Kultura - leden 2018

Před rokem jsem si zkusila dělat měsíční souhrny svých kulturních aktivit. No, nevydrželo mi to dlouho. Tak druhý pokus?

Letošní leden zpětně vnímám jako poměrně depresivní měsíc. Může za to hlavně prezidentská volba, svou roli sehrálo ale i půlkulaté životní výročí. Ještěže mě ta kultura trochu držela nad vodou...

Co se mi povedlo v lednu přečíst?

První kniha do mé melancholické nálady vyloženě zapadla: Karel Novotný - Neradost. Růžová kniha o depresi. Něco na rozhraní beletrie a prózy, výjevů ze života i ze snů. Autor si během let, kdy se potýkal s depresí, zapisoval své myšlenky a nápady. Někdy to bylo nečekaně vtipné, jindy hodně temné. Bez happyendu. Snad se ještě dokopám napsat na tuhle knihu recenzi. Potěšila příloha - velkoformátové pohlednice, které autorovi namalovali jeho kamarádi výtvarníci. 

Sam Harris: Spiritualita bez náboženství. Trochu odklon od beletrie směrem k populárně naučné literatuře, tentokrát směrem k meditaci a spiritualitě. Víte, že způsob našeho myšlení přímo ovlivňuje naše prožívání světa? No, nazdar. Recenze tady.

Vladimír Sorokin: Manaranga. Konečně trochu zábavy. Představa, jak si nechám upéct koláč na Kájovi Maříkovi mě pobavila. Nebo špíz na Lovcích mamutů? Tragédie, dekadence i groteska, mnohem stravitelnější (tedy pro mne), než Den opričnika. Recenze tady. 

Knížka, na kterou jsem se těšila celé vánoce. Elena Ferrante: Geniální přítelkyně 3, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. I když recenze nebyly tak skvělé, jako na první dva díly, mě Ferrante nezklamala. Italská sedmdesátá léta, zmítaná teroristickými útoky, boji mezi pravicovými a levicovými extremisty, to je něco, co mi v hodinách dějepisu zamlčeli. Lila, která zůstává v dělnické bídě na dělnické periferii a Elena, která prožívá roky mateřství a nudného manželství.  A do toho floutek Nino... Za mě opět 100%. Nemůžu se dočkat posledního dílu. 

Následují dvě knihy, které mě opravdu "vyřídily". Přečetla jsem je mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby.  Erik Tabery: Opuštěná společnost (recenze tady) a Timohty Snyder: Tyranie, 20 lekcí z 20. století. Přimlouvám se za povinnou četbu minimálně pro středoškoláky. Ale v dnešní době postfaktické už je to asi jedno... Obnovila jsem předplatné Respektu.

Podařilo se mi trochu si zlepšit náladu a víru v lidstvo knihou Humans of Prague. Příběhy lidí, které autor potkává v Praze - fotí je a zpovídá. Hovory o životě, politice, dějinách, dětech, rodině. Tomáš Princ provozuje i stejnojmenný blog a FB stránku. Doporučuju dát si do oblíbených. Recenze tady. 

Další kniha o historickém období, které mě v dějepise minulo. Věděli jste, že republikánští bojovnici ze španělské občanské války působili ještě mnoho let po válce jako partyzáni v horách? Lidské instinkty u nich nahradily instinkty zvířecí... Vlčí měsíc, útlá novelka, ze které mrazí. Recenze zde.  

Ještě jedna odbornější kniha - tentokrát o současném výtvarném umění. 

Alistair Hicks: Průvodce světem současného umění. Nebylo to vyčerpávající, ale zajímavé ano. Recenze zde. 

Poslední lednová kniha, pokud dobře počítám, tak desátá, byla zase z úplně jiného soudku, byť by ji možná španělští partyzáni ocenili... Outdoorová kuchařka od Petry Pospěchové. Vtipná, užitečná, zajímavá. Už dlouho jsem nečetla něco tak osvěžujícího z oblasti vaření. Hodlám z ní něco vyzkoušet. Pokud chodíte na výlety, ať už dlouhé nebo krátké, inspiraci tu určitě najdete, a to nejen v oblasti receptů, ale i třeba vybavení. 

