Marit Reiersgårdová: Boží prst

Malé norské město a velká norská zima, to je prostředí, kde se velmi rychle za sebou stanou dvě vraždy. Nejprve je pod srázem u obelisku nalezena ani ne patnáctiletá Idunn, o několik hodin později vzplane o kus dál stojící dům, ve kterém je posléze objeveno tělo zavražděné staré paní.  Podezřelých je celá řada – třeba stařenčin syn Agnar, který byl den předtím propuštěn po mnoha letech z vězení. Nebo Idunnin spolužák Fredrik, který  s ní spal na divokém studentském mejdanu pár hodin před smrtí,  a pak ji našel mrtvou v lese.  Jeho výpověď se ale neshoduje s tím, co tvrdí druhý svědek, novinář Kristián. Svůj pohled na věc má i Marte, novinářova dcera, která byla obětí školní šikany právě ze strany Idunn a Fredrika.  Kdo zabíjel ve městě, kde každý každého zná?

Vyšetřování se ujímá nesourodá kriminalistická dvojice – Verner Jacobsen a  Bitte Røedová.  Verner, muž s culíkem, který se uklidňuje pletením a který se vzpamatovává ze smrti vlastního syna podlehnuvšího rakovině.   Bitte, matka dvou dospívajících dětí, která se teprve nedávno přistěhovala, upovídaná a trochu při těle, aktuálně přítelkyně novináře Kristiána. Vyšetřování v jejich podání představuje především poctivou práci, kterou by vlastně mohl dělat kdokoliv.  Z Bitte mám vždycky pocit, že se do vyšetřovatelky rekvalifikovala kurzem od úřadu práce. Zrovna tak by mohla být třeba učitelkou, nebo ošetřovatelkou v domově důchodců. Ne, že by neměla dobré nápady, ale je to přesně ten typ, který vám jako hlavní hrdina do severské krimi vůbec nepasuje.  Verner je podobný případ – žije poměrně stereotypní život s manželkou a se psem a i když ho nová kolegyně přitahuje, neumí s tím nijak naložit. Prostě žádné drogy, žádné násilí a brutalita, žádný divoký sex. Spíše než severskou krimi připomíná Boží prst starou poctivou anglickou detektivku, odehrávající se někde na venkově.

Marit Reiersgårdové se podařilo najít „díru na trhu“. Její hrdinové baví svou obyčejností, vyšetřování se odehrává v normálním prostředí malého města, ve kterém spisovatelka sama bydlí, je to prostě trochu jak v seriálové Ulici.  Případ je velmi dobře promyšlený, vše do sebe dokonale zapadá, čtenář zná stejně jako vyšetřovatelé všechny indicie a je jen na něm, jestli se mu podaří poskládat si mozaiku do výsledného obrazu rychleji, než detektivům (mně se to nepovedlo).  Autorka navíc dokáže udržet čtenářovu pozornost – postupným odhalováním stop, nadhazováním možných motivů, odskoky do minulosti některé z postav nebo třeba  naznačováním možného budoucího vztahu mezi vyšetřovateli. A co mě baví jako bonus, to jsou mezilidské vztahy v Norsku: slušnost, zdvořilost, ochota, každý zločinec se u výslechu dočká toho svého kafe a koláčku (ve srovnání s Dominikem Dánem, kterého jsem dočetla předtím, nebe a dudy).

Po téhle detektivce se vám nebudou zdát hrůzné sny, spíš Vám dojde, že za zločinem někdy může stát špatná shoda okolností, nebo že to může být následek jednoho špatného kroku, který vyprovokovala maličkost. Chcete-li si u detektivky odpočinout, zkuste Marit Reiersgårdovou. Kromě Božího prstu ji v Česku vyšly ještě Závěje. 

Děkuji AlbatrosMedia a Knize Zlín za příjemné čtení.

