Jiří Březina: Nalezení

Jiřímu Březinovi, mému oblíbenému jihočeskému autorovi detektivek, vyšla na podzim již pátá kniha s vyšetřovatelem Tomášem Volfem. Po Polednici, Promlčení, Vzplanutí a Mizení je tu Nalezení (pro mě jsou tedy tyto názvy Utrpením...).

Tomáš Volf, pražský kriminalista z 1. oddělení, tentokrát pomáhá během své dovolené v rodném městě řešit případ vraždy malého kluka a jeho ztracené (nebo unesené?)  sestry. Spolupracuje při tom nejen s místní vyšetřovatelkou a jejím týmem, nýbrž i s někdejší kolegyní Evou, která aktuálně působí jako soukromé očko najaté rodiči obou sourozenců. A co víc, Tomáš se nevrací jen do míst, kde vyrůstal, vrací se i v čase - před 15 lety se v městečku udál podobný případ, který se ale nikdy nepovedlo úplně vysvětlit. Tenkrát se ztratila Tomášova spolužačka, která byla po nějaké době nalezena zavražděná. Mohou oba skutky spolu souviset? A může být pohřešovaná Eliška ještě naživu? Pomůže vyřešení případu Tomášovi zbavit se jedné noční můry?

Příjemné čtení na jeden večer, které mě tentokrát bavilo výrazně víc než předchozí díl Mizení. Opravdu pěkně to odsýpalo, kulisa jihočeského městečka mi připomněla úplně první Březinovu knihu Na kopci, kterou mám od něj stejně asi nejraději (pokud vím, tak se autor aktuálně k textu této knihy vrací, že by se chystal dotisk či nové redigované vydání?) Bavilo mě střídání časových rovin, vývoj hlavního hrdiny od puberťáka do současnosti (no, i když vlastně tihle týpci se zas tolik nemění) i atmosféra provinčního městečka.

Těší mě autorův trend nezahlcovat knihy brutálnímu podrobnostmi násilí, ani to nepřehánět s honičkami a přehnaně akčními sekvencemi.  A i když na konci knihy to přece jen  napínavé je, o něco víc oceňuji zařazení jedné vzácné choroby do celé zápletky. Vzácná onemocnění, to je moje parketa:-) (mimochodem, pamatujete si, co měla Třináctka v Dr. Housovi za diagnózu? Tak vidíte). Jen mi přijde trochu neobvyklé, jak policie spolupracuje se soukromou detektivkou Evou, fakt by to takhle prošlo? 

Nicméně, jak říká sám autor v jednom rozhovoru: "Čtenář by měl na konci knihy cítit, že zlo dostalo co proto" - a to se myslím v Nalezení povedlo. Budu se těšit na autorovy další knihy (a přimlouvám se, jestli by mohly být trochu delší....).

Díky Ježíškovi za pěkný vánoční dárek:-)

Hodnocení: 90%

Jiří Březina: Nalezení 

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026723301
• ISBN: 978-80-267-2330-1
• Popis: 1× kniha, vázaná, 256 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,8 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Dorit Rabinjanová: Všechny řeky

Z nakladatelství Rosier mi nabídli k recenzi knihu současné izraelské autorky Dorit Rabinjanové: Všechny řeky. Narazila jsem na první ohlas a měla jasno: tohle si potřebuju přečíst! "Izraelské ministerstvo školství odmítlo knihu zařadit do povinné četby pro středoškoláky. Rozhodnutí vyvolalo vlnu protestů a mělo přesně opačný efekt. Kontroverzní román od jedné z nejzajímavějších izraelských autorek se po svém vydání stal v Izraeli bestsellerem, symbolem ohrožení svobody slova".

Všechny řeky jsou milostným románem, novodobým shakespearovským příběhem, kde ale tentokrát nefigurují Montekové a Kapuleti, ale Izraelci a Palestinci. Izraelská studentka angličtiny Liat  a palestinský malíř Hilmí, to jsou hlavní aktéři této milostné tragédie... 

