Miloš Čermák, Luděk Staněk: Přišel Bůh do kavárny v Karlíně...

Miloš Čermák to je takový hrozně vysoký člověk s přerostlýma vlasama do čela a hlubokým hlasem:-) Je to největší český novinář (měří 205 cm) a já ho mám spojeného s články o internetu a s knížkou o běhání (Jak uběhnout maraton za 100 dní, spolu s Milošem Škorpilem), která mě kdysi dovedla až k půlmaratonu. Na přelomu století působil v Reflexu, psal knihy povídek a komiks Hana a Hana, aktuálně je šéfredaktorem serveru iHNed.cz. Miloš Čermák je poměrně všestranný člověk a krom výše uvedeného i vystupuje ve stand-upech. A právě výběr nejlepších stand-up vystoupení, které dělá s novinářem a komikem Luďkem Staňkem (Čermák&Staněk Comedy), je obsahem sbírky krátkých povídek Přišel Bůh do kavárny v Karlíně... 

Tak tahle stránka Miloše Čermáka mi dosud unikala. Anžto se do divadla Troníček hned tak nedostanu, stal se tak paperback o Bohovi v Karlíně mým prvním primárním zdrojem k poznání Miloše Čermáka jako komika. A musím uznat, Čermák je poměrně dobrý komik s inteligentním humorem. Knížka je dost nekorektní, poměrně sexistická, ale je to docela sranda. 

Kniha má tři části + prolog, který se věnuje chudákovi Bohovi, který si přišel dát do hipsterské kavárny v Karlíně presso s mlíkem (asi tušíte, jak to dopadlo). Následují dvě části, kterou napsal Miloš Čermák: "10 důvodů, proč není ještě všechno v háji, když se ráno probudíte a zjistíte, že jste ve středním věku" a "Stereo(v)tipy aneb Deset dobrých rad, co dělat, když něco prožíváte pomilionté, a stále si nevíte rady". Poslední třetinu knihy pak tvoří texty Luďka Staňka "Těžký život čtyřicátníka". 

Jak je vidět, velkým tématem knihy je otázka středního věku, což dokážu pochopit a ocenit. Jsou to texty krátké a vtipné, psané mužským pohledem, a proto často pro mne překvapivé. Čermák oceňuje spoustu výhod života po čtyřicítce – např. nemusíte vypadat dobře, můžete se vykašlat na sex, Boha, smrt i rozvázané tkaničky a nemusíte předstírat, že máte rád děti. Taky je vám už celkem fuk, že nedostanete Nobelovu cenu: 

Skeptický vztah jsem měl i k Nobelově ceně za literaturu. Sice jsem od čtyř let chtěl být spisovatelem, ale zdálo se mi to poměrně laciné. Zvlášť když jsem se dozvěděl, že Hemingway ji dostal za knihu Stařec a moře. 

Našel jsem ten útlý, v podstatě titěrný svazek v knihovně rodičů a přečetl ho. Číst v druhé třídě Starce a moře není nejlepší nápad, naplnilo mě to protichůdnými pocity. 

Tím prvním bylo určité rozhořčení mísící se s údivem. „Jakože fakt? Za TOHLE je Nobelova cena?“ 

Starý chlápek jde na ryby, a ještě navíc pak nic nechytí. 

„Jako sorry, ale tohle napíšu vždycky!“ 

Druhým pak bylo chlácholivé uspokojení. Nebo sebeuspokojení. „Jestli je za TOHLE Nobelova cena, mohl by to být plán B. Kdyby to nevyšlo s tou fyzikou nebo chemií. Prostě pak někdy po padesátce napíšu nějakou kravinu.“ 

Nebo se můžete vypořádat se vztahem k matce: 

Kdoví, možná, kdyby takovému Hitlerovi neumřela máma v jeho osmnácti, bylo by všechno jinak. 
„Adolfe, co ty tvoje vlasy. Nemáš tu patku moc dlouhou?“ 
„Koukej si oholit ten knírek.“ 
„Nejsi nějak hubenej, nemám ti ohřát bratwurst a trochu zelí?“ 
„A když mluvíš k lidem, neřvi tolik. Ještě si budou myslet, že jsi nějaký psychopat.“ 
Někdy stačí málo, abychom v lidech probudili to dobré. 
„Adolfe, proč nezdravíš pana Rubinsteina?“ 
„Přece nebudu zdravit Žida?!“ 
„Mám ti vlepit pohlavek? Koukej se k panu Rubinsteinovi chovat slušně. Je to starší člověk!“ 
Mateřská láska, co naděláte. Kde by svět bez ní byl? 

Ale i Luděk Staněk je docela dobrý - bavily mě jeho přesné postřehy týkající se turistů v Praze, zasvěceného vybírání elektroniky, farmářských trhů a Čechů, milovníků psů. I u něj se vším prolínají vztahy a sex. 

