Jana Šrámková: Zázemí

Ježíšek nadělil útlou knížečku od mně neznámé autorky... Co se za Zázemím skrývá? Překvapivě hodně, alespoň pro mne. 

Oficiální anotace zní:

Druhá kniha autorky románu Hruškadóttir (2008), jednoho z nejúspěšnějších prozaických debutů posledních let,oceněného Cenou Jiřího Ortena. Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, pokoje; babičky, s níž člověk sdílí tvář. Román dosud nenarozených dětí a už narozených dětí a první zpovědi a tetování na ruce. Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena.

Je to taková holčičí kniha. Při čtení se mi vybavovaly pocity, které jsem měla třeba při čtení Indiánského běhu od Terezy Boučkové, nebo novelky K moři od Petry Soukupové.

Krátké příběhy a historky ze života, na jejich pozadí se odehrává Příběh. V tomhle případě snaha vyrovnat se se smrtí milované babičky Noemi z Mýta. Té babičky, ke které se jezdilo na prázdniny, která na zahrádce pěstovala vánoční stromky, provozovala za oknem velkovýkrmnu ptáčků, která přežila bombardování Prahy, byť s tělem plným skla. U babičky, na kterou si autorka pamatuje, tlučou pendlovky, ve skleníku se skrývá nepoužívaný čajový servis a na "žlutým" (gauči se žlutým čalouněním) se nesmí jíst. Babička peče úžasné dorty, nosí stahovací punčochy a i ve stáří s hořkostí a se slzou v oku vzpomíná na příhodu z dětství, kdy ji starší sestry sebraly jedinou hračku, kterou kdy měla - kočárek z útlého proutíčka. 

A ač je Příběh pro autorku zásadní, z knihy se vynořuje hlavně životaběh autorčin, či hrdinčin (pokud přijmeme tvrzení, že se nejedná o autobiografii). Třeba těhotenství: "Už zase kůže břicha napjatá jako na bubnu, na obřím bezedném kotli. Tažená teletina, každodenní ladění, vypínání. Zvuk dovnitř. Chvění. Kulaté údery bez paliček. Jsem odulá ozvučnice drobného bubeníka."

Nebo mateřství: "Druhé těhotenství si neužívám. Není síla. Všechnu pohltí starší sourozenec, který umanutě nechodí, nespolupracuje a obecně nemá dobrou náladu. Jako by od chvíle, kdy poprvé otevřel oči, nesl na ramenou veškerou tíhu světa. Šimon ztrápený, Šimon znechucený, Šimon zklamaný. Imunní vůči tradičním chlácholidlům. Vlákáte mě do světa, kde je třeba bolestivě trávit, pohybovat se po vyznačených trasách a pořád se převlíkat, a takhle lacině to na mně zkoušíte? Dudlíkem, houpáním a kusy barevného plastu. Domlouváním, opičkami a afektovaným hlasem. Ale mně jde o autentickou existenci. Kňourat. Vzpěčovat se. Nespolupracovat. Vztekle křičet z bezmoci uzpůsobit život vlastním představám. Těžko mu to vyčítat. Však se jednou jako my naučí o tom nemluvit, oblíkat to do šatů lichotících postavě, maskovat odpovědnou prací a usínat s třetí dvojkou vína v ruce. Ale jak vedle něj do té doby přežít?". 

Literatura?  "Jestli píšu, Františku? Projekt babička? Vždyť už neumím ani číst. Co jsem matka, louskám všechno jak harlekýna. Neumím se distancovat. Kde je, Umberto, konec tvému poučenému čtenáři? Může být mateřství konečnou diskvalifikací pro literárně-interpretační práci?"

Cvičení? "Miluju to. Jestli někdo zjistí, že chodím dvakrát týdně na zumbu, je to moje intelektuální sebevražda."  

Je to celé útržkovité, hodně osobní, sem tam melancholické a plné strachu, jindy plné nadhledu, ale vypointované. Zajímavý jazyk, pocitové...  Musím přiznat, že mě to zaujalo a vlastně i hodně bavilo - nořit se do zákrut a peripetií autorčina života, nechávat na sebe dýchnout zašlé časy babiččiných let.  Ten příběh s velkým P tam sice nakonec není, ale to vůbec nevadilo...

