Poslední astronaut v Roudnici

Kristina Vesková: Poslední astronaut, v Roudnici nad Labem před Galerií moderního umění. 

Kristýna Vesková (*1986) absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (2006–2012), kde studovala nejprve v sochařském ateliéru u akad. malíře Jaroslava Róny a mezi lety 2010–2012 v ateliéru figurálního sochařství a medaile u prof. Jana Hendrycha. Rozpětí její tvůrčí činnosti je rozsáhlé: vedle keramické a sochařské tvorby, ať již užité či volné, se věnuje malbě, kresbě i grafice a výjimečně i landartovým instalacím ve volné přírodě. Ve své tvůrčí práci využívá rozmanité výtvarné metody a materiály (např. hlínu, dřevo, sádru, kámen, Acrystal – imitaci mramoru). V jejích dílech se často objevuje biblická symbolika, starověká a antická mytologie a pracuje s podvědomými obsahy a sny. Žije a pracuje v Janové u Vsetína.

Webové stránky autorky zde. 

. 

Miroslav Hlaučo: Letnice

Když jsme si před pár dny   vyměňovaly knižní tipy s kamarádkou Lucií, upozornila mě na knihu, kterou právě dočetla: Miroslav Hlaučo: Letnice. Prý roztomilý magický realismus. Vzápětí na mne tahle knížka vykoukla ještě 2x, takže bylo rozhodnuto.

V zapadlém koutě Rakouska - Uherska, v horské vesničce Svatý Jiří, funguje svět jinak. Laskavě, mile a harmonicky. Vesnici hlídá smečka vlků, která si každou neděli hraje s dětmi na návsi, na mši do kostela se dobíhá zkratkou přes hladinu rybníka, běžně tu mluví sochy, zvony kostela znějí nejhlasitěji v polích, v dole se kámen láme pískáním na píšťalku a ryby chytají šeptáním. Umírá se spořádaně jen v pátek a dětem se dávají originální jména z bible nebo literatury, přičemž se dbá na to, aby se žádné neopakovalo. A tak tu mají učitele Amose, rybáře Jonáše, truhláře Josefa, zemědělce Ptolemaia nebo hrobníka Yoricka. Místní duchovní správce Metoděj, toho času Třiačtyřicátý ale začíná zaznamenávat drobné náznaky toho, že přichází nová doba - ostatně, píše se již třetí rok nového století (rok 1903). Poslední kapkou je zmrtvýchvstání Odyssea Pastýře, který je již 15 let považovaný za mrtvého. Do toho vseho se ohlásila velká správní kontrola,  dorazí prý někdo nový, mladý,  ten se nezakecá... Jak před ním zázraky, které se tu dějí, skrýt?  Stane se zcestovalý a světem protřelý Odysseus tím, kdo převede zdejší obyvatele do nového století? Dvacáté století bude přece krásné, plné vynálezů, pokroku, bez válek a lidského utrpení... A navíc nás čeká velká láska!

Tři staré lípy tiše a trpělivě vrhaly svůj ještě dlouhý jarní stín na zrovna rozmrzlou zem a děti, které neměly co na práci, společně s vlčaty dováděly a obtěžovaly staré vlčice, tvářící se, že netouží po ničem jiném než po chvilce klidu, a přesto neukryly před světem onu tichou radost, lásku a hrdost, jež do nich vstupovala při pohledu na vesele skotačící mláďata - vlčí i lidská. Dokonce i staří lovci, kterým v koutcích tlam nikdy neoschla krev skolených laní se v den nehybnosti nechávali tahat za uši a za ocasy, aniž by dávali najevo svou přirozenou autoritu, byť jen mírným vrčením, nebo vyceněním zubů... Bible, jenž zná obraz lvů a beránků pokojně žijících vedle sebe, každý týden nacházela své naplnění na návsi tohoto městečka usazeného mezi vysokými horami, na jednom z mnoha konců světa.

