neděle 17. prosince 2017

Jørn Lier Horst: Záhada maltézských hodin

Přesně před rokem jsem četla detektivku Jørna Liera Horsta s názvem Honící psi. Docela mě tenkrát příběh s komisařem Wistingem a jeho dcerou novinářkou zaujal, stejně zajímavá pak byla skutečnost, že autor čerpá ze své vlastní zkušenosti u policejního sboru. Krom knih pro dospělé píše ale Jørn Lier Horst také detektivky pro děti – proslavily ho dvě série, které už vycházejí i u nás. První se jmenuje Případy pro Detektivní kancelář č. 2, druhá CLUE, což v angličtině znamená stopu ve vyšetřování, zároveň je to ale složenina z počátečních písmen jmen hlavních hrdinů Cecílie, Leo, Une a pes Egon. 



A právě druhá kniha ze série CLUE, Záhada maltézských hodin, se mi díky AlbatrosMédia dostala letos před vánoci do rukou. 

Přesně před rokem se v Oslu odehrála velká loupež, kdy z renomovaného klenotnictví lupiči odnesli zlato, šperky a velmi vzácné zlaté maltézské hodiny. Po nějaké době byli zloději dopadeni, ale část lupu, včetně hodin, se najít nepodařilo. Jednomu z kriminálníků se  povedlo z vězení uprchnout a jeho stopy vedou do Škunerové zátoky, ve které prožil dětství. A právě tady bydlí i naše dětská trojka detektivů – Cecílie, Leo a Une (+ pes Egon). Souvisí loupež s tím, že ve stejné době před rokem zmizela Cecíliina maminka? Co vyčte Cecílie z tajného deníku, který se našel ve starých hodinách? Do jakého zámku patří klíč s tajemnou mapkou nalezený ve skrýši pod stolem? Co všechno se může stát ve starých německých válečných bunkrech? Těšit se můžete na dobrodružný a napínavý příběh, navíc kořeněný i další vrstvou – Jørn Lier Horst se ve svých dětských knihách snaží naťuknout i lehce filozofická témata. V Záhadě maltézských hodin se tak hrdinové kromě pátrání zabývají i časem – tím, jak rychle či pomalu utíká, zda je možné ho promarnit, smysluplně využít, či zda má čas zuby. Překvapivě ani tahle část knihy není nijak nudná či nezapadající.

Záhada maltézských hodin by se mi v určitém věku asi hodně líbila. Vždycky jsem měla ráda knihy, ve kterých vystupuje parta dětí řešící nějakou záhadu. Detektivní série CLUE je určena pro mladé čtenáře ve věku 9–14 let, byť já bych to viděla spíš v té dolní hranici. Je to čtení docela jednoduché, přehledné, kniha dokonce obsahuje na předsádce náčrtky a mapky, což je pro orientaci v terénu Škunerové zátoky super. Jediné, co mohu vytknout, je délka – přišlo mi to nějak krátké a hrozně rychle vyřešené, takové čtení na jedno odpoledne. Ale tak už dnes knihy pro děti asi vypadají. 



Záhada maltézských hodin je druhou knihou ze série CLUE – první s názvem Záhada mloka vyšla v roce 2014 v nakladatelství JOTA, tento druhý díl se na předvánoční trh dostává prostřednictvím Knihy ZLÍN. Díky Albatros Média za rozšíření obzorů v oblasti dětské literatury. 



Hodnocení: 80%



Jørn Lier Horst: Záhada maltézských hodin

  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074736124
  • ISBN: 978-80-747-3612-4
  • Originál: maltesergaten
  • Překlad: Nejedlá, Pavla
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, česky
  • Rozměry: 15 × 21 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

čtvrtek 14. prosince 2017

Liane Moriarty: Šílené výčitky

Neměli jsme na to grilování chodit...

Liane Moriarty se v Česku zavedla svými napínavými psychologickými romány pro ženy. Velkou popularitu si získaly její knihy Sedmilhářky či Manželovo tajemství. Na předvánoční trh teď přichází její nový román nazvaný Šílené výčitky. 



I tentokrát se děj knihy točí kolem rodinných a partnerských vztahů. Na sousedském grilování se odehrálo něco, co otřáslo dosavadními životy všech zúčastněných. A přitom to začalo tak nevinně: bezdětný pár Erika a Oliver pozval na odpolední svačinu kamarádku Clementine s manželem Samem a s jejich dvěma malými roztomilými holčičkami. Chtěli s nimi probrat jakousi zásadní věc. Clementine se na návštěvu moc nechce, nemá vlastně Eriku moc ráda, připadá ji nudná a jejich přátelství je tak trochu omyl. Erika prožila hrozné dětství s matkou, která zavalila jejich dům odpadky, a Clementine se s ní začala přátelit spíš ze soucitu a také proto, že si to přála její matka, sociální pracovnice. Naštěstí se večírku zúčastní ještě další sousedé, sice zbohatlíci, ale docela zábavní lidé – Vid a Tiffany s jejich desetiletou dcerou Dakotou. Clementine se po hrozně dlouhé době konečně odváže, jenže pak se „TO“ stane. Všichni zúčastnění se zmítají ve vlastních šílených výčitkách. Vydrží Clementinino manželství? A co pošramocené přátelství s Erikou? Proč už se účastníci grilování nechtějí nikdy potkat? A proč se do příběhu pořád plete ten nesympatický soused Harry, který se s každým jen hádal?


Knížky Liane Moriarty jsou specifické. Velmi dlouho se čeká na odhalení samotné zápletky, bývá tu hodně postav s navzájem propletenými osudy, míchá se přítomnost s minulostí, závěr ale bývá často překvapivý a svižně pojatý. Přitažlivé je, že se Liane Moriarty ve svých knihách zabývá tím, co čtenáři zpravidla dobře znají. Postavy často řeší problémy týkající se manželství, výchovy dětí, vztahů mezi přáteli či sousedy, prostě žijí podobné životy, jako my všichni, autorka mezi ně ale vnáší zároveň napětí, tajemství, humor a drama.

Podobně namíchané jsou i Šílené výčitky. Pokud čtenář přistoupí na autorčina pravidla a nevadí mu, že na odhalení tajemství si musí v tomto případě čekat skoro až do poloviny knihy, pak si tuto knihu asi užije. Autorka si nechává dost času na vykreslení minulosti všech postav i jejich vzájemných vztahů a poskytuje i dost prostoru pro fantazii čtenáře, který si v hlavě začne sám splétat možné zápletky - byla v tom nevěra? Něco otevřeně sexuálního? Ublížil někdo někomu a ostatní se to teď snaží ututlat?

 

Jako vždy mě v jejich knihách baví vylíčení poměrů australské střední třídy. Důraz na rodinu, otevřenost, korektnost, humor. Co se ale týče příběhu samotného, tak tentokrát mě příliš neuchvátil, čekala jsem s ohledem na všechny ty tanečky něco mnohem zásadnějšího… A o hvězdičku méně kvůli zdlouhavosti.

Pokud zvažujete koupit tuto knihu pod stromeček babičce či mamince, určitě chybu neuděláte, na druhou stranu mám pocit, že tato autorka napsala i lepší knihy.


Děkuji knihkupectví Neoluxor za recenzní text.

