Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

Psal se rok 1984  a v časopise Věda a technika mládeži vyšel článek AIDS: nová metla lidstva? Dobře si na to pamatuji, zaujal  mě a  udělala jsem z něj referát do přírodopisu. Bylo to asi úplně poprvé, kdy jsem se o AIDS doslechla. Vlastně jsme tenkrát ani nevěděli, jak se to správně čte. Z článku každopádně vyplývalo, že není třeba se bát, AIDS je nemocí, která ohrožuje jen feťáky a homosexuály. Mockrát jsem si na to pak vzpomněla, když se o HIV mluvilo všude, když v roce 1988 natočila Chytilová Kopytem sem, kopytem tam, když umřel Freddie Mercury, když jsem viděla Philadelphii... Pravdou je, že současná věda dokáže nástup nemoci oddálit či průběh zpomalit, vyléčit ji lékaři ale stále nedokáží. Protože ale většina nakažených žije v rozvojovém světě, tak byť se jedná o pandemii (40 milionu nakažených), není to problém, který by plnil první stránky novin. Dnes frčí ebola či různé chřipky se zvířecími přívlastky.

Do doby, kdy se o AIDS nic nevědělo, ale o to větší vládla hysterie, čtenáře přivádí kniha Carol Rifka Bruntové: Řekni vlkům, že jsem doma. Ano, píše se rok 1987, Ronald Reagan vystupuje v televizi a nabádá mladé, ať kvůli AIDS zapomenou na sex. Rodině, kde mají syna nakaženého při transfuzi, přestali doručovat poštu... Soudce uspořádá soudní přelíčení na parkovišti, protože pachatel má AIDS. Přenáší se AIDS slinami? Použitím stejné tyčinky na rty? I tohle řeší hlavní hrdinka knihy, čtrnáctiletá June. June žije na venkově (ale v dojezdové vzdálenosti vlakem od New Yorku) se svými rodiči a starší sestrou Gretou. Je to trochu zvláštní holka, samotářská, v něčem dětinská (nejvíc ji baví toulat se lesem a hrát si na středověk) a v něčem překvapivě vyspělá a originální. Dřív si hodně rozuměla se svou sestrou, ale nějak se to pokazilo... Jejím jediným přítelem, důvěrníkem a vlastně i tajnou láskou je strýc a kmotr Finn, bratr její matky. Než zčistajasna skončil, býval známým malířem, June bere do galerií, známých newyorských restaurací, na výlety. Mají podobný vkus, milují historii, rozumějí si beze slov. Strýc učí June poslouchat vážnou hudbu i najít obrys v negativním prostoru obrazu. Jenže strýc Finn zemře a zemře právě na AIDS. June se s Finnovou smrtí nemůže srovnat, nejvíc ji dorazí, když zjistí, že strýc  měl mnoho let přítele a ona to vůbec netušila. Její rodina tohoto muže odsuzuje jako zkrachovance, který Finna nakazil a tím pádem zabil, June se s ním ale tajně sejde a zjistí, že Toby a Finn měli výjimečný vztah a že Toby se s Finnovou smrtí vyrovnává stejně bolestně, jako ona sama. June se díky Tobymu postupně dozvídá více nejen o strýci, ale také o své matce a jejím vztahu k bratrovi, o tom, jak matka obětovala své vlastní malířské nadání rodině.  Díky pravidelným setkáním s Tobym leccos pochopí i o svém vztahu k sestře. Román o dospívání, lehce kořeněný "zakázaným" přátelstvím mladé dívky se smrtelně nemocným homosexuálním mužem. Pohodová atmosféra doby "před-digitální" - žádné mobily, počítače, tablety. Ale pěkně pevná linka, telefonní automaty, noviny, kopírka jen v knihovně. Občas se mi po té době zasteskne, byla to doba i mého mládí.

 

Silný a dojemný příběh - nejen o dospívání, přátelství a lásce, ale také o smrti, předsudcích, obětování se či smyslu života. S ohledem na věk hlavní hrdinky a to, že její přerod ze sebestředné naivní holky do zralosti a dospělosti je hlavním tématem knihy, si asi nejvíc počtou tzv. "mladí dospělí", nicméně ani "my starší ročníky" nebudeme zklamaní. Jednoduchý jazyk, ale vtipné nápady, zajímavé téma, četlo se to samo.

