Barbara Schmitzová: Jaký život je hoden žití?

Magnesii Literu v kategorii publicistika letos vyhrála kniha Terezy Matějčkové: "Bůh je mrtev. Nic není dovoleno". Touhle knihou se zatím ještě prokousávám (a nejsem si jistá, jestli ji dočtu, čekala jsem trochu něco jiného), ale narazila jsem v ní na zajímavou kapitolu s názvem "Tragédie sebevrahů, síla nemocných". Autorka se v ní zabývá knihou švýcarské filozofky Barbary Schmitzové s názvem Jaký život je hoden žití? S touto dámou je v knize následně také velmi zajímavý rozhovor. Zapátrala jsem a zjistila, že Tereza Matějčková knihu "Jaký život je hoden žití?" přeložila do češtiny.  V letošním roce ji vydalo nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy, za přítomnosti autorky pak byla kniha představena na letošním Světě knihy.

Oficiální anotace:

Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.

Barboře Schmitzové se v roce 1999 narodila dcera s genetickým postižením (Robinowův syndrom), o několik let později je těžce zasáhla zpráva o tom, že její sestra, oblíbená a úspěšná žena a matka, spáchala sebevraždu. Tyto dvě události byly východiskem ke knize, ve které se autorka z filozofického i sociologického hlediska zabývá otázkou, co dělá život hodným žití a jak můžeme žít smysluplný život i tváří v tvář těžkým výzvám.

Kniha je rozdělena do 8 kapitol, kterým předchází úvod a  na závěr je zařazen rozhovor s dcerou. 

Úvod. Přístupy k životu, který je hoden žití.

1. To je ale otázka! K subjektivitě života hodného žití

2. Paradox? Jak to, že život s postižením může být hoden žití?

3. Důstojný život a moc norem. Společnost a život hodný žití

4. Autonomie pro sociální bytosti. Sebeurčení a život hodný žití

5. Hlavně zdraví? Nemoc a smysl v životě

6. Dítě, které je jiné. Genetické testy, prenatální diagnostika a život se vzácným dítětem

7. Raději mrtvý než dementní? Staří, demence a život hodný žití

8. „Kde je život, smí být naděje.” Sebevražda a naděje

Proč chceš žít? Rozhovor na závěr

I já jsem během svého života s Carlottou vysledovala, jak mnohovrstevnatý je vztah mezi postižením a identitou. Během našich prvních společných let jsem často pociťovala nejasný strach. Bála jsem se, že Carlottajednou pocítí, že je postižená, že je jiná, že ledačehos, co umí ostatní, ona není schopná. Měla jsem strach z toho okamžiku, kdy jí to budu muset sdělit.

Dopadlo to úplně jinak. To, co může a nemůže, bylo pro Carlottu zkrátka samozřejmostí. Své postižení nikdy nevnímala jako vnější vlastnost, ale jako svou součást, stejně jako k ní patřily i jiné vlastnosti — její výška, světlé vlasy nebo třeba vypravěčský talent. Zivot s postižením ji utvářel a učinil z ní osobu, jíž je dnes. Postižení jí umožnilo rozvinout právě ty vlastnosti, přednosti a zranitelnosti, které z ní činí jedinečnou osobnost.

Nejzajímavější pro mne byly kapitoly, které se týkaly proměny autorčina vnímání zdravotního postižení, neméně zajímavé ale byly statě zaměřené na stáří, nemoci či demenci. Kniha nabízí historické souvislosti a proměny názorů na danou problematiku a také osobní zkušenosti a názory. Autorka dokládá na řadě příběhů, že i se zdravotním postižením je možné prožít šťastný a spokojený život. Doporučuje lidem s postižením pečlivě naslouchat   (a nesoudit dle svých vlastních předsudků či anekdotických zkušenost). 

Věta, která mnou rezonuje: Vytvořit podmínky, které lidem s postižením opravdu umožní volit mezi alternativami je důležitou výzvou pro budoucnost naší společnosti. Přitom nezáleží na tom, zda se to týká volného času, způsobu bydlení, zaměstnání, politické spolurozhodování či nespočetných každodenních úkonů.

V případě sebevražd pak je dle autorky nutné zejména dodávat nebo zprostředkovávat naději (zkuste třeba tuhle stránku). Sebevražda je často důsledkem tlaků na výkon, tlaků okolního prostředí na perfektnost, což se ukazuje zejména u mladých lidí. Docela jsem koukala, kolik lidí ročně sebevraždu spáchá... V Česku kolem 1300 lidí ročně. 