Taky by mě zajímalo, jak si lidi v době bez mobilů domlouvali sex. Bez všech těch Tinderů a Snapchatů. "Ahoj, líbíš se mi." - "Ty mě taky." - "A co když už se ti nikdy nedovolám?" - "OK, pojďme si pro jistotu zapíchat rovnou." To musely být skvělý časy. 

Knížka je doplněna Čermákovými ilustracemi (většinou lepých žen). Ideální knížka do vlaku, na pláž či do metra. Dokonce mě vybudila k tomu, že jsem si pár stand-up vystoupení obou komiků našla na youtube. Ač tuhle divadelní fomu úplně často nevyhledávám, pobavilo. Zkuste taky: https://www.cermakstanek.com/ a https://video.aktualne.cz/ego-night/.

Díky AlbatrosMédia za recenzní výtisk.

Hodnocení: 85%

Miloš Čermák, Luděk Staněk: Přišel Bůh do kavárny v Karlíně...

• Nakladatel: XYZ
• EAN: 9788075059710 
• ISBN: 978-80-750-5971-0 
• Ilustrace: Čermák, Miloš
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 232 stran, česky 
• Rozměry: 14,7 × 20,5 cm 
• Rok vydání: 2018 (1. vydání) 

Rachel Khongová: Nazdar, vitamíne

Nazdar, hořčíku, ginkgo, rybí tuku!

„Číst tento román je jako ochutnat zcela novou příchuť. Naprosto Vás rozhodí, ale současně pohladí.“ – Oprah.  Kniha o vzpomínkách i o ztrátě paměti? Doporučovaná Oprah Magazínem?  Do toho jdu! 

Hlavní hrdinou této zvláštní knihy je třicetiletá Ruth, která se rozhodla dočasně změnit svůj život. Po nečekaném rozchodu s přítelem přerušila svou pracovní kariéru (poté, co nedodělala školu a pracovala na ultrazvuku v nemocnici) a na žádost matky se vrátila domů. Její otec, vysokoškolský pedagog, totiž začal mít problémy s pamětí, zřejmě Alzeheimerova choroba. A tak se Ruth vrací do rodného domu a stráví tam rok. Pečuje o otce, zapisuje si své pocity, poznamenává si, co podniká, zároveň ale vzpomíná i na minulost, na vztah s bývalým přítelem, s nejlepší kamarádkou, na přátele ze střední. Přepisuje si i vzpomínky na své vlastní dětství, které kdysi zaznamenal otec. Je to takový nesourodý pelmel zajímavých faktů, historek, občas intelektuálních hříček a trochu nudných zážitků z každodenního života – jídlo, pití, nákupy apod. Vtipný je projekt ilegálního semináře – snaha otcových bývalých žáků a kolegů umožnit mu být na chvíli užitečný a dělat věci, které měl rád, a to navzdory negativnímu přístupu vedení fakulty. Jinak vitamíny a stopové prvky v názvu knihy se vážou ke snaze Ruthininy matky naučit otce alespoň teď, na stará kolena, zdravě se stravovat. 

   

Nazdar, vitamíne je prezentován jako tragikomická kniha. Asi bych měla přehodnotit svou definici humoru, protože tohle opravdu komické nebylo ani trochu. Kniha má specifický tvar a těžko uchopitelnou formu, je to takový trochu deník, který má naznačit, jak pomíjivý je čas, jak různé mohou být vzpomínky různých lidí na stejné události, na to, jak je drsné, když vám někdo nebo něco (v tomto případě choroba) vzpomínky vezme. Nečekejte, že se dozvíte něco víc o Alzheimerově chorobě, nečekejte žádný doják. Já jsem se té knihy trochu bála, přece jen bych se v ní nerada našla. Po přečtení knihy jsem alespoň v tomhle ohledu zatím klidná – rajčata a jablka si ještě nepletu a tužka je pro mě pořád ještě tužkou. Jinak jsem ale od knihy čekala trochu víc, než jen proplutí vodami každodenního života popsaného formou jako když pejsek s kočičkou vařili dort. 

Nevím, je to taková kniha, kterou proplynete, ani nevíte jak, ale o pár dnů později už z ní nezbyde nic, než pocit…. 

Hodnocení: 65 % 

Rachel Khongová: Nazdar, vitamíne 

• Nakladatel: Plus
• EAN: 9788025907887 ISBN: 978-80-2590-788-7
• Originál: Goodbye, Vitamin
• Překlad: Jeníková, Jitka 
• Popis:1× kniha, vázaná, 200 stran, česky
• Rozměry: 12,8 × 19 cm 
• Rok vydání:2018 (1. vydání)

Kultura - leden 2018

Před rokem jsem si zkusila dělat měsíční souhrny svých kulturních aktivit. No, nevydrželo mi to dlouho. Tak druhý pokus?

Letošní leden zpětně vnímám jako poměrně depresivní měsíc. Může za to hlavně prezidentská volba, svou roli sehrálo ale i půlkulaté životní výročí. Ještěže mě ta kultura trochu držela nad vodou...