Všem nově příchozím trvalo hrozně dlouho, než si na tuto skutečnost zvykli a okolní svět se o ni nikdy nedověděl, svět se o ní nikdy nedověděl, neboť tato realita byla pro vzdálený vesmír rovin natolik nepředstavitelná a nepochopitelná, že by jí stejně nikdo nevěřil, a tak si ji těch pár zasvěcenců, kterým osud dopřál zabloudit na toto Bohem nezapomenuté, nebo možná dokonce Bohem pořád ještě obývané místo, raději nechalo pro sebe.

...

Nikdo si tedy nemusel lámat hlavu nad tím, proč Jiří Šeptář, dřevorubec, nepoužívá ke kácení stromů sekyru, nýbrž chodě po lese, přikládá uši na kmeny smrků a dubů, a když uslyší, že doba stromu vymezená se dovršila, zašeptá „Padni, je tvůj čas!” a strom padne k zemi tak, že váha jeho padajícího kmene vyrve ze země i jeho kořeny.

Nikdo se nemusel zabývat ani případem Marie s prsty měkkými jako mech, která dotekem rukou snímala z lidí nemoci a vždy večer si dlouze myla prokřehlé ruce v ledovém potoce, po němž všechno zlo a bolest odplouvaly dolů do světa širých rovin a líných řek. 

Nikdo netušil o existenci Vincence Lamače, jenž v místním kamenolomu lámal skály hrou na starou železnou píšťalu, ani Ondřeje Půllána, který pouhou modlitbou zvedal obilí umlácené kroupami ze země a na jaře pozdržel rašení poupat jabloní a třešní, aby nevykvetly dříve, než odeznějí poslední mrazy... 

Letnice jsou doopravdy moc milý a poetický román. Čiší z něj láska ke starým dobrým časům, humor a vtip, kterými jinak česká literatura zrovna neoplývá, najde se tu linka milostná i detektivní, prostor dostane ženská emancipace i nástup kapitalismu (byť s tváří plyšového medvídka). Čtenář najde odkazy jak na klasická díla, tak na Cimrmana.  Trošičku to náladou připomíná první romány Miloše Urbana (Hastrman, Sedmikostelí), humor se  občas blíží knihám Petra Stančíka. Skvěle se daří vystihnout atmosféru,  je tu celá řada osudových linek, takže je pořád nad čím se bavit, autor vypráví lehounce a originálně. Rozuzlení je sice prosté, ale stejně - celé je to milá, vtipná a zajímavá pohádka, ke které jsem se s velkým potěšením vracela v každé volné chvilce.

A co mě vlastně taky pobavilo, to je sám autor. Miroslav Hlaučo (1967) vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním, pracuje už řadu let v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií. Letnice je jeho literární debut. Pokud jsem to z jeho stránek dobře pochopila, má v šuplíku ještě sci-fi s názvem Časmánie, tak snad se dočkáme vydání.

Miroslav Hlaučo: Letnice

• Nakladatel: Paseka
• EAN: 9788076374638
• ISBN: 978-80-7637-463-8
• Doporučená prodejní cena: 399 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 384 stran, česky
• Rozměry: 13 × 12 cm
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Mikuláš Křepelka, Kamila Zlatušková (ed.): Fušeři

Tak od téhle knihy jsem měla velká očekávání. Na svět jí totiž pomáhala Kamila Zlatušková, česká producentka, scenáristka, dramaturgyně, režisérka a ředitelka festivalu Serial Killer, provozovatelka saunových ceremoniálů, žena, která na co sáhne, v tom je úspěšná. 

V tomto konkrétním případě se rozhodla přesvědčit svého dlouholetého kamaráda Mikuláše Křepelku, toho času ředitele jistého nejmenovaného brněnského hobbymarketu, aby své četné historky z tohoto prostředí, které dosud zprostředkovával jen nepočetnému publiku známých na Facebooku, literárně ztvárnil a knižně vydal. 

V knize autor vystupuje pod pseudonymem Metoděj Holub, kniha se totiž připravovala ještě v době aktivního působení dotyčného na manažerské pozici. Jak se ale z knihy dozvíme,  korporát autora z hobbymarketu vyhodil, takže nakonec nebylo inkognito zapotřebí.

