Jakuba Katalpa: Zuzanin dech

Píše se rok 1924 a v bohaté židovské rodině cukrovarníka Liebeskinda se slaví - po dlouhých letech čekání se narodí očekávané a vytoužené dítě, dcera Zuzana.  Všichni ji milují a obletují jako malou princezničku, v dobře zajištěné rodině má, na co si vzpomene. V šesti letech se skamarádí se dvěma kluky, synem otcova účetního Hanušem a synem automechanika Janem a společně vytvoří zvláštní trojku nerozlučných přátel.  Zuzana díky klukům poznává všechny strasti a slasti dětství, od běžných her až po napínavé okamžiky, kdy jde o život. 

Mezitím ubíhají roky, cukrovarník stále prosperuje, byť se ze sousedního Německa prosakují zmínky o tom, že by to nemuselo trvat věčně. Zejména dívčin soukromý učitel Šlomo Nachtigal se snaží velkopodnikatele varovat, ten ale jakékoliv hrozící nebezpečí podceňuje, a to i po náhlé smrti manželky. Ani Zuzana nechce odejít, má se skvěle, učí se anglicky, chodí do francouzského lycea a přátelství s oběma kluky se pomalu překlápí v nové city. Zejména Hanuš si na Zuzanu myslí, byť ta má oči spíše pro Jana. Jak to bude dál není asi třeba vypisovat. Mnichov, okupace, omezování práv a svobod židovských obyvatel. Hanušova rodina hledá v rodokmenu árijské předky a pomalu kolaboruje, Jan se zapojuje do odboje, Zuzanin otec postupně přichází o všechno. Šance odejít z protektorátu je pryč, stejně tak jako majetek, peníze i přátelé. Další stanice jsou Terezín a Osvětim... Pomohou Zuzaně vzpomínky na rodinu a přátele najít v sobě sílu a přežít? A bude to stát vůbec za to?

Zuzanin dech je velmi zručně napsaná kniha. Krátké věty psané ve třetí osobě přítomného času, absence přímé řeči, vše odsýpá, čtenář se nechce od knihy odtrhnout. Žádné velké pocity a emoce, spíš atmosféra, popisy prostředí a chování postav. Přitahuje to pozornost - ten protiklad idyly druhé republiky a mizérie v době války.  Bezstarostné dětství v kontrastu s hrůzami pokusů na lidech v koncentráku. Vše doprovází výrazná tělesnost a prožívání světa pomocí smyslů - rodné město je prosycené vlákny přepáleného cukru z pivovaru, bolest zapouzdřeného střepu v dásni proniká celým tělem, Zuzana v tramvají cítí pach gumy, oleje a vlhkého dechu cestujících, do podrobna jsou popsané chutě všech dobrot, které si rodina dopřává. 

„Hanuš a Jan začnou jinak vonět. Je to neznatelná změna, ale Zuzana si toho všimne. Z Hanuše je cítit papír a inkoust, velké město. Jan voní strojním olejem a kovem.“ 

Jak v nějakém rozhovoru říká sama autorka: „Je to hlavně kniha o lásce, přátelství a také o lásce rodičů k dětem.“ 

Na druhou stranu, ta (velká) část knihy, která se zabývá holocaustem, není zas až tak originální. Nejsem vůbec žádný fanda tohoto typu literatury, takže mě většina knih z populárních edic posledních let minula, ale přesto - Hana, Zvuk slunečních hodin, Máme na vybranou, Šikmý kostel II. - to všechno jsou knihy, které zpracovávají podobné osudy (a mě by asi i stačily). Nechci tvrdit, že Jakuba Katalpa na téhle vlně zájmu o druhou světovou válku parazituje, ostatně tomuto tématu se věnuje dlouhodobě (velmi doporučuji román Němci), ale já bych se bez dalších popisů děsivého násilí na ženách asi raději obešla... 

