Opera Sternenhoch na Nové scéně ND: představení, které naprosto vystihlo mou náladu toho dne... krom toho, že je to drsné, temné, morbidní, tak je to výborně inscenované, zahrané a zazpívané (skvělé Tereza Marečková a Vanda Šípová a vlastně i titulní Sergej Kostov). Odcházela jsem se zalehlýma ušima a mrazením v zádech.
Hodnocení: 100%
Autor libreta: Ivan Acher Hudební nastudování: Petr Kofroň Režie: Michal Dočekal Scéna: Marek Cpin Kostýmy: Eva Jiřikovská Choreografie: Lenka Vagnerová Světelný design: Ondřej Kyncl Dramaturgie: Beno Blachut Zvukový design: Eva Hamouzová
Housle, viola: Tereza Marečková Kontrafagot: Lukáš Svoboda Citera: Michal Müller
Klímovo groteskní romaneto Utrpení knížete Sternenhocha zasahuje svou žhavou slinou jako neusínající magmatický krb už pátou generaci hledačů sil podzemních i kosmických. Zasahuje, inspiruje, spaluje i zažíná. Unikátní kombinace nízkého a vysokého, groteskní i hororové atmosféry, filozofie nejvyšších sfér a přisprostlosti všednodenní je dostatečně živnou půdou pro autora hudby, který žánrově rád morfuje, temnotu střídá s groteskností a cítí velikou spřízněnost s autorem předlohy v nakládání se svěřeným pozemským časem. Expresionistický charakter díla Ladislava Klímy a celé téma fiktivního deníku plného vražd a snů o nich,, tlachání i vysokého filozofování pětiúhelníku hlavních postav přímo vybízí k využití školených hlasů v nových souvislostech zvukových možností elektronické kompozice. Kompozice, která přes experimentální přístup svým charakterem neopouští úplně pole historické hudby, ale využívá ho v nových zvukových možnostech, které přinášejí kombinace samplingu, čisté elektroniky a reálných nástrojů. Inscenace Acherova Sternenhocha v režii Michala Dočekala se stala doslova operním hitem současnosti, o čemž svědčí neutuchající zájem o ni ze strany diváků, kritiky či festivalů. V anketě Divadelních novin získala titul Inscenace roku 2018.
Opera je nastudována v esperantu. V představení jsou použity české a anglické titulky.
Mám ve zvyku zastavovat se při návštěvě naší knihovny u police s knižními novinkami. Projedu vystavené knihy, abych zjistila, jestli se mezi nimi neskrývá nějaká z novinek, o kterých jsem slyšela a které jsem si poznamenala jako případný tip ke čtení. Zašla jsem tam i minule, a při rychlém skenování hřbetů knih jsem se zasekla u knihy s názvem www.bez-bot.cz. Že by bosonohá komunita zvládla vyplodit už i knihu? Mrknu na autorku a v hlavě mi blikne: Ivona Březinová, to je přece ta skvělá ženská, která píše knížky pro děti, které se nějak liší. Jen za poslední rok mi prošly rukama dvě: Ňouma z áčka a skvělá knížka o autismu Řvi potichu, brácho. Listuju knihou a rychle mi dochází, že tohle nebude kniha o barefoot botách, ale o něčem mnohem zajímavějším: příběh kluka, který se po těžkém úrazu dostává zpátky do reality.
Ben je patnáctiletý kluk, velký sportovec, lyžař, běžec, cyklista, horolezec... Při jednom velmi rychlém a neopatrném sjezdu se srazí se sypačem a dopadne to tak nešťastně, že mu lékaři musí amputovat obě nohy. Benovi se zhroutí jeho svět, přestává komunikovat, jíst, všechno je mu jedno, nechce žít. Rodiče jsou zdrcení, spolužáci nevědí, jak se s úrazem kamaráda vyrovnat. Postupně se ale situace začíná trochu zlepšovat, Ben zjistí, že na rozdíl od paraplegika Emila, se kterým sdílí pokoj, a který je po autonehodě ochrnutý, on sám nemá narušenou míchu a je tu možnost, že se naučí chodit na protézách, umělých nohou, a někdy, třeba v budoucnu, by mohl získat i bionické nohy... Benovi začíná náročná cesta plná cvičení, rehabilitace, ergoterapie, kdy je potřeba naučit se všechno znovu. Postavit se na nových protézách, chodit o berlích, dělat první kroky, sedat si, postupně se přidat schody a další úkoly. Do toho se musí i učit do školy, protože přijímačky na gympl jsou za dveřmi. Ben má kolem sebe skvělý tým zdravotnických profesionálů, kamarádů z lyžařského oddílu, spolužáků, rodiny i nových přátel z rehabilitačního ústavu, ti všichni jej podporují a fandí mu. Postupně se mu také odhaluje důvod, proč tenkrát na svahu udělal tu blbost a jel tak rychle...
