Jan Trachta: Tichý dech

Nadáváte na poměry? Myslíte si, že se z tohoto světa vytrácí smysl? Přečtěte si zápisky českého lékaře z Afriky a Haiti.

Kdyby přede mne minulý týden někdo položil slepou mapu Afriky a chtěl zakreslit hranice Konga, asi bych se nechytala. Tento týden se mi ale shodou okolností podařilo přečíst o Kongu nezávisle na sebe hned dvě knihy. První byl Sokrates na rovníku, kde se spisovatel Tomáš Zmeškal upírá ke Kongu jako místu, odkud pochází celá jeho africká rodina v čele se ztraceným a znovu nalezeným otcem. Jiný pohled přináší Jan Trachta, mladý český lékař, který v Kongu (a také na Haiti) působil na misi Lékařů bez hranic.

Jan Trachta vystudoval medicínu, nejprve rok pracoval zadarmo v pražských nemocnicích, než se mu podařilo získat místo na dětské chirurgii v Motole. Jednoho dne si řekl, že je třeba udělat něco pro své ideály z dětství - četba Alberta Schweitzera ho totiž k medicíně přivedla - a rozhodl vstoupit se do organizace Lékaři bez hranic. (S tím Schweitzerem to mimochodem docela chápu, loni se mi jako součást knihovnou vyřazených exemplářů dostala do rukou kniha Lidé v pralese o pobytu doktora Schweitzera v Lambaréné. Velmi mě to zasáhlo, říkala jsem si, že potkat se s touhle knihou dřív, možná, že by se můj život odvíjel poněkud jinak...). U Lékařů bez hranic absolvoval Trachta pohovor, byl přijat a vzápětí vyslán na první misi - do rovníkové Afriky, do Konga, kde v posledních dvaceti letech ve válkách a ozbrojených konfliktech zahynulo již více než pět milionu lidí. A situace je tam stále kritická - viz zpráva Lékařů bez hranic z tohoto měsíce (http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/aktuality/2014/drk/kazdodenni-pohotovost.php).

Zážitky, které popisuje v knize, by si většina z nás nepřála zažít ani náhodou. Operace za svitu čelovky, nedostatek nástrojů, žádná elektřina na sále, nekvalifikovaný, byť obětavý personál. Poměry skoro jak za toho Schweitzera. Nutnost nechat některé lidi zemřít, protože možnosti nebo finance místní nemocnice na vyléčení nestačí. "V rozvojovém světě nelze pomoci každému, smrt a utrpení tam mají svoje pevné místo, které jim nikdo nevezme".  Umírající děti, popálení epileptici, lidé, kteří do nemocnice putují dlouhé dny a týdny v katastrofálním stavu. Žádné přikrašlování situace, ani na intelektuální řeči o kolonialismu Afriky moc času nezbývá. Operovat, ošetřovat, řešit každodenní kalamity, ve dne a často i v noci. Odreagování? Max. večerní pivo v kruhu ostatních členů mezinárodního týmu. Hlavně se netrápit tím, co se nedá změnit. "Pohybovat se v africké nemocnici a zůstat v hlavě Evropanem je naprosto sebevražedné. Jestliže se rychle nepřehodíte do režimu, kde neexistuje nic jako krevní banka a kde sestry nechávají umírat pacienty, protože nejsou dostatečně vyškolené, budete se rozčilovat nad každou hloupostí, vytvoříte jedině napětí a vyhoříte za tři týdny. Musíte to brát tak, jak to je, a zlepšovat to málo, co zlepšit jde." Na druhou stranu, není čas řešit otázky smyslu života a ani to není nutné, ten smysl je totiž vidět na první pohled.

Oficiální anotace:

Jde o velmi osobní, s nadhledem a s humorem psanou výpověď člověka, který vyrazil do dalekých končin plný romantického nadšení a postupně začal zjišťovat, že mnohdy za zbytečné utrpení lidí nemůže jen chudoba a nedostatečná technická vyspělost zemí, ale i obyčejná lidská zpupnost a arogance tamních lékařů a úředníků. Dramatické líčení náročných operací v africké džungli a v haitských ruinách se střídají s popisem exotických krajin a života jejich obyvatel i s líčením některých krvavých historických událostí nedávné doby.

