pátek 24. června 2022

Delia Owensová: Kde zpívají raci

Předloni a loni četl tuhle knihu snad každý v mém okolí. Všude samé recenze, a tak jsem začala uvažovat o tom, že se do ní taktéž pustím. Dokonce jsem se pro ni vypravila do Kosmasu. Jenže kniha zrovna nebyla na skladě, a tak jsem si nakonec odnášela Ptačí domek, jinou knihu o ženě milující ptáky. Kde zpívají raci mi zůstalo někde v podvědomí, odkud se vynořilo letos v červnu, kdy si ji knihkupectví Fryč vybralo jako knihu měsíce pro své fanoušky. 


Hlavní hrdinkou je Kya, na začátku příběhu (v roce 1952) je jí asi šest let, žije se svými rodiči a sourozenci v jednoduché chatě v bažinách na pobřeží Severní Karolíny. Jsou velmi chudí a celá rodinná situace je vlastně dost zoufalá. Otec se opíjí a mlátí matku, ta od rodiny nakonec odchází. Postupně mizí ve světě i další sourozenci, včetně o pár let staršího Jodieho. Kya zůstává na nějakou dobu se svým otcem, který zažívá jedno ze svých lepších období - bere dceru na ryby, ukazuje jí přírodu, učí ji poznávat ptáky. Nakonec ale odchází i on. Kya má snahu začlenit se do společnosti, ale protože "holka z bažiny" má kredit asi tak jako Rom z Chánova, nakonec se rozhodne, že zůstane ve své divočině žít sama (navenek ovšem předstírá, že otec je stále přítomen, je to způsob, jak uniknout sociálce a případnému pobytu v nějaké pěstounské rodině). Zkusí i školu, ale po jediném pokořujícím dni už tuhle zkušenost nehodlá opakovat. Živí ji rybolov a sběr mušlí, které od ní vykupuje starý černoch Skokan.

Po několika letech se sblíží s jedním chlapcem, bývalým bratrovým kamarádem jménem Tate. Tate si usmyslí, že Kyu naučí číst a psát. Dívka je přirozeně inteligentní, takže to jde rychle, Kya se pak vrhne na knihy o přírodě, kterými ji Tate zásobuje. Příroda okolí totiž tvoří její hlavní zájem, své dny tráví pozorovnáním ptáků, hmyzu a dalších živočichů, velmi dovedně také přírodu kreslí. Mezi mladými lidmi se rozvine vztah, ale mladík odchází na vysokou školu a Kyu nechává v bažině - neumí si totiž představit, že by dívka dokázala žít někde jinde. Jeho místo posléze zaujme Chase, playboy místní komunity, který Kye zlomí srdce. Tady začíná druhá linie knihy, ta detektivní, a sice vyšetřování smrti tohoto mladého muže, která se stala v roce 1969. Byla to nešťastná náhoda, sebevražda nebo vražda? Jaký by tenhle čin měl motiv a kdo by měl zájem se mladíka z místní smetánky zbavit?


  


Kde zpívají raci je kniha o osamělosti a touze přežít, o jinakosti, o Americe 60. let, o rasismu, kniha o svobodě. Obrovskou roli tu hraje příroda a její poetické popisy, autorka knihy zúročila své přírodovědné vzdělání a znalost místních poměrů (vyrůstala v sousední Georgii). Ač čtenář může mít trochu pochybnosti o tom, že se z negramotné Robinsonky může za pár let stát uznávaná autorka knih o přírodě, čte se to výborně, je to napsáno (a přeloženo Janou Hlávkovou) nádherným jazykem. Naprosto chápu nadšení všech, kteří si knihu přečetli (v současné době na Databázi knih 90% od osmnácti stovek hodnotících, to je opravdu hodně dobré číslo). Čtení jsem si užívala a závěr mě vyloženě pobavil. Tušila jsem, že to bude dobré, ale bylo to ještě lepší, než jsem čekala. 


Kniha si získala širokou publicitu, do ledna 2022 se údajně prodalo více než 12 milionů výtisků, čímž se kniha zařadila mezi nejprodávanější knihy všech dob. Aktuálně se do kin chystá filmová adaptace (premiéra v létě 2022). 



Máte-li chuť na skvělé popisy divoké přírody, trochu romantiky a špetku krimi, baví vás silné ženské postavy, s touhle knihou, myslím, nešlápnete vedle.

