Petra Dvořáková: Vrány

Odvolávám, co jsem o Petře Dvořákové opakovaně psala - tedy ne to, že její knihy jsou čtivé a z hlediska formy skvělé, to pořád platí, ale spíš to, že neumí napsat příběh, že jí nejde dramatický oblouk, nějaká ta katarze na závěr. To možná platilo u Dědiny či Chirurga, ale Vrány jsou úplně jiné kafe. Hořké... 

Vrány jsem přečetla během jednoho únorového podvečera a přiznávám, že mnou docela otřásly. Hlavní hrdinkou knihy je dvanáctiletá Bára, která žije v napohled spořádané, úplné a normální rodině. Máma, táta, starší ségra Katka a mladší Bára. Jenže ten druhý pohled už tak idylický není. Máma řeší hlavně pořádek a to, "co by tomu řekli lidi". Na Barunku je dost vysazená, je na ni mnohem přísnější než na starší, poslušnější a poddajnější dceru Kateřinu. A protože Bára žije trochu s hlavou v oblacích, je umělecky založená a svéhlavá, tak to velmi často končí výpraskem, který na popud matky bere do rukou otec. Výpraskem, říkáte si? To se ještě děje? Ano, v téhle rodině se tak drobné prohřešky proti disciplíně a pořádku řeší. Bára je z toho, jak to doma funguje, docela nešťastná, ale na druhou stranu si myslí, že to takhle má být. Ona přece zlobí, provokuje a neposlouchá, a tak je za to spravedlivě potrestána. Máma je kvůli ní naštvaná, s tátou se hádají, a může za to jen ona sama...

Jednou se vše málem provalí - Bára víceméně omylem v jakémsi flow popíše do slohovky, jak to u nich doma chodí. Učitelka s výchovnou poradkyní si ji zavolají do kabinetu a  během "citlivého" výslechu ji hrozí sociálkou a odebráním do dětského domova. Bára se raději rozhodne předstírat, že ve slohové práci popsala situaci z knížky. Doma se to nelepší, vlastně je to ještě horší. Jediný, kdo Báře trochu rozumí, je mladý učitel výtvarky a angličtiny, kterému se přezdívá Frodo. Je to on, který v dívce podporuje její výtvarný talent, on, který si všímá, že je dívka zamlklá a trápí se. Ale ani učitel nemá moc prostoru, aby zasáhl...

Kniha je napsaná zcela sugestivně. Střídají se tu dva vypravěči - prvním je samotná Bára, bezbranná holka, myšlením ještě trochu dítě, fyzicky ovšem už na prahu adolescence. Nemá kamarády, vystačí si se světem ve své hlavě, který se snaží přenést na malířské plátno. Její part připomíná deníkové záznamy. Druhou hrdinkou je matka, která se paradoxně považuje za nešťastnou oběť rodinného života. V rodině na ní vše visí, v práci má konflikty se šéfovou, manžel ji přehlíží a vytýká ji každodenní dusno, dcera dělá jen schválnosti a každým svým činem ji provokuje. A přitom ona to přece myslí dobře, chce ze svých dětí vychovat slušné lidi, minimálně stejně tak (po)slušné, jako jsou dcery její kolegyně v práci. A že by její metody byly přehnané? To přece ne, ona v něčem takovém taky vyrostla a vůbec ji to nepoznamenalo. To jen dneska  mají všichni plná ústa práv dětí, kdoví, co za tím stojí, jestlipak ten vlezlý učitel není nakonec pedofil? Televize je takových případů přece plná... Matku vůbec nenapadne přemýšlet nad tím, jak se její dcera cítí, jako by něco takového nebylo ani důležité. 

Vyprávění je zarámováno příběhem vran, které hnízdí na stromě za oknem a pozorují, co se v domě děje. Vrány se také pravidelně objevují nejen na výkresech Báry, ale i v její mysli. Ilustrace Terezy Basařové se vydařily a atmosféru knihy skvěle doplňují. 

Je to drsné čtení, a to opravdu nemusíte oplývat podobnými zkušenostmi ze svého dětství. O syndromu týraného dítěte by se mělo mluvit. Jsem ráda, že tenhle krok Petra Dvořáková touto knihou udělala. Povinná četba pro každou mámu...

PS: Pokud se na čtení necítíte, pořiďte si audioknihu, kde roli Báry namluvila Veronika Khek Kubařová. Mám na ní jen samé dobré reference, byť já ji tentokrát asi vynechám. Samotná papírová kniha mi k pěkné depresi stačila. Suchý únor se mi s takovými knihami nevede...