Hodnocení: 65%


Liane Moriarty: Šílené výčitky 
  • Nakladatel: Ikar
  • EAN: 9788024934853 
  • ISBN: 978-80-249-3485-3 
  • Originál: Truly Madly Guilty 
  • Překlad: Kadlecová, Šárka
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 456 stran, česky 
  • Rozměry: 15,5 × 23,5 cm 
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

středa 13. prosince 2017

Peter Mayle: Rok v Provence

V naší knihovně se každý měsíc koná povídání o autorech a jejich knihách. V prosinci měli být na programu  Peter May a Peter Mayle. Zatímco ten první autor je mi znám velmi dobře – jeho trilogii z ostrova Lewis jsem si moc užila a znám i pár dalších jeho knížek, jméno Petera Mayleho mi neříkalo vůbec nic. 



Strýček Google, resp. teta Wikipedie napověděli:  Peter Mayle je Brit, který se v 80. letech přestěhoval do Francie. V roce 1989 získává proslulost svou knihou Rok v Provence, ve které popisuje od ledna po prosinec jeden rok života Brita v Ménerbes, vesnici na jihu départementu Vaucluse v oblasti Provence. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, posloužila jako předloha pro TV seriál a získala prestižní cenu British Book Awards pro rok 1989 za nejlepší cestopisnou knihu a řadu dalších ocenění. Sám autor byl roku 2002 francouzskou vládou jmenován Rytířem Čestné legie. V současnosti žije v Lourmarin, nacházející se v Luberon, v Provence, Francie.

No jo, není divu, že mě tenhle autor minul. V roce 1989 a následujících jsem měla úplně jiné starosti, než se nořit do pomalu plynoucího času poklidné Provence. Ale recenze slibovaly příjemné čtení, a tak jsem se tentokrát rozhodla na literární středu připravit důkladněji a Rok v Provence jsem si zakoupila a přečetla.



No, přiznám se, čekala jsem něco alespoň trochu akčnějšího. Nějaký příběh, trochu toho děje, když už to mělo tak skvělé recenze...  Jenže ona je to spíš autobiografie. Peter Mayle se s manželkou stěhují na francouzský venkov, kam předtím jezdili jen na prázdniny a během prvního roku se pomalu sžívají s novou situací.  Prostě takový ten klasický pohled cizince na novou kulturu, porovnávání toho, co znal z dosavadního života s novou realitou. Rekonstruují dům, takže poznávají zvyklosti francouzských řemeslníků, střetávají se s francouzskou byrokracií, odolávají náporu známých a kamarádů, kteří by u nich rádi strávili dovolenou. Drobné nepohodlí ale bohatě vyvažují pozitiva – výtečné jídlo, které si tady na venkově dopřává opravdu každý, spousta vína z okolních vinic, přátelé a sousedé, se kterými je radost posedět a popít, vůně levandule a krásné počasí v létě. Podáno s trochou suchého anglického humoru.   Tahle kniha tedy rozhodně potěší ty, co mají rádi kulinářské zážitky a těší je venkovský způsob života.  Děj nahrazuje pomalé střídání měsíců a ročních dob.  Na druhou stranu je vcelku příjemné číst si o dobách, kdy neexistoval internet a mobilní telefony (kniha se odehrává na konci 80. let minulého století) a kdy se lidé doopravdy potkávali, a to nejen nad jídlem. 

Pokud mohu srovnávat, tak takhle kniha je něco ve stylu Jamese Herriota a jeho série o Zvěrolékaři, z českých autorů by se do podobného proudu literatury dala zařadit Marta Davouz, která popisuje obdobné zážitky z Bretaně. Máte-li rádi tento typ literatury, tak se do Petera Mayleho klidně pusťte a nebudete zklamáni. 



Já osobně zas tak úplně unešená nejsem. Ano, dobře se to čte s horkým svařákem za dlouhých podzimních večerů (i když tedy z českého svařáku by asi pravověrný obyvatel Provence dostal kopřivku), ale je to přece jen trochu nuda. Do pokračování „Navždy Provence!“  a  „Znovu Provence“ se už zřejmě nepustím. Ale pokud se například chystáte do Provence na dovolenou, pak by Vám tahle knížka provoněná levandulí neměla utéct.

 


Hodnocení: 60%



Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny

Pokud Vás zaujala detektivka pro děti "Kdo zabil Snížka?", pak si nemůžete nechat ujít pokračování této knihy, které je ale pro změnu určené dospělým čtenářům: "Nejlepší pro všechny". 


Stará matka a dospělá dcera. Babička a vnuk. Matka a syn. Tři lidé, tři vypravěči příběhu, tři různé pohledy na stejné události, trojí komplikované vztahy. 

Seznamte se: 
  • Eva - čerstvá vdova, zdatná kuchařka a pekařka dodávající své koláče dodává do kavárny ve městě. Trochu unavená a ještě víc osamělá, matka Hany. 
  • Hana - třicátnice, herečka, která touží prorazit, matka samoživitelka, která svému synovi Viktorovi dovolí, na co si vzpomene, a ještě si ho tak trochu kupuje drahými dárky. Počítač, Xbox, iPhone, pochopitelně šestka. 
  • Viktor, syn a vnuk. Deset let, otec neznámý, máma na něj nemá moc čas, tak tráví většinu na času na počítači, hraje hry, max. chytá Pokemóny. A s kámošema ve třídě vyvádí kousky, které jsou zaslouženě oceněny tu třídní důtkou, tu dvojnou z chování. Co z něj vyroste? 
Po jednom zvlášť velkém průšvihu se Hana domluví s matkou a odveze Viktora z Prahy do vsi Rybná, 160 km od Prahy. Snad se tam kluk srovná a ona zatím využije jedinečnou hereckou šanci - roli  ve velkém seriálu. Jen o tom matce a synovi řekne až časem, až bude vhodnější chvíle. Babička Eva chce kluka přivést na správnou cestu, ale není si jistá, jestli si neukousla příliš velké sousto. Přece jen už ji síly ubývají a kluk děla jednu blbost za druhou a ona je musí žehlit a ještě tajit před Hankou, aby si to s Viktorovým pobytem na venkově nerozmyslela. Viktor je přesunem na venkov šokovaný. V chalupě skoro nefunguje internet, babička ho nechce nechat hrát hry, chce, aby si dělal úkoly, pomáhal doma, jedl zdravě, chodil ven a našel si kamarády. Máma ho zradila. A i když za ním jezdí, je to ještě horší, s babičkou se hádá a zaviní i další věci ve vsi .. (Kdo zabil Snížka?) Když se vše provalí, jsou na sebe všichni naštvaní. Hodně naštvaní. A do toho začíná mít babička Eva zdravotní problémy, o kterých ale nemůže dceři říct, Hana by ji odvezla Viktora. A Viki to mámě taky neřekne, začalo se mu totiž na venkově líbit... Může tohle skončit dobře?


Taky Vám to tak trochu připomíná situaci u Vás doma? Dcera štěkající se s matkou, neposlouchající dítě, utahaná babička, která si prostě neodpočine, protože práce se sama neudělá a je úplně jedno, že je to práce zbytečná, kterou nikdo neocení? Každý má svůj rozum, všichni to myslí dobře, ale nikdo to nedokáže tomu druhému sdělit, dát najevo, vysvětlit? Míjení, nedorozumění, zbytečné hádky, vztahovačnost, řešení, která nikomu nevyhovují, ale jsou "nejlepší pro všechny"?  Já se v knihách Petry Soukupové vyloženě nacházím, pro mě to není literatura, ale psychoterapie. 