Co se mi povedlo v lednu přečíst?

První kniha do mé melancholické nálady vyloženě zapadla: Karel Novotný - Neradost. Růžová kniha o depresi. Něco na rozhraní beletrie a prózy, výjevů ze života i ze snů. Autor si během let, kdy se potýkal s depresí, zapisoval své myšlenky a nápady. Někdy to bylo nečekaně vtipné, jindy hodně temné. Bez happyendu. Snad se ještě dokopám napsat na tuhle knihu recenzi. Potěšila příloha - velkoformátové pohlednice, které autorovi namalovali jeho kamarádi výtvarníci. 

Sam Harris: Spiritualita bez náboženství. Trochu odklon od beletrie směrem k populárně naučné literatuře, tentokrát směrem k meditaci a spiritualitě. Víte, že způsob našeho myšlení přímo ovlivňuje naše prožívání světa? No, nazdar. Recenze tady.

Vladimír Sorokin: Manaranga. Konečně trochu zábavy. Představa, jak si nechám upéct koláč na Kájovi Maříkovi mě pobavila. Nebo špíz na Lovcích mamutů? Tragédie, dekadence i groteska, mnohem stravitelnější (tedy pro mne), než Den opričnika. Recenze tady. 

Knížka, na kterou jsem se těšila celé vánoce. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně 3, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. I když recenze nebyly tak skvělé, jako na první dva díly, mě Ferrante nezklamala. Italská sedmdesátá léta, zmítaná teroristickými útoky, boji mezi pravicovými a levicovými extremisty, to je něco, co mi v hodinách dějepisu zamlčeli. Lila, která zůstává v dělnické bídě na dělnické periferii a Elena, která prožívá roky mateřství a nudného manželství.  A do toho floutek Nino... Za mě opět 100%. Nemůžu se dočkat posledního dílu. 

Následují dvě knihy, které mě opravdu "vyřídily". Přečetla jsem je mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby.  Erik Tabery: Opuštěná společnost (recenze tady) a Timohty Snyder: Tyranie, 20 lekcí z 20. století. Přimlouvám se za povinnou četbu minimálně pro středoškoláky. Ale v dnešní době postfaktické už je to asi jedno... Obnovila jsem předplatné Respektu.

Podařilo se mi trochu si zlepšit náladu a víru v lidstvo knihou Humans of Prague. Příběhy lidí, které autor potkává v Praze - fotí je a zpovídá. Hovory o životě, politice, dějinách, dětech, rodině. Tomáš Princ provozuje i stejnojmenný blog a FB stránku. Doporučuju dát si do oblíbených. Recenze tady. 

Další kniha o historickém období, které mě v dějepise minulo. Věděli jste, že republikánští bojovnici ze španělské občanské války působili ještě mnoho let po válce jako partyzáni v horách? Lidské instinkty u nich nahradily instinkty zvířecí... Vlčí měsíc, útlá novelka, ze které mrazí. Recenze zde.  

Ještě jedna odbornější kniha - tentokrát o současném výtvarném umění. 

Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění. Nebylo to vyčerpávající, ale zajímavé ano. Recenze zde. 

Poslední lednová kniha, pokud dobře počítám, tak desátá, byla zase z úplně jiného soudku, byť by ji možná španělští partyzáni ocenili... Outdoorová kuchařka od Petry Pospěchové. Vtipná, užitečná, zajímavá. Už dlouho jsem nečetla něco tak osvěžujícího z oblasti vaření. Hodlám z ní něco vyzkoušet. Pokud chodíte na výlety, ať už dlouhé nebo krátké, inspiraci tu určitě najdete, a to nejen v oblasti receptů, ale i třeba vybavení. 

Krom toho jsem zvládla dvě literární besedy - jednu na téma Katalánská literatura v knihovně a druhou v libereckém Kultivaru - Krkavčí matka tu vyprávěla svůj příběh, který popsala v knize Moje milá smrti. 

A co ostatní kultura? Zvládla jsem zajít 3x do divadla. V Ungeltu na Život podle Jonesových, což se tedy úplně nepovedlo, do Divadla Na zábradlí na AnderSena (fakt divný to bylo) a na hostovačku ostravského Divadla Petra Bezruče: Mládí v hajzlu. Příhody puberťáka Nicka zachránily můj divadelní leden - humorné to bylo. 

Leden byl také překvapivě televizní. Jak se během roku na televizi skoro nedívám, tak jsem na začátku roku zvládla několik seriálů. Už na přelomu roku druhou sérii Až po uši 2. Nutno říct, že oproti první sérii mě tahle moc nebavila. Humoru poskrovnu, nápady žádné.