Www.bez-bot.cz je knížka pro děti, resp. pro teenagery. Vznikla ve spolupráci a za podpory Nadačního fondu Emil, který pomáhá handicapovaným dětem a mladým lidem sportovat. Ivona Březinová svou knihu, která má pomoci dětem překonat těžkou životní situaci, konzultovala s celou řadou odborníků z nejrůznějších oborů - s ortopedy, protetiky, ergoterapeuty. Opět se ji podařilo napsat velmi uvěřitelný a dojemný příběh o tom, že i těžké životní překážky je možné zvládnout. Knížka se velmi dobře čte, je psaná pohledem patnáctiletého kluka, tomu odpovídá i jazyk: je tu hodně vtípků, černého humoru, vztahů s kamarády i první lásky. Do knihy se ale s chutí začte i dospělý.
Nedávno jsem četla nějaký článek, že se začínají prodávat hračky s postižením - že děti, které jsou na vozíku, chybí jim nějaká končetina, nebo mají nějaký smyslový handikep, jsou nadšené z hraček, které vypadají jako ony. Zdravým dětem pak mohou podobné hračky zprostředkovat svět jejich kamarádů, svět, který je jim neznámý. S knihou Ivony Březinové je to stejně - i ona může pomoci nejen dětem, které se v nezáviděníhodné situaci ocitly, ale i jejich rodičům, kamarádům, spolužákům či učitelům. Knížka je napsaná velmi optimisticky a dodává energii těm, kteří, ji potřebují. Hledáte-li knihu na podobné téma - www.bez-bot.cz mohu vřele doporučit.
Před několika týdny jsem poslouchala rozhlasový podcast s paní Zuzanou Součkovou, dámou, která začala běhat, když jí bylo jen kousek pod padesát. U běhání vydržela, nedělá to ale kvůli rekordům či medailím, ale proto, že jí to baví. Jak říká jedna moje kamarádka: "To jsou ty endiarony" "Cože? "Jo, vlastně endorfiny!". Díky běhu to autorce doma líp klape, zlepšila se její kondička, našla si nové přátele, postupně se jí povedlo uběhnout několik půlmaratonů a maratonů.... Vyprávění bylo velmi pozitivní, a protože během hovoru byla řeč i o tom, že Zuzana Součková své zážitky sepsala do několika knih, hned jsem si jednu z nich zarezervovala v knihovně. Knížky o běhání totiž jinak píšou téměř výlučně muži a mě zajímalo, jaký je pohled ženský.
"Když se dáma rozběhne ... ani v padesáti není pozdě" je kniha krátkých fejetonů o běhání. O motivaci, těžkostech i přednostech běhání, prostě o tom, jak si užít sport i v pozdějším věku, a to i přesto, že se dotyčná celý život domnívala, že ke sportování nemá vlohy. Čtenář nemůže čekat žádné návody na trénink či soupis časů na maraton, spíš "ženské" postřehy - jak při běhání dobře vypadat, jak vytvořit dobrý tým s manželem a jak mít ze závodů pěkné fotky pro vnoučata. Chvílemi je to docela vtipné. Knížku doplňují recepty na zdravá a pro běžce vhodná jídla a drobné postřehy k výbavě či výstroji. Zuzana Součková začala svou spisovatelskou kariéru jako blogerka, která psala o běhání, právě z blogu pochází většina (možná všechny?) kapitol knihy. Jak překonat lenost? Co mě na běhání štve? Blátothlon. Běžím si pro zdraví nebo snad ne? - to je jen pár názvů na ukázku.
Věřím tomu, že kniha je velmi motivační zejména pro čtenářky ve věku, který se blíží kategorii veteránů (jsem to už i já??!) a které uvažují o tom, že začnou běhat a změní si tak život. Jako literatura je to ale o dost slabší, nedrží to příliš pohromadě, myšlenky se často opakují, není tu žádný nosný spojující příběh. To, co třeba dobře funguje jako vypointovaný článek na blog, už ve větším celku neobstojí. Podle mě si to zasloužilo víc redaktorské práce. Některé postřehy mohou pobavit, ale celkově je to taková typická kniha do tramvaje, když je třeba zabít čas (přesně takhle v MHD jsem ji během dvou dnů přečetla) příp. nenáročný kousek na dovolenou. Z ohlasů na netu ale soudím, že své publikum si kniha našla, a to je vzhledem k tématu dobře.