Hodnocení: 80%

Jakuba Katalpa: Zuzanin dech

• Nakladatel:Host
• EAN: 9788027502417
• ISBN: 978-80-275-0241-7
• Popis: 1× kniha, vázaná, 309 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,5 cm
• Rok vydání: 2020 (1. vydání)

Eva Meijer: Ptačí domek

Knihy se ke mně dostávají různými cestami. Tahle úplně náhodou - zašla jsem do pražského Kosmasu koupit své mamince k narozeninám jeden bestseller, ale nemohla jsem ho v regále najít. Požádala jsem obsluhujícího mladíka o pomoc a dozvěděla jsem se, že si hodlám koupit fakt přeceňovanou knihu, jejíž popularitu vůbec nechápe. Kniha byla tak nadhodnocená, že ji v knihkupectví ani neměli:-) Ale mladík mi obratem nabídl alternativu, která se prý mé matce bude určitě libít, a to i přesto, že se na ni nestojí fronty a prakticky nikdo o ní neví. Ptačí domek je prý kouzelný. Absolutně jsem se nechytala, ale co, proč ne, kniha je to útlá, jdeme do toho. A abych nedarovala zajíce (v tomhle případě koňadru) v pytli, hned jsem se do knihy začetla.

Eva Meijer je nizozemská spisovatelka, filozofka, výtvarnice a písničkářka, která se ve své práci velmi zabývá zvířaty a jejich komunikací. V roce 2019 jí v češtině vyšla kniha Řeč zvířat (... a můžeme jim rozumět?), ve které zkoumá, jak zvířata komunikují mezi s sebou i s námi, s lidmi. V knize mimo jiné popsala případ amatérské ornitoložky a hudebnice, Angličanky Gwendolen Howardové (žila v letech 1894–1973), jež prožila většinu života osaměle v malé chatce, kterou mohli kdykoli navštěvovat a opouštět ptáci. Osud Gwendolen Howardové byl pro Meijerovou natolik fascinující, že se rozhodla zpracovat jej i formou románu - a tak vznikla kniha Ptačí domek.

 

V Ptačím domku se prolínají kapitoly ze života Gwendolin s popisem jejího soužití s opeřenci v chatě na venkově, zejména s osudem sýkorky jménem Hvězda. Meijer se věnuje Gwendolininu dětství, kdy se s otcem často starala o osiřelé nebo opuštěné ptáky, popisuje rodinné poměry (otec básník, jeden z bratrů odešel jako voják do první světové války a zůstal po ní ve Francii, bratr skončil po úraze na vozíků, staraly se o něj matka a sestra) i touhu mladé dívky jít svou vlastní nezávislou cestou a stát se hudebnicí. To se jí vyplnilo, odešla od rodiny a dostala se do Londýna, kde hrála na housle v orchestru a dávala i hudební lekce chudým dětem. I v hlavním městě se věnovala svému koníčku - pozorování ptáků. V roce 1938 se ji naskytla příležitost zakoupit si malou chatu na venkově, kam se také brzo, ve svých 44 letech, přestěhovala. 

Ptačí domek se stal ideálním místem pro její osobitý "výzkum" opeřenců - začala je pozorovat, přizpůsobovat svůj život jejich zvykům, dělila se s nimi o své válečné potravinové příděly, otevřela jim svůj dům. Dávala jim jména, stavěla jim hnízda, krmila je, odháněla od domu dravce, zapisovala do not jejich zpěv. Prováděla i experimenty s porozuměním mezi ptákem a člověkem -  trénovala s nimi počítání. Snažila se, aby ptáci zažívali maximálni pocit bezpečí, odmítala proto návštěvy a kontakty s ostatními lidmi. O svých pozorováních začala psát články do britských přírodovědných časopisů a v roce 1950 ji o ptačím světě vyšla kniha, která se stala bestsellerem přeloženým do řady dalších jazyků. V této knize i v jejím pokračování popisovala život ptáků, tak jak je znala. Odborná veřejnost ale její výzkum přijímala s rozpaky - vyčítali jí antropomorfismus, nedostatek odborného vzdělání i nestandardní podmínky jejích výzkumů. Svou roli v nepřijetí mohl hrát i fakt, že Gwendolin byla žena. To jí ale od dalších experimentů neodradilo. Na začátku šedesátých let se musela osobně velmi angažovat, protože v jejím sousedství měl vzniknout velký zábavní park, což by její výzkum a dlouho budovaný vztah s ptáky zcela zničilo. Podařilo se a Gwendolen mohla ve svém malém domku obklopena sýkokrami, vrabci, drozdy, kosy a dalšími ptáky, dožít.

