Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat

Aneb: Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu... Druhá kniha Jonase Jonassona, autora mezinárodního bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, který se ve filmové podobě nedávno objevil v kinech... 

Před dvěma lety jsem pod vánočním stromečkem našla Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel. Prvotina švédského spisovatele Jonase Jonassona plná absurdních situací mě docela pobavila, oblíbila jsem si zejména postavu Einsteinova bratra:-) Masivní reklama na druhou Jonassovu knihu, Analfabetku, která uměla počítat, přeloženou do češtiny v letošním roce, mě tedy nemohla minout. Na dovolenou jsem si ji pořídila v elektronické verzi, nicméně nakonec jsem si s sebou půjčila ještě i papírovou klasiku a obě varianty poctivě střídala:-) 

Hlavní hrdinkou knihy je černošská dívka Nombeko, která se v roce 1961 narodila v Sowetu, chudinském předměstí jihoafrického Johannesburgu. Počátek 60. let v JAR? "Tamní politická reprezentace byla toho názoru, že děti jako Nombeko se zkrátka nepočítají. Tehdejší premiér  proslul řečnickou otázkou, proč by měli černoši chodit do školy, když se stejně nehodí na nic jiného než na nošení dříví a vody."  Nombeko jako většina dětí ze slumu neuměla číst, nikdy nechodila do školy, ale s čísly ji to šlo výborně. Její kariéra začala v kanceláři úřadu pro odvoz fekálií, kam postoupila z místa vynašečky latrín. „Stojí tady vedle mě. Už pár let mi tu s kdečím vypomáhá a musím uznat, že je to šikovná holka." „Do hajzlu!“ rozčílil se Piet du Toit: „Přece nemůžu do takové funkce jmenovat dvanáctileté dítě!“ „Je mi čtrnáct,“ ohradila se dívenka. „A mám devítiletou praxi.“

V pozici vedoucí úřadu pro odvoz fekálií vydržela rok, v mezidobí se číst naučila, a tak po nečekaném vyhazovu vyrazila na jediné místo, které ji na světě lákalo - do Národní knihovny v Pretorii. Bohužel/bohudík ji cestou srazil autem opilý běloch, shodou okolností inženýr zodpovědný za jihoafrický jaderný program. A tak se Nombeko, soudem odsouzená k náhradě škody na vozidle, dostala jako uklizečka na tajnou vojenskou základnu. Nombeko tu pokračuje v samostudiu, čte oběžníky, technické tabulky, nudné analýzy, cokoliv ji přijde pod ruku. V šéfově knihovně objevuje vysokou matematiku a kolegyně z personálu ji učí čínsky. Je to prostě schopné děvče. A protože inženýr je alkoholik a prestižní školu vystudoval jen díky otcovým konexím, Nombeko postupně přebírá jeho kompetence. "Kdyby Nombeko nebyla ženského pohlaví a navíc černoška, začalo by se jí nejspíš postupem času říkat šéfova pravá ruka. Takhle jí zůstalo označení uklízečka." 

Jihoafrická jaderná hlavice je hlavně jejím dílem. A nakonec i jejím osudem - Nombeko se podaří z vojenské základny uprchnout, a to do neutrálního Švédska, leč náhodou si s sebou odváží i jadernou pumu. A následují dlouhé desítky let, kdy se za čtenářova přihlížení pokouší bomby elegantně zbavit. Do cesty se ji přimotají jednovaječná dvojčata Holger a Holger (jeden idiot, druhý génius), čínské sestry vyrábějící starodávné hliněné husy, paranoik z Vietnamu, který kope tunely, agenti Mosadu,  ale také čínský prezident Chu Ťin-tchao, švédský král Karel Gustav a další. Jedna absurdní situace stíhá druhou, o humorné příhody není nouze. Na pozadí se odehrávají důležité události evropských i světových dějin, které ovlivňují i život hlavní hrdinky a lidí kolem ní. Těžko popisovat, nutné přečíst. Už jen kvůli kapitole, ve které švédský král zabíjí na dvorku slepice a premiér se vydává na pole pro brambory. 