Moc mě bavilo střídání vypravěčů. Dětský pohled Petře Soukupové jde a myšlení desetiletého Viktora zvládla dokonale. Ovšem i vztah matky a dcery je popsán zcela věrohodně - tedy pokud mohu z vlastní zkušenosti soudit. Různá vysvětlování si stejné situace, ohýbání skutečnosti na svou stranu (dobrá je pasáž, kde Hanka vzpomíná, jak ji otec vozil  navzdory matce v době studií do Prahy k metru a matčina vzpomínka na stejnou událost).  Petra Soukupová mě opět dostala. Její jednolitá řeč bez uvozovek, její vylíčení atmosféry...  Opět to není knížka, který by hýřila optimismem, spíš zase tak nějak smutná.  Ovšem tak depresivní, jako bylo Pod sněhem, to snad tentokrát opravdu není... Nebo jsem v lepší kondici, než minule? Těžko říct. Každopádně pro ty, kteří mají knihy Petry Soukupové rádi, je Nejlepší pro všechny knížka, která nezklame.




Díky Neoluxoru za zážitek z obou knih.


Hodnocení: 95%



Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny

  • Nakladatel: Host
  • EAN:9788075774002 ISBN:978-80-7577-400-2
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 373 stran, česky
  • Rozměry: 13 × 20 cm



úterý 12. prosince 2017

Jo Nesbo: Zachrání doktor Proktor Vánoce?

Když se řekne Jo Nesbo, vytanou mi jako první na mysli brutální thrillery s drsným Harry Holem v hlavní roli. Občas mívám při čtení pocit, že člověk, který něco takového dokáže napsat, nemůže být psychicky úplně v pořádku. Pak se ale objeví nová knížka ze série Doktor Proktor a já roztaju a vše odpuštěno. 


Pokud neznáte Dr. Proktora, tak asi nemáte děti, tohle je totiž série knížek určená právě jim. Autor ale při psaní nezapomněl ani na rodiče, kteří budou knížku se svými dětmi číst, takže se nebojte, nudit se nebudete. Hlavními hrdiny jsou dvě děti - Bulík a Líza, kteří se svým dospělým kamarádem, geniálním vynálezcem doktorem Proktorem, zažívají neskutečná dobrodružství. Společně cestovali časem, poradili si s velkou loupeží zlata, dokázali i odvrátit konec světa a ještě si k tomu prdí prdícím práškem. Příběhy založené na přátelství, odvaze, na pomoci slabším, na absurdním humoru. Je to legrace a člověk by ani neřekl, že tohle napsal stejný autor, který má na svědomí třeba Sněhuláka.... 

Tentokrát před Bulíkem, Lízou a doktorem Proktorem stojí opravdu velmi vážný problém. Vánoce jsou v ohrožení! A jen Bulík, Líza a doktor Proktor je mohou zachránit. Ano, je to tak. Norský král byl podveden a prodal vánoce chamtivému obchodníkovi panu Tránovi. Vánoce teď budou moci slavit jen ti, kteří si mohou dovolit utratit za dárky 10 tisíc norských korun v jeho obchodním domě. Ti ostatní mají smůlu. Po ulicích dokonce chodí speciální oddíl Vánoční policie a kontroluje, jestli si náhodou někdo neoprávněně nezpívá koledy nebo nepije vánoční punč. Jenže ne každý má tolik peněz, aby mohl za Vánoce zaplatit, a tak se do celé záležitosti vloží doktor Proktor s Bulíkem a Lízou. Čeká je spousta práce, spousta vyjednávání a zase jedno velké dobrodružství. Nechci moc prozrazovat, ale snad mohu jen naznačit, že tentokrát se dočkáme i řady podivných tvorů, které Bulík zná z knihy svého dědečka "Zvířata, jejichž existence vás nepotěší" - patří mezi ně třeba  žirafa vampýří, nebo pesopýr, kříženec psa a netopýra, nejhorší zvířecí hrozba od řádění slonů tse-tse na africkém kontinentu. Dozvíte se také, jak to dopadlo se sobem Rudolfem, naučíte se počítat finsky a zjistíte, proč má vánoční skřítek Stanislaw deprese. Vše v reáliích zasněženého předvánočního Osla.

Doktor Proktor je jako vždy poměrně vtipná kniha, kde si užijí jak děti, tak i rodiče:

Jakmile Líza odešla po schodech nahoru do pokoje, usadila se matka opět s pletením. "Líza projevuje enormní zájem o svět, životní prostředí, bídu, mír a tak," pronesla.
"Hm," opáčil velitel a dál listoval novinami. "Možná ten plně automatický kulomet, který pro ni mám k Vánocům, nebyl až taková trefa do černého."

Knížku je možné brát i jako úvod do vyprávění o rozdílnosti kultura a národů.  Norská vánoční tradice se od té naší středoevropské přece jen liší, takže pokud si budete chtít s dětmi tuhle knihu společně číst, měli byste si předem nastudovat, jak to s těmi vánočními skřítky, lezením do komínů, sobími spřeženími a vánočními dny vlastně v Norsku je:-)

Tenhle díl doktora Proktora vychází naprosto tematicky před vánocemi a hodí se tak jako ideální dárek pro děti tak od šesti let. Děti kromě dětského humoru ocení i legrační jednoduché ilustrace od Pera Dybviga.

Ehm... Kadící pesopýři...

Jako vždy jsem se u Joa Nesbøho docela dobře bavila, jsem ráda, že vánoce jsou zachráněny, že válka mezi Norskem a Finskem o vánoce byla zažehnána a že snad i nám letos vánoční dárky někdo přinese, a vůbec to nemusí být Slanislawův potomek, klidně si vystačíme s Ježíškem. 

Díky nakladatelství AlbatrosMédia za příjemné vánoční čtení. 


Hodnocení: 85%

Jo Nesbo: Zachrání doktor Proktor Vánoce?
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074736131  ISBN: 978-80-7473-613-1
  • Originál: Kan doktor Proktor redde jula?
  • Překlad: Krištůfková, Kateřina
  • Ilustrace: Dybvig, Per
  • Popis:1× kniha, vázaná, 240 stran, česky
  • Rozměry: 15,2 × 21,7 cmRok vydání:2017 (1. vydání)

neděle 10. prosince 2017

Divadlo Pod Palmovkou: Mlčení bobříků

S kamarádkami Janou a Lucií po dlouhé době do divadla. 
Divadlo Pod Palmovkou: Mlčení bobříků - v podkrovní scéně Studia Palm Off.

Totalitní horor o nástrahách skautingu.“ Hra podle skutečné události o neuvěřitelném žertu skrytém v naší historii. Příběh z dávných časů, kdy na Letné stály sochy Bohů a prostý lid se krčil pod jejich krutovládou. Jen několik lidí se jim dokázalo vzepřít a bojovat proti nim. U devatenáctileté Bedřišky se zničehonic objeví příznaky podivné nemoci. Dokáže rozdělat oheň bez pomoci Pepa a zná všechny sloky z Vlajka vzhůru letí. Doktoři, psychologové a psychiatři jsou bezradní. Jediným možným řešením, jak dívku zachránit, se zdá být starobylá praktika vymítání. Již není pochyb, že nešťastná dívka je posedlá skautingem...






Základ hry fakt dobrý - padesátá léta, politické procesy, kuriózní příběh dívky na korunové minci. Ale to zpracování. Už jsem asi stará na tak uječené, morbidní a krvavé výkony (notabene viděné přímo z první řady...). Navíc spousta stroboskopů, umělého kouře, umělých penisů.... Hlava mi třeštila celý večer. Stárnu...