  

 

Ptačí domek je velmi poetická a lyrická kniha. Prolíná jí hudba i ptačí zpěv, škrábání pařátků i hlučné kroky lidských návštěvníků. Podivuhodný příběh jedné zvláštní ženy, která dala přednost osamělému životu v přírodě před rodinou i kariérou - ptáci ji totiž zajímali mnohem víc než lidé. Eva Meijer se při psaní knihy snažila dát dohromady těch nemnoho informací, které se o životě Gwendolin dochovaly, vycházela z jejích knih, nepublikovaných povídek, které se našly v její pozůstalosti, příp. i ze svědectví lidí, kteří ji ještě zažili. Co se dohledat nedalo, tvoří fikci, autorskou licenci, román. Gwendolin je hrdinka, která jako by vypadla z knih Aleše Palána o podivínech (Radějí zešílet v divočině, Jako v nebi, jenže jinak), kteří si jdou vlastní cestou bez ohledu na společnost a okolí, v tomto případě vlastně i bez ohledu na své potřeby. Je to trochu smutné a dojímavé čtení, zároveň asi kniha, která mi v hlavě dlouho zůstane. Pro mou maminku to asi nebude, tam se raději vrátím k osvědčeným autorům a titulům, pokud si ale chcete přečíst něco totálně jiného, tak Ptačí domek bude dobrá volba.

Hodnocení. 95%

Eva Meijer: Ptačí domek

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788027502981
• ISBN: 978-80-275-0298-1
• Originál: Het vogelhuis
• Překlad:Veronika ter Harmsel Havlíková
• Popis: 1× kniha, vázaná, 230 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,8 cm
• Rok vydání:2021 (1. vydání)

Kamila Hladká: Hornické vdovy

Hornické prostředí je něco, co mě vždycky nějak míjelo. Vzpomínám si vlastně jen na knihu Ivana Landsmana Pestré vrstvy, která se stala na sklonku minulého století velkým hitem, zvítězila dokonce v anketě Lidových novin Kniha roku 1999. Ta atmosféra, to šílené prostředí plné alkoholu a vulgarit, ten jazyk... Odnesla jsem si z toho poučení, že jsem ráda, že jsem se nenarodila na Ostravsku. Druhý velký objev z hornického prostředí byl pak Šikmý kostel, první díl vyšel loni na začátku pandemie, druhý pak letos v lednu v neméně náročných časech. Skvělé knihy sledující Karvinsko v průběhu několika generací - nemůžu se dočkat posledního dílu trilogie. Prostředí ostravsko-karvinských dolů mapuje ze specifického úhlu pohledu také kniha Hornické vdovy, kterou v roce 2019 dala dohromady knižní editorka Kamila Hladká.

Hornické vdovy nejsou narozdíl od Pestrých vrstev a Šikmého kostela beletrie, ale literatura faktu. Autorku zajímalo hornictví na Ostravsku, a tak si dělala rešerše, jezdila po kraji a hledala spisovatele, který by o životě v industriálním prostředí dokázal dobře napsat. Pak se ale potkala s první hornickou vdovou a zjistila, že se jedná o téma, které chce zpracovat sama. Knihu tvoří převyprávěné rozhovory osmi žen, jejichž muži zahynuli při práci v dolech. Kniha zachycuje poměrně dlouhé období - od neštěstí na dole Dukla v roce 1961 (o této tragédii vznikl i velmi zajímavý dvoudílný televizní film Dukla 61 od Davida Ondříčka) až po karvinskou havárii v roce 2015. Od tohoto časového intervalu se odvíjí i věk jednotlivých zpovídaných žen - v době rozhovorů jim bylo od 39 do 81 let.

"Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden."

Tato kniha představuje jakési dobové svědectví o životě v jednom koutě naší země, který maximálně ovlivnilo dobývání uhlí. Privilegované postavení horníků za socialismu, vysoké výdělky vykoupené těžkou prací v nelidských podmínkách, ve kterých se neustále porušují bezpečnostní předpisy.

"Kdybychom dodržovali všechna bezpečnostní pravidla, tak se nikdy nic neudělá. A pravidla jsou od toho, aby se porušovala."