Liat je v New Yorku na Fulbrightově stipendiu, za půl roku se vrací domů. V jeden vypjatý den ale potká Hilmího, malíře, který tu žije již několik let. Je z toho láska na první pohled, komplikovaná ale tím, že Hilmí je Palestinec. V Izraeli by se ti dva nikdy nepotkali, byť bydleli pár desítek kilometrů od sebe - ona v Tel Avivu, on na palestinských územích na západním břehu Jordánu v Rámaláhu. Oba mají za sebou podobné životy - rozsáhlou rodinu, vzdělané přátele, oblibu teplého počasí, skoro stejnou kuchyni - nicméně oba jsou od malička vychovávaní k obavám z "těch druhých, z těch na druhé straně hranice". Už jejich dětské vzpomínky jsou plné nenávisti, strachu a násilí. A tihle mladí lidé teď spolu prožívají vášnivou lásku, kdy se poznávají navzájem, objevují společně New York, sdílejí své sny. Zároveň to tam ale pořád je - obavy, bezmoc, nulová budoucnost... Společný život v Izraeli by znamenal konec: rodinnou a společenskou exkomunikaci a každodenní strach o život - o tom není možné ani přemýšlet... Liat před svou rodinou existenci Hilmího tají, stejně tak jako před židovskými přáteli z města. Hilmí je ke své rodině otevřenější, ale i tak oba vědí, že jejich vztah odjezdem Liat do Izraele skončí. A tak si jej užívají naplno, protože co je na světě víc, než LÁSKA?

  

Kniha se odehrává na začátku tisíciletí, v roce 2002, vlastně chvíli po jedenáctém září, v době druhé intifády. V televizi se řeší palestinské sebevražedné bombové atentáty, začíná se diskutovat o stavbě zdi mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, Liat s Hilmímu o tom vedou dlouhé diskuse z pozic svých vlastních komunit. Vedou spory o možnostech vzniku samostatné Palestiny, nebo o mírovém soužití v rámci jednoho státu, hádají se o svých pravdách, historických i osobních zkušenostech. Zároveň ale bez sebe nemohou být, ve všem si rozumnějí, sdílejí společné zážitky i vzpomínky z dětství, Hilmího malířské úspěchy. Vše to ale spěje k předem stanovenému konci... Anebo ne? (Konec mě každopádně dostal...) 

A jaké jsou další ohlasy na román?  

„Souhlasím s Dorit Rabinjanovou: Jedině láska nás zachrání. Nenávist zaseje další nenávist, ale láska dovede zbořit všechny překážky.“ (Světlana Alexijevičová)

„Úžasné… Ani tragédie (byť nepoměrná) dvou národů nepřehluší tento elegantní a citlivě odvyprávěný milostný příběh.“  (Amos Oz)

„Kniha Rabinjanové je o zakázaném vztahu ve stylu Romea a Julie. Krásný román.“ (The Guardian)

  

  

Kdo je Dorit Rabinjanová?  Je to izraelská spisovatelka a scenáristka (nar. 1972). Narodila se ve Kfar Sabě v íránské židovské rodině. Vydala tři romány, z nichž dva byly hojně překládány. Vydala také sbírku básní a ilustrovanou knihu pro děti. Píše také pro televizi. Všechny řeky jsou asi částečně autobiografické, Dorit byla blízkou přítelkyní palestinského umělce Hasana Houraniho (jeho památce jsou Všechny řeky také věnovány) a po jeho smrti v roce 2003 napsala pro deník The Guardian smuteční řeč. 

Na Goodreads jsem se také dočetla podrobnosti k románu Všechny řeky: Román Gader Haya (v angličtině původně známý jako Borderlife, později vydaný pod názvem All the Rivers) z roku 2014, který vypráví milostný příběh mezi Izraelkou a Palestincem, se stal středem kontroverzí. Román byl dobře přijat a získal Bernsteinovu cenu. V roce 2015 požádala komise učitelů o zařazení románu Borderlife do doporučených osnov pro výuku hebrejské literatury na středních školách. Výbor izraelského ministerstva školství shledal knihu nevhodnou a odmítl ji zařadit, podle týdeníku The Economist s odůvodněním, že kniha propaguje sňatky a asimilaci. Vedoucí členka výboru Dalia Fenigová argumentovala tím, že kniha by v době zvýšeného napětí "mohla způsobit více škody než užitku", i když poznamenala, že kniha nebyla zakázána a může být zařazena příští rok. Rozhodnutí vedlo k protestům učitelů a ředitelů středních škol a opozičního politika Isaaca Herzoga (nynějšího izraelského prezidenta). Prodej knihy se v důsledku toho prudce zvýšil. 