Hodnocení:  95%


Delia Owensová: Kde zpívají raci

  • Nakladatel: Jota
  • EAN: 9788075657398
  • ISBN: 978-80-7565-739-8
  • Originál: Where the Crawdads Sing
  • Překlad: Hlávková, Jana
  • Popis:1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
  • Rozměry: 15,62 × 22,8 cm
  • Rok vydání: 2020 (1. vydání)

čtvrtek 23. června 2022

Viktor Karlík: Hlasy z podzemí



Soubor Hlasy z podzemí vytvořil výtvarník Viktor Karlík v letech 2000–2013 a zahrnuje svébytné objekty: litinové poklopy-kanály s citacemi třinácti básníků, jejichž tvorba je spojena s Prahou – Jiřího Koláře, Jana Hanče, Zbyňka Hejdy, Andreje Stankoviče, Ivana M. Jirouse, Egona Bondyho, J. H. Krchovského, Pavla Zajíčka, Filipa Topola a dalších.

Najdete vedle Muzea Kampa, U Sovových mlýnů.










Muzeum Kampa: Lidská důstojnost (Zoubek, Kmentová)

 


Ze stránek Muzea Kampa:


Eva Kmentová a Olbram Zoubek: Lidská důstojnost
Sochařka Eva Kmentová (1928–1980) a sochař Olbram Zoubek (1926–2017) představují dvě mimořádné tvůrčí individuality, oba se postupně stali ikonami českého, respektive evropského sochařství druhé poloviny 20. století. Byli spolužáky z neobyčejně podnětného ateliéru profesora Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se vlastně obrodilo – či znovuzrodilo – české poválečné sochařství. A byli i životními partnery, manželství uzavřeli těsně po absolvování školy – partnerské, rodinné a přátelské vazby byly důležitou obranou proti demagogii totalitní doby, což se v podtextu odrazilo i v jejich práci a přístupu k ní.

Eva Kmentová i Olbram Zoubek byli autory výrazných plastik, kde důležitou roli hrál člověk, jeho postavení ve světě a době, s niterným prožitkem lidské existence. Výstava ve dvou podlažích Musea Kampa nabízí okruhy vycházející jak z děl obou autorů (témata jako figura, gesto, povrch, prázdno a jejich rozdílné či blízké ztvárnění oběma tvůrci), tak nalézající momenty vzájemné inspirace, či naopak naprosto rozdílného přístupu. Nedílně přítomný je i jejich vlastní vztah, Zoubkova Rodina (1973) či Kmentové Krajina (1969) z otisků jejich těl vypovídají hodně také o vazbách mezi nimi, podobně intenzivně se v tvorbě obou odráží období dlouhé nemoci Evy Kmentové v druhé polovině sedmdesátých let.

Přehlídka se soustředí na období od konce padesátých do začátku osmdesátých let, vystaveny jsou nejen známé práce obou sochařů (Zoubkovi Strážci, Běžec, či plastiky ze série Zastřelení; Kmentové Opuštěný prostor, Lidské vejce či stély s otisky prstů a rtů), ale i méně známá díla, reliéfy a drobné plastiky; expozice je doplněna texty z rodinných deníků odrážejících tvůrčí i každodenní život.

Po více než padesáti letech budou společně vystaveny dvě výjimečné práce Evy Kmentové: Terč – Muž a Terč – Žena, obě legendární díla české nové figurace pocházejí z roku 1968. Zatímco Terč – Muž byl často vystavovaný a v současné době je ve sbírce Musea Kampa, Terč – Žena byla zhruba v roce 1969 získána Arturem Schwarzem do jeho sbírky a pravděpodobně nebyla dále veřejně vystavována. Systematickou prací se ji podařilo najít a získat do sbírky Nadačního fondu Kmentová Zoubek.

Výstava vzniká ve spolupráci s Nadačním fondem Kmentová Zoubek a navazuje na stejnojmenný project realizovaný v roce 2021 Galerií Miroslava Kubíka v Litomyšli.


Navštívila jsem komentovanou prohlídku s kurátorkou výstavy a bylo to moc fajn. Doporučuju.


















středa 15. června 2022

Jiří Ventluka: Motýl v pavučině

Motýl v pavučině je příběhem dívky Eriky, která až rané dospělosti zjistí, že trpí vzácným onemocněním, které nikdo nezná. Její lymfatický systém není napojený na krevní oběh, což způsobuje velké problémy s krvinkami, prouděním lymfy i zásobováním těla živinami. V dětství se sice čas od času objevovaly nějaké příznaky, ale protože na tom dívka byla velmi dobře – závodně sportovala a výborně se učila, nikdy se to nijak zásadně neřešilo. Až po úrazu v Rakousku v létě 2003 se nemoc projevila naplno, vzápětí začaly zprvu kratší a později delší pobyty v nemocnici, spojené s transfuzemi krve a plazmy. Zdravotní stav se horšil, následovalo několik sepsí, umělý spánek a mimotělní okruh. Celou dobu ale byla Erika v dobré mentální kondici, nějakou dobu z nemocnice i pracovala, studovala doktorské studium. Síly ale ubývaly, řešila se nutrice, dívka posléze ve velmi vážném stavu skončila v jedné krajské nemocnici, kde nakonec po roce a půl boje s nemocí také zemřela.