Autor Jan Trachta (1977) pracuje pro mezinárodní humanitární organizaci Lékaři bez hranic. Jako chirurg byl vyslán na sedm misí, převážně do oblastí ozbrojených konfliktů. V roce 2008, 2009 a 2011 pracoval na východě Konžské demokratické republiky, v lednu 2010 odletěl na Haiti a působil také na misích ve Středoafrické republice, v Jižním Súdánu a na Pobřeží slonoviny. Souběžně s misemi Lékařů bez hranic pracoval šest let na Klinice dětské chirurgie v Motole; roku 2011 odjel na dvouletou stáž do Velké Británie.

 

Jan Trachta v jednom rozhovoru řekl:

"Mise s Lékaři bez hranic jsou práce nad rámec běžných pracovních povinností, které mě přes značnou fyzickou a psychickou náročnost hrozně baví a profesně motivují. A v tom se možná změnil můj vztah k misím. První mise byly naplněním snu o dobrodružné práci v Africe nebo Asii, ze kterého jsem poměrně rychle vystřízlivěl. Další mise byly hlavně o každodenní dřině a vědomí, že nejen pomáhám, ale mohu špatným rozhodnutím léčit nedostatečně, nebo dokonce ublížit.

Díky misím jsem se ocitl v poměrně mladém věku v situacích, kdy mi řada pacientů zemřela a já si najednou s hrůzou začal lámat hlavu nad tím, jestli jsem nemohl udělat něco lépe. To jsou situace, které v Evropě řeší jenom starší a zkušenější lékaři. A vím, že párkrát jsem i mohl udělat něco lépe, kdybych měl víc zkušeností a znalostí. Takže konec legrace a začni svou práci brát vážně, říkal jsem si.

Po čase mi došlo, že přestat se zabývat příliš sám sebou, svými osobními touhami a přestat si klást otázku "Co já bych tak ještě v životě chtěl?" je vlastně osvobozující. Mise mi daly jednoznačnou možnost zaměřit se plně na svou práci a lidi kolem. Možnost věnovat se jim víc než sobě. Přijmout jednu životní cestu a ztratit tak další možnosti, protože život je příliš krátký na to, abychom pořád váhali a zkoušeli něco nového, je do jisté míry úleva. Nerad bych se pletl, ale myslím, že mě mise dotlačily k tomu, abych zase o kus dospěl."

A ještě jedna citace: "A nakonec zbude nejasný pocit, že jsem se přece jenom v životě neflákal, ale o něco mi šlo a šel jsem do toho naplno. Třeba to celé nakonec nedopadne dobře, ale alespoň budu moci říci s čistým svědomím: „Hele, zkusil jsem to.“

V knize Trachta popisuje svoje mise v Kongu (září - listopad 2008, říjen - listopad 2011) a misi na Haiti po děsivém zemětřesení v lednu 2010. Kromě toho ale postupně navštívil jako lékař řadu dalších zemí - pokud byste si chtěli o jeho práci udělat obrázek, doporučuji jeho starší blog, kde popisuje misi ve Středoafrické republice v roce 2010: http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-trachta.php

Tuhle útlou knížku jsem přečetla jedním dechem. O těchto lidech by se mělo mluvit a ne věnovat tolik pozornosti hloupým hvězdičkám reality show a hudebních soutěží. Lékaři bez hranic jsou skuteční hrdinové naší doby. Díky knize Jana Trachty máme navíc možnost srovnání - rozvojový svět kontra evropský blahobyt, na který pořád tak nadáváme. To, že jsme se náhodou narodili na té "lepší" straně, to není žádná naše zásluha...

Kniha Tichý dech se v rámci soutěže Magnesia Litera dostala mezi finalisty kategorie DILIA Litera pro objev roku. Téhle knize bych to přála.

Hodnocení: 5/5

Jan Trachta: Tichý dech

Nakladatel: Paseka

ISBN: 978-80-7432-313-3, EAN: 9788074323133

Popis: 1× kniha, brožovaná, 220 stran, 13 × 20 cm, česky

Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Související články:

• Rozhovor s Janem Trachtou

Tomáš Zmeškal: Sokrates na rovníku

Tomáš Zmeškal se narodil české matce a africkému otci. Mládí prožil v komunistickém Československu a v dospělosti se rozhodl, že toho neznámého tatínka z Konga přece jen najde... 