Ukázka:

Když jsme byly malé a Greta na mě ještě bývala hodná, často jsme se navlékly do zimních kombinéz a hrávaly si venku. Lehly jsme si vždycky na sníh, a když nám do tváře dopadaly sněhové vločky, snažily jsme se nemrkat. Greta jednou tvrdila, že jí vločka spadla přímo do oka a že úplně zblízka viděla, jak vypadá. Že by rozpoznala každou její ledovou krystalku. Jenom na vteřinu. Jako by ta vločka byla na okamžik vyřezaná v jejím oku. Prý to byla ta nejnádhernější vločka, jakou si kdy dokázala představit. Dokonce ještě krásnější než andělé. A pak se rozběhla tryskem domů. Chytila mámu za sukni a usedavě se rozplakala, protože věděla, že já tu vločku nikdy neuvidím. A taky věděla, že mi tu dokonalou věc nikdy nebude moct ukázat.

Řekni vlkům, že jsem doma, je románový debut Carol Rifky Bruntové, americké autorky (ročník 1970) žijící aktuálně s manželem a třemi dětmi ve Velké Británii (mrkněte na její stránky: http://www.carolrifkabrunt.com/). Carol Rifka Bruntová vystudovala angličtinu a středověkou historii, živila se psaním pro nejrůznější deníky a časopisy, např. pro The North American Review a The Sun. Debut Řekni vlkům, že jsem doma se po svém uvedení v roce 2012 velmi dobře uchytil, byl přeložen do řady jazyků, získal i několik cen a v řadě anket byl jmenován jako jedna z nejlepších knih roku (např. The Wall Street Journal, O: The Oprah Magazine). Aktuálně píše autorka druhou knihu, tak se máme na co těšit. 

Hodnocení: 90%

Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

• Nakladatel: Jota
• ISBN: 978-80-7462-564-0, EAN: 9788074625640
• Originál: Tell the Wolves I’m Home
• Překlad: Ohnisková, Vanda
• Popis: 1× kniha, vázaná, 416 stran, 15 × 21,7 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)

Marek Šindelka: Mapa Anny

Na tuhle knihu jsem byla hodně zvědavá. Od Marka Šindelky jsem zatím nic nečetla, ale už jsem o něm dost slyšela. Před dvěma lety dostal Magnesii Literu za prózu (Zůstaňte s námi), Mapa Anny se zase umístila na 6. místě v loňské anketě Lidových novin o knihu roku.

Oficiální anotace

Mapa Anny je nový povídkový soubor Marka Šindelky, nositele Magnesie Litery za prózu z roku 2012. Objektem autorova pozorování jsou opět vztahy: nebezpečné, zničené, vyhořelé, vyčpělé. Povídky jsou zároveň intimnější a přímočařejší, jsou smyslné i smyslové. V silných textech nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, ale už nejsou, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli ani tušení.Poslední noc, poslední dějství. Nebezpečné vztahy v přímém přenosu.

Hmmm. Sehnala, přečetla a jsem v rozpacích... Zjevně už zase nepatřím mezi cílovou skupinu, protože mě to vážně moc nebavilo. Některé povídky jsou lepší, hlavně ty na začátku knihy (Štafeta, Kopie), další mi připadaly nekonečné. Postava Anny se povídkami tak nějak prolíná, v různých životních obdobích i situacích. Jinak se tam ale toho moc neděje.  Jako celek mi to nějak nedrží pohromadě.  Kupení detailů, popisy prostředí, snaha o jakousi exkluzivitu, sociální sítě nejen ty internetové, sebestřednost autora. Takový pop. Literární Tomáš Klus. Existencionální odcizení na straně jedné a tělesnost na straně druhé. Vzpomněla jsem si na jednoho starého Viewegha: Povídky o sexu a manželství. Jenže ten byl mnohem zábavnější.  Ano, je tu pěkná práce s jazykem, sem tam mi kniha připomínala spíš básnickou sbírku, než prózu.  Popisy, pozorování a postřehy, ty autorovi jdou. Tváří se to jako literatura pro náročnějšího čtenáře, ale mám pocit, že je to jen taková póza, nebo marketinkový záměr. "Čtu tuhle knihu, je to náročné čtení, inu, i já jsem náročný čtenář." Jednodušeji - už to asi nechápu. Šindelka je mladý autor, píše pro mladé o tom, co každodenně prožívají.  Jsem vcelku dost ráda, že jsem z životního období, kdy jsou "vztahy"  a jejich řešení na denním pořádku už "vyrostla". Anebo jinak - asi se radši nechám ovlivňovat Janou Šrámkovou nebo Petrou Hůlovou, přijdou mi prostě "opravdovější". 