Oficiální anotace, resp. doslov editorky, který jako anotace posloužil: 

Autor Fušerů sice je synem významného moravského básníka, vlastní spisovatelskou dráhu ale nikdy, ani potají, neplánoval. Metoděj Holub (vl. jménem Mikuláš Křepelka, nar. 1977) vystudoval právo a sociální politiku, ihned po absolutoriu se však s ryzostí sobě vlastní začal realizovat v jednom z velkých brněnských hobbymarketů jako prodavač v oddělení světel. Během dvaceti let zde na kariérním žebříčku dostoupal až na ředitelskou pozici a svou frustraci ze světa začal důsledně přepíjet ve svém oblíbeném lokálu U Poutníka. Prostřednictvím razantních ironických šlehů přitom začal svoje postřehy a mikropříběhy z práce zveřejňovat pro skupinku přátel na facebooku. Jeho syrový, vtipný a autentický styl mě tehdy okamžitě zaujal, nadchl a trochu vyděsil, výsledkem je tahle knížka. Jako producentka zároveň vnímám výbušný potenciál, který Fušeři mohou mít v kině nebo na televizní obrazovce. Je to drsné, ale je to vtipné. Tenhle příběh je pravda, tohle se stalo, toto se děje, ať už se vám to líbí, nebo ne. 

Kamila Zlatušková

Kniha mě nalákala, a tak jsem si ji obratem objednala. Bohužel v Alze. Trvalo přes tři týdny, než ji zelený mimozemšťan Alzák sehnal a doručil. A tak jsem si ji nechala až na prázdniny, kdy budu mít čas přečíst tuhle brožurku na jeden zátah, což se mi podařilo včera. Co jsem dostala? Několik stovek mikropříběhů, věnovaných zaměstnancům (a uchazečům o zaměstnání), zákazníkům (a jejich rodinným příslušníkům), policistům a státním úředníkům (z ČOI třeba) a dalším podivným zjevům. Krátké, hutné zápisky, často drsné a vulgární, plné alkoholu, vtipné z mého pohledu spíš méně, než více. Z autora čiší vyhoření (což mi nevadí, jsem zvyklá, zrovna jsem doposlouchala dvě knihy od Tomáše Etzlera) a neustálá chuť na alkohol (což si prý po své kariéře v hobbymarketu splnil tím, že si otevřel vlastní podnik). Je pravda, že jsem se občas, zvlášť ke konci, opravdu zasmála, zdaleka ale ne tolik, jak jsem čekala. 

Pár ukázek:

"Titul zákazník roku ovšem získává pan Luboš, který na nehobbyčejném e-shopu objednal 2 ks korkových špuntů za 6 Kč, čímž dokázal zaměstnat tři až čtyři lidi.

Říkám tuto perličku s korkovými špunty kolegovi, co má na starosti e-shop. No a celý příběh rázem dostává nový rozměr.

Panu Lubošovi se asi špunty od nás nelíbily, nelenil tedy a objednal si tři jiné přímo z e-shop skladu jako zásilku.

A teď to přijde. Po doručení opět nebyl spokojen a volal přímo na centrálu nehobbyčejných marketů do Prahy.

Že mu ty tři špunty všechny propadly do demižónu. Jednoho demižónu. Úplně to vidím. Von je tam, debil, prostě strčil, hmm, propadl, tak zkusím další.

A dožadoval se v Cajzlu informace, jak je z toho demižónu dostane ven.  

Svůj odhad, že tím zaměstnal tři až čtyři lidi, jsem evidentně neomluvitelným způsobem podcenil."

....

"Jsem rád, že na tom zlém světě plném zvratů jsou stále ještě nějaké jistoty. Jednou z nich je naše nehobbyčejná ochranka. Tam je jen otázkou času, kdy zase něco totálně poserou.