O Africe má každý z nás nějakou představu. Někdo čerpá z dovolené v Egyptě či Tunisku, jiný býval fanouškem Rallye Paříž Dakar, další v mládí hltal knížky Hanzelky a Zikmunda. A co třeba idylické safari a lvice Elsa? Oproti tomu otec mé spolužačky pracoval v osmdesátých letech v Libyi, v době, kdy tam dopadaly americké rakety. A rodinný přítel jiné spolužačky zase prožil pochod smrti v Angole.  Pro mě Afriku dlouho představovali hlavně studenti tmavé pleti, kteří obývali stejnou vysokoškolskou kolej, rozhazovali kolem sebe peníze svých bohatých rodin a předháněli se, kdo z nich bude mít krásnější a blonďatější přítelkyni. Budoucnost černého kontinentu? Pak jsem navštívila Madagaskar, jednu z nejchudších zemí na světě, krátce na to shlédla jeden z nejděsivějších filmů v mém životě,  Hotel Rwanda, a zjistila, že o tomhle světadílu nevím vlastně vůbec nic...

Pokud si chcete své představy o Africe trochu korigovat, příp. je doplnit, nabízím skvělou možnost - nejnovější knihu Tomáše Zmeškala, nazvanou Sokrates na rovníku (podtitul: rodinné reportáže). Tomáš Zmeškal je český spisovatel, který v roce 2008 oslnil svou prvotinou Milostný dopis klínovým písmem. Má za sebou pohnutý život - narodil se české matce a konžskému studentovi, vyrostl jen s matkou, jeho vzhled v komunistickém Československu musel budit hodně pozornosti. V 80. letech emigroval do Velké Británie, kde vystudoval obor Anglický jazyk a literatura na King´s College, University of London. Pracoval jako odborný asistent na Universitě Karlově, dále jako lektor, překladatel, tlumočník a pedagog na SŠ. V současné době vede kursy tvůrčího psaní.

(web autora)

Kniha Sokrates na rovníku je dokumentem, sbírkou poznámek, deníkem - mapuje pátrání Tomáše Zmeškala po vlastním otci. Otce totiž nikdy nepoznal, přerušil studium a odešel ze země ještě předtím, než se Tomáš narodil. Matka odmítla přestěhovat se do Konga i vydat syna k výchově, a tak otec definitivně zmizel z jejich života.

"Matka o otci nikdy nemluvila. O věcech, které nemohla zvládnout a které přesahovaly její síly, má matka nikdy nemluvila. Teprve mnohem později, když jsem vyrůstal, jsem s ohromením zjišťoval, že si matky mých spolužáků a kamarádů povídají mnohem víc a častěji o čemkoliv a s kýmkoliv a že málomluvnost mé matky není pravidlem, ale výjimkou. Má matka nikdy a o ničem příliš nehovořila a bylo jen několik věcí, o nichž, při své dokonale introvertní povaze, byla čas od času hovořit schopna. Ráda například vyprávěla o psech, o květinách, detektivkách a později ve stáří o vědecko-fantastických filmech a románech, které si k mému překvapení zamilovala. ... V tom, o čem ráda mluvila, se můj otec nevyskytoval, stejně jako se tam nevyskytoval třeba fotbal nebo vážná hudba, náměty, které zcela ignorovala. ... Kdyby se narodila dnes, pravděpodobně by se mělo za to, že trpí sociální fóbií. Úzkost a trvalé napětí, které ji na veřejnosti nikdy neopouštěly, by tomu možná i nasvědčovaly. Tenkrát se ale chování naštěstí takto neposuzovalo, a proto na mé mámě nebylo nic neobyčejného."

Otec jako takový Tomášovi, až na období puberty, nikdy nechyběl, ale přesto syn cítil, že by ho měl najít, zjistit, zda existuje nějaká jeho další rodina. Matka v pátrání nápomocna moc nebyla, socialistické úřady jakbysmet. Ani během pobytu v Anglii pátrání moc nepokročilo. Svou roli tu hrál i samotný osud  Konga, kde se autorův otec narodil.