Zato Helena Třeštíková mě připoutala k obrazovce na dlouhých šest večerů. Projekt Manželské etudy po 35 letech. U některých dvojic jsem shlédla i pár předchozích dílů. Zajímalo by mě, jestli snímání životních osudů některé z účinkujících ovlivnilo a změnilo jim život, nebo jestli by bez Třeštíkové prožili něco jiného. Každopádně zajímavé a v české televizi ojedinělé.

Rozkoukala jsem tři detektivní seriály:

 - islandský V pasti  - V městečku odstřiženém od zbytku světa sněhovou bouří řádí vrah. Vyšetřování vražd v místě, kde je ještě mnohem hnusnější počasí, než u nás v Liberci. Asi se mi na ten Island už tolik nechce.

- českou Vzteklinu - nečekaně mě tahle krimi ze Šumavy s odkazy do poválečné doby bavila.  Český horor? Kdy by to byl čekal? Nejlepší ale byla stejně vtipná patoložka v podání Evy Nosálkové-Leinweberové. Sice mě trochu mrzelo, že jsem na vraha přišla docela brzo, ale i tak jsem se na každý díl těšila. 

Poslední seriál, u kterého jsem ale zvládla zatím jen polovinu, byl německý Babylon Berlin. Klobouk dolů. Opravdu velký projekt z 20. let minulého století. Krimi, politický thriller, historické drama. A výborní hlavní představitelé: Volker Bruch a Liv Lisa Fries. Těším se na dalších 8 dílů...

Zkusila jsem ještě pár dílů Dabbing street, ale nezaujalo. Zkusím tomu dát ještě šanci, až si budu moci pustit celý seriál najednou. 

Do mé šílené nálady začátku roku dokonale zapadl ještě dokument Svět podle Daliborka. Filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova. Jestli jste neviděli, pusťte si na i-vysílání. 

A na závěr výtvarné umění - tentokrát vyloženě lokální. Do Oblastní galerie v Lázních jsem vyrazila na dvě komentované prohlídky: na Dílo měsíce - Emil Filla a Zátiší s papouškem a na výstavu „Můj pravý život je uložen v mém díle” – F. X. Šalda a výtvarné umění. Kurátorka Anna Habánová je výborná, a to i když má zrovna chřipku:-)

Posledního ledna jsem se pak šla podívat do našeho Severočeského muzea - na výstavu o historii kola, na černobílou fotografickou výstavu "V kůži Liberce" a na zrenovovaný betlém. Ve stejný den se muzeum na rok a půl uzavřelo - rekonstrukce by měla trvat do listopadu 2019. V muzeu panoval nevídaný ruch, skoro jsem se bála, aby mě někdo nezabalil a neuložil někam do depozitáře.

Tak takový byl můj kulturní leden 2018....

Walter J. Ciszek: S Bohem v Rusku (audiokniha)

O téhle audioknize jsem před začátkem poslechu nevěděla téměř nic, jen to, že se jedná o příběh z ruského gulagu. Tahle část světa i tento úsek dějin mě dost zajímá, dokonce to byl i důvod, proč jsem se do Ruska několikrát vypravila, a tak jsem neváhala. A byl to zajímavý poslech…

Walter Ciszek byl americký jezuita polského původu, který se narodil v roce 1904 polským emigrantům. Prožil docela divoké mládí, pak se ale rozhodl, že se stane knězem. V roce 1928 vstoupil do jezuitského řádu a poté vyslyšel výzvu papeže Piuse XI., který hledal kněze, kteří by tajně působili v bolševickém Sovětském svazu. V roce 1937 byl Ciszek v Římě vysvěcen v byzantském ritu, poté odešel do Polska, aby se odsud vypravil ještě s jedním knězem do Ruska. Přihlásili se na práci na Urale a inkognito odjeli. Po vypuknutí války byl však Ciszek zatčen, vyslýchán a obviněn ze špionáže pro Vatikán. Dostal 15 let vězení, část z té doby strávil v moskevské věznici Lubljanka, poté byl převezen do sibiřského gulagu, do Dudínky a do Norilska. Tady nakládal uhlí na parníky, stavěl fabriky a provozy, ubikace i města, zúčastnil se řady vězeňských vzpour, mnohokrát visel jeho život na vlásku. Zdejší poměry byly nepředstavitelné. Zima, hlad, násilí, nedostatek oblečení a vybavení, nemoci, zranění. V Rusku se na osud jednotlivce nehledí. Přesto se i tady Ciszek snažil nejen přežít, ale i vést duchovní život a sloužit svým ovečkám. 

V norilském táboře 5 jsem poprvé od svého pobytu v na Sibiři sloužil tajnou mši. Mým „andělem“ se stal otec Kacper, který sem dorazil přede mnou a již denně sloužil mše pro velkou skupinu Poláků, Litevců, Lotyšů a jiných katolíků. První večer po mém příjezdu mne vyhledal a požádal o po­moc. Velmi mne to potěšilo a brzy jsem převzal jednu z jeho „farností“. 

