Jaroslav Balvín: Deník z kibucu

Název knihy, Deník z kibucu s podtitulem České stopy na břehu Galilejského jezera, přesně odpovídá obsahu. Jaroslav Balvín, třiatřicetiletý spisovatel ze severních Čech, se v zimě roku 2015 vypravil do Izraele, aby tam jako dobrovolník pracoval dva měsíce v kibucu a zároveň aby se porozhlédl po osudech Čechoslováků, kteří se do tohoto nového státu přestěhovali v průběhu 20. století.  

Z deníku nevyplývá, že by měl tuto problematiku nějak ošetřenou předem, o tomto přání se vlastní zmínil až v přijímací kanceláři dobrovolníků v Tel Avivu, ale měl štěstí a dostal se do kibucu Ejn Gev na břehu Galilejského jezera a úpatí Golanských výšin, kde po druhé světové válce působili židovští přistěhovalci z Československa. S některými dosud žijícími kibucníky, nebo s jejich potomky, se Jaroslav Balvín měl příležitost setkat, z jejich vyprávění se tak dá poskládat docela zajímavá historie. Autor měl v Izraeli příležitosti i prostudovat řadu písemných pramenů, vzpomínek pamětníků, navštívil i některá muzea a památníky věnované holocaustu, vystěhovalectví či vzniku státu Izrael. Tahle část knihy je zajímavá a záslužná, některé vzpomínky dosud nebyly zveřejněny, dostalo se i na otázky života Židů za první republiky, za protektorátu, v Terezíně…

Zajímavý byl samozřejmě i popis toho, jak to v kibucech, v tomto kolektivním způsobu bydlení a hospodaření, chodilo, a to od počátků dvacátého století až téměř do současnosti. Docela jsem koukala: velká bída, hodně fyzické práce, děti v kolektivní výchově téměř od narození, rozhodoval volený výbor, běžné věci řešil správce vybíraný na několik let, socialismus v praxi…  V současné době kibucy fungují spíše jako zprivatizovaná zemědělská družstva, spousta dříve platných pravidel o chodu podniku a společném životě jeho obyvatel se uvolnila, dnes řada kibuců prosperuje, ale potýká se s nedostatkem mladých lidí, kteří by takto chtěli trvale žít.

Postřehy o kibucech a hledání československých stop ovšem prolínají zážitky a hlavně osobní názory a postřehy samotného autora. Musím se přiznat, že mi ten člověk vcelku brzo začal lézt na nervy. Ok, chápu, že mu manuální práce příliš nevoněla (pár dní pracoval s rybáři, zbytek pobytu pak dobrovolničil v závodní jídelně), taky věřím tomu, že si s ostatními dobrovolníky, kterým bylo kolem 18-20 lety a zajímal je hlavně alkohol, moc nerozuměl. Ale potřebuju vědět o tom, jak nadrženě se cítil nebo který kolega ho „sral“ nejvíc? Ano, pro články na blog o tom, jak se žije dobrovolníkům v Izraeli,  to je docela dobrý materiál, ale v knize tohoto zaměření mi to přišlo nepatřičné, občas i vyloženě rušivé.  Jako by celý text knihy opravdu vznikl přímo na místě a už s ním nikdo nepracoval, neprošel žádnou redakční úpravou, jen se vydal. I když asi právě tohle byl autorům záměr, jen já jako čtenář se s ním odmítám ztotožnit…

Co oceňuji, je slovníček pojmů na konci knihy a  černobílé fotky z navštívených míst. Jen s těmi ofocenými materiály z písemných dokumentů si mohl dát autor větší práci – trochu srovnat svislice, příp. vyfotit lepším přístrojem, nebo je do knihy vůbec nedávat.

foto Mariana Šlechtová

Hodnocení: 65 %

Jaroslav Balvín: Deník z kibucu

• Nakladatel: NOVELA BOHEMICA
• ISBN: 978-80-87683-47-7, EAN: 9788087683477
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 198 stran, 13 × 20 cm, česky
• Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Jaroslava Paštiková: Jak se rodí bráškové aneb Ze života předškoláka

V České republice ročně vychází kolem 2000 titulů dětských knih (každý rok je jich víc, počet dětských titulů se během posledních deseti let více než zdvojnásobil) a vyznat se mezi nimi je víc než obtížné.  V poslední době čas od času zabrousím do těchto vod i já – přece jen se kolem mne děti vyskytují  a když už jim chci nějakou knížku vnutit, měla by je pokud možno zaujmout…