Kongo, země v centrální Africe na stejnojmenné řece, se původně jmenovalo Svobodný stát Kongo a bylo osobním vlastnictvím belgického krále Leopolda II., který tuto zemi získal v roce 1885 na konferenci v Berlíně. Jeho vláda byla brutální, cílem bylo vytřískat z přírodních zdrojů země, co nejvíce. Místní obyvatelstvo bylo krutě terorizováno, odhaduje se, že zahynulo více než 10 milionů obyvatel (!). Mezinárodní vyšetřovací komise v letech 1904-05 potvrdila nelidské zacházení s domorodci  a Leopold II. se musel své kolonie (za tučné odstupné) vzdát ve prospěch Belgie. Země byla přejmenována na Belgické Kongo, poměry v zemi se trochu zlepšily, ale i nadále byla země kolonií a zdrojem belgického bohatství. Belgičané tuto dobu považují za nejlepší období v dějinách země a osamostatnění kolonie v roce 1960 špatně nesou dodnes. Kongo se po osamostatnění přejmenovalo na Kongo-Leopoldville, resp. Kongo-Kinshasa (od roku 1964 Demokratická republika Kongo), to proto, aby se odlišilo od sousedního Francouzského Konga, které přijalo název Kongo-Brazzaville. Politické osamostatnění začátkem 60. let vystřídala několikaletá politická krize, kdy se střídaly vlády a vraždili prezidenti. V roce 1965 převzal moc generál Mobuto, který se stal diktátorem na dlouhá desetiletí. Bobutu zestátnil průmysl, zpronevěřil miliardy dolarů a zemi přejmenoval na Zaire. Po pádu Sovětského svazu ochladla podpora ze strany USA a země byla zralá na reformy. Země se navíc otevřela uprchlíkům ze sousední Rwandy, kde v té době vypukla genocida. Začala občanská válka, první válka v Kongu (1996-7). Mobutu byl nucen uprchnout ze země, prezidentem se prohlásil Laurent-Désiré Kabila, stát se znovu přejmenoval na Demokratickou republiku Kongo. Potřebné uklidnění poměrů to ale nepřineslo, v roce 1998 vypukla druhá válka v Kongu, která trvala až do roku 2003. Tato druhá válka si dle odhadů vyžádala 3,8 milionů obětí (spolu s první válkou kolem 5 milionů). Většinu tvořili civilisté, příčinou úmrtí byly hlavně nemoci a hladomor. Druhá konžská válka se stala nekrvavějším konfliktem od druhé světové války. Miliony lidí uprchly do sousedních zemí. Poměry se uklidnily až v roce 2006, kdy proběhly první svobodné volby od roku 1960. 

(zdroj: wikipedie a Sokrates na rovníku)

 

V roce 2006, po ukončení válek, začala další etapa hledání ztraceného otce. Zmeškal se obrátil na Červený kříž, ale byrokracie této organizace ho odradila. A tak se začal chytat každé stopy - seznamoval se s Afričany, žijícími v Praze, navštěvoval filmové festivaly věnované Africe, rozdával své vizitky úředníka ministerstva vnitra, kde se dalo. Uvědomoval si totiž, že pokud má svého otce či jeho rodinu najít, je to asi vzhledem k otcově věku věku poslední šance. Rozhodl se, že do Afriky odjede, nakonec to ale překazila matčina nemoc a pátrání opět uvázlo na mrtvém bodě. V roce 2010 Zmeškalovi zemřela matka a následně získal  literární stipendium na pobyt v Bruselu, v zemi, která Kongo kolonizovala. Zmeškal tu navštívil adresu, kde jeho otec v šedesátých letech pravděpodobně pobýval a seznámil se i s největším znalcem Konga, spisovatelem Davidem Van Reybrouckem, který mu zprostředkoval další kontakty na konžské politiky a intelektuály. V roce 2010 se během dvou měsíců udál velký obrat. Dodnes není jisté, jestli za vším stojí náhoda, nebo úsilí přítele Davida, ale Vánoce 2010 se Tomášovi ozval emailem nevlastní bratr Yannick, který si Tomáše údajně vygooglil a podle podoby na webových stránkách usoudil, že se jedná o otcova českého syna. Hned po něm napsala sestra Miléna a další bratr Mikael. 