Z rozhovoru s autorkou v knize Bůh je mrtev:

V knize tvrdíte, že kdyby se filozofie víc zajímala o život lidí s postižením, velmi by jí to prospělo. Jak to myslíte?

Budou-li filozofové zohledňovat lidi s postižením, vymaní se ze ho jednostranného důrazu na autonomii a rozum. Protože rozumem a autonomií člověka opravdu nevystihneme. Ale to je celkem zřejmé. Proto chci zdůraznit něco jiného: Mnoho lidí si myslí - kdysi jsem tak uvažovala i já -, že lidé s postižením jsou nepochopitelní, že jsou úplně jiní. To je zvrácená představa. Není to pravda.

S těžce nemocnými lidmi hovoříte pravidelně. Co se člověk jako filozof tedy doví?

Lidé s těžkými postiženími mají často velmi silné představy o tom, co je to například spravedlnost. Je to logické, zažili spoustu nespravedlnosti, často takové nespravedlnosti, které zdravý člověk vůbec nevnímá. Jenže tato příkoří, která jsou pro zdravého neviditelná, mohou něco podstatného vypovídat o tom, v jaké společnosti žijeme. Díky lidem s postiženími získáváme ostřejší pohled na sebe samé. Bez jejich očí vidíme ze světa příliš málo!

Při čtení knihy jsem si několikrát vzpomněla na příběh, který jsem nedávno četla v Deníku N: 

Ví, že musí zemřít, dohodl si i termín ve Švýcarsku. Těsně před odjezdem s manželkou pochopili, že to nedokážou . 

No, nebyla to zrovna nejlehčí kniha na nadcházející léto, ale jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Zájemcům o téma, těm, kteří si chtějí srovnat myšlenky a v neposlední řadě rodičům dětí s postižením mohu jen doporučit... Tereze Matějčkové díky za objevení knihy a její představení českým čtenářům. 

 Hodnocení: 100%

Barbara Schmitzová: Jaký život je hoden žití?

Nakladatel: Karolinum 

Edice: Etika

EAN: 9788024657530

ISBN: 978-80-246-5753-0

Doporučená prodejní cena: 280 Kč

Originál: Was ist ein lebenswertes Leben? Philosophishe und biographische Zugänge

Překlad: Matějčková, Tereza

Popis: 1× kniha, brožovaná, 156 stran, česky 

Rozměry:12 × 19,8 cm

Rok vydání: 2024 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audio)

Tomáše Etzlera, českého novináře, mám na FB ve sledování už řadu let. Nemohlo mi tedy uniknout, že před několika lety začal připravovat svou knihu, která slibovala zážitky z Říše středu. Kniha vyšla v roce 2021 v době covidové pandemie, v tom období jsem ale nějak neměla chuť se do knížky pouštět. Nedávno jsem zjistila, že existuje audiokniha, a to dokonce načtená samotným autorem. Zajásala jsem, protože tenhle žánr mě v audio podobě baví nejvíc. Kapitoly, které na sebe nutně nemusí navazovat, rozmanitá témata, to je ideální potrava pro uši při jízdě v autě, na procházce nebo při úklidu. Svérázný autorův hlasový projekt se navíc líbil i synovi Bartolomějovi, který jinak mívá k některým interpretům výhrady, a tak nás Tomáš Etzler provázel na četných červnových přejezdech autem.

Kniha nás vrací do druhé poloviny nultých let, odehrává se v letech 2006 až 2009. Již v prologu autor čtenáře seznamuje s důvody, které ho po úspěšné a mnohaleté kariéře v americké CNN vedly k přesunu do Pekingu. Byl za tím vztah s švýcarskou novinářkou Barbarou a touha se po čtyřicítce konečně usadit a založit rodinu. Upřímně řečeno, poté, co jsem knihu vyposlechla, si vůbec nejsem jistá, že by lidé jako Tomáš Etzler měli vůbec na nějaké zakládání rodiny pomýšlet. Pokud jste workoholik, pro svou praci žijete, obětujete jí všechno a rodina je pro vás někde na třetí koleji (zmínky o manželce a dětech se v knize dají spočítat na prstech na rukou), je podle mě poměrně sobecké se do něčeho takového vůbec pouštět.