Na druhou stranu - je něco, co jsem si z knihy odnesla? A víte, že ano?
- na každodenně zpocené vlasy je lepší než šampon obyčejná voda a vlasový balzám
- na delší trasy je lepší si oblepit nehty (na nohou) náplastí - nebolí, neslezou
- puchýřům a opruzeninám zabrání vazelína
- na delší čekání na startu se hodí staré oblečení navíc, které se poté zahodí
- běžecký batůžek je lepší než ledvinka, ale zase se zpotíte
- bradavky se neodřou, když se zalepí polštářkovou náplastí
- recept na fazolové brownies a cizrnové koláčky
Tak to nakonec vlastně nebylo zase tak marné čtení!:-)
Jaro klepe na dveře, tak rychle shrnout únorovou kulturu.
Knihy jsem četla opravdu rozmanité, a nejen že jsem četla, taky jsem knihy i poslouchala. Celkem jich bylo 7. V divadle i na výstavě jsem byla 2x. Vrcholem mého únorového kulturního života byl pak koncert Zaz.
Ludvík Souček: Samá voda
Nejprve trochu nostalgie - na databázi knih jsem narazila na informaci, že vyšel první román Ludvíka Součka Samá voda, který byl dříve publikován jen časopisecky, v roce 1963 ve Světě v obrazech. Tak jsem neváhala a obratem jsem si ho zakoupila jako e-knihu, abych se mohla co nejrychleji začíst. No, abych pravdu řekla, nestálo to za to. Ludvík Souček byl v dětství jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů, trilogii Cesta slepých ptáků nebo Tušení stínu máme doma v několika exemplářích, ale tohle přece jen byla prvotina, navíc hodně poplatná době vzniku. Jazykově moc pěkné, to Součkovi šlo vždycky dobře, ale jinak jen pro uctivé obdivovatele...
Jáchym Topol: Citlivý člověk
I Jáchym Topol patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, pěkně se to sešlo. Tuhle knihu jsem si navíc opravdu užila - souběžně jsem ji četla a poslouchala načtenou vynikajícím Petrem Čtvrtníčkem. Recenze tady.
Jean Mercier: Pan farář má krizi
Knížka, kterou jsem zcela nečekaně dostala k narozeninám. Kniha o existenciálních problémech křesťanských kněží, pro mě?! Nicméně nakonec to bylo docela dobré čtení. Hlavní hrdina, katolický farář, už má všeho dost. Nadřízení ho nechápou, farníci mu lezou na nervy, pořád samá nesmyslná schůze, neustále ho někdo prudí a šikanuje. A tak jednoho dne padne poslední kapka a pan farář se sebere a zmizí. Neuteče daleko, zazdí se v opuštěném altánu na zahradě. Po čase ho najdou, ale on nechce svou skrýš opustit, zůstává zazděný a se světem komunikuje jen škvírou ve zdi. Případ vyvolá velkou senzaci, každý se s ním chce setkat, novináři s ním chtějí dělat interview, věřící se mu zpovídají. Fronty, zvýšení cestovního ruchu i prestiže církve. Může tohle dobře dopadnout? Konec je rozhodně překvapivý. Kniha, která se prý ve Francii stala bestsellerem. Vydalo Karmelitánské nakladatelství, zkuste, není to dlouhé...
Delphine de Vigan: Pouta
První setkání s významnou francouzskou spisovatelkou - zaujala. Recenze zde.
Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita
Klasika, která mě dosud míjela. A přitom kniha už skoro 65 let stará. Vzhledem k tomu, že jsem měla lístky na ústecký Činoherní klub, který s tímto představením v Praze hostoval, rozhodla jsem se, že si příběh nejprve přečtu. Zkombinovala jsem to s rozhlasovou dramatizací, která získala druhou cenu na Prix Bohemia Radio 2017. Obojí moc dobré. A víte, co se děje při 451 stupních Fahrenheita? Přece hoří papír... Nadčasový román, Bradbury byl génius. Natalja Ključarjovová: Rusko - vagon třetí třídy
Oficiální anotace: Hlavním hrdinou románu je dvacetiletý student Nikita, kterého opustila jeho studentská láska, extravagantní levicová anarchistka Asja. Aby na ni zapomněl, vydává se Nikita na pouť vlaky třetí třídy po Rusku a snaží se pochopit, co je to vlastně za zemi. Na své cestě potkává řadu bizarních, tragických i tragikomických postav a zaznamenává jejich osudy, které dohromady dávají pestrý a hutný obraz současného Ruska: žena, jež se protlouká se dvěma dětmi a snaží se je uživit prodejem vlněných ponožek v příměstských vlacích, protože její manžel odmítl opustit vylidněnou hornickou osadu kdesi na Sibiři a raději se tam upíjel k smrti. Dívka z Oděsy, kterou znásilňoval otčím, a tak utekla do Petrohradu, kde však byla znovu znásilněna. Učitel, který se snaží zachránit svoji vesnici, do níž se stahují obyvatelé nedalekého polorozpadlého sanatoria pro pacienty s tuberkulózou, a která se tak pomalu propadá do nákazy, špíny a morálního rozkladu. Mafián, jenž projde duchovním obratem a stane se z něj pop v zapadlé vesnici. Petrohradský filozof Rošin, který poslouchá trans, uctívá Che Guevaru a své studenty infikuje existenciální úzkostí. Stařenka, která utekla z bombardovaného Grozného a teď myje schody v jedné luxusní moskevské novostavbě, aby tam mohla v kumbále přespávat…
No, tak přesně o tom to bylo. O divných lidech, které je možné potkat ve vlaku. Zavzpomínala jsem na dobu, když jsem po Rusku jezdila vlakem - jo, takhle to tam opravdu chodí. Vorkuta, Irkutsk, Volgograd, Moskva, Petěr... Anebo aspoň chodilo na přelomu tisíciletí, kdy jsem tam několikrát byla. Nostalgie.
Václav Cílek: Ruka noci podaná: Základy rodinné a krizové připravenosti
Návod, jak se připravit na krizi: na blackout, občanské nepokoje, válku... Co vařit, co pěstovat, jak si vykopat kryt, jaký si koupit filtr na vodu, s kým se kámošit... Pro mě hrozně depresivní kniha, která mě utvrdila v tom, že já teda žádnou krizi (snad s výjimkou toho blackoutu) přežít nechci. Dvě nejděsivější knihy, které jsem v životě přečetla, jsou právě "postapo" (Ondřej Neff Tma a Cormac McCarthy Cesta) - marně se na ně i po letech snažím zapomenout. Pokud vás preperství zajímá, tak knihu od Cílka a kol. doporučuji, pokud nevíte, pusťte si destilované části v audio podobě v podání tohoto guru osobně (a napište mi, jestli jste na krizi připraveni:-).
Divadlo bylo tentokrát slabší, jen dva kousky.
Již zmiňované Činoherní studio Ústí nad Labem a 451 stupňů Fahrenheita - vydařené i v podobě divadelní inscenace, stojí za vidění. V nepříliš vzdálené budoucnosti požárníci ohně zakládají, namísto aby je hasili. Poslední knihy a s nimi i myšlenky minulosti se za příslušné teploty mění v popel a mladí manželé Montagovi si už nepamatují, že by to kdy bylo jinak. Vědí však, že v tomto krásném novém světě je společnost stabilní a lidé konečně šťastní. I když ta válka, ta asi bude.
Druhá věc: Divadlo na Vinohradech: Ulity.
Tohle bylo pro změnu dost průměrné představení. On + ona, ona + ona + on, ona + on + ona... Takový televizní seriál. Oficiální anotace: Mladé ženy a mladí muži, které srážka skutečného života s všudypřítomnými marketingově útočícími požadavky pozitivního myšlení a asertivního jednání postavila do autu. Odsoudila je k životnímu stylu singlů, zapouzdřenému do ulity sebeprožívání. Ve hře sledujeme jejich touhy a snahy uniknout z tohoto ghetta, jehož zdi jsou vyztuženy příručkovými slogany o nezbytnosti úspěchu, potřebě „užít si“ a povinnosti „myslet pozitivně“.Věra touží jet k moři a zhluboka se nadechnout, sama se však sráží na kolena nároky, které na sebe klade péčí o invalidní sestru. Věřino přemotivované samaritánství deptá Radku, odsouzenou po nehodě k životu na invalidním vozíku, k dalším a novým protestním výlevům negativity. Zjednaná psychoterapeutka Hedvika selže s učebnicovými postupy pozitivního myšlení. Rozhlasový moderátor František, vysílající v nočních hodinách mezi psem a vlkem, přestane mluvit, ztratí řeč. Jeho bývalá partnerka Hanka, obchodující s parfémy, ztratí pro změnu čich – a necítí už nejen obrazně, ale skutečně. Skupinové terapie postaví před abstinujícího muzikanta Marka a nesmělého Otu tak barvotiskové životní cíle, že je realita roztrhá jedním svým poryvem na cucky.