Budu si muset přečíst Hruškadóttir...:-)

Hodnocení 5/5

Jana Šrámková: Zázemí

Nakladatel: Fra

ISBN: 978-80-87429-42-6, EAN: 9788087429426

Popis: 1× kniha, brožovaná, 138 stran, 11 × 18 cm, česky

Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Jiří Jilík: Žítkovské čarování

Kniha moravského religionalisty o výjimečných ženách, které žily na opuštěných samotách v podhůří Bílých Karpat - kniha o čarodějnicích, léčitelkách, o bohyních. 

Před rokem touto dobou jsem dočetla knížku Kateřiny Tučkové: Žítkovské bohyně. Odehrává se na Kopanicích, v podhůří Bílých Karpat a vypráví osudy posledních "bohyní", výjimečných žen, které v téhle odlehlé krajině léčily, předvídaly budoucnost a čarovaly. Byla jsem touhle knížkou okouzlená, zvlášť, když jsem tu krajinu trochu znala - před sedmi lety, než se narodil můj syn Bartoloměj, jsme ve zdejších kotárech strávili poměrně zajímavý týden. 

A tak jsem byla potěšena, když pod stromečkem ležela kniha Jiřího Jilíka Žítkovské čarování, s podtitulem Pravdivý příběh žítkovských bohyní. Když jsem tuhle knížku otevírala, myslela jsem si, že půjde o nějaký vědecko-kritický rozbor výše uvedeného románu. Ukázalo se ale, že právě z publikací Jiřího Jílka Kateřina Tučková při psaní svého románu (mimo jiné) vycházela a čerpala... Jiří Jílek, bývalý učitel z Vlčnova a posléze redaktor regionálních novin, se zdejším krajem zabývá již od 80. let minulého století. A tak jsem si v rozšířeném vydání jeho sbírky esejí mohla přečíst o tom, jak to s těmi bohyněmi doopravdy bylo - co se psalo v dobové literatuře, co říkají pamětníci, i co s poslední žijící bohyní Irmou Gabrhelovou  zažil sám autor. Své eseje o léčitelkách a čarodějkách doplnil i bohatou fotografickou přílohou - můžeme tak obdivovat zdejší kroje, romantiku osamocených chaloupek ztracených uprostřed kopců či nahlédnout do tváří několika posledních bohyní. 

Součástí knihy jsou i starší texty, např. vyprávění faráře Josefa Hofera, který se až fanaticky snažil bohyně a "bohování či bohyňování" vymýtit. Sem tam to bylo poměrně náročné čtení - přece jen zdejší dialekt se od spisovné češtiny liší snad ve všem (napadlo by Vás například, že korhél znamená opilec?) , ale jinak to bylo zajímavé. 

Oficiální anotace:

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním. Činnost těchto bohyní se ovšem zdaleka nesoustřeďovala jen na předvídání budoucnosti. Jejich úkol byl mnohem praktičtější – pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál.

Vydejte se spolu s námi po stopách lidové magie v Bílých Karpatech, nahlédněte do skutečného života žítkovských bohyň, žen, které uměly pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. Nahlédněte do dnes již zaniklého fenoménu, jehož kořeny sahají do pradávné minulosti.

Škoda, že to celé je už minulostí... I do Bílých Karpat dorazila civilizace a starodávných zvycích je veta ... Tak alespoň, že kniha zůstala - myslím, že bych si měla i  Žítkovské bohyně zase někdy přečíst a všechnu tu magii znovu nasát... (anebo aspoň poslechnout jako audioknihu). 

Hodnocení 4/5

  

Jiří Jilík: Žítkovské čarování

Nakladatel: CPress
ISBN: 978-80-264-0284-8
Popis:  brožovaná, 258 stran, 13 × 20 cm, česky
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Evžen Boček: Poslední aristokratka

Nejúspěšnější humoristická knížka roku 2012 oceněná Cenou Miloslava Švandrlíka.

Humoristický román? Proč ne, ostatně kdy jsem naposledy četla něco opravdu zábavného? To jsem si říkala, když jsem si o tuhle knihu psala Ježíškovi...