Tomáš Dianiška
Mlčení bobříků

Premiéra: 12.2.2016. 
Dramaturgická spolupráce: Ladislav Stýblo. 
Výprava: Lenka Odvárková. 
Hudba: kol. 
Režie: Jan Frič.

Osoby a obsazení
Tereza Dočkalová
Barbora Kubátová
Tomáš Dianiška
Jan Hušek

neděle 3. prosince 2017

Nicolás Obregón: Modrá světla Jokohamy

Mám slabost pro Japonsko. Sice neholduju mangám, ale jakákoliv Murakamiho kniha mě spolehlivě dostane do kolen. Stačí ta zvláštní jména, podivné pokrmy, které hlavní hrdinové konzumují na ulici či v bistrech bez ohledu na denní či noční dobu, k tomu trochu těch vlaků a hlavní hrdina poslouchající evropskou vážnou hudbu. No dobře, asi to úplně takhle v Japonsku nechodí, ale na mne to jako recept funguje spolehlivě. A byl to i jeden z důvodů, že jsem strávila dva dny s inspektorem Iwatou. Druhým důvodem pak byla ona trampská píseň mého dětství o Japonečce malé, co se s ní v Jokohamě v přístavu loučí námořník…:-)



Iwata je drsný chlapík. Takový japonský Harry Hole, nebo major Kuneš, který je drsnější než Krušné hory. Iwata je ale ještě temnější. Trápí ho noční můry, a to prakticky vůbec nespí, situaci nezachraňují ani vzpomínky na dětství v katolickém děcáku či zpackané manželství, o závislostech nemluvě. Tyto skutečnosti se ale vyjevují jen pomalu a postupně. Na začátku knihy Iwata po mnoha měsících v ústraní nastupuje znovu do policejní služby, do tokijského prvního oddělení. Dostane přidělenou parťačku Sakaiovou a za úkol vypátrat člověka, který vyvraždil korejskou rodinu, rodiče a dvě děti. Na místě rituální vraždy pachatel zanechal tajemný symbol černého slunce. Velmi rychle se ukáže, že nesourodá kriminalistická dvojice má co do činění se sériovým vrahem a že těch obětí bylo a bude více. Jenže co je může spojovat? Proč spáchal předchozí vyšetřovatel sebevraždu skokem z mostu? Z jakého důvodu nadřízení házejí Iwatovi klacky pod nohy? A proč zní Iwatovi neustále v uších stará písnička o světlech v Jokohamě?

Modrá světla Jokohamy jsou poměrně komplikovanou knihou. Neustále se prolínají časové roviny – současné vyšetřování a policistova minulost. V knize se nachází enormní množství postav, přičemž jejich japonská jména orientaci moc neusnadňují. Hlavní hrdina je také pořád v pohybu – stále se někam přemisťuje, žádná byrokracie ho evidentně nebrzdí a nesvazují ho ani fyzické limity. Ano, od začátku to sice schytává na všech frontách, ale ze všech zranění se dokáže rychle oklepat… Výborná je ale hlavně neortodoxní kriminalistka Sakaiová, která se s nikým dlouho nepáře: 

„Sleduj, Hatanako. Požádala jsem tě, abys nám otevřel, ale kdožvíproč o tom vedeme diskuzi. Tak co kdybych ti zkusila něčím pohrozit? A pod tím něčím si nepředstavuj protokolární stížnost. Vůbec. Představ si svoji odpornou tučnou prdel, partu buzerantů, který rajcuje, když se bráníš, a blízkou budoucnost strávenou v plenkách pro seniory. Doufám, že si rozumíme, protože pochybuju, že jsou plenky ve tvojí velikosti vůbec k sehnání.“ 

Drsné, co? No jo, tohle není knížka pro citlivé jedince. Přesto jsou ale dialogy Sakaiové s Iwatou velmi vtipné, na rozdíl od reality, která kolem nich v poklusu probíhá. Spoustu detailů a poznámek, které dohromady s dějem tvoří působivý a stále houstnoucí koktejl. Čtenář se chce dopídit nejen rozřešení samotného případu, ale i odhalit tajemnou minulost ústřední postavy. Musím říct, že mě to bavilo, i když zápletka samotná mi chvílemi přišla trochu/hodně překombinovaná. 



Autorem knihy je Nicolás Obregón (1984), autor, který vyrůstal v Madridu a v Londýně a nyní žije v USA. Pro Japonsko má podobně jako já slabost, a proto do něj umístil děj své románové prvotiny a první díl zamýšlené série s inspektorem Iwatou. Bezprostředním podnětem pro román se stal reálný kriminální případ – nikdy nevyřešená vražda korejské rodiny, o které se Obregón dozvěděl z tisku při své první návštěvě země vycházejícího slunce. Jsem zvědavá, jak se Obregónovi povede v dalších dílech. Prvotina se mu rozhodně vydařila.



Děkuji nakladatelství AlbatrosMédia za recenzní výtisk.

Hodnocení: 90%


Nicolás Obregón: Modrá světla Jokohamy
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735769 
  • ISBN: 978-80-7473-576-9 
  • Originál: Blue Light Yokohama 
  • Překlad: Bakič, Pavel
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 440 stran, česky 
  • Rozměry: 14 × 20,8 cm 
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

sobota 2. prosince 2017

Sacha Batthyany: A co to má co dělat se mnou?

Synchronicita se tomu říká?

... Bydlím ve městě, jehož primátor se jmenuje Batthyány, pochází totiž z významné maďarské šlechtické rodiny. 

... Nedávno jsem shlédla v rámci festivalu Ostrava v Praze dvě výjimečná představení – Komorní Aréna přivezla hru Slyšení o Adolfu Eichmanovi, kde se vcelku podrobně věnovali jeho úloze v odsunech maďarských Židů, druhé představení Divadla Petra Bezruče nazvané Velký sešit zase popisuje drsnou skutečnost maďarského venkova za 2. světové války.

... A do toho mi kamarádka napíše, že si k vánocům přeje knihu od Sachy Batthyanyiho "A co to má co dělat se mnou?", jejíž anotace zní: Novinář Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu, zjistí, že jeho prateta byla zapletena do zrůdného nacistického zločinu. V březnu roku 1945 hraběnka Margit Thyssen-Batthyanyová uspořádala večírek v rakouském městečku Rechnitz. Okolo půlnoci část hostů opustila zámek a zastřelila sto osmdesát Židů, kteří zde vykonávali otrockou práci. Co se tehdy přesně stalo, je dodnes zahaleno tajemstvím.



No jasně, nedá se nic dělat, než si tu knihu rovnou přečíst...

Učinila jsem tak a jsem překvapená. Tím, jak málo toho vím o historii země, která patřila během celého mého mládí k našim sousedům a souputníkům v socialistickém táboře míru. Na dějiny dvacátého století v době mé povinné školní docházky nezbývalo moc času a na střední škole do probírání tohohle období zasáhla sametová revoluce. A tak jsem si vlastně až teď začala uvědomovat všechny souvislosti. Že Maďarsko bylo na rozdíl od nás po Velké válce (té první světové) na straně poražených. Že si nese křivdu rozpadlého Uherska, které muselo postoupit obrovská území Rumunsku, Československu, Jugoslávii a Rakousku (Maďarsko přišlo o 2/3 území), že tu nikdy nevládla ona atmosféra nového začátku, jako u nás v roce 1918. Taky jsem nevěděla, že maďarští židé odcházeli do koncentráků až na samém konci války, v roce 1944. Tohle vše a ještě spoustu dalšího se mi honilo hlavou při čtení autobiografické knihy Co to má co dělat se mnou?