Jejím organizátorem byl Polák jménem Viktor, muž střední postavy, úplně holohlavý, s očima černýma jako uhel a bledou tváří. Kdysi byl učitelem, nyní táborovým účetním a jeho kan­celář se nacházela v budově hlavního stanu. Mši jsem sloužil přímo zde. Každý večer přímo před nosem hlavního dozor­ce!

Měl jsem malý kalich a patenu, které pro mne jeden z vězňů vyrobil z niklu, víno bylo opět z rozinek a chléb pekli někteří lotyšští katolíci, kteří pracovali v táboro­vé kuchyni.

Po 15 letech nucených prací, v roce 1955, kdy byl doma již dávno považován za zemřelého, byl Cizsek propuštěn z tábora, ale nesměl opustit Sibiř. Nejprve žil nějakou dobu v Norilsku, pak ho KGB přemístila do Krasnojarsku, nakonec skončil v Abakanu, kde pracoval několik let jako automechanik. Teprve v roce 1963 se mohl vrátit do Spojených států poté, co byl vyměněn za dva sovětské agenty. O své životní zkušenosti napsal dvě knihy - S Bohem v Rusku: 23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech (vyšla v roce 1964, česky pak v nakladatelství Paulinky v roce 2014)  a On mne vede, které vyšlo v roce 1973 (česky 1995 a 2015). Walter Cizsek zemřel v roce 1980 v New Yorku, katolická církev zahájila jeho svatořečení (od roku 2014 mu přináleží označení Služebník Boží - označení pro zemřelou osobu, u které byl započat kanonizační proces, který dosud nebyl ukončen ani udělením nejnižšího stupně). 

Kniha podává velmi podrobný popis poměrů v sovětských věznicích a sibiřských táborech nucených prací během druhé světové války a v letech po ní. Není to klasická krásná literatura – i když ani třeba s Jedním dnem Ivana Děnisoviče si tato kniha nezadá – ale spíš velmi detailní deník a dokument doby. Praktiky sovětské KGB, poměry ve věznicích, byrokracie, život v lágru. Je neuvěřitelné, co vše si Walter Ciszek dokázal zapamatovat, je šílené, co musel prožít. Pomohla mu v tom víra v Boha, se kterou všechna protivenství a útrapy snášel. Svědectví o životě jednoho (neo)byčejného života, svědectví o poměrech v zemi, která nám byla tolik let dávána za vzor.... 

Audioknihu načetl mně neznámý brněnský herec a dabér Ilja Kreslík, jeho hlas se k tomuto drsnému tématu naprosto hodí. V poslechu neruší žádné hudební předěly, čekejte jen syrový popis reality. Patnáct a půl hodiny poslechu, který se Vám bude zdát nekonečný, poslechu, od kterého se nebudete chtít odtrhnout. Doporučuju.

Hodnocení: 95% 

Walter J. Ciszek: S Bohem v Rusku

• Interpret: Ilja Kreslík 
• Délka: 15:24 (61x mp3, délka 15 hod. 36 min., velikost 1694,2 MB)
• Rok vydání: 2017
• Vydavatel: Paulínky 
• Zvuk: Roman Lang

Walter J. Ciszek: S Bohem v Rusku

• Nakladatel: Paulínky
• Publikace číslo: 101750
• Popis: Váz., 486 str., 140 x 205 mm,
• Hmotnost: 0,600 kg
• Vydání: 1.
• Rok vydání: 2014
• ISBN: 978-80-7450-124-1

A studio Rubín: Nevim

Po nějaké době výprava na Malou Stranu do sklepního prostoru A studia Rubín (víte, že už tady mají wifi?:-)

Tentokrát na krátkou hru Nevim od Vojtěcha Štěpánka. V hlavních rolích Kristýna Leichtová a Anna Stropnická. Jedné je třicet a čeká dítě, neví s kým (protože Colors of Ostrava), druhé je taky třicet a právě se pokusila o sebevraždu kvůli své matce. Mají toho společného víc, než by si myslely. Hra o tom, co je to dospělost, zodpovědnost, rodičovství, hra o dnešních třicátnících. Nápad a pointa dobrá, ale provedení mě úplně nepřesvědčilo (ale možná jsem si od toho slibovala víc, než bylo nutné). Takové herecké cvičení. 

Oficiální anotace:

Komediální dialog na vážné téma. Znaky generace současných třicátníků jsou Nevázanost, Nezávislost, Individualita a Svoboda. Ale není to ve skutečnosti Nedospělost a Nepřipravenost? Dvě třicátnice různých generací. Kristýna je v kómatu, Anička je zbouchnutá. Jedna bez druhé svou životní situaci nepochopí, nevyřeší, nepřežije.