Hodnocení: 95%

Petra Dvořáková: Vrány

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788027501441
• ISBN: 978-80-275-0144-1
• Popis: 1× kniha, vázaná, 184 stran, česky
• Rozměry: 12,5 × 19,4 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)

Christy Brown: Moje levá noha

Nedávno jsem na facebooku zaznamenala debatu o nejlepších filmech, které zachycují zdravotní postižení. Několikrát citovaným byl film Moje levá noha, který vznikl podle knižní předlohy, což mě zaujalo. Dala jsem si rezervaci v knihovně a o pár dní později jsem se do téhle útlé, 152 stran dlouhé knížky, kterou v roce 1993 vydal Zvon, české katolické nakladatelství, mohla pustit. 

Christy Brown se narodil v roce 1932 v Irsku jako deváté dítě v rodině z celkem 22 dětí (z nich se narodilo 17 živých a 4 zemřely v dětství!) Jeho příchod na svět byl velmi komplikovaný, on i matka málem zemřeli, není tedy divu, že takový porod zanechal následky v podobě dětské mozkové obrny. Christy se nemohl hýbat,  nemohl mluvit, neudržel hlavu, ruce mu kroutily spasmy. Pro tehdejší lékaře a vlastně i široké příbuzenstvo představoval beznadějný případ, jeho matka se s tím ale nehodlala smířit. Rozhodla se, že "bez ohledu na to, jak hloupý a neschopný by její syn mohl být jednou, až dospěje, bude s ním jednat na stejné úrovni jako s ostatními, a nikoliv jako s podivínem v zadním pokoji, o kterém se před návštěvníky nikdy nemluví". 

Matka se snažila dle svých možností a sil syna rozvíjet, ale až do cca 5 let neviděla žádný náznak reakce či komunikace. Pak ale Christy zjistil, že existuje část těla, kterou může alespoň částečně ovládat - svou levou nohu. Vynaložil obrovské úsilí a za velké pomoci své matky, která jediná to s ním nevzdala, se naučil  nohou psát. Svému okolí tak dal poprvé najevo, že ve znetvořeném těle funguje zdravý mozek, prostřednictvím své nohy mohl Christy komunikovat se světem. 

   

Díky svým bratrům, kteří ho brali všude s sebou, prožil Christy hezké dětství. Jak ale dospíval, začal si uvědomovat svou jinakost, začal se uzavírat před světem. I tehdy ho zachránila jeho levá nova - začal malovat, dokonce vyhrál i malířskou soutěž a jeho fotografie se ocitla v novinách. Na prahu dospělosti se mu naskytla velká příležitost - začal se konečně léčit. Speciální cviky, každodenní dřina v tělocvičně, logopedie.  Kvůli novému cíli: uzdravit se, se vzdal i své levé nohy - jednostranná zátěž by byla pro trénink kontraproduktivní. 

Christy se rozhodl, že napíše svůj životní příběh. První dvě verze diktoval svým dvěma bratrům, pak začal brát lekce tvůrčího psaní, pustil se do studia, a nakonec svou autobiografii s názvem Moje levá noha napsal sám. Kniha, která vyšla v roce 1954, v autorových 22 letech, se stala bestselerem, Christy Brown se stal známým spisovatelem a malířem, prožil si období zlepšování svého zdravotního stavu i období závislosti na alkoholu, a dokonce se v roce 1972 i oženil. Zemřel v roce 1981, ve svých 49 letech. 

V roce 1989 se stala kniha a životní osudy tohoto umělce předlohou pro již zmiňovaný film, kterého se ujal režisér Jim Sheridan. Film byl nominován na šest Oscarů, dva z nich také získal - jeden byl pro Daniela Day-Lewise, který představoval hlavního hrdinu, druhý připadl herečce Brendě Frickerové, která hrála jeho matku. 

  

Máte-li chuť si přečíst působivou, hořko-sladkou knihu o tom, jaké je to být jiným, jaký život vedl člověk s těžkým tělesným postižením v chudém meziválečném a poválečném Irsku, a hlavně: proč se v životě nevzdávat, není špatný nápad vzít do rukou třeba právě tuhle knihu. Určitě vás povzbudí.  (No a já se výhledově chystám pustit si i film).

Hodnocení: 90%

Christy Brown: Moje levá noha

• Vydáno 1993, Zvon
• Orig. název My left foot 
• Počet stran 152
• Jazyk vydání český
• Překlad Josef Karhan, Doris Grozdanovičova
• Autor obálky Josef Karhan
• Vazba knihy měkká / brožovaná
• ISBN 8071130370
• Náklad 5 000 ks