Veskrze zapomenutelné...
Výstavy - v liberecké Oblastní galerii Lázně jsem stihla moc pěkné komentované prohlídky. Jedna se týkala výstavy Para, keramika, grafika a druhá díla měsíce únor: Sekyry od Jiřího Nováka, krále mobilů.
Pobavil mě britský seriál Skandál po anglicku (A very english scandal) se zestárlým Hugh Grantem v roli homosexuálního politika ze 60. let. Sice jsem trochu čekala, že tam bude i nějaká jiná linie, než jen s milencem Normanem, ale i tak docela dobré (tedy popravdě - Hugh Grant by měl zůstat věčně mladý:-).
Viděla jsem i zajímavý film s názvem Punková odysea (pokračování Punkového syndromu) - o tom, jak se finská punková kapela „Svátek Perttiho Kurikky“ složená z lidí s mentálním postižením, probojovala až do finále soutěže Eurovize. Pro mě zajímavé hlavně tím, že frontman kapely má Williamsův syndrom.
Největším kulturním zážitkem února byl ale koncert francouzské zpěvačky ZAZ. Bylo to úžasné, i když jsem to nekonečné stání (koncert i s předkapelou trval tři hodiny) málem nepřežila.
Loni na podzim jsem četla jednu detektivku od Stanislava Češky, která se odehrávala v současném Brně. Nebyl to úplně můj šálek kávy, nicméně když jsem se snažila zjistit něco o autorovi, zjistila jsem, že píše také historické detektivky situované na Velkou Moravu. To mě celkem zaujalo, takže když se vyskytla příležitost přečíst si jednu z knih této série, neváhala jsem. Volba padla na nejnovější přírůstek, knihu Případ tajemného lukostřelce.
Hlavním hrdinou knihy (a zřejmě i celé série, která aktuálně čítá již 11 dílů) je kníže Slavomír z rodu Mojmírovců, který spolu se svým vikingským přítelem Erikem vyšetřuje zločiny na Velké Moravě. Tentokrát se snaží vypátrat totožnost tajemného lukostřelce, který v Moravgradu zastřelil lukem několik kněží, to vše v době, kdy tu umírá arcibiskup Metoděj, Slavomírův velký přítel. Zločinec narušil atmosféru, která na hradišti panuje, odhalení zločince je tedy prioritou nejen Slavomíra, ale i krále Svatopluka. Slavomír s Erikem se rychle pouštějí do pátrání, mají už s podobným vyšetřováním své zkušenosti. Pečlivou prací se stopami, svědectvím svědků i pátráním po motivu se rychle blíží k pachateli. Jenže nebezpečí nečíhá jen na služebníky Boží...
U této knihy jsem se cítila mírně pobavena (to je výraz, který se v knize mnohokrát opakuje, Slavomír je mírně pobaven snad celou knihu). Přišlo mi vtipné přenesení současných kriminalistických metod do raného středověku - Slavomír s Erikem si nezadají se svými slavnějšími následovníky (Sherlock Holmes a Watson, Bodie a Doyle, Dempsey a Makepeacová), umějí brát pachové stopy (vtipný Hopův hrnec), zvládají ohledání mrtvého (doktor Knecht by z nich měl radost) i posouzení místa činu, vlastně jim chybí už jen ten set s různými typy očí, nosů, vousů a vlasů, aby byli dokonalí. Zajímavé je i to vylíčení historických událostí a prostředí - před několika lety jsem strávila skoro celý jeden den na slovanském hradišti v Mikulčicích, po kterém nás provedl jeden místní archeolog, rodinný známý, kterého jeho práce moc baví. Bylo to úžasné a několikrát jsem si na to při čtení knihy vzpomněla. Na druhou stranu, případ samotný zas tak extra není, od začátku je víceméně zřejmé, kdo je pachatelem, čeká se jen na důkazy, příp. přichycení při činu. Pokud miluje v detektivkách napětí, kdy se pokoušíte zjistit z dostupných indicií, kdo je vrah, tak to tady prostě nenajdete.