Každopádně dobrá kniha o jednom mimořádném vztahu ve špatné době... Děkuji nakladatelství Rosier a magazínu Knihkupec za možnost si tuhle knihu přečíst.

Hodnocení: 100%

Dorit Rabinjanová: Všechny řeky

• Nakladatel: Paseka
• ISBN: 978-80-7637-098-2.
• EAN: 9788076370982.
• Originál: Gader chaja
• Překlad: Bukovská, Lenka.
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 320 stran, 13 × 20 cm, česky.
• Rok vydání: 2023 (1.vydání) 

Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej

Díky pořadu Českého rozhlasu Knížky Plus jsem narazila na opravdu zajímavou knihu, která by se mi asi jinak vůbec nedostala do rukou. Jmenuje se Den byl pro mě krátkej a podtitul má Paměti hrdé Romky. Autorkou a hlavní protagonistkou této autobiografie je Olga Fečová, romská spisovatelka a aktivistka. Tato žena si přála vydat memoáry ke svým 80. narozeninám, jubileaa ani vydání knihy se ale bohužel nedožila.  Kniha každopádně světlo světa spatřila a je velmi zajímavým svědectvím o životě romských rodin v Československu, a to od druhé světové války do současnosti.

                                                                                                  

Olga Fečová, rozená Demeterové (1942–2022), se narodila během druhé světové války na  Slovensku v jedné z tradičních romských osad, kde také později trávila hodně času u prarodičů. V úvodu svých pamětí tak zachytila atmosféru chudých slovenských vesnic té doby, popsala zvyky, které se dodržovaly, pokusila se vyrovnat s tvrdou hiearchií, která v romských rodinách panovala. Velkou roli v jejích vzpomínkách hrála muzikálnost Romů, kterou oceňovali jak Němci, tak Slováci a nakonec i Rusové. Řadě z nich zachránila hudba během války život. Po válce odešla se svými rodiči, stejně jako mnoho jiných romských rodin, do Čech, kde se hodně budovalo a stavělo. Romové tady byli tenkrát vítáni, na Slovensko dokonce jezdili náboráři, kteří potřebovali doplnit chybějící pracovní sílu při obnově hospodářství. Rodina Olgy Fečové se usídlila v Praze - tatínek, který byl invalidou, měl na starosti trafiku, maminka chodila rozsvěcet lampy do okolí Karlova mostu. Olga se starala o sourozence, už od šesti sedmi let jim vařila a dokázala je plně obstarat. Rodiče se ale dětem věnovali, a to dokonce způsobem, který bych u romské rodiny nečekala:

Oba rodiče se nám věnovali, jak jen mohli. Pořád pro nás chystali nějakou zábavnou činnost. Nejvíc u nás vládla hudba a matematika. Náš táta byl totiž do matematiky jak pominutý, úplný fanatik, takže nás zkoušel z násobilky, počítání několikamístných čísel. To u nás bylo jako pozdrav – u snídaně, u večeře, nedělního oběda, pořád. Příklady jsme museli počítat z hlavy, bez papíru a tužky, a dokonce na čas. Nebyla to pro nás otrava, naopak, moc jsme se na to těšili. Maminka nacvičovala s dětmi v Dušní divadlo, zpěv, hraní, recitaci, připravovaly jsme spolu kostýmy z krepového papíru. Dokonce k nám v neděli chodily na zkoušky nebo jsme zase chodily my k nim, podle toho, jak se naše mámy mezi sebou domluvily. Těšila jsem se i na všední večery, protože pokaždé, než jsme šli spát, byl nějaký společný program. Také proto jsem se snažila co nejvíc doma pomáhat, aby bylo více času na tyto společné rodinné aktivity. Možná i kvůli tomu, že jsem měla tak vynikající činorodé rodiče, jsem se brzy považovala za dospělou a zodpovědnou za chod domácnosti.

