Jak jsem se k téhle knize dostala?
Podivně – natrefila jsem totiž někde na fotografie ze křtu knihy v knihkupectví Neoluxor, kde s mladičkou (27 letou) židovskou autorkou Šani Boianjiu pózoval český herec Jiří Langmajer. Že by nějaké podprahové sdělení pro staršího čtenáře, který si tohoto herce pamatuje jako desátníka Koubu v komedii „Copak je to za vojáka…“? No každopádně zafungovalo a uvízlo v hlavě. A tak když jsem knihu posléze zahlédla v knihovně, neodolala jsem. Ovšem s českou vojnou tohle dílo nemá společného opravdu nic, snad kromě uniforem…
O čem kniha je?
O třech dívkách – Jael, Lee a Avišag, které žijí v jednom malém a zapomenutém izraelském městečku, kde všichni pracují v „továrně, kde se dělají součástky do strojů, na kterých se dělají stroje, na kterých se dají dělat letadla“. Jinak tam je docela nuda, ani ve škole se nic moc neděje, stále probírají knihu Jonáš a učí se zkratky (SAM – druh syrské ponorky, IAF – izraelské letectvo, děti s RPG – děti, které zkoušely střílet z ručních protitankových granátometů a při tom z neznalosti principů zbraně uhořely…). A tak holky řeší mejdany, kluky a vypadávající signál mobilních telefonů. Jenže sem tam se ve vzpomínkách objeví cosi o raketě, která zapálila banánové pole, nebo upoutala jejich spolužačku na vozík… Příp. příhoda o tom, jak atentátník zabil v autě matku další spolužačky. Pravý hard-core ale začíná až v okamžiku, kdy jsou holky po maturitě odvedeny do armády. V Izraeli to tak prostě chodí – je ti 18 a jsi zdravý, tak braň svou vlast. Holky to berou jako samozřejmost, podobně, jako že musí chodit do školy, nebo že se někdy vdají. Aneb jak říká sama autorka v jednom rozhovoru: "Sloužit v armádě a bránit Vaši vlast je velká pocta a na naší planetě je spoustu lidí, kteří toto privilegium nikdy nedostanou. … Taková zkušenost dodává ženám sebejistotu. Nemusí čekat do pětatřiceti nebo čtyřiceti, aby zjistily, že jsou schopné zvládnout jistou zátěž nebo že nepotřebují svolení mužů. Služba v armádě rozptyluje rychleji mýty, které se reprodukují v ženských časopisech“. Děkuji pěkně.
A tak Jael cvičí elitní střelce, Avišag hlídá egyptskou hranici před súdánskými běženci a Lea slouží jako vojenská policistka na kontrolním stanovišti, kterým každý den přecházejí do Izraele palestinští dělníci za prací. No jo, jenže Izrael je přece jen skoro pořád ve válce. A tak se kniha rozpadá na spoustu drobných a neveselých příhod a příběhů, kde běženci skáčou na ostnatý drát, vojáci odcházejí do útoku, ze kterého už se nevrací, Palestinci podřezávají vojákům krky a unesené a zneužívané Ukrajinky nikoho nezajímají. A kde je sex, včetně toho nedobrovolného, něco, co aspoň na chvíli funguje. Jinak je to ale poměrně dost bezvýchodné… Holky to většinou neřeší, ale to, v čem žijí, se na nich samozřejmě podepisuje, jak na vojně, tak i v době po ní…
Jak říká autorka: "Mimo Izrael je moje kniha často prezentovaná jako román o ženách v armádě, chápu, že je to atraktivní téma. Chtěla jsem ale ukázat, že bezprostřední zkušenost s násilím není pro lidi v Izraeli omezená jen na dva roky povinné vojenské služby. Osmileté dítě může zažít víc násilí než osmnáctiletý rekrut“.
Není to lehké čtení.
Vzhledem k tématu by to asi ani nikdo neočekával, ale já mám na mysli i samotnou formu románu. Moc dobře se mi to prostě nečetlo. Román přeskakuje v časových rovinách, odehrává se na střídačku před vojnou, během vojny i po vojně, do toho se ale pletou ještě roviny dalších hrdinů knihy, těch, kteří vyprávějí jednotlivé dílčí příběhy. Většina knihy je v ich-formě, což k přehlednosti také nepřispívá, vzhledem k tomu, že hlavní vypravěčky jsou tři – to je ale možná spíš otázka překladu. Někdy mi trvalo dost odstavců, než jsem pochopila, která dívka má zrovna slovo. Oficiální anotace slibovala vtip a humor – asi jsem nějak přecitlivělá, ale mně to moc legrační nepřipadalo. Občas to spíš připomínalo dívčí románek v tragických kulisách… Dávat si infuze zmrzlého fyziologického roztoku? Snad jen kapitolka o tom, jak se tři demonstranti z malé palestinské vesnice chtějí dostat do médii a požadují na důstojnici Lee, aby zakročila přesně podle příručky na rozhánění demonstrací, je docela vtipná. Některé kapitoly mi unikají úplně – třeba ta o hromadném znásilnění. Proč tam jezdily, proč tam zůstaly, proč se nebránily? Navíc je poměrně rychle jasné, že u téhle knihy se žádný happyend nebo katarze prostě konat nebudou...
Mám-li to shrnout, jsem ráda, že jsem tu knihu přečetla, ale v zásadě bych byla ještě raději, pokud bych na podrobnosti zase rychle zapomněla. Řadím tak tuhle knihu do společné množiny s knihami Cormaca McCarthyho či Petry Procházkové.
Moje hodnocení 3/5
Šani Boianjiu: Věčný národ se strachy netřese
- Nakladatel: Jota
- ISBN: 978-80-7462-340-0, EAN: 9788074623400
- Originál: The People of Forever Are Not Afraid
- Překlad: Suchomel, Tomáš
- Rok vydání: 2013 (1. vydání)