Hodnocení: 90%

Marit Reiersgårdová: Boží prst

•         Nakladatel: KNIHA ZLÍN
•         EAN: 9788074734687 ISBN: 978-80-7473-468-7
•         Originál:  Jenta uten hjerte
•         Překlad: Krištůfková, Kateřina
•         Popis: 1× kniha, vázaná, 334 stran, česky
•         Rozměry: 14 × 20,8 cm
•         Rok vydání: 2017 (1. vydání)
• 
  

Jonathan Franzen: Purity

Jonathan Franzen je osmapadesátiletý americký spisovatel, kterého proslavil román Rozhřešení z roku 2001 (The Corrections, česky 2014), za který získal National Book Award, nominaci na Pulitzerovu cenu a přízeň čtenářů i kritiky. Ocenění se pak dostalo i románu Svoboda z roku 2010, díky kterému se Jonathan Franzen objevil na titulní straně časopisu Time jako „Velký americký romanopisec“. Zatím posledním a bedlivě očekávaným Franzenovým románem je Purity, který v USA vyšel v roce 2014, v Česku se na knižním trhu objevuje teď na podzim díky Knize Zlín. 

Co Vás čeká na 540 stranách velkého formátu? Překvapivě rozsáhlý román, který se odehrává v rozmezí několika desítek let na území několika kontinentů. Hlavní hrdinkou, nebo spíš spojovacím elementem, je mladá dívka, jejíž jméno dalo románu i název, Purity (v angličtině Nevinnost, čistota). Purity, která si ovšem nechává raději říkat Pip, je chytrá holka s nepříliš povzbudivými vyhlídkami do budoucna. Splácí vysokou studentskou půjčku, bydlí ve squatu, práce ji neuspokojuje a její nervově labilní a hypochondrická matka, která ji odmítá prozradit, kdo je jejím otcem, ji na náladě nepřidává. S pátráním po otci by ji ale mohl pomoci tajemný Andreas Wolf, člověk, který v Bolívii řídí neziskovku zabývající se hledáním a zveřejňováním tajných informací na internetu (obdoba WikiLieaks). Pip se stane součástí týmu nadějných mladých hackerů a novinářů, zároveň se ale dostává k Andreasovi blíž, než je jí milé. I Andreas má ale svoje temná tajemství, ta jeho souvisejí s mládím prožitým v socialistické NDR. Dětství v rodině privilegovaného komunisty, krásná, ale chladná matka, rebelská léta, osudová chyba, která mu mohla zlomit krk, ale kterou smetl převrat v roce 1989. Stále ale existují svědkové… Dalšími hrdiny, se kterými se Pip při své práci setkává, jsou novináři Tom a Leila, milenecká dvojice taktéž chycená do vlastní minulosti – ona má na krku invalidního neúspěšného manžela spisovatele, on se ani po letech není schopen vyrovnat s rozchodem se svou pohádkově bohatou, ale velmi excentrickou manželkou. Jaké nitky spojují všechny tyto postavy? Kdo se s kým zná, kdo na koho co ví? Co vše může při pátrání po pravdě vylézt na světlo? Proč jsou vztahy s rodiči vždycky tak komplikované?

Purity představuje mé první setkání s Jonathanem Franzem. Nemohu říct, že bych byla nějak výrazně okouzlená, ale rozhodně to je kniha, která zaujme a kterou jsem si opravdu s chutí přečetla, byť mě stála několik perných a hodně dlouhých večerů. To opravdu není detektivka, kterou zhltnete na jeden zátah. Připravte se na velké množství postav, které se ve vyprávění příběhu střídají, jejich osudy jsou zpočátku zcela nesourodé a zdánlivě spolu nesouvisející. Čekejte barvité popisy prostředí a situací – mě osobně hodně zaujal autentický popis doznívajícího socialismu, osmdesátá léta minulého století jsou doba, kterou sama dobře pamatuji. Podobně atraktivní je ale i prostředí virtuálního aktivismu a světa nejnovějších technologií, které představuje Andreasův projekt Sunlight. Mnohem méně mě bavily sexuální scény – těch je v knize poměrně dost a většina z nich je spíš nechutná. Signifikantní jsou pro Purity komplikované mezilidské a zejména rodinné a partnerské vztahy a také to, že se čtenář s žádnou postavou nemůže plně ztotožnit. I postavy v určité části románu sympatické se pohledem jiného vypravěče stávají odpudivými či přinejmenším nepříjemnými, což platí i pro titulní postavu Purity. Rozporuplnost je prostě záměrem autora. Přes všechnu komplikovanost se ale kniha velmi dobře čte a čtenář má dokonce chuť pustit se i do dalších Franzeových románů (tedy samozřejmě až poté, co ho z Purity přestane bolet hlava).

