Výstavy v Litoměřicích - Patrik Hábl a Jan Dostál

Tenhle týden se mi povedlo vyrazit do Litoměřic a navštívit dvě výstavy, obě stojí - podle mě - za vidění.

První z nich je výstava Patrika Hábla Depositum v kostele  Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích. Nedávno jsem viděla jeho výstavu v Lázních v Liberci, ale tohle na mě zapůsobilo víc...

Patrik Hábl

DEPOSITUM

7. 6. 2024 – 29. 9. 2024

Patrik Hábl (1975) je výraznou osobností současné české malby s mezinárodním přesahem. Své obecenstvo si získal prostřednictvím experimentálních malířských přístupů a monumentálních instalací a uměleckých intervencí do různých typů prostorů, interiérů i exteriérů budov, přičemž od roku 2013 se jako stálice v jeho tvorbě vracejí vstupy do sakrálních staveb. I to je nepochybně jeden z důvodů, proč byl osloven Severočeskou galerií výtvarného umění v Litoměřicích pro rozsáhlou výstavní prezentaci v bývalém jezuitském kostele Zvěstování Panny Marie.

Výstava nazvaná Depositum představuje různé tematické a vývojové linie autorovy tvorby. Divák vstupuje do velmi zdobného, iluzivní malbou a bohatými štuky pojednaného interiéru barokního kostela, ale současně také do fiktivního depozitáře. Může tak nahlédnout více než sto šedesát Háblových maleb – od postních obrazů, vzniklých specifickou vytrhávanou technikou, přes abstraktní obrazy, jejichž optickým centrem je neurčitý světelný objekt, dále přes krajiny instalované do diptychů až po cykly přesně namalovaných a následně dekonstruovaných obrazů starých mistrů a tváří již zemřelých významných osobností kulturního světa.

Vedle klasických závěsných obrazů jsou na výstavě zastoupeny také monumentální malířské svitky, které autor instaloval do hlavní lodi kostela. Svitky vytváří od roku 2013, od roku 2016 pak technikou vykapávané a stékané malby. Nejčastěji je svěšuje kolmo k podlaze, aby tak evokoval prostor labyrintu, jímž divák prochází, bloudí. V litoměřickém kostele však Patrik Hábl postupoval jinak – tři černobílé svitky jsou zavěšeny napříč hlavní lodí jako jakési baldachýny, které kopírují v opačném směru klenební oblouky hlavního prostoru. Fungují jako domnělé zrcadlo architektonických prvků, při pohledu z bývalého varhanního kůru vytvářejí navíc pomyslný tubus. Kolmo k nim je centrálně instalován nejdelší svitek nazvaný Synchronizace barev. Tato monumentální stékaná malba, vzniklá jako výsledek autorovy performance a spolupráce se studentstvem Gymnázia Na Zatlance, je jako dominanta výstavy svěšena z prostoru nad kněžištěm. Jejím protipólem je Modrý vodopád, vytvořený pro kostel sv. Benedikta na Hradčanském náměstí v rámci instalace Zdroje na konci loňského roku.

Odkazem k pomyslnému depozitáři reflektuje výstava částečně též osud bývalého jezuitského kostela Zvěstování Panny Marie, který v 60. a 70. letech fungoval jako depozitář a truhlářské dílny a následně byl upravován pro účely zřízení archivu. Odkaz na tuto skutečnost posouvá autorskou výstavu Patrika Hábla k obecnějším významovým souvislostem, které můžeme vymezit proměnlivými rolemi této konkrétní stavby – kostel jako posvátný prostor, kostel jako pokladnice kultury materiální a duchovní, kostel jako skladiště uměleckých děl, kostel jako výstavní síň. Současně se výstava v nejobecnější rovině obrací k tématu uměleckého, kulturního a duchovního vkladu – deposita, hodnoty a významu díla, které je v proměnlivém kontextu doby, místa a společnosti pokaždé jinak čteno a vykládáno. Kurátorka výstavy je Vendula Fremlová.

(zdroj stránka Severočeské galerie)

 

  

 

 

 

 

 

 

Druhým výtvarníkem byl Jan Dostál a jeho výstava na parkánech Ocelový dialog. Jana Dostála jsem poprvé viděla na komentované prohlídce k jeho dílu Tři u nás v Liberci a od té doby ho sleduju. Zaujala mě například jeho obří socha Stvůra, která stála v době před covidem v rámci přehlidky Sculpture Line v Praze na náměstí republiky. I tyhle ocelové sochy byly pěkné (jen kdyby venku zrovna nebylo tak 50 stupňů Celsia...).