Hodnocení: 70%

Vojtěch Štěpánek: Nevim
Premiéra: 28.5.2016. Výprava: Milan David. Režie: Vojtěch Štěpánek.
Hrají: Kristýna Leichtová, Anna Stropnická;

ze záznamu Dana Batulková, Ondřej Pavelka

Shari Lapena: Někdo cizí v domě

Temná minulost a ztráta paměti

Četli jste hit loňského roku, román Manželé odvedle? Psychologický thriller o ztraceném miminku? Pokud ano, pak se můžete těšit novou knihu od stejné autorky, Kanaďanky Shari Lapeny, kterou právě teď pod názvem Někdo cizí v domě (v originále A Stranger in the House) vydává Knižní klub. Stejný žánr, podobné napětí.

Hlavní hrdinka Karen žije se svým manželem Tomem v krásném domě na předměstí New Yorku. Jsou spolu dva roky a mají spokojené manželství, oba pracují, prostě středostavovská idylka. Jednoho dne však zazvoní telefon, Karen všechno nechá, sedne do auta a zběsile odjíždí. O několik hodin později nabourá její auto do sloupu, Karen se probudí v nemocnici s otřesem mozku a vůbec nic si nepamatuje. Nebo si nechce vzpomenout? Po návratu domů není nic jako dřív. Karen má stále pocit, že v jejich domě byl někdo cizí, někdo se dotýkal jejích věcí a přehraboval v soukromí. Manžel ji nejprve podporuje, ale postupně začíná zjišťovat, že o své ženě vlastně nic moc neví. Její minulost je úplně neznámá. Situace se zkomplikuje nálezem mrtvého muže nedaleko místa Kareniny nehody. Jsou tu indicie, které policii vedou směrem k mladé ženě. Nějaké temné tajemství z předchozího života? Jakou roli hraje sousedka odvedle Brigit, Karenina kamarádka a zároveň bývalá Tomova milenka? Kdo zabil toho muže? A kdo to vlastně byl?

Tuhle knihu jsem si pořídila pod vlivem nadšených ohlasů na Manžele odvedle. Těšila jsem se na napínavé čtení, kterého se mi dostalo, byť jsem přece jen čekala trochu víc. Ano, je to kniha plná zvratů, postupně se rozplétá minulost hlavních postav, osvětlují se jejich vztahy a konflikty. Čekejte krátké a rychlé kapitoly a dynamický styl, kniha není moc dlouhá, takže ji nakonec přelouskáte za pár hodin. Na druhou stranu mi prostředí amerického předměstí a partnerský vztah dvou účetních nepřišly zas tolik atraktivní. Poměrně snadno se dal odhadnout děj, a i když jsme se v závěru knihy dočkali tak trochu překvapení, nebylo to nic světoborného. Klasický román pro ženy, a tím nemyslím nic pejorativního. Pokud se chcete odreagovat, baví vás rodinná dramata, ve kterých se postupně odhaluje minulost a psychologický profil postav (jako podobné mě napadají třeba knihy od Liane Moriarty), nemáte moc rádi krev a násilí, pak si knihu Někdo cizí v domě určitě užijete. 

 

Děkuji knihkupectví Neoluxor za recenzní výtisk.

Hodnocení: 70%

Shari Lapena: Někdo cizí v domě

• Nakladatel: Knižní klub
• EAN: 9788024259970
• ISBN: 978-80-242-5997-0
• Originál: A Stranger in the House
• Překlad: Kunová, Jana
• Popis: 1× kniha, vázaná, 272 stran, česky
• Rozměry: 15 × 23,5 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Ransom Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Sirotčinec slečny Peregrinové byl hitem před několika lety, vzpomínám si, že jsem tu knihu se zvláštními černobílými fotkami držela v ruce a váhala, zda si ji koupit. Ale tenkrát jsem odolala. Odolala jsem i podruhé, když šel loni do kin film Tima Burtona natočený podle této literární předlohy. Čemu jsem ale nakonec podlehla, to byla audiokniha. Načetl ji Viktor Dvořák, ne příliš známý hlas (v oblasti audioknih), ale podařilo se mu to výborně. Jeho projev k 16letému vypravěči Jacobovi skvěle pasoval.

Pro ty, které kniha dosud míjela, tak jako mě: je to fantasy a mystery kniha určená spíš pro teenagery než pro dospělé. Hlavní hrdina Jacob pochází z bohaté americké rodiny a žije veskrze normální a běžný život. Jediným trochu vzrušujícím elementem v rodině je starý dědeček, který malému Jacobovi kdysi vyprávěl příběhy ze svého dětství. Strávil ho na jednom britském ostrove, v sirotčinci slečny Peregrinové, s řadou dalších zvláštních dětí. Dědeček byl Žid, který utekl z Polska před nacisty (a jak tvrdil, před netvory) a v sirotčinci nasel ráj a kamarády. Jacob mu jeho příhody s dětmi, které byly neviditelné, uměly létat, předpovídat budoucnost apod. dlouho věřil, byly ostatně podložené celou řádkou podivuhodných černobílých fotografií, nakonec z toho ale vyrostl. Pak se náhle stala hrozná věc, dědeček za podivných okolností zemřel vnukovi v náručí a Jacob skončil u psychoterapeuta. Má noční můry a děsy, vyčítá si dědečkovu smrt, pak se rozhodne vydat se v doprovodu svého otce na onen anglický ostrov s úmyslem najít bývalý sirotčinec a zjistit tak o dědečkově minulosti více. Najde však víc, než čekal – v časové smyčce, mimo současný svět, tu podivuhodné děti se svou vychovatelkou slečnou Peregrinovou stále žijí. Jenže jejich idylický život v bezčasí se pomalu chýlí ke konci. Může tomu Jacob zabránit? Anebo na tom bude mít svůj podíl?