Jednou z knih, která se mi v poslední době líbila, je knížka Jaroslavy Paštikové: Jak se rodí bráškové. Je určená předškolákům a mladším školním dětem. Děj tomu odpovídá – ukazuje jednu životní etapu holčičky Aničky. Anička chodí do školky  a spolu s rodiči se těší na brášku Honzíka, který se má brzo narodit. S Aničkou malí čtenáři prožijí dobu, kdy je maminka v porodnici a kdy se Aničce hodně stýská, zažijí také zklamání z ošklivého a ubrečeného miminka, kterého, jak se Aničce zdá, mají všichni radši než ji. Anička je hodně zvědavá holčička, takže se doptá i na podrobnosti toho, jak děti přicházejí na svět či proč maminka miminko kojí.  Nechybějí zážitky ze školky (karneval, školní výlet), osobně mě zaujala lekce výchovy k národnostní tolerantnosti (romský spolužák). Důležitá je kapitola o smrti dědečka a jeho pohřbu, kterého se Anička zúčastní a spolu s celou rodinou prožije. A nakonec se smíří i s tím mrňavým bráchouJ

Vše je psáno velmi srozumitelně, hezkou spisovnou češtinou, na úrovni vnímání malého dítěte (snad s výjimkou ústřední písničky, kterou se Anička naučila ve školce a která se v knize několikrát objevuje – tu jsem v životě neslyšela a její slova mi přijdou opravdu obtížná). Dospělí v knize jsou ve vztahu k dětem velmi trpěliví a laskaví (rodiče, příbuzní, paní učitelka ze školky), vše vysvětlují, dítě podporují, kéž by to tak bylo i ve skutečnosti.  Veselé momenty v knize obstarává tatínek – když popisuje narozeného brášku, když Aničce vaří nezdravá jídla nebo se nechá chytit policií při rychlé jízdě. Je docela příjemné, že Jak se rodí bráškové  je knížka česká, tj. s českými jmény a českými reáliemi  - děti se tak dozví o Žehušické oboře, hřebčíně v Kladrubech nebo o řece Labi, navíc Anička nebydlí v Praze, což je taky celkem plus. Knížka má vcelku pěkné a originální ilustrace Pavla Malčíka (můj oblíbený obrázek představuje kojící maminku:-).  Jediná výtka k obsahu – i miminko se vozí v autosedačce, nikoliv na klíněJ

Umím si představit, že tahle knížka může dobře posloužit ve chvíli, kdy se v rodině očekává nový přírůstek, nebo naopak v případě, kdy někdo z blízkých dítěte zemře. Stejně tak ale může knížka fungovat při předčítání ve školkách nebo jako první čtení - autorka sama ostatně řadu let působila jako učitelka v mateřské škole a knížku napsala vlastně „z nouze“, aby měla text, který by děti motivoval k rozhovorům na nejrůznější témata.  I když se to nám dospělým někdy nezdá, tak děti témata jako smrt, zrození, odlišnosti dost zajímají, to jen my o nich s dětmi neumíme často mluvit.  Dobrá knížka může pomoci oběma stranám – Jak se rodí bráškové do téhle kategorie knih určitě patří. Knížku ocenil i uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček, který krátce před svou smrtí četl rukopis knihy.

Více zde: http://www.jakserodibraskove.cz/.  Ačkoliv kniha vyšla už v roce 2007, není rozebraná a je možné ji za velmi příznivou cenu najít na stránkách několika internetových knihkupectví.

Hodnocení: 100%

z webu autorky

Jaroslava Paštiková: Jak se rodí bráškové

• Rok vydání: 2007
• Vydal: Rubico
• Formát: 63 stran, 145x207x10
• EAN: 9788073460761
• ISBN: 978-80-7346-076-1

Simon Mawer: Provazochodkyně

Pamatujete se na Dívku, která spadla z nebe? Tou dívkou byla Marian Sutrová, příslušnice britských zvláštních jednotek, která byla vysazena do okupované Francie. Poté, co se jí podařilo dostat ze země nadějného jaderného fyzika, padla do rukou gestapa. Její další osudy na vás čekají v knize Provazochodkyně…