Nombeko je sympatická hrdinka. Emancipovaná, vtipná, chytrá, navíc velmi trpělivá. Bavila mě mnohem víc než stoletý Allan z předchozí knihy, to byl takový Forest Gump. Styl knihy je ale Staříkovi podobný - absurdní a nepravděpodobná, ale vlastně možná setkání, dějiny světa a reálné historické postavy. Pro někoho to může být zklamání, ale já proti opakování fungujícího nic nemám. K tomu připočítejte společenskou satiru - jak jihoafrická, tak švédská společnost podaná s humorem, kterého bych se někdy chtěla dožit i v české realitě. Kniha má přes 400 stran, ale čte se velmi lehce, má to spád. Pokud Vás baví ironie a absurdní humor, bude se Vám Analfabetka líbit. Jako kniha na dovolenou - ideální volba. 

Hodnocení: 5/5

     

Jonas Jonasson: Analfabetka, která uměla počítat

Nakladatelství: Panteon
ISBN: 978-80-87697-17-7, EAN: 9788087697177
Originál: Analfabeten som kunde rakna
Překlad: Robovská, Luisa
Popis: 1× kniha, vázaná, 414 stran, 14,5 × 21,5 cm, česky
Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Jan Vančura: Zkušenost rodičů dětí s mentálním postižením

Odborné publikace zaměřené na mentální postižení rozhodně nebývají "zábavné čtení na léto". Ani kniha, do které jsem se pustila, nebyla zrovna lehké čtení, na druhou stranu - je to snad poprvé, kdy se v Česku někdo zabývá i tím, co pozitivního přináší život s dítětem s mentálním postižením. A to se cení!

PhDr. Jan Vančura, Ph.D. působí jako odborný asistent v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Ve výzkumu a výuce se zaměřuje na témata spojená s životem lidí s postižením. Absolvoval zahraniční stáže v Irsku, Německu a Rakousku, několik let byl koordinátorem svépomocné skupiny osob s intelektovým postižením, jejich rodičů a přátel. Publikace Zkušenost rodičů dětí s mentálním postižením je vlastně upravená dizertační práce, kterou autor obhájil v roce 2006 na brněnské Masarykově univerzitě, Fakultě sociálních studií (původní text práce pod názvem Psychologické zisky a ztráty rodičů dětí s mentálním postižením najdete zde: http://is.muni.cz/th/19268/fss_d/Disertace_-_Jan_Vancura.pdf)

Kniha se dělí na dvě části, teoretickou a samotný výzkum. Pro laiky, mezi které se počítám, je zajímavější a srozumitelnější část teoretická. 

První kapitola se zabývá místem člověka s mentálním postižením ve společnosti. Rodiče mentálně postižených dětí jsou výrazně ovlivněni tím, jak společnost jejich děti přijímá. V minulém století byla odborníky doporučována ústavní péče jako výhradní varianta života lidí s postižením. Dítě bylo vnímáno jako stres a zátěž pro rodinu a zdravé sourozence, odborníci své stanovisko prosazovali velmi kategoricky. U nás se situace začala měnit v souvislosti se změnou politických poměrů, velká část těchto dětí již vyrůstá v rodinách, spousta rodičů iniciovala a podílela se na změnách v oblasti sociální péče (zejména v deinstitucionalizaci) a ve vzdělávání. I přes tyto pozitivní změny se ale ve společnosti stále uplatňují psychologické tendence směřující k vyloučení postižených ze společnosti, stačí se podívat na negativní konotace, které jsou s postižením spojovány, či na mediální obraz této problematiky. I nadále se většina zájmu soustřeďuje na negativní charakteristiky spojené s postižením. Důležitou roli může v téhle souvislosti hrát vlastní autentická zkušenost s člověkem s mentálním postižením, která může změnit panující předsudky a stereotypy v myšlení.