Oficiální anotace

František Antonín hrabě Kostka z Kostky je potomek šlechtického rodu, žijící v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií (III.) vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku „zdědí“ hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne a občas to přežene. Chudobný navrátilec, krkolomně navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako konkurenceschopná atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helenka Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor, profesí kastelán, upředl sérii panoptikálně komických situací. V deníku Marie III., posledního potomka rodu, nenajdete sex, násilí, vraždy ani hluboké myšlenky. Má jedinou ambici: pobavit čtenáře!

Autorem knihy je skutečný kastelán ze zámku Milotice, četla jsem s ním rozhovor ve čtvrtečním magazínu Mladé fronty Dnes, pobavilo mě jeho maturitní foto na přebalu knihy, a tak jsem se na čtení docela těšila...

Nu, děj začíná v New Yorku, kde rodina Kostků žije a těší se na to, že se vrátí do staré vlasti, kde jim bylo navráceno staré rodové sídlo Kostka. Před odjezdem je nutné vyřešit umístění kočky Carevny u americké babičy a převoz uren s popelem předků domů.

"Carevna je doma. Kulhá, ale nezvrací a dýchá skoro pravidelně. Do mývalí čepice se vejde. Jsme na ní milí, protože máme výčitky svědomí, že jsme ji chtěli nechat u babičky. Vypláchli jsme dvanáct pytlíků od slaných oříšků a dali je sušit. Zítra do nich nasypeme příbuzné."

Asi si umíte představit, že na zámku se odehrává spousta komických situací, které pramení z odlišných kulturních zvyklostí, generačních postojů či společenského postavení. A když se k tomu přidá pár "veselých historek z natáčení" - třeba ta o rumunské delegaci opékající si pečínku na parketách, o slavné svatbě Helenky Vondráčkové s Helmutem, event. o přespání Heinricha Himmlera, na které upomínají dlaždičky s hákenkrajcem, je úspěch zaručen... Vypravěčka Marie vše vtipně glosuje nebo domýšlí, osudy obyvatelů Kostky sepisuje formou deníku či prostřednictvím dopisů Maxovi ze spřátelené aristokratické rodiny Launů. Na kastelána Josefa ale nemá...

No, musím poctivě přiznat, že jsem se zas až tak nebavila. Ano, krátké kapitolky se četly dobře, celá kniha byla ostatně záležitostí jednoho večera, nicméně opravdu nahlas jsem se zasmála jen jednou, a to až na straně 127, kdy Milada zadala obyvatelům zámku osobní dotazník, aby zjistila jejich potenciál a udělala si o každém obrázek.

 
Otázka: Kdy a kde jste byl v životě nejšťastnější?
Matka: na vlastní svatbě
Paní Tichá: na svatbě Helenky Vondřáčkové

Humor téhle knihy mi nevadil, ale taky mi moc neseděl, přišel mi dost jednoduchý, žádné velké nároky na čtenáře. Oceňuju ale, že to není žádná komunální satira, že tu nikdo nedělá laciné narážky na z emigrace se vracející šlechtu či že se tu obecně prvoplánově neposmívá a nikdo neuráží. Co mi ještě trochu vadilo: kniha nijak negraduje, ani nekončí - je to totiž první díl série, což jsem na začátku knihy vůbec netušila... No, další díl si možná půjčím v knihovně... A tuhle knížku daruji dál, určitě si svého čtenáře najde.

Hodnocení: 3/5

Evžen Boček: Poslední aristokratka

• Nakladatel: Druhé město
• ISBN: 978-80-7227-320-1
• Rok vydání: 2012 (1. vydání)

Jo Nesbo: Švábi a Červenka nese smrt

Opět "jedu" v detektivkách - konečně na mne v knihovně vyšla řada s románem Švábi, na to se přirozeně nabalilo pokračování Červenka nese smrt. Jo Nesbø je prostě skvělá relaxace...

Další knihy ze série o norském detektivovi Harry Holeovi. Tentokrát se vracíme skoro na začátek - Švábi jsou v sérii číslem 2 a Červenka představuje 3. díl série. 