Sacha Batthyany je potomkem maďarských rodičů, sám ale vyrostl ve Švýcarsku. K rodinné historii měl vždycky spíše vlažný vztah, článek v novinách o úloze jeho tety na konci války však úplně změní jeho život. On sám se cítí neukotvený, má pocit, že za ním nic nezůstává, že nikam nepatří, a tak ho tento impuls postrčí novým směrem. Dává se do pátrání, vyráží do Maďarska navštívit místa, kde žila jeho rodina. Velmi mu v tom pomáhá deník babičky, který měl být po její smrti zničen, ale naštěstí pro Sachu se tak nestalo. Dozvídá se o tom, jak jeho babička strávila dětství a mládí na rodovém šlechtickém sídle, kde ale vůbec nežila v přepychu, její rodiče byli totiž zastánci velmi tvrdé a přísné výchovy. Babička popisuje situaci za války, kdy se vdala a její muž narukoval na východní frontu. Ona sama byla svědkem smrti židovského manželského páru, s jejichž dětmi, které skončily v koncentračním táboře, chodila do školy. Babička si celý zbytek života vyčítala, že pro ně a pro jejich děti nic neudělala. Konec války pak prožila ve sklepě, kde se skrývala před bombardováním a kde také zemřelo její dítě. I manžel prožil velmi drsný osud – skončil v ruském zajetí a mnoho let pak strávil v ruském gulagu. V rámci pátrání se Sacha s otcem do Ruska vypraví, protože doufá, že to pomůže zlepšit jejich vzájemný vztah. Další linii příběhu pak tvoří výprava do latinské Ameriky, kde žije ona židovská dívka z deníku, nyní stará dáma, které se šťastnou náhodou podařilo přežít koncentrák... 

Co to má co dělat se mnou je docela silná kniha o tom, jak historie ovlivňuje současnost. Velmi autentické jsou výpovědi a vzpomínky na válečnou dobu, neméně důležité a ještě zajímavější je však vyprávění o tom, jak válečné zkušeností dopadaly na osudy rodiny po válce. Míjení jednotlivých členů rodiny, mlčení, nezpracovaná traumata a otázky, jak by ve stejných situacích reagovali lidé dnes. Jak by to dnes dopadlo s Židy? Jaká je analogie mezi tehdejšími a dnešními uprchlíky před válkou? 

Sacha Batthyany ve své prvotině využil své novinářské zkušenosti a velmi otevřeně nechal nahlédnout do života své rodiny. Pokud Vás zajímá historie v příbězích, je tohle kniha pro vás….



Jedině, co mě na knize moc nesedí, je idylická obálka s výjevem z lovu - to jsem teda fakt nepochopila... Podle ní bych si knížku nikdy nevybrala...  Kniha vychází současně ve 12 zemích, ale takhle divnou obálku nemá snad žádná jiná... 

  

 
 

Hodnocení: 85%


Sacha Batthyany: A co to má co dělat se mnou?
  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788074917790
  • ISBN: 978-80-7491-779-0
  • Originál: Und was hat das mit mir zu tun?
  • Překlad: Hanišová, Viktorie
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 255 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,6 cm
  • Rok vydání: 2016 (1. vydání)

sobota 11. listopadu 2017

Jonas Hassen Khemiri: Všechno, co si nepamatuju

Stává se Vám někdy, že se začtete do knihy, jste na straně 50 a pořád si říkáte: "Co to sakra je? Co to čtu?" Tak přesně tohle se mi stalo u knihy "Všechno, co si nepamatuju" od  Jonase Hassena Khemiriho.



Samuel byl mladý, asi třicetiletý, kluk, který zahynul při autonehodě. A Samuelův život, resp. hlavně poslední den života, je předmětem zkoumání fiktivního spisovatele, který obchází jeho přátele, rodinu a lidi, kteří se s ním potkali a hledá odpovědi. Byla to sebevražda, nebo nehoda? Milovala ho přítelkyně Laide, nebo se jejich vztah dostal už do stádia, kdy jsou si oba dva navzájem na obtíž? Byla Laide začátkem Samuelova konce? A co nejlepší kamarádi:  Puma a Vandad, jaký k němu měli vztah? Využíval Vandad Samuela? Nebo to bylo ryzí přátelství, které jen někteří nechápali?  Kdo byl vlastně Samuel?  Co pro něj znamenala rodina, co přátelství a co láska? Dostáváme se do různých prostředí - největší část příběhu se odehrává ve Stockholmu: mezi přistěhovalci, v azylovém domě, v klubech mezi bohémy, ale také ve vězení či v domově pro seniory, kde žije Samuelova babička s počínající demencí. Všechno, co si nepamatuju je o přátelství, o lásce,  o životě ve Švédsku s jinou barvou kůže, než je ta převládající (Samuel má afrického otce), o multikulturním světě  a hlavně o tom, jak nespolehlivá a selektivní může být paměť. Co po člověku na světě nakonec zbude? Jen vzpomínka v mysli lidí, kteří ho znali...



Knížka je napsaná docela komplikovaně, alespoň mě vcelku dlouho trvalo, než jsem si zvykla. Střídají se tu za sebou krátké pasáže, kdy o Samuelovi mluví nejrůznější lidé. Soused, matka formou odpovědí na e-maily, pečovatel z domu pro seniory, zdravotní sestra, kamarádka. Postupně převezmou největší díl vyprávění přítelkyně Laide a kamarád Vandad, na konci knihy se ujímá vyprávění částečně i Samuel. Někdy se vzpomínky doplňují, jindy se navzájem popírají a zpochybňují. Vypravěč se staví do jiného světla, než jak ho viděli ostatní, postavy na sebe navzájem žárlí, pomlouvají se. A podobné je to i s vnímáním Samuela. Pro jednoho to byl skvělý parťák a posluchač, pro druhého ten, kdo se maximálně přizpůsoboval okolí, pro dalšího citlivý člověk, který chtěl změnit svět.  Dost výraznou linkou knihy je aktivismus - politická angažovanost Laide, Samuelova snaha pomoci přistěhovalcům, korektnost versus přístup k lidem s jiným etnickým původem. Jaký tedy vlastně Samuel byl? Celé to vyprávění je dynamické a mozaikovité, chvílemi mi dělalo problémy chytat se v té změti hlasů... Přesto je to ale poměrně vtipně a čtivě napsaná kniha.

"Všechno v pořádku?"
"Naprosto. Jsem tu s babičkou. Snaží se dostat zpátky řidičák. Teď je na oční prohlídce. Potom pojede na simulátoru."
"Jakou má naději, že to zvládne?"
"Na jaký stupnici?"
"Od jedný do deseti."
"Minus dvanáct."

"Všechno, co si nepamatuju" dostalo Augustovu cenu za nejlepší švédskou beletristickou knihu roku 2015, což byl hlavní důvod, proč jsem si tuhle knížku vybrala. Khemiri (nar. 1987) patří mezi nejuznávanější švédské autory. Podařilo se mu prosadit do literatury nová témata - hledání identity mladými lidmi, kteří mají přistěhovalecké kořeny (sám Khemiri se narodil tuniskému otci a švédské matce), otázku diskriminace menšin, významu jazyka. Čtou ho jak čistokrevní Švédové, tak druhé či další generace imigrantů, jeho knihy nejsou jen literatura, ale i politikum. "Všechno, co si nepamatuju" je i z tohoto pohledu docela výjimečná knížka. Zkorigovala mi trochu představu, kterou o Švédsku mám, dala mi nahlídnout do reality, která je pro mne velkou neznámou. Stejně tak mě postupně vtáhl i jazyk a styl, kterým je kniha napsána. 