Po třech dnech marně vzpomínám, co mě v knize něco zaujalo a jestli si vůbec něco pamatuju. Medúza vznášející se v akváriu jako srdce Architektova domu? Originální zbavení se nechtěného přítele přenecháním jiné? Afekt dítěte na pařížském dvorku? Možná léta dozrávání s o tolik starším Architektem? Jak se knihou prolíná motiv vrásky a krystalu? To, jak spolu skončí lidé, kteří se vlastně nesnášejí? Náhodně poskládané okamžiky... Přiznávám, že jsem se docela těšila, až tu knížku dočtu a odložím... Pocit, který si odnáším: Proč jsou všichni takoví utrápení? Ale vcelku chápu, že dívky kolem pětadvaceti z Marka Šindelky šílejí... :-) Když on je navíc na fotkách takový charismatický:-)

FOTO: Petr Horník, Právo

Ukázka z knihy:

Žena protestuje, že si vymýšlím, a já musím pracně přísahat a dokazovat, že je to všechno pravda, že v devadesátém prvním bychom tady v tuhle hodinu okamžitě letěli přes zábradlí, ale je to jedno, ta doba je už dávno pryč, zapadlá v učebnicích dějepisu, které za dvacku prodávají v antikvariátech, čas neovládá zastaralý znak plus, ale děsivé práskání biče druhé mocniny, čas se zkracuje a smršťuje, řítí se střemhlav do nekonečna, je ho čím dál víc, je čím dál rychlejší, hromadí se a množí ve všech nádržích, které jsme si na něj vymysleli. Kdysi lidé chodili šeptat příběhy do dutin stromů, do puklin ve zdech. Dneska každou minutu přibude na YouTube dvacet čtyři hodin času, to znamená čtyři roky za den. Ten nehmotný tvor roste a roste, snědl vůz s koňma i s pantátou, snědl selku i se selatama a tebe, tebe sní taky, cha cha, seděli jsme ostatně dávno v jakési cukrárně s výhledem na probouzející se město, pili jsme kafe a v zubech drolili ještě horké rakvičky se šlehačkou.

...

Každé zlo se nakonec změní ve zvrácenou romantiku. V produkt. V komický obchodovatelný artikl. Hitler je skutečná spása marketingu. Nazvi něco Hitler a máš vyhráno. Anno, věř mi: za Hitlerem se lidé otáčejí jako za pěknou dívkou. Hýbej Hitlerem ze strany na stranu a lidé jej budou sledovat jako tenisové utkání. Každá historická osobnost se změní ve značku, v žalostný symbol složený ze dvou tří wikicitátů. V něco, co se dá konzumovat s chutí, snadno, rychle a dobře se to tráví.

Hodnocení: 60%

Marek Šindelka: Mapa Anny

• Nakladatel: Odeon
• ISBN: 978-80-207-1577-7, EAN: 9788020715777
• Popis: 1× kniha, vázaná, 136 stran, 13,3 × 20,6 cm, česky
• Rok vydání: 2014 (1. vydání)

František Nepil: Po Praze chodím

U rodičů pod stromečkem útlá knížka kdysi populárního humoristy s nezaměnitelným pomalým hlasem. Hodně hubená (sotva 70 stran bez předmluv a doslovů, k tomu font jak pro první čtení) - že by zase nějaký předvánoční trik snažící se vytáhnout peníze z kapes pamětníků za jakýsi nově pospojovaný výběr fejetonů? Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že to opravdu reklamní záležitost je, ovšem už z roku 1982! U Františka Nepila si procházku po pražských restauracích a vinárnách sdružených v podniku Restaurace a jídelny Praha 1 (zkratka RaJ) objednal jako jakýsi propagační materiál tehdejší podnikavý ředitel podniku (pro upřesnění - nebyl to Jiří Paroubek). Knížečka se pak rozdávala význačným hostům a štamgastům popsaných restaurací a vináren jako originální present a dočkala se několika reedic (tahle poslední z roku 2014 je snad už 5. vydáním). 