Celý příběh od začátku až do konce popisuje v knize Eričin otec. Člověk zřejmě velmi pragmatický a racionální, pro kterého se kniha stala způsobem, jak se s celou tragickou situací vyrovnat, je to vlastně jakési vyznání dceři. Otec se snaží reálně popisovat systém péče a způsob léčby, zmiňuje několik pokusů o využití alternativních forem léčby, snahu nalézt pomoc v zahraničí (v době, kdy byl internet ještě v plenkách). Někdy jsou to zápisky velmi osobní, často z nich čiší bezmoc, jindy zase zloba a zášť – na systém, na nekompetentní lidi, kteří se najdou všude, takže i ve zdravotnictví, na selhávající blízké. Je docela fascinující, co všechno si Eričin otec poznamenal či pamatoval. Cílem sepsaného příběhu bylo dle autorových slov pomoci lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci, ukázat jim, že v tom nejsou sami.

Za sebe bych asi byla ráda, kdyby kniha skončila dopisem na rozloučenou od kamaráda, který přišel do e-mailové schránky několik dní po pohřbu. Následovala ale snaha rodičů zjistit, co se vlastně stalo (zda Erika nezemřela následkem špatné péče v mimopražské nemocnici, zda byly všechny postupy de lege artis atd), a to prostřednictvím soudního sporu. Spor o pravdu či spravedlnost, jak to nazývá autor knihy, který ale, jak asi tušíte, nevedl k ničemu jinému než k utracení peněz za advokáta, znalce a soudní poplatky. Obávám se, že se nedalo čekat nic jiného, navíc v případě, kdy podobnou chorobou trpí jen několik lidí na světě a neexistuje žádná schválená či správná léčba (ani v zahraničí, natož v ČR).

Kniha je velmi podrobná, je v ní hodně přímé řeči a dialogů, takže je široce přístupná a docela "dobře" se čte. Je to ale i přes občasné pozitivní momenty docela dost depresivní čtení, které vám rozhodně žádnou katarzi na závěr nepřinese, spíš smutek nad tím, kolik podobných osudů se asi tady u nás odehrává. Já sama jsem se do této knihy pustila proto, že mám s (jiným) vzácným onemocněním osobní zkušenost, ale obávám se, že podobné zkušenosti nebývají úplně přenositelné. Myslím, že Motýl v pavučině bude mít velký význam pro rodinu Eriky, případně pro její známé, kteří se tak mohou dozvědět, jak prožila své poslední okamžiky a jak to zvládalo její okolí, pro širší publikum ale asi určena úplně nebude.

Kniha je důkazem toho, že ani současná moderní medicína není všemocná, byť jsme o tom z nejrůznějších médií dennodenně přesvědčování. Je také svědectvím o bezpodmínečné rodičovské lásce, i o tom, že lidé jsou různí a velmi záleží na tom, koho v životě (a v nemocnici zvlášť) potkáte. Věřím, že převedení tohoto smutného příběhu do knižní podoby pomůže rodině přijmout fakt, že přišli o svou nadanou dceru a že jim umožní příběh uzavřít. Moc bych jim to přála.

Za knihu děkuji nakladatelství Rosier. 


Jiří Ventluka: Motýl v pavučině
  • Nakladatel: Rosier
  • EAN: 9788088467113
  • ISBN: 978-80-88467-11-3
  • Popis: 1× kniha, vázaná, 160 stran, česky
  • Rozměry: 13,5 × 20,8 cm
  • Rok vydání: 2022 (1. vydání)

pátek 3. června 2022

LiteraTour 2022

Vydařená akce: 10. ročník LiteraTour, tentokrát na téma „až zaklapne víko“ (vesele i vážně o posledních věcech člověka). Navštívili jsme krematorium, ZŠ a MŠ Doktrínu, kostel sv. Vincence z Pauly, ZŠ Gollova (poslední zastávku, Dům u Pelikána, jsem už musela bohužel kvůli času oželet). Rudiš, Pratchett, Duskova, Backman a další v podání herců libereckých divadel.