Pro ty, kteří si na tak dlouhý román netroufají, ale zato mají rádi televizní seriály, mám dobrou zprávu: narazila jsem na informaci, že Showtime připravuje dvacetidílnou  sérii, kde charismatického Andrease Wolfa bude hrát Daniel Craig:-). 

Díky AlbatrosMedia a nakladatelství Kniha Zlín za náročnější podzimní čtení. 

Hodnocení: 85%

 Jonathan Franzen: Purity 

• Nakladatel: KNIHA ZLÍN
• EAN: 9788074735462  ISBN: 978-80-7473-546-2
• Originál: Purity
• Překlad: Mikolajková, Lucie
• Popis: 1× kniha, vázaná, 540 stran, česky
• Rozměry:18,2 × 24,3 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě (audiokniha)

Mému synovi. Už teď se ti omlouvám. Za všechno, co udělám špatně. Za všechno, k čemu se nedostanu. Za minibus. Za kraťasy. Za tričko s nápisem „Správní chlapi váží přes 90 kilo“. Za snahu dát si „high five“ s tvými kamarády. Za tuto knihu. Knihu o věcech, které bys měl podle mě vědět o světě. O fotbalu, IKEA, o tom, jaké to je být mužem, o Bohu a smažené snickersové zmrzlině. O tom, jaké to je ztratit klíčky od auta a proč musel táta zabít zpívající plastovou žirafu.

Tato kniha je především o snaze být dobrým rodičem. Protože chci, abys věděl, že jsem se vážně snažil úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nikdo negooglil tolik jako já.

Tak na tuhle knihu jsem se docela těšila. Knihy Fredrika Backmana jsou vždycky událost, byť já sama k nim mám trochu ambivalentní vztah. Buď jsem z nich nadšená (Muž jménem Ove, Tady byla Britt-Marie), nebo totálně otrávená (Babička pozdravuje a omlouvá se).  U téhle knihy jsem ovšem utrpěla šok už na začátku. Vůbec jsem netušila, že je Backman tak mladý. Je ročník 1981! Vždyť on napsal Oveho, když mu bylo sotva třicet.... ! Já ho tipovala tak o 20 let staršího. Tak to mi vážně klesla brada...

No ale zpátky ke knize. Co můžete očekávat? Veselé historky se synem, rady o výchově, ospravedlňování vlastních rodičovských přešlapů, vše minimálně částečně autobiografické. Jestli znáte Čeňka a Natašu z Deníčku moderního fotra, tak něco podobného. Najdete tu jen o trochu víc popkulturních odkazů (na počítačové hry, filmy a seriály), potěší vás, že je to přece jen vtipnější, dojemnější, genderově korektnější a taky kratší (díky bohu). Žádná velká literatura, ale to asi stejně nikdo nečekal. 

Ale i když to není kniha roku, své světlé momenty rozhodně má: chlap, který mluví o citech a pocitech je vzácnost, osvěžení přinese pohled na společnost, která je v rovnoprávnosti pohlaví poněkud dál, humor a nadhled je příjemným bonusem.  Je to také velmi vkusně napsaná kniha, což se u podobně laděných titulů nedá vždy předpokládat. Není tu nic, co by vás nějak výrazněji naštvalo (i když řekněme si to upřímně, některých detailů z autorových jídelních zvyklosti bych byla ráda ušetřena), naopak, potěší nás, tedy zejména čerstvé či relativně nedávné rodiče, že s popisovanými situacemi máme shodné či podobné zkušenosti. Prostě prodejní model "mimibazar". 