Chcete-li si přečíst "něco jiného", tak tohle je vcelku dobrý tip. Jen jsem zvědavá, co mi z těch střípků, ze kterých se kniha skládá, nakonec uvázne v hlavě... 

Díky AlbatrosMedia za recenzní výtisk.

Hodnoceni: 90%



Jonas Hassen Khemiri: Všechno, co si nepamatuju

  • Překladatel: Černík, Zbyněk 
  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735219  ISBN :978-80-7473-521-9
  • Originál: Allt jag inte minns
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 280 stran, česky
  • Rozměry:13,8 × 20,8 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

pondělí 6. listopadu 2017

A.J. Finn: Žena v okně

Žena v okně je psychologický thriller, který nedoporučuji dočítat v hluboké noci, zvlášť, když jste doma sami. Naštěstí běžný český panelákový byt nemá tolik vchodů, jako ten čtyřpodlažní dům v Harlemu a tím pádem stačí jen zamknout jedny dveře... 



Anna Foxova je asi osmatřicetiletá dětská psycholožka. Tedy bývala psycholožkou. Teď už více než 9 měsíců pobývá ve svém domě v Harlemu. Neotvírá okna, nevychází, jídlo (a víno) jí vozí donášková služba. Anna trpí posttraumatickou stresovou poruchou  spojenou s agorafobií. Každý pokus vyjít na ulici končí obrovským záchvatem paniky. Manžel s malou dcerkou od ní odešli. Anna užívá plno léků, které ovšem zapíjí alkoholem, dny tráví sledováním starých černobílých klasických filmů a vybavováním se na internetu s podobně postiženými jedinci. A pak má ještě jeden koníček - pozoruje sousedy, kteří bydlí v domech kolem. Její pozornost upoutá nová rodina přes park, Anny se spřátelí s matkou a setká se i s asi 16letým synem. O několik dní později vidí svou novou přítelkyni za okny vedlejšího domu umírat s nožem v hrudi. Anna zalarmuje policii, sama se pokusí zasáhnout, ale skončí v nemocnici. Ani policie nezjistí nic neobvyklého - v domě naproti jsou všichni živí. Jenže ta žena, kterou Anně ukážou, není tou ženou, která zemřela. Kdo si to hraje na matku a proč? Anebo se to všechno odehrálo jen v Annině hlavě? Najde Anna důkazy pro svá tvrzení? Kdo zabíjel, pokud někdo vůbec zabíjel? Samé otázky... 

Od Ženy v okně jsem čekala hlavně příjemné rozptýlení a odreagování po náročném týdnu. A toho se mi dostalo vrchovatě. Velmi dobře vystavěný příběh, postupné odkrývání reality, přiměřená porce napětí a nečekané zvraty. Navíc kořeněné vtipnými odkazy z klasické kinematografie - všichni fanoušci filmů jako Páni mají radši blondýnky, Okno do dvora, Vertigo, Casablanca atd si přijdou na své. A nakonec přijde překvapivý závěr - tedy alespoň pro mne nečekaný byl (inu, únava pátečního večera). 

Žena v okně připomíná hit loňského předvánočního trhu - Dívku ve vlaku. Nejsem schopná odhadnout, jestli se i tahle kniha stane letošním trhákem pod stromeček, ale má k tomu docela slušně nakročeno. Každopádně byla aktuálně přeložena do 36 jazyků a společnost FOX připravuje i film. Žena v okně není žádná velká literatura, ale jako skvělá oddychová kniha na dovolenou či na dlouhé zimní večery poslouží výborně. A pro ty, co dají na doporučení ostatních - na Goodreads má tato kniha skvělé hodnocení 4.2!

Autor na frankfurtském veletrhu


Děkuji AlbatrosMedia za recenzní výtisk.

Hodnocení: 90%



PS: Dobrá rada na konec - než knížku otevřete, pořiďte si zásobu dobrého červeného vína. Spotřeba Merlotu je v knize enormní a vy na něj velmi rychle dostanete taky chuť. 

PPS: Zajímavé je, že Žena v okně je prvotina mladého autora, o kterém se toho zatím moc na internetu nedá vygooglit. Snad jen to, že žije v New Yorku. Tak sledujte alespoň jeho FB účet.






A.J. Finn: Žena v okně
  • Nakladatel: Motto
  • EAN: 9788026709435 ISBN: 978-80-267-0943-5
  • Originál: The Woman in the Window
  • Překlad: Kobělka, Jiří
  • Popis:1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
  • Rozměry: 16 × 21 cm
  • Rok vydání: 2017 (1. vydání)

neděle 5. listopadu 2017

John Boyne: Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa

Vždyť přece létat by chtěl každý…

Patříte mezi rodiče, kteří svým dětem knihy pečlivě vybírají? Chcete, aby děti četly nejen zábavné kousky, ale i ty s nějakým přesahem či poselstvím? Pak byste měli zbystřit. Na trh přichází příběh Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa od Johna Boyna.



Brocketovi jsou normální rodina. Slovo normální je tu velmi důležité – v téhle rodině nikdo nedělá nic nenormálního, nepatřičného, či zvláštního. Otec Alistair i matka Eleanor chodí spořádaně každé ráno do právní kanceláře, rozhodně necestují nebo nenavštěvují operu, odmítají číst stimulující knihy a nedávají se do hovoru s cizími lidmi, zvlášť když pracují ve službách. Podobně se chovají i dvě jejich děti – Henry a Melánie - hrají si pěkně s hračkami a nevyrušují. Jenže pak se to najednou zvrtne a Brocketovým se narodí Barnaby. Syn, který nectí gravitační zákony a létá! Brocketovi jsou zděšeni a znechuceni, za syna se stydí, nechtějí ho ani brát ven. Zapíšou ho do školy na druhém konci města, do Akademie pro nechtěné děti. Barnaby si tu najde nejlepšího kamaráda Liama, kluka s háky místo rukou, který Barnabymu zachrání život, když škola nešťastnou náhodou začne hořet. Jenže Barnaby se nepoučí a ne a ne přestat létat. Vzbuzuje to pozornost a dál už to Brocketovi nehodlají snášet. Když se chce kluk vznášet, tak ať si letí, rodině ale ostudu dělat nebude. Naštěstí zasáhne náhoda a náš osmiletý hlavní hrdina se ocitne na palubě horkovzdušného balónu, který řídí dvě velmi originální dámy. S nimi se Barnaby dostane na kávovou farmu do Brazílie a posléze i na řadu dalších míst světa. Všude potkává lidi, kteří jsou něčím zvláštní a které pro jejich jinakost jejich rodiny zavrhly. Je to ale právě Barnaby, kdo umí napravovat lidské osudy a sbližovat lidi kolem sebe. Podaří se mu ale dojít ke šťastnému konci i v případě vlastní rodiny?



Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa je velmi vtipná a zároveň poutavá knížka o lidských předsudcích a stereotypech a o jejich překonávání. Pro mě, jako matku dítěte se speciálním přístupem ke světu, to bylo v některých chvílích až dojemné, většinu knihy jsem se ale hlavně dobře bavila. Výtečné dialogy, zábavný děj, byť určený hlavně dětskému publiku, historky třeba o tom, jak těžké je skákat padákem, když neumíte padat. Hlavní jsou ale jednoduché příběhy, které srozumitelně vysvětlují, že každý na světě je originál a jak je pro člověka důležitá rodina. Knížka se určitě hodí na společné čtení rodičů s dětmi a následné povídání, jsem přesvědčená, že zaujme nejen děti, ale i všechny přemýšlivější rodiče. 

Jen pro info: John Boyne je irský spisovatel, ročník 1971, autor mnoha knih pro dospělé a několika knih pro děti, mimo jiné světového bestselleru Chlapec v pruhovaném pyžamu. Tato kniha, která se dočkala i filmového zpracování, vypráví o přátelství dvou osmiletých kluků: židovského vězně a syna nacistického velitele koncentračního tábora. Přiznávám, že na něco takového jsem si ale zatím netroufla... 


Díky knihkupectví Neoluxor za recenzní text. 

Hodnocení: 90%



John Boyne: Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa
  • Nakladatel: Slovart
  • EAN: 9788075293909 ISBN: 978-80-7529-390-9
  • Originál: The Terrible Thing That Happened To Barnaby Brockett 
  • Překlad: Štádler, Petr
  • Ilustrace: Jeffers, Oliver
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 240 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 21,5 cm 
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

úterý 31. října 2017

Marit Reiersgårdová: Boží prst

Malé norské město a velká norská zima, to je prostředí, kde se velmi rychle za sebou stanou dvě vraždy. Nejprve je pod srázem u obelisku nalezena ani ne patnáctiletá Idunn, o několik hodin později vzplane o kus dál stojící dům, ve kterém je posléze objeveno tělo zavražděné staré paní.  Podezřelých je celá řada – třeba stařenčin syn Agnar, který byl den předtím propuštěn po mnoha letech z vězení. Nebo Idunnin spolužák Fredrik, který  s ní spal na divokém studentském mejdanu pár hodin před smrtí,  a pak ji našel mrtvou v lese.  Jeho výpověď se ale neshoduje s tím, co tvrdí druhý svědek, novinář Kristián. Svůj pohled na věc má i Marte, novinářova dcera, která byla obětí školní šikany právě ze strany Idunn a Fredrika.  Kdo zabíjel ve městě, kde každý každého zná?



Vyšetřování se ujímá nesourodá kriminalistická dvojice – Verner Jacobsen a  Bitte Røedová.  Verner, muž s culíkem, který se uklidňuje pletením a který se vzpamatovává ze smrti vlastního syna podlehnuvšího rakovině.   Bitte, matka dvou dospívajících dětí, která se teprve nedávno přistěhovala, upovídaná a trochu při těle, aktuálně přítelkyně novináře Kristiána. Vyšetřování v jejich podání představuje především poctivou práci, kterou by vlastně mohl dělat kdokoliv.  Z Bitte mám vždycky pocit, že se do vyšetřovatelky rekvalifikovala kurzem od úřadu práce. Zrovna tak by mohla být třeba učitelkou, nebo ošetřovatelkou v domově důchodců. Ne, že by neměla dobré nápady, ale je to přesně ten typ, který vám jako hlavní hrdina do severské krimi vůbec nepasuje.  Verner je podobný případ – žije poměrně stereotypní život s manželkou a se psem a i když ho nová kolegyně přitahuje, neumí s tím nijak naložit. Prostě žádné drogy, žádné násilí a brutalita, žádný divoký sex. Spíše než severskou krimi připomíná Boží prst starou poctivou anglickou detektivku, odehrávající se někde na venkově.

Marit Reiersgårdové se podařilo najít „díru na trhu“. Její hrdinové baví svou obyčejností, vyšetřování se odehrává v normálním prostředí malého města, ve kterém spisovatelka sama bydlí, je to prostě trochu jak v seriálové Ulici.  Případ je velmi dobře promyšlený, vše do sebe dokonale zapadá, čtenář zná stejně jako vyšetřovatelé všechny indicie a je jen na něm, jestli se mu podaří poskládat si mozaiku do výsledného obrazu rychleji, než detektivům (mně se to nepovedlo).  Autorka navíc dokáže udržet čtenářovu pozornost – postupným odhalováním stop, nadhazováním možných motivů, odskoky do minulosti některé z postav nebo třeba  naznačováním možného budoucího vztahu mezi vyšetřovateli. A co mě baví jako bonus, to jsou mezilidské vztahy v Norsku: slušnost, zdvořilost, ochota, každý zločinec se u výslechu dočká toho svého kafe a koláčku (ve srovnání s Dominikem Dánem, kterého jsem dočetla předtím, nebe a dudy).



Po téhle detektivce se vám nebudou zdát hrůzné sny, spíš Vám dojde, že za zločinem někdy může stát špatná shoda okolností, nebo že to může být následek jednoho špatného kroku, který vyprovokovala maličkost. Chcete-li si u detektivky odpočinout, zkuste Marit Reiersgårdovou. Kromě Božího prstu ji v Česku vyšly ještě Závěje

Děkuji AlbatrosMedia a Knize Zlín za příjemné čtení.

Hodnocení: 90%



Marit Reiersgårdová: Boží prst
  •         Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  •         EAN: 9788074734687 ISBN: 978-80-7473-468-7
  •         Originál:  Jenta uten hjerte
  •         Překlad: Krištůfková, Kateřina
  •         Popis: 1× kniha, vázaná, 334 stran, česky
  •         Rozměry: 14 × 20,8 cm
  •         Rok vydání: 2017 (1. vydání)


neděle 29. října 2017

Jonathan Franzen: Purity

Jonathan Franzen je osmapadesátiletý americký spisovatel, kterého proslavil román Rozhřešení z roku 2001 (The Corrections, česky 2014), za který získal National Book Award, nominaci na Pulitzerovu cenu a přízeň čtenářů i kritiky. Ocenění se pak dostalo i románu Svoboda z roku 2010, díky kterému se Jonathan Franzen objevil na titulní straně časopisu Time jako „Velký americký romanopisec“. Zatím posledním a bedlivě očekávaným Franzenovým románem je Purity, který v USA vyšel v roce 2014, v Česku se na knižním trhu objevuje teď na podzim díky Knize Zlín. 



Co Vás čeká na 540 stranách velkého formátu? Překvapivě rozsáhlý román, který se odehrává v rozmezí několika desítek let na území několika kontinentů. Hlavní hrdinkou, nebo spíš spojovacím elementem, je mladá dívka, jejíž jméno dalo románu i název, Purity (v angličtině Nevinnost, čistota). Purity, která si ovšem nechává raději říkat Pip, je chytrá holka s nepříliš povzbudivými vyhlídkami do budoucna. Splácí vysokou studentskou půjčku, bydlí ve squatu, práce ji neuspokojuje a její nervově labilní a hypochondrická matka, která ji odmítá prozradit, kdo je jejím otcem, ji na náladě nepřidává. S pátráním po otci by ji ale mohl pomoci tajemný Andreas Wolf, člověk, který v Bolívii řídí neziskovku zabývající se hledáním a zveřejňováním tajných informací na internetu (obdoba WikiLieaks). Pip se stane součástí týmu nadějných mladých hackerů a novinářů, zároveň se ale dostává k Andreasovi blíž, než je jí milé. I Andreas má ale svoje temná tajemství, ta jeho souvisejí s mládím prožitým v socialistické NDR. Dětství v rodině privilegovaného komunisty, krásná, ale chladná matka, rebelská léta, osudová chyba, která mu mohla zlomit krk, ale kterou smetl převrat v roce 1989. Stále ale existují svědkové… Dalšími hrdiny, se kterými se Pip při své práci setkává, jsou novináři Tom a Leila, milenecká dvojice taktéž chycená do vlastní minulosti – ona má na krku invalidního neúspěšného manžela spisovatele, on se ani po letech není schopen vyrovnat s rozchodem se svou pohádkově bohatou, ale velmi excentrickou manželkou. Jaké nitky spojují všechny tyto postavy? Kdo se s kým zná, kdo na koho co ví? Co vše může při pátrání po pravdě vylézt na světlo? Proč jsou vztahy s rodiči vždycky tak komplikované?