Autor se tak v Pekingu ocitl vlastně náhodou, předtím působil jako produkční CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Do Číny se vypravil za Barbarou, která tu měla práci pro švýcarskou televizi. Aby se uživil a získal novinářská víza, pracoval nejprve pro manželku jako kameraman a posléze se stal prvním stálým zpravodajem České televize v Číně. V Pekingu nikdy předtím nebyl, podnikl tam jen krátký, v podstatě turistický výlet, při kterém ho nadchl masivní rozvoj města před olympiádou a také skvělá gastronomie. Později si mnohokrát vyčítal, že se o to, kam jede a jak to tam funguje, nezajímal víc, protože by si svůj přesun pravděpodobně rozmyslel. Až na místě zjistil, že v Pekingu prakticky neexistuje žádná kultura (sbohem koncerty vážné a rockové hudby), že tu nejsou podmínky pro sportování (sbohem lezení na stěně), že Peking je po většinu roku zahalen do zdraví škodlivého smogu a že míru znečištění životního prostředí v Číně si nikdo z nás neumí ani představit. O tom, že je veškerý život v zemi kontrolován komunistickou stranou a policií nemluvě.

Pobyt v Číně mu ale na druhou stranu přinesl spoustu zajímavé práce a adrenalinu. Dostal se k mnoha přelomovým událostem, zažil a pokrýval např. Olympiádu v Pekingu v roce 2008, včetně souvisejích věcí, jako bylo stavba Pekingského národního stadionu Ptačí hnízdo, brutální, až vojenská příprava malých sportovců, nebo vynesení olympijské pochodně na Mt. Everest. Mapoval obrovské zemětřesení v Sečuánu v roce 2008, které za sebou nechalo desítky tisíc mrtvých a odhalilo obrovskou korupci při stavbě škol, kde zahynuly tisíce dětí. Přinesl reportáž o obrovské sněhové bouři, která na několik dnů paralyzovala život v zemi. Podařilo se mu točit s čínskými hackery, jeho touha natočit ilegální převádění severokorejských uprchlíků vedla také k jeho zatčení čínskou státní bezpečností a následné hrozbě vyhoštěním. Podrobně se věnoval tématu sezónních dělníků, kteří se jako námezdní síly nejvíc podílejí na čínském hospodářském zázraku. Desítky milionů jich opouští své domovy a rodiny, přesouvají se po celé obrovské zemi, staví silnice, železnice, budují města a přehrady, to vše za minimální mzdu, bez pracovně právní ochrany, v primitivních podmínkách. Osobně se mi velmi dotkla kapitola věnovaná únosům lidí s mentálním postižením a jejich využívání k otrocké práci v dolech. (O dětech s postižením v Číně natočil posléze Etzler film Nebe - zatím jsem neměla odvahu si ho pustit). Etzler navštívil jak nejhůře znečištěné oblasti, kde celé vesnice vymírají na rakovinu, tak oblasti s krásnou přírodou v podhůří Himaláje, kde zase probíhá násilné přesidlování nomádů do nově budovaných sídlišť.

Já sama jsem v roce 2004 strávila skoro měsíc cestováním po Číně a musím říct, že dojmy, které jsem si odtamtud odvezla, se v mnohém shodují s postřehy, které Tomáš Etzler ve své knize nabízí. Neúcta k životu jednotlivce, absolutní moc komunistické strany, všudypřítomnost uniforem, nadřazenost Číňanů vůči cizincům. Svérázný přístup k památkám - ty se tu neopravují, ale zbourají a postaví znovu, celé historické čtvrti musí ustoupit nové výstavbě. Pamatuji si na velkou bídu na venkově a zároveň na obrovské měřítko nových staveb (byli jsme mimo jiné na Třech soutěskách). Smog v Pekingu, přeplněné vlaky, právo silnějšího na ulici a v dopravě.

Co se týče novinářské práce, tak tohle byla zajímavá část knihy, protože Tomáš Etzler v Číně pracoval nejen jako korespondent, ale také jako producent, novinář a kameraman, fungoval jak pro Českou televizi, tak externě pro CNN a příležitostně i švýcarskou televizi. Řešil i veškeré technické otázky týkající se natáčení a přenosu dat. Ve stejné době (září 2008) ostatně jako první Čech získal cenu Emmy za aplikaci satelitních přenosů pomocí technologie BGAN (zařízení, které umožňuje mobilní živé vstupy bez přenosových vozů). Bylo velmi zajímavé poslouchat, jak fungovala spolupráce s místními čínskými spolupracovníky, jak důležitou roli tito lidé hráli pro novináře, který neovládal čínštinu. Až na konci knihy jsem se dozvěděla, že to pro lokální zaměstnance byla vlastně velmi nebezpečná práce, hraničící s vlastizradou (z pohledu čínské policie), proto jsou v knize důsledně označováni přezdívkami, aby nebylo možné je zpětně vystopovat a najít.