Knížka se ke mně díky společnosti OneHotBook dostala ve formě audioknihy a musím uznat, že tohle je materiál pro knížku do uší jak dělaný. Nesourodý příběh, který není nutné poslouchat s nějakým výrazným soustředěním či souvisle, tak akorát dlouhé kapitoly, doplněné vždy na konci kratšími postřehy a vsuvkami, vtipný nadhled autora. A k tomu velmi přesná interpretace Lukáše Hejlíka, který byl pro mě docela objevem, protože to byla první audiokniha, kterou jsem od něj slyšela.  

Lukáš Hejlík

A tak i když tuhle knihu považuji z pohledu autorových předchozích knih za méně vydařenou, tak pro určitou kategorii čtenářů to bude knížka zcela neocenitelná. Ano, mám na mysli nastávající a čerstvé otce, kterým by tahle knížka opravdu mohla v lecčems otevřít oči a při výchově pomoci. Už se těším, jak ji budu rozdávat spolu s přáníčkem k narození dítěte:-)

Hodnocení: 70%

Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě (audiokniha)

• Interpret: Lukáš Hejlík
• Nakladatel: OneHotBook 2017

Fredrik Backman: Co by měl můj syn vědět o světě

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788075771223  ISBN:978-80-7571-22-3
• Překlad: Matochová, Helena 
• Popis:1× kniha, vázaná, 210 stran, česky
• Rozměry:12,5 × 19,5 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Angela Marsonsová: Tichá modlitba

Po příšerné volební sobotě jsem usoudila, že si potřebuju přečíst něco podobně napínavého, ale s dobrým koncem. Zásoba pohádek mi sice aktuálně došla, ale jedna kniha na mě přece jen čekala – třetí díl série s vyšetřovatelkou Kim Stoneovou. Knihy britské autorky Angely Marsonsové jsou pro mě zárukou kvalitní zábavy a ani tenhle díl nevybočuje z řady. Takže hurá do Black County. 

Kim Stoneová je postavena před nečekaný případ. Ačkoliv obvykle řeší vraždy, tentokrát jde o únos dvou malých děvčátek ze dvou bohatých rodin. Člověk by čekal, že taková věc se vyřeší předáním výkupného a navrácením unesených dětí domů, ale kdepak, tady je to bohužel jinak. Před rokem a půl někdo unesl jiné dvě bohaté holčičky. Po několika dnech vyšetřování a složitém dohadování se o výkupném  se celá věc dostala na veřejnost. Jedna dívka byla propuštěna, tu druhou ale už nikdy nikdo neviděl. Je velmi pravděpodobné, že za novým únosem stojí stejní pachatelé.  Kim je rozhodnutá zachránit obě dívky za každou cenu. A zdá se, že cena bude opravdu vysoká, protože vyděrač použije ve snaze vytřískat z obou rodin co nejvíc peněz velmi podlou taktiku, která rozvrátí dosavadní přátelské vztahy mezi oběma rodinami. Záleží jen na Kim a jejím týmu, zda budou dostatečně rychlí, jestli se jim podaří z předchozího nevydařeného případu vyčíst opominuté stopy a jestli dokáží vytěžit maximum i ze spolupráce s externisty. Těšit se můžete na behavioristku a vyjednávače,  do příběhu ale zasáhne i jasnovidka a hypnotizérka.

Tentokrát se tolik nehraje na Kiminu autistickou notu, byť  její komunikační obtíže i tady občas problesknou, a  až na pár historek z pěstounských rodin se také nedozvíme ani nic nového o Kimině problematickém dětství. Hlavním tématem je tentokrát křehkost přátelství, vztahy mezi rodiči a dětmi, jednání v krajních situacích. Tichá modlitba je dost syrová a místy i drsná kniha, přesto ale neskutečně čtivá.  Krátké úderné kapitoly, střídají se pohledy různých osob, vč. unesených holčiček, chvílemi je to psycho. Svým  námětem  mi Tichá modlitba  připomněla knihu Michaela Robothama Střepy, i když tady je na straně pachatelů lidí víc a každý z nich má nějaký jiný důvod, proč se do akce pouští. Už předchozí dvě knihy Angely Marsonsonové (Němýkřik a Ďábelské hry) mi přišly v současné nadprodukci kriminálních thrillerů hodně vydařené a jsem moc ráda, že tahle  série vůbec nemá sestupnou tendenci.