Další část knihy se věnuje Zmeškalovu několikatýdennímu pobytu v Kongu v březnu 2011. Zmeškal se tu setkává se svým ztraceným otcem a zjišťuje, jakými životními peripetiemi od šedesátých let prošel (pobyt v Belgii, studium politologie na Sorbonně, akademická kariéra v rodné zemi, několik manželství, spousta dětí). Otec je však po druhé mrtvici ve špatném zdravotním stavu, a tak z dřívějšího donchuána a intelektuála zbývá jen stín, o kterého se rodina a ošetřovatel celodenně starají. Přesto však k sobě otec a syn dokáží najít určitý vztah - Tomáš je přece jen prvorozenný, a to v Africe něco znamená. Zajímavé jsou i osudy sourozenců, několika bratrů a sester, kteří patří ke konžské vyšší třídě, ba v některých případech přímo k elitě. Zábavné jsou popisy toho, jak všichni vnímají, jak moc je otci podobný. "Celej táta!", říkají bráchové. ... Otcův přítel profesor Mark řekl, že nejsem otci podobný, ale že jsem jeho naprostou kopií. I když francouzsky to zní méně brutálně než česky. Zmeškal svůj africký pobyt i náhlý vpád do zaběhnutých kolejí rodiny popisuje s jistým odstupem a popisností, není třeba se bát žádných srdceryvných scén, žádné objevení ztraceného já se nekonalo. 

"Tušil jsem, že se nevyvléknu z hovorů o cestě do Konga a o setkání s částí rodiny, kterou jsem předtím nikdy neviděl. Přesto mě zaskočila šablonovitost otázek i od těch, kteří mě znali nejvíce. Až na několik vzácných výjimek všichni chtěli vědět, zdali jsem po příjezdu do Afriky neobjevil své skutečné já. Jako by všichni byli ovlivněni příběhem o návratu ztraceného syna, přestože v mém případě šlo o hledání ztraceného otce. Otázky, které jsem dostával, byly, aniž by si to tazatelé uvědomovali, návodné a sugestivní. Otázky zosobňovaly příběhy samy o sobě. Příběh o tom, jak se opuštěný syn setká s rodinou, již nikdy nepoznal, s otcem, kterého nikdy nepoznal, se zemí, kterou nikdy nepoznal, a pod vlivem těchto událostí u něho dojde k čemusi jako je prozřené nebo katarzi. K pochopení jisté části vlastního já, kterou předtím neznal nebo ji plně nechápal. Navrátivší se syn pak žije naplněn tím, že cesta měla smysl, protože ho obohatila, a on pak rozumí i té části své duše nebo mysli, která se předtím ztrácela v temnotách. Prosté. Celý příběh by měl zdárné rozuzlení slušící pohádkám nebo mýtům. Já jsem ale nehledat neznámou polovinu své rodiny proto, že by se mi něčeho nedostávalo, a tak jsem svými odpověďmi frustroval většinu přátel v podstatě už tím, že jsem nebyl frustrován sám sebou."

Nalezením otce, resp. jeho smrtí v roce 2012 kniha končí. Zmeškalovi se podařilo najít pravdu o své rodině, ve svých dokumentárních střípcích trochu poodhalil africkou historii a poukázal i na iluze a hlavně na předsudky, které vůči Africe stále má evropská civilizace i česká společnost. Ano, Afrika je daleko, ale to, co se tam děje, se nás také týká, anebo by alespoň mělo... Dnešní svět je totiž mnohem menší, než býval... Genocidy, které se v Africe udály a stále dějí, mají kořeny evropské a není možné si myslet, že když Česko žádné kolonie nikdy nemělo, že se nás to netýká...

Hodnocení: 4/5

(z FB autora - křest knihy)

Tomáš Zmeškal: Sokrates na rovníku

Nakladatel: Mishkezy
ISBN: 978-80-87886-00-7, EAN: 9788087886007
Popis: 1× kniha, vázaná, 198 stran, 13 × 20,7 cm, česky
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Další informace: Stránka Tomáš Zmeškala a  Svobodný stát Kongo a genocida belgického krále Leopolda II. (Český rozhlas)

Jaroslav Rudiš: Národní třída

Novela Jaroslava Rudiše s názvem Národní třída byla nominována na Cenu Magnesia Litera. Knížka o společnosti současné i minulé. 

Oficiální anotace:

Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi.

"Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej."

Vandam je outsider. Narodil se začátkem sedmdesátých let jako jedno z Husákových dětí, máma dělala v jeslích, otec stavěl sídliště a chodil do hospody, typická socialistická rodina. V osmdesátých letech začal brácha dabovat z Německa načerno dovezené videokazety a Vandam se zamiloval do akčních filmů. Získal z nich i přezdívku, "Vandam mu říkaj proto, že dělá dvěstě kliků jako opravdovej Vandam."