Purity představuje mé první setkání s Jonathanem Franzem. Nemohu říct, že bych byla nějak výrazně okouzlená, ale rozhodně to je kniha, která zaujme a kterou jsem si opravdu s chutí přečetla, byť mě stála několik perných a hodně dlouhých večerů. To opravdu není detektivka, kterou zhltnete na jeden zátah. Připravte se na velké množství postav, které se ve vyprávění příběhu střídají, jejich osudy jsou zpočátku zcela nesourodé a zdánlivě spolu nesouvisející. Čekejte barvité popisy prostředí a situací – mě osobně hodně zaujal autentický popis doznívajícího socialismu, osmdesátá léta minulého století jsou doba, kterou sama dobře pamatuji. Podobně atraktivní je ale i prostředí virtuálního aktivismu a světa nejnovějších technologií, které představuje Andreasův projekt Sunlight. Mnohem méně mě bavily sexuální scény – těch je v knize poměrně dost a většina z nich je spíš nechutná. Signifikantní jsou pro Purity komplikované mezilidské a zejména rodinné a partnerské vztahy a také to, že se čtenář s žádnou postavou nemůže plně ztotožnit. I postavy v určité části románu sympatické se pohledem jiného vypravěče stávají odpudivými či přinejmenším nepříjemnými, což platí i pro titulní postavu Purity. Rozporuplnost je prostě záměrem autora. Přes všechnu komplikovanost se ale kniha velmi dobře čte a čtenář má dokonce chuť pustit se i do dalších Franzeových románů (tedy samozřejmě až poté, co ho z Purity přestane bolet hlava).

Pro ty, kteří si na tak dlouhý román netroufají, ale zato mají rádi televizní seriály, mám dobrou zprávu: narazila jsem na informaci, že Showtime připravuje dvacetidílnou  sérii, kde charismatického Andrease Wolfa bude hrát Daniel Craig:-). 



Díky AlbatrosMedia a nakladatelství Kniha Zlín za náročnější podzimní čtení. 


Hodnocení: 85%

 Jonathan Franzen: Purity 

  • Nakladatel: KNIHA ZLÍN
  • EAN: 9788074735462  ISBN: 978-80-7473-546-2
  • Originál: Purity
  • Překlad: Mikolajková, Lucie
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 540 stran, česky
  • Rozměry:18,2 × 24,3 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)

úterý 24. října 2017

Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě (audiokniha)

Mému synovi. Už teď se ti omlouvám. Za všechno, co udělám špatně. Za všechno, k čemu se nedostanu. Za minibus. Za kraťasy. Za tričko s nápisem „Správní chlapi váží přes 90 kilo“. Za snahu dát si „high five“ s tvými kamarády. Za tuto knihu. Knihu o věcech, které bys měl podle mě vědět o světě. O fotbalu, IKEA, o tom, jaké to je být mužem, o Bohu a smažené snickersové zmrzlině. O tom, jaké to je ztratit klíčky od auta a proč musel táta zabít zpívající plastovou žirafu.


Tato kniha je především o snaze být dobrým rodičem. Protože chci, abys věděl, že jsem se vážně snažil úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nikdo negooglil tolik jako já.




Tak na tuhle knihu jsem se docela těšila. Knihy Fredrika Backmana jsou vždycky událost, byť já sama k nim mám trochu ambivalentní vztah. Buď jsem z nich nadšená (Muž jménem Ove, Tady byla Britt-Marie), nebo totálně otrávená (Babička pozdravuje a omlouvá se).  U téhle knihy jsem ovšem utrpěla šok už na začátku. Vůbec jsem netušila, že je Backman tak mladý. Je ročník 1981! Vždyť on napsal Oveho, když mu bylo sotva třicet.... ! Já ho tipovala tak o 20 let staršího. Tak to mi vážně klesla brada...

No ale zpátky ke knize. Co můžete očekávat? Veselé historky se synem, rady o výchově, ospravedlňování vlastních rodičovských přešlapů, vše minimálně částečně autobiografické. Jestli znáte Čeňka a Natašu z Deníčku moderního fotra, tak něco podobného. Najdete tu jen o trochu víc popkulturních odkazů (na počítačové hry, filmy a seriály), potěší vás, že je to přece jen vtipnější, dojemnější, genderově korektnější a taky kratší (díky bohu). Žádná velká literatura, ale to asi stejně nikdo nečekal. 



Ale i když to není kniha roku, své světlé momenty rozhodně má: chlap, který mluví o citech a pocitech je vzácnost, osvěžení přinese pohled na společnost, která je v rovnoprávnosti pohlaví poněkud dál, humor a nadhled je příjemným bonusem.  Je to také velmi vkusně napsaná kniha, což se u podobně laděných titulů nedá vždy předpokládat. Není tu nic, co by vás nějak výrazněji naštvalo (i když řekněme si to upřímně, některých detailů z autorových jídelních zvyklosti bych byla ráda ušetřena), naopak, potěší nás, tedy zejména čerstvé či relativně nedávné rodiče, že s popisovanými situacemi máme shodné či podobné zkušenosti. Prostě prodejní model "mimibazar". 

Knížka se ke mně díky společnosti OneHotBook dostala ve formě audioknihy a musím uznat, že tohle je materiál pro knížku do uší jak dělaný. Nesourodý příběh, který není nutné poslouchat s nějakým výrazným soustředěním či souvisle, tak akorát dlouhé kapitoly, doplněné vždy na konci kratšími postřehy a vsuvkami, vtipný nadhled autora. A k tomu velmi přesná interpretace Lukáše Hejlíka, který byl pro mě docela objevem, protože to byla první audiokniha, kterou jsem od něj slyšela.  

Lukáš Hejlík




A tak i když tuhle knihu považuji z pohledu autorových předchozích knih za méně vydařenou, tak pro určitou kategorii čtenářů to bude knížka zcela neocenitelná. Ano, mám na mysli nastávající a čerstvé otce, kterým by tahle knížka opravdu mohla v lecčems otevřít oči a při výchově pomoci. Už se těším, jak ji budu rozdávat spolu s přáníčkem k narození dítěte:-)


Hodnocení: 70%


Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě (audiokniha)
  • Interpret: Lukáš Hejlík
  • Nakladatel: OneHotBook 2017
Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě
  • Nakladatel: Host
  • EAN: 9788075771223  ISBN:978-80-7571-22-3
  • Překlad: Matochová, Helena 
  • Popis:1× kniha, vázaná, 210 stran, česky
  • Rozměry:12,5 × 19,5 cm
  • Rok vydání:2017 (1. vydání)