Nejprve tedy Švábi - v Bangkoku, hlavním městě Thajska, je v hodinovém motelu objednanou prostitutkou nalezen zavražděný norský velvyslanec. V aktovce má dětskou pornografii. Ministerstvo zahraničních věcí potřebuje věc tak trochu ututlat, protože velvyslanec měl úzké vztahy s norským premiérem, a tak do Thajska vysílá policistu, který by měl sehrát roli užitečného idiota. Je jím náš starý známý Harry Hole, policista, který má tak trochu problém s alkoholem a vlastně i s lidmi kolem sebe. Navíc se ještě nevzpamatoval z nevyřešeného případu, ve kterém hraje hlavní roli jeho sestra s Downovým syndromem. Hole se ale rozhodne abstinovat a okamžitě se do případu mrtvého velvyslance pustí. Postupně zjišťuje, že se stal obětí manipulace, jenže to ho neodradí, naopak, vyprovokuje k větším výkonům.  A tak se na scéně objevují mimomanželské vztahy, homosexualita, již zmiňované dětské porno, ale také úplatkářství a hospodářská kriminalita.... Superman Harry to samozřejmě celé rozlouskne, jen není jasné, jestli tedy zrovna tohle bude chtít někdo slyšet... 

Trochu (dost) zamotané.... O Thajsku jsem se toho moc nedozvěděla - kromě toho, že je tam vedro, vlhko, švábi a neustálá dopravní zácpa. Zajímavá byla snad thajská policejní šéfová, která se Harrymu  stala docela dobrým parťákem, příp. ještě lovec pedofilů. Mimochodem, nepochopila jsem, proč Runa neměla ruku - nemohl by mi to někdo vysvětlit? Švábi jsou pro mě trochu zklamáním, zatím mi to přišlo jako nejslabší dílko z celé série, asi to bude tím, že mě moc nebavila ani zápletka ani atraktivita jihočínské metropole. 

Hodnocení 3/5

Jo Nesbø: Švábi

Nakladatel: KNIHA ZLÍN
Překlad: Kateřina Krištůfková, 2013
ISBN: 978-80-87497-70-8,  
Originál: Kakerlakkene, 1998
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Chuť jsem si spravila u románu Červenka nese smrt. Ten pro změnu považuji za jeden z nejlepších, co jsem od Jo Nesbøa četla. Už začátek je drama - do Norska přijíždí americký prezident a Harry Hole patří mezi policisty, kteří se starají o jeho bezpečnost. A tak se stane, že Harry v domnění, že jde o atentátníka, postřelí muže od CIA. Takové faux-paux si ale nemůže dovolit přiznat ani policie, ani tajné služby, a tak je Hole překvapivě povýšen (nebo spíše uklizen) do norské tajné služby. Díky tomu se dostává k případu, který nikoho nezajímá - do Norska někdo propašoval a prodal atentátnickou pušku Märklin. Harry se dá do pátrání, které ho dovede mnoho desítek let zpátky, do období druhé světové války. Tehdy bylo Norsko okupováno nacisty, ale část norského obyvatelstva s nacisty kolaborovala.  Několik stovek norských dobrovolníků se účastnilo bojů v řadách SS na východní frontě, a právě tady se odehrává druhá linie knihy. Jeden z tehdejších vojáků, dnes těžce nemocný stařec, se rozhodne dokončit svou tehdejší misi... 

Musím říct, že to byly právě tyhle historické reminiscence, které mě hodně bavily, mám ráda knihy, které jsou zábavné a ještě se u nich člověk poučí. 

V téhle knize také poprvé přicházejí na scénu postavy, které se posléze v dalších knihách ukáží jako důležité - seznámíme se s velmi talentovanou policistkou Ellen, která omylem vyslechla něco, co neměla, a proto musela zemřít, konečně zjistíme, jak se Harry seznámil s osudovou ženou Ráchel neb nás začne štvát záporák a Harryho úhlavní  nepřítel Waaler atd. Konečně se mi spojily některé souvislosti, které mi bohužel díky tomu, že v Česku knihy Jo Nesboa vycházejí nepochopitelně na přeskáčku (a v různých překladech u různých vydavatelů), zatím unikaly... 

Pokud Vás baví detektivky a ještě k tomu jste fanouškem historie, určitě se Vám kniha Červenka nese smrt bude líbit. Ovšem pokud sbíráte knihy tohoto spisovatele v unifikovaném balení od Knihy Zlín, budete si muset ještě chvilku počkat - Červenka tam vyjde 20.3.2014 (moje vydání bylo z roku 2005, vydalo nakladatelství MOBA v cyklu Severská krimi). 