Další kapitoly pak líčí osudy vlastní rodiny Olgy Fečové, jí samotné, jejího úspěšného manžela, který se proslavil jako hudebník a kapelník skupiny Roma štar, i jejich společných dětí. Olga se celý život starala o rodinu, včetně širšího příbuzenstva - sledovat soudržnost romských rodin, jejich pospolitost, propojenost hudbou, to vše bylo pro mne opravdu zajímavé. Třeba to, jak se žilo v pověstných pavlačových bytech: 

Normálně jsem si udělala bydlení na dvoře

Později jsme s maminkou bydleli Na Poříčí, protože z těch starých památkově chráněných domů se museli lidi vystěhovat. To už byl i Míša, měl Věrku, takže bychom byli tři rodiny. Já jsem dělala u OPBH a v Truhlářské jsem viděla, že je jeden byt volný. Přes výbor se člověk jen tak k bytu nedostal, tak mě nic jiného nenapadlo, než ten byt otevřít. Nastěhovala jsem se do toho bytu, jenže přišla policie. To bylo v roce 1968 a já jsem čekala Lidunu a měla jsem obrovské břicho. Samozřejmě jsem se s policií poprala, vynadala jsem jim, ale stejně mi to nepomohlo.

Byl tam dvůr, tak jsem si dala na dvůr postel, Eričce postýlku, stůl. Tam byla taková bezvadná ženská. Já jsem tam znala lidi z baráku, protože jsem tam uklízela. To byl dvůr v Truhlářské ulici, teď je tam hotel. V přízemí bydlela babička, která neměla děti. Venku byla voda. Byl to pavlačový dům, veselo bylo. To bylo v šedesátém osmém, když se na ulicích střílelo. Já měla břicho už na rozpadnutí, tak jsem si normálně udělala na dvoře bydlení. Policajti vždycky přišli, nakoukli, já jim říkám, že nemám kam jít, prostě jsem tady. Babička, Lachmanová se jmenovala, měla velkého psa, ta mi u sebe uvařila. My jsme si tam jedli, večer jsme se svlékli do pyžama, Fečo vzal kytaru a hrálo se. Bylo nám veselo. Týden jsme bydleli venku a já jsem jenom čekala, kdy bude pršet.

Nakonec se usmysleli a jeden byt nám otevřeli. Ne ten byt, co já jsem otevřela na pavlači, ale dole pokojíček vedle babičky Lachmanové. Měla jsem tam dvě válendy, skříň pro Eriku, pianino. Kuchyň jsem měla uzounkou, byly tam kamna, postel a stoleček, kde Erička seděla z jedné strany a manžel z jedné strany. Ale bylo to bydlení a tam jsem bydlela 20 let. Na dvoře jsem prala, na dvoře jsem žehlila, na dvoře jsem bydlela. A můžu říct, že to byly nejkrásnější léta našeho života. To jsem zavolala: „Marčo, av tejle!“ Nahoře bydleli ještě Harangovi. Hlídali jsme si jeden druhému dítě, klíče jsme si dávali od bytu i s gádžema. „Maruš, máš tam mlíko?“ „Mám.“ „Zítra jdu ráno do práce, podíváš se mi na děti?“ „Jo.“ Prostě jsme žili takhle. Až potom, když už se narodil i malý Pepa, tak jsem se stěhovala na Jižní Město a neuměla jsem si představit, že za sebou zavřu dveře. Neuměla jsem si vůbec představit, jak žít, když za sebou zavřeš dveře a jsi jenom v bytě, protože jsem žila na dvoře. Celá ta léta jsem žila na dvoře v Truhlářské.