Knížka mi maličko připomněla Kromobyčejnou pouť Barnabyho Brocketa, knížku, která se také točí kolem jinakosti, kolem lidi se zvláštními schopnostmi. Tohle je ale jiný žánr – horor, fantasy. Trochu se tu objevuje druhá světová válka, velkou roli hrají alternativní dějiny neobyčejných lidí, největší prostor tu ale s ohledem na cílovou skupinu čtenářů (ehm čtenářek) mají dobrodružství, romantika, přátelství a první lásky. Třeba romantická noční scéna potápění u lodního vraku, to je čirá krása z cyklu young adult:-) Závěrečné scény si zase nezadají s hororem, prostě každý si tu najde své.

Zručně napsaný román, první díl z trilogie, který pobaví nejen děti, ale i dospělé. Zpětně je mi líto, že jsem si přece jen nepořídila tištěnou knihu, protože jak jsem pochopila, fotografie tvoří s knihou nedílný celek a posouvají ji na vyšší level. Audiokniha mi ale zase umožnila využít volné hodiny při řízení auta nebo v MHD. Kniha má vydařený hudební doprovod - spíš než o hudbu jde o různé zvuky a šelesty, které občas působí až strašidelně. Zvlášť, když jsou výrazně hlasitější, než samotná četba -  několikrát jsem sebou v metru nebo při usínání vyděšeně trhla. Viktor Dvořák byl pro mě premiérou, která se také povedla - myslím, že tomuhle divadelnímu a seriálovému herci audioknihy sluší. 

Viktor Dvořák

Sirotčinec slečny Peregrinové je příjemná oddechová kniha, která se mi pěkně strefila do nálady, budu se těšit na další díly.  

Ransom Riggs

Hodnocení: 85 %

Ransom Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

• Nakladatel: Jota
• EAN: 9788074620195
• ISBN: 978-80-7462-019-5
• Originál: Miss Peregrine´s Home for Peculiar Children
• Překlad: Grygová, Bronislava
• Popis:1× kniha, vázaná, 358 stran, česky
• Rozměry: 13 × 21 cm
• Rok vydání: 2012 (1. vydání)

Ransom Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (audiokniha)

• Nakladatel: OneHotBook
• EAN: 8594169481050
• Interpret: Dvořák, Viktor
• Popis: 1× CD MP3, délka 7 hod. 16 min., česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Michael Třeštík: Zdi tvé

Michael Třeštík je výtvarný kritik, publicista, spisovatel, ale také dramaturg filmů své ženy, Heleny Třeštíkové. A jedna z jeho nejlepších knih, Zdi tvé, právě vychází již po čtvrté. Jsem ráda, že se ke mně konečně dostala:-)

Tenhle román se odehrává někdy na sklonku socialismu, v polovině 80. let minulého století. Hrdina č. 1 - Hynek – výtvarník, který pracuje na svém životním díle – velké fresce pro lázeňský dům v Karlových Varech. Musí se orientovat v dodavatelsko-odběratelských vztazích reálného socialismu, potýká se s termíny, nevhodným materiálem, s vlastní nezkušeností, alkoholismem parťáka i odpovědností k sobě samému – tohle dílo si nechce nechat vzít ani zkazit. Druhou hrdinkou je Dana – Hynkova manželku, která po těžké autonehodě zůstala upoutaná na invalidní vozík a nedaří se ji s tím smířit. Bývala aktivní sportovkyní, užívala si života a teď je najednou odkázána na pomoc a soucit druhých. Nechce ničit život dvou lidí, a tak se rozhodne s podporou sestry Soni manžela opustit. Soňa je třetí hrdinkou knihy. Je jí lehce přes třicet, stále svobodná učitelka hudby, která není schopná navázat normální partnerský vztah, a tak se jí péče o hendikepovanou sestru postupně stává smyslem života. Anebo je to jen výmluva a zástupný důvod, proč se jí nedaří zorganizovat si vlastní život? Dana každopádně takovou oběť nežádá a postupem času se začne sama osamostatňovat. Sestra to ovšem nenese lehce…