Hodnocení 5/5

Jo Nesbo: Červenka nese smrt.

Rok vydání: 2005, počet stran: 443

Nakladatelství: MOBA (Moravská bastei)

Překlad: Štěpánka Horáková
Edice: Severská krimi
Rok vydání originálu: 2002
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 80-243-1976-4

Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

Mám ráda Zdeňka Svěráka a vždycky si ráda přečtu jeho povídky, a to i přesto, že mě povídka jako žánr moc nebaví... A tak jsem se s chutí začetla do Svěrákovy nejnovější knížečky "Po strništi bos", která, jak se ukázalo, zas až tak povídková úplně není. Spíš příhodová:-) O to to bylo lepší!

Oficiální anotace
Knihu autentických vzpomínek Zdeněk Svěrák vypráví optikou sedmiletého chlapce. "Abych se do toho vpravil, při procházce liduprázdným krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž," říká Svěrák.

"Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který."                                                                                                                         Zdeněk Svěrák

Vzpomínáte na Obecnou školu? Na kluka Edu, co byl náhradníkem, protože jeho bratříček stejného jména umřel na otravu krve ještě před tím, než se Eda narodil?  A jak se o něj rodiče, hlavně maminka, hrozně báli?  Tak právě tenhle Eda a jeho rodiče jsou hlavními hrdiny knížky Po strništi bos, která se odehrává už za války, za protektorátu. 

Tatínek malého Eda přišel o práci v elektrárně (nebo to byla trafostanice?) a rodině nezbylo, než vzít zavděk možností odstěhovat se na venkov k příbuzným. Pro kluka z města, zvlášť pokud nosil bílé podkolenky a naleštěné botky, to bylo ze začátku dost náročné, pro vesnické kluky byl "pitomým Pražákem".  Do klučičí party ale naštěstí brzo zapadl, odkoukal všechny klučičí fígle a dokonce se naučil chodit po strništi bos - odtud název knížky. Kromě toho ale zvládl i spoustu dalších věcí - zamilovat se do koní, odhalit rodinné tajemství se zavrženým strýcem nebo obdivovat spolužačku Mílu, co vypadá úplně stejně jako holka na protektorátní desetikoruně (ta je ostatně do knížky vložená jako záložka). 

No a protože je vlastně pořád válka, tak dojde i na Vlasovce, Rusy, legionáře, utíkající Němce či na americké bomby... Nebo na příhodu s tatínkovým odbojem či na sabotáž, kdy malý Eda pod tatínkovým vedením okrádá třetí říši, protože krade v cukrovaru cukr pro včely. I když bez drobné nehody se to neobejde. Co ale vyjde stoprocentně, to je akce s leteckým benzínem, který  poslouží jako palivo do kamarádova invalidního vozíku. No jo, tenkrát se integrace lidí s postižením neřešila, proč taky? Poměrně drsná, tedy alespoň pro duši malého kluka, je příhoda o tom, je Eda ve vzteku proflákne, že tatíněk poslouchá Londýn... 

Celá knížka příhod je psána krásnou Svěrákovou češtinou - stačí se začíst a už tu knížku neodložíte. Je to jako vždy milé, lehce edukativní, odlehčené i sebeironické. Doprovázet Vás budou půvabně dětské ilustrace Jaroslava Weigela, já jsem ale stejně měla pořád před očima Libušku Šafránkovou a ostatní z Obecné školy. Umím si ostatně představit, že z téhle knížky by mohl být stejně dobrý film, možná i lepší. 

Chcete-li strávit příjemný večer - to je totiž zhruba doba, kterou Vám čtení téhle knížky maximálně zabere - doporučuji. Myslím, že je to poučná a vhodná knížka i pro děti - přece jen je to neotřelý a originální pohled na druhou světovou válku dětskýma očima. 

Hodnocení: 5/5

Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

Nakladatel: Fragment
ISBN: 978-80-253-1820-1, EAN: 9788025318201
Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Jan Poláček: Příběh spalovače mrtvol

Kniha s podtitulem: Dvojportrét Ladislava Fukse.

Ježíšek pod stromeček donesl velmi zajímavou knihu: portrét spisovatele Ladislava Fukse.