Nikdy jsem si neuvědomovala, že práce novináře - zahraničního korespondenta je tak nesmírně fyzicky náročná a vyčerpávající, reportáže vznikají na místech katastrof, v odlehlých oblastech, v prostorách, kde je zakázáno točit a proto je nutné reportáž nasnímat co nejrychleji, rychle ji zpracovat, sestříhat a odeslat (to celé v časovém posunu díky geografii). Tomáš Etzler působil v Číně v zajímavém období - v době, kdy se čínská vláda rozhodla kvůli Olympiádě uvolnit podmínky pro působení zahraničních novinárů a umožnit jim s výjimkou Tibetu točit po celé zemi, navíc v turbulentní době, kdy se toho v Číně opravdu hodně událo. Pobyt v Číně se na něm ale rozhodně podepsal - rozhodil mu zdraví, nastartoval problémy s alkoholem, dodnes se potýká se syndromem vyhoření. V Číně ale přesto zůstal delší dobu - o tom je jeho kniha Novinářem v Číně 2, kterou si asi naordinuji na léto.

Za mě velmi zajímavá kniha, pokud Vás druhá nejlidnatější země světa zajímá, pak pohled českého novináře rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 100%

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal? (audiokniha)

• Nakladatel: Voxi
• EAN: 8594050434844
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Interpret: Etzler, Tomáš 
• Popis: 2× CD MP3, délka 16h 58m, česky
• Rok vydání: 2022 (1. vydání)

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně. Co jsem to proboha udělal?

• Nakladatel: Vyšehrad
• EAN: 9788076015838
• ISBN: 978-80-760-1583-8
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 432 stran, česky
• Rozměry: 15,3 × 21,2 cm
• Rok vydání: 2022 (2. vydání)

Stanislav Komárek: Jezovita Balbinus

Stanislav Komárek (*6. srpna 1958 v Jindřichově Hradci) je český biolog, filozof a spisovatel. Je známý pro své originální eseje, básně, romány, práce z oblasti etologie, antropologie, historie biologie a vysokoškolskou pedagogickou činnost. A je to také už dlouhá léta můj oblíbený spisovatel a esejista. Naposledy jsem se tady na blogu rozplývala za covidu nad jeho memoáry Města a městečka.

Loni vyšla jeho poslední kniha Jezovita Balbinus, kterou jsem si s potěšením zapůjčila v knihovně. Je to historický román sui generis, odehrává se v 17. století v českých zemích a jeho hrdinou je český historik a spisovatel (a jezuitský kněz) Bohuslav Balbín. 

Oficiální anotace: Román o životě učence, literáta, kněze a pedagoga Bohuslava Balbína (1621–1688) propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly, zároveň se snahou vylíčit dobové mravy a atmosféru tak věrně, jak jen s odstupem let lze. Sedmnácté století, dominované třicetiletou válkou, patřilo v našich zemích a přilehlé střední Evropě k nejhorším vůbec, srovnatelné snad jen s tím dvacátým. I Balbín v dobovém bludišti prospěchu a hrůzy kličkoval, jak se dalo. Dříve, než se stal idealizovanou, leč zaprášenu vycpaninou v obrozenecké almaře zasloužilých dědků, to byl člověk z masa a krve, také nadšený lovec a rybář, první český „skautský vůdce“ i jazykový národovec.

„Českých knížek hubitelé lítí – plesnivina, moli, jezoviti“ -  napsal v 19. století Karel Havlíček Borovský. To ale Komárek, alespoň v případě tohoto konkrétního "jezovity", poměrně přesvědčivě vyvrací. Rozhodl se pro formu, kdy podrobně popisuje Balbínův život od narození až do smrti, zároveň se ale zaměřuje na soudobé politické a společenské dění, přičemž obé velmi originálně a vtipně komentuje. Vychází samozřejmě z dobových pramenů či z knih, jichž je Balbín autorem, neváhá ale některé životní okolnosti románovou formou domyslet, dopovědět či interpretovat. 

