Peter Handke je rakouský spisovatel, dramatik a překladatel. Narodil se v roce 1942 a svůj první román Sršni vydal v roce 1966. Napsal poměrně velké množství románů a novel - seznam najdete na wikipedii. Jak se píše na přebalu knihy, je to enfant terrible evropské avantgardy, několikrát byl nominován na Nobelovu cenu, ktero pro své "nesprávné" politické postoje nejspíš nikdy nezíská.
V Česku vyšlo Peteru Handkemu několik knih (viz kosmas.cz), známá je jeho divadelní hra Spílání publiku, kterou v Divadle Komedie v roce 2010 režíroval Dušan Pařízek - ohlasy na ní byly velmi rozporuplné - buď adorace, nebo odsouzení. Mně osobně zaujalo, že Handke spolupracoval s německým režisérem Wimem Wendersem a je dokonce autorem některých částí scénáře filmu Nebe nad Berlínem (budu si to muset zase někdy pustit, svého času jsem byla tímhle filmem unešená).
Mnohem míň jsem ale byla unešená novelou Úzkost brankáře při penaltě. Vyšla v roce 1970 a za první rok se jí prodalo 75 tisíc výtisků.
Hlavní hrdinou je Bloch, zřejmě bývalý známý brankář - o fotbale se v knize několikrát mluví, je zjevné, že Bloch této hře rozumí. Zdá se, že před tím, než byl známým brankářem, pracoval na stavbě - tam s ním ale nikdo nepočítá - alespoň Bloch to tak chápe, nakonec dokonce dostane i papíry, které vyhazov potvrzují. Bloch bydlí v hotelu, poflakuje se po městě, chodí do kina, pije pivo a jí uzeniny, občas někomu volá (bývalé manželce), s někým se seznámí. I s pokladní z kina, pro kterou tahle náhodná známost končí tragicky. Bloch posléze vyrazí na jih do malého pohraničního městečka za nějakou svou známou. I tady bydlí v hotelu, sleduje cvrkot, ztratil se tu zrovna zdravotně handicapovaný školák, četníci po něm pátrají. Že to zní vcelku epicky a srozumitelně? Jenže takhle ta kniha psána není. Styl je sice formálně jednoduchý, ale srozumitelnost (alespoň pro mne) vázne. Každá věta sama o sobě smysl dává, vlastně je velmi pregnantní, ale návaznost mezi nimi je často zvláštní. Bloch má problém s porozuměním slovům, svět kolem se mu rozpadá a čtenář váhá, zda by se ke čtení lépe hodil alkohol, nebo prášek na bolení hlavy. Některé motivy se neustále opakují, opakuje se i Bloch, který se snaží porozumět a interpertovat sdělení ostatních lidí, ale stejně je nechápe, nebo chápe jinak.
Zkuste si přečíst první kapitolu: http://art.ihned.cz/c1-60436280-peter-handke-uzkost-brankare-pri-penalte - a ta patří ještě k těm srozumitelnějším.
Chvílemi mi to připomínalo Kafkův Zámek, pak bizarnosti Elfrede Jelinek, event. nesrozumitelnost textů Thomase Bernarda. Mají v Rakousku nějakého normálního spisovatele? Nějaký normální rakouský román ze současnosti by nebyl? Novela má pouhých 118 stran a přesto mi dala dost zabrat. Vlastně každý odstavec se vzpíral uchopení... A vědomí, že mi Ježíšek přinesl ještě jednu knihu od téhož autora, mi nepřidalo... Asi jsem to fakt nepochopila...
Protože - jak se píše v oficiální anotaci: Mezi vnitřním životem Josefa Blocha a vnějším světem, který pozoruje, se otevírá propast, kterou jazyk, jak se zdá, nedokáže překlenout. Co znamenají slova, co předměty, co činy? Záleží na vraždě? Celek se rozpadá, zůstávají detaily. Co s nimi? Zneklidněný čtenář nepřestává bloudit. Přesto je třeba volit - situace brankáře při penaltě je metaforou člověka vystaveného volbě a symbolizuje zároveň i jeho životní šance.
Anebo jinak - jasně, že chápu, že právě způsob psaní a práce s textem je to, co je na Handkeho novele výjimečné. Na druhou stranu, chci já něco takového číst? Možná ve vězení nebo na Transsibiřské magistrále se dá podobná kniha ocenit. Já si dám momentálně asi raději pauzu...
Hodnocení: 1/5
Peter Handke: Úzkost brankáře při penaltěNakladatel: RUBATO
Originál: Die Angst des Tormanns beim Efmetger
Rok vydání: 2013 (1. vydání)