Pak se o ale všechno nějak zkazilo. Otec skočil kvůli rakovině z devátého patra, matka začala po převratu nakupovat ve slevách, zbláznila se a jednou už se domů nevrátila. Brácha začal podnikat a za Vandama se stydí. Vandam trochu kouřil, trochu smažil, krátké manželství se mu rozpadlo, nějakou dobu seděl za drogy v kriminále.

Teď se živí jako sídlištní natěrač střech, život mu vyplňuje sledování akčních filmů na starodávných véháeskách, nejvíc času ale tráví s kumpány v hospodě Severka kdesi na pražské periférii. Na pívem politých stolech najít sebevědomí... Je to trochu nácek a pozér (vlastně ne, on přece bojuje za spravedlnost a hlavně proti všem, kteří dělají bordel, je to poslední římský bojovník), štve ho dnešní doba, které nerozumí, a tak si to kompenzuje ve rvačkách, ty jsou smyslem jeho života. Tyhle malé výhry mu dávají zapomenout, jak to celé totálně prohrál. A tak cvičí a trénuje a poučuje v tomhle smyslu i svého dospívajícího syna, kniha je psána skoro výhradně jako monolog a promluva k němu. Protože síla - o tom to je... A ta Národní třída? Symbol, metafora a dobrá pointa... 

 

(foto ČTK)

Jaroslav Rudiš je s každou novou knihou lepší a lepší. Tady si výborně pohrál s jazykem. Když knihu poprvé otevřete, krátké věty plné slangu Vás skoro zaskočí. Ale za chvíli chytíte rytmus téhle poezie v próze a celou knížku přečtete za chvilku a na jeden zátah (já v metru a v autobuse cestou na Rudišův Sever). 

"Valej do tebe, že je mír.

Valej do tebe, že válka je v týhle chvíli na jiný straně planety a že to je strašně daleko, že to je dost možná úplně jiná planeta než tak, na který žiješ.

Valej do tebe, že máš kliku, že do války nemusíš, protože žiješ v český kotlině, kde je klid a mír. A kde se dnes války odehrávaj jen v tvým břiše. Když si dáš knedlo-zelo-vepřo a pivo, zažiješ ve střevech opravdovej Stalingrad.

Valej do tebe, že máš být šťastnej.

Valej do tebe, že si toho máš vážit.

Valej do tebe, že jim máš dát při volbách hlas. 

Valej do tebe, že to s tebou myslej dobře.

Valej do tebe, že máš svý práva.

Valej do tebe, že si máš vzít půjčku a hypotéku a kredit.

Valej do tebe, že máš nakupovat a nechat se koupit.

Valej do tebe, že máš bejt šťastnej a roztlemenej a bezstarostnej a pozornej a hodnej.

Valej do tebe, že na politiky se sice můžeš nasrat, ale to je tak jediný, co můžeš.

Valej do tebe, že každej někdy udělá chybu.

Valej do tebe, že oni to přece myslej dobře. 

Valej do tebe, že tu sou pro tebe.

Valej do tebe, že musíš bejt šťastnej. 

Valej do tebe, že dluhy to za tebe vždycky vyřešej.

Valej do tebe, že jen když se zadlužíš, existuješ. Zadlužíš se a máš budoucnost, protože musíš splácet. Máš na tomhle světě najednou svý místo.

Valej do tebe, že když je necháš v klidu, oni tě taky nechaj v klidu.

Valej do tebe, že nejdůležitější stavby na světě sou tunely. 

Valej do tebe, že tohle je svoboda a demokracie.

Valej do tebe, že kapitalismus rovná se svoboda a demokracie.

Valej do tebe, že nic lepšího než tohle neexistuje.

A když řekneš, že možná existuje, seš hned komunista nebo nácek.

Valej do tebe, že i když se to někde finálně posere, zbytek lodi to vyrovná a díra se ucpe, prachy se daj vždycky natisknout, takže ať seš v klidu. Všechno se dá zase do cajku. 

Valej do tebe, že máš bejt spokojenej.

Ale já vím, jak to je.

Já sem poučenej o životě.