Jste-li fanouškem historie a chtěli byste se na chvíli přenést do doby před více než jedním tisícem let (děj knihy se odehrává v roce 885), zkuste některou z knih této série. Chcete-li, aby Vám šel mráz hrůzou po zádech, příp. si chcete užít potěšení při pátrání po pachateli, pak tahle kniha pro vás asi nebude a budete muset zkusit nějakou jinou knihu z produkce nakladatelství MOBA, kterému tímto děkuji za recenzní výtisk:-)
Kdysi dávno, před několika dekádami, se ke mně dostaly bestsellery té doby, knihy Betty MacDonaldové: Co život dal a vzal a Vejce a já. Bylo mi asi patnáct, celkem se mi to líbilo, ale úplně jsem nechápala, proč všechny ženy ve věku mé matky a starší pějí na tahle dílka takové ódy. Mojí hrdinkou byla posléze spíš Sheila Levinová, která zemřela a žije v New Yorku. Po mnoha a mnoha letech jsem se k Betty MacDonaldové vrátila, a to díky loňské Knižní výzvě, která navrhovala přečíst knihu, která byla poprvé vydaná před rokem 1950. Vzhledem k tomu, že v knihovně mé matky se právě skvělo nové vydání jedné z částí knihy Co život dal a vzal - Morová rána, sáhla jsem nakonec pro tuhle knihu (pro upřesnění - vydána v roce 1948). Jak se mi to po letech líbilo?
Morová rána je kniha autobiografická a humoristická, byť se odehrává v poměrně drsném prostředí plicního sanatoria. Hlavní hrdinkou je sama autorka, která měla tu smůlu, že onemocněla tuberkulózou, a to v době, kdy se na tuto nemoc běžně umíralo a léčebné metody byly mírně řečeno drakonické. Absolutní klid na lůžku (vč. zákazu čtení), pneumotoraxy, dieta, nekompromisní personál. Právě tak to vypadalo v sanatoriu Borovice, kam se Betty dostala, k tomu ovšem připočtěte ještě věčnou zimu (ohřívadlo až od října), předepsanou stravu, tvrdá pravidla a neuvěřitelné spolupacientky. Ač je tu smrt patrná na každém kroku, Betty MacDonaldová se s nepřízní osudu vyrovnává s humorem sobě vlastním. Popisuje každodenní život, osudy jednotlivých pacientek i život rodiny, která se musela na skoro celý rok obejít bez matky. Je ironická, zábavná a zároveň dost laskavá a milá.
Četlo se mi to dobře, bylo to zábavné, přesto ani po těch letech nemám pocit, že bych četla nějakou extra výjimečnou knihu, která ovlivnila několik generací žen (jak se často ze svého okolí dozvídám) a kterou bych měla brát do ruky ve chvílích, kdy je mi ouvej. Možná jsem ji nečetla v tu správnou dobu, tenkrát jsem na ni byla mladá, v současné době zase sahám spíš po knihách jiného žánru. Když se bavíme o popularitě této knihy, pak je asi potřeba vzít v úvahu, že knížka Co život dal a vzal u nás vyšla na sklonku socialismu, v roce 1987, v době, kdy se k nám mnoho zajímavých knih vůbec nedostalo. Nakladatelství Vyšehrad ji tenkrát navíc vydalo v mega nákladu 60 tisíc výtisků, což její popularitě rozhodně pomohlo.
Na druhou stranu musím uznat, že Betty MacDonaldová psát uměla a její líčení léčebných metod bylo natolik sugestivní, že jsem si šla obratem googlit, jak se tuberkulóza líčí dnes. Sláva, pokrok v lékařství byl zásadní, kdybych se ke své smůle nějakou nešťastnou náhodou přece jen nakazila, mám jednak dost velkou šanci na uzdravení a jednak mě určitě nechají si číst:-)
S francouzským spisovatelem alžírského původu Jeanem-Michelem Guenassiou jsem se potkala před několika lety díky knize Vysněný život Ernesta G. Byla jsem z ní tenkrát úplně paf a vůbec se mi nechtělo věřit, že osudy českého lékaře takhle neuvěřitelně poutavě ztvárnil cizinec, a nikoliv Čech. Další knížkou, která se mi od tohoto autora dostala do rukou, byla ta, která ho nejvíc proslavila, a sice Klub nenapravitelných optimistů. Před pár týdny jsem se dozvěděla, že v českém překladu vychází další kniha: O osudovém vlivu Davia Bowieho na holky - nemohla jsem si ji nechat ujít. Stálo to za to? Co myslíte?