Další kapitola se věnuje skutečnosti narození dítěte s postižením. Jsou tu popsány obtíže, kterým rodiče musejí čelit - prožitek rodičů spojený s narozením dítěte s postižením má povahu traumatu. Autor cituje šest příčin, proč jsou rodiče intelektovým postižením svého dítěte tak citelně zasaženi (Ryckman a Henderson (1970):

1) Pro rodiče je dítě určitým fyzickým a psychickým rozšířením sebe sama. Připisují si tedy nejen to "dobré" na svém dítěti, ale i to "špatné".
2) Rodiče si uvědomují, že jejich postižené dítě nenaplní naděje a sny, které do něj vkládali.
3) Prostřednictvím dítěte mohou rodiče překonat, transcendovat svou smrt. Jako by tak nahlíželi do budoucnosti, kterou nebudou moci sami prožít. Představa pokračování vlastního rodu tak nabízí jakési dosažení vlastní nesmrtelnosti. Tyto představy se však obvykle nespojují s budoucností dětí intelektově postižených. 
4) Dítě je naší civilizaci zosobněným předmětem lásky. Rodiče postižených dětí mohou cítit hluboký pocit viny za svou neschopnost dostatečně je milovat.
5) Považuje se rovněž za vysoce hodnotné vycházet dětem vstříc v jejich potřebě závislosti. Rodiče mentálně znevýhodněných mívají sklon k přehnané péči o své děti.
6) Výchova malého dítěte všeobecně přináší rodičům zátěž. U dítěte postiženého může být tato zátěž enormně velká.

Proces, kterým rodiče procházejí, byl již popsán v řadě prací (fáze popření - vzteku - smlouvání - deprese - smíření), autor se zaměřuje na rozhodnutí rodičů situaci zvládnout, přijmout roli "rodiče postiženého dítěte" a vytvořit nejlepší možné podmínky pro další život dítěte i celé rodiny. I následující kapitola se zabývá zvládáním situace rodiči, rozličnými strategiemi, které rodiče využívají, s problémy, se kterými se setkávají (přijetí postižení, finanční problémy, emocionální zátěž v podobě neschopnosti sdílet své vlastní prožitky, budoucnost péče o postižené dítě, neobratná či špatně načasovaná profesionální pomoc). Svou roli hrají i další proměnné - rodinná a partnerská situace, závažnost postižení, věk, pohlaví dítěte, v neposlední řadě i situace ve společnosti, sociální a profesionální podpora.

Čtvrtá a pátá kapitola byly pro mne nejzajímavější, protože se věnují otázce tzv. posttraumatického růstu – pozitivnímu zisku jako důsledku čelení nepříznivé skutečnosti s tím, že se autor zaměřuje na pozitivní zisk rodičů dětí s mentálním postižením. V dosavadních výzkumech se vždy kladl důraz na negativní dopad postižení na rodinu, což mělo i značné důsledky pro praxi (negativně laděná očekávání ze strany profesionálů se odráželo i na následném vztahu rodič-dítě, rodina-společnost). V posledním desetiletí dochází zejména na Západě ke zkoumání nové perspektivy, a sice k možnostem pozitivního pohledu na danou věc.

Oblasti pozitivního přínosu vnímaného rodiči v souvislosti s péčí o vlastní postižené dítě (odborná literatura - Hastings a Taunt, 2002):

1. Radost/uspokojení plynoucí z péče o dítě.
2. Dítě je zdroj radosti/štěstí.
3. Vnímání vlastni kompetence ve vykonání nejlepší možné péče o dítě.
4. Sdílení lásky s dítětem.
5. Dítě přináší výzvu a příležitost k učení se a k rozvoji. 
6. Posílení rodiny a manželství.
7. Dítě dává nový smysl nebo zesiluje prožitek smyslu v životě. 
8. Rozvinutí nových schopností, dovednosti a pracovních příležitosti. 
9. Změna v lepšího člověka (k větší smiřlivosti a toleranci, k menšímu sobectví). 
10. Zvýšené vlastní síly nebo sebedůvěry.
11. Rozšířeni vztahové sítě.
12. Zesílení spirituality.
13. Změna vlastní životní perspektivy (např. vyjasněné, co je v životě důležité, jasnější vědomí budoucnosti).
14. Ocenění každého dne, život v pomalejším tempu.