A co dnešní pohled? Je v něm víc nostalgie, protože řada podniků v knize uvedených už neexistuje, příp. se změnila v restaurace, kam se běžný smrtelník nemá šanci podívat, pokud není ochoten/schopen zaplatit za večeři čtyř a vícemístnou sumu. V popisech jednotlivých míst je každopádně dost zajímavostí, hlavně z historie. Události s hospůdkami spojené jsou často popsané s nadsázkou, jen bych tu čekala více humoru, vzhledem k osobě autora.  Co mě zaujalo? Třeba to, že U Zelené žáby kousek od Staroměstského náměstí propil prémie za popravu 27 českých pánů kat Jan Mydlář. Jeho autentický podpis je prý zase v malostranské restauraci U Mecenáše, kde býval pravidelným hostem (a propíjel tu běžné výplaty). A víte, že restaurace U malířů se opravdu jmenuje podle zástupců uměleckého řemesla, kteří to tu vlastnili? Ovšem šenk vydělával víc než malování... 

Knihu stojí za to prolistovat i kvůli ilustracím Pavla Lisého. Jedná se o krásné perokresby, které zachycují Prahu osmdesátých let minulého století, tj. s minimem turistů a zaparkovaných aut (a když už, tak jsou to škodovky či trabanty). Pavel Lisý (1912 - 1990) ilustroval za svého života mnoho knih, jeho nejrozsáhlejší prací byla ilustrace desetidílného Naučného slovníku zemědělského. V týdeníku Rozhlas  vycházely jeho portréty významných osobností vědy a kultury, jak je ale znát z této knihy, zajímala ho i Praha a v ní třeba pražská domovní znamení (ta vystavoval dokonce na samostatné výstavě). 

Co mi u čtení chybělo? Typický autorův přednes. Dílko ale existuje i ve formě audioknihy, kde je vypravěčem Petr Nárožný, to by možná mohlo fungovat. 

Říkám si, že by možná stálo za to ty podniky po 30 letech obejít a zhodnotit současný stav. Už jen pro ty názvy...  U tří housliček, U Plebána, U Pavouka...  Kaváren, restaurací a vináren je v knize pár desítek, to by se asi dalo. Dám vědět, až se do toho pustím:-)

Hodnocení: 70%

František Nepil: Po Praze chodím

• Nakladatel: Knižní klub
• ISBN: 978-80-242-4464-8, EAN: 9788024244648
• Popis: 1× kniha, vázaná, 80 stran, 13,3 × 19,1 cm, česky
• Rok vydání: 2014

Jan Boris Uhlíř: Bomby na Prahu

Bombardování Prahy spojeneckými vojsky? Nevím, jak vy, ale my jsme se o tom ve škole moc neučili. A je vlastně s podivem, že se v socialistickém dějepisu vynechala taková příležitost otřít se o imperialistický Západ. Možná to ale bylo tím, že na dějiny 20. století skoro nikdy nezbyl čas... A tak jsem jen věděla o zničeném Emauzském klášteře, v rodině se také tradovala historka, že za bombardování zemřela první žena jednoho vzdáleného přiženěného strýce, ucelená představa mi ale chyběla. 

Díky knize Bomby na Prahu jsem si mohla tuhle mezeru ve vzdělání zacelit. Autorem fotografií byl fotograf Stanislav Maršál, který ve službách Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě velmi podrobně zdokumentoval oba velké nálety na Prahu v roce 1945. Své fotografie však nikdy nezveřejnil a na světlo světa vyšly až poté, co v roce 2008 zakoupil Vojenský historický ústav fotografovu pozůstalost. Téměř 250 snímků vypovídá o rozsahu katastrofy i o civilních obětech. 