Hlavním protagonistou knihy je šestnáctiletý Paul, který vyrůstá ve velmi liberálním prostředí. Má dvě matky - biologická matka Léna se živí jako tatérka, nesnáší heterosexuály a žije poměrně nespoutaně, jeho druhá matka Stella vlastní restauraci a je v rodině tou, kdo řeší praktické otázky. Paul je kluk, který se dost liší, vypadá jako dívka (androgynní zjev se tomu říká - viz například David Bowie nebo Mick Jagger), čehož velmi často využívá/zneužívá, například svými návštěvami v lesbickém klubu. Ve škole ho to nebaví, spolužáci ho považují za gaye, a tak se rozhodne přestat tam chodit. Jenže revoltovat v prostřední Paulovy rodiny, to není žádná výzva. Stella přijme Paula jako pianistu do své restaurace pro ženy, Paul postupně si ještě přibere mystery shopping - v roli falešného zákazníka kontroluje kvalitu poboček McDonald´s. K velké nelibosti matky je náš hrdina heterosexuální, nicméně užívá si výhod obou pohlaví. Randí s holkama, prožívá platonické lásky, často ale hraje i ženskou roli, jedné ze svých přítelkyň, psycholožce Melánii, namluví, že se cítí jako transgender osoba, což vede k řadě dalších peripetií. Hodně mu životem zamává setkání s mladou imigrantkou, které se rozhodne pomoci. Souběžnou linii vyprávění, která se ale velmi zajímavě napojí na hlavní proud, je pak pátrání po biologickém otci. Celou knihou pak prostupuje Paulova láska k hudbě, každou část knihy určuje jedna píseň, Paul ale zbožňuje hlavně staré šlágry a filmové melodie. Jak s tím vším tedy souvisí David Bowie? Těšte se, bude to pěkná pointa.
Musím se přiznat, že mě takhle kniha překvapila. Jednak délkou - O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky je vlastně poměrně krátký román (minimálně ve srovnání s ostatními knihami autora) a jednak námětem - LGBT a gender, kdo by to do skoro sedmdesátiletého autora řekl? Knížka mě chytla, ale vlastně mi to předchozí tituly autora moc nepřipomínalo. Kdyby mi někdo namluvil, že autorkou je třeba Delphine de Vigan, budu tomu klidně věřit. Knížka se dobře čte, má velmi dynamický děj, líbila se mi ta exotická a často bizarní prostředí, zaujalo mě, jak se autorovi podařilo originálně spojit těch několik zpočátku samostatných linií příběhu. Bavil mě i nadhled a humor, kterého je v knize plno, ať už v Paulových komentářích, nebo v tragikomických postavách typu kamaráda ze školy Alexe. Myslím, že by z Osudového vlivu Davida Bowieho na holky by mohl být opravdu dobrý film, ostatně Guenessiea se jako televizní scénárista živil.
Kniha O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky rozhodně stojí za přečtení.
Hodnocení: 85%
Jean-Michel Guenassia: O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky
Nakladatel: Argo
EAN: 9788025726228
ISBN: 978-80-257-2622-8
Originál: De l´influence de David Bowie sur la destinée des jeunnes filles
Pravidelně poslouchám jako podcast literární rozhlasový pořad Knížky Plus. Někdy na konci ledna tam byl rozhovor se spisovatelkou a překladatelkou Terezou Semotamovou o její nové knize Ve skříni. Její předchozí kniha Počong aneb O pinoživosti lidské existence, kterou napsala s Jakubem Vítkem, mě minula, ale povídání s autorkou mě docela zaujalo a uvízlo v hlavě (poslechnout si ho můžete tady).
O měsíc později jsem tuhle knihu našla mezi nominovanými tituly na Magnesii Literu s tímto odůvodněním: Vypravěčka novely se po návratu z ciziny rozhodne pobývat ve skříni umístěné ve vnitrobloku činžovních domů. Vyjadřuje tak provizornost, s nímž vnímá svůj život. Pobytem ve skříni odmítá stereotypy úspěchů pracovních a rodinných. Neobvyklý pobyt jí umožňuje soustředit se na svůj vnitřní svět a přemýšlet o hodnotovém nastavení soudobé západní společnosti. Sarkasticky odhaluje povrchnost a umělost, čímž novela otevírá otázku, nakolik jde o výstřední a výjimečnou hrdinku a nakolik vyjadřuje obecnější životní pocit generace dnešních pětatřicátníků. Próza vyniká přirozeným, a přitom barvitým a hravým jazykem, ale i dialogy, s jejichž pomocí na malém prostoru postihuje dramatičnost každodenních situací. Novela umně bourá hranici mezi doslovným a symbolickým a z jednoho do druhého přechází stejně plynule, jako hrdinka přechází zevnitř skříně ven a zase zpět.