                                                                                                                                    (zdroj: Paměť Romů)

Olga Fečová měla jako žena v romské rodině spíš podřízené postavení, nicméně dokázala si svou pracovitostí a cílevědomostí vybudovat uznání. Celý život tvrdě pracovala (uklízela napříkad v Divadle v Dlouhé), starala se o rodinu, až po šedesátce si udělala řidičák a o pět let později složila maturitu. 

Já jsem pořád měla nedostatek práce, já jenom dělat, dělat a dělat. Já jsem za jeden den dokázala vymalovat celý byt. Vystěhovat, vymalovat, nastěhovat, do práce jít, a furt mě to bylo málo. Vyprat, vyžehlit a pořád mně ten den na práci nestačil. Já jsem v noci spala hodinku, dvě. Já jsem byla vyspalá, já jsem v noci ve dvě hodiny klidně prala. Fečo (manžel) měl v noci oběd, protože jak chodil v noci pracovat, tak měl teplé jídlo až v noci. A já ve čtyři ráno jsem šla do práce uklízet. V sedm hodin už jsem byla doma, abych vypravila děti do školy a do školky. Pro mě to nebyla žádná zátěž. Já jsem tou prací žila, a proto ta škola pro mě nebyla prvotní. Pak jsem si v šedesáti letech řekla: „Stop, konečně se vzpamatuj!“ a udělala jsem si řidičák.  

(zdroj: Paměť Romů)

Po sametové revoluci, kdy s manželem pobývali mimo Prahu v severních Čechách, se zase pustila do organizování života romských dětí, které vyrůstaly dost bezprizorně ve vyloučených lokalitách - založila pro ně hudebně-taneční a dramatický kroužek, její manžel se zapojil jako hudební skladatel, podařilo se jí tak vytáhnout z ulice velkou řádku dětí. V této části knihy líčí divoké devadesátky, vzestup rasistických nálad ve společnosti, odchody Romů do ciziny apod. I to je dost zajímavé svědectví o době, kterou jsme (tedy aspoň někteří) prožili, většinou ale v úplně jiné situaci. 

Olga Fečová byla hodně entuziastická žena, plná energie, která svým životem inspirovala mnohé další. I její kniha je jakousi motivací pro Romy - jak prožít dobrý život, pomáhat ostatním, být vzorem pro mladé. Možná by se jí dala vytknout určitá didaktičnost, je to takový "vzorový životopis" hrdé a pracovité Romky, nedokážu posoudit, jak moc to funguje v rámci romské komunity, mně se to ale každopádně dost líbilo. Kniha se každopádně dobře čte, je optimistická, hrdinka opravdu vzbuzuje sympatie. Pohled na naše dějiny jinýma očima a také (možná trochu exotický) vhled do života tradiční romské rodiny  - to vás čeká, pokud se do téhle knihy pustíte.  

Knihu dále doplňují a informačně zpřesňují další texty: předmluva  ředitelky Muzea romské kultury v Brně Jany Horváthové a historické zhodnocení  úlohy Romů v československých dějinách od romisty Zbyňka Andrše. Poznámku o tom, jak samotná kniha vznikala, přidávají i editorky knihy a badatelky Lenka Jandáková a Jana Habrovcová. Knihu doplňuje i romsko-český slovníček, obrazová příloha a seznam literatury. 

Hodnocení: 100%

Olga Fečová: Den byl pro mě krátkej: Paměti hrdé Romky

• Nakladatel: Paseka a KHER
• EAN: 9788076373341
• ISBN: 978-80-7637-334-1
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 224 stran, česky
• Rozměry: 13 × 20 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Josef Mareš: Moje případy z 1. oddělení

Nevím, jak vy, ale já jsem v poslední době se čtením nějak na štíru. Mám pocit, že se nedokážu pořádně soustředit. Je to dobou? Věkem? Long covidem? Nedostatkem času? Výsledkem je, že čím dál častěji sahám po "jednodušší" literatuře. Loni jsem nový čtenářský rok začínala s Halinou Pavlowskou, letos s Pepou Marešem... Ani snad nebudu předjímat, co budu číst v lednu 2024...