Prostředí, kde často bují alkoholismus, kde se ale také rodiny snaží žít normální život, vychovávat děti, chodit do práce, jezdit na dovolenou. Obyčejný, ale spokojený život, to je ostatně jedno velké téma knihy a vlastně i touha většiny představených žen, a to jak v době, kdy nacházely své partnery a zakládaly rodiny, tak i v době, kdy o své životní druhy kvůli důlnímu neštěstí přišly, zůstaly samy s dětmi a musely se s nově vzniklou situací popasovat. Některé to zvládly lépe, měly podporu širší rodiny či přátel a sousedů (sousedská pospolitost zejména v dřívějších dobách je v knize často zmiňována), jiné na to zůstaly úplně samy a toxické vztahy s rodinou (svou či partnera) je spíše ještě oslabovaly. Překvapila mě odevzdanost či fatalismus v rozhovorech s některými ženami "Asi to tak mělo být", "Co se má stát, to se stane. A když má člověk umřít, tak umře, a jedno jestli je to na šachtě, na kole, nebo ve spánku"), zejména v kontrastu s vnitřní silou, kterou nakonec všechny ženy projevily a kterou v sobě měly ("Litovat se nemůžete. Musíte žít dál").  Z výpovědí je poznat i posun ve vnímání hornické profese ze strany společnosti - od adorování z dob minulých ("Jsem horník, kdo je víc?"), až po aktuální nezájem, který naruší maximálně zprávy o nějakém tom dalším důlním neštěstí, nebo masivním výskytu koronaviru, jako to bylo loni v létě. 

"Myslím, že v dnešní době horničina není zaplacená. Když dnes žena řekne, že má horníka, není to pyšné jak kdysi.¨

Tenhle společenský posun se knihou velmi prolíná, velmi je to znát u výpovědí starších žen, které mají pocit, že současnému světu přestávají rozumět, což se projevuje částečně i nostalgií po starých dobrých časech. Nová doba přinesla do kdysi protežovaných míst i nové problémy  - mladší vdovy častěji řeší exekuce, špatné vztahy v rodinách, pokažený život dětí.  

"Kdyby tehdy nebylo dobrých sousedů a přátel, tak bych to po manželově smrti nezvládla. Dnes se ale lidi přestávají přátelit, komunikovat, A to mi chybí. Lidi sami sebe zničí tím, že se přestanou o druhé zajímat, pomáhat si, přát si. Čím mají víc, tím víc si závidí. Jsem ráda, že jsem žila v době, ve které jsem žila, a že jsem stará dnes, nechtěla bych být mladá, ale jenom proto, že lidi k sobě mají daleko. To tak dřív nebylo. Kromě toho, že se stála fronta na něco, tak spokojenost byla. Byla práce. Ráno jste vstali a neměli jste strach, že přijdete do práce a že vás propustí. Je dobré mít povinnost, někdy je bič potřeba."

Knihu doprovází množství fotografií z archivu jednotlivých žen - svatební fotky, narození dětí, fotky z práce, z dovolené. Zajímavá je pak také předmluva Martina Jemelky, historika a publicisty, který se specializuje na sociální dějiny 19. a 20. století, tento úvod tak trochu uvozuje historické souvislosti, ve kterých se kniha odehrává. 

Musím říct, že jsem se po přečtení několika recenzí na knihu dost těšila, asi jsem od ní ale očekávala víc, než mi mohla nabídnout. Čekala jsem  něco ve stylu výpovědí Světlany Alexejovičové (třeba Válka nemá ženskou tvář), nicméně tomhle ohledu jsem byla trochu zklamaná. Výpovědi nejsou moc uspořádané, zřejmě v zájmu autentičnosti tu autorka nechává běžet tok řeči bez ohledu na chronologii či opakování známých skutečností, asi bych uvítala, kdyby si s tím autorka více "pohrála", kladla otázky, vybírala.  Jak sama ostatně v závěru knihy o rozhovorech říká říká: „vznikaly z mnoha setkání a několikahodinových rozhovorů, které jsou autorizovány. Nehovořila jsem však jen s hornickými vdovami, ale i s horníky a hornickými ženami, zaměstnanci dolů, muzeí, báňskými záchranáři a vysokoškolskými pedagogy. A všechny tyto skutečnosti jsem se snažila při práci využít“ - to však na knize vidět úplně není. 

Na druhou stranu, Hornické vdovy jsou další z několika knih z poslední doby, kde dostávají hlas ženy. Manželky, matky,  kterých se nikdo nikdy na nic neptal. Je to zajímavý pohled z druhé strany a je super, že tenhle hlas je konečně také slyšet. Před pár dny vyšla Kamile Hladké další kniha, tentokrát se jedná o autorizované rozhovory s řádovými sestrami, jsem zvědavá a těším se:-)

Hodnocení: 90%

Kamila Hladká: Hornické vdovy

• Nakladatel: Dcera sestry
• EAN: 9788090655935 
• ISBN: 978-80-906559-3-5
• Popis: 1× kniha, vázaná, 216 stran, česky
• Rozměry: 12,7 × 20,2 cm
• Rok vydání: 2019 (1. vydání)