A ani jsme nečekali moc dlouho. Dnes opětovně zešikahovali nějakého pána, který zde kradl, ale samozřejmě nekradl, byl čistej jako slovo boží. A následně si u mě na ty kokoty oprávněně stěžoval. Tak jsem se mu omlouval a povídali jsme si a on se mě zeptal, proč ti vagabundi nejsou aspoň nějak slušně ustrojení, tak jsme se na toho nejbližšího blba koukali, jak se tam motá okolo regálu, na sobě špinavý vytahaný triko, ostřížím zrakem pozoruje potenciální zloděje a má u toho rozepnutej punt, šel z něj fakt strach.

No, nedal jsem to a začal se smát, pán se pak začal taky smát, poněvadž se člověk cítí fakt bezpečně, když si ten pitomec neuhlídá ani svůj poklopec."

....

"Taky tady máme takový jako Oscary. A hlavní cenu pro nehobbyčejného internetového mága vyhrává paní Vladimíra, která si přes e-shop objednala 3 kila kravského hnoje, aby nám ho následně poslala nazpět."

....

Ředitel byl hned po ránu čilej: „Metoději, vyjeďte mi statistiku prodeje.“ Hloubavě pak hledí do papíru a náhle se rozzáří: „No, tohle je naprosto úžasná prodejní položka. Zařiďte, ať ji okamžitě dají do pokladní zóny.“ – „Šéfe, to není vhodná položka do pokladní zóny.“ – „Vhodná, nevhodná, ať ji tam hned dají, má úžasné odprodeje!“ – „Fakt bych to nedělal.“ – „A proč jako?“ – „Je to akvarijní rybička za 6 korun.“

...

"Služební cesta se třemi kolegyněmi 50+ má něco do sebe. – O problémech s takzvaným „spodkem“ včetně jeho operací vím už asi úplně všechno.

...

"Stojím před nehobbyčejným marketem. Přijede drahý vůz a nonšalantně zaparkuje kolmo přes dvě místa pro postižené. Z automobilu čile vyskočí rodinka, nikomu evidentně nic není, všichni zdraví jako řípy, minimálně po fyzické stránce, jak se následně ukáže. Jejich asi pětiletý letý synek přikročí k jednomu betonovému květináči, které máme osázené před obchodem, a přímo přede mnou se do něj za potlesku zploditelů vychčije.

Některý lidi jsou hrozný kundy."

Inu, jak píše jedna čtenářka na Databázi knih: Jestli je to podle pravdy, tak je to hrůza.

Přemýšlela jsem, čím to je, že mě to oproti očekávání tak málo pobavilo - a přišla jsem na to. Je to tím, že taky pracuju s lidma. Za  léta své praxe v HR ve státní správě a samosprávě bych dala dohromady historky stejně dobré, resp. spíš lepší. Jenže narozdíl od autora chci ve svém zaměstnání dožít v klidu do důchodu (a taky si toho, bohužel, moc nepamatuju a zapisovat si mě nenapadlo včas - narozdíl od kolegy Ondřeje, který se na papírové výstupy našich kolegů zavedl speciální nástěnku). Lidi jsou prostě lidi... (já teda říkám jelita a Ondřej pacienti). Takže je vlastně fajn, že ta kniha vznikla, je to minimálně svědectví o době:-) A já se už nikdy nebudu v OBI nebo v Bauhausu cítit jako dřív... 

Jo a mimochodem, víte, co je na knize (krom obsahu) taky ještě divného?  Ilustrace. Ty má totiž na svědomí AI (umělá inteligence). Tak mrkněte. (A hlavně: nezkoušejte, prosím, v hobby marketu někdy krást).

Hodnocení: 70%

Mikuláš Křepelka, Kamila Zlatušková (ed.): Fušeři

• Nakladatel: Větrné mlýny
• EAN: 9788074434839
• ISBN: 978-80-7443-483-9
• Doporučená prodejní cena: 299 Kč
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 167 stran, česky
• Rozměry: 10,5 × 20 cm
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

Poté, co jsem si vyposlechla první díl knihy novináře Tomáše Etzlera popisující jeho pobyt v Číně, jsem usoudila, že si nemůžu nechat ujít ani díl druhý, který Etzler vydal o dva roky později. Opět jsem zvolila audioknihu, kterou ale tentokrát nenačetl svérázný autor, nýbrž jeho o rok mladší bratr, herec Miroslav Etzler. Jeho projev byl kultivovanější, profesionálnější, zároveň ale mají oba bratři hlasy podobné, takže to na autenticitě neubíralo.