Marian Sutrová přežila peklo… Brutální výslechy gestapa, včetně topení ve vodě, hrůzy koncentračního tábora Ravensbrück. Život ji zachránila nová identita po zemřelé spoluvězeňkyni a její táborová ochránkyně a milenka Veronika. Těsně před koncem války se při pochodu smrti podaří Marian uprchnout a dostat se do britské zóny. Vrací se domů, do Anglie. Pro ostatní je hrdinkou, na kterou čekají řády a vyznamenání, ona se ale nedokáže vyrovnat se zradou, která ji přivedla do rukou Němců, ani se svou novou civilní životní rolí.  Snaží se ale na všechno zapomenout a začít normálně žít, třeba v náručí mladého pilota RAF, který se po čase stává jejím manželem, nebo v objetí dalších mužů – důstojníka Tonyho, se kterým se setkává v Hamburku při procesu s dozorkyněmi z koncentračního tábora, ruského zpravodajce Absolona nebo se znovu se objevivšího Clémenta, jaderného vědce a přítele z mládí.  

Marian přijímá práci ve Francouzsko-britské mírové unii, kde organizuje knihovnu a pořádá přednášky a kulturní akce, ale ve skrytu duše stále touží po něčem jiném. Netrvá dlouho a opět se stává členkou zpravodajských služeb. Jenže zatímco za války bylo všechno jednoduché – Němci představovali zlo a spojenci byli na straně dobra, doba poválečná už takhle černobílá není. Američané vyvinuli a použili jadernou zbraň, Sovětský svaz se stal najednou nepřítelem a ztělesněným zlem ohrožujícím světový mír. Marian je šokovaná – na vývoji atomové bomby se v určité fázi podílel jak její milenec Clément, tak její bratr Ned, japonská města Hirošima a Nagasaki byla možná zničena i díky jejímu válečnému angažmá.  Teď se ale mluví o nové válce a Marian se domnívá, že je možné ji zabránit jen tím, že se obě strany konfliktu budou držet navzájem v šachu. Tomu ale bude potřeba trochu napomoci…

Provazochodkyně funguje jako samostatný román, Dívku, která spadla z nebe, vlastně vůbec nemusíte znát, protože všechna podstatná fakta o předchozím životě hlavní hrdinky jsou součástí i této knihy. Jako vždy u Simona Mawera čekejte velmi čtivou knihu a poutavou knihu se zajímavými dialogy i atraktivním popisem prostředí. Na druhou stranu, jako věrnou čtenářku špionážních románů Frederycka Forsytha či Grahama Greena mě příběh agentky Marian zase tolik neuchvátil. Je sice výjimečné, když je hlavní hrdinkou tohoto typu literatury žena, ale na druhou stranu je ale občas těžké její motivaci uvěřit. Boj za mír nebo osobní důvody? Vztah k bratrovi nebo ke všem těm mužům kolem? A která vlast je vlastně tou vlastí, která se nezrazuje?

Díky Neoluxoru za recenzní kopii.

Hodnocení: 75%

Simon Mawer: Provazochodkyně

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• ISBN: 978-80-7473-405-2, EAN: 9788074734052
• Originál: Tightrope
• Překlad: Hanzlík, Filip
• Popis: 1× kniha, vázaná, 468 stran, 13 × 20 cm, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka

Světlana Alexijevičová je rusky píšící běloruská spisovatelka, o které jsem před půl rokem ještě neměla ani tušení. Pak ale přišlo vyhlášení Nobelovy ceny za literaturu, které moji nevědomost změnilo. Běžela jsem si do knihovny něco od ní půjčit – s překvapením jsem její knihy nenašla v kategorii cizojazyčná próza, ale v kolonce Naučná literatura. Půjčila jsem si Modlitbu za Černobyl a hodně mě to vzalo. Něco tak drsného jsem už dlouho nečetla, dala bych to na střední školy jako povinnou četbu... 

Teď přišlo na řadu nejnovější dílo, které vzniklo v roce 2013 a u nás bylo vydáno loni: Doba z druhé ruky s podtitulem Konec rudého člověka. Tahle u nás kniha oslovila širší publikum, stala se například Knihou roku 2015 v anketě Lidových novin, aspiruje na Magnesii Literu za překladovou knihu, řadu knižních cen pak získala i ve Francii, Německu a dalších zemích.