Každopádně - Josef Mareš, pro ty, co se neorientují, je bývalý kriminalista a šéf pražské "modrparty", tj. vedoucí oddělení vražd krajského ředitelství Policie České republiky v Praze, kde působil od 90. let minulého století. V roce 2019 odešel po třiceti letech u Policie do civilu a od roku 2020 pracuje na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Krom toho byl ale také spoluautorem scénářů oblíbených televizních seriálů České televize Případy 1. oddělení a Devadesátky. Při práci na scénářích vycházel ze svých dlouholetých zkušeností v roli kriminalisty, většina krimi zápletek tak alespoň částečně odpovídá skutečnosti, resp. televizní případ vychází z nějaké reálné předlohy.

Kniha Moje případy z 1. oddělení je pak knižním rozhovorem, který s Josefem Marešem vede novinář Martin Moravec (vedoucí magazínu iDnes, autor sportovních reportáží a biografií slavných osobností - podílel se například na úspěšných knižních rozhovorech s neurochirurgem Vladimírem Benešem nebo s pilotem Davidem Heclem).

Vyprávění bývalého kriminalisty tak čtenáře přivádí přímo do zákulisí procesu vyšetřování - dozví se něco o procesních pravidlech, o rozdělení pravomocí v rámci vyšetřování, přijde řeč na metody výslechu, práci se svědky, psychologii pachatele, forenzní metody, pitvy apod. Na paškál si Mareš bere advokáty, soudce i státní zástupce, probírá motivaci pachatelů i nezáviděníhodnou situaci rodin - pozůstalých i pachatelů. Vzhledem k tomu, že Mareš vyšetřoval i většinu těch největších a nejnámnějích kauz v dějinách samostatné ČR (mimojiné případy Ivana Jonáka, orlických vražd, podvody s lehkými topnými oleji, nebo zmizení malé Aničky Janatkové v pražké Tróji), lze v knize najít i podrobnosti k případům, které si ještě sami pamatujeme. Na druhou stranu to ale není úplně otevřená zpověď, Mareš zachovává dost velkou dávku profesního tajemství, takže nepoctivcům mezi čtenáři nenapovídá, jak Policii obehrát.

Musím říct, že se to velmi dobře čte, a to i přesto, že jsem řadu věcí znala (byť zkoušku z trestního práva jsem absolvovala už dávno, dávno) a Devadesátky mám shlédnuté.  Ovšem znalecem seriálu 1. oddělení rozhodně nejsem (počet náhodně shlédnutých dílů by se dal spočítat na prstech jedné ruky) takže většina případů, o kterých se Mareš zmiňuje, byla pro mě nová a tudíž docela atraktivní.  A pohledy do zákulisí nějakého oboru, navíc podané od člověka, který svou práci miluje, jsou vždycky zajímavé. Ostatně - stát se kriminalistkou bylo mé velké dětské přání... 

 

Jediné, co mě na knize štve, je knižní úprava. Nezarovnané odstavce (resp. zarovnání vlevo s volnými konci řádků) mě hrozně iritují, nepochopila jsem vlastně ani onu obrazovou přílohu - špatné fotografie z dětství a práce velikosti poštovní známky mi mají předat konkrétně co? I ta titulní macho fotografie nabušeného chlapíka se založenýma rukama mě moc nebere (ale jak jsem koukala na další tituly nakladatele Moravce, je to asi autorská značka). 

No nic. Jako knižní rozhovor to každopádně funguje dobře, Mareš je věcný, občas vcelku vtipný, vybudoval si obraz správného chlapíka na té správné straně zákona a já jsem za to ráda. Myslím, že tahle kniha bude mít hodně příznivců, už teď má na Databázi knih hodnocení 94 % (od 274 čtenářů).

Hodnocení 90%

Josef Mareš: Moje případy z 1. oddělení

• Autor:Mareš, Josef a Moravec, Martin
• Nakladatel: Moravec Martin
• EAN: 9788011022235
• ISBN: 978-80-11-02223-5
• Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
• Rozměry: 15,2 × 21,3 cm
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)