Druhý díl knihy je ještě otevřenější, než ten první. Myslím, že po vydání první knihy Etzler pochopil, že tohle mu Číňané nikdy neodpustí. Je-li mu život milý, už se nikdy do této země nesmí vypravit, a tím pádem se může rozepsat o všem a naprosto bez cenzury. 

A je to tu - třeba hned kapitoly věnované disidentům a bojovníkům za lidská práva, včetně setkání s budoucím nositelem Nobelovy ceny míru Liou Siao-poem.  Nebo reportáže popisující důsledky politiky jednoho dítěte. Části odhalující rozpínavost Číny, kdy si tento stát činí územní nároky na ostrovy v Jihočínském nebo Východočínském moři spravované Filipínami, Japonskem, Vietnamem nebo Tchaj-wanem (hlavně Spratlyho ostrovy a mělčina Scarborough - návštěva potopené lodi Sierra Madre, kterou obývají filipínští vojáci, patří v tomhle ohledu mezi ty nejsilnější texty - a odtud také pochází titulní fotografie). Pobavilo i vyprávění věnované přípravě a samotnému průběhu světové výstavy EXPO v Šanghaji (oficiální českou delegaci tu vítal ministr pro Afriku, na dračku šly hračky v podobě Krtečka a bylo tu také možné potkat jinak nevídané množství handicapovaných Číňanů na invalidních vozících) nebo čínské snaze vytvořit z ostrova Chaj-nan Havaj východu. Mrazivé jsou části o podnikání v Číně, kapitoly věnované postavení žen, prostituci, všudypřítomnému špehování. 

Dojde ale i na neshody s Českou televizí, které se objevily po nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu a hlavně - na problémy osobní a rodinné. Alkoholismus, agresivita, deprese, psychické problémy, rozpad rodiny - no, byly chvíle, kdy jsem poslech audioknihy musela přerušit a vydýchat to, protože mi za autora bylo trapně a nepříjemně. Jeho upřímnost a otevřenost je nicméně obdivuhodná, prozradil na sebe tak příšerné věci, že jsem koukala... Na druhou stranu mě překvapil jeho zájem o děti, které se mu a jeho švýcarské manželce Barbaře v Číně narodily, na to bych si po přečtení prvního dílu knihy nevsadila. Rodina se kvůli dětem a jejich zdraví přesunula do Hong Kongu, do Číny pak oba rodiče střídavě dojížděli, aby splnili podmínku povinného počtu dní pobytu pro zachování čínských víz.  Narození a výchova dětí otevřely další pro čtenáře zajímavá témata - čínské a filipínské chůvy, cestování s dětmi, vzdělávání v drahé mezinárodní škole v Hong Kongu. 

Kniha končí popisem natáčení a vzniku filmu Nebe o jednom výjimečném čínském sirotčinci pro handicapované děti - vzhledem k tomu, že by to mělo být to nejpozitivnější, co si Etzler z Číny odvezl, asi konečně najdu odvahu a na platformě Dafilm.cz si ho pustím.

Novinářem v Číně 2 je každopádně velmi cenným svědectvím o životě v této kontroverzní a kulturně nám tak vzdálené zemi. Etzler považuje Čínu za největší světovou hrozbu, Číňané jsou bohatí, disciplinovaní a umí čekat... Dokládá to i flashforwardy (to jsem našla pěkné slovo, co? samozřejmě,  opak flashbacku:-) do současné Číny - v r. 2023 bylo v zemi v provozu 850 milionů kamer na rozpoznávání tváří, které krom fízlování umožňují i zavést systém sociálního kreditu (systém hodnocení obyvatel podle jejich chování a společenské důvěryhodnosti, podle něj pak budou jednotlivým občanům poskytovány různé úrovně přístupu k veřejným službám). V Číně není aktuálně možné koupit bez prokázání totožnosti ani jízdenky do vlaku nebo SIM kartu do telefonu.  O natáčení kontroverzních témat nemluvě!