Včera odpoledne jsem na "Ve skříni" narazila ve skříni nových knih v naší knihovně. Venku bylo dost hnusně, nikam jsem nespěchala, a tak jsem si s knížkou zalezla do jednoho z četných křesel a začetla jsem se. Příběh mě postupně vtáhl, tak jsem zrušila následující program, našla jsem si pohodlnější chaisse longe a strávila v knihovně další skoro dvě hodinky, neviditelná, skoro jako hlavní hrdinka knihy.
O čem Ve skříni je? Vypravěčkou a hlavní hrdinkou je Hana, zhruba pětatřicátnice, toho času bez práce, bez bytu, bez přítele. Vrátila se z ciziny, evidentně prožívá náročnější období, ale nechce se jí nic řešit ani vysvětlovat. A tak se z nedostatku jiné příležitosti nastěhuje do skříně IKEA nastěhované do vnitrobloku. Na záchod chodí do vietnamské večerky, občas pohlídá děti ségře, sem(o)tam někoho potká, rodině tvrdí, že má novou práci a bydlení na ubytovně, svůj letní čas ale utrácí spíš couráním po městě. Z jejího vyprávění/vzpomínání/snění/fantazírování se pomalu dozvídáme, co ji dovedlo do této situace, proč už není v Německu, kde je ex-přítel, proč nemá skoro žádné věci, jaká je její rodina, přátelé atd. Líčení je to značně nelineární, občas se čtenář ztrácí v čase i realitě, ale nakonec se zase najde, byť je to dost pestrý kaleidoskop vzpomínek, příběhů, poznámek.
Co ale zaujme nejvíc, to je styl, kterým je kniha napsaná. Hravý jazyk, sem tam ironie, vypointované dialogy, občasné zabroušení do jiného žánru (internetový chat, repliky z nemocnice), slovní hříčky, popkulturní odkazy od Kocába přes youtube a Poštu pro tebe, až k Nedvědovi (Honzovi!). Hrdinka nemá jasno, jestli se chce zařadit do řady, mezi ty pracující, pečující, rodící.... Objektivně je v celkem depresivní situaci, jí to tak hrozné ale nepřijde, je jasné, že jde jen o dočasné řešení, vždyť léto se chýlí ke konci a do skříně začíná pršet.
Nejsem si jistá, že by šlo o generační výpověď, jak naznačují některé recenze, já jsem o dekádu starší a celkem chápu, o čem autorka píše. Ve skříni mi trochu připomněla jinou knihu, která byla na Magnesii literu nominována loni - Lapače prachu Lucie Faulerové. Byť už se mi detaily vykouřily z hlavy, i tady šlo originální práci s textem, autentičnost, apatii spojenou s nějakou tragédií tušenou v pozadí, depresivní situaci. Podobný dojem mám z knihy Ve skříni. Jsem ráda, že se mladé české autorky tak začínají prosazovat a doufám, že ve mně pocit z této knihy dlouho zůstane. A budu držet palce 7.4.2019, kdy se Magnesia Litera vyhlašuje.
Do libereckého Naivního divadla včera zavítalo královehradecké divadlo DRAK se svým představením Bílý tesák.
Inscenace na motivy slavného dobrodružného románu Jacka Londona. Příběh psa, jemuž koluje v žilách vlčí krev...
(Budu si to muset zase po letech přečíst)
Originální provedení: představení sledujeme očima vlka (použití videokamery v rukou herce přímo na scéně a přenos na plátno v pozadí). Některé scény (vlk v kleci, psí zápasy) byly mimořádně působivé. Ovšem na to, že to bylo pro děti 9+, mi to chvílemi přišlo dost drsné (a děti byly v publiku i mnohem mladší). My dospělí jsme si představení ale užili parádně.
Hodnocení: 90%
Jack London, Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček Bílý tesák Premiéra: 3.3.2018.
Dramaturgie: Tomáš Jarkovský.
Scéna: Antonín Šilar.
Kostýmy: Tereza Venclová Vašíčková.
Hudba: Daniel Čámský.
Režie: Jakub Vašíček. Délka: 60 minut
Hrají: Milan Hajn, Jan Popela, Dominik Linka, Milan Žďárský, Luďěk Smadiš, Jiří Vyšohlíd