Oficiální anotace:

Na počátku svých pamětí Ladislav Fuks říká: "Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl." byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl." Tato slova Jana Poláčka přivedla na myšlenku napsat příběh o našem nejzáhadnějším spisovateli druhé poloviny dvacátého století.

V první části se autor snaží o jakési románové zachycení života spisovatele. S využitím dostupných pramenů, tj. z pozůstalosti, vzpomínek přátel, novinových článků, doslovů knih a samotných autorových děl rekonstruuje některé podstatné události autorova života (např. svatbu, údajnou spolupráci s StB), i běžné zážitky (večírek s přáteli, uspořádání bytu, starost o nemocnou matku).

Druhá část knihy je už hodně faktografická, ale přitom se čte téměř jako detektivka - rozhovory s přáteli, hledání Fuksova bytu a hrobu, pátrání po ispiracích, zážitky z autorského čtení atd.

Janu Poláčkovi se podařilo vytvořit velmi plastický obraz Ladislava Fukse, uvědomila jsem si, jak málo vlastně o autorovi, který zemřel relativně nedávno (1994) vím. A přitom to musel být neuvěřitelný člověk... Fascinovala ho zrcadla, miloval italskou operu, jeho byt byl něco mezi vetešnictvím a panoptikem, vyžíval se v převlecích, byl nadšen židovskou tematikou. Ač homosexuál, oženil se, z vlastní svatby ale utekl a nechal se raději zavřít do blázince. Nečetl beletrii. Miloval a neskutečně si vychutnával jídlo. Přátelil se se spoustou výjimečných lidí, na druhou stranu měl ale poměrně úzké kontakty se Státní bezpečostí. Říkalo se o něm, že spí v rakvi, funerální záležitosti byly ostatně jeho velkým koníčkem. Celý život se bál duševní choroby, staral se o duševně nemocnou matku, nakonec zemřel sám a nalezen byl až po několika dnech. Jeho knížky jsou rafinované, se čtenářem hraje neustále tajné hry, používá neskutečně poetický jazyk a humor.

Zajímavé a inspirativní - hned jsem si dala dvě novoroční předsevzetí:

1) v roce 2014 přečtu všechny zásadní knihy Ladislava Fukse, vč. těch, které už jsem kdysi přečetla,

2) zajdu se na Olšanské hřbitovy podívat na Fuksův hrob!

Hodnocení 5/5

Jan Poláček: Příběh spalovače mrtvol

• Nakladatel: Plus
• ISBN: 978-80-259-0221-9, EAN: 9788025902219
• Popis: 1× kniha, vázaná, 304 stran, 12,6 × 19,2 cm, česky
• Rozměry: 12,6 × 19,2 cm
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)

Více o Ladislavu Fuksovi najdete na wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Fuks

Varlam Šalamov: Levý břeh

Kniha povídek ze sovětských gulagů.

Varlam Tichonovič Šalamov (1907 – 1982), byl ruský spisovatel. Narodil se v rodině pravoslavného kněze, po ukončení základní školy odešel do Moskvy, kde dva roky pracoval jako koželuh, aby si vylepšil kádrový profil, poté začal studovat práva. Poprvé byl roku 1929 zatčen za rozšiřování Leninovy závěti, za tento čin byl odsouzen na tři roky nucených prací na Severním Urale. Po vypršení trestu se vrátil do Moskvy a psal, v roce 1937 byl ale opět zatčen a odsouzen za "kontrarevoluční trockistickou činnost". Dostal pět let s výkonem práce na Kolymě. V průběhu trestu byl za protisovětskou činnost odsouzen na dalších 10 let, po skončení trestu musel ještě na Kolymě 2 roky zůstat ve vyhnanství. Celkem v těchto sovětských lágrech strávil 17 let, v roce 1956 byl rehabilitován jako oběť kultu osobnosti.