Je dobře, že se kniha prodává - čísla hovoří jasně: prvního dílu se k letošnímu červnu prodalo přes 37 tisíc kusů, druhé části pak za 7 měsíců od vydání přes 17 tisíc výtisků! Zdá se, že si nakonec papírové vydání pořídím i já - láká mě nápad s QR kódy odkazující na popisované reportáže.

Pokud se chcete na knihu naladit, doporučuji besedu s autorem v Knihovně Václava Havla, rozhovor s Tomáše Etzlerem vedl Jáchym Topol.

V závěru knihy Tomáš Etzler slíbil další knihu, tentokrát o svém životě v USA a působení v CNN - docela se na ni těším. I když je ten člověk svéráz, cholerik a jeho knížky jsou plné vulgarismů,  tak psát umí!

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Voxi
• EAN: 8594050437319
• Doporučená prodejní cena: 499 Kč
• Interpret: Etzler, Miroslav a Etzler, Tomáš
• Popis: 2× CD MP3, délka 17h 8m, česky
• Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně 2. Nezešílet!

• Nakladatel: Vyšehrad
• EAN: 9788076018747
• ISBN: 978-80-7601-874-7
• Doporučená prodejní cena: 469 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 376 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli

Tahle kniha, to je pro mě návrat do mládí. Četla jsem ji poprvé někdy na sklonku osmdesátých let, kdy v češtině vyšla, pak v průběhu času ještě minimálně jednou či dvakrát.

Nedávno jsem si na ni vzpomněla při čtení vtipných glos brněnské vědkyně Julie Dobrovolné, které občas sdílí na svém Facebooku. Snaží se v nich na pravěkých příkladech představit vědecký provoz.

Okamžitě mě to naskočilo: táta, strýc Véna a Ernest! Trochu jsem zapátrala na síti a našla skvostné rozhlasové zpracování s Milošem Kopeckým, Josefem Větrovcem, Janem Hartlem a dalšími. 

S potěšením jsem si poslechla, a pak z knihovny vytáhla ještě jednou ono ohmatané vydání z roku 1987, ve skvělém překladu Jaroslava Kořána a s vtipnými ilustracemi Petra Poše.

O čem to vlastně je? O rodině hominidů z pleistocénu, kteří jsou na technologické úrovni své doby, ale zároveň mají vynikající vyjadřovací schopnosti a kultivovaný slovník. Hlavní hrdinou je táta, který se snaží vylepšit pozici rodu homo a dosáhnout pokroku. Jeho ideologickým odpůrcem je strýček Véna, který se jakékoliv změny děsí a hlásá návrat na stromy. Za svým bratrem ale občas chodí na návštěvu a plísní ho za vývojové skoky: ovládnutí ohně, přechod na tepelně upravenou stravu, jeskynní malby apod. Důležitou roli hrají tátovi  potomci, synové Ernest (vypravěč), Oswald, William, Wilbur a Alexander, které otec děsí svým altruismem, když hodlá bez ohledu na prospěch rodiny bezplatně vyslepičit rodinná tajemství kdejakému africkému hejhulovi. Oblíbená postava je také z ciziny dorazivší strýček Ian, který na svých cestách doputoval až do Číny a na Dálný Východ. V každodenní interakci našich předků vznikají velmi vtipné a zábavné situace, které bez problému pobaví i současného čtenáře (tedy mne rozhodně).