Autor formuluje důležitou myšlenku: Je možné, že pohled na život člověka s intelektovým postižením, který by i přes jasně dané limity, na které se nutně váže celá řada obtíží, nezdůrazňoval výhradně negativa, ale naopak předpokládal a očekával také možnosti a pozitivní aspekty, by mohl výrazně ovlivňovat životní podmínky (někdy i životní šance) lidí s intelektovým postižením.

V praktické výzkumné části se pak autor věnuje ověření hypotéz, které se týkají pozitivního zisku rodičů dětí s mentálním postižením. Protože pro tuto oblast není dosud příliš rozpracována metodika, přebírá zahraniční dotazník zvaný KIPP - Kansaský inventář rodičovských percepcí a doplňuje ještě vlastním dotazníkem.

Autor oslovil celkem 575 rodičů dětí s mentálním postižením, vrátila se mu však pouhá pětina dotazníků, do průzkumu nakonec zahrnul odpovědi 94 matek a 20 otců postižených dětí. Přiznávám, statistické (a zejména matematické) metody jsou mi dost vzdálené, navíc v případě, kdy se odpovědi získávají od poměrně malého počtu respondentů, jsou ovlivněné aktuální rodinnou a životní situací odpovídajících a také kvalitou překladu dotazníku (... moje dítě je prospěšné ostatním členům rodiny, což šetří můj čas a energii..., jak velkou míru vlivu máte Vy osobně nad tím, co se dítěti přihodí ze dne na den...), nejsem úplně ochotná věřit v relevanci výsledných dat. I autor přiznává, že v řadě případů by bylo nutné na ověření hypotéz více pracovat, nejlépe formou nějaké dlouhodobější spolupráce.

Na druhou stranu nejen z výzkumu, ale i z vlastní zkušenosti vím, že učení se ze zkušenosti opravdu asi souvisí s věkem odpovídajícího, že otázka profesního růstu souvisí také se vzděláním a možnostmi profesního uplatnění (to v dotazníku dopadlo na rozdíl např. od anglosaských zemí u nás dost bídně), že osobní síla a rodinná soudržnost patří mezi zásadní otázky života s postiženým dítětem (dítě s postižením funguje jako katalyzátor vztahů - ve funkčních manželstvích dochází k posílení vztahů, v dysfunkčních vztazích může dojít k prohloubení problémů i k rozpadu rodiny). Velmi důležitá je změna sociální sítě - přerušení a ztráta dosavadních vztahů s přáteli i s širší rodinou může být nahrazena novými kontakty, např. v rámci svépomocných skupin, na druhou stranu je ale častá i izolace rodiny, ke které dochází v důsledku postižení dítěte, což může být pro další fungování rodiny závažný problém.

Musím říct, že mě tahle kniha hodně oslovila. Autor tu skvěle pracuje s literaturou, hlavně tou zahraniční, problematiku podává velmi srozumitelně a smysluplně, byť samozřejmě náležitě odborně, jde přece jen o dizertační práci:-) Těch grafů a tabulek:-)

Moje dosavadní zkušenosti se závěry této knihy hodně korespondují, byť má životní role "účastníka cílové skupiny" je zatím poměrně krátká. Samozřejmě, každý z nás by dal cokoliv za to, aby jeho dítě bylo zdravé, narození dítěte s mentálním postižením znamená rozpad dosavadního života a jeho opětovné skládání po vzoru puzzle s tím, že výsledný obraz bude rozhodně a navždycky zcela jiný, než ten původní, ale dá se to (a je nutné) to přežít, a to pokud možno v duševním zdraví.