Přiznávám, že jsem si na autorův rukopis musela chvilku zvykat. Bylo nutné dávat si pozor na uvozovky, protože často se monology či dialogy odehrávají pouze v myslích hlavních hrdinů. Některé jejich úvahy se opakují dokola, text je také často proložen verši (Vladimír Holan), příp. úryvky písní. Po určité době mě to ale začalo bavit. Stejně tak mě bavil samotný příběh nezvyklého trojúhelníku – manželsko-sourozeneckého. Bylo zajímavé sledovat různé pohledy a postoje hlavních hrdinů ke stejnému problému. Výborně zachycená je i atmosféra té doby – ještě to pamatuju… OPBH, závazky socialistické práce, skluzy ve výrobě, specifické způsoby stravování (konzervy, točeňák a pivo), míchání češtiny a slovenštiny, alkohol… Zaujalo mě i líčení toho, jak vzniká umělecké dílo – hledání motivu, kreslení, určování proporcí a nakonec samotná realizace – nikdy mě nenapadlo, jaká je to fyzicky náročná dřina a kolik dovedností a technologických znalostí je k tomu potřeba. Druhou pro mě zajímavou věcí pak byl tehdejší většinový přístup k lidem s hendikepem. Jasně, taky tu dobu pamatuju, ano, je to pro mě v současnosti důležité téma a jsem k němu dost senzitivní, ale stejně mě to překvapilo…

„Nemělas mu nic slibovat.“
„Snad jsem toho tolik neslíbila.“
„Že ne? Bude tady každou chvíli. Uvidíš.“
Dana popojela od okna, ruce nechala na obručích a kývala jimi dopředu a dozadu. „A kdyby?“
„Co – a kdyby?“
„A kdyby tu byl každou chvíli?“
„Snad nechceš, aby… Snad nechceš, aby nám sem chodili takovýhle. Nezlob se, taky je mi ho líto, ale mně se z něho dělá zle. Já za to nemůžu, ale prostě se ho štítím! Nebo Roman, jak k tomu přijde, aby se musel dívat…“
„Na mrzáky… Jen to řekni!“ popojela prudce dopředu, aby se předními stupačkami zastavila o noh u stolu. „O čem myslíš, že já už přes rok přemejšlím. Že jsem člověk, kterýho se ostatní štítěj! Bezmocnej a odpornej mrzák!“ trhla obručemi, otočila vozík a odjela do ložnice.
Soňa vběhla za ní a objala ji zezadu hlavu.
„Dano! Dano, tak to není! Ty jsi krásná. Nemůžeš chodit, ale jsi celá, nejsi deformovaná, nejsi zmrzačená, rozumíš? Pořád jsi stejně krásná. Ty mi nevadíš! Ty nemůžeš nikomu vadit, já myslela ty beznohý, bezruký, zkroucený, ty, co sebou všelijak škubou, ty jsou mi odporný. Ale to říkám špatně. Ne odporný, mám z nich jen nepříjemný pocit. A já vím, že jinak třeba jsou…“
„Pusť!“ Dana uhnula hlavou, popojela a otočila se.
„Kdybys věděla, jak bych byla šťastná, kdybych sebou všelijak škubala, kdybych byla pokroucená, ale kdybych mohla udělat aspoň jeden obyčejnej, pokroucenej a poškubanej krok!“

….

„Půjdem dolů.“
„Kondolovat?“ zeptala se Olina.
Kývl hlavou, znovu si otřel koutky a otevřel dveře na schodiště. Chytila ho za ruku.
„Já se stydím“, řekla.
„Proč?!“
„No… Jak s tou…“ rukama naznačila kola vozíku.
Pokrčil rameny. „Podáš jí ruku jakoby nic. Ruce má přece normální…“
Sešli dolů a zařadili se na konec fronty. .. Daleko vpředu stál Tomáš Haverlant. Před ním muž se dvěma berlemi a s pokroucenými pahýly místo nohou. Olina na něho ukázala pohledem, zdvihla obočí a zakroutila hlavou. Chlácholivě ji objal kolem ramen. „Neboj“, řekl tiše.

Pokud jste tu dobu stejně jako já zažili a chcete si na ni bez sentimentu zavzpomínat, pak vám Zdi tvé rozhodně doporučuju. 

Díky AlbatrosMédia za pěkný čtenářský zážitek. 

Hodnoceni: 100%

Michael Třeštík: Zdi tvé

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026710615
• ISBN: 978-80-267-1061-5
• Popis: 1× kniha, vázaná, 472 stran, česky
• Rozměry: 12 × 19,2 cm
• Rok vydání: 2018 (4. vydání)

Gymnázium Roudnice n. L.: Mrazík

Divadelní událost sezony:-) Alespoň té podřipské. Studenti roudnického gymnázia nastudovali legendární pohádku Mrazík. Dvojroli Saši ("Nastěnku chci za ženu...") a loupežníka v ní hrál můj synovec Toník. A tak jsme spolu s babičkou vyrazily do obce Kleneč na představení. Studentům se podařilo stáhnout děj představení na 30 minut. Moc jsem si to ochotnické nadšení užila:-)