Já vim, že politika je jen hra se stínama v pozadí, co držej politiky v šachu a mají  na autech nalepený čísla 1111 a 6666 a 10101.

Tyhle kouzelný čísla a ne politici, všude a všechno rozhodujou. 

Já vím, že válka je. Že válku si každej  nesem zasunutou v sobě od začátků všech časů, protože lidský dějiny sou jen dějiny válek a bitev a dobývání. Stejně jako život se ženskejma. Ale to je jinej příběh.

Chci ti jen říct, že já vím, že v nás pochodujou příští vojáci a nafukujou se příští vojevůdci, protože mír je jen iluze, protože my sme pořád ve válce.

V čekání na válku.

V přestávce mezi válkama.

Mír tady přece nikdy nevydržel dlouho, což já vím, protože mě dějiny, války a vojevůdci zajímaj. Vždycky to tady někdo bude chtít převálcovat.

Vždycky se necháme převálcovat.

Jo, možná to je cesta, jak tady přežít.

Možná ale taky ne.

Mír je jenom přestávka mezi válkama.

Moje babička vždycky říkala: Jez, hezky papej, chlapečku, protože až zas bude válka, budou tlustý hubený a hubený studený. A měla pravdu. 

Moje babička taky vždycky říkala: Mír je jenom přestávka mezi válkama.

Takže musíš bejt nachystanej.

Musíš cvičit.

Kdo nebude nachystanej, skončil."

Pocit frustrace v současné společnosti, agresivita a rychlá a jednoduchá řešení, to je Národní třída. Vzpomněla jsem si na podobnou knížku, resp. knihu, při které jsem měla trochu podobné pocity - na Strážce občanského dobra od Petry Hůlové. 

Národní třída vznikla původně jako divadelní hra, hraje ji  brněnské Divadlo Festo. Docela by mě zajímalo, jak tenhle text na jevišti funguje, hádám, že výborně. Má rytmus, spád, střídají se tu obrazy i atraktivní prostředí.

Nejnovější próza Jaroslava Rudiše byla nominována na letošní cenu Magnesia Litera a dostala se do užšího šestičlenného finále v kategorii Próza. Na to, jak dopadne, si budeme muset počkat do 8.4.2014, kdy budou ceny Magnesie Litera slavnostně předány na Nové scéně Národního divadla, a to za přítomnosti televizních kamer. Budu Járovi držet palce.

Hodnocení: 5/5

  

Jaroslav Rudiš: Národní třída

Nakladatel: Labyrint
ISBN: 9788087260555, EAN: 9788087260555
Popis: 1× kniha, vázaná, 152 stran, 12,5 × 19,5 cm, česky
Rok vydání: 2013

Martin C. Putna: Vždycky v menšině

Rozhovor literárního historika a šéfredaktora nakladatelství Portál Martina Bedřicha s literárním historikem, překladatelem, editorem, kritikem a vysokoškolským pedagogem Martinem C. Putnou.

Psal se rok snad 1996 a ke mně se dostala Kniha Kraft (Ein Bildungsroman). Půjčil mi ji tenkrát kamarád Michal z francoužštiny, výměnou za zapůjčení  Sto roků samoty... Tenhle konkrétní Marquéz se pak už ke mě nikdy nevrátil, těžko říct, zda to byl dobrý barter, ale a v knihovně se mi usadilo nové jméno - Martin C. Putna... Vzpomínám si, jak mě ta tenkrát kniha překvapila - svět, který mi byl naprosto neznámý - student hledající víru v době pozdního socialismu,  oficiální a disidentská církev, páter Reisberg u Týna, Halík u Apolináře, zpívání a putování na jih, do Staré Říše a Tasova, otázky sexuální orientace, no a pak  listopad, devadesátá léta, vymezování se proti některým představitelům katolické církve, zahraniční pobyty, fakulta...  Na to, jak útlá je to knížka a jak je to dávno, co jsem ji četla, si z ní, koukám, pamatuji překvapivě hodně...

Od té doby jsem Martina C. Putnu tak trochu koutkem oka sledovala - bavilo mě jeho období literárního kritika, občas jsem ho zaslechla s někým zajímavým na Vltavě, zaregistrovala jsem ho v čele Knihovny Václava Havla. Ani angažování v gay oblasti mi nemohlo uniknout - a bylo mi veskrze sympatické, včetně jeho argumentace proti "zastáncům našich tradičních hodnot". V zásadě člověk na podobné vlně, vč. té politické. Však mě taky důchodce z Vysočiny pěkně naštval. 