Tetičku Aggie připravil o druha lev. Tetička Nellie ovdověla zásluhou srstnatého nosorožce a  Pam zůstavil samotě hroznýš královsky. „Chtěl ho mermomocí sníst,” stěžovala si tetička Pam, „i když jsem ho varovala, že mu po něm nebude dobře. Ale copak mě někdy poslechl? Kdepak ten! Povídal, že je to stejné, jako sníst užovku. Tak si ho aspoň nasekej na kousky, proboha, povídám. Ale kdepak, ani ho nenapadlo. Jenom proto, že jsem to řekla já, samosebou. Povídal, že ten had si taky nikdy nic nekrájel, tak co by si ho krájel on? Myslel si, že co může had, může on taky. To se ví, že nemoh. Ani z p o l o v i n y. Ale když ten umíněný, paličatý blázen konečně uznal, že jsem měla jako obvykle pravdu, bylo už pozdě. Vezměte si z toho ponaučení." Vyprávěla tuhle příhodu nezvedeným dětem vždycky, když se dávily, jak se bez rozžvýkání snažily polknout velké sousto. Jindy zase její zatrpklá tvář zvlhla slzami, dlouhý nos jí zčervenal jako malina a kolébala svým hranatým tělem ze strany na stranu v návalu výčitek svědomí. „Měla jsem mu toho hada po půl metru překrojit sama,” vzlykala. „Aspoň by byl dneska naživu. Neudělala jsem to, poněvadž jsem si myslela, že mu to dá za vyučenou. Nechala jsem ho sníst aspoň o čtvrt metru víc, než bylo zdrávo. Ach, Monty, Monty, proč jens mě tolik provokoval?

.....

  

A najednou stála v našem středu hrozivá postava strýčka Vény, promlouvající hlasem posledního soudu.

„Teďs tomu nasadil korunu, Edwarde!” hřímal. „Mohlo mě napadnout, že k tomu dřív nebo později dojde, ale nejspíš jsem se domníval, že tvé bláznovství má své meze. Byl jsem samosebou na omylu! Člověk tě jen na hodinku spustí z oči a už vyvedeš další pitomost. A t e ď t o h l e ! Edwarde, jakkoli jsem tě už dříve varoval, jakkoli jsem tě coby tvůj starší bratr snažně prosil, aby sis to dvakrát rozmyslel, než budeš pokračovat ve svém katastrofickém kursu, abys změnil svůj způsob života, než tebe a tvé blízké strhne do nenapravitelné zkázy, dovol, abych ti teď a s desetinásobným důrazem řekl: Zadrž! Zadrž, Edwarde, než bude příliš pozdě — zadrž, pokud ještě je čas . . .”

  

Nejsem neliberální, Edwarde, a tak daleko klidně zajdu. Ale t o h l e ! Tohle je něco úplně jiného. Tohle by mohlo skončit kdovíkde. Dotýká se to každého. I mne. Mohl bys tím vypálit les. A co bych si pak počal?”

„Nemaluj hned čerta na zeď, Véno. To se jen tak nestane,” řekl táta.

„Určitě ne? Můžu se tě na něco zeptat, Edwarde? Máš to vůbec pod kontrolou?”

„No — víceméně. Víceméně mám.”

„Co tím myslíš, víceméně? Buď to pod kontrolou máš, nebo nemáš. Nevytáčej se. Můžeš to například uhasit?”

„Když to nekrmíš, uhasne to samo,” řekl defenzívně táta.

„Edwarde,” řekl strýček Véna, „varuju tě. Odstartoval jsi něco, co taky možná nedokážeš zastavit. Takže ty si myslíš, že to vyhasne, když to nebudeš krmit! A co když si to umane, že se to bude nějak živit samo, to tě nenapadlo? No, kde bys potom byl?”

,Ještě k tomu nedošlo,” řekl mrzutě táta. „Zatím mě stojí všechen čas, abych to vůbec uživil, zvlášť když celou noc prší.

„Pak ti vážně radím, abys to už dál nepřikrmoval,” řekl strýček Véna, „nebo ještě rozpoutáš řetězovou reakci. 

....