Před čtenářem se tak rozprostírá velmi zajímavý a dobrodružný Balvínův život, kde nechybí ani kapitoly věnované sexuálnímu životu a sexuální orientaci, představení Balvína jako aktivního obránce Prahy před Švédy, nebo jako průkopníka turistiky a skautingu. Budete žasnout, jaký život mohl také jezuitský kněz v době baroka vést, kolik výjimečných lidí za život potkal a co všechno jeho brilantní mozek vyplodil a napsal - jako náhražku za nedostupné tělesné hrátky (odloučení od oblíbenců v něm uvolnilo spoustu energie). 

Děj, aby byl pro běžného zájemce čitelný, musí mít nějakou míru imaginace, neboť člověkovy radosti se v archivních materiálech téměř nedochovávají, naopak buzerace, které zažil, tam nechávají stopy hojné.

....

Kniha zajisté vzbudí i odpor, pozdní osvícenci se budu bouřit, že dávné tmáře líčím v příliš laskavém světle, příznivci jezuitů naopak, že příliš kriticky a jistě najdou nějaké věcné detaily, které zcela nesedí - dám jim radu, kterou mám už v memoárech - ať si o B. B. a jeho době napíší vlastní knihu, kde bude vše přesně tak, jak si představovali, že to „bylo doopravdy”.

...

V dnešních pojmech byl Janek pedofil, ale to se tehdy tak nebralo a nikdo se nad tím nepozastavoval. Nikdy svému oblíbenci ostatně neublížil, byť jej líbal nápadně často a dlouho a občas mu vyhrnul košilku za účelem zjištění, „jak mu brabčík roste”.

...

Na rozdíl od jiráskovských představ, očekávajících v takovémto zení strohou, studenou a ponurou askezi, byla celková atmosféra pro nás dnes zvláštní směsicí skutečné přísnosti a důslednosti a zároveň snahy žáky bavit a podporovat v nich smysl pro různé kolektivní taškařice, pokud byly aspoň trochu sofistikované a nezaváněly nějakou herezí. Chovanci chodili na dlouhé procházky za hradby města, hráli si s míči (ovšem chlupy vycpanými), kuželky či stříleli na terč, měli povoleno chovat v kolejních prostorách pro zábavu krotká zvířata a ptáky, byli baveni fyzikálními pokusy, zejména optickými se zapalováním koudele pomocí čoček a dutých zrcadel či rozkladem světla hranolem - kdo by nechtěl spatřit pestrobarevné spectrum - strašidlo?

...

Žoldnéři dbali na to, aby jejich živnost nebyla příliš nebezpečná: konvence určovala, že se nesmělo bojovat před slunka východem a po slunka západu, v neděli, na zasvěcené svátky a podobně. Většina žoldáků ale hynula na rozmanité infekce, proti nimž nebyla žádná opatrnost dost velká. Žoldnéřská armáda také ze země odsávala a „spalovala” problematické mladé muže, kteří dnes bloudí mezi „pasťákem”, kriminálem a sociálním úřadem.

Komárek se do Balbína občas trochu projektuje, ale je to většinou spíše milé a zábavné. Prostě oba byli/jsou intelektuálové své doby, navíc interdisciplinárně zaměření. Bohuslav Balbín vychází z Komárkova líčení jako velmi zajímavá a barvitá postava, která svou dějinnou epochu výrazně přesahovala. 

Takhle bych si životopisy, jejichž četba mě bude bavit a něco si z nich i zapamatuju, představovala:-)

Hodnocení: 100%

Stanislav Komárek: Jezovita Balbinus

• Nakladatel: Academia
• Edice: Spisy Stanislava Komárka
• EAN: 9788020033673
• ISBN: 978-80-200-3367-3
• Doporučená prodejní cena: 285 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 152 stran, česky
• Rozměry: 14 × 19,6 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)

Barbora Šťastná: Hotel Atlantic

Na sklonku loňského roku jsem vyrazila do naší knihovny na autorské čtení mé oblíbené spisovatelky Báry Šťastné z její nové knihy Hotel Atlantic. Knihu jsem si samozřejmě pořídila a nechala podepsat, na její přečtení ale došlo až nyní. 