Praha zůstala prakticky po celou dobu války ušetřená vzdušného útoku. Pražané věřili, že na tak krásné město bomby nikdy nedopadnou a že Prahu před bombardováním chrání v zahraničí exilový prezident Beneš. Podle toho se i chovali - ignorovali varování před leteckými útoky a jejich přístup často hraničil s provokací. O to větší šok přišel na Popeleční středu, nebo též na Sv. Valentýna roku 1945. V tento den, 14.2. a také předchozí noc, podnikla spojenecká vojska rozsáhlý kobercový nálet na Drážďany. Saské město bylo téměř kompletně zničeno, plameny byly vidět několik set kilometrů daleko, počet obětí se nepodařilo nikdy spolehlivě spočítat. Kvůli nepříznivému počasí a chybě radaru došlo k omylu a část letadel shodila svůj náklad - 152 tun trhavin - na Prahu. Epicentrum náletu bylo na Královských Vinohradech, ale pás začínal už u Palackého mostu, pokračoval přes Karlovo náměstí až k Riegrovým sadům a na Floru. Zasažen byl ale i Smíchov, Podolí, Pankrác, Vršovice, Nusle či Žižkov. Symbolem zkázy se stal klášter Na Slovanech (Emauzy). Dle poválečné statistiky si nálet vyžádal přes 700 životů a více než tisíc dalších lidí bylo zraněno. Mrtví byli shromažďováni v chladných prostorách kostelů, odkud také pochází řada velmi drsných fotografií v knize otištěných. Na náměstí Míru se pak 18.února konala velká smuteční slavnost na uctění českých obětí náletu. 

 

  

Další velký nálet proběhl o měsíc později, 23.3.1945, kdy byly záměrně bombardovány průmyslové oblasti na severu města - Libeň a Vysočany a také letiště v Kbelích, Letňanech a Čakovicích. Pumy ale zasáhly i obytné čtvrti, Vysočany, Střížkov, Hrdlořezy, Malešice, Hloubětín a Prosek. Mnoho obětí bylo z Kbel, kde se lidé snažili ukrýt v polích, tam je ale dostihly střepiny tříštivých střel. Mrtví byli i ve Vinoři, Satalicích a dalších okolních vsích. Tento letecký nálet si vyžádal 370 životů, nedozírné byly materiální škody. Celkem oba nálety nepřežilo více než 1100 lidí (jedna děsivá podrobnost: posledních 23 obětí prvního náletu bylo nalezeno ve druhém patře sklepa jednoho vinohradského domu až v 70. letech...)

 

Zajímá-li Vás historie, máte-li rádi černobílou fotografii nebo pokud třeba bydlíte v místech, které bomby v roce 45 zasáhly, je tahle kniha pro Vás. Připravte se, že to bude pěkně drsné, ale takhle to prostě bylo. 

Hodnocení: 100%

Jan Boris Uhlíř: Bomby na Prahu

Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála

• Nakladatel: Prostor
• ISBN: 978-80-7260-249-0, EAN: 9788072602490
• Popis: 1× kniha, vázaná, 268 stran, 24 × 28,5 cm, česky
• Rozměry: 24 × 28,5 cm
• Rok vydání: 2011

Jón Gnarr: Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku a chtěl změnit svět

Co je to literatura? Literatura (z lat. littera = písmeno) nebo též písemnictví v širším slova smyslu je souhrn všech psaných textů, (z lat. textum = tkanina) tj. všech existujících písemně zaznamenaných jazykových projevů lidstva. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí literatura umělecká, čili krásná literatura, beletrie. Literatura také působí jako inspirace pro ostatní umělce – na motivy literárních děl vznikají obrazy, sochy, písně a v moderní době také filmy.  

Tak tuhle definici jsem si na Wikipedii našla hned poté, co jsem dočetla svou první knihu roku 2015: Jón Gnarr, Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku a chtěl změnit svět. A zjistila jsem, že dílko definici literatury splňuje, byť tedy jen v tom širším smyslu. Ovšem zároveň jde o knihu inspirující, a to nejen pro ostatní umělce... Je to totiž ze života - jde o cosi jako autobiografii jednoho z nejoriginálnějších politiků posledních let, starosty islandského Reykjavíku, Jóna Gnarra. Jak se ocitla pod mým vánočním stromečkem? Netuším, budu se muset zeptat Ježíška....

