V roce 1999 vyšel román Pestré vrstvy navrátivšího se
emigranta Ivana Landsmanna a byla to
literární senzace. Autobiografický román z prostředí ostravských dolů,
neuvěřitelný jazyk (hornický slang v kombinaci s ostravským
dialektem), neskutečné historky. K legendě přispěl i dobrodružný osud
samotného autora – Landsmann strávil v dole Antonín Zápotocký celkem 16 let
jako horník a hornický předák, v polovině 80.let emigroval do Kanady, kde
se mu ale nepodařilo uchytit. Cestou domů při mezipřistání v Holandsku
požádal o politický azyl. Ani v Holandsku se mu příliš nevedlo, kamarádil se tu Jaroslavem Hutkou, jeho psaní
byla formou terapie. Literární talent se ale projevil, ocenil ho i Josef
Škvorecký. Pestré vrstvy získaly řadu cen, i já jsem patřila k nadšeným čtenářům.
Z dalších Landsmannových děl se ke mně dostal jen Fotr, což už byl slabší
odvar první knihy. Přesto jsem ale Ivana Landsmanna zpovzdálí sledovala.
Minulý týden jsem v knihovně v poličce knižních novinek zaznamenala knihu
Smetanová revoluce. Byla jsem zvědavá, kam se Landsmann za ty roky posunul,
takže jsem si ji hned půjčila.
Jaké jsou dojmy? Abych pravdu řekla dojem z knihy je
rozpačitý a blíží se spíš zklamání. Hlavní hrdinou je Josef, chlápek, který
rozumu moc nepobral, chlastá, hulí, žere a nadává. Na poměry, na pomalou
servírku, na kapitalisty, kteří vše zdražují, na komunisty, kteří ho zavřeli do
kriminálu, na syna, který se nepotatil. Ženu a syna doma terorizuje a otravuje
svými kecy a všem kolem vlastně leze hodně na nervy. Jak napsal jeden čtenář na
databázi knih.cz: „Blbec, že byste ho zabili. A pak vám ho začne být až líto.“
No, asi jak komu… Většina knihy se odehrává v Josefově oblíbené hospodě,
kde se schází se svými kumpány, bývalými horníky, nyní důchodci, příp. v Josefově
bytě. Pořád se pije, chlastá a mele a mele a mele. Smysl to dohromady moc
nedává, myslím ani Josefovy řeči, ani celý příběh.
Je tu i pár akčnějších scének, kdy Josef např. jede na
Moravu, neb se rozhodl, že opustí město, odstěhuje se na venkov a půjde pracovat
do JZD. Svého společníka ve vlaku ale urazí a ten se na něj vykašle. Josef
nevyřídí nic, přijde o všechny peníze a zmlácený se horko těžko vrátí domů.
Další příhoda – po mrtvém kamarádovi zdědí rybářské vybavení. Trénuje na suchu,
pak se jednou vypraví na přehradu, nejde mu to, tak toho nechá. Poslední
akčnější ukázka: žena se synem se po letech rozhoupou a odejdou na čas z domova.
Josef se o sebe neumí postarat, nezvládne usmažit ani vejce, poté, co několik
dní jen chlastá a kouří, se neúspěšně pokusí o sebevraždu a skončí s otřesem
mozku a zlomenou rukou v nemocnici. Tam naštve spolupacienty, lékaře i
zdravotnický personál takovou měrou, že jsou všichni rádi, když jde na přímluvu
syna domů. A tak nějak dokola…
Kniha je redakčně neskutečně odfláknutá. Už v anotaci se
píše o tom, že hrdina se po listopadu snaží neúspěšně podnikat. O tom v knize
ale není ani slovo, Josef je popelář, předtím pár let za komunistů pracoval v dole
(lehčí pomocné práce), seděl i v kriminálu, zdá se, že si to Landsman v průběhu psaní s tím podnikáním rozmyslel.
Podobně mu asi vypadla příhoda o zpackaném tetování na krku, byť na ní pak
opakovaně odkazuje. Syn Pepík se v jedné kapitole obává otcova nápadu
odjet na jižní Moravu, protože nastupuje na střední školu, průmyslovku. O
kapitolu či dvě dál, která se odehrává o rok později, je Pepík po maturitě a nemůže
najít práci. O tom, že je nejprve o tři hlavy větší než otec a hravě ho přemůže
a o několik kapitol dál se nechá tátou chytit pod krkem a neubrání se mu, ani
nemluvě. Nebo, že bych to v té ostraváčtině
špatně pochopila?
Kniha je psána opět v ostravském dialektu, a to je asi
to jediné, co na knize zaujme. Jen člověk nesmí být cimprlich na sprosté
výrazy.
„To je život na hovno. Mě už to fakt nebavi. Co ma člověk
robit. Hovno! Jedině tak tlampat. Už abysem byl od tudy v řiti, nebo se z teho
zbytčím. Fakt!
„Kurva, už tu je poslední piva!“ zaklel, když otevřel
ledničku. „Neměl bysem fakt po ranu tak tlampat. V tym ma stara pravdu.
Ale co mám robit? Asi se na to jakysik čas vyseru. Leze to do korun a žlampu to
enem ze špatného zvyku a nudy. Eště dneska idu na Terasu a potom na to seru,
mám recht“.
Co ja vůbec umim? Nic!!! Enom
chlastat, kuřit, žrat a štenkrovat lidi. .. Já už asi inši nebudu. Bo na
jakusik převychovu už je jaksi pozdě a nechat se znovu přemrdat už tiež neide.
Ale jakesik řešeni tu kurva musí byt! Až budu třizby, tak se nad tym zamyslim,
bo včile mam palicu jak melun.
Dialogy Josefovy ženy se synem, příp. syna a jeho mladých
přátel, jsou naopak psány kontrastně spisovnou češtinou a jsou: … děsivé… .
Opravdu pochybuji, že takhle v Ostravě někdo mluví. Třeba když Pepík říká svému otci: „Toho
perverzního chování už máme dost!“ .. „Napadlo tě někdy, jak je těm dělníkům,
kteří dřou na stavbách v zimě, v dešti
nebo v mrazu? To ty bys nikdy nedělal, protože jsi fajnový a taky nějaká
osobnost.“
Tahle kniha asi zaujme rodilé mluvčí, hádám, že nejvíc
příznivců bude z Ostravska, ti si totiž mohou originální jazyk asi nejvíc
užít. Obávám se ale, že jinak velkou díru do světa neudělá. Ono totiž na
podobné blbé kecy v přímém přenosu stačí zajít do nejbližší hospody čtvrté
cenové skupiny. Anebo si otevřít nějaké diskusní forum třeba na novinky.cz.
Křupanů, blbů, sebestředných chlapíků, kteří všemu rozumí a všude byli dvakrát, těch máme totiž tolik, že bychom je mohli vyvážet do světa.
Hodnocení: 50%
Ivan
Landsmann:Smetanová revoluce
- EAN: 9788025903469
- Datum vydání: 2014-11-17
- Nakladatelství: PLUS
- Počet stran: 224