Nakonec tedy jediné, co nechápu, je český titul knihy – proč Tichá modlitba? V originále se tahle kniha jmenuje prostě a výstižně Lost Girls. Do vánoc by měla přijít na trh čtvrtá kniha série Otevřený hrob – tak snad Ježíšek čte tenhle blog…

Děkuji Knižnímu klubu za příjemný čtenářský zážitek.

Webovky Angely Marsons.

Hodnocení: 100%

Angela Marsonsová: Tichá modlitba

• Nakladatel: Knižní klub
• EAN: 9788024258119 ISBN: 978-80-242-5811-9
• Originál: Lost Girls
• Překlad: Jandourková, Tatjana 
• Popis:1× kniha, vázaná, 424 stran, česky
• Rozměry:15,5 × 23,7 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Malin Persson Giolito: Tekutý písek

Když se v anotaci dočtete, že kniha získala titul Nejlepší severský kriminální román za rok 2016, tak se prostě těšíte. Skvělá severská krimi, to je přece Larsson, Nesbo, Kepler, Adler-Olssen, Mankell … A tak jsem s nadšením přijala nabídku Knižního klubu na recenzi.

Hlavní hrdinkou Tekutého písku je Maja Norbergová, osmnáctiletá dívka z bohaté rodiny a přítelkyně Sebastiana, nejbohatšího kluka ve Švédsku. Večírky, alkohol, drogy, sex, výlety do zahraničí, prostě bohatí, mladí a krásní bílí lidé. Maja Sebastiana miluje a toleruje i jeho výstřelky, které se čím dál víc stupňují. Může za ně přece špatné rodinné prostředí, drogy, Sebastianovy psychické problémy. Jenže jednoho dne se dvojice objeví ozbrojená ve školní třídě a skončí to masakrem. Maja je obviněna z vraždy své nejlepší kamarádky Amandy, ze zastřelení Sebastiana plus z napomáhání k zavraždění několika dalších spolužáků a třídního učitele. Je vzata do vazby a po devíti měsicích začíná soudní proces. Všichni jsou přesvědčení o dívčině vině, média za těch 9 měsíců předvedla to nejhorší, co se dalo, nejlepší advokát v zemi se ale pokouší soud přesvědčit o opaku. Vycházejí najevo okolnosti ze života zlaté mládeže a objevuje se i kritika společenských poměrů, hlavně v souvislosti s nerovnoměrnou distribucí bohatství a s přistěhovalectvím. Jestlipak se Maje podaří přesvědčit soudce i veřejnost, že se v jedné osobě může skrývat nejen vražedkyně, ale i oběť?

 

No, přiznám se, čekala jsem něco naprosto jiného. Nějaký děj, zvraty, napínavé vyšetřování. Nic z toho se nekonalo. Místo toho se mi před očima začal odvíjet jakýsi young adult román ze soudního prostředí. Kdyby aspoň psychothriller, ale ani tak se to nazvat nedá. Maja je znuděná osmnáctiletá holka, která neví, co se sebou a která se shodou okolností ocitla ve vězeňské cele. Popisuje průběh soudního přelíčení a přitom vzpomíná, jak to vlastně s jejím přítelem bylo, co předcházelo oné osudné školní střelbě, přemýšlí, zda se tomu dalo zabránit. Není to napínavé, spíš otupující, i když části věnující se jednotlivým fázím soudního procesu a taktice advokáta Sandera knihu trochu oživily. Stejně mi ale hrozně dlouho trvalo, než jsem se vůbec začetla - někde na straně 192 (z 365) - za normálních okolností bych knihu už asi dávno odložila… Nezdál se mi moc ani překlad – co si třeba představíte pod větou: „Francouzštinářka Marie-Louise s brýlemi a vlasy jako pampelišky“ nebo „Nakrátko ostříhaná tělocvikářka Frigga s křivkami čerstvě nalakované palubovky“? 

