letech).
A další kniha z kategorie čtení pro děti (i když obálka by mohla pár rodičů odradit).
Vendula je blbá. Aspoň tak o ní mluví spolužáci ve třídě, nebo nevlastní sestra. Vendula se vzteká, když není po jejím, na mámu ječí, Vendulu baví ostatní provokovat, s Vendulou se ve třídě sedí za trest.
Vendula by měla být na výtvarce. Není. Sedí doma a brečí vzteky. Pak sní tabulku čokolády a celé odpoledne kouká do mobilu. Večer přijde máma. Od dveří zavolá: „Ahoj, zlato!" Posbírá bundu a boty, které Vendula nechala hozené u dveří. „Jak bylo ve škole?"
„Blbě," zavrčí Vendula.
Maminka zvedne obočí.
„Blbě, protože tam chodí samí blbci," vrčí Vendula dál.
„Snad ne," snaží se máma, „aspoň jeden jedinej normální tam snad musí bejt."
Vendula nesmlouvá. „Ani. Jeden. Jedinej. A jsou na mě hnusný!"
„Jak jako hnusný?" zpozorní máma.
„Hnusný prostě! Nemluví se mnou! Nechtěj se mnou sedět! Když se mnou kamarádí, tak jenom jako!"
„Hele, brzdi. Že se s tebou nekamaráděj, je nepříjemný, to jo, ale kamarádění nikomu nemůžeš nařídit. Já myslím, jestli ti tam někdo fakt ubližuje?"
Vendula váhá. „Ubližuje?"
„No ubližuje, tyjo, Vendulíno, když nevíš, jestli ti ve třídě někdo ubližuje, tak asi neubližuje. Berou ti věci třeba? Bije tě někdo? Nebo nevím, zničil ti někdy někdo něco?"
Vendule nikdy nikdo nic nezničil. Ani nesebral. Ani ji nikdy nikdo neuhodil. To by si zkusili, říká si Vendula.
Jenom prostě Vendula každý den obědvá sama.
Jenom je pokaždé poslední, koho vyberou na vybíjenou, a otráveně u toho kroutí očima.
Jenom spolužáci vždycky ztichnou, když si k nim Vendula stoupne do hloučku.
Jenom se posměšně šklebí, když na ně promluví.
Jenom prostě nemá nikoho, od koho by mohla o hodině opisovat a s kým by mohla o přestávce jít na záchod.
No a pak ještě jednoho dne najde v odpadkovém koši Neřáda, což všechno ještě zhorší, hlavně vztahy s tátou a s jeho novou rodinou. Neřád totiž Vendule radí, jak být ještě hnusnější a na okolí protivnější - protože když už, tak už!
„Už toho mám plný zuby!" křičí druhá máma na Vendulina otce. „Každej druhej víkend tady máme naprostý peklo! Buď si Vendulu srovnáš, nebo s ní můžeš na víkendy jezdit někam do hotelu! Že jsou na sebe holky hnusný, to bych pochopila, ale mlátit se mi tady nebudou!"
Do toho křiku se zoufale rozvzlyká Karolína: Mně teče krev!"
Všichni se na ni podívají. Je to pravda. Karolína má roztržený ret a krev ji kape na triko. Druhá máma ji popadne a zmizí s ní do koupelny. Cestou sykne: Až se vrátím, Vendula tu nebude. Vyřeš si to, jak chceš."
Ve škole je to taky na pytel. Vendula schválně bojkotuje písemku a učitelka doporučí mamince návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. A právě tady, asi ve třetině knihy, se příběh rozdělí na dvě linky. Máma, a pak i všichni ostatní, reagují na Vendulino problémové chování dvěma různými způsoby, které vedou i k odlišným reakcích. Jedna varianta (psaná modrou barvou písma) je klasická - příkazy a zákazy, které ale na Vendulu evidentně nefungují. Druhá linka (červené písmo) je chápavější, vyžaduje víc komunikace a interakce, a to jak v rodině, tak ve třídě. Obě dvě linky se pak vedle sebe proplétají až do konce knihy a ukazují, jak je možné konkrétní situace řešit - buď do ohně přilévat:
„No tak sorry, že jsem ti ho na odpoledne ukradla," ohradí se Vendula. Samotnou ji překvapí, jak zuřivě to zasyčí pokojem. Neřád se spokojeně posadí na polštář.
Vendula soptí dál. „Fakt moc se ti omlouvam, že jsem si dovolila jednou jedinkrát strávit nějakej čas se svým vlastním tátou. Já už to příště neudělam. Můžeš si ho klidně nechat, celýho tátu i s celým jeho časem, celej tenhle pitomej pokoj a celou tu vaší rodinku. Spokojená? Krávo!"
Karolína se znovu schová. Vendula slyší, jak pod peřinou tiše vzlyká.
Nebo reagovat smířlivě a trochu se snažit okolí chápat:
„Sorry no." Vendula se snaží, aby to neznělo vítězně. „Tos šla domů sama?"
Karolína pokrčí rameny. „Ono to není tak daleko. Psal mi, že to nakonec nestihne, nečekala jsem tam nebo tak." „V parku bylo děsně lidí, čekali jsme snad půl hodiny, než na nás u stánku přišla řada," broukne Vendula. „Tak mě můžete příště vzít s sebou."
Vendula něco neurčitě zamumlá. Nechce se jí dělit se o to málo času, který s tátou má. „Máš ten zpěv," připomene nakonec. „Ale můžem ti třeba vzít limonádu domů."
Blbá Vendula je knížka, kterou nejvíc ocení děti zhruba na prvním stupni základky. Neměly by ji ale asi číst samy, minimálně na vysvětlení toho schizofrenického rozdvojení osobnosti budou někoho dospělého potřebovat (a na následné probrání obsahu pochopitelně taky). Rozhodně je to knížka užitečná - ukazuje, jak může dobrá komunikace zlepšit vztahy a že pozitivní přístup se vyplatí. Hodí se i pro paní učitelky, hlavně ty, které mívají tendence si děti na začátku zaškatulkovat a podle toho se k nim následně chovat (jenže ty si ji asi nepřečtou). Kniha pro čtení doma s rodiči (a to nemusíte mít ani doma potížistu) a určitě i hodně užitečná knížka pro společné čtení a probírání ve třídě. Jsem ráda, že podobné knížky vycházejí (a že už se ve třídách nečte Malý Bobeš:-)
Blbá Vendula se dostala v kategorii Litera za knihu pro děti a mládež do finále letošní Magnesie Litery (Literu nakonec získala jiná knížka pro děti - Myko).
Blbá Vendula je zajímavě výtvarně pojatá, Eva Horská tu vytvořila hodně názorné ilustrace, které sledují svět očima naštvané hlavní hrdinky, už kvůli tomu je fajn si knížkou zalistovat.
Noemi Cupalová je autorkou celé řady dalších dětských knih (Cyklista Cyril, Vyhořelí dinosauři, Pan, který škytal, Karlíček a vosy a Zvíře, které není vidět), budu se po nich muset při příští návštěvě knihovny podívat.