Krom toho jsem zvládla dvě literární besedy - jednu na téma Katalánská literatura v knihovně a druhou v libereckém Kultivaru - Krkavčí matka tu vyprávěla svůj příběh, který popsala v knize Moje milá smrti. 

A co ostatní kultura? Zvládla jsem zajít 3x do divadla. V Ungeltu na Život podle Jonesových, což se tedy úplně nepovedlo, do Divadla Na zábradlí na AnderSena (fakt divný to bylo) a na hostovačku ostravského Divadla Petra Bezruče: Mládí v hajzlu. Příhody puberťáka Nicka zachránily můj divadelní leden - humorné to bylo. 

Leden byl také překvapivě televizní. Jak se během roku na televizi skoro nedívám, tak jsem na začátku roku zvládla několik seriálů. Už na přelomu roku druhou sérii Až po uši 2. Nutno říct, že oproti první sérii mě tahle moc nebavila. Humoru poskrovnu, nápady žádné.

Zato Helena Třeštíková mě připoutala k obrazovce na dlouhých šest večerů. Projekt Manželské etudy po 35 letech. U některých dvojic jsem shlédla i pár předchozích dílů. Zajímalo by mě, jestli snímání životních osudů některé z účinkujících ovlivnilo a změnilo jim život, nebo jestli by bez Třeštíkové prožili něco jiného. Každopádně zajímavé a v české televizi ojedinělé.

Rozkoukala jsem tři detektivní seriály:

 - islandský V pasti  - V městečku odstřiženém od zbytku světa sněhovou bouří řádí vrah. Vyšetřování vražd v místě, kde je ještě mnohem hnusnější počasí, než u nás v Liberci. Asi se mi na ten Island už tolik nechce.

- českou Vzteklinu - nečekaně mě tahle krimi ze Šumavy s odkazy do poválečné doby bavila.  Český horor? Kdy by to byl čekal? Nejlepší ale byla stejně vtipná patoložka v podání Evy Nosálkové-Leinweberové. Sice mě trochu mrzelo, že jsem na vraha přišla docela brzo, ale i tak jsem se na každý díl těšila. 

Poslední seriál, u kterého jsem ale zvládla zatím jen polovinu, byl německý Babylon Berlin. Klobouk dolů. Opravdu velký projekt z 20. let minulého století. Krimi, politický thriller, historické drama. A výborní hlavní představitelé: Volker Bruch a Liv Lisa Fries. Těším se na dalších 8 dílů...

Zkusila jsem ještě pár dílů Dabbing street, ale nezaujalo. Zkusím tomu dát ještě šanci, až si budu moci pustit celý seriál najednou. 

Do mé šílené nálady začátku roku dokonale zapadl ještě dokument Svět podle Daliborka. Filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova. Jestli jste neviděli, pusťte si na i-vysílání. 

A na závěr výtvarné umění - tentokrát vyloženě lokální. Do Oblastní galerie v Lázních jsem vyrazila na dvě komentované prohlídky: na Dílo měsíce - Emil Filla a Zátiší s papouškem a na výstavu „Můj pravý život je uložen v mém díle” – F. X. Šalda a výtvarné umění. Kurátorka Anna Habánová je výborná, a to i když má zrovna chřipku:-)

Posledního ledna jsem se pak šla podívat do našeho Severočeského muzea - na výstavu o historii kola, na černobílou fotografickou výstavu "V kůži Liberce" a na zrenovovaný betlém. Ve stejný den se muzeum na rok a půl uzavřelo - rekonstrukce by měla trvat do listopadu 2019. V muzeu panoval nevídaný ruch, skoro jsem se bála, aby mě někdo nezabalil a neuložil někam do depozitáře.

Tak takový byl můj kulturní leden 2018....