Loni vydalo nakladatelství Portál knihu, ve které Martin Bedřich Martina C. Putnu zpovídá. Rozhovor se jmenuje "Vždycky v menšině". Pokud by chtěl někdo stručně charakterizovat, o čem kniha je, stačí vzít do ruky katalogizační lístek: 

• literární vědci - Česko, 20.-21.století,
• vysokoškolští učitelé - Česko, 20.-21.století,
• intelektuální život  - Česko, 20.-21.století,
• kultura a společnost  - Česko, 20.-21.století,
• kultura a politika  - Česko, 20.-21.století,
• rozhovory
• sociologie kultury, kulturní život
• biografie. 

Kniha se skládá ze tří částí - Martin C. Putna postupně osvětluje, které Osoby ho formovaly a jaká Místa a Prostředí ho ovlivnily. První část knihy věnovaná osobnostem, učitelům a duchovním vůdcům se vlastně hodně kryje s Knihou Kraft. Halík, Neubauer, Roleček, Miluše Zadražilová, Eva Stehlíková, Jiří Brabec, ale taky třeba Deml, Reynek, Havel, Goethe, Solženicyn. A spousta básníků, profesorů a světců z celého světa. 

 

"V žákovství nejde jen o předávání nějakého souboru vědomostí, ale mnohem spíš o formování základního pohledu na svět, potažmo na obor činnosti, kterému se člověk věnuje, ať jde o náboženství, vědu či uměleckou tvořivost. Jde tu o zkušenosti a vhledy, které se nevyčtou z knih, ale jen z pobývání s učitelem. Klíčové je zde ono společné trávení času žáka s učitelem, až už společně čtou knihy, recitují modlitby, někam se společně putuje, nebo se třeba ořezávají keře. Až při tom má žák šanci, vlastně spíš tak nějak mezi řečí, nahlédnout to podstatné, co jeho učitel v dějinách ducha ztělesňuje, co je jádrem jeho poznání světa. A to pak žák dál nese svým životem a zase to po svém předává".

 

 

Druhá část knihy se zabývá místy. Putnu velmi zajímá, kde konkrétní literární dílo vzniká, kde autor žil, kde se dílo odehrává, či kde se vtisklo do paměti krajiny. Krajina je jedním ze způsobů, jak nějakému textu porozumět, a proto jezdí Putna číst své oblíbené autory na jejich místa. Goetha do Výmaru, Danta do Ravenny, Reynka do Petrkova... Pro Putnu tak hodně znamenají Jižní Čechy a Vysočina, literární emoce v něm ale vzbuzuje třeba i Děčínsko a Náchodsko. Vliv na jeho utváření pak měla samozřejmě i cizina - velmi oceňované Německo, milovaná Itálie, iniciační pobyt v Americe i putování po Indii. Spousta zajímavých postřehů o postavení náboženství v americké společnosti, hodně tipů na výlety:-)

Poslední díl se věnuje prostředím, kterými Putna prošel a ve kterých se pohybuje. Česká katolická církev na sklonku socialismu, akademické prostředí, Knihovna Václava Havla, působení v literárních časopisech a médiích, exhibicionismus a provokatérství, hudební kruhy, dojde i na gay komunitu a protestantismus. Výborně se to čte, čtenář se rychle orientuje i v prostředí, která mu nejsou moc povědomá, je to inspirativní. 

Martin C. Putna je vzdělaný člověk se širokým rozhledem, schopností hledat a nacházet souvislosti, člověk, který má dar humoru a schopnost srozumitelně formulovat své názory. V téhle knize se toho dozvíte spoustu nejen o Martinu C. Putnovi, ale i o evropské kultuře a civilizaci, o kulturních tradicích světa, o filologii a literatuře, společnosti, o menšinách, prostě o tom, co dělá svět bohatším.  A to vše pěknou češtinou. Doporučuju. 

Hodnocení: 5/5

 

 
Putna Martin C.- Vždycky v menšině
 

Nakladatel: Portál

ISBN: 978-80-262-0510-4, EAN: 9788026205104

Popis: 1× kniha, vázaná, 216 stran, 15 × 21 cm, česky

Rok vydání: 2013 (1. vydání)