Jón Gnarr je regulérní blázen. Sám sebe považuje za komika, anarchistu a punkera. A Islanďana, protože o tenhle ostrov a jeho obyvatele jde v téhle brožurce především. Jón Gnarr se v roce 2009, kdy se Island zmítal v ekonomické krizi, rozhodl, že vstoupí do politiky. Před tím se živil všelijak - v dětství měl dost problémů se vzděláváním, jako těžko zvladatelné dítě s poruchou pozornosti a hyperaktivitou strávil dokonce nějaký čas v psychiatrické léčebně, školu vychodil jen díky tomu, že se v jeho čtvrti zrovna zkoušel experiment zvaný "otevřená pedagogika", kde se neznámkovalo a kde všechny děti byly respektovány.  Posléze se živil jako taxikář, pracoval ve zdravotnictví a nakonec skončil jako herec a komik - psal skeče, vystupoval v televizi "na stojáka" (v stand up vystoupeních), psal scénáře k televizním seriálům i filmům, ve kterých i hrál. V tak malé zemi, jako je Island, ho znal skoro každý (na Islandu žije jen asi 320 tisíc obyvatel, což je míň, než v Brně). A protože ho situace ve společnosti štvala, usoudil, že je třeba s tím něco udělat. Využil svého jména a založil recesistickou Nejlepší stranu, do které nalákal své kamarády a známé se stejným pohledem na svět. Taková islandská Strana za veselejší současnost, event. Žít Brno. 

Na předvolební video mrkněte sem...

Snažil se o co největší zábavu, jeho volební kampaň probíhala hlavně na facebooku a sociálních sítích. Cílem bylo bavit se a pobavit ostatní. Slíbil kde co: od podpory islandského soukromého hospodářství a vypořádání se s korupcí přes bezplatné ošetření u zubního lékaře pro děti a lidi s handikepem až po volný vstup na plovárny včetně bezplatných ručníků a možnost ubytovat se v hotelu s ovcí. Chtěl zaujmout co nejvíc lidí, takže ve veřejných předvolebních debatách improvizoval a šokoval, například sliboval vyřešit nezaměstnanost postavením islandského Disneylandu. Pro stranu vytvořil nejošklivější webovou prezentaci s nejošklivějším typografickým řešením. Zároveň ale tvrdil, že jsou stranou bez alkoholu a bez tabáku. A světe div se - Islanďané, kteří byli otráveni standardní politikou, zadlužeností a blbou náladou, se chytli. Ve volbách získala Nejlepší strana 35 procent hlasů a Gnarr se stal primátorem největšího (a vlastně jediného) islandského města Reykjavíku. Obklopil se svými přáteli, např. kolegou na radnici mu byl muzikant z kapely Sugercubes (kapela, kde zpívala nejznámější Islanďanka Bjork, jinak též kamarádka Jónovy manželky Jógy), odmítl uzavírat koalice s těmi, kteří neznali jeho oblíbeny seriál The Wire (Špína Baltimoru). A vyšlo to: Gnarr byl primátorem 4 roky a podařilo se mu ledascos změnit - financování města, školství, zahraniční politiku atd. Velmi se zasazoval za lidská práva, zejména práva homosexuálů, každý rok se zúčastnil Reykjavík Pride pochodu (v kostýmu), zasazoval se o propuštění Pussy Riot. 

 

 

Navíc se snažil být zdvořilý, schovívavý a tolerantní, být na straně dobra. Hlavní cíl, aby byl Reykjavík hip a cool, se mu také vcelku povedl, do města proudí turisté, finanční i politická krize byla zažehnána, jeho příběh se stal inspirací pro mnoho dalších lidí.  Spousta lidí Gnarra v době jeho politické kariéry podporovala - od filozofa Naoma Chomského přes Yoko Ono, která v Rejkjavíku instalovala svůj Sloup míru, až po Banksyho, který mu věnoval jedno ze svých graffiti.  V minulém roce skončil jeho primátorský mandát a Jón Gnarr svou "politickou intervenci" ukončil. Jeho přátelé a kolegové se rozhodli, že budou v politice pokračovat a založili regulérní politickou stranu. A Jón Gnarr napsal knihu Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku... A natočen byl i dokumentární film. 