Přimlouvala bych se za samostatné zpracování teoretické části knihy do nějaké populárně naučné podoby, v takovém případě by si našla mnohem víc čtenářů, a to zejména z cílové skupiny, z řad rodičů dětí s mentálním postižením. Právě oni totiž potřebují slyšet, že jejich život neskončil, že je i jejich děti čeká nějaká budoucnost, že je možné i navzdory okolnostem žít šťastně a pozitivně.

Hodnocení: 5/5

Jan Vančura: Zkušenost rodičů dětí s mentálním postižením

• Nakladatel: Barrister & Principa
• ISBN: 978-80-87029-14-5, EAN: 9788087029145
• Rok vydání: 2007 (1. vydání)

Miloš Urban: Přišla z moře

Poslední román Miloše Urbana nese označení román noir či odpověď na krimi-thrillery. Kdo to tedy z toho moře vlastně přišel?

Mladý žurnalista Karel Vrba tráví roční praxi v Anglii v jakémsi místním plátku v malém městečku na pobřeží. Je tu poměrně nuda, lázeňská sezóna ještě nezačala, klid čeří jen sem tam nějaký vandalismus či krádež auta. Jako blesk z čistého nebe tedy zapůsobí zpráva o dívce exotického vzhledu, která se vynořila ve žlutých plavkách z vln a hodinu stála bez hnutí ve vodě, než si jí všimly pobřežní kamery a náhodní kolemjdoucí. Dívka nekomunikuje, nikdo se k ní nezná, a tak skončí v policejní cele předběžného zadržení. Nikdo si k ní neumí najít cestu, ani přivolaná psychiatrička, Karel ale překvapivě boduje. Právě jemu nadiktuje neznámá kráska telefonní číslo, hovor ale nikdo nepřijímá... Netrvá to dlouho a zjistí se, že dívka je dcerou milionáře řeckého původu a pravděpodobně přežila ztroskotání své malé plachetnice. Její snoubenec je ale stále pohřešován. Karel se zaplete do rodinné historie, absolvujeme s ním několik drsnějších scén, aby vše nakonec skončilo (skoro) jako v pohádce: a žili spolu šťastně až do smrti... 

(foto ČTK)

Přišla z moře patří k Urbanovým slabším kouskům. Nějak to už k jeho tvorbě patří, udržuje rytmus skvělá kniha - slabá kniha. Hastrman byl výborný, Paměti poslance parlamentu jen hříčka. Stín katedrály určitě, Michaela nebavila. Santiniho jazyk nadchl, Mrtvý holky nudily. Lorda Morda jsem četla nedávno podruhé, Boletus Arcanus už jsem poslala dál. Takže po předloňské velmi příjemné Pragovce Piccole jsem toho moc nečekala a přesně tak to dopadlo. Děj je rozvleklý, zápletka předvídatelná a nijak oslnivá, hlavní hrdina Karlík protivný. Vytahuje se svou angličtinou, touží být "Englishy" (nikoliv jen britský, ale přímo anglický), cpe se někam, kam nepatří. Ani hlavní hrdinka, žárlivá Cora, není zrovna pozitivní postava. Britská policie vykreslená jako spolek nýmandů, stále se tu opakuje motiv přistěhovalectví, který ale nemá s dějem knihy prakticky nic společného. Odpověď na vlnu severské krimi? To autor trochu přestřelil v odhadu... No, nakonec mě vlastně pobavily jenom dva poslední odstavce knihy. A dobře mu tak!:-)

Poslední Urbanův román Vás neurazí, ale ani nenadchne. Za sebe jsem ráda, že jsem odolala a nekoupila si ho.  Zapůjčení od kamarádky splnilo svůj účel a já mám ve své knihovně místo na další Urbanovu knihu. Pokud vše vyjde podle mých předpokladů, bude skvělá!:-)

Hodnocení: 2/5

Miloš Urban: Přišla z moře

Nakladatel: Argo
ISBN: 978-80-257-0895-8, EAN: 9788025708958
Popis: 1× kniha, vázaná, 296 stran, 11,5 × 16,8 cm, česky
Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Jiří Anderle: Láska za lásku