Oficiální anotace:

Když po šesti letech strávených na Kolymě přivezli Varlama Šalamova v lednu 1944 do táborové nemocnice, byl v bezvědomí a při výšce 185 cm vážil 48 kilogramů. Trpěl nemocí způsobenou příliš namáhavou prací a dlouhým hladověním. Díky nezištné pomoci několika lékařů – jak sám píše – „vstal z mrtvých“ a později se stal sanitářem v ústřední táborové nemocnici zřízené v obci Děbin na levém břehu Kolymy. Levý břeh znamenal zlom v jeho vězeňském osudu – dal mu šanci stát se znovu člověkem. V povídkách zařazených do knihy Levý břeh popisuje autor s přesností chirurga nejen všepohlcující hrůzy táborů, ale také skromná gesta těch, kteří na levém břehu zachraňovali lidské životy. Šalamov měl k lékařům na Kolymě úctu. Byli pro něj jediní, kdo dokázali rozpoznat a pochopit lidské utrpení a nezřídka mu i zabránit. Přesto však povídky nejsou napsány s úmyslem ukázat Levý břeh jen jako oázu dobra. Šalamov v nich chce zůstat skeptikem, jakým ho učinil tábor: „Zlé by si měl člověk pamatovat spíše než dobré.“ Kniha Levý břeh je součástí souborného vydání díla Varlama Šalamova.

Levý břeh není klasická sbírka povídek. Jde především o popis reálií, o to, co Varlam Šalamov ve stalinských táborech nucených prací na Kolymě sám zažil. V Sovětském svazu vzniklo zejména za Stalinovy vlády tisíce táborů, kterými prošly miliony vězňů. Jak řekl sám Stalin: "Smrt jednoho člověka je neštěstí, smrt milionu lidí je pouze statistika." Sovětské gulagy nebyly vyhlazovací, ale byly zaměřeny na využívání otrocké práce vězňů, mezi hlavní úkoly patřila těžba strategických surovin a stavby náročných projektů (např. Bělomořsko-baltský kanál). Velká část gulagů ale patřila mezi tzv. tábory smrti, kde vězni hladověli, mrzli, umírali v důsledku dřiny, nemocí, nedostupnosti lékařské péče. Takové byly i tábory na Kolymě, kterými Varlam Šalamov prošel. Co si z toho (mimo jiné) odnesl?

Co jsem viděl a pochopil v lágru:

• Neobyčejnou křehkost lidské kultury a civilizace. Z člověka se při těžké práci, zimě, hladu a bití během tří týdnů stávalo divoké zvíře.
• Pochopil jsem, že přátelství, kamarádství se nikdy nerodí ve skutečně těžkých podmínkách, kdy je v sázce život. Rodí se v podmínkách těžkých, ale snesitelných (v nemocnici, ne ve výkopech)
• Pochopil jsem, že člověk se stal člověkem proto, že je fyzicky silnější, houževnatější než kterékoliv zvíře - žádný kůň by nevydržel práce na dálném severu.
• Viděl jsem, že jediná skupina lidí, která si uprostřed hladu a ponižování zachovala alespoň trochu lidskou tvář, byli lidé nábožensky založení - téměř všichni setkáři a část popů.
• Viděl jsem, jak pádným argumentem může být pro intelektuála obyčejná facka.
• Pochopil jsem, že je možné žít ze zlosti.
• Pochopil jsem, že je možné žít z lhostejnosti.
• Viděl jsem, že ženy jsou slušnější, obětavější než muži - na Kolymě se nestávalo, že by muž přijel za ženou. A žen přijíždělo mnoho.
• Nepotlačitelný sklon ruského člověka k udávání a stížnostem.
• Zjistil jsem, že svět se nedá dělit na dobré a špatné lidi, ale na zbabělce a odvážné. Devadesát pět procent zbabělců je při sebemenším nátlaku schopno nejrůznějších podlostí, které přinášejí smrt.
• Jsem přesvědčen, že lágr je vcelku záporná zkušenost - každá hodina v něm prožitá člověka kazí. Lágr nikdy nikomu nedal a nemohl dát nic dobrého. Na všechny - civilisty i vězně - působí lágr rozkladně.

Kniha Levý břeh představuje velmi působivé a cenné svědectví o tom, čeho jsou lidé schopni... I proto je nutné takové knihy vydávat a hlavně číst...

Hodnocení: 4/5

Varlam Šalamov: Levý břeh

• Nakladatel: G plus G
• Překlad: Sergej a Jan Machoninovi - z ruského originálu Levyj bereg
• Popis: 1× kniha, vázaná, 268 stran
• Rok vydání: 2013 (1. vydání)