 

Děj knihy začíná  v létě 1938, kdy se potkáváme s gymnazistkou Ferdou z pražské židovské rodiny, která řeší problémy dospívání, zároveň se k ní ale dostávají první náznaky toho, že se politická situace v Evropě zhoršuje. Po anšlusu Rakouska musela rodina poskytnout dočasný azyl uprchlým příbuzným, zároveň ale nikdo nechce věřit tomu, že by se podmínky mohly změnit i v demokratickém Československu. Nejmíň si to myslí sedmnáctiletá Charlotta, dcera hoteliéra z Karlových Varů, která tohle léto chtěla strávit tancováním a popíjením po barech. Jenže její otec kvůli svému židovskému původu o hotel Atlantic přijde a Charlotta se musí přestěhovat do Prahy k matce. Poté, co Hitler obsadí Československo, začnou Ferdini rodiče jednat - mladšího syna pošlou do Švédska a Ferda bude muset vyrazit do země zaslíbené, do Palestiny. Na vystěhování do Izraele se ostatně v židovské mládežnické organizace Makabi Hacair už nějakou dobu připravovala (byť to do té doby nikdo z potomků dobře situovaných pražských židovských rodin nebral vážně). Do skupiny budoucích osadníků se podaří dostat i Charlottu, jejíž otec se z dřívějška zná s člověkem, který transporty organizuje. A tak Ferda s Charlottou a dalšími mladými lidmi ze školy a z oddílu vyrážejí před vánoci 1939 vlakem do Bratislavy, kde na ně má čekat parník, který je po Dunaji a posléze přes Černé moře doveze do Haify. Nikdo netuší, jaké zkoušky na ně čekají a kde po mnohaměsíčních útrapách nakonec skončí. A zároveň si nikdo nedokáže ani představit, co čeká ty, kterým se odjet nepodařilo... 

Hotel Atlantic před hotelem Atlantic (IG Báry Šťastné)

Kniha vychází ze skutečných událostí, kdy se na konci listopadu 1940 v přístavu v palestinské Haifě potopil zaoceánský parník Patria, na jehož palubě byly skoro dva tisíce židovských uprchlíků. Reálnou postavou je pak bankéř a obchodník Storfer, který se po anšlusu Rakouska rozhodl využít své dobré styky s Adolfem Eichmannem a pokusil se zorganizovat židovskou emigraci z Německa, Rakouska i z protektorátu Čechy a Morava. Sionistické organizace ho obviňovali z kolaborace s SS, nicméně Storferovi se podařilo dostat z výše uvedených zemí 9096 lidí - na říčních parnících Schonbrunn, Helios, Uranus a Melk, a posléze námořních lodích Atlantic, Pacific a Milos. V roce 1941 však byl tento program zastaven a nacisti se pustili do masového vyvražďování Židů v koncentračních táborech. Sám Storfer nakonec v jednom z nich skončil... 

Na tyto skutečné události "naroubovala" autorka svůj smyšlený příběh osudů několika mladých lidí uprostřed válečného konfliktu. A ač je to někdy trochu schematické (většina hrdinů je bez ohledu na své mládí a nedostatek životních zkušeností velmi empatických, charakterních a skoro vždy se dobře rozhodnou), je to čtivé, napínavé a vlastně i edukativní. Navíc vše ani zdaleka nekončí příjezdem k palestinským břehům... 

Kniha o rychlém dospívání, zkoušce charakterů, prověřování přátelství, prvních láskách, to vše za okolností, které si nikdo z nás neumí ani představit. Ač se knihám o válce programově už nějakou dobu vyhýbám, tahle kniha se mi líbila velmi. Autorce se děsivost války a holokaustu podařilo zachytit bez toho, aby se vyžívala v hrůzných a srdcervoucích scénách. A možná je to tou špetkou naděje, která je z ní narozdíl od řady jiných podobných knih, přece jen cítit.

Barbora Šťastná (*1973) je česká spisovatelka, novinářka, blogerka a překladatelka. Psala do časopisů Týden, Premiere a ELLE, posléze se stala šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie, kterou dělala čtyři roky. Od roku 2019 je editorkou sbírky vzpomínek pamětníků Paměť národa. Je autorkou řady knih, například: Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu, Dobrá tak akorát nebo Samotářky. Pro mě je Hotel Atlantic zatím její nejlepší knížkou.

Hodnocení: 95 %

Barbora Šťastná: Hotel Atlantic

• Nakladatel: Motto
• EAN: 9788026725220
• ISBN: 978-80-267-2522-0
• Doporučená prodejní cena: 449 Kč
• Popis: 1× kniha, vázaná, 344 stran, česky
• Rozměry: 13,5 × 20,7 cm
• Rok vydání: 2023 (1. vydání)