Jiří Anderle: Láska za lásku

Znáte rozhlasový pořad Láska za lásku, který už 17 let vysílá na Českém rozhlasu Dvojce výtvarník Jiří Anderle? Neznáte? Tak to máte nejvyšší čas to napravit:-)

Asi před deseti lety jsme jeli v neděli odpoledne autem z nějakého výletu a zcela náhodou jsme si pustili Český rozhlas Dvojku (tenkrát možná ještě dokonce Prahu). Dávali zvláštní pořad: jakýsi pán nezaměnitelným hlasem vyprávěl o tom, jakého měli v době jeho dětství ve vsi jménem Pavlíkov kováře. Co všechno uměl, čím byl vzorem malým klukům, kdo k němu chodil na kus řeči.  Vyprávění o zcela obyčejných věcech, do kterého občas hrála poměrně vlezlá skladba a tu a tam skřehotal papoušek. Jenže - ono to bylo hrozně milé. Úplně jsem toho kováře viděla... Tak to bylo moje první setkání s Jiřím Anderlem a jeho pořadem Láska za lásku, který natáčí ve svém ateliéru spolu s papouškem Žandou a který věnoval Českému rozhlasu k narozeninám. 

Láska za lásku mi uvízla v hlavě, našla jsem si tenhle pořad na internetu a začala jednotlivé díly poslouchat. A poslouchám je nepravidelně vlastně pořád. Kdykoliv potřebuji přijít na jiné myšlenky, když nemůžu večer usnout, když řídím v noci auto. Málokdy se mi podaří poslouchat nedělní premiéry, ale technika je technika, a tak mám pár pohotovostních cédéček či nahrávek v mp3 většinou vždycky po ruce. 

Loni na podzim vyšla Láska za lásku jako kniha a byl to velký předvánoční hit. Ke mně se dostal s půlročním zpožděním, měla jsem k té knize přece jen trochu nedůvěru. Filmové přepisy slavných románů většinou nestojí za nic, proč by to naopak v případě přepisu rozhlasového pořadu mělo dopadnout lépe? Ukázalo se ale, že se žádný přepis rozhlasového pořadu nekoná. Tuhle knížku napsal Jiří Anderle úplně nově, své vzpomínky na dětství samozřejmě použil, ale dal knize novou formu.

Prolíná se tu osobní vyprávění - vzpomínky na rodiče a prarodiče, na školní léta, na klukovská kamarádství, na léta strávená v kapele i na posedlost kreslením - s vykreslováním života vesnice v rámci jednoho roku. Vzpomínky na různé obchodníky, řemeslníky, na zemědělské činnosti, události, které zasáhly do života nejen malého kluka, ale i všech ostatních v jeho okolí (válka, utečenci z pohraničí, komunistický převrat, měnová reforma  - Anderle je ročník 1936, takže pamatuje dost atd.) Neskutečně barvité a detailní vyprávění, které člověk musí obdivovat (zvlášť někdo jako já, kdo si nepamatuje, co měl včera k obědu...).  Vůbec to nebyly lehké časy, přece jen válka, nedostatek, chudoba, přesto se tehlejším lidem paradoxně žilo asi lépe než nám, kteří jsme věčně nespokojení a naštvaní. 

Kniha má ještě jedno velké plus, a sice ilustrace. Vlastnoruční kresby autora, díky kterým konečně vím, jak ti Pavlíkovští vlastně vypadali ......

Chcete-li se na chvíli přenést do doby před cca 75 lety, s touhle knížkou neuděláte chybu. A měla by Vás i navnadit k tomu, abyste si poslechli onen rozhlasový pořad  - je to už přece jen klasika. Mně tedy při čtení stejně neustále zněl hlas Jiřího Anderleho v uších...:-)

 

Hodnoceni: 4/5

Jiří Anderle: Láska za lásku

• Nakladatel: Radioservis
• ISBN: 978-80-87530-27-6, EAN: 9788087530276
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)