Jaká je kniha? Obsah rozhodně zajímavý, forma  už míň - poslepované texty (rozhovory, manifesty, dopisy), kterým se žádný editor pořádně nevěnoval,  překlad do češtiny mě taky zrovna nenadchl. Ale on asi bude humor Jóna Gnarra dost specifický a možná, že bych ho tak úplně nechápala, ani kdybych uměla plynně islandsky. Jón Gnarr mi totiž připadal jako vážně šílený člověk. Což ale asi chtěl... Inspirativní čtení to ale každopádně bylo a je, zvlášť v té naší české realitě. Takže vlastně nakonec jako první přečtená kniha roku celkem dobré. 

A víte co? Zkuste se nechat taky inspirovat:-)

Manifest Do-it-yourself demokracie podle Jóna Gnarra:

1. Pošlete pro klauny

Bez smyslu pro humor bych asi musel emigrovat. Když nemáte smysl pro humor, máte problém. Stejně důležité, jako emoční inteligence, ale podceňované. Abyste byl o krok napřed, potřebujete humor.

2. Zúčastněte se

Nemusíte být politikem, abyste se mohl zúčastnit politického života. Nepotřebujete na to vzdělání nebo nějaké speciální dovednost. 

3. Bavte se. 

Když něco přestane být zábavné, nestojí to za to. A to se stalo s politikou. Jsme tak zaměření na úspěch, že jsme zapomněli, jak si věcí užívat. Je nejvyšší čas se zapojit a užít si to. 

4. Buďte anarchisty

Anarchie a mír, po tom toužím. Anarchie je jediná cesta k beztřídní společnosti, solidární společnosti, která respektuje svobodu jednotlivce. Ale musí to být mírumilovné, násilí představuje temnou stranu lidské existence.

5. Myslete pomalu

Pro záchranu demokracie musí politici zaujmout široké spektrum lidí. Potřebujete vědce, pankáče, umělce, normální lidi, kteří myslí spíš pomaleji, než rychleji. Potřebujete plaché lidi, ty s nadváhou i s postižením. A hlavně - mladé lidi.

6. Přeberte odpovědnost

Je to jednoduché - potřebujete trochu představivosti a trochu kuráže, zbytek přijde. Co vás štve? Co je podle vás špatně? Založte si vlastní politickou  stranu, nebo vstupte do nějaké, která je vám sympatická a dejte ji pomocnou ruku. Buďte připraveni investovat trochu času a trochu se obětovat. 

7. Ať je to jednoduché

Před volbami v Reykjavíku se velké noviny hemžily inzercí velkých politických stran. Slogany jim vymýšlely zavedené reklamní agentury a bylo to plné řečí o domově, zahradě či rodině. Náš inzerát se objevil v jedněch místních novinách: "Nejlepší strana hledá muže a ženy, kteří chtějí věci změnit". Byli jsme zavaleni odpověďmi...

8. Sledujte "The Wire" (Špínu Baltimoru)

O čem jiném byste se chtěli bavit se svými koaličními partnery - o socialismu?

9. Dejte šanci míru

Dal jsem si za cíl udělat z Reykjavíku město míru. Mír záleží na každém z nás, u sebe musíme začít. Nemůžete bojovat za mír na Blízkém východě a večer se hádat po telefonu s rodinnými příslušníky. 

10. Ať je vaše město hip a cool!

Co je to hip a cool? Prostě opak stupidního a přízemního. 

Hodnocení: 75%

Jón Gnarr: Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku a chtěl změnit svět

• Nakladatel: Pragma
• ISBN: 978-80-7349-413-1, EAN: 9788073494131
• Originál: Horen sie gut zu und wiederholen
• Překlad: Dan, Zdeněk
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 176 stran, 11,5 × 19 cm, česky
• Rok vydání: 2014