Světlana Alexijevičová si pro své psaní vytvořila osobitou formu – její knihy tvoří výpovědi lidí, kteří danou dobu prožili a teď ji reflektují v rozhovorech a ve svých vzpomínkách. Vyprávění a vzpomínky na sebe nenavazují, netvoří ucelený příběh, ale dohromady dávají obraz o době, lidech i světě. 

V Době z druhé ruky se spisovatelka zabývá  nejnovější historií Ruska, vlastně skoro současností - obdobím let 1991 – 2013. První část knihy je o letech 1991 – 2001, velmi náročné době, kdy  došlo k rozpadu Sovětského svazu a pokusu o vojenský puč, kdy byli lidé  natěšení na nové a lepší poměry, čekali něco jako socialismus s lidskou tváří nebo kapitalismus v podobě velkého supermarketu se západními druhy salámu (mimochodem, salám byl a je zřejmě velmi důležitým ruským symbolem, je zmiňován skoro v každém druhém příspěvku). Jenže začala Čečenská válka a ozbrojené konflikty na Kavkaze, zpátky do Moskvy prchali Rusové, kteří dlouhá léta žili ve svazových republikách, stejně tak ale do země přicházeli příslušníci dalších národností (Arméni, Gruzínci atd), kteří si v bratrovražedných válkách sotva zachránili holý život. 

Příliv uprchlíků i drsný kapitalismus zhoršil bezpečnostní situaci, na ulicích se běžně střílelo, hospodářský život se hlavně ve velkých městech zhroutil, lidé neměli peníze ani na jídlo, platy se často vyplácely v naturáliích. Objevovaly se inzeráty: "Přijmeme uklizečku s vysokoškolským vzděláním" nebo "Koupím kilo jídla, jakéhokoliv".  Přišla inflace, korupce, klientelismus, nárůst zločinnosti.  Nejvíc na tuto dobu doplatili intelektuálové a senioři, kteří se nebyli schopni v dané situaci  zorientovat. Ti, kteří  svá nejlepší léta prožili v kuchyních, kde diskutovali s přáteli o režimu, ti, kteří četli knihy a poslouchali hudbu a věřili v lepší budoucnost. A právě proto, že devadesátá léta přinesla velké rozčarování a frustraci, vzpomíná řada lidí na předchozí režim se slzou v oku. Ano, byla to doba, kdy se zatýkalo, věznilo, mučilo, popravovalo a komunističtí pohlaváři mohli všechno, ale byla to také doba, kdyby bylo Rusko velké a mocné, kdy to byla jaderná velmoc. Všichni pro tu ideu žili, právě pro ni obětovali nejlepší léta svého života.  Pak ale v knize vypovídají i „ti druzí“ – lidé, kteří se narodili nebo prožili část života v lágru, ti, kteří mládí přežili v sovětských dětských domovech, potomci vojáků zajatých ve druhé světové válce, nebo lidé, kteří žili na Němci obsazených územích, za což tvrdě platili až do konce života. Političtí vězni nebo jen občané, kteří se ocitli v nemilosti. Pro ty byl život v socialistickém Sovětském svazu utrpením. 

Druhá část knihy (2002 – 2013) už popisuje dobu o něco optimističtější, ekonomické poměry se alespoň částečně normalizovaly, převládl ale konzum a část ruské společnosti se začala radikalizovat a volat po vládě pevné ruky. Právě v téhle době se totiž uskutečnily i kruté teroristické útoky (masakr v divadle na Dubrovce, tragédie ve škole v Beslanu, bombové útoky v moskevském metru) – i tyto události a vzpomínky přeživších  se v knize objevují. Mladá generace už žije jiný život, ale i mladí lidé cítí často frustraci a volají po změně, nebo ze země odcházejí.

Přiznávám, že mě překvapilo, jak těžko ten dějinný přelom Rusové prožívali.  Když to srovnám s vývojem v Česku, tak u nás vše proběhlo prakticky bez problémů, rozhodně bez násilí, myslím, že bychom to měli zpětně ocenit.  Ruský úděl je jiný a je fascinující číst si svědectví lidí, kteří ho prožili. Některé výpovědi už mi asi z hlavy nezmizí – svědectví sovětského kata, který mučil tisíce vězňů, vzpomínka holčičky, která se narodila v gulagu a přežívala bez jídla v zemljance, hrůzy každodenní reality mezi vojáky ruské armády, Černobyl… I když jsem v Rusku několikrát byla, nepřestává mě tahle země fascinovat. Pokud chcete vědět, proč se v Rusku stále stavějí pomníky Stalinovi a proč má Putin takovou podporu, pak si přečtěte Dobu z druhé ruky. Rusko sice nepochopíte, ale představu získáte…. Knížka pro každého, koho aspoň trochu zajímá svět kolem...

Hodnocení: 100 %

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky

·         Nakladatel: Pistorius & Olšanská
·         ISBN: 978-80-87855-16-4, EAN: 9788087855164
·         Originál: Vremja second-hand
·         Překlad: Bošková, Pavla
·         Popis: 1× kniha, vázaná, 496 stran, 15 × 21 cm, česky
·         Rok vydání: 2015 (1. vydání)

Deyan Sudjic: B jako Bauhaus

Od agamy po žraloka v designu a architektuře

Studujete umělecko-průmyslovou školu nebo architekturu? Anebo vás prostě jen baví design a rádi byste si ujasnili pár pojmů, na které občas narazíte? Pak je kniha B jako Bauhaus pro vás přímo stvořená!

B jako Bauhaus připomíná svou formou encyklopedie pro malé děti. Právě ty totiž bývají postavené na stejném principu: každé písmeno abecedy v nich zastupuje a vysvětluje jeden pojem. Encyklopedii pro nejmenší ostatně odpovídá i podtitul knihy: Moderní svět od A – Z. V B jako Bauhaus však nenajdete velké písmo a spoustu obrázků, zdejší hesla jsou vysvětlována formou autorských esejí. Na pěti stovkách stran tak na čtenáře čeká celkem 40 témat z architektury, módy, užitého umění, grafiky, počítačových her či předmětů denní potřeby. Od autenticity až po židli. Myslíte si, že třeba o zipu, klávesnici počítače nebo nábytku z IKEA víte všechno? Novinář a autor knihy Deyan Sudjic, jinak též šéf londýnského Muzea designu, vás určitě vyvede z omylu. Tušíte třeba, proč máme klávesnici s rozložením QWERTY a nikoliv ABCDE? A proč vypadají nejmodernější digitální fotoaparáty podobně jako desítky let staré analogy na kinofilm? Možná budete překvapeni, že i taková drobnost jako je grafický font může pomoci vyhrát prezidentské volby. Design je prostě každodenní součástí našeho života, a to i přesto, že si to ne vždy uvědomujeme. K mému potěšení je značný prostor v knize věnován architektuře, nejen slavným jménům jako byli např. Le Corbusier, Kaplický, Mies van den Rohe, ale třeba i roli architektury ve filmech Alfreda Hitchcocka nebo historii světových výstav EXPO.

Eseje zahrnují autorovy osobní zážitky a vzpomínky, postřehy jsou celkem zajímavé a historky zhusta i vtipné. Musím ale přiznat, že pro mě jako pro laika v oboru, to nebylo úplně lehké čtení. Jmen a pojmů, která jsem v životě neslyšela, tu bylo opravdu hodně, některé souvislosti mi zcela unikaly, a tak se mi nakonec nejvíc osvědčilo číst knihu vedle notebooku s otevřenou stránkou Googlu. Mohla jsem si tak souběžně se čtením prohlédnout obrázek karosérie automobilu Lotus Elan, nahlédnout do interiéru domu Maison de Verre nebo si najít keramiku od Helly Jongeriusové. Tohle „multimediální čtení“ bylo velmi obohacující, ale čtenářský zážitek to trochu komplikovalo. Každopádně poučenější laikové, či profesionálové z oborů jako je užité umění nebo architektura se asi budou mnohem „lépe chytat“. Jednotlivé kapitoly knihy na sebe nenavazují, takže je možné číst knihu na přeskáčku, příp. si ji přiměřeně dávkovat.

B jako Bauhaus je poměrně zdařilá kniha i co se týče vzhledu, který vychází z původního grafického zpracování originálu. Ve vaší knihovně se bude určitě pěkně vyjímat.

Nakladatelství Neoluxor děkuji za recenzní výtisk.

Hodnocení: 80%

Deyan Sudjic:  B jako Bauhaus

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• ISBN: 978-80-7473-322-2, EAN: 9788074733222
• Originál: B Is For Bauhaus
• Překlad: Novák, Lukáš, Knotková, Radka
• Popis: 1× kniha, vázaná, 504 stran, 13,5 × 20,7 cm, česky
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)