Jeskyně byla dlouho domovem velké medvědí rodinky, která teď s nelíčeným překvapením zírala, jak pochodujeme dovnitř, abychom je vyhnali. Nemohli uvěřit svým očím. Museli mít dojem, že se podává oběd. A pak po nich táta začal házet hořící louče. S užaslým a zuřivým kvičením se vyhrnuli ven, naplňujíce vzduch zápachem přičmoudlé srsti. Jejich vůdce, kterého jsme všichni dobře znali jako největšího násilníka v široširém okolí, se po nás ruče začal sápat, aby však vzápětí zjistil, že už nejsme tou někdejší snadnou kořistí, když jsme se proti němu sešikovali se sekerami v jedné a planoucími pochodněmi v druhé ruce. Od naší bitevní linie výhrůžně stoupal kouř a starý Brumla se náhle zarazil v půli kroku. Jeho kohorta měla oči navrch hlavy, když jejich šampión váhavě přešlapoval a jenom bezmocně vrčel, místo aby nás jaksepatří ztrestal. Potom z naší falangy vyletěla další ohnivá raketa, provázená pokrouceným ohonem kouře, a zasáhla ho přímo mezi oči a nakrátko mu zažehla huňaté obočí. Tím bylo rozhodnuto. Mlátě se prackami po čenichu a s lícemi skrápěnymi slzami bolesti a ponížení Brumla ustoupil a zbytek jeho vojště se stáhl s ním.

.....

„Jak povídám, všude tam pobíhali sobi a v jejich patách neandertálci.”

„Další druh hominida?” zeptal se vzrušeně táta.

„Nejsem si jistý, jestli to jsou hominidi,” odpověděl strýček Ian. „Ale rozhodně stojí za pozornost. Nám se ovšem moc nepodobají. Jsou celí chlupatí, porostlí srstí jako kozy, a mají to taky zapotřebí, když chtějí obstát v tom studeném fukeři. Nejsou moc vysocí, ale žádní mrňousové to zas nejsou, byl jsem jen asi o pět centimetrů vyšší, takže jsme spolu vycházeli celkem slušně. Mají široké, ozvučné hrudi, ale chodí jinak než my, spíš jako opice, s podkleslýma kolenama a na vnější straně chodidel, jako malé děti. Jsou skoro bez krku, hlava jim sedí mezi rameny a čela mají zločinecky nízká. Ale to neznamená, že za nimi nemají žádnou šedou hmotu. Ani nápad, holenkové! Úplně vidíte, jak jim nad ušima bubří mozek. Mám je za inteligentní pronárod. Parádně štípají pazourek, parádně! Ale v hlavách se jim někdy honí divné myšlenky; to mají na svědomí ty dlouhé prosněné a proplkané noci v jeskyních.” "Jaké divné myšlenky?” zeptal se táta.

Strýček Ian potřásl hlavou. „Obávám se, že na moje gusto až moc metafyzické. Já jsem spíš praktický typ. Ale pohřbívají své mrtvé.”

„To se mi zdá neprozřetelné,” řekl táta.

„Oni se na to dívají opačně,” řekl strýček Ian.

,A nelíbí se mi ta jejich srst,” dodal táta. „Přílišná specializace.” „Největší starosti jim působí zuby,” řekl strýček Ian. „Mají hrozně zkažené zuby; jsou to hotoví mučedníci, aspoň většina. Navíc trpí artritidou. Počítám, že nebýt toho, chodili by vzpřímeněji. Je tam hrozně vlhké klima.”

Roy Lewis se narodil v roce 1913, studoval filozofii a ekonomii, studia ale předčasně ukončil a věnoval se kariéře novináře. Pracoval pro Economist a The Times, je spoluautorem několika odborných publikací. "Co jsme to tátovi provedli" (The Evolution Man, časopisecky 1960, knižně 1963), bylo jeho první a na dlouhou dobu jediné beletristické dílo. Humoristická kniha ho proslavila a dočkala se řady vydání a překladů. V devadesátých letech se k beletrii vrátil několika knihami, které věnoval provokativním reinterpretacím viktoriánské éry. Zemřel v roce 1996.

Hodnocení: 100 %

Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli

• Nakladatel: Odeon
• EAN: 9788071067849
• ISBN: 80-7106-784-9
• Originál: Evolution the man
• Překlad: Kořán, Jaroslav
• Cena vázaného výtisku: 30 Kčs
• Náklad: 23 000 výtisků
• Rok vydání:1987 (1. vydání)