Zdá se, že nebudu tou správnou cílovou skupinou, zřejmě se nedovedu dostatečně vžít ani do osudů osmnáctileté slečny obviněné z vraždy, ani do postav nechutně bohatých lidí kolem. Ale nenechte se odradit, kniha si našla mnoho spokojených čtenářů, vyšla v mnoha zemích světa a najdete na ní řadu nadšených recenzí. Třeba vám padne lépe, než mě:-)

Hodnocení: 50%

Malin Persson Giolito: Tekutý písek

• Nakladatelství: Knižní klub
• EAN: 9788024258027
• ISBN: 978-80-242-5802-7
• Originál: Störst av allt
• Překlad: Matochová, Helena
• Popis: 1× kniha, vázaná, 372 stran, česky 
• Rok vydání: 2017 (1. vydání)

Petra Soukupová: Kdo zabil Snížka?

Jedním z mála lákadel letošního Velkého knižního čtvrtka je knížka Petry Soukupové Kdo zabil Snížka? Co v knížce s poměrně drasticky znějícím názvem na malé čtenáře čeká?

Martina je holka, která bydlí se svými rodiči a mladšími sestrami-dvojčaty na vesnici. Moc si přeje vlastního psa, ale rodiče jí ho nechtějí dovolit. Nakonec ji ale přece jen jednoho pořídí, Martina si ho sama vybere a pojmenuje ho Snížek. Brzy se ale ukáže, že Snížek je dost problematický pes. Neslyší, neposlouchá, nedá se vycvičit, zdrhá a je agresivní. Martina má kvůli němu řadu konfliktů s rodiči i se sousedy. Jednoho rána najde Martina Snížka mrtvého. I když to nebyl dobrý pes, dívka za něj cítí odpovědnost, a protože je přesvědčená o tom, že Snížka někdo zabil, pouští se s partou kamarádů ze vsi do pátrání. Podaří se dětem zorientovat v propletených vztazích ve vsi a odhalí, co se vlastně Snížkovi doopravdy stalo?

Kdo zabil Snížka je klasická detektivka pro děti, která se obejde bez moderních technologických vychytávek, či kouzel z kategorie fantasy. Hlavní hrdinka je malá paličatá a umanutá holka, která si vystačí se sešitem, do kterého si píše poznámky o podezřelých. Píše o tom, co cítí, o vztazích v rodině, o svých kamarádech, o sousedech ve vesnici. V něčem tenhle příběh připomíná knížky Astrid Lingrenové nebo Arthura Ransome, případně "dospělácké" Podivný případ se psem či Glennkill - ovce vyšetřují. Jak jsem ostatně vygooglila, tak na Snížka naváže ještě letos před vánocemi kniha pro dospělé Nejlepší pro všechny, na kterou se vážně moc těším.

 

Vzhledově se knížka velmi vydařila, je totiž nádherně ilustrovaná. Jednoduché kresbicky, citlivě vyvedené obrázky, ilustrující dění v knize, málo barev, minimalistické pojetí. Grafické podoby se ujala výtvarnice a ilustrátorka Tereza Ščerbová, která je dvojnásobnou držitelkou Zlaté stuhy (za knihu Marky Míkové Škvíry a za vlastní autorskou knihu Krtník). Za Snížka bych ji nějaké ocenění určitě přála.

Kdo zabil Snížka je napínavá dětská detektivka, která zaujme čtenáře (a možná ještě víc čtenářky) tak kolem 10 let  (nekvalifikovaný odhad). Dobrý tip na vánoční dárek. Díky knihkupectví Neoluxor za možnost přečíst si knížku ještě předtím, než vyšla.

Hodnocení: 95%

Petra Soukupová: Kdo zabil Snížka?

• Nakladatel: Host
• EAN: 9788075772268 ISBN: 978-80-7577-226-8
• Ilustrace: Ščerbová, Tereza 
• Popis:1× kniha, vázaná, 152 stran, česky
• Rozměry:17 × 23,5 cm
• Rok vydání:2017 (1. vydání)

Emil Hakl: Umina verze

Emil Hakl je spisovatel, který nepatří úplně k mým oblíbeným. Nějak jsem si na ty jeho divné týpky procházející se po Praze nezvykla. A navíc se věnuje převážně povídkám, což také není můj oblíbený žánr. Nicméně nedávno Emilu Haklovi vyšel román (anebo spíš novela?), kterým svým zaměřením překvapivě směřuje do žánru sci-fi. Hmm, tak to zní zajímavě. A tak jsem si tu knihu Umina verze, velmi specificky vypravenou, protože doplněnou fotografickou přílohou, pořídila.

Hlavním hrdinou je Ef, František, čtyřicátník na volné noze, grafik a copywriter, toho času singl a tak trochu samotář. Zvláštní shodou okolností se jednoho dne seznámí se Smrťákem, divným starým chlápkem, který si ho tak trochu otestuje a pak mu udělá překvapivou nabídku. Zapůjčí mu ženu, umělou bytost, kterou se svým známým stvořil. Uma, jak se ona umělá inteligentní žena jmenuje, vypadá téměř dokonale jako člověk (až na pár drobností, které dokážou vycítit třeba psi). Nemusí jíst, ale pravidelně konzumuje nezanedbatelné množství alkoholu. A rychle se učí. Hodně se ptá, hodně si povídá s lidmi, začne přejímat Františkovy zvyky a názory, seznamuje se s jeho přáteli, oblíbí si dlouhé vycházky po Praze (už zase), chodí s Františkem venčit psa, na plovárnu, jezdí na výlety. Dojde i na tělesný kontakt. František brzo zjistí, že Uma je vlastně dokonalá žena a život, který spolu vedou ho dokonale uspokojuje. Jenže v tu chvíli se to začne kazit – Uma získává stále větší nezávislost a zkušenosti a o svůj majetek se hlásí také původní stvořitelé, kteří jsou zároveň jediní schopní udržet Umu dlouhodobě v chodu. František chce Umu za každou cenu, chce za ní zaplatit, pokusí se o loupež, není to ale on, kdo rozhoduje…

Musím přiznat, že mě Emil Hakl překvapil. Nevěřila bych, že mě tahle scifi bude tak bavit. I když se ani tady nevyhneme chlápkovi ve středních letech, který se bezcílně toulá městem, Uma, žena bez minulosti s učícím se softwarem, dodává knize úplně novou dimenzi. Jasně, je to tak trochu klasický Pygmalion nebo Pretty Woman, ale zasazený do současnosti a do soudobých reálií. Neřeší se tu technické detaily umělé inteligence, ale vztahy, které mohou mezi člověkem a strojem, který jako člověk vypadá a který se jako člověk chová, vzniknout. Potěšilo mě, že budoucnost v podání Emila Hakla vůbec nevypadá tak vyhroceně a děsivě, jak by si člověk při čtení článků o hrozící nadvládě umělé inteligence představoval. Krom toho zaujala i literární forma. Čtyři pětiny knihy vypráví František, který při tom střídá ich a du formu. Jednu kapitolu – to je právě ta, která dala název knize, předkládá Uma. 

Co mě zarazilo, to je již zmiňovaná obrazová podoba knihy. Není to časté, že by beletrii doprovázely fotografie (i když teda Závěrka Miloše Urbana z nedávné doby toto pravidlo také popírá), tady ovšem tvoří fotografie  ženy, která hraje hlavní hrdinku knihy, podstatnou část obsahu, některé fotografie mají dokonce větší rozměr, než je stránka a z knihy tak vzniká jakási skládačka. Nevím proč, ale přišlo mi to divné, ztrácelo se tím  jakési kouzlo, já si Umu představovala úplně jinak. Na druhou stranu možná právě tahle podoba knihy některé čtenáře přitáhne. Autorkou fotografií je Zuzana Lazarová.

Pokud máte rádi Emila Hakla, tak Uminu verzi určitě zkuste. A pokud jste ho dosud opomíjeli, tak ji zkuste taky, je to na český trh překvapivě zajímavá knížka.

Hodnocení: 90%

Emil Hakl: Umina verze

• Nakladatel: Argo
• EAN:9788025719824 ISBN:978-80-257-1982-4
• Popis: 1× kniha, vázaná, 248 stran, česky
• Rozměry: 12,8 × 19 cm
• Rok